Elitáři II (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Elitáři II

Pán Jeskyně:

Kanderson

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

vlastní projekt, hráče mám - žádné další nehledám

Klíčová slova:

DrD, fantasy

Jaké hráče:

nehledám

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (2/3) jedlon, LoArmistead

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2

Pán Jeskyně - 26. února 2019 13:53
Pán jeskyně Kanderson

"Lžeš, přípravy nejsou zcela dokončeny!zaburácel titánův hlas katakombami. Čtyřruká kostra se nepatrně pohnula a z jejích zašlých kloubů se vydrolil uschlý prach.
"Máme dva tvoje potomky a duši toho lovce tvých dětí, ..." zašeptalo děvčátko a natáhla konečky prstů k obětem. Krvavé značky nakreslené na zemi pod nimi zaplály jasným karmínovým světlem.
"Kde je Kelima, budeš ji potřebovat na usměrnění duší, abych je mohl pozřít."
Poslední z titánova vrhu spolkla suchou kletbu, když si vzpomněla na zmizení své patronky. Bez Kelimy pak bylo všechno těžké.
"Budu to muset zvládnout sama, můj pane."
Kostra se znovu převalila na druhou stranu a prázdné oční důlky se nasměrovaly na malé děťátko před sebou.
"Nestrpím selhání, vezmu si tvou duši, když mě zklameš."
"Můj pane,... "
Pod jejíma nohama zaplála jasně rudým světlem značka. "...spojím svojí duši s vyvoláváním kruhu."

* * *

Harren zamžoural očima ve tmě, ale tuhle tmu by neprohlédl ani s mladýma očima bez bolavé hlavy. Krátký lovecký tesák vrátil zaopasek a otevřel příruční cestovatelský váček.
"Poslední dva a ještě suchý jako troud..." zavrčel si pro sebe při pohledu na poslední dva lístky pletonice. Zamlada by se takhle neopatrně ze zásob nevydával, ale dnešek byl úplně jiný den. Dnes si dovoll ten risk, že mu bude zítra chybět.
Cítil někde uvnitř, že když nezasáhne rychle, žádný zítřek nepřijde.
Mezi prsty rozžmoulal lístky bylinky a přiložil si je ke špičce nosu a začal zhluboka dýchat.

* * *

Všude kolem něj byla tma.
Nebo to byla barva toho hrobového ticha, které na něm bylo nalepené tak těsně, že mu plnilo při každém pokusu o nadechnutí plíce?
Rukama hmatal v temnotě, křičel do ní, ale z plic mu nevyšel žádný vzduch a jeho hlasivky se jen naprázdno napjaly. Přetrhané metry řetězů na jeho rukou a nohou se za ním táhly jako chcíplí hadi, ale ani ty nevydávaly žádný zvuk, ani jediné cinknutí kovového článku.
Zase byl sám.
Jediná nespoutaná duše.
Někde uprostřed temnoty vyšlehl paprsek světla. Jako rapír si hladce procházel temnotou a zanechával za sebou temnotu spálenou jasným světlem.
Teprve když se kolem něj udělal první světelný bod, uviděl Tucco, že to nebyla neprostupná temnota, která ho obklopovala.

* * *

Harrenovy zúžené zorničky těkaly ve tmě a pozorně zkoumaly podlaží katakomb, do kterého vstoupil. Místnost byla lemována zbytky rozbytých soch zakázaných bohů, které chránily ostatky pohřbených. Na konci místnosti začínawlo další kamené zábradlí lemující schodiště směřující do hlubin katedrály.
Zkušený hraničář se ještě jednou rozhlédl místností, než opatrně vyrazil kupředu. Lehké kožené holínky neslyšně našlapovaly po starých kamených deskách, když se najednou v půli kroku zarazil.
Něco zaslechl.
Od schodiště se začalo ozývat rytmické cinkání těžkých ocelových plátů.

* * *

Krvavé značky obklopily prostor kolem dětí a jako velká houba z nich vysával všechnu jejich sílu. Krvavá jímka před titánovou kostrou začala vřít. Krvavý kruh kolem obřadní jímky byl natolik vzdálený, aby jej nemohly přerušit náhodné šlouchance vařící krve.
Děvčátko pozvedlo rozechvělou ruku, zkroucenou bolestí a olízlow velkou kapku krve z dlaně a zašeptalo wposlední formuli rituálu.
Místnost se naplnila dětským křikem.
Obřad vyvolávání započal.
Z vroucí krve vystřelila ruka a zachytla se kameného okraje.
Bolest se jí začala vzdalovat stejně jako svět kolem ní, táhlo to její duši někam, kde nesvítilo světlo a bylo tam ticho.
"Je tady ještě jedna nespoutaná duše, ty neschopná-" rozběsnil se někde v dáli titánův hlas, ale jeho dítko ho už neslyšelo.
Rituál pohltil fragmenty duší Taur-nu-Duatha, aby dostal část jeho síly na tento svět.
Monstrum vylezlo z jímky a otřáslo ze sebe vroucí krev. Značka kolem něj jasně zaplála a následovaly i další. Děti, zbavené poskvrněných duší, se rozplakaly v bolestech, jak se jimi začala bestie živit.

Péro - 28. prosince 2018 20:22
Péro

Hraničář se klopotavě potácel hraničním lesem. „Ne, nemusí to tak být, ještě je šance“ mumlal si pod rezavý plnovous, zatímco se snažil co nejrychleji prodírat trnitými křovisky. Svým rytířským věznitelům uprchl asi před hodinou. Nebyl sto sám sobě uspokojivě vysvětlit jak k tomu vlastně došlo, to pro něj ale teď stejně nebylo to nejdůležitější.

Po chvíli minul místo nedávného boje proti utonulým duším, které na něj a jeho druhy poštvala jeho dcera. Srdce se mu svíralo pokaždé když si tuto holou a nechutně skutečnou pravdu přiznal, na pocity teď ale nebyl čas. Písčitá pláž byla pořád ještě zryta bojem, na břehu se povalovaly kusy zmrzačených mrtvol, další části těl čněly z vody. Harren pokračoval dál.

Konečně dorazil k mostu. Měl k němu dojít již tehdy s Tuccem a jeho čarodějným přítelem a všechno by možná dopadlo jinak. Vlastně nebyl od místa bojů vůbec daleko a Harrena trápilo když si uvědomil, že k jeho dosažení nechybělo mnoho.

Most byl kamenný a úzký, takže by se na něm sotva minuly dva kupecké vozy. Jeho oblouky byly doběla omyty dravým říčním proudem a na obou stranách byl zasazen do lesnatého a teď již i skalnatého břehu. Hraničář se přes něj vydal...

***

Arcibiskupův pohled byl prázdný a zlomený. „Tak takhle to skončí?“ pomyslel si. Ostří dračích dvojčat dávala tušit, že ano. Kněz věděl, že mu zbývá pár okamžiků. Vždycky se nejvíc bál toho, že jeho starý svět se zhroutí sám do sebe, že se jeho jednotlivé části pobijí navzájem a on se toho bude muset účastnit ale nenapadlo jej, že k tomu dojde takhle doslova.

Dvojčata se blížila a jejich plamenné pohledy prozrazovaly, že jejich duše byly přemoženy. Knězův meč byl daleko a i kdyby snad ještě arcibiskup měl fyzickou sílu se pro něj natáhnout, chyběla mu již vůle k dalšímu předem pohranému zápasu.

Náhle se mu ale v očích zablesklo, zorničky se mu rozšířily a on bezděky zatnul ruku v pěst. „Můj čas už přišel, ale můj svět se nevzdá jen tak“ problesklo mu hlavou. Rty se mu začaly pohybovat v mumlavé, polohlasné promluvě. „Ještě jednou a naposledy mě prostup, Oko vševidoucí“ ševelil arcibiskup, zatímco rytířská dvojčata se pomalu a monotónně blížila s čepelemi napřed.

Když už byla takřka u něj, vzduch náhle prosytil žár a příval horka, jako když někdo zapálí louči čerstvě napuštěnou olejem. Tou loučí byl ale sám kněz, loajální služebník boží, který před svým posledním bojem vzplál jasným plamenem.

Jeho tělo olizovaly nenasytné plameny a ihned jej objala ukrutná fyzická bolest, jeho duše se ale radovala. „Tak přeci odejdu s boží slávou“ pomyslel si a z posledních sil vstal. To už jej bolest přemohla tak, že začal křičet, ale ještě dokázal udělat dva, tři kroky, vrhnout se na jednou z dvojčat a přesně ve chvíli, kdy jeho hořícím tělem projel hrot meče, se jej pokusil strhnout do suchého křoví...

***

Hraničář překonal kamenný most a na druhém břehu se zastavil za prvním stromem. Musel popadnout dech a nabrat nějaké síly. Fakt že právě překonal řeku na něj sice působil drobně úlevným dojmem, věděl ale že musí ihned pokračovat dál. Po několika hlubokých nádechách se tak opět vydal na svoji klopotavou a neradostnou pouť.

Brzy byl opět na místě konání nedávného krveprolití, ale tentokráte na druhém břehu. Stál tedy zhruba v místech, odkud jak tušil jeho jediná dcera posílala hordy oživlých mrtvol na něj a jeho druhy. Klekl si do prachu staré kupecké cesty a hledal cokoliv. Za chvíli opravdu narazil na mělké, malé stopy dívčích nohou. V duchu se obezřetně, ale přesto zaradoval. Byl to ten první pozůstatek po jeho holčičce, který se mu po dlouhé době podařilo najít.

Harren šel dál po stopě. Obrysy dívčích chodidel jej vedly do prudké, zalesněné stráně které se zvedala za cestou a zdálo se, že Harrenova dcera utíkala do lesa směrem od řeky. Po chvíli bylo hledání stop těžší, protože stráň se dál zvedala a přibývala na ní místo trávy spíše ostrá skaliska, zkušený hraničář se ale nenechal svést z cesty. Viděl že se blíží lesnatý horizont a stopy vedou právě k němu.

Když na něm stanul uviděl, že krajina se zde naopak prudce svažuje do jakéhosi hustého a obtížně prostupného hvozdu. Mohutně rostlé stromy, jež se čněly jeden vedle druhého tvořily před Harrenovým zrakem jakousi neprostupnou, zelenou střechu. Jen v jednom místě byla zeleň narušena kamennou stavbou, jež se čněla nad koruny stromu. „Taur-nu-Duathova hrobka“, pomyslel si hraničář.

Jak se ale hraničář všemi svými vyčerpanými smysly soustředil na zkoumání hvozdu uvědomil si, že přestal sledovat okolí. Najednou zaslechl, jakoby z údolí od řeky přicházelo hučení a lomoz, jež většinou provází velké srocení lidí. Hraničář tiše zaklel a vrhl se k zemi. Několik sáhů se plížil ke skalnatému převisu a pak pohlédl do údolí. Na vzdálenost několika set sáhů zahlédl něco, co nepochybně bylo čelem vojska.

Harren si pomyslel, že jeho sluch ještě není tak špatný a varoval jej sice na poslední chvíli, ale přesto varoval. Dříve by sice z celé situace vyšel s ještě větší grácií, na „kdyby“ ale teď nebyl čas. Hraničář viděl že v čele vojska jedou jezdci, ve dvojicích a to proto, že šířka cesty jež se táhla podél řeky nebyla kdovíjaká. Provaz ozbrojenců se táhl kam až Harren dohlédl a pak mu vojáci mizeli v hustém stromoví. Kolik jich celkem mohlo být tak hraničář nemohl odhadnout.

Co ale mohl odhadnout, bylo kdo je oněmi vojáky. Viděl totiž dobře jezdecké praporce a v heraldice království se vyznal. Rozeznal dvě rodové zástavy. Byla tu bílá labuť v černém poli, tradiční znak hrabat z Minty, jimž patřily nedaleké země plné jezer a lagun, jež byly napájeny místními horskými řekami. A pak tu byl ještě druhý znak – karenocká železná rukavice zatnutá v pěst.

Než si ale stihl Harren srovnat myšlenky a dojmy v hlavě, vyrušil jej chlad čepele vzadu na krku. Hraničář v duchu proklel snad všechny bohy co znal. Jak se mu mohlo stát, že mu někdo takhle proklouzl až do zad? Inu byl tak vyčerpaný a ze všech nedávných událostí fyzicky a duševně opotřebovaný, že zkrátka mohlo. Ještě divnější ale bylo, když se Harren otočil a zjistil kdo se mu to vkradl do zad – mladá dívka a tvor, co vypadá jako něco mezi stromem a člověkem...?

Péro - 21. listopadu 2018 12:03
Péro

Zdravim, max do týdne tady bude muj part, tak prosím hlavně nic nemažte. Musim teď psát primárně věci který mě živí, ale brzy se zas vrhnu na Arnouše.

Pán Jeskyně - 24. září 2018 16:12
Pán jeskyně Kanderson

Bosé nohy dítěte pleskaly o chladné schodiště točícího se v temném srdci hvozdu. Vzduch v hrobce byl chladný a zatuchlý, ale dětská postavička jakoby to ani nijak nezaregistrovala, její hnědé oči viděly i v neprostupné temnotě Taur-nu-Duathovy katakomby.
Její drobná chodidla sestoupila z posledního schodiště a mezi prsty ji zachladilo členité podloží. Zbytky ostatků těch, kteří do hrobky mocného titána vstoupily nebo zde byly obětováni.
Děvčátko pokračovalo dál. Čím hlouběji postupovala, tím víe se starý vzduch ohříval. Stovky duší, které pro něj obětovala, nekrontrolovatelně rejdily ve vše obklopující temnotě. Cítila, jak se jejich drobná energie otírá o její tělo jako slizcí úhoři v řece.
Děvčátko pokleklo.
"Taur-nu-Duathe, náš pane...." zašeptalo dítě a usměrnila proud duší v prázdnotě jedním směrem. Mihotavé světlo zbytků síly v prázdných duších se sjednotilo a dalo osvítilo tak gigantickou kostru padlého titána.
"...připravila jsem tento svět na tvůj příchod!"
"Povstaň!"

. . .

"Pane, naše pozice tedy je naprosto neudržitelná..."
"...nepřítel je všude kolem nás, není kam bezpečně ustupovat." doplnila se navzájem dvojčata, ale dál bez hnutí plnily stávající rozkaz a bránily ohniště. Jejich pohledy v průzorech chocholatých přileb sledoal potemnělý les, který je obklopoval.
Arcibiskup seděl tváří k ohni a pozoroval přes blikající plameny olizující soušky mlčenlivého hraničáře.
"Vím."
Na jeho mysl útočila vzpomínka z jeho dětství.
Plakal.
Jeho strýc, který jej vychovával po smrti rodičů, ležel na zdobeně vyřezávané posteli a jeho chraplavý dech rezonoval prázdnou místností.
"Svaté oko Vám děkuje za Vaši věrnost, ale dál se mnou už nemůžete. Propouštím Vás ze svých služeb, vraťte se zpátky a varujte ostatní."
Rytíři se z lehkých zacinkáním kovu o kov otočily k arcibiskupovi a čas kolem nich přestal na několik úderů srdce plynout.
Tiché šumění lesa protnul nelidský křik, který se kolem postav prohnal jako duch. Jako kdyby naříkalo tisíce dětských hlasů.
"Je tady!" zvolal kněz a přejel bříšky prstů po zdobeném talismanu, který mu visel na krku - srdce Mantuoka, strážce oka.
Na tváři ucítil slabý dotek cizí dlaně. Necítil však hřejivé teplo lidského těla, ale pouze chladné pohlazení smrti.
Křik mrtvých se znovu ujednotil a spojil se do zlomyslného výsměchu.
"Pokouší se proti mě jít snad sama? že by pořád přece jen mělo lidstvo ještě naději?" zamyslel se a vytrhl z pouzdra vykládaný meč. Duše jej však jej obepluly, jakoby o něj nadále neměly zájem.
V arcibiskupových očích se objevilo nepochopení a někde uvnitř ucítil mrazivé sevření strachu.
"Něco se děje, dávejte pozor!" zavolal na rytířská dvojčata za sebou.
Žádné odpovědi se však nedočkal, ani zacvakání pokových plátů, když dvojčata pouze přikývly.
Až teď pochopil a pomalu se otočil.
Ne!" vydechl zničeně a z rozechvělých prstů mu vypadl jílec meče.
Dvojčata stála v bojových pozicích, každý na jedné straně připraveni na kombinovaný útok.
Z jejich hledí v přibicích se valil ven nachový kouř v jehož centru se zableskly dva plamínky hledící na kněze.
"Zabijte je - oba!" zaševelil lesem dětský hlas.
. . .

Duše mrtvých bloudily hvozdem v nekoordinovaných proudech. Veškeré lidství z nich vyteklo se stružkami krve, zůstaly jen utrápené siluety bez možnosti nalézt spočinutí.
Hraniční les byl po desetiletí místem, kde se střetávala mocenská touha s tupou demonstrací síly a vojenské převahy. Kořeny staletých stromů rostly na půdě prosycené krví, koryto říčky vymlela proudící karmínová tekutina umírajících praporů, podloží zpěvněné jejich doběla obroušených kostí.
Jediné, co zůstaloy byly jejich naříkající duše navěky spjaté s tímto chmurným místem.
I když nemohl vidět, temnota kolem jeho zraků se postupně rozjasnila. I když nemohl slyšet, dolehl k jeho uším hlahol kostelních zvonů.
I když nemohl, jeho plíce se naplnily vzduchem a jako novorozeně se zakuckal, než popadl dech.
Nemohl.
Vysoké véže hlavního města se před ním ctnostně tyčily, tak jak si to pamatoval jako dítě. Srdce znovu narazila do těla zvonů a ulicemi se rozezněl jejich zpěv.
Byl zpátky doma.
Ale nemohl, byl přeci mrtvý!
Ruce v kožených rukavicích se zvedl do výše očí a otočily se dlaněmi vzhůru. Zkoumavým pohledem přešel z rukavic na potrhaný černý kabát a vysoké kožené holínky.
"Kdo jsem?" křičela na něj v hlavě jeho vlastní mysl, ale odpovědi mu nedala. Jako by je od sebe něco dělilo, něco co nedokázal překonat.
"Vrátil ses, můj synu!" zaradoval se několik kroků od něj zpěvný mužský hlas, který tak dobře znal.
Kdyby nebyl mrtvý, vyhrkly by mu slzy do očí.
Běžel k němu ctnostně oděný muž v nejlepších letech. Jeho čelo rámované stříbřícími vlasy zdobila královská koruna.
Jako medvěd silné paže ho objaly a přitiskly jeho šlachovitou postavu na širokou plec.
"Můj chlapče, modlil jsem se za tvůj návrat." zašeptal mu dojatým hlasem do ucha objetí ještě víc, otcovsky, zesílilo.
Na tváři du dopadla vařící slza jeho otce.
Nemohla, byl mrtvý.
"Nikdy! Nikdy už nás nesmíš opustit! Tvůj odchod bych už podruhé nepřežil."
"Nemohl." hlesl pod královou bradou slabý, jakoby na míle vzdálený hlas.
Objetí povolilo a otec se s tváří zalitou podíval do očí svého syna.
"Co jsi říkal, synu?"
"Nemohl bys to podruhé přežít. Zabil jsem tě, otče!" zasyčel Tucco a uvolnil krátou čepel z pouzdra. Špička zasáhla krále do brady a zanechala za sebou mělkou ránu přesrty, která začala okamžitě silně krvácet.
S řinčením praskajících zrcadel se začalo všechno kolem něj hroutit. Pyšné věže ztratily na své kráse a proměnily se vnapůl rozbourané pahýly. Jeden ze zvonů ležel zaražený v dlažbě na zemi, když se zvonice zhroutila.
"Ano, tohle je můj domov."
Obličej jeho otce se v pruzích ohnívajícího masa svěsil na prsa a jeho kostantá paže se napřímila proti němu.
"Opustil jsi nás, nechal jsi nás pohltit tou kletbou."
Tucco uvolnil druhou rukou i dlouhé ostří a obě zbraně o sebe čepelemi opřel.
Do kříže.
"Jako princ a následník trůnu jsem dělal, co jsem považoval za správné. Snažil jsem se najít lék na tu kletbu. Ale to už jsem ti říkal, když jsem se po letech vrátil."
Tucco se snažil tu vzpomínku zapudit, ale nedeřilo se mu to. Hnala se do popředí pořád víc a víc.
Den, kdy se vrátil do království, které už umřelo.
Zklamal.
"Všechny jsi nás zklamal, synu. Nedokázal jsi nás zachránit, ale my ti odpouštíme. Proto ses k nám také vrátil, ke své rodině."
"Ne!" zařval Tucco a přerušil nemrtvého, kterého za jeho života tituloval otče.
"Snažil jsem se vás všechny zachránit a snažím se vás zachránit i dnes!"
Kostěný pařát si mihl vzduchem jako bílá šmouha, těžce postřežitelná lidským okem.
S rychlostí dlouhého ostří se však nemohl rovnat. Ránu, která nemrtvého horizontálně přeťala, neměl ani šanci postřehnout.
"Odpouštíme ti, synu." vzdechlo padající tělo kdysi ctnostného krále.
Řinčení skla zesílilo všude kolem, jak se začal prostor kolem Tucca hroutit.

. . .

Jedna z prázdných duší v lese zazářila jasným světlem.

Péro - 27. srpna 2018 13:39
Péro

Dřevo v ohni potichu praskalo a oranžové jiskry poskakovaly pod noční oblohou. Na Harrenově obličeji tvořily plameny roztodivné stínohry. Ale ani stínový tanec, špína, prach a potem a krví slepený plnovous nemohly zakrýt to, co bylo z Harrenovi tváře nejčitelnější - bolest a prázdnotu.
Hraničář ležel u ohně a s bezduchým výrazem povaloval kus uhlu v hlíně. Ležel na břiše a jeho pravá noha byla mohutným lanem přivázána ke kmeni stromů. Ruce měl volné, jen ta noha. Vlastně to docela přesně vystihovalo vztah, jaký byl mezi Harrenem a jeho zachránci - poloviční důvěra, poloviční svoboda.

Jeden z rytířů se k němu pomalu blížil a hraničář tak jedním tahem dlaně smazal své malůvky v hlíně. Stejně bylo všechno pryč. Obrys domu zmizel a Harren se jen prázdně díval do plamenů. Jedno z dvojčat mu mlčky podalo měch s vodou. Harren se po něm stále beze slov natáhl. "Zítra ukončíme tvé trápení hraničáři. Je to těžké..asi..ale správná věc se musí stát. Už to není tvá dcera." pronesl směrem k němu rytíř a upřel do něj pevný, ledový pohled.

Harren neřekl nic. Ovšem že to musí být, pomyslel si. Ale proč vlastně. Jako kdyby na něčem z toho ještě záleželo. Nic mu nedávalo smysl. Na okamžik přemýšlel co by se stalo, kdyby teď najednou přestal dýchat. A nedokázal najít jediný důvod, proč ne. Proč žít, když jeho život nemohl nic změnit.

****

Statný bělouš se točil v mělkém korytě, zatímco jeho pán sekal ostrým mečem kolem sebe. O kopí dávno přišel, ale přival oživlých utopenců nepolevoval. Arcibiskup sekl jednoho v předu, hned se otočil aby zabil jiného za zády, ale víc už toho nestihl. Studené, mrtvolně bledé ruce jej chytili za levé stehno. Jezdec vší silou kopl a útočníka odrazil, zřítil se ale do studeného koryta. Pár okamžiků topení, voda v ústech, další páry rukou se po něm natahují. Hluboký nádech nad hladinou. Úder okovanou pěstí do jedné z mrtvých hlav. Kopanec do dalšího oživlého nešťastníka, pak nekonečné okamžiky během nichž nervozní ruka hledá na dně koryta svůj meč. Konečně prsty sevřeli jílec a štíhlá čepel se noří do dalšího tvora, který již dávno neměl chodit po světě lidí.

Je jich ale moc. Arcibiskup se staví na kolena, už už se snaží vzpřímit ale už ho zase někdo sráží do koryta. Otáčí se, útočí mečem a znovu se snaží vstát. Je jich plné koryto a všichni mají jediný cíl - zabít ho. Přesto udělá pár kroků. Už je na břehu a potácí se pryč. Šaty jsou těžké a mokré, ztěžka dýchá, přes tlukot vlastního srdce skoro neslyší nic jiného. Okované boty jsou obalené blátem a pískem, takže se v nich dá sotva jít. Ujde pár sáhů na břeh a padá čelem k zemi. Neuteče jim. Otáčí se ke korytu. Jdou si pro něj. Na její rozkaz.

Arcibiskup se převalí na záda a meč mu vypadne z ruky. Leží tam, zírá do modrého nebe a zhluboka dýchá. Ještě to jednou zkusí, ještě se mu to nechce vzdát. Ruce napřímí k nebi a celou svoji duši upne k prosbě. Opět jsou slyšet zvony a klášterní chór, opět se někde nad ním zhmotní nebeská energie a opět, proměněná v provazce blankytného světla vyrazí směrem ke korytu. Ale tentokrát nezmizí, nýbrž promění utopené nešťastníky v malé, sotva znatelné záblesky zlatavé barvy, které se za pár okamžiků rozptýlí ve větru. Kněz zhluboka vydechne a několik okamžiků zírá na nebe. "Musela asi odejít jinam", zamumlá si za chvíli..

*****

Harren se klopotavě prodíral křovinami. Nepoznával se. Ale bylo mu to jedno. "Ne, nemusí to tak být" mumlal si pro sebe, v očích mu plály plamínky odhodlání a ústa se mu křivila v úšklebku, jenž by mnozí nazvali jako počínající šílenství.

Dračí dvojčata stále hlídají u ohně. Hraničář tam pořád leží na břiše a tupě zírá do plamenů, zatímco nohu má pevně uvázanou ke stromu. Ale není to on. Je to jen přelud. Někdo ho z provazů vysvobodil. A Harren teď uhání nočním lesem..

Péro - 27. srpna 2018 10:32
Péro

Už se to píše, do pár hodin je tu pokračování, čili hlavně prosím nemazat.

Pán Jeskyně - 28. června 2018 21:40
Pán jeskyně Kanderson

Vidina minulosti jako závoj odvanula z Turgonových smyslů a myšlenkami se vrátil zpátky na bojiště.
Teď se ale cítil úplně jinak, cítil se poražený. Na kolenou.
"Kelima to zjistila, ukradla to tomu hlupákovi rovnou z jeho prázdné hlavy!" vysmál se mu bývalý učeň Azamon a ohnivý bič se nedočkavostí nastávající hostiny zachvěl.
Turgon se napřímil a přejel dlaní po šupinatém těle zraněného baziliška.
"Promiň mi, příteli...." zašeptal polohlasně, když jeho konečky prstů přejely po hluboké ráně na boku zvířete.
"Proč jsi mi to ukázal, Azamone?"
"Nedokázal jsem odolat. Je to lepší než jsem kdy snil. Já - netalentovanější ze všech proti tobě - zastánci starých křečovitých zákonů a pořádků, proti sobě.... na kraji světa. Jen jeden odsud odejde jako vítěz."
Turgon pozorval jak se Azamonův obličej víc a víc křiví, jeho duše už byla pohlcena, teď už prázdnota pohlcuje celé jeho tělo.
"A vítěz bere vše. Chtěl jsem, abys měl stejné možnosti jako budu mít já."
Turgon se zarazil.
Byl tohle snad nějaký zapomenutý kousek Azamonovy lidskosti?
Ne, byl to jen zbytek z toho mladého kluka. Zášť, vztek a závist umocněná nekonečnou prázdnotou, která jej zaživa pozřela.
"Proč Kelima?"
Azamon se znovu nepříčetně zařehtal.
"Loajální Kelima?" Azamonův obličej se protáhl do zlověstného šklebu a jeho tělo se začalo víc a víc měnit. Části jeho těla se trhavě lámaly do nepřirozených pozic a zvuk praskání kostí v těle slyšeli Turgon.
Nemýlil se, jeho duši pozřela bezpochyby Kelima.
"Protože moji dceru potkal stejný osud, byla osvícená." zaskřehotalo monstrum zarostlé srstí a s havraním zobákem a párem vypelíchaných křídel. "Moji jedinou princeznu, aby Vás všechny pozřela prázdnota....." zaskřehotala vědma a zacvakala ve vzduchu jako tesáky ostrýmy spáry.
Turgon dělal vše proto, aby nedal najevo jedinou emoci. Ale kéž by mohl jásat.
Ještě jednu věc, ještě jednu drobnost.
"Vytrhnu ti střeva, Turgone, všichni budete trpět, Projděte si mojí bolestí, uvidímej ak loajální pak budete Vy!"
Ještě jednu drobnost.
Maličkost.
Turgon z pod záhybu svého pláště upustil jako pěst velkou křišťálovou kouli. Znetvořená vědma vystřelila kupředu jako blesk. Její křídla ve vzduchu silně zamávaly a zvětšily už tak její smrtelnou rychlost.
Zraněný bazilišek se z posledních sil napřímil, než jej síla rány srazila znovu na zem.
"Ještě jednou díky, příteli." vyslel bleskově poděkování bájnému tvoru než se jeho duše vznesla nad jeho tělo.
Kelima vytrhla z šupinatého boku zrkavěné pařáty a vyrzaila znovu na Turgona.
Křišťálová koule se neodmyslitelně blížila ke kamenému podlaží.
Turgon hledal jekékoliv stopy po Tuccově duševní stopě. Z těch několik dní, co spolu cestovali si rychle všiml, že ten mladík o sobě vůbec nic nevěděl, ale Turgon jeho sílu od prvního momentu cítil.
Všechny ti dítka, která chladnokrevně zabil, slyšela volání své matky a okamžitě odpověděli. Všichni okamžitě podlehli i Kelima, a dokonce i Azamon.
Jediný Tucco se snažil s kletbou bojovat, přemoci ji, klidně ji přetlačit silou.
Asi někde tajně doufal, že by mu v budoucnosti mohl říkat, mistře Turgone.
Do jeho těla se zabořily drápy čarodějky a s tryskající životadárnou karmínovou tekutinou začala slábnout i Turgonova duše.
Po Tuccově silné stopě však ani známka, jako kdyby jeho neuhasitelný plamen nakonec....
Kousek od něj se rozblikalo mihotavé světélko.
I tuhle nicotnou duševní stopu znal, neměl na výběr.
Křišťálová koule dopadla na zem a roztříštila se na tisíce drobných kousků. S hlasitým prasknutím pukla zem. Obloha bez mráčku se jako zrcadlo roztříština a v tisícovkách drobných, světlu podobných střípků dopadala dolů.
Turgonův svět se začal hroutit.
Spolu s jeho stvořitelem.
Spolu s jeho tajným mazlíčkem.
Spolu s loajální Kelimou.
Turgonovo umírající tělo dopadlo na rozpraskanou zem a čaroděj naposledy vydechl.
"Proklínám tě, Turgone, vylákal jsi mě sem!" zaskřehotala naposledy vědma než se s jeho majitelem zhroutil i prostor kolem ní.

. . .

Dračí jezdec se pod ranou sehnul a jeho bratr ve zbrani zasadil útočníkovi smrtelnou ránu pod ocelový chránič krku. Povstávajících mrtvých kolem nich jen přibývalo a těžený je akorát zpomaloval.
Harren byl už zcela při smyslech, ale pevné sevření dvojčat mu nedávalo jiné možnosti než nechat je nést ho dál.
"Pane!"
Velmistr včí silou odkopl tělo stranou, když mu zad vskočil mrtvý s dlouhou zrezivělou šavlí.
Harren náhle cítil, že padá.
Stará čepel se se sprškou jisker srazila se zdobeným ostřím drakobijce, který ránu zablokoval.
Než mohl nemrtvý zareagovat, vězelo v něm ostří druhého přiskočivšího rytíře až po záštitu.
Harren zvedl obličej z trávy a uviděl před sebou nohy postavy v plášti. Jeho mysli si hned vybavila mrtvé v korytě řeky a začal se co nejrychleji zvedat na nohy.
Když zvedl oči, zalapal po dechu.
Proti němu stál Turgon.
Tradičně zachumlaný do svých myšlenek, do kterých nedá nikomu nahlédnout.
"Harrene, mám jenom chvilku...
Stárnoucímu hraničáři se na lících začal stáčet úsměv, byl rád, že svého dlouholetého přítele vidí v pořádku. Naposledy se šel utkat s tím druhým čarodějem a on pak šel hledat Tucca.
"Tucco..." zašeptal mimoděk, když si vzpomněl na hrůzný výjev u řeky.
"...chlapče,..." pokračoval obraz Turgona. "Přivedl jsi na nás strašlivou kletbu..."
Turgonův obraz se náhle rozplynul.

Péro - 20. června 2018 19:14
Péro

Klid lesa byl dávno pryč. Krajem se rozléhal křik, chroptění a praskot hořících obydlí. Po cestě se prohnali dva obrnění rytíři. Jeden z nich kopím probodl horského domorodce, který se snažil uniknout mezi houštiny. O osudu bitvy bylo již dávno rozhodnuto, královské vojsko pouze dočišťovalo okolí městečka, které vojáci před pár okamžiky zapálili.

Horalé se postavili na odhodlaný, ale marný odpor. Vycvičené a vybavené královské jednotky byly nad jejich síly. Harren postupoval trochu stranou cesty. Pod botou mu vrzal sníh a jeho zraky těkaly po okolních houštinách, v nichž by se snad ještě mohli ukrývat nějací horalé.

Hraničáři tu byli jako podpora a průzkumníci. Harrenovo družstvo postupovalo na samém chvostu královských jednotek a mělo za cíl zajistit, že nikdo neproklouzne. Ze samotného útoku na město toho moc neviděli, ale při postupu vpřed nešlo přehlédnout spoušť, kterou za sebou královští zanechali.

Harrenův zrak upoutala scenérie, jež se odehrávala opodál. Kolmo přes cestu byl postaven mohutný rytířský kůň. Na jeho hřbetu seděli dva horští, ruce svázané za zády a na krku oprátky, lano bylo uvázáno k větvi mohutného stromu. Před nimi stál řádový kněz, který rituálně odříkával modlitbu. Na jejím konci oba odsouzence posypal sprškou prachu ze svaté hory. Oba se oklepali, mladší z nich si dokonce odplivl a něco zaklel. Na víc neměl čas, rytíř udeřil svého koně přes zadek a oba horalé tak mohli už jen po několik okamžiků zběsile kopat do prázdna. Očišťovací rituál byl dokončen, pohané poznali svého boha.

S Harrenem to ani nehnulo. Proč by mělo? Jsou to krvelační pohané, kteří se do hor stáhli ze strachu před jediným pravým bohem. Sloužil na hranicích dlouho a již mnohokrát musel se svými kamarády odrážet jejich výpady směrem do údolí, které řada jeho přátel zaplatila životem. Byl proto za výpravu rád a doufal, že tažení které trvalo již druhý měsíc a mělo za cíl vypálit celý pás horalských měst a vesnic jejich sílu ochromí a Harren se svými spolubojovníky tak bude mít na hranicích trochu klidnější zimu.

Opět se rozhlédl po okolí. Viděl mrtvá těla horských, stopy krve které byly na bílém sněhu dobře patrné, hluboké otisky kopyt těžkých válečných koní, v mnoha stromech zapíchané šípy. Daleko před sebou viděl hořet pohanská obydlí.

Vlevo od Harrena a jeho druhů najednou někdo hlasitě zasténal. Byl to jeden z pohanů. Z břicha mu sice visely chuchvalce střev, umřít se mu ale ještě nechtělo. Jeden z Harrenových spolubojovníků sebou trhl a prudce do těch míst namířil luk s nataženým šípem. Byl to vyzáblý, sotva sedmnáctiletý mladík, který u hraničářů sloužil teprve třetí měsíc. K jeho smůle ale šíp mířil přímo do obličeje jiného z hraničářů. „Hej, chceš mě zabít?“ obořil se na něj jeho druh a udeřil jej do luku tak prudce, už mu vypadl z ruky. Mladíček na něj upřel vyděšený pohled a naprázdno polkl.

„Fedricku, běžte napřed“ vyzval Harren své čtyři druhy a vyděšenému mladíkovi poručil, aby si sebral svoji zbraň. Ten tak třesoucíma rukama učinil. „Moc mě to mrzí..“ soukal ze sebe viditelně zahanbený nejmladší syn kupce z královského města, který měl tu smůlu že již nemohl zdědit žádný otcův obchod a rodiče jej tak poslali na zkušenou k hraničním hlídkám. „Hlavně klid a rozvahu Quincy“ nabádal ho Harren i když sám neměl pražádnou radost z toho, že má pohublého nemotoru ve svém družstvu.

Harren dal svým druhům náskok zhruba padesát kroků a pak s mladým Quincym vyrazil za nimi. Jejich zraky najednou zaujala skupinka asi deseti jezdců, jež se po cestě blížila k hořícímu horalskému městečku. „Hrabě z Minty a jeho doprovod“ zvolal mladičký hraničář ihned poté, co mezi stromy zahlédl nachové zástavy rytířů. Kdyby mu tak hraničářství šlo stejně dobře, jako heraldika, pomyslel si Harren.

„A ti dva stejně odění panošové, to jsou dvojčata hraběcí sestry“ volal Quincy hlasem nadšeným a vzrušeným, v němž nebylo ani stopy po strachu nebo studu, který ho svíral ještě před chvilkou. „Jednou bych chtěl být jako oni, jsme stejně staří. Třeba během našeho tažení vykonají nějaký velký skutek, proslaví se a my budeme u toho. Horalé prý chovají horské draky, možná ho dvojčata skolí a vejdou do písní“ fantazíroval mladík.

„Draci..písně..hrdinské skutky..raději měj připravený luk a soustřeď se na svůj úkol“ zchladil ho Harren. Mladíkův úsměv se v mžiku rozplynul a Harrenovi ho bylo až trochu líto, věděl ale, že to dělá pro něj. A taky se vlastně trochu bál, aby ho Quincy omylem nepostřelil, až se po lesní cestě prožene další skupinka vyparáděných rytířů.

Harren si jej všiml v mžiku. Byl přikrčený v koruně stromu, skryt za větvemi a vyčkával. Do boje už se mu nechtělo, protože země kolem dokola byla poseta mrtvými těly jeho druhů. Chtěl se ukrýt a vyčkat, až se královští přeženou. To by ale nesměl narazit na Harrena, pomyslel si hraničář. Bleskově natáhl tětivu luku, zamířil do koruny stromu a vystřelil.

Šíp vylétl v mžiku, ale ani protivník nebyl pomalý. Těsně před tím než schytal zásah mrštil po Harrenovi oštěp. Seveřané vždycky uměli pracovat se dřevem a jeho zbraň tak byla malé mistrovské dílo. Hraničář se na poslední chvíli stačil uhnout, horalův oštěp mu málem utrhl medvědí kožešinu která mu kryla ramena, aby se s ošklivým zabzučením zarazil do hrudníku nic netušícího Quincyho. Mladý hraničář udělal dva kroky zpět a padl k zemi. Horalovo tělo i s šípem zapíchnutým do krku padalo ze stromu a dopadlo do sněhové závěje.

Harren věděl, že nejdříve musí dorazit nepřítele než se bude věnovat Quincymu. Udělal pár dlouhých kroků a sklonil se nad tělem. Byl to mladý horalský bojovník. Byl oděn do kůží, na zádech připásané další dva oštěpy a z krku mu čněl Harrenův šíp. Pravděpodobně zemřel ještě před dopadem. Harrena ale upoutalo, že mu přes rameno visí cosi jako vak. Kopl proto do mrtvého těla aby se otočilo a záhy uviděl, že ve vaku je ukryté nemluvně. Pečlivě zabalené v kůžích aby neprochladlo, staré sotva pár měsíců.


Harren se vrátil ke Quincymu. Mladík zíral prázdnýma očima do nebe, tvář měl bledou, rty se mu mírně pohybovaly, všude kolem byla spousta krve. Bylo jasné, že umírá. Oproti tomu dítě jakoby chytilo druhý dech. Začalo se probírat. Harren jej zběžně prohlédl a zdálo se, že kromě zlomené ruky je zdravé. Zjistil také, že je to holčička. Hraničář vyndal tišící prášek a dal dítěti velmi nepatrné množství čichnout. Nemluvně ihned opět upadlo do hlubokého spánku. Harren jej pečlivě zabalil do své deky a opatrně jej vsunul pod kožešinu, do které byl oblečen Quincy. „Pojedeš na jih s mrtvými. Tvoje jediná šance..“ pronesl tiše Harren.

Pán Jeskyně - 25. května 2018 15:21
Pán jeskyně Kanderson

Azamon přistoupil k nahrubo otesané soše akolyty a zvědavě přejel po chladném kameni konečky prstů.
"Bájné město v oblacích Tur-Erol, o kterém jsi nám vyprávěl? Neuvěřitelné, už jsem ti ani nevěřil, že kdy existovalo."
Turgon stál klidně a pozorně sledoval pohyby svého bývalého studenta. Azamon dokázal hrát neuvěřitelně nečestně, když byl zatlačen do kouta. Turgon si byl jistý, že se vtomhle ohledu určitě nezměnil.
Měl by ho vyřídit rychle a jednou ranou.
"Musím uznat, žes mi nakonec udělal radost. A pak že prý nemáš před ostatními z rady tajemství? Co je tohle Turgone? Jsi stejný jako oni, máte svoje tajemství - svoje pletichy, které jsem Vám navěky zničil."
Turgon nijak nezareagoval.
Azamon si shodil z hlavy ošoupanou kápi a předklonil hlavu před sebe, aby mu nebylo vidět do očí.
"Nebudeš reagovat? Harišé!" zašeptal formuli iluze.

. . .

"Mistře, mistře! Vyprávějte nám jak jste dokázal porazit Velkého Požírače!" žadonili studenti posazeni v kruhu kolem něj. Zkušený čaroděj Turgon okamžitě pocítil jasný vliv magické iluze, které jej obklopila, ale nevzdoroval jí.
Ta vzpomínka jej chytila za srdce. Vzpomínal si na tu šťastnou dobu, přestože byla ztrápená jinak.
Tehdy ještě nemusel svoje po znalostech lačnící studenty jednoho po druhém odstraňovat z cesty.
"Zmiz!"
Prostor kolem nich se narovnal a Azamon pozvedl pohled na svého bývalého mistra.
"Tak, co mistře, máte před námi ještě nějaká tajemství?" zaskřehotal posměšně a pohodil hlavou a jeho dlouhý cop se kolem něj obranářsky obtočil jako had.
"Je mi líto, že jsem Vám všem lhal." zašeptal Turgon. Jeho ruka bleskově vjela do záhybů dlouhého roucha než jeho prsty nahmataly kovové spoje pečeti.
Vyvolávací zaříkadlo zahřmělo Turgonovým královstvím a země začala pukat.
"Ty starej, blázne, tys ho nezabil, přenesl sis ho sem...." zamumlal si pro sebe Azamon. "Tohle bude konečně zábava."

. . .

Neexistoval.
Jeho tělo nebylo, srdce, krev - nic.
Všude kolem něj byla prázdnota. Stejně temná a prázdná jako byl on sám.
"Kdo jsem?"
Nebyly žádné odpovědi, nebylo nic.
Všude kolem něj byla tma a zdálky se přibližoval dětský křik a zápach škvařeného masa.
Stál před hořícícm domem. Plameny olizovaly stěny zevnitř, ale zablokované dveře z venku se nedařilo otevřít.
Děti uvnitř křičely, prosily o život.
Tucco se zastavil a poslouchal jejich naříkání a znovu se zadíval na barikádu, kterou před dveře dal.
Byly ty děti opravdu takové jak mu Ulmar popsal? opravdu musejí zemřít?
Teď už nebylo cesty zpátky, nebyl čas začít hrát fér. Teď ne.
Tucco se otočil a už chtěl vyrazil do tmy, když popálená ruka prorazila plaňku v zatlučené okenici a strhla ho nazpátek.
Jeho pohled se střetl s párem očí, které od té doby viděl už několikrát, ale tenhle den tomu bylo poprvé.
"Proklínám tě! Proklínám tě za nás za všechny!"
Tuccova duše se v prázdnotě zlostně převalila.

. . .

Zasáhl ho?
Oblak prachu zvýřený obřím ještěrem dopadl zpátky na zem a Turgon hledal jakoukoliv stopu po přítomnosti Azamonovy duševní stopy.
Bazilišek se rozhlédl kolem sebe, ale on svůj cíl nedokázal nikde zaměřit.
Azamon pevně sevřel svůj dlouhý cop u kořene a napřímil se na střeše.
"Když prodáš svoji duši, hůř se pak stopuje, mistře."
Prudce trhl a spletené cop vlasů zachvátily černé plameny a Azamon jím zamával jako bičem.
Bazilišek vyrazil do útoku podruhé.

Péro - 21. dubna 2018 15:26
Péro

Jedno z dračích dvojčat elegantně uskočilo stranou a hrot dlouhé kostěné mačety se tak jen na prázdno zasekl mezi oblázky písčitého břehu. Druhý rytíř toho využil a ihned na tvora, jež ještě před pár okamžiky býval nájemný žoldákem zaútočil. Paže vzkříšeného Tucca ale byly příliš dlouhé a útok byl odražen druhou zbroušenou kostí. To už bylo zase na tahu první z dvojčat. Udělal lehký úkrok vpřed a sekl po prapodivném tvorovy. Ten úder vykryl, ale jeho intenzita jej donutila ustoupit zpět. V tom samém, za léta tréninku dokonale secvičené okamžiku zaútočil i druhý rytíř a bez zaváhání vrazil do Tuccova odkrytého boku čepel meče.

S tím to ale ani nehnulo. Pouze pootočil parohatou hlavu a podíval se na jednoho z rytířů prázdnýma očima. V ten moment po něm zase sekl ten druhý. Tucco působil zpomaleně a do dráhy čepele stihl vložit jen svoji paži. Ta byla v příštím okamžiku v lokti utnuta...

*******

Keliminým srdcem projela mohutná vlna zla a nenávisti. Nevycházela ale z jejího nitra. To jen zprostředkovaně cítila duši svojí nové paní. Dětský jekot jí zžíravě rezonoval v hlavě. V ústech jasně cítila krev a k nosu jí doléhal zápach spáleného masa, i když její hmotné tělo se již dávno rozpadlo na prach. Věděla co to znamená a věděla, že její paní se zlobí.

Začala si v duchu opakovat rituální slova, jejichž pomocí oživovala mrtvé již nalezli smrt v řece. Její spojení s místním lesem jí to již desítky let umožňovalo. Ještě za svého fyzického života dokázala z utonulých rybářů a utopených sebevrahů vytvářet své služebníky. Teď ale její schopnost zesílila a Kelima cítila, že dokáže mnohem víc. Již nemusela rituální slova vytlačovat skrze své staré, rozpraskané rty. Recitovala je celou svou nehmotnou duší. Ona slova jež byla pro lidský jazyk téměř nevyslovitelná teď dokázala opakovat s nepopsatelným procítěním. Těla utonulých z řeky vycházela po desítkách...

*******

Na Harrenovu vousatou tvář dopadla sprška písku. Hraničář sevřel ústa a drobná zrnka mu zavrzala mezi zuby. Obraz měl roztřesený. Ležíce na zádech zíral do modrého nebe a bílé mraky mu před očima bez zjevného důvodu poskakovaly. Náhle se ale začalo protrhávat ticho jež ho dosud obklopovalo. Nicotu vystřídalo hučení, pak pískání a pak uslyšel nárazy čepelí, syčení dravého říčního proudu a hlasy dvou neznámých válečníků..

*******

Ani další probodení s bytostí, jež před chvílí bývala Tuccem příliš nehnulo. Pouze se po útočníkovi ohnal svou dlouhou paží a ten měl co dělat, aby se před sekem včas sehnul. Dračí rytíři navíc čelili dalšímu problému – z řeky začala vylézat asi desítka mokrých, měkkých, mátožných těl jež se sice pomalu, ale přesto rozhodně blížila k nim.

Oba ustoupili od Tucca několik kroků a rozmýšleli, jak budou postupovat dál. V tom uslyšeli zvláštní zvuk. Jako by někdo sotva padesát sáhů za nimi zazvonil na obrovský zvon. Vše bylo doprovázeno zvukem klášterního chóru, jež oba slýchali při náboženských rituálech, které sloužívala stará západní církev. Ohlédli se a na vrcholu srázu jež se zvyšoval směrem k lesu stála postava jezdce na koni. Tělo v zádech vzpřímené, paže rozpřažené a k nebi natažené, v pravé třímal kopí a obličejem též vzhlížel vzhůru. Hrot jeho kopí se v okamžiku rozzářil jasným blankytně modrým světlem, které jako kdyby shůry přicházelo a v hrotu jeho kopí se měnilo na provazce jasně bílé energie. Ty byly ihned vrženy směrem k nim, do řeky, do míst odkud vycházela mátožná těla utopených.

Nestalo se nic. Energie jako by s přiblížením se říčnímu korytu ochabla, ztratila sílu a rozplynula se. Muž na koni svraštil čelo. "Musí být někde tady a zapojila celou svojí duši" zamumlal si pro sebe. Ihned sklonil hrot kopí dolů, svého koně ostře pokopl do slabin a za pár okamžiků už zpříma vjel do říčního koryta. Voda se rozstříkla na všechny a první utopenou postavu srazil k zemi jeho kůň svou mohutnou hrudí (vůbec ty vole nevim jest má kůň hruď, ale víte co myslim :D ), další prudce nabodl na kopí a zahodil do proudu.

"Vezměte jeho, o něj jí jde, nesmí ho dostat!" křičel arcibiskup na dračí rytíře, zatímco kolem sebe máchal čepelí. Dvojčata již měla nakrořeno opět do bojového postoje a chystala se opět své meče zakousnout do Tuccova těla, jež se k nim mezitím pomalu a kolíbavě přibližoval. Pak se ale zarazili a ohlédli se na Harrena. Ten již byl opřen o lokty a rozhlížel se po okolí kalným, zmateným pohledem. Oba bratři ani na sekundu nezaváhali. Byli vychováni k poslušnosti církvi a státu a bez nejmenších námitek se odpoutali od Tucca, každý chytl Harrena pod jedním ramenem a vlekli ho směrem k lesu...

Péro - 16. dubna 2018 14:36
Péro

Ještě pár dní mi dejte, pěkně prosim, vrátil jsem se zpátky do práce a mam toho mraky..

Pán Jeskyně - 21. března 2018 16:54
Pán jeskyně Kanderson

Prostor kolem nich se zachvěl a začal se kroutit a tvarovat podle Turgonových představ. Z výšky se rozezněly klášterní zvony a pod nohama ucítily kamenné desky opatského náměstí.
"Chceš umřít alespoň v iluzi svého řádu, Tugone? Bláhové, sám jsem zde několik desetiletí prožil, znám tohle místo. Nemáš se tu kde přede mnou schovat." zaskřehotal Azamon a přejel rukou po kaené vzpěře. Iluze místa byla tak dokonalá, že ucítil chlad vycházející ze starého kamene. Azamon na zlomek vteřiny ztuhl.
Turgonovy tenké rty se pod vousem roztáhly do škodolibého úsměvu, když viděl výraz v jeho očích.
"To není iluze, Darwelle Azamone. Vítej v mém opravdovém domově, který jsem si postavil ve své mysli. Dnes se stane tvým hrobem."

. . .

"M-má paní." zadrmolil uhrančený Tucco a dál postupoval ledovým korytem k postavě dívky na břehu ruku nataženou před sebou, jakoby se jí nutně potřeboval dotknout.
Do řečiště dopadla první oplátovaná postava a prudkou ranou meče přeťala seschlé tělo táhnoucí omráčeného Harrena. Druhý vyrazil za Tuccem. Ten jakoby omráčený jejich příchod ani nezaznamenal a dtále pokračoval kupředu.
Široká čepel projela jeho tělem a vepředu v krvavém gejzíru vykvetla ven. Tucco už tu bolest ani nevnímal, zamlžující se zrak upřený stále před sebe.
Dračí jezdec švihl zápěstím a bezvládná postava se svezla z ostří k zemi. Jeho pohled se stočil směrem, kam měl žoldák namířeno ale nic neviděl.
"Bratře, tenhle je ještě naživu."
Druhý z jezdců zvedl z proudu Harrena s krvácející ránou na čele.

. . .

Z dálky k němu volaly dětské hlasy. Prosily ho o pomoc, volaly jeho jméno. Prázdno kolem něj se naplnilo nasládlým pachem škvařeného masa.
On už ale nic necítil, už nebyl, neměl jméno.
Nedokázal si vzpomenout na své jméno.
Nebyl ničím, jen kus vytržené duše z těla.
"SIce tě to stálo život, ale nakonec jsi mě našel, drahý." zaskřehotal všude kolem něj hlas.
"Nechal jsi starou Kelimu mooooc dlouho čekat."
"Kde to jsem? Kdo jsem?"
"Nevíš, kdo jsi? To je ale zábavné. Nicméně, tady už to vědět nepotřebuješ můj drahý. Tady jsi jen můj..."
"KELIMO!" zahřměl vším prostorem kolem něj dětský hlas. "MAJÍ MÉHO OTCE, POSTAREJ SE O NĚ - IHNED!"
"Jak poroučíš, má paní."

. . .

Harren viděl rozmazaně. Celý svět kolem něj se odvíjel bez zvuků a strašně zpomaleně.
Někde v dálce jasně zaznamenal odlesk blištícího se ostří. Zkoušel se natáhnout po jílci za opaskem, ale někdo jeho ruku držel ocelovým stiskem.
Než noc zahřměla výkřikem. Zasténání desítek možná stovek dětských hlasů z pekla
Dračí jezdec odhodil bezvládného hraničáře stranou a taktéž tasil svou zbraň.
"Bratře!" zavolal ke svému druhovi o několik kroků dál, když viděl, co se za ním děje.
V korytu řeky, tam kde padl Tucco, napřímila postava mnohem vyšší než za živa byl. Na hlavě místo přilbice měl jelení lebku s mohutným parožím, které bylo na koncích olámané. V každé ruce svíral dlouhou kost obroušenou do tvaru dlouhých mačet a místo bojového křiku řval tisícem hladů mrtvých dětí.
Rytíři se postavily do obranné formace.

Pán Jeskyně - 18. března 2018 17:05
Pán jeskyně Kanderson

Jedle nýčkonc nemůže, tak to sem šoupnu já, dneska mam poslední noc tak to prokoumam a během volna to sem přistane

Péro - 19. února 2018 20:24
Péro

Hraničáři mlčky postávali na lesní cestě, záda opřená o mohutné kmeny stromů, pohledy zadumaně upřené do prachu cesty. Beze slov poslouchali hukot nedalekého říčního koryta. Z rozjímání je vyrušil zvuk blížících se kopyt. Jeden z nich se podíval směrem odkut dusot přicházel a pomyslel si, že se s cestovateli roztrhl pytel. Po cestě uviděl přijíždět statného bělouše a na něm stejně dobře stavěného muže. Věděl že určitě patří k klášteru, který se necházel asi půl dne cesty odsud. Občas tamní mnichy vídal na lesních cestách, ale žádný z nich nevypadal tak silně a důstojně jako muž v sedle.

Jezdec přijížděl kvapně. Oba hraničáři se mu šouravou chůzí vydali vstříc, ale věděli že od mnichů nebezpečí nehrozí. Jezdec těsně před nimi zastavil. Už se zdálo že na ně chce promluvit, když v tom pohlédl do tváře toho z nich, jemuž začala před pár dny tak podivně sesychat kůže. Jezdec se na pár okamžiků zarazil. Svraštěl čelo a přimhouřil oči. Hraničář to poznal a hlavou mu problesklo co se asi bude dít. Možná ten mnich ví co mu je a pomůže mu.

Během sotva znatelné chviličky ale mnich sundal ze zad dlouhé kopí, vší silou se rozpřáhl a prudkým vrhem jej hrotem napřed mrštil po hraničáři. Zbraň protnula vzduch a zarazila se hraničářovi do hrudi tak silně, že jej náraz několik sáhů poponesl a kopí mělo ještě dost sil zarazit se do stromu. Druhým hraničářem projel jako úderem blesku obrovský šok. Jeho jedinými soky ve zdejších krajích byli doposud pytláci. Vlastně ho ani nenapadlo postavit se jezdci na odpor. Sotva se trochu vzpamatoval vzal nohy na ramena a zmizel v lese...

**************************************************

„Tuuuuucooooo!“ hulákal Harren na celý les. Turgon zmizel před pár okamžiky a on se ocitl v lese sám, srdce mu bušilo až v krku a po zádech mu stékal studený pot. Hraničář si zprudka promnul oči a zhluboka se nadechl, aby opět získal soustředění. Pak vyrazil k Tuccově koni. Doběhl k němu a rozhlížel se. Najednou zaslechl zašumění větví. Prudce se ohlédl tím směrem a uviděl postavu, jak se noří mezi stromy a mizí v porostu. „Seš to ty Tucco?“ ptal se Harren sám sebe a v uších mu bušily srdeční ozvy.

Rychle ale obezřetně se vydal tím směrem. Hučení říčního koryta zesilovalo a Harren věděl že jde směrem k řece. Opět kus popoběhl a to už byl na okraji poměrně příkré strže. Les tu končil a krajina se prudce svažovala dolů, po několika metrech se měnila na oblázkový břeh a za dalších několik metrů již končila v divoké řece. Tok tu byl široký a prudký a hučení řeky bylo ještě zesíleno protilehlým skalnatým břehem. Harren se rychle rozhlédl a uviděl Tucca. „Tuccooo!“ zavolal na něj z plných plic.

Tucco nereagoval, ani se neotočil, dál klopýtavě pokračoval směrem k řece, jako mátoha bez života, jako by jej hučivé peřeje přitahovaly, jako by byl proudem hypnotizován. Harren věděl že volání je marné a za svým druhem se rozběhl. Po chvíli, když už byl Tucco téměř u řeky, si Harren povšiml ve vodě pohybu. Z pod hladiny se vynořily postavy a pomalou, neobratnou chůzí vylézaly z vody. Na první pohled vypadaly jako lidé.

Harren si nejdřív všiml první. Vypadala jako muž, jen rty měl mrtvolně modré, oči prázdné a kůži bílou a na první pohled měkkou. Volné plátěné kalhoty, lehká vesta a šátek na krku prozrazovaly, že býval námořníkem. Druhá postava připomínala mladou ženu. Dlouhé černé vlasy měla slepené vodou, na sobě vdovský šat a na zápěstích hluboké, řezné rány. Všechnu krev už ale dávno ztratila. Třetí postavou byl opět muž. Oděn v bohatém šatu a s viditelně proraženou lebkou se mohl jen plazit, protože nohy měl pořád svázané silným provazem.

Tucco jako by je nevnímal. Harren běžel ve všech sil, ale paralizovaný žoldák už stál po kolena ve vodě. Na poslední chvíli k němu hraničář doběhl a s rozhněvaným výkřikem kopl to, co kdysi bývalo mladou vdovou vší silou do břicha, takže říční bytost s mohutným šplouchnutím zmizela pod vodní hladinou. Námořník už byl ale těsně u něj a v tu ránu se po něm sápal svýma mokrýma, studenýma rukama. Harren se sehnul a ohnal se po něm mečem. Jednu ruku mu uťal zcela, druhá bezvládně visela na kusu kůže.

V tom ho ale chytila za nohu třetí bytost, Harren lehce zavrávoral, zratil rovnováhu a spadl. Vody v těch místech bylo po kolena, takže hraničářovo podsadité tělo ihned narazilo na dno. Harren se pádem udeřil do ramene o špičatý kámen jež ležel v řece. Nevadilo mu to ale, byl rád že tam kámen je. Sevřel ho ruky a několikrát s ním vší silou udeřil do hlavy to, co mu svíralo botu. Sevření kotníku povolilo.

Námořník se ale nezdál definitivně mrtvý a i bez rukou se nebezpečně blížil k Tuccovi. Harren nechtěl nic ponechat náhodě, blěskově na dně nahmatal svůj meč, vyskočil a jal se bytosti jednou ranou utnout hlavu. V tom jako by do něj uhodil blesk. „Tatínku...“ ozvalo se.

Na Harrena to slovo dopadlo jako tisíce hrotů. Najednou jakoby na svých ramenou nesl celý svět. Ruce s mečem mu povolily a hraničář se otočil směrem k druhému břehu, odkud slova přilétla. Stála tam na skále jeho holčička. Dívala se na něj. Harrenovi v okamžiku vyhrkly do očí slzy. Udělal krok směrem k ní a zatmělo se mu před očima. Tucco bezděky zahodil na zem zkrvavený kámen kterým právě praštil svého druha zezadu do hlavy. Mladá vdova táhla Harrenovo bezvládné tělo do vody. Holčička na protějším břehu se shovívavě usmála.

Pán Jeskyně - 6. února 2018 00:20
Pán jeskyně Kanderson

"Mistře, nemůžete jen tak od-..."
Ocelová srdce klášterních zvonů se znovu rozezněla, jak tomu už desetiletí nebylo.
Mistr řádu opouštěl zdi kláštera.
"Zmiz!"odsekl jen podrážděně otec Osvald a přehodil mladému běloušovi přes hřbet sedlové brašny s plnou bojoovou výbavou.
"Mistře, jsme jeden, znalost jednoho povyšuje nás všechny, cožpak to pro Vás dnes nic neznamená?"
Prošedivělý představený si opřel čelo o ocelovou hrušku sedla a pohladil zvíře mezi ušima. Mladému akolytovi nevěnoval vůbec pozornost.
"Mistře...!"
Přes kroužovou košili, přes těžký štít přepásaný přes záda, Osvald se jako stříbrná šmouha mihnul prostorem a nyní se jeho majestátní postava rozkládala nad mladým Dirvulem. Vzduchem zasvištěl zvuk tasené čepele.
"Znáš její jméno?" zahřměl nad ním jeho hlas překypující znalostí a pochopením. Jako vždy si jej dobíral, Dirvul nikdy nepatřil k premiantům, popravdě patřil spíš ke spodině kláštera.
"T-to je měsíční čepel, standarda Arcibiskupa z DeVees, královna diplomatů." odrecitoval přesné znění z kněžských svistků a jako tradičně sklonil hlavu a čekal výprask.
Čepel se zablištěla a jen těsně minula mladíka a zabořila se skoro až po jílec do země před něj.
"Tak jí užívej moudře, Arcibiskupe!"
V Dirvulovi jakoby popraskaly všechny svaly a šlachy. Jakoby byl připoutaný řetězy ke kameným deskám na podlaží nádvoří.
Posvátné řetězy.
Bylo zakázáno je kromě cvičení používat.
Bývalý představený Osvald se vyhoupl do sedla a přes rameno se ještě naposledy ohlédl na svého nástupce.
"Snažil jsem se nás všechny zachránit. Vždycky!"
Než se mladý novic stihl vůbec nadechnout pobídl kobylu a vyrazil na svojí cestu.

* * *

Tuccův kůn znatelně zaostával za ostatními, tak jej Harren vedl za uzdu.
"Musíme se vyspat, my i zvířata." vrazil do čaroděje postarší hraničář loktem, ale ani to jej neprobralo z jeho zadumání. Harren se znovu ohlédl přes rameno na Tucca. Od rána vypadal špatně, byl ještě víc pobledlý a jeho oči jen tupě zíraly do prostoru. "Jako by mu buď přeskočilo nebo přišel o duši." pomyslel si Harren.
"Turgone, ten kluk se fakt potřebuje vyspat!" zařval rozhořčeně na jezdce před sebou a jeho kůň se zastavil.
Turgon zvedl varovně ruku.
Harren přitáhl uzdu svojí kobyle a jeho prsty se dotkly chladné rukojeti dlouhého loveckého nože.
"Je tu!" špitl čaroděj a svezl se ze hřbetu zvířete zasažen Harrenem neviděnou střelou.
Harren na nic nečekal a pobídl kobylku ostruhami do slabin a svezl se na stranu sedla.
Turgon se namáhavě postavil na nohy, když před něj dopadl podsaditý vysloužilec a rozhlédl se v příšerří hvozdu, odkud přichází nebezpečí.
Nic však nezahédl.
"Jsi v pořádku?" hlesl za sebe a nepolevoval z ostražitosti.
Turgon jej prudce odstrčil stranou.
"Vystup, Azamone! Cítím tvojí přítomnost!" zahřměl lesem jeho hlas jako hrom a vší silou udeřil holí do země. Tlaková vlna se rozehnala na všechny strany.
Něco na skalce smetla dolů.
Harren nevěřícně zamrkal tím směrem, ale pořád nic nespatřil. Znechuceně si odplivl.
Lesem kolem nich se rozezněl roztřesený zvuk smíchu.
Zpoza kameného výběžku se trhanýmy pohyby vypotácela postava.
K Harrenovu úděsu nebyla jen jedna, jako červy se hnaly z temných koutů lesa ze všech stran kolem nich.
Vysloužilý hraničář uvolnil dlouhý meč stráže z pochvy, jako vždycky v případě převahy.
Turgon prudce máchl volnou rukou a postavy tím směrem zanikly ve tmě.
"Řekl jsem VYSTUP!"
Oblohu protnul blesk a udeřil do jedné z postav, ostatní se v tom okamžiku rozplynuly jako stíny.
Vzduch se naplnil pachem spečeného masa a tělo se s trhanýmy pohyby svezlo k zemi.
Lesem se znovu rozezněl šíleností podbravený posměch.
"Ten les je prokletej, objedeme ho!" zahřměl zmateně Harren těkající z jednoho tmavého kouta do druhého.
"Postarám se o to." takřka zašeptal Turgon a obřadně se posadil
"Přijmeš výzvu, Azamone z Elies?" pronesly obřadně jeho rty a pro aktivaci zkousl bříško palce až vytrskla krev.
"Bude mi potěšením, Turgone." ozvala se odpověď lesem a Turgonova postava zimzela.
"Co to? Do psích kšír, co se to tu doprdele děje, Tucco?" zaklel hraničář a ohlédl se přes rameno na jejich kolegu.
Spatřil pouze jeho koně-bez jezdce.
"Tucco?"

jedle - 31. ledna 2018 16:51
jedle

Turgon na slova hraničářů reagoval zdvihnutím prázdné dlaně na znamení dobrých úmyslů. I on si všiml tváře jednoho z hraničářů. "Jsme poutníci, kteří tímto krajem projíždějí k Sarn-Duathu." odpověděl na výzvu hraničářů. "Vězte tedy, že vládcem této země je hrabě z Minty a platí zde jeho zákony." informoval jeden z hraničářů. Jeho pohled skouzl na Harrena, který měl na zádech lovecký luk, "Lov v jeho revírech je zakázaný pod trestem smrti." Harren pohlédl na muže úkosem a už se nadechoval, aby mu sdělil, co si o loveckých schopnostech hraničářů na severu myslí. Promluvil však opět Turgon: "Známe zákony hraběte z Minty. Však nám k mostu zbývají tři dny cesty. Zásoby máme a pro cestu jsme dobře vybaveni, nepotřebujeme pytlačit." Jeho hlas byl klidný a mírný, v Harrenově uších zněl až zvláštně medově a smírně. Muži ustoupili z cesty a víc se neptali.

"On už tu byl, ví, kam jedeme" řekl polohlasně Turgon svým druhům, když byly postavy hraničářů již jen drobné siluety daleko za nimi. "Nemůžeme dál cestovat otevřeně po cestách." Když si byli jisti, že je nikdo nemůže sledovat, mezi skalami sjeli z cesty do hustého hvozdu, který se rozkládal po celém údolí od Duathu na severu, Esk-Duathu na východě a řekou Eskalduinou na západě.

Jeho jméno bylo Taur-nu-Duath, v této době byl tento les kolem cest bezpečný a hlídaný hraničáři hraběte z Minty, hlouběji do lesa se však odvažovalo jen málo z nich. Kmeny z hor sice na jih už tak často nesestupovaly, ale nebyla to zásluha hraběte, jak se často říká. Pravda byla taková, že ani hrabě nevěděl proč tomu tak je. Faktem však zůstává, že v lese se skrývala moc starší a silnější, než jakou měli lidé v této době. Jen málo z těch, kteří se do hlubin lesa vydali se vrátilo domů a ještě méně z nich bylo schpono něco vypovědět.

***

Dvě postavy bok po boku cválali na vranících na východ. Nemluvili. Jejich tmavé pláště vláli za jejich zády. V dáli před nimi již bylo možné rozpoznat střechy domů vesnice u Sarn-Duathu. Zastavili se až před hospodou na křižovatce cest. Oba muži jakoby na povel seskočili ze svých koní ve stejný okamžik a přivázali je u koryta s vodou. Už se smrákalo když vešli do hostince. Sedli si do rohu sálu a zanedlouho již jedli z bohatě prostřené tabule.

Alvarin se po jídle zvedl a vyšel z hospody a vydal se za ní k blízkým stromům. Tři muži, kteří seděli pod stromem nedaleko hospody vyšli za ním. Ve tmě se pod měsíčním svitem zaleskla čepel. "Pán se asi dobře najedl." ozval se jeden z nich. "Vždyť se jim to ani na stůl nevešlo." řekl druhý. "Co takhle se podělit s námi o své mince? Za tři zlatky se postaráme o tvojí ochranu v téhle vsi." řekl opět první hlas. Alvarin stál tiše a hleděl na muže, kteří s tasenými zbraněmi stáli proti němu. Jeden z nich udělal krok vpřed. Ozval se zvuk meče zpívajícího při tasení z pochvy. Pak se ozvalo jen dušené chroptění a tupé bouchnutí bezvládného těla na zem. Druhý muž nechápavě hleděl na svého druha, ale jen do té doby, než se k němu jediným rychlým pohybem přiblížil Alvarin. Muž stihl jen zdvihnout meč o dvě stopy výš. Alvarin jej jediným švihnutím odzbrojil a druhým švihem připravl o hlavu. Třetí muž se tou dobou již otáčel a chystal se utéct. Když se však otočil, ostré pálení v břiše mu prozradilo, že za ním stál Tmout.

Oba bratři se vrátili do hospody a vydali se do svého pokoje. Než ulehli, prohodil Tmout pár slov s hostinským. Těla tří mužů ještě týž večer odklidila místní garda, která byla informována, že muži hraběte vyřešili palčivý problém se zmizelými obchodníky.

Péro - 21. ledna 2018 22:26
Péro

Lesní cesta se vlnila mezi vzrostlými stromy, poklidné ticho bylo jen občas roztrženo ptačím popěvkem. Z dálky k nim doléhalo majestátní hučení mohutné řeky. Monotónní klapot kopyt jejich koní už ani nevnímali. Harren jel první, za ním Tucco, Turgon uzavíral trojici. Hlavy skloněné, nemluvní, unavení, zamyšlení.

Turgonovy rty se najednou začaly pohybovat. Něco si polohlasně mumlal, oči zavřené, soustředěný a nehybný. Za pár okamžiků se v sedle prudce natočil, levou ruku jako švihnutím natáhl za sebe a z dlaně mu vylétl prudký pruh energie. Probleskl mezi stromy a sotva dospělého jelena zasáhl do boku tak silně, až jej náraz odmrštil do nedalekého houští...

***

V potemělé místnosti by se napětí dalo krájet. Hrabě z Minty nervózně přecházel mezi zaprášenými policemi plnými knih. I v mihotavém světle svíček bylo dobře vidět jak se jeho jemná tvář co chvíli skřivý starostí. Bartheimové stáli nehnutě. Jejich ledový klid kontrastoval s rozrušením jejich pána. Tváře měly kamenné, nehybné a oči se upíraly na klerika. Jeho vyschlá a shrbená postava se ohýbala nad malým oltářem. Přes hlavu, jíž měl skloněnu téměř až nad oltář, měl přehozené velké plátno, čili jeho ramena, hlava a celá horní část oltáře byly skryty. Z pod plátna jen místy vycházel zvláštní nazelenalý dým. Dvojčata sice pozorovala ono dění bedlivě, ale bez nějakého většího zájmu. Tyhle věci šly stejně mimo ně, oni rozuměli spíš chladné oceli.

Po pár okamžicích bylo ticho protrženo. Klerik náhle a bez zjevné příčiny odlétl od oltáře a s burácením dopadl mezi police. Jako kdyby ho nějaká obrovská, neviditelná ruka vzala a zahodila. Hrabě z Minty sebou trhl, rytířská dvojčata se ohlédla směrem k místu kam klerik dopadl. Během chvilky vyhrabali starce ze změti rozbitých regálů. Hrabě si k němu klekl a jeho tvář dostala ráz nedočkavosti. Starý mudrc ležel mezi knihami a na jeho levém boku bylo jasně patrné zranění. Velká černá rána vypadala jako by jej udeřil blesk. „Není o tom pochyb, jedou k mostu u Sarn-Duath můj pane..“ zasípal stařec. Hrabě se otočil k rytířským dvojčatům. „Víte co máte dělat, urození pánové..“ řekl jim a upřel na ně naléhavý pohled..

***

Jejich cesta už dávno nebyla tou úzkou, zarostlou pěšinou. Už od včerejšího rána postupně mohutněla a teď už byla tak široká že mohli jet všichni tři vedle sebe. Tucco se tvářil stále stejně netečně. Turgon se čas od času rozhlédl po lese a bylo na něm patrné napětí. To Harren neustále upínal oči po směru jízdy a co chvíli svým druhům poodjížděl, aby se podíval jestli náhodou už za další říční zátočinou nečeká most. Ve skrytu duše sice věděl že k mostu je ještě několik dní, ale alespoň si tak krátil cestu. Když se na podobný průzkum vydal ten den asi po šesté, neobjevil sice most, za to si všiml v dálce u cesty dvou postav. Jeho zrak už sice nebyl jako dřív, je ale poznal bezpečně. Šlo o hraničáře, jeho bývalé druhy. Zdejší lesy nebyly hraniční a narazit tu tak na rangery byla spíše vzácnost. Harren si také ihned vzpomněl jak si oni, otrlí hraničáři z jižníh hor své kolegy z jiných koutů země dobírali.

Po pár okamžicích dojela trojice k nim. Jezdci zastavili a strážci lesa k nim pomalu vykročili. Oba měli dlouhé zelené pláště, přes rameno luky, kožené boty pod kolena. „Co vás přivádí do našich revírů, dobrodruzi?“ zeptal se jeden. Jak zaklonil hlavu aby se na jezdce podíval, bylo mu poprvé vidět do tváře. Tucco si toho všiml okamžitě. „Přesně takhle to začalo u mě“ pomyslel si žoldák...

Pán Jeskyně - 6. ledna 2018 19:45
Pán jeskyně Kanderson

Jako každý večer se Turgon uložil ke spánku jako první, zdálo se jakoby ho cesta unavovala mnohem víc než jeho společníky. Harren se potají domníval, že to musí mít něco společného s jeho mocí, jako kdyby nad nimi držel ochranou ruku. Jejich koně se zdály i po celodení cestě stále svěží.
Harren rozbalil plátno a ulomil část zabaleného tvarohu a podal jej Tuccovi. Celý den nepromluvil ani nepil. Jako kdyby úplně přišel o svojí duši.
"Na! Jíst určitě musíš, tak nedělej hlouposti."
Z pod tmavé kápě se na něj otočily oči plné bolesti. Někde hluboko v nich Harren ucítil chladný dotek smrti.
Tucco si stáhnul šátek z úst a hladově se do tvarohu pustil.
Harren se dokolíbal k ohništi a pomalu se posadil vedle. Ticho večera narušovalo jen mlaskání dobrodruhů.
"Chtěl jsem se tě zeptat, Tucco..."
"Hm?" zabručel ale jeho prázdný pohled stále visel na blikajícím ohni.
"Proč děláš žoldáka,vůbec se na to nehodíš. Překvapuje mě, že ses vůbec dokázal dožít dneška." zasmál se vysloužilý hraničář a zapil jídlo trpkým vínem z měchu.
"Cože?" probral se najednou trhnutím Tucco a zlostně se obořil na Harrena.
"No, neber si to tak osobně. Když jsme se potkali u města, měl jsi hromadu možností jak mě zneškodnit, ale ty jsi čekal. Naslouchal jsi mi. Divný."
Tuccův zlostný pohled vychladnul a jeho brada klesla na prsa.
"Nezabíjím lidi do zad, to dělají vrazi, Harrene. Moje meče mluví až v nejkrajnějším případě."
Harrenův hurónský smích zatřásl ztichlým lesíkem.
"Tucco, žoldák nehraje fér."

. . .

"Poslala jste si pro nás, hrabě?" poklonil se uctivě Alvarin sejmu si přilbu ve tvaru vlčí hlavy s dlouhým chocholem. Jeho bratr vedle něj se zachoval úplně stejně, jako kdyby to měli nacvičeno.
Každý znal dvojčata z Bartheimu - Alvarina a Tmouta. Dvojčata, dračí jezdci, osobní garda hraběte z Minty.
"Ano, chtěl jsem, abyste si také něco poslechli a dali mi Vaši požehnanou radu." pokynul jim zpěvným hlasem mladý hrabě a jeho ruka ukázala na dvě křesla po boku jeho trůnu. Rytíři prošli místností kolem skloněného muže v kápi klečícím na zemi a usedli na své pozice.
"Tak teď to celé řekni znova, tak jak jsi to řekl mě, buď tak laskavý."
Klečící muž v rouchu namáhavě povstal. A shrnul si z hlavy kápi. Jeho kůže byla stará a na čele se kus úplně odloupl od masa.
"Jmenuji se Darwel Amazon, strážce kruhu. Přišel jsem Vás všechny varovat, můj hrabě!"

jedle - 5. ledna 2018 17:29
jedle

Turgon přistoupil k oknu a zatímco rukou stále směřoval k lesnímu běsu, pronášel stále tiché zaříkání. Hořící přízrak stihl předtím, než skonal na dvoře hostince, zapálit dřevěný přístavek na seno. Po smrti jeho ostatky vzplály namodralým světlem a shořely beze zbytku.

Tucco byl celý spocený. Předloktím si otřel čelo a zároveň si ho tím umazal od krve, která mu tekla z dlaně, ve které svíral střep. Harren se s obtížemi zvedal z třísek postele ležících pod ním na zemi. Trugon se naklonil k Tuccovi: "Už to chápeš? Musíme jít!" To už ale byl slyšet rachot z chodby, kudy přicházeli lidé. První do místnosti vstoupil hostinský. Jeho výraz byl směsicí údivu, strachu a zloby. Turgon ho ukidnil, že pán Ulmar jistě nebude odmítat zodpovědnost za škody. Pak se ale již spěšně vypravili na cestu.

***

Tři jezdci odjížděli z městečka ještě před východem slunce. Jeli tiše, i když byla ve vzduchu cítit spousta nevyřčených otázek. Až když se blížilo poledne, přejeli jezdci vrchy Esk-Duathu a spatřili údolí řeky Eskalduiny, která posílená jarními dešti byla hrozivě široká. Díky tomu ji zde nebylo možné bezpečně překročit až do podzimu, kdy její vody opadnou. Turgon s tím počítal a zvolil proto druhou možnost. Tou bylo jet na sever proti proudu k nejbližšímu mostu u Sarn-Duathu, kde řeka teče úzkým hlubokým průsmykem.

"Máme před sebou týden cesty," informoval své dva druhy Turgon, když obědvali a svrchu hleděli na mlžný opar nad zpěnnou řekou. Harren se nadechl, aby namítal, ale Turgon odpověděl dřív: "Nedá se nic dělat, takhle nás zabije všechny dřív, než se k ní vůbec přiblížíme. A i kdyby ne, tak bez něho ji zpět nedostaneš." Harren jen naprázdno vydechl a pak pokračoval v hledění do dálky slepým pohledem. Tucco jen nepřítomně rýpal klackem do hlíny a žvýkal sušené maso. Pak vyhrabal ze sedlové brašny vak s kořalkou. První hlt však okamžitě vyplivl, "Dohajzlu, co to je?" obrátil se na Turgona. "Nesmíš spát a ožralýho tě vzhůru neudržím." odpověděl suše Turgon, ale věděl, že se Tucco takhle snadno odbít nedá. Tucco se však jen tiše napil podruhé a uklidil vak zpátky do brašny. Pak se otočil a odešel směrem k houšti ostružin. Až když zašel za něj, uslyšel Harren a Turgon hlasité nadávání a klení, které mu vydrželo celou dobu, kterou za křovím strávil. Když se vrátil, byl opět zticha. Turgon mu podal svůj vak. Tucco se z něho opatrně napil. "Tohle tě udrží vzhůru, ale neraduj se. Myslím, že i bez toho budeš brzy nebezpečný!" okomentoval situaci Turgon, "věřim ale, že v kruhu Karadanu ti pomoci dokážu.". Tuccovi se po nápoji zaleskly oči a po chvilce získaly jeho bělma lehce nazelenalý nádech.

Netrvalo dlouho a už byli opět všichni tři v sedlech, cválali na sever a upírali své pohledy k pomalu se zvedajícím svahům pohoří Duath, odkud tekla řeka a kde se nacházel most.

Péro - 21. prosince 2017 13:25
Péro

Tucco zvolnil tempo a opatrně našlapoval bažinatým lesem. Všude kolem bylo vlhko, spadané listí mu šustilo pod botou a suché větve stromů se pohupovaly ve větru. Kolem dokola byla jen tma, zvuky lesa a klid. A Tucco věděl že to není dobré znamení. Pokračoval dál a po chvíli zaslechl nejasné zvuky. Nebyl si jistý jestli si právě někde tlumeně odfrkl kůň, nebo jestli v křoví za ním bručí medvěd. Ušel dalších pár kroků ale prapodivné frkání se co chvíli stále ozývalo. Tuccův zrak pátravě bloudil mezi černými obrysy stromů ale krom pár stínů neviděl nic. Ale za ty roky už si vybudoval smysl dost silný na to, aby poznal když se kolem něco potuluje.

Ještě chvíli pokračoval v obezřetné cestě a pak udělal prudký úkrok, zády se přitiskl k velkému stromu a nehnutě poslouchal. A skutečně slyšel opatrné kroky, praskot větviček, hluboký dech a lehké pofrkávání. Tucco byl nervózní, věděl že v tomhle světě může narazit na prapodivné věci. Z čela mu stékala velká krůpěj potu a v hlavě slyšel bušení svého vlastního srdce. Tak teď, pomyslel si pro sebe a zlehka se vyklonil zpoza kmene. Zhruba na 60 metrů zahlédl mezi dvěma srtomy postavu. Měsíční svit jí dobře osvětloval a Tucco tak zřetelně viděl hlavu v podobě dlouhé bílé lebky jakou mívají ti největší jeleni. Místo očí prázdné černé díry, do stran trčelo dlouhé ostré paroží. Ze zadní strany hlavy splývalo něco mezi vlasy a vyschlým klestím. Tělo stavbou přípomínalo lidské, bylo štíhlé, jen paže byly dlouhé a ruce mu tak vysely až někde u kolen. Celý se zdál být spletený z větví, klacků a liján. Stál tam, zíral prázdnýma očima do tmy a od děr po nozdrách mu stoupala vydechovaná pára.

Tucco sebou ke své smůle lehce trhl. Nečekal že pronásledovatel, ať je jím cokoliv bude tak blízko. Stačil jen drobný úkrok dozadu, patou zavadil o spleť kořenů a ve vteřině se svalil po zádech do houští. Postava jež dosud prázdně zírala do prostoru otočila vybělenou lebku jeho směrem. A během okamžiku se dala do překvapivě rychlého pohybu. Tuccovy z ruky vypadl meč, ale nebyl čas jej hledat. Ihned se vydal na klopýtavý útěk. Nechtěl se pouštět do konfrontace s čímsi uprostřed svého iluzorního světa. Tucco kličkoval mezi stromy, ohlížel se přes rameno a snažil se zmizet. „Musim zpátky, rychle musim zpátky“ šeptal si přerývaně. Postava ho pronásledovala a i když jí neviděl, neomylně za sebou slyšel frkání a zrychlený zvířecí dech. Tucco ještě přidal, ale při obýhání jednoho ze stromů se vyhýbal nízké větvi, kolenem zavadil o kmen a zřítil se do trnitého křoví. V dalším okamžiku zjistil že už nemá ani dýku. Zbyly mu jen dvě zpocené ruce, strach a nepřítel z cizího světa.

"Chci pryč, chci pryč“, opakoval si Tucco, oběma dlaněma si křečovitě svíral spánky a víčka očí k sobě křečovitě tiskl. Dusot a kvílivý dech se stále přibližovaly. „Chci zpátky!“ řval teď už Tucco z plných plic. V tu chvíli už slyšel cizí pohyb blízko u sebe, otevřel oči. Bytost už byla přímo u něj, zírala na něj prázdnýma očima a natahovala dlouhou, hubenou rukou spletenou z větví. Tucco už jenom hlasitě křičel, převalil se na bok a vši silou kopl nohou ve snaze útočníka zasáhnout...

Jak se převalil na bok ucítil jak s duněním dopadl na zem. Prudce otevřel oči a uviděl svůj pokoj. Ležel tam na břiše, svalený vedle postele a zíral do tmavého koutu místnosti. Pak si uvědomil že nemůže pohnout pravou nohou, ohlédl se a spatřil ho. Lesní přízrak tam byl s ním, jeho dlouhé dřevěné prsty obepínaly Tuccův kotník a kdyby měl oči, jisto jistě by se na něj díval. Tucco opět zařval, bez velkého rozmýšlení popadl do jedné ruky malou stoličku jež stála vedle postele a mrštil ji svému nepříteli do obličeje. Sevření na chvíli povolilo. Tucco rychlým pohybem vyskočil na postel a seskočil z ní na druhé straně. V mižku vytrhl jedno prkno z pelesti postele, kterou zřejmě rozkopl svým kopem o chvilku dříve. To už se k němu ale s vrčením blížil jeho nepřítel. Tucco se rozpřáhl a přesně ve chvíli kdy jeho sok seskakoval z postele na jeho straně jej uvítal prudkou ranou prknem. Lesní tvor silně zavrávoral, ale přesto dokázal vrazit do Tucca, chytit ho a narazit jej na okno. Bylo slyšet zařinčení skla a Tucco cítil jak mu po zátylku kane krev. K jeho smůle navíc prkno kterým soupeře trefil mělo v sobě dlouhý hřebík, který se zřejmě zarazil do jeho dřevěného těla a zůstalo mu viset z ramene mimo Tuccův dosah. Tucco tak teď visel polovinou těla venku z okna a cítil jak se mu dlouhé dřevěné prsty jeho nepřítele zarývají do krku ve snaze zardoustit ho. Když už Tuccovy zvonilo v uších a před očima se mu zatmívalo, stisk soupeře povolil. Tucco si všiml jak z hrudníku jeho nepřítel vyrazila čepel meče. Poznal ji, před pár dny s ní na něj mířil Harren.

Lesní přizrak se prudce otočil a odrazil od sebe Harrena tak prudce, že jeho mohutné tělo urazilo další kus postele a dopadlo na zem. Opět se otočil na Tucca ale ten už stál na nohou. V ruce držel dlouhý střep z rozbitého okna a ani na okamžik nezaváhal – vrazil jej svému soupeři do jelení lebky přesně v místě, kde zela díra po oku. Přízrak zakvílel a klekl na jedno koleno. V místnosti si Tucco všiml i Turgona. Ten stál v rozražených dvěřích, oči upínal na přízrak, ruku nateženou, něco zvolal a směrem k jejich nepříteli vylétl proud vzduchu tak horkého, že jeho dřevěné tělo okamžitě vzplálo. Přízrak sebou nejříve v křeči praštil o trosky postele které okamžitě vzplály, aby hned poté s ječivým kvílením vyskočil rozbitým oknem na dvůr hospody....

1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)