Camp Le Fay (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

// A vrátím se v pondělí, to je taky docela relevantní info

// Od středy odjíždím mimo civilizaci, ale pokusím se tu oběvit, pokud to jen trochu pude.

Michal Strogan

"Nezasloužíš," zamrněla Odin nezůčatněně. To už si ale Win sedal na jednu z lavic. Zvědavá kočka se mezitím vrátila a vyšplhala se mu do náruče.
"Nebuď mrcha," pronesl odlehčeně a začal lidskou rukou kočku drbat pod bradou. "My jsme... Jak bych to vysvětlil, eh... Neveen říká, že jsme personifikované abstrakce. V lidský řeči to znamená, že jsme někdo, do koho se vpila lidská víra v něco jinýho. Já jsem evoluce a pokrok. Odin je zase mišmaš severských mýtů. Umí přivolat duhový most, například."
"A boty mám tři a půlky," zabručela Odin a obloučkem hodila nedopalek do výhně.

Cathal McDonagh

Chantal se stihla jen usmát a zavrtět hlavou než se ozval chlapecký hlas: "Chantal, kde jsi tak dlouho?"
Po mole se k nim blížil mladý muž. Byl hubený, měl na sobě bílou košili a tmavě hnědé kalhoty na puky. Když uviděl Cathala, posunul si na nose brýle s tlustým rámem. "Nazdar?" zatáhl nejistě. Pak jakoby si na něco vzpoměl. "Chantal nezpívá, je němá. Jmenuju se Neveen, a ty?"
Chantal zaťukala kamenem na molo a Neveen se tam podíval. "Cathal? Vidím, že jste se skamarádili."

"Aha!", plácnu se do čela poté, co mi selkie vysvětlila, jak se to má s těmi jmény. "Chantal, dobře," vyslovím to jméno nahlas. To jeho nositelku nejspíš zaujalo natolik, že moje žadonění o seznámení s jejími kamarády přejde bez povšimnutí a raději něco dál škrábe do mola.

Zamžourám na ten nápis zblízka. "Zpívá?", nadzvednu obočí, ale pak mi zazáří oči. "Zazpívej něco!", vyhrknu a znovu sednu si na molo v naději, že pokud Chantal zazpívá, zažiju něco nanejvýš neobvyklého!

V dílně

Jsem docela překvapený, že se mi podařilo ruku opravit. O to víc mne překvapí mladíkova reakce, kdy nejdříve ruku změní na vrták a pak mne obejme. Najednou mám pocit, že mne neobjímá mladík, ale středně vzrostlí medvěd.
"Uhh." stačím heknout a vzepřu se obětí, jenž mne drtí. To už se do věci vloží Odin a mladík mne pustí.
"Nic se neděje. Teď si zasloužím větší sadu odpovědí. Očividně patříte k nějaké skupině a nebo k organizaci. Takže kdo vám velí a proč jste přišli zrovna ke mně?" zeptám se podivné dvojice.

Zamračeně se zadívám na dívku, jenž si zapálí další cigaretu. Trošku mne začíná štvát ten její zlozvyk. "Docela mne zajímají otázky na odpovědi." podívám se vážně na Odin.

// Novej plán, pište dle libosti, to čekání mě zabíjí

Michal Strogan

Nastala chvíle napjatého tich, kdy Win přitáhl skoro spravenou paži před oči a párkrát pohl prsty. Pak najednou, jakoby ve zrychleném záběru kolem dorostly pláty kovu a zakryly odhalené obvody. Win zavřel oči a ruka se rázem transformovala na vrtačku s křížovým šroubem. "Hůstý! Dík!" vyhrkl a pevně Michaela obejmul. Měl stisk jako svěrák a, ikdyž byl vroucný, dosti stěžoval dýchání.
"Vole, ho nezalkni," zamrněla Odin nezúčastněně a zapálila si další cigaretu.
Win Michaela pustil. "Šmarjá, soráč!" vyhrkl a pokusil se Michaea oprášit. Málem se blahy zalkl jak se snažil působit neškodně.

V dílně
Teoretické debaty odsunu stranou a soustředím se na mladíkovu ruku. Očividně mi chybí nějaké informace, ale jelikož hádám spěcháte. Nejdřív aspoň trochu zprovozním tu ruku a pak se budu babrat v teorii." s tím vrátím na místo hlavní píst a mladík mže pohybovat hlavními svaly na předloktí.
Poté vyměním poškozená táhla a mladík získá zpět prsty. "Ano, již jsem si všiml, že to není nic s čím jsem se setkal." Souhlasím s mladíkem a až když zmíní zbraně uvědomím si dodatečně, že ruku jsem podvědomě namířil do výhně.
"Dobře ruka je funkční, ale není dokonalá." konstatuji a můj pohled se ptá, co bude teď.

Cathal McDonagh

Podívala se na něj a usmála se skoro blahosklonně. Poklepala na vyryté Cathal a ukázala na něj. Pak na Chantal a ukázala na sebe. Pak udělala od svého jména šipku a poněkud déle psala: "Ta, jež zpívá."

Michal Strogan

Odin ho měřila pohledem, jakoby váhala, ale Win jí předběhl v mluvení. "Hele, já vim, že je těžký to hned takhle na fleku všecho vstřebat, ale musim ti říct, že tohle," ukázal na ruku, "mi jednoduše roste. Není to jen náhražka, chápeš? Win je zkráceně Darwin, evoluce, ale neboj, nestřílí, dělá jen nářadí."

V dílně
Pozorně si prohlížím protézu a poněkud mne zaskočí, jak plynule přechází do svalů. Zajímavé, že by nějaká nová technologie o které jsem neslyšel? uvažuji, když odložím horní vrstvu kovu a začnu opravovat vnitřek ruky. Naštěstí pro Wina rozumím si s jemnou mechanikou docela dobře.
"Velmi mne těší Odine i Wine." odpovím, jak se očekává podle slušného vychování a přitom se soustředím na jemnou mechaniku v ruce.

"Takže vy jste použili nějaký druh portálu." shrnu dodané informace a pozvednu oči nad aplikací portálu. Tady mi chybí nějaká část vyprávění, ale na to může počkat.

"Můžu mít jednoduší otázku? Proč jste zamířili ke mně?" zajímám se zvědavě a snažím se, co nejpřesněji napravit ruku.. "Zkus zahýbat prsty." požádám mladíka abych viděl, které části mechanického zařízení je poškozené.

Neworleanská selkie, moje nová kamarádka, asi moc na mluvení není. Nebo možná už zapomněla irsky - to se prý stává tuze často. Nebo... snad není od nás?
Tak či tak, kdo ví, jaké jsou v téhle divné zemi zvyky. Možná se tu takhle seznamují?

Chantal? "To ne-", začnu protestovat, že tak to správně není, když mě selkie umlčí a vyškrábe moje jméno znovu a správně. "Jo, tak to je. Cathal. A ty?" Sehnu se a seberu úlomek mušle, přiložím ho k molu a čekám, co mi poví - abych mohl napsat zase její jméno.
"Jsem tu úplně sám, jen s mámou," dodám potom, nevěda, zda mi rozumí. "Jsem z Irska, z Galway, víš? Za velikou louží, jak to říká táta. Nikoho tu neznám..." Nechci vyslovit tu prosbu o pomoc nahlas, nechávám za sebe mluvit svůj pohled a sklíčený postoj.
Kéž mě vezme za svými kamarády...

Co by na to řekla máma, to mi v tu chvíli ani nepřijde na mysl.

// zatím to vypadá, že budu o víkendu sedět doma.

Cathal McDonagh

Děvče prudce zamrkalo a teď už i její oči nabyly lidské modré barvy. Zkoumala ho, ne zuřivě, ale se zájmem a jemným popraškem strachu navrch. Pak si sedla na molo, mpožná až trochu moc prudce a do promáčeného dřeva kamenem začala cosi rýt. Za chvíli před ní bylo slovo: Chantal.
Podívala se na Cathala a dotkla se své pusy v záporném gestu. Pak napsala další slovo: Cathal. Usmála se. Byl to nervózní úsměv.

Já věděl, že to bude Amerika. Já to věděl.
Ale proč zrovna New Orleans? Nemohli jsme jet do Bostonu za strýčkem a všemi těmi příbuznými, se kterými si mamka pořád dopisuje? Jak tady vůbec může někdo žít? Je tu strašné vedro a budovy ještě ošklivější než v Dublinu! Zlobím se a bezmocně zírám na mořský obzor, protože někde za ním leží Irsko. Alespoň myslím.

Amerika vůbec není tak nádherná, jak všichni říkají. "Potkáš tam spoustu našich," utěšovala mě babička. Prý tu bude teplo, pláže, zábava a mnohem hezčí moře než to naše. Tůdle! Samá továrna, hluk, vyjetý olej a zátoka plná odpadků. A tohle má být... na celý život?
"Tak takový to bylo, když sem lidi utíkali za velkýho hladomoru...", povzdechnu si a alespoň trochu mě utěší, že nejsem první ani poslední Ir, kterého potkal takovýhle osud.
"Jak si tady jen najdu kamarády?"

Jakoby v odpověď se čeří vodní hladina. Ztuhnu a neodvažuji se pohnout. Kdo ví, co v tomhle černém moři žije za příšery?
Ale vždyť... Selkie! Musela utéct do Ameriky taky a sžila se s tímhle hnusným mořem, určitě! Myšlenky se mi honí hlavou, když si mě ta holka se zelenými - ne, teď už zlatými - vlasy všimne. Zastaví se uprostřed pohybu a zírá na mě tak podivně...
Najít kamarády? Teď je moje příležitost! Honem něco řekni!
Vílí lid v Irsku mluví starým jazykem a já mám strach, že svou novou kamarádku urazím...
"Ééé... Mise Cathal," začnu pomalu. "Cé tusa?", zeptám se a nasadím ten nejupřímnější úsměv, jaký dovedu.

Michal Strogan

"Má pravdu, nekřič," špetl mladík slabě. "Schytal jsem to řádným kusem betonu. Tohle není zbraň, ale nástroj, není stavěná na nárazy." Nechal se prohlédnout, ale kromě menších oděrků a pár starších jizev mu nic nebylo. Když Michael ruku prohlížel, nemohle si nevšimnout, že není "přídělaná", ale kov jakoby vyrůstal přímo z paže, svaly plynule přechází do železa.
Dívka z výhně vytáhle kus čehosi žhavého kleštěmi a zapálila si cigaretu. "Cit v ruce má, ale řekla bych, že funguje jen když svítí ty diodky, co vypnul," pravila dívka teď jaksi nezůčastněně. "A pak popořádku: Nemusíš, ne, ale měl bys. Kdo jsme je složitá otázka, ale začněme jmény, já jsem Odin a tohle je Win. Poslední otázka je taky na dlouhý lokte, ale zjednodušeně jde o kvantový portál podobný červý díře, ale s velice přesně určeným bodem vstupu a výstupu, který je generovaný telepaticky." Poslední vysvětlení znělo, jakoby jej Odin předčítala z notesu. "Nebo to tvrdí Neveen, já v takovejch věcech neumím chodit. Ale hele!" dodala normálním hlasem a frnkla nedopalek cigarety do vzduchu, kde opsal oblouk. V cestě se mu objevil malý duhový portálek, který rychle zmizel. Znovu se materializoval nad košem, kam nedopalek vypadl. "Asi takhle."

Neočekávaná návštěva

Už dlouho jsem neměl takovou pohodu. Už jsem dokončil všechny své prácičky a teď si vegetuji ve své dílničce. Nohy na pracovním stole, po ruce chladný nápoj. Co víc si přát.

Moji pohodičku ukončí mladík, který propadne stropem. Vyskočím na nohy a překvapeně se zadívám nejdříve na něj a pak na portál, kterým právě propadá dívka v černém. Ikdyž se neprobourali stropem převrátili jednu poličku a narušili tak můj řád.

Kleknu si k mladíkovy a prohlédnu si ruku, jenž vypadá, že zažila už i lepší časy. "Takže za prvé ne nemusím!" odpovím klidně dívce, která na mne štěká, jako bych byl její podřízený. "Za druhé kdo jste?" otočím mladíka na záda a zkontroluji, že není raněný.
"Za třetí jak jste se dostali do mé dílny?" položím poslední otázku a chladně se zadívám na dívku. Několik vteřin se na ni jen naštvaně dívám a pak se vrátím zpět k mladíkovy.

Narovnám židli kterou shodil při svém dopadu a posadím jej na ni. "Tohle bude nejspíše nepříjemné. Otázkou je, máš cit v té ruce?" zeptám se klidně a začnu sundávat pláty, abych se dostal k jemné mechanice.
"Mladej zkus se moc necukat." požádám mladíka a snažím se opravit to nejhorší poškození, co vidím.

// Jestli se neozvu do pátku, je možé mě lehce upozornit. Mám tu na víkend rodiče a pondělky jsou v práci poněkud, řekněme, hektické. Pracuju jako IT servis, aby bylo jasno, takže každej mamlas, co o víkendu zapomene heslo, mi vybékává ze všech koutů anglicky mluvícího světa. Ponděly večer prospím a úterky zapíím pondělky. Středa by to šlo, zejtra odepíšu na cokoli, co se tu do večera objeví.

Michal Strogan

Takové pohodové pozdní odpoledne Michael snad ještě nezažil. Tichounko, klídeček, místní toulavá kočka si udělala pohodlí u doutnající výhně, Havaj.
Každý, kdo takový nebezký klid a líné nic kdy zažil ví, že trvá krátce a následuje jej pohroma. Nebo v Michaelově konkrétním případě nenadálá návštěva ze stropu. První jím propadl mladý černý muž. Měl na sobě riflovou vestu, kárované kalhoty a vlasy měl připletené k hlavě sérií neuvěřitelně srovnaných copánků. Mohlo mu být kolem dvaceti. Michael si stihl uvědomit, že jeho nenadálému vstupu nepředcházel řachot rozmláceného stropu. Ve skutečnosti vpadl portálem plným... Duhy? Tím samým portálem pak vzápětí propadla dívka a portál se ztratil. Dívka měla černé vlasy, co se leskly do modra, černou sbíranou sukni, černý korzet a všecho na ní, až na její alabastrovou kůži a zřetelně světlé odrosty bylo velice černé.
"Kuuuurva drát, no to mi naser do bot ať čvachtaj!" Kupodivu, tato slova vyšla z úst dívky. Kluk se přikrčil na zemi a viditelně svrel levou rukou cosi lesklého na pravé paži. "Wine, ty hajzle, sakra se seber a mluv na mě!" vymahala dívka.
Win, což zjevně bylo jméno kluka, se trochu porozhlédl. "Jo, sme na místě," špetl slabě a skolaboval bokem na zem. BYl při vědomí, ale velice slabý. Když se pustil vlastního těla, bylo jasné, že jeho pravá paže je od lokte ze železa.
Dívka po Michaelovi střelila ohnivě sbarvenýma očima: "Musíš ho spravit. Teď!" štěkla, až se kočka u výhně splašila a utekla.
Už od pohledu byla železná ruka v dezolátním stavu, mechanické části prosvitaly pod kovovými pláty, tu písty, tu dráty, ale nic z mechaniky nebylo viditelně poškozeno, bylo potřeba ukout jen nový plášť.

Cathal McDonagh

Pojedeme k moři, magická slova, která chce slyšet snad každé dítě. Ale tohle moře nebylo azurové, lesklé a plné ryb a barevných koralů. Bylo sytě inkoustové a od pohledu připomínalo spíš ropu. Ryba by tam chcípla, pomyslela si Cathal, když jej z mola zkusil klackem rozrušit a vylovil ponožku.
"Zvykneš si," řekla jeho maminka. "Tatínek dostal v New Orleans práci. Bude to dobrý."
Babička říkávala, že člověk si zvykne i na šibenici. Ale Cathal si na šibenici zvykat nechtěl a nechtěl si zvykat na New orleans a už teda vůben ne na tuhle hustou břečku, které místní hrdě říkají moře.
Seděl na mole a bylo mu do pláče. Bylo už pozdě, maminka ho za chvíli požene do postele.
***
Hladinu cosi sčeřilo. Žeby konečně ryba? Nebo něco zajímavějšího? Hladina se rozešla a z moře se vynořilo děvče, nemohlo být o mnoho starší než on. Ale kůži měla leskle tyrkysovou posetou metalickými šupinami, které odrážely měsíční svit jeko drahokamy. Vylezla na molo a začala si ždímat zelené vlasy. Pak se proměnila. Najednou vypadala jako celkem normální zcela suché ďěvčátko v zelených šatičkách a se zlatými vlasy. Proměna nastala tak rychle, že stačilo mrknout a unikla by vám.
Devče pohlédlo na chlapce a ztuhlo. Pořád mělo rybí oči a asi je šokem zapoměla vrátit, protože ted, když se vše kolem pro ty dva zastavilo, zíral na Cathala pár černých studní jako mají delfíni.