Ztraceni mezi hvězdami (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Ztraceni mezi hvězdami

Pán Jeskyně:

Anawer

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

V roce 2158 je vyslaná první průzkumná vesmírná loď ze země mezi vzdálené hvězdy. Jejím cílem je prověřit takzvané "Zlaté světy" které by mohly udržet život tak jak jej známe.
Ale nic není tak jednoduché jak se zdá a všechno co se může pokazit se téměř vždy pokazí.
-hrát se bude přes forum
-více informací na nástěnce

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Hráče kteří jsou ochotni odepsat alespoň jednou za týden. V lepším případě častěji. Zkušené i nováčky.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Inspirací pro tuto jeskyni my byla široká škála počítačových her, filmů i knih. Pokud v některých elementech jeskyně budete shledávat podobnost s něčím Vám známým, je velká pravděpodobnost, že to mi bylo inspirací :-) Jak to všechno začalo? Výprava mezi hvězdy Hermes Úvod do děje Přihláška Příspěvky
Hráči: (4/4) Hayate, Katara67, Šimon.Brugezsi, Whoms

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2

Ing. Plukovník Gabriel McKay - 20. září 2017 13:13
Ing. Plukovník Gabriel McKay

// říkal jsem si, že být to tvoje, je zpřeházené pořadí :D

... promoce, dovolená, svatba, rozchod... :D

Pán Jeskyně - 20. září 2017 12:40
Pán jeskyně Anawer

//Omlouvám se za nepřítomnost, od pátku jsem se nezastavil (svatba, promoce, dovolená, rozchod... nic z toho mého ale všechno mělo vliv na můj čas) dnes už je konečně klid...

Ing. Plukovník Gabriel McKay - 20. září 2017 09:07
Ing. Plukovník Gabriel McKay

// spíš s PJem to švihlo. :(

"Cije" Yvan Lotona - 18. září 2017 22:43
"Cije" Yvan Lotona

//Já nevím jak vy, ale teď se cítím až moc podezřele mrtvě

Ing. Plukovník Gabriel McKay - 18. září 2017 15:34
Ing. Plukovník Gabriel McKay

// asi jsme ztroskotali, nepřežil nikdo :D

Isabella Lawson - 18. září 2017 12:49
Isabella Lawson

Matsumoto Hayate 18. září 2017 11:39
//Momentálně mrtvo.. (Né však mou vinou)

Matsumoto Hayate - 18. září 2017 11:39
Matsumoto Hayate

// Mrtvo? nebo se šeptá?

"Cije" Yvan Lotona - 15. září 2017 19:08
"Cije" Yvan Lotona

//njn, aspoň je hned ze začátku vidět, kdo umře jako první XD
(nejzbytečnější postava ze čtyřky)

Pán Jeskyně - 13. září 2017 08:20
Pán jeskyně Anawer

Šestý den od probuzení v hlubokém, lidmi nikdy nenavštíveném, vesmíru byl opět čas se uložit ke spánku, který bude trvat více jak rok. Všechny kontrolky svítily. Displeje ukazovaly stav všech systémů OK. Postupně se všichni čtyři členi posádky uzavřeli do svých komor a znovu se s nimi rozloučil Hermův hlas. "Dobrou noc." Jejich vědomí pak přemohla temnota, těla znehybněla a loď utichla.

Hermes vypnul všechny nepotřebné systémy, jako například světla, podporu života, veškeré kontrolky a monitory. Nebyl jediný důvod, aby se v tuto chvíli, kdy posádka je ve stázi, tyto věci napájeli a ubírali jádru i motoru energii. Pak už nezůstalo nic jiného, než veškerou energii nasměrovat do motorů a zrychlit.

Isabella Lawson - 13. září 2017 00:08
Isabella Lawson

Věděla sem o tom dlouho. Byla sem u toho když se Hermes stavil, když se instalovali různé systémy a zařízení. I tak sem tomu ale stále někde uvnitř nemohla uvěřit. Patřím mezi posádku která opustí Zemi. Ba dokonce naší Sluneční soustavu! Už nebude možnost se vrátit...

Dala sem do toho mnoho úsilí, na to abych teď měla obavy je pozdě. Snažím se tedy být celou dobu klidná a nemyslet na to co nechávám za sebou, ale na to co nás čeká. Chystáme se tam kde ještě žádný člověk nebyl. Kdo ví co uvidíme až dorazíme na místo?

S podobnými myšlenkami vstupuji do stázové komory. "Dobrou noc Herme.." Řeknu ještě tiše než "usnu". Když se pak opět probírám a otvírám oči, tak je to velmi zvláštní pocit. Řekla bych že to v jednu chvíli bylo jak po nějakém divokém mejdanu, ale to je asi slabé slovo. Ahh, kruci... Na tomhle budeme muset ještě zapracovat.

Dobře, příjemné to nebylo. Ale řekla bych že je to malá cena za to že jsme se dostaly tak daleko. Že to zatím vychází. Tak teda do toho. Naštěstí to brzy přechází a tak mohu dělat co je třeba. Zdravotní prohlídka mně od mých povinností trochu zdržela, ale dopadlo to dobře a tak sem se mohla vrhnout do práce.

Během těch šesti dnů co jsme byly vzhůru sem rozhodně měla co dělat. Překontrolovat takřka po roce všechny systémy, zjistit jaký je stav lodi (přeci jen je první svého druhu), zkrátka se ujistit že je vše tak jak má, to chvíli zabralo. Potěšilo mně však že je vše v pořádku a některé věci dopadli ještě lépe než se předpokládalo.

Našla se i chvíle abych si pak převzala "poštu". Mamka a taťka říkají jak jsou na mně pyšní, že mám být opatrná, že mně mají rádi a podobně. Vlastně skoro to samé co mi říkali i při odjezdu, i tak mně to ale potěšilo.
Uběhlo to rychleji než bych čekala. Nakonec tu opět byla chvíle kdy všichni začali chodit do svých komor, zase spát. Já jakožto technička (inženýrka, chcete-li) sem šla do své komory jako jedna z posledních, musela sem se totiž ujistit že všechny ostatní fungují jak mají a že celkový stav lodi je v pořádku. Hermes je připraven na další cestu.

Pán Jeskyně - 12. září 2017 07:59
Pán jeskyně Anawer

Úryvky z technických zpráv Zemi a ze Země.

Stav lodi:
Hermes si vede nad očekávání, po roce provozu je úbytek jádra ve fúzním reaktoru 0,00001 % (z původního očekávaného 0,00003 %)
Komunikační systém OK, Navigační systém OK, Pilotní systém OK, …

Stáze:
Zhoršené podmínky při probuzení byli vyhodnoceny jako minimální. Vliv na zdravotní stav posádky pouze krátkodobý v řádu několika minut. Dle výpočtů a pozorování ze Země nemá stázová technologie žádné trvalé následky.

Zdravotní stav posádky: Členové posádky se těší i po ročním setrvání ve stázi plnému zdraví. Výsledky všech vyšetření jsou v normě a u žádného člena se neprojevila žádná negativní fyziologická reakce.

Matsumoto Hayate - 11. září 2017 16:44
Matsumoto Hayate

Přesně toho jsem se obával. Stáze fungovala špatně a vytvořily se mi krystalky ledu na plicích. Začal jsem lehce zmatkovat, byl jsem dezorientovaný a nevěděl jsem an ico se děje. Padl jsem na kolena a práskl pěstí do země. Začal jsem přicházet k sobě
,, Zatracení technici. Tenhle problém s náročným probuzením měl být vyřešený, ejště jsem jim to několikrát opakoval!"
zasyčím, ačkoliv nezakřičím, protože mé hlasivky ještě stále nejsou plně funkční. Nějákým způsobem se proberu a jdu ihned do zdravotní stanice, kde se nechám zkontrolovat, abych zapsat svůj zdravotní stav do palubního deníku. Jakmile zjistím ,že je vše v pořádku, tak jdu obcházet další členy posádky. Každému musím vzít krev, moč a stolici, udělat rychlé rozbory a především musím každého pořádně prohlédnout, reakce zorniček, to zda nejsou fotofobní a další věci. Když zjistím ,že je vše v pořádku ,tak přichází pohovory. Jsem sice biolog, ale při výcviku jsem prošel i náročným kurzem psychologie, kterou jsem vždy považoval za naprosto zbytečný obor.

Musel jsem si s každým členem sednout a dát mu sérii otázek a sám si s nimi pohovořit. Byla to i možnost se s nimi sblížit. Měl jsem testovat, zda nejsou podráždění, zda jsou v pořádku a zda jejich psychika nijak neutrpěla ve stázy.

Následně vše sepíšu a pošlu ve zprávě na zemi, kde napíšu i poznatky ohledně stáze. Poté se vydám na čtení osobních mailů. Zpráva od otce. Posílá mi pozdravy a opakuje, jak je na mě hrdý. Zároveň mi zasílá veškeré nové objevy, co se učil ive vědě, abych byl v obraze. Soubor je poněkud velký a musel ho dokonce rozdělit na dvě zprávy, protože v něm jsou různé vědecké studie a dokonce i jeho výzkumy z armády. Jsem sice biolog, ale vždy jsem měl slabost i pro zbraně. Přecijen, biologie a zbraně spolu úzce souvisí a to tak, že zbraň níčí biologický život a proto musíte znát zbraně, aby jste věděli, jak se proti nim bránit a jak kdyžtak léčit zranění. Zaslal mi několik prototypů nových zbraní, které by jsme si údajně pak mohli sestrojit na planetě a také něco dalšího. Byl jsem za něj rád. Víceméně jsem následné volno strávil tím ,že jsem si jen četl nové studie a učil se nové věci. Jednou za den jsme musel zkontrolovat posádku a sá msebe, ale jinak nic extra. Práce doktora byla vcelku v nudná... zatím. Nakonec jsem opět šel spát a opět jsem nechtěl jít jako předposlední, ale kapitán je kapitán

Ing. Plukovník Gabriel McKay - 10. září 2017 19:43
Ing. Plukovník Gabriel McKay

První probuzení

Probuzení nebylo z nejpříjemnějších, jak si Gabriel uvědomil hned, co po chvilce, kdy usnul, alespoň pocitově, zase nabyl vědomí.
*Doktor měl pravdu. Něco se podělalo a já jsem… poškozenej.* napadlo jej ihned, ale jak čas rychle postupoval, nevolnost, ztuhlost a celkový nepříjemný pocit z probuzení stejně rychle ustupoval, takže se Gabriel uklidnil a zvolna se vydrápal ze své stázové komory.
„Asi to bude chtít ještě nějaký úpravy do budoucna. Roční pobyt a probuzení není tak v pohodě, jako při krátkodobých testech.“ poznamenal k doktorovy Matsumotovy.
Praktická stránka věci ohledně stáze byla jeho oborem a bylo tedy na něm, aby veškeré nové poznatky zaznamenával a předával na zemi svým kolegům v laboratořích, kteří se nově vyskytnuvšími problémy budou do budoucna zabývat.
Když se ozval AI Herma, pohlédl směrem k reproduktoru a ušklíbl se.
„Jo… pasažéři Air France, let Paříž Montreal.“ zamumlal a začal se o něco víc protahovat a rozcvičovat ztuhlé tělo než se odebral na zdravotní prohlídku.
Tohle nutné zlo měl vcelku rychle za sebou, takže se po doplnění tekutin a živin vrhl spolu s palubním inženýrem na kontrolu systémů lodi. Na to byl opravdu hodně zvědavý, jak si loď, po více jak roce automatického letu, vede a v jakém je stavu.
Když i s tímto byl hotov, nad míru spokojen stavem, sepsal své hlášení o stavu mise, přibal jej k hlášení svých kolegů a odeslal do Houstonu.
„Hm… dva dny tam, dva dny zpátky… kdyby se tak dalo takhle rychle cestovat i s hmotou.“ povzdechl si, když sledoval displej s daty ohledně cestovní rychlosti zpráv podprostorem.
Následující dny při čekání na odpověď dal ostatním členům posádky osobní volno, ovšem sám zvídavě zkoumal každý aspekt lodi, ověřoval a prověřoval systémy, aby si byl jistý, že vše funguje tak jak má, a to i ty systémy, které nebyly řazeny do standartních protokolů. Dokonce se dva dny odvážil vyjít do vesmírného prostoru, aby opticky kontroloval plášť lodi, zda cestou neschytal nějaká poškození, které neodhalily standartní i nestandartní kontroly skrze senzory. Bylo jen na hlavním inženýrovy, jestli podnikl tyto výstupy spolu s ním. Prozatím Gabriel posádku do ničeho nenutil. Byli teprve v první z několika fází letu a nebylo potřeba na ně hned z kraje tlačit. Však se naskytnu později dost příležitostí, aby je nahnal do práce, když se jim nebude chtít.
Jak byl ale přesvědčený, byli to všichni jednoho profesionálové, kteří se k této misi přihlásili, protože chtěli a ne z nějakého donucení. Takže nečekal, že kohokoliv z nich bude muset k práci nutit. Spíš měl obavu, aby to s prací nepřeháněli a nemusel zasahovat doktor, který by jim nařizoval povinné odpočinky a osobní volno.

Když pak Gabriel nekontroloval systémy či se nevěnoval běžným tělesným potřebám, jako byl hlad nebo trávicí ústrojí, věnoval se četbě. Zrovna měl rozečtenou jakousi odbornou knihu, kterou prostřídával s něčím mnohem lehčím, jako třeba dnes již prastaré, ale stále aktuální knihy od T.Pratchetta.
Když konečně došly odpovědi ze Země, pečlivě si přečetl to povinné, z donucení prohlédl osobní poštu a video-maily, a jal se chystat loď k dalšímu letu.
O správnou funkčnost stázových komor se teď, tak daleko od všech techniků ISA , museli postarat palubní inženýr s doktorem, což jim milerád přenechal a sám se věnoval skutečně jen předletové přípravě. Pročež, když nadešel čas, opět jako poslední ulehl k dalšímu „chvilkovému“ spánku.

To bylo poněkud matoucí a na to si za celých 6 dnů nezvykl. Proto taky poštu a videa shlédl jen z donucení. Pro něj to bylo jak před chvílí, kdy se se všemi loučil a už tu měl další várku pozdravů a nových informací z domova a od přátel, z akademie i zbytku světa. Pro něj uběhl krátký okamžik, ale svět a lidé v něm zestárli o více jak rok.
Snad příště už to bude lepší a zvykne si i na toto.

"Cije" Yvan Lotona - 10. září 2017 18:05
"Cije" Yvan Lotona

Po probuzení se šlo rovnou na prohlídku.
Na tak dlouhý spánek by člověk mě těžko uvěřil, že se mi chce jít do postele a zavřít těžké oči, ale nic takového, jelikož nejdříve čekala práce.
Hlavně já a plukovník jsme se vrhli na kontrolu systémů trošku víc, než by se mělo.
Já na můstku kontroloval různé hodnoty, žárovky, grafy a mnoho dalšího a mezitím Gabriel plul po celé lodi, vypínal, ručně odpojoval různá zařízení či jinak "sabotoval" a já mu vše, co se mi nového objevilo, okamžitě nahlašoval. Po této detailní kontrole se šlo ohlásit Zemi.
"Co bude dál, ještě něco, plukovníku?" sice jsem ho neměl rád, ale ve plnění naší mise jsem se nenechal ovládnout pocity.

Jakmile se vše dodělalo, jsem si zas sedl do křesla, kde jsem se juknul na e-mail. Na mě vykuknula úplně čistá bílá bez jediné zprávy...co jsem proboha očekával.
Po nemilém zjištění jsem se chystal dočíst knížku, než jsme vyrazili nacestu, jenže než jsem otevřel tento soubor, napadlo mě jeden nápad...NAPSAT SVOJÍ KNIHU!
"Budu úplně prvním člověkem, který napíše nějakou knihu mimo Zemi!" a šlo se psát:

1. KAPITOLA
16.3 2339

Rychlovlak jel po magnetické bělavé trati pět metrů nad zemí poměrně pomalou rychlostí, pouhých osmdesát devět kilometrů za hodinu ačkoliv to je jen šestinová rychlost oproti maximální možné dosažitelné i na této téměř dokonalé rovné dráze.
Ať pro tak nerychlou jízdu byl jakýkoliv důvod, jediný pasažér si s tím nelámal hlavu a klidného pohledu ven na překrásnou nedotčenou přírodu čerstvě vykvetlou do mnoha barev si náramně užíval, zvlášť když poslední nekonečné dva roky plného trápení strávil ve stejném množství v různých peklech přeplněné utrpením a mrtvými.
Unaveně si rukou opíral hlavu o dřevěný stoleček umístěný mezi kožené sedadly s bohatě zdobenou elektrickou konvici pro udržování teploty tekutiny v ní a několika vysokými hrníčky, pouze jen jeden z nich naplněný horkým čajem.
Zbytek protáhlého vagónů, druhý ze třech v soupravě, se honosil samým luxusem, místo pro sezení tu je však velmi limitován, jelikož se používal pouze k jediné věci: přepravě důležitých osob a jeho nepočetného doprovodu.
Dnes hostil druhého nejmocnější muže v Lidově svobodné republice, čerstvá velmoc vedle čtyř dalších, cija Yvana Lotonu.
Ve své uniformě, černé kalhoty, viridianový kabát s čapkou ve stejné barvě, bílé rukavice a lehce našedlá košile vylézávající u límce lehce ven, se cítil ve velmi nebezpečné galaxii dosti uvolněně, proto jí nosil téměř neustále. Nebál se jí pořádně ušpinit, když kontroloval ty nejnižší pod jeho velení přímo v poli a nestyděl se v tomto stavu vstoupit do jednání vrchního velení, kde vládla vždy naprostá čistota.
Takhle vyjadřoval aspoň tichý protest vůči jiným vysokým oficírkům na jejich malou fyzickou aktivitu v “přírodě“.
Na hnědém opasku vedle tradičný pistole nosil přesně na druhé straně i úzký meč v průhledném pouzdru.
Využíval ho minimálně, ale když na něho přišlo, dokázal ho přes speciální baterku v rukojeti čepel rozpálit na neuvěřitelných tři tisíce stupňů, přitom nijak neměnila svou původní stříbrnou barvu.
Specialně upravené pouzdro zas hojně využíval k fyzickým trestům podřízených, nikdy však v životě nikoho neudeřil pořádně. Mělo to mít pouze vliv na psychiku typu: „teď varovná, příště si mě radši nepřej!“ doposud vždy s kladným výsledkem.
Chtěl se zkrátka kamarádsky domluvit s viníky.
Na stálý mechanický tichý zvuk, jak magnety držely rychlovlak v pohybu, si jeho uši pomalu zvykaly a jeho těžké oči jen tak tak zůstávaly otevřené.
Jeho ústa se široce usmívala po extrémně dlouhé době. Velmi se těšil na návrat do hlavního města a na vytoužený klid, tudíž tolik potřebný spánek, který akorát okrádá lidi o drahocenný čas, se snažil všemožně ošidit.
Bohužel pro něho, v nestřeženou chvíli přece jenom nakonec zabral.
Naštěstí, než se objevil první záhadný sen, prudké zastavení na menším nádraží ho zas probudilo.
Lenivě si otřel poloslepé oči o bělavý kapesník opět ho poté schovávající zpět do kapsy na stehně, aby si mohl pořádně zhlédnout scénu venku:
Dvanáct velmi dobře vyzbrojených strážných vyskakovali v rychlosti ven a hned zabezpečovali okolí soupravy nedovolující nikomu přijít blíž.
Podle svižného tempu, bez jediného záseku či zavahání, je znát, že to již dělali mnohokrát naostro.
Takže tu zůstaneme delší dobu.
Na tomto místě seděl už dobrých pár hodin a jeho svaly si již stěžovaly. Krátké protažení na čerstvém vzduchu by určitě neuškodilo, proto se pomaličku zvedl a kostrbatě vyrazil vpřed k jedinému východu.
Během cesty začala pravá ruka nekontrolovaně klepat, proto si jí schoval do těsné kapsy v kalhotách.
Takový příznak možné vážné nemoci zcela ignoroval, na takové drobnosti, podle něho, není čas a ani prostor řešit. Když to nebolí, nevyžaduje to vyléčení...
Venku se rozhodl zastavit na posledních schůdkách připevněné ke konstrukci.
Zde si dosti nemotorně v úzkém prostoru, co se týče šířky, před dveřmi pořádně protáhnul ztuhlé svaly a konečně poprvé od příjezdu na planetu se zhluboka nadechnul čistého přírodního vzduchu.
Jeho tělo na to reagovalo dosti dobře. Cítil se o mnoho lépe, únava ustoupila, bolest hlavy taky, jen ta nezvykle silnější gravitace, ačkoliv to byl nepatrný rozdíl oproti místům působení, mu dělala starosti.
Přece jenom mu bylo 64 let, ale díky dnešní medicíně lidé se dožívali přibližně sto padesáti let a do poslední chvíle vypadali neustále jako třicátníci, něktéři i míň, ale na sklonku života to nakonec tělo vzdalo, obrovským tempem rychle zestárlo a ani s pořádnou lékařskou péčí dlouho nevydrželo.
Podle statistiky neměl ani polovinu života za sebou.
Konec třicátých let 24. století jsou zkrátka ráj pro lidi, jen kdyby se v poslední době mezinárodní politika tolik nerozpadávala.
Lidově svobodná republika stála jistě na vrcholu co se týkalo poměru výroby na obyvatele a životního úrovně, ale ani s nejistými třemi spojenci se nemohlo jen tak postavit proti koalici o dvaceti čtyř zemí se dvěma mocnosti v čele.
Modravá obloha se zatahovala mraky v odstínech všech šedé barvy, vítr sílil, teplota klesala a vzduch měnila příchuť.
Blíží se bouře.
Jediný typ počasí, kde na všech obydlených planetách byl, je.
„Proč jsme jeli tak pomalu?“ zeptal se nahlas během prohlížení nádraží:
Dvě větší budovy na obouch bocích, jedna prosklená, druhá cihlová, vzájemně spojené trojicí nadchody umístěné vždy na koncích nástupišť a poslední je uprostřed. Jakákoliv zeleň tu však výrazně chyběla.
„Pane, abychom tady nestáli příliš dlouho. Dál po trati proti nám totiž celou dobu míří těžký vojenský transport,“ vysvětlil nejbližší voják užívající taktéž volného pohybu.
„A stihnu včas poradu vlády?“
„Samozřejmě. Vše je předem naplánované a počítá se i s dostatečnou rezervou. Kdyby tady hrozilo sebemenší riziko, tak by náš vlak měl automaticky přednost,“
Jenže já nutně potřebují předtím ještě někam!
Postěžoval si v myšlenkách, ale viditelně nedal nic znát.
„A šlo by to ještě urychlit?“ zkusil to nakonec po krátkém váhání.
„Už nijak, bohužel…spěcháte?“
„Tak trošku,“
„Kdybychom to věděli předem, tak by se dalo s tím něco udělat, ale takhle je pozdě,“
Já o žádném transportu ani nevěděl! Já jsem myslel, že tato souprava má vždy přednost!
Nad jejich hlavami proletělo ve výšce sto metrů bojový letoun s označením šipky směřující dolů. Červený trojúhelník značil vzdušné síly* a nad ním je obdélník vyplněn vlajkou regionu – v tomto případě Entris-, kontrolující aktuální stav tratě pro transport. To znamenalo, že ten není nijak daleko.
A vážně. Ani ne po minutě se rýsovala dvojice lokomotiv jedoucí přesně vedle sebe. Za sebou vlekli s obtížemi mohutné speciální přepravní vagóny na dvou různých kolejích.
Náklad byl zkrátka příliš velký, aby se vešel do normálních přepravníků.

*letouny se v této době dělí na vzdušné, kombinované a vesmírné

V tuto chvíli přiběhla ze skleněné nádražní budovy na jejich straně nástupiště velice mladá dáma v neobvyklých bělavých šatech a začala otravovat jednoho ozbrojence.
Yvan se o to příliš nezajímal, jeho pozornost teď poutal přepravovaný náklad na dlouhé soupravě:
Experimentální tanky NT-40 v počtu dvanácti kusů určené exkluzivně pouze jeho jednotkám s kanonem ráží 233 milimetrů!
Netrpělivě na ně čekal, jelikož v arzenálu jeho vojáci ještě nevlastnili pořádné protitankové zbraně schopné se rovnocenně postavit proti poslední generaci zahraničních super těžkých tanků.
„Žehnám Lesernickému průmyslu! Pošli požadavek na novou techniku a oni dokážou do čtvrt roku zhotovit první kusy!“ zaradoval se.
Musel se ještě dlouho na těžká monstra zamilovaně koukat i když už mizeli za zatáčkou, kudy oni přijeli.
„Já vás žádám jen o svezení! Nebudu nikoho otravovat!“ první slova se dostavili k uším Yvana od zoufalé dámy.
„Já vás zcela chápu, ale nesmím vás i tak pustit! Přepravujeme nejen vysokého DEPUSkého důstojníka, ale také tajné materiály!“ vysvětloval jí velitel ochranky, třináctý člen doprovodu, zachraňující sklíčeného podřízeného.
„Vy mi to ale dlužíte! Nebýt vás, vlaky by jely normálně a já to stíhala! Takhle…takhle…!“ a normálně jí ten velitel rozbrečel.
Lotona si musel nad takovým cirkusem povzdechnout. Pravidla jsou pravidla. I taková mladinka je musí dodržovat...
Počkat? Neviděl jsem jí už někde? Sice velmi dobře věděl, že se ještě osobně nesetkali, ale její roztomilý obličej mu něco říkal.
To se musí zjistit!
Rozhodl se pevně.

Pán Jeskyně - 10. září 2017 16:28
Pán jeskyně Anawer

Když Hermes překročil hranice své rodné Sluneční soustavy všichni byli jako na trní. Měsíce a roky plánování a testů se teď měli konečně zhodnotit. První lidé měli být vysláni na mezihvězdnou cestu. Z velitelství na Zemi přišla zpráva "Všechny systémy jsou online. Hermes je připraven k akceleraci. Šťastnou cestu posádko."

Všichni členové se uložili do svých polstrovaných stázových boxů. Spustila se stázová sekvence a během několika minut na lodi nebyl jediný člověk při vědomí. Poslední slova které posádka slyšela byli slova Herma "Dobrou noc přátelé." A pak už jen tma.

Pro posádku tma trvala jen několik málo okamžiků než je probral dlouhý, hluboký a bolestivý nádech. Toto probuzení bylo daleko nepříjemnější než ty které zažili při tréninku na Zemi a ISS.

"Dobré ráno posádko. Doufám že se vám spalo dobře. Váš spánek trval 392 dní. Nejbližší lidé jsou od nás vzdáleni 9 biliónů 460 miliard 730 milionů 588 tisíc 320 kilometrů."

Pak následovala zdravotní prohlídka, překontrolování všech systémů a odeslání zprávy na Zemi podprostorovou komunikační sítí. Díky ní zpráva na Zemi dorazila za pouhé dva dny. A další dva dny trvalo než přišla odpověď. "Gratulujeme! Tady na Zemi jsou na vás všichni moc hrdí. Jste první lidé kteří vycestovali takhle daleko. V příloze najdete několik video-mailů od známých a příbuzných. Přejeme příjemný let a zase za rok na slyšenou."

Ing. Plukovník Gabriel McKay - 10. září 2017 13:21
Ing. Plukovník Gabriel McKay

Jistě že měl doktor hlavní slovo ve věci zdraví posádky, epidemií, virů a podobných věcí, ale stáze byla v podstatě jen administrativní záležitost. Navíc...
Doktor byl v posádce jeden z nejdůležitějších lidí, pokud ne ten nejdůležitější vůbec. Toho si byl Gabriel vědom a proto taky doktora do stáze poslal před sebou. Aby byla jistota, že až se doktor probudí, bude zcela fit, aby se mohl postarat o případné komplikace u ostatních. Posádka se bez kapitána obejde, když na to přijde, a do určité míry musí být všichni členové posádky schopní alespoň nouzově poslat loď k zemi, kdyby se kapitánovy a pilotovy v jedné osobě něco stalo. Ovšem bez doktora, který jim ošetří jejich neduhy, zlomeniny, nevolnost a jiné obtěžující záležitosti zdravotního charakteru je celá mise k novým světům předem odsouzená k nezdaru.
Bude to doktor, kdo bude muset vyhodnotit, zda je na vyhlídnuté planetě vhodné prostředí pro život, poprat se s tamními viry a infekcemi, vytvořit vakcíny a připravit posádku na výstup na povrch. Jeho "provozuschopnost" prostě byla klíčová a neoddiskutovatelná.
Takže mohl prskat jak chtěl, ale do stáze šel před kapitánem.
"Proto musíte být v pořádku, aby jste mi ty omrzliny ošetřil." ušklíbl se Gabriel na doktora Matsumota a spustil jeho inicializační program v komoře.

Matsumoto Hayate - 10. září 2017 10:28
Matsumoto Hayate

Už když jsem začal s vědou, chtěl jsem získat nesmrtelnost. Ať už fyzickou, či abstraktní. Zapsat se do historie a být zmiňován po generace jako Alexander Fleming, Charles Darwin, Mendel, Einstain a další. Nesmrtelnost. Tohle byla má šance na nesmrtelnost. Zapsat se, proslavit se, ukázat se! Šance na to, aby na mě mohl být otec s matkou hrdí.

Výběrové řízení bylo obtížné, dlouhé a vyčerpávající. Nakonec jsem však prošel. Jak říkával můj otec- Vyzkoušeli tě, Posoudili tě a naprosto jsi vyhověl.

Měl nastat čas odletu. Na palubě jsem toho příliš neměl. Předodletem jsem si dal akorád svojí poslední fajfku, protože další si budu mcot dát až tam přiletíme a nějákou si vyrobím. A to nemluvím o tabáku, ten než tam najdu, oh bože. Na palubě jsem si znovu procházel zdravotní záznamy mých kolegů a kontroloval všed co bude potřeba.

Nakonec jsme všichni měli jít do stáze. Já jakožto doktor jsem čekal, až všichni zalezou, abych mohl zkontrolovat jejich stav ve stázi. Příliš jsem tomu nevěřil. Znáte to- Když se v tom vyznáte a víte, co vše se může pokazit a co se tím může stát, tka vás neuklidní ani to, že to má naprosto dokonale fungovat. Abych pravdu řekl, nejspíše jsem objevil svoji novou fobii, proto jsem se vyhýbal stázi jak nejdéle to šlo.

Kapitán však chtěl zůstat jako poslední vzhůru a zde jsem přišel na první problém. Kdo bude nadřazený ve věcech lékařských? Já jakožto lékař nebo on jako kapitán? Když řeknu, že je něco třeba, tak bych měl mít jakožto lékař v zájmu zdraví posádky vždy přednost. Nechtěl jsem se s ním nijak dohadovat a nakoenc jsem tedy vlezl do své kóje. NEž se dveře zavřei t,ak jsem ještě sarkasticky prohodil ke Kapitánovi
,, A jestli se vám tam něco podělá a vylezete z toho s omrzlinami ,za mnou nechoďte! Já vás varoval ,že musím kontrolovat stav!"
poté se nechám zavřít, naposledy vydechnu a modlím se, abych se probral v pořádku

"Cije" Yvan Lotona - 8. září 2017 21:09
"Cije" Yvan Lotona

Každý si mohl dělat na lodi před uspání téměř vše, co zrovna měl na srdci, například plukovník naposledy dával o sobě vědět formou emailů či videami.
Já však snad jediný jsem seděl na svém místě a četl již třetí knížku na mé data kartě.
Jako většina textu i tato byla velice smutná, kde bratr bojoval ze všech sil v nějaké válce pro záchranu své sestry, jenže v polovině knihy se dozvídá od kamaráda, že sestra je dávno mrtvá, avšak záhy se objevuje někdo, kdo ji je strašně podobný a vydává se za jeho sestru... pokračování až po probuzení, jelikož už nastala poslední minuty před spánkem.

"Cije" Yvan Lotona - 8. září 2017 20:37
"Cije" Yvan Lotona

Když jsem prvně procházel mohutnou černou vstupní branou do obrovského pozemku ISA jako malinkatý vítěz, který se dostal do užšího výběru, absolutně jsem nic necítil.
Mám jen povinnost, žádné štěstí k úspěchu jsem ze sebe nedostal, ačkoliv falešná maska ostatním říkala pravý opak.
Na podzim se můj postoj lehce změnil k lepšímu, našel jsem mezi slabší stovkou lidí pár zajímavých přátel, bohužel ani jednoho z nich na misi nevybrali...škoda, mohlo to být s příjemnou společností. Co se dá dělat.
Matsumoto Hayate vypadá poměrně snesitelně, místo Isabella Lawson bych radši viděl spíše chlapa a nakonec tu je plukovník...s ním to budu mít určitě těžké, již na první pohled to je pravý opak lásky. Typická vzorná vojenská osobnost, tu kterou zrovna v žádném případě nemám rád. Snad pro prospěch mise během kratší doby si na něho zvyknu, jinak to bude úděsné peklo, ale to vše záleží na něm.
"Těší mě, jsem Yvan Lotona, budu však radši kdybyste mě oslovovali přezdívkou Cije, je to pro mě přijatelnější forma," začnu takhle u všech s úsměvem, ale u plukovníka to zkrátka zrovna moc dobře nevypadá.

Když padlo slovo o možnosti vzít na loď dvě osobní věci, u mě to bylo hned jasné, které si vezmu: bělavý šátek již delší dobou ušpiněný červenou kapalinou a data kartu s textovými soubory.

Ing. Plukovník Gabriel McKay - 8. září 2017 16:40
Ing. Plukovník Gabriel McKay

Hermes aneb Cesta tam a možná zpátky

Bylo to skoro jako sen. Splněný sen.
Být prvním, kdo se vydá ke vzdáleným hvězdám a možným kolonizovatelným světům a ještě k tomu coby kapitán celé expedice.
To bylo něco, co ani Gabriel ani jeho rodiče kdysi, když z donucení nastupoval k armádě, nečekali, že by se kdy mohlo stát.
Jistě, už v té době probíhalo rozsáhlé plánování celé expedice, ale vše bylo v plenkách a na rýsovacích prknech či hlavách odborníků. Ovšem nyní, po těch letech příprav, to vypadalo, že už nic nemůže zabránit tomu, aby se lidé nevydali ke hvězdám, jak o tom od pradávna snili.
A Gabriel byl hrdý, že byl jako jeden z úzké skupinky vybrán k této misi. Už před časem se rozloučil s rodiči a přáteli, než spolu se svými kolegy za doprovodu zájmu celosvětových médií a diváků odstartoval k ISS. Krom jiných věcí si ještě před startem zařídil pár právních věcí pro případ, že by se něco nezdařilo a on tam kdesi mezi hvězdami zahynul, takže kupříkladu jeho osobní účet, kam mu chodila a ještě bude chodit výplata, plus životní pojistka, přejdou na jednu z matčiných nadací, jejichž ředitelkou je, případně přerozdělil osobní věci ze svého bytu rodičům a přátelům, jak si kdo během vcelku bujaré rozlučkové párty určili.
Teď, chvíli před tím, než se uloží do stázové komory, ještě odeslal několik posledních video mailů, načež provedl poslední kontroly systémů, které mu coby kapitánovy letu náleží.
A když byl i s tímto hotov, šel uložit své kolegy, kteří již jistě měli své úkoly také zvládnuté, do jejich komor. Přeci jen, coby kapitán, zodpovídal za celou posádku a loď, takže se chtěl ujistit, že uspávání probíhá dle všech standartních procedur a nikde se nevyskytuje sebemenší chybička.
Na to, že stázové komory byly ještě stále docela novinkou, měl v ně plnou důvěru. Přeci jen, než byly zabudovány do Herma, prošli několikaletými testy. A nikdo z ISA by si jistě nedovolil namontovat na Herma něco, co je byť jen trochu poruchové.
Teprve když byl poslední vzhůru, ještě pohledem přejel po prostorách lodi, která se jemu i posádce stane domovem na mnoho dlouhých let a na jejíž spolehlivosti závisí nejen úspěch celé expedice, ale hlavně jejich životy.
S pocitem výjimečnosti i kapky obav z věcí budoucích, kterým se chtě nechtě nevyhnul, nakonec i on ulehl do své stázové komory a spustil inicializační program, pročež už bylo vše jen na počítači a jeho automatických funkcích, jak si Hermes povede dál.

1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Buri's blog