Marie, postava do Miss léto 2011 (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Postava do soutěže Miss léto 2011:

Jméno: Marie

Věk: 17 let

Země Narození: VB

Černočerná tma. V dáli mihotavé světlo. Jediné, co přehlušuje omračující ticho je tlukot srdce. Bije, buší jako o závod. Po čele pomalu stékají kapky studeného potu. Svazující pocit svírá celé tělo, temnotě se nedá bránit. Chce křičet, ale z úst nic nevychází, chce běžet, ale nohy neposlouchají. Přesto se světlo přibližuje. S každým hlubokým nádechem a výdechem je blíž. Každá vteřina je věčným utrpením, jsou slyšet kroky s přibližujícím se světlem. Tep se stupňuje. Zničehonic tma mizí. Vše je rozmazané, dlouhá chodba, utéct! Nohy poslouchají, ale proč? Na tom nezáleží, dech se zrychluje, studený pot teče proudem. Běží sotva pár vteřin, cítí se, jako kdyby běžela hodiny. Konec chodby, dveře. Kroky už jsou velice, velice blízko. Divoce táhne za dveře, ale jde to překvapivě lehce. Vběhne rychle do dveří a oslepí jí přímé světlo. Oběma dlaněmi si snaží přikrýt obličej, ale nic naplat. Světlo svítí i přes ruce. Netrvá to však dlouho, brzo zamžourá a vidí obrysy. Je v místnosti, uprostřed je křeslo, není vidět, kdo v něm sedí. Dveře se s klapnutím zámku zavřely. Křeslo se pomalu začalo otáčet, rýsuje se v něm obrys postavy. Opět se vrátil pocit bezmoci, mozek utíká, tělo neposlouchá. Křeslo se nadále otáčí, oči přestávají vidět ostře, vše se znovu rozmazává. Křeslo je nyní otočené přímo proti ní. Sedí v něm postava, drží v ruce jakousi sklenici s červenou tekutinou, do tváře postavě vidět není. Všechno pomalu upadá do temnoty a jediné co je slyšet je: "Rád tě poznávám, Marie."

"Ááááááááá!!!!" ozve se do potemnělého pokoje. Marie sebou divoce trhne a během vteřiny se dostane z pozice v leže do pozice v sedě. Po tvářích jí stéká pot, noční košile je celá propocená. Kolem ramen se jí pomalu obmotá ruka, ale Marie se z ní vyvlékne s dalším, tišším vyjeknutím, celá se zatřese a vyskočí z postele a doběhne k oknu, které otevře a okamžitě se z něj s hlasitým "Blearghhhh" pozvrací. "Další noční můra?" pronese mužský hlas. Marie, ještě nakloněná z okna, jenom trochu pohne hlavou, jakožto souhlas.

Tu noc Marie už nezamhouřila oko. Jenom se třásla v náručí svého přítele. Tak už tomu bylo několik týdnů po sobě. Každá noc stejný sen. Stejný výsledek. Už zkusila všechno, psycholožky, kartářky, doktory, akupunkturu, věštění z křišťálové koule. Nic nezabralo. A Marie s každou další nocí, s každým dalším pokusem o spánek, ztrácí kousek své příčetnosti. Z mladé, sofistikované, ve škole bezproblémové slečny se pomalu začala stávat troska. Fialové oblouky pod očima naznačovaly obrovský nedostatek spánku, rudé linky v očích naprostou závislost na kofeinu. Jediným záchytným bodem se stal její přítel, rodiče se k ní otočili zády.

*** Ráno ***

V hrnku s kafem se pomalu odrážel obraz zničeného člověka. Marie sama na sebe pohlížela s odporem a pomalu vířila lžičkou, aby se zbavila toho nepříjemného pohledu sama na sebe. Sotva něco snědla, neměla chuť, po všem jí bylo špatně. "Vyzvedneš mě odpoledne ve škole?" pronesla potichu. "Jistěže." odpověděl jí, stojíc u kuchyňského pultu, při přípravě snídaně.

Dny byly pro Marii jediným vysvobozením od toho, co se jí dělo v noci. Každý den však uplynul obrovskou rychlostí, kdežto noci se bezmezně táhly nekonečnem.

Když vyšla ze školy, už se stmívalo. Snažila se věnovat studiu co nejvíc času, rozptýlit se, zapomenout na tu tajemnou postavu v křesle. Nešlo to. Teď ještě to nekonečné čekání, než si jí vyzvedne její drahý.

Jakmile dorazil, Marie mlčky nasedla na zadní sedadlo jeho SUV a oba vyrazili směrem k domovu. To už byla naprostá tma. Jediné světlo poskytovaly pouliční lampy. Ještě ke všemu pršelo. Typický přelom britského podzimu a zimy. "Jak bylo ve škole?" snažil se začít konverzaci a sledoval svou milou ve zpětném zrcátku. "Nemám náladu na mluvení, Tome." uhnula Marie pohledem a zahleděla se ven z okénka. Neuvědomovala si, že to bude to poslední, co uvidí. Dvě velmi jasná světla, obrovský náraz a neskutečná bolest. Svět okamžitě zčernal, Marie měla pocit, že se nadnáší a poté přišla další rána. A veškerá bolest přestala.

Marie zamžourala. Tma, všude tma, jenom v dáli mihotavé světlo. Zase ten hrozný sen. Ale teď je to jiné. Cítila studenou podlahu pod svým tělem, cítila své nohy i ruce. Necítila však svůj pot na čele, ani tlukot svého srdce. Zdáli byly slyšet pomalé kroky. Marie se okamžitě zvedla a přesně podle snu se rozeběhla směrem pryč od příchozího světla. Nic nebylo rozmazané, všechno bylo jako ten nejčistší televizní obraz. To, co se zdálo jako pouhé dva kroky, stačilo k tomu, aby přeběhla ke dveřím, které tak dobře znala. Pocit strachu byl pryč, věděla, že to, co prožívá, je realita. Po týdnech ve strachu a probděných nocích už toho měla plné zuby. Chtěla dostat toho, kdo za to byl zodpovědný a to okamžitě. Doslova rozrazila dveře, které byly na konci chodby. Dveře se rozletěly na kusy. Marie naburácela do malé místnosti, čtvercové místnosti. Celá byla obložená dřevem a uprostřed bylo honosné křeslo. Vše sedělo. Marie vykročila rázným krokem ke křeslu a ve chvíli, kdy se natahovala po opěradle, aby otočila křeslo směrem k sobě, jí tělem projela nová vlna strachu. Dosud nepoznaného. Strachu z něčeho většího, než je ona. Strachu ze šelmy, predátora. Marii ztuhlo celé tělo. Končetiny jí přestaly poslouchat, na čele se jí okamžitě objevily nové kapky studeného potu. Marie proti své vůli udělala několik kroků vzad, až se opřela o stěnu místnosti a pomalu se svezla k zemi. Křeslo se opět začalo postupně otáčet směrem k Marii. Po chvilce bylo už celé otočené na Marii. V křesle seděl mladý muž, na krátko střižené černé vlasy, hnědé oči, od pohledu drahý oblek, v ruce sklenice s červenou tekutinou. Marie se mezitím snažila vymanit ze své paralýzy, ale marně. Z očí jí začaly pomalu stékat slzy po tvářích. "Rád tě konečně poznávám, Marie." pronesl tichým hlasem. Na tváři se mu objevil úsměv. Čistě bílým zubům dominovaly dva velké tesáky mezi horními zuby...