Elitáři II (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Elitáři II

Pán Jeskyně:

Kanderson

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

vlastní projekt, hráče mám - žádné další nehledám

Klíčová slova:

DrD, fantasy

Jaké hráče:

nehledám

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Nástěnka jeskyně je prázdná.
Hráči: (2/3) jedlon, LoArmistead

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1

Péro - 21. ledna 2018 22:26
Péro

Lesní cesta se vlnila mezi vzrostlými stromy, poklidné ticho bylo jen občas roztrženo ptačím popěvkem. Z dálky k nim doléhalo majestátní hučení mohutné řeky. Monotónní klapot kopyt jejich koní už ani nevnímali. Harren jel první, za ním Tucco, Turgon uzavíral trojici. Hlavy skloněné, nemluvní, unavení, zamyšlení.

Turgonovy rty se najednou začaly pohybovat. Něco si polohlasně mumlal, oči zavřené, soustředěný a nehybný. Za pár okamžiků se v sedle prudce natočil, levou ruku jako švihnutím natáhl za sebe a z dlaně mu vylétl prudký pruh energie. Probleskl mezi stromy a sotva dospělého jelena zasáhl do boku tak silně, až jej náraz odmrštil do nedalekého houští...

***

V potemělé místnosti by se napětí dalo krájet. Hrabě z Minty nervózně přecházel mezi zaprášenými policemi plnými knih. I v mihotavém světle svíček bylo dobře vidět jak se jeho jemná tvář co chvíli skřivý starostí. Bartheimové stáli nehnutě. Jejich ledový klid kontrastoval s rozrušením jejich pána. Tváře měly kamenné, nehybné a oči se upíraly na klerika. Jeho vyschlá a shrbená postava se ohýbala nad malým oltářem. Přes hlavu, jíž měl skloněnu téměř až nad oltář, měl přehozené velké plátno, čili jeho ramena, hlava a celá horní část oltáře byly skryty. Z pod plátna jen místy vycházel zvláštní nazelenalý dým. Dvojčata sice pozorovala ono dění bedlivě, ale bez nějakého většího zájmu. Tyhle věci šly stejně mimo ně, oni rozuměli spíš chladné oceli.

Po pár okamžicích bylo ticho protrženo. Klerik náhle a bez zjevné příčiny odlétl od oltáře a s burácením dopadl mezi police. Jako kdyby ho nějaká obrovská, neviditelná ruka vzala a zahodila. Hrabě z Minty sebou trhl, rytířská dvojčata se ohlédla směrem k místu kam klerik dopadl. Během chvilky vyhrabali starce ze změti rozbitých regálů. Hrabě si k němu klekl a jeho tvář dostala ráz nedočkavosti. Starý mudrc ležel mezi knihami a na jeho levém boku bylo jasně patrné zranění. Velká černá rána vypadala jako by jej udeřil blesk. „Není o tom pochyb, jedou k mostu u Sarn-Duath můj pane..“ zasípal stařec. Hrabě se otočil k rytířským dvojčatům. „Víte co máte dělat, urození pánové..“ řekl jim a upřel na ně naléhavý pohled..

***

Jejich cesta už dávno nebyla tou úzkou, zarostlou pěšinou. Už od včerejšího rána postupně mohutněla a teď už byla tak široká že mohli jet všichni tři vedle sebe. Tucco se tvářil stále stejně netečně. Turgon se čas od času rozhlédl po lese a bylo na něm patrné napětí. To Harren neustále upínal oči po směru jízdy a co chvíli svým druhům poodjížděl, aby se podíval jestli náhodou už za další říční zátočinou nečeká most. Ve skrytu duše sice věděl že k mostu je ještě několik dní, ale alespoň si tak krátil cestu. Když se na podobný průzkum vydal ten den asi po šesté, neobjevil sice most, za to si všiml v dálce u cesty dvou postav. Jeho zrak už sice nebyl jako dřív, je ale poznal bezpečně. Šlo o hraničáře, jeho bývalé druhy. Zdejší lesy nebyly hraniční a narazit tu tak na rangery byla spíše vzácnost. Harren si také ihned vzpomněl jak si oni, otrlí hraničáři z jižníh hor své kolegy z jiných koutů země dobírali.

Po pár okamžicích dojela trojice k nim. Jezdci zastavili a strážci lesa k nim pomalu vykročili. Oba měli dlouhé zelené pláště, přes rameno luky, kožené boty pod kolena. „Co vás přivádí do našich revírů, dobrodruzi?“ zeptal se jeden. Jak zaklonil hlavu aby se na jezdce podíval, bylo mu poprvé vidět do tváře. Tucco si toho všiml okamžitě. „Přesně takhle to začalo u mě“ pomyslel si žoldák...

Pán Jeskyně - 6. ledna 2018 19:45
Pán jeskyně Kanderson

Jako každý večer se Turgon uložil ke spánku jako první, zdálo se jakoby ho cesta unavovala mnohem víc než jeho společníky. Harren se potají domníval, že to musí mít něco společného s jeho mocí, jako kdyby nad nimi držel ochranou ruku. Jejich koně se zdály i po celodení cestě stále svěží.
Harren rozbalil plátno a ulomil část zabaleného tvarohu a podal jej Tuccovi. Celý den nepromluvil ani nepil. Jako kdyby úplně přišel o svojí duši.
"Na! Jíst určitě musíš, tak nedělej hlouposti."
Z pod tmavé kápě se na něj otočily oči plné bolesti. Někde hluboko v nich Harren ucítil chladný dotek smrti.
Tucco si stáhnul šátek z úst a hladově se do tvarohu pustil.
Harren se dokolíbal k ohništi a pomalu se posadil vedle. Ticho večera narušovalo jen mlaskání dobrodruhů.
"Chtěl jsem se tě zeptat, Tucco..."
"Hm?" zabručel ale jeho prázdný pohled stále visel na blikajícím ohni.
"Proč děláš žoldáka,vůbec se na to nehodíš. Překvapuje mě, že ses vůbec dokázal dožít dneška." zasmál se vysloužilý hraničář a zapil jídlo trpkým vínem z měchu.
"Cože?" probral se najednou trhnutím Tucco a zlostně se obořil na Harrena.
"No, neber si to tak osobně. Když jsme se potkali u města, měl jsi hromadu možností jak mě zneškodnit, ale ty jsi čekal. Naslouchal jsi mi. Divný."
Tuccův zlostný pohled vychladnul a jeho brada klesla na prsa.
"Nezabíjím lidi do zad, to dělají vrazi, Harrene. Moje meče mluví až v nejkrajnějším případě."
Harrenův hurónský smích zatřásl ztichlým lesíkem.
"Tucco, žoldák nehraje fér."

. . .

"Poslala jste si pro nás, hrabě?" poklonil se uctivě Alvarin sejmu si přilbu ve tvaru vlčí hlavy s dlouhým chocholem. Jeho bratr vedle něj se zachoval úplně stejně, jako kdyby to měli nacvičeno.
Každý znal dvojčata z Bartheimu - Alvarina a Tmouta. Dvojčata, dračí jezdci, osobní garda hraběte z Minty.
"Ano, chtěl jsem, abyste si také něco poslechli a dali mi Vaši požehnanou radu." pokynul jim zpěvným hlasem mladý hrabě a jeho ruka ukázala na dvě křesla po boku jeho trůnu. Rytíři prošli místností kolem skloněného muže v kápi klečícím na zemi a usedli na své pozice.
"Tak teď to celé řekni znova, tak jak jsi to řekl mě, buď tak laskavý."
Klečící muž v rouchu namáhavě povstal. A shrnul si z hlavy kápi. Jeho kůže byla stará a na čele se kus úplně odloupl od masa.
"Jmenuji se Darwel Amazon, strážce kruhu. Přišel jsem Vás všechny varovat, můj hrabě!"

jedle - 5. ledna 2018 17:29
jedle

Turgon přistoupil k oknu a zatímco rukou stále směřoval k lesnímu běsu, pronášel stále tiché zaříkání. Hořící přízrak stihl předtím, než skonal na dvoře hostince, zapálit dřevěný přístavek na seno. Po smrti jeho ostatky vzplály namodralým světlem a shořely beze zbytku.

Tucco byl celý spocený. Předloktím si otřel čelo a zároveň si ho tím umazal od krve, která mu tekla z dlaně, ve které svíral střep. Harren se s obtížemi zvedal z třísek postele ležících pod ním na zemi. Trugon se naklonil k Tuccovi: "Už to chápeš? Musíme jít!" To už ale byl slyšet rachot z chodby, kudy přicházeli lidé. První do místnosti vstoupil hostinský. Jeho výraz byl směsicí údivu, strachu a zloby. Turgon ho ukidnil, že pán Ulmar jistě nebude odmítat zodpovědnost za škody. Pak se ale již spěšně vypravili na cestu.

***

Tři jezdci odjížděli z městečka ještě před východem slunce. Jeli tiše, i když byla ve vzduchu cítit spousta nevyřčených otázek. Až když se blížilo poledne, přejeli jezdci vrchy Esk-Duathu a spatřili údolí řeky Eskalduiny, která posílená jarními dešti byla hrozivě široká. Díky tomu ji zde nebylo možné bezpečně překročit až do podzimu, kdy její vody opadnou. Turgon s tím počítal a zvolil proto druhou možnost. Tou bylo jet na sever proti proudu k nejbližšímu mostu u Sarn-Duathu, kde řeka teče úzkým hlubokým průsmykem.

"Máme před sebou týden cesty," informoval své dva druhy Turgon, když obědvali a svrchu hleděli na mlžný opar nad zpěnnou řekou. Harren se nadechl, aby namítal, ale Turgon odpověděl dřív: "Nedá se nic dělat, takhle nás zabije všechny dřív, než se k ní vůbec přiblížíme. A i kdyby ne, tak bez něho ji zpět nedostaneš." Harren jen naprázdno vydechl a pak pokračoval v hledění do dálky slepým pohledem. Tucco jen nepřítomně rýpal klackem do hlíny a žvýkal sušené maso. Pak vyhrabal ze sedlové brašny vak s kořalkou. První hlt však okamžitě vyplivl, "Dohajzlu, co to je?" obrátil se na Turgona. "Nesmíš spát a ožralýho tě vzhůru neudržím." odpověděl suše Turgon, ale věděl, že se Tucco takhle snadno odbít nedá. Tucco se však jen tiše napil podruhé a uklidil vak zpátky do brašny. Pak se otočil a odešel směrem k houšti ostružin. Až když zašel za něj, uslyšel Harren a Turgon hlasité nadávání a klení, které mu vydrželo celou dobu, kterou za křovím strávil. Když se vrátil, byl opět zticha. Turgon mu podal svůj vak. Tucco se z něho opatrně napil. "Tohle tě udrží vzhůru, ale neraduj se. Myslím, že i bez toho budeš brzy nebezpečný!" okomentoval situaci Turgon, "věřim ale, že v kruhu Karadanu ti pomoci dokážu.". Tuccovi se po nápoji zaleskly oči a po chvilce získaly jeho bělma lehce nazelenalý nádech.

Netrvalo dlouho a už byli opět všichni tři v sedlech, cválali na sever a upírali své pohledy k pomalu se zvedajícím svahům pohoří Duath, odkud tekla řeka a kde se nacházel most.

Péro - 21. prosince 2017 13:25
Péro

Tucco zvolnil tempo a opatrně našlapoval bažinatým lesem. Všude kolem bylo vlhko, spadané listí mu šustilo pod botou a suché větve stromů se pohupovaly ve větru. Kolem dokola byla jen tma, zvuky lesa a klid. A Tucco věděl že to není dobré znamení. Pokračoval dál a po chvíli zaslechl nejasné zvuky. Nebyl si jistý jestli si právě někde tlumeně odfrkl kůň, nebo jestli v křoví za ním bručí medvěd. Ušel dalších pár kroků ale prapodivné frkání se co chvíli stále ozývalo. Tuccův zrak pátravě bloudil mezi černými obrysy stromů ale krom pár stínů neviděl nic. Ale za ty roky už si vybudoval smysl dost silný na to, aby poznal když se kolem něco potuluje.

Ještě chvíli pokračoval v obezřetné cestě a pak udělal prudký úkrok, zády se přitiskl k velkému stromu a nehnutě poslouchal. A skutečně slyšel opatrné kroky, praskot větviček, hluboký dech a lehké pofrkávání. Tucco byl nervózní, věděl že v tomhle světě může narazit na prapodivné věci. Z čela mu stékala velká krůpěj potu a v hlavě slyšel bušení svého vlastního srdce. Tak teď, pomyslel si pro sebe a zlehka se vyklonil zpoza kmene. Zhruba na 60 metrů zahlédl mezi dvěma srtomy postavu. Měsíční svit jí dobře osvětloval a Tucco tak zřetelně viděl hlavu v podobě dlouhé bílé lebky jakou mívají ti největší jeleni. Místo očí prázdné černé díry, do stran trčelo dlouhé ostré paroží. Ze zadní strany hlavy splývalo něco mezi vlasy a vyschlým klestím. Tělo stavbou přípomínalo lidské, bylo štíhlé, jen paže byly dlouhé a ruce mu tak vysely až někde u kolen. Celý se zdál být spletený z větví, klacků a liján. Stál tam, zíral prázdnýma očima do tmy a od děr po nozdrách mu stoupala vydechovaná pára.

Tucco sebou ke své smůle lehce trhl. Nečekal že pronásledovatel, ať je jím cokoliv bude tak blízko. Stačil jen drobný úkrok dozadu, patou zavadil o spleť kořenů a ve vteřině se svalil po zádech do houští. Postava jež dosud prázdně zírala do prostoru otočila vybělenou lebku jeho směrem. A během okamžiku se dala do překvapivě rychlého pohybu. Tuccovy z ruky vypadl meč, ale nebyl čas jej hledat. Ihned se vydal na klopýtavý útěk. Nechtěl se pouštět do konfrontace s čímsi uprostřed svého iluzorního světa. Tucco kličkoval mezi stromy, ohlížel se přes rameno a snažil se zmizet. „Musim zpátky, rychle musim zpátky“ šeptal si přerývaně. Postava ho pronásledovala a i když jí neviděl, neomylně za sebou slyšel frkání a zrychlený zvířecí dech. Tucco ještě přidal, ale při obýhání jednoho ze stromů se vyhýbal nízké větvi, kolenem zavadil o kmen a zřítil se do trnitého křoví. V dalším okamžiku zjistil že už nemá ani dýku. Zbyly mu jen dvě zpocené ruce, strach a nepřítel z cizího světa.

"Chci pryč, chci pryč“, opakoval si Tucco, oběma dlaněma si křečovitě svíral spánky a víčka očí k sobě křečovitě tiskl. Dusot a kvílivý dech se stále přibližovaly. „Chci zpátky!“ řval teď už Tucco z plných plic. V tu chvíli už slyšel cizí pohyb blízko u sebe, otevřel oči. Bytost už byla přímo u něj, zírala na něj prázdnýma očima a natahovala dlouhou, hubenou rukou spletenou z větví. Tucco už jenom hlasitě křičel, převalil se na bok a vši silou kopl nohou ve snaze útočníka zasáhnout...

Jak se převalil na bok ucítil jak s duněním dopadl na zem. Prudce otevřel oči a uviděl svůj pokoj. Ležel tam na břiše, svalený vedle postele a zíral do tmavého koutu místnosti. Pak si uvědomil že nemůže pohnout pravou nohou, ohlédl se a spatřil ho. Lesní přízrak tam byl s ním, jeho dlouhé dřevěné prsty obepínaly Tuccův kotník a kdyby měl oči, jisto jistě by se na něj díval. Tucco opět zařval, bez velkého rozmýšlení popadl do jedné ruky malou stoličku jež stála vedle postele a mrštil ji svému nepříteli do obličeje. Sevření na chvíli povolilo. Tucco rychlým pohybem vyskočil na postel a seskočil z ní na druhé straně. V mižku vytrhl jedno prkno z pelesti postele, kterou zřejmě rozkopl svým kopem o chvilku dříve. To už se k němu ale s vrčením blížil jeho nepřítel. Tucco se rozpřáhl a přesně ve chvíli kdy jeho sok seskakoval z postele na jeho straně jej uvítal prudkou ranou prknem. Lesní tvor silně zavrávoral, ale přesto dokázal vrazit do Tucca, chytit ho a narazit jej na okno. Bylo slyšet zařinčení skla a Tucco cítil jak mu po zátylku kane krev. K jeho smůle navíc prkno kterým soupeře trefil mělo v sobě dlouhý hřebík, který se zřejmě zarazil do jeho dřevěného těla a zůstalo mu viset z ramene mimo Tuccův dosah. Tucco tak teď visel polovinou těla venku z okna a cítil jak se mu dlouhé dřevěné prsty jeho nepřítele zarývají do krku ve snaze zardoustit ho. Když už Tuccovy zvonilo v uších a před očima se mu zatmívalo, stisk soupeře povolil. Tucco si všiml jak z hrudníku jeho nepřítel vyrazila čepel meče. Poznal ji, před pár dny s ní na něj mířil Harren.

Lesní přizrak se prudce otočil a odrazil od sebe Harrena tak prudce, že jeho mohutné tělo urazilo další kus postele a dopadlo na zem. Opět se otočil na Tucca ale ten už stál na nohou. V ruce držel dlouhý střep z rozbitého okna a ani na okamžik nezaváhal – vrazil jej svému soupeři do jelení lebky přesně v místě, kde zela díra po oku. Přízrak zakvílel a klekl na jedno koleno. V místnosti si Tucco všiml i Turgona. Ten stál v rozražených dvěřích, oči upínal na přízrak, ruku nateženou, něco zvolal a směrem k jejich nepříteli vylétl proud vzduchu tak horkého, že jeho dřevěné tělo okamžitě vzplálo. Přízrak sebou nejříve v křeči praštil o trosky postele které okamžitě vzplály, aby hned poté s ječivým kvílením vyskočil rozbitým oknem na dvůr hospody....

Pán Jeskyně - 7. prosince 2017 23:32
Pán jeskyně Kanderson

Velice namáhavž vžšlap do patra k pokojům hostů se zdál Tuccovi nekonečný, kořealka v jeho krvi vřela a jeho pohled se co okamik rozostřoval. U dřevěných dveří jej přemohl silný záchvat kašle. Jho tělo sevřela silná křeč a jeho plíce jakoby se naplnily plameny. Koženou rukavici u úst zakapala vykašlaná krev. Znaveně klesl na koleno a začal zpátky přerývaně dýchat.
Nebyla to jen jeho tvář, co umírala, celé jeho tělo umíralo s jeho duší.
Opilý si jen otřel krev z koutku úst a vrátil šátek zpátky na svoje místo přest ústa.
Těžký kovový klíč nběkolikrát milně zaťukal za dřevěné plaňky, než se úspěšně trefil do západky.
Dveře do pokoje se s hlasitým cvaknutím odevřely.
Opilý zapadl do pokoje.
Až za dlouhou chvíly za dveře do jeho pokoje začaly s vrzáním zavírat.

. . .

"Nevěřím tomu sráčovi, něco nám něříká." zavrčel naštvaně Harren a lokl si pěněného piva v hliněném džbánu. Turgon seděl naproti vážný tak jak ho neznal, hluboce zachumlaný do svých myšlenek.
Harrenova pěst udeřila do dřevěné desky stolu a ruch v hostinci utichl. S překvapivou rychlostí Harrenova levačka vystřelila od stolu a pevně uchopila čaroděje.
"Slíbil jsi mi, že mě dovedeš k mojí princezně, tak kde je?!"

. . .

Skrz propletené trnité větve mohutných stromů dopadaly na zem jen zlomky paprsků světla a celá zahrada seděla ponořená hluboko do temnoty.
Tucco tu zahradu vnitřně cítil, že zná, přestože v ní nikdy nebyl. Vzduch byl tak vlhky, že se jeho čepele potily nedočkáním z nadcházející bitvy.
Jeho nohy vyrazily kupředu mokřadem a přes kožené holínky cítil, jak se kolem něj silné kořeny přeskupují.
Dlouhá čepel odrazila drobný paprsek světla, když se mihla prostorem a odetnul trnitou větev, která se po něm sápala za zády. Tucco se musel za ránou otočil, tak aby protočil zápěstí mohl úder natočit před sebe, kde se po něm už hnal další. Pevná větev do něj narazila jeho beranidlo a srazila jej na kolena, po pás v mokřadu. Zraněnou rukou zachytil větev a druhým švihem jí přeťal dlouhou čepelí. Šumění za zády mu dalo najevo, co se děje. Přes vše pohlcující bláto se odvalil stranou úder srdce, než by jej šlahou probodl a z bandalíru tasil krátkou čepel.
Potemnělým mokřadem se zableskla mrštěná střela a přibil trnitou větev ke kmeni silného stromu.
Tucco se znaveně postavil znovu na nohy a se zavřenýma očima naslouchal temnotě.
"Už jsem ti říkal, že tohle na mě neplatí." zavolal do neprostupné nicoty.
Vlhký horký vzduch kolem něj behem dvou úderů srdce přešel do mrazivého chladu.
"Ráda tě znovu vidím, drahý." zaskřehotal čarodějky hlas z temnoty.
Tucco vytáhl druhou krátkou dýku a dlouhý meč nechal volně za sebou, když vyběhl vstříc do tmy.

. . .

"Příteli, tohle bych ti opravdu nedoporučoval." zasyčel Turgon a jeho kočičí oči se zúžily do zabijáckých teček. Harrenův stisk povolil a hraničář jej pustil zpátky do židle.
Šum v hostinci se opět rozjel.
"Už jsem ti říkal, že tvje dcera je prozatím v bezpečí a v nejlepších rukou, bohužel mimo naše ruce. Nebude lehké se pro ni jakkoliv dostat."
Na okamžik Harren pomyslel na to, že Turgona na místě podřízl, jeden prudký švih z pod desky stolu tesákem by mu přeťal tvář ve dví. Někde hluboko jej při té myšlence zamrazilo, když jen na zlomek vteřiny pomyslel na to, že byztratil stopu po své malé princezně.
"Jako obvykle mi neříkáš všechno." zavrčel naproti němu Harren a dopil zbytek piva ve džbánu.
"A jako obvykle to dělám pro tvoje i moje dobro." odsekl mu čaroděj a znovu se ponořil do přemýšlení, jeho pohár zůstával stále plný - zvětralý.
"A co je zač ten sráč?"ukázal palcem nahoru do míst pokojů pro hosty.
"Harrene příteli, to je právě ten, kdo nás k tvojí dceři dovede. Jestli se nepletu, přinesl si sebou víc odkazu Kelimy než dokáže vydržet."
Z pokojů se ozvala opakovaná rána z míst pokojů pro hosty. Zábava v hostinci znovu utichla.
Po schodech sjel dolů mezi hosty bolestivý výkřik.
"A jako obvykle se nepletu." usmál se pod kápí Turgan anásledoval vybíhajícího Harrena.

jedle - 27. listopadu 2017 13:21
jedle

Harren a Tucco si chvíli hleděli do očí. Harrenovi kromě krve z rány na hlavě stékala i krůpěj potu po obočí a nose. Už je to přeci jen o něco těží, než to bývalo za mlada. V rukou svíral zbraně a po dobu několika, alespoň pro něj nekonečných, úhozů srdce přemýšlel, co se stane teď. "No tak," prolomil ticho starý hraničář, "kde je moje holčička?!"

Tucco přemýšlel o tom, jak Harren na levé noze nestojí zcela jistě. "Zřejmě nějaké starší zranění kolene," pomyslel si. I pohyby jeho soka nasvědčovaly, že už není nejmladší. To nebude těžké, blesklo mu hlavou při pohledu na Harrenův krk odkrytý povolenou kapucí. Stál s dlaněmi zdviženými do úrovně hlavy na znamení, že není ozbrojen. Malý hrot měl však připravený v rukávu, jako vždycky. Jan malý pohyb dělil oba soky od nevyhnutelného konce pro jednoho z nich. Ač bez hnutí, oba přímo vyzařovali energií a silou. Byla to jen otázka zlomků vteřin, než se do sebe opět pustí.

"Ale ale, pánové, " přerušil ticho klidný hlas muže, který se jakoby zjevil z poza rohu domu. Vykročil k nim a jeho tvář ozářil strážní oheň hořící na hlavní cestě. Muž byl starý a vrásčitý obličej měl porostlý stříbrným plnovousem. Harren povolil ruce, svírající zbraně a pohledem uhnul na muže: "Kde se tu..." otázku však nedokončil. Tucco využil Harrenovo chvilkového zaváhání a pokusil se zasadit smrtící úder, ale jen co se pohnul směrem ke své oběti, nově příchozí muž pokynul prstem a hlesl: "Ka'almi" a Tucco na malý okamžik ztuhl, jako zmrazený. Když stařík gesto dokonal, Tucco se opět začal hýbat. Místo úderu však nyní pomalu sklonil ruce dolů. "Turgone," oslovil ho Harren a s trpkým úsměvem dodal, "vždycky na poslední chvíli."

***

"A tak po roce bezcílného hledání jsem v Pelargiru narazil na Turgona, ten mě nasměroval do tohohle kraje a za Ulmarem. Z dálky a trpělivě jsem ho sledoval další měsíc. Mysleli jste si, že jste nenápadní, když se scházíte za starým jezem, že jo? Dál už je to asi jasný, věděl jsem, že se na to chystáš, ale nenapadlo mě, že o tom nevíš o nic víc." dokončil své vyprávění Harren nad korbelem piva u stolu. Tucco dorazil svůj korbel a proložil to další kořalkou. Malý dřevěný pohárek položil na ostatní a zazubil se, protože pyramida z pohárků i přes svou výšku stále držela. "A co je mi do tvého, i když poutavého, vyprávění?" zeptal se ironicky, "nebo snad bude pokračovat nabídkou, obsahující zlato, děvky, chlast a hlavně způsob, jak mi spravit ksicht?" položil otázku teď spíše mlčícímu starci. "A taky mi není furt jasný, proč si tohle nejdeš řešit přímo s Ulmarem? Leda že by..." větu nedokončil a zadíval se na starce. Ten jenom lehce kývl hlavou, na znamení, že je Tucco na správné stopě. "Ten hajzl!" bouchnul pěstí do stolu, "měl jsem ho v rukou a zase jsem mu to sežral!" další kořalka ho trochu uklidnila. Slovo si vzal Turgon: "Vidíš Tucco, že když jsem říkal, že to bude zajímavé pro všechny, mluvil jsem pravdu. Každý na tom máme své zájmy." "Jenže ty svoje nám říct nechceš," oponoval Tucco, ale předem věděl, že se nic víc nedozví. Stařec se vlídně usmál a zopakoval: "Harren chce zpět svou dceru. Ty, Tucco, chceš Ulmara a zpět svůj obličej nehledě na pořadí. Já vám nabízím pomoc a rady a nic od vás nechci. Motivace čarodějů je lepší nevědět." rekapitulaci řekl Turgon velmi přesvědčivě a podbízivě, poslední věta však zněla mrazivě a Harren se zachvěl i když věděl, že ta poznámka nebyla mířená jemu, sám už věděl, že informace jsou to, co z něj nedostane a dotazy nejsou vítány. Tucco to cítil také a mrazení zahnal další kořalkou. "Stačí mi tedy vědět, že tvoje zájmy se nekříží s mými, ale naopak máme část cesty společnou", de facto zopakoval to, co už dvakrát během večera od starce slyšel, odkládajíc pohárek na vrchol pyramidy. Tentokrát neúspěšně. Pohárky se s rachotem sesunuly a Tucco se otráveně začal kolébat, už značně opilý, z místnosti do svého pokoje.

Péro - 24. listopadu 2017 12:27
Péro

Černá vrána zprudka zatřepala křídly a vzlétla do studené noci. Nabrala směr k jihu a nechala se unášet větrnými proudy. Jak letěla, krajina pod ní se pomalu měnila. Ubývalo hustých lesů a skal, i sníh trochu řídl, i když nezmizel úplně. Po chvíli se už vznášela nad rozlehlými rovinami. Viděla široké louky na nichž se přes den zřejmě pásla stáda krav, viděla zoraná pole z tmavé, úrodné půdy. Tu a tam krajinu prosekl potok, nebo se v ní objevil nevelký borový háj. Vídala také lidská stavení. Byla jakoby ledabile poházená po krajině, někde malé skromné chaloupky, jinde zase rozlehlé dvoupatrové statky se stodolou a stájemi. Jedno takové větší stavení jí padlo do oka. Patřil k němu les a pole, z jižní strany jej obíhal úzký potok přes který vedl malý dřevěný mostek, bylo obehnáno menší kamennou zdí, uvnitř které stála hlavní obytná budova a dvě hospodářská stavení. Vrána se snesla dolů a neslyšně dosedla na doškovou střechu. Bylo ticho, z komína vycházel nesmělý proužek dýmu, ze stáje se občas ozvalo tiché zabučení. Vrána se opět vznesla a po pár okamžicích přistála na okenní římse. Zvědavě nakoukla do stavení. Viděla středně velkou místnost, v jedné ze zdí zahlédla krb v němž rudě žhnuly dohasínající uhlíky, na zemi ležela velká kožešina zřejmě z medvěda, k další zdi byla přiražená prostorná postel. V ní spaly dvě osoby. Tu vzdálenější neviděla, spíše jí tušila podle oblé siluety. Tu druhou viděla lépe, byla to žena. Drobná, středního věku, souměrnného obličeje a delších světlých vlasů, jež se jí volně povalovaly po polštáři.

***

Všechno se zdálo být dokonalé. Ardina bosá chodidla klouzala po měkké trávě, slunce jí hřálo do tváře, les šumněl. Vedle ní kráčel její muž. Postavy statné, silných paží, rezavý plnovous mu ve slunci zářil, vedl statného bílého koně jež se nádherně leskl. Lesem se ozýval dětský smích. Mezi stromy se proplétala holčička. Hrála si, pobíhala, proháněla motýly. Náhle Ardiným nitrem projel pichlavý pocit cizí přítomnosti. Vytrhl jí z dokonalé iluze, úsměv z tváře jí zmizel a do očí se vedraly obavy. Rozhlédla se a několik metrů za ní stála žena. Shrbená, fyzicky oškilvá, šedivá kůže pokrytá podivnou srstí, oční důlky prázdné. Sotva na ní Arda pohlédla, bytost vyrazila směrem k ní. Na svůj chatrný zevnějšek byla překvapivě rychlá. Arda zcela ztuhla, nemohla se ani nadechnout natož pohnout, postava se rychle blížila. Ardiním tělem projel chlad, trhla pohledem na svého muže, ten se pořád usmíval, jakoby vůbec nereagoval, jeho kůň byl klidný. Postava už byla u ní, už byl cítit zápach jejího těla, už se jí šlo téměř dotknout, už po ní natahovala svojí zkroucenou končetinu...

Plavovlasá žena se na posteli s trhnutím napřímila. Zmateně se rozhlížela po místnosti, zhluboka oddychovala a cítila jak jí vzduch chladí na zpocených zádech. Místnost byla prázdná, v okně nic neviděla. I její muž se probudil. Posadil se. „Děje se něco?“ zeptal se a svojí velkou dlaní jí chytil za drobnou paži. „To nic“ odpověděla mu rozpačitě „jen sen“. Její muž chtěl asi ještě něco říct, když mu oči spočinuly na okně. Z venku se na skle odrážely drobné, sotva znatelné odlesky oranžového světla. Harren vyskočil a hnal se k oknu. Stačil mu letmý pohled do dvora aby viděl že střecha stáje hoří oranžovým plamenem. Ihned se začal soukat do kalhot a hned poté co se mu to podařilo vybíhal ze stavení na dvůr. Okolo stáje již poskakovali nádeníci, bydleli tu s nimi celkem tři a snažili se hasit, stará děvečka stála opodál s lomila rukama. Náhle se ozvalo zařinčení skla, ale ne od stájí, ale z domu. Harren trhl hlavou a uviděl to. Okno do pokoje jeho dcery bylo vyražené. Jeho holčička tam visela v prostoru, omdlelá a její drobné tělo obaleno něčím co se chvíli zdálo být beztvarým černým mrakem, chvíli to zas připomínalo hejno vran. Než se kdokoliv zmohl třeba jen na výkřik, podivný mrak se dal do pohybu a za pár okamžiků zmizel za horizontem lesa směrem k severu...

Pán Jeskyně - 19. listopadu 2017 19:42
Pán jeskyně Kanderson

Očistný plamenza chvátil velkou část stavení a vnitřní prostory se naplnily hustým štiplavým kouřem. Podpůrný střešní trám prohořel a s praskáním dopadl na podlahu následovaný dalším. Zohavené tělo čarodějky však zůstávalo nadále nedotčeno modrým plamenem.
Uhaslý krb v místnosti prudce vzplanul. Rudé plamené jazyky ozářily místnost a jejich sálajícím středu zaplály jako dva rubíny pronikavé oči.
"Vstávej, vědmo." zahřmělo místností a plameny z krbu vyšlehly směrem k nehybnému tělu.
Namodralé plameny se zastavily ve svém očistném tanci a veškerý tok času se v místnosti zastavil. Další z trámů podpírající střechu stavení se ohořelý řítil k zemi, ale v polovině svého pádu se zastavil a zůstal trčet ve vzduchu.
Odťaté prsty na zemi se zachvěly.
"Říkal jsem vstávej!"
Z vypálených děr v očích zasvítila vzdálená jiskřička světla.
"Jsem mrtvá, nech mrtvé být."
Její otevřená ústa se při vslovení ani nepohnula, jen oschlý jazyk na podlaze se orosil a zkroutil.
Plameny z krbu znovu vyšlehly a jako dvě paže uchopily její ležící tělo.
"Vstaň nebo se postarám, aby se tvoje slova vyplnila!"
Rozsekané tělo se s nepřirozeným chvěním na podlaze začalo posmrtně kroutit. Odťatá noha se v křeči ohnula tak nepřirozeně, až se ozvalo zapraskání kosti. Její hlava se začala chvět a světlo v jejích očích zesílilo.
"Co po mě ještě chceš?" ozvalo se zaskřehotání a z přeseknutého krku se jí vyvalila kaluž čerstvé krve.
"Kde je to dítě?"
Dva z odseknutých prstů na podlaze se v nepřirozeně zapletly do sebe.
"Yurden!" zaskřehotala čarodějka a zakrvavěné střepy na zemi se zablyštěly. Než mohl jakkoliv zareagovat jeho mysl obklopily tabule skla, které ho držely mimo plameny v krbu. Ať už to bylo jakkoliv, musela tohle připravovat už dlouho.
"Zdá se, že jsem tě našla. Chceš vidět moje děti? Ukážu ti je mileráda všechny."
Prsty na podlaze se jako červi připíďalily k sobě a poskládaly se do obrazce.
Ať už se chystaa udělat cokoliv, věděl, že to pro něj znamená absolutní konec, s něčím takový nepočítal.
Jazyk na podlaze se protáhl do plné délky a kloby prstů zapraskaly.
Uvolnil mysl a uvolnil časový výřez.
"Ša-" začala vrstvenou kletbu, když jí na hlavu dopadl ohořelý trám dopadající na zem. Odťatá hlava pod masivním dřevem praskla jako přezrálé jablko.
Místnost naplnil zvuk tříštících se střepů.
Stavení a tělo čarodějky pohltily oistné plameny a oheň v krbu vyhasl.

jedle - 19. listopadu 2017 11:17
jedle

Darwel Azamon vystoupil z portálu a ten se za ním neslyšně zavřel. Opřel se o dlouhou hůl se zeleným kamenem na špici a vykročil k menšímu osamocenému stavení pod skalami na kraji lesa. Šedý plášť a šedý dlouhý vlas za ním vlál, když si to rázoval směrem k domu. Nad kamenými útesy se ve výšce čněli zasněžené vrcholky hor a za zády nebylo nic než nekonečný les. Darwel velmi dobře věděl, že půlden cesty na východ je město, ale dlouhé cestování vozem nebo koňmo nesnášel. Také nesnášel, když musel neodkladné záležitosti řešit sám.

Stavení vypadalo velmi hezky a opečovávaně, tedy pokud vynecháme tu část s dírou ve zdi, rozbité okno, díru ve střeše a to, že přístavek je nyní jen hromádkou ohořelého popela, ze kterého se stále ještě kouří. Darwel bez většího otálení přistoupil ke dveřím. Ty byly zatarasené padlým trámem z krovu. "Anitieli exi," řekl tichým hlasem a lehkým gestem ruky s prsty složenými do zvláštního tvaru ukázal stranou od dveří. Trám zapraskal a pak se poslušně posunul směrem, kterým muž pokynul. Darwel překročil práh a vstoupil do předsíně. Ta zřejmě zažila nějakou rvačku, o níž svědčil převržený stojan na oblečení a rozbité zrcadlo se zkrvavenými střepy. Hlavní síň našel v dezolátním stavu. Díra ve zdi i ve stropě, ohořelé závěsy a uprostřed toho ležela žena. Spíše to, co z ní zbylo. Tělo bylo rozčtvrceno, byla posekaná po těle i ve tváři. V srdci zatlučený hřeb, vypálené oči a uřezané prsty. "Loajální Kelima," pronesl nad jejím tělem pateticky Darwel po chvilce prohlížení stop dodal: "A zdá se, že sis, Tucco, odnesl i nějakou pěknou vzpomínku," dodal s posměšným tónem. V zadní části síně stály paravány a za nimi lůžka se zmrzačenými malými těli. Darwel se na ně zblízka podívat nešel. Ne že by na to neměl žaludek, ale věděl, co na nich je a nechtěl se zdržovat prohlížením její práce. Její práce byla efektivní a pragmatická, to na ní měl vždycky rád. Ale její obor ho nefascinoval. Špinavá a nudná práce? Nic pro něho.

"Alaveri edus!" pronesl čaroděj směrem k jedné ze zdí a ta na sobě odhalila obrys dveří, které se se sotva slyšitelným cvaknutím pootevřely. Na čarodějově tváři se zračil mírný úsměv. "Ale to hlavní jsi nenašel." Darwel vstoupil do skryté komory a tam na slamníku ležela dívka. Měla na sobě potrhané šaty, nijak okázalé ale dobře střižené a z kvalitní látky, jejíž barevný a umně tkaný vzor kazily drobné skvrnky od krve. Vedle ležela dřevená miska, špinavá od kaše, a povalený plechový pohár. Dívka ležela téměř nehnutě, ale to že byla naživu prozrazoval drobný pohyb její hrudi, když dýchala. Darwel ji bez známek jakékoliv námahy zdvihl do náruče, otočil se a pomalu odcházel pryč. Ve dveřích ještě cosi polohlasem zašeptal.

S mírným zapraskáním zelektrizovaného vzduchu se otevřel portál a do něho vstoupil muž v šedém plášti s dlouhou holí se zeleným kamenem na špici a s bezvládným tělem mladé dívky v rukou. Za ním hořelo stavení modrým plamenem a pomalu se hroutilo do malé černé hromádky nad kterou se tyčí skály a zasněžené vrcholky hor.

Péro - 17. listopadu 2017 12:31
Péro

Harrenova řikrčená postava se noční tmou pohybovala téměř bezhlučně. Jen občas mu pod botou lehce zavrzal napadaný sníh, jež pokrýval úzkou lesní pěšinu. Už se po zasněžených lesech něco nachodil a tak věděl jak správně našlapovat aby na sebe nepřilákal pozornost. A i když už byl nějakou dobu na odpočinku, pořád se uměl pohybovat velmi tiše.

Najednou se zarazil. V nose ho zaštípal lehký závan kouře. Ušel asi ještě pět kroků a objevil ohniště. Klekl si k němu na jedno koleno, z pravé ruky sňal koženou rukavici a zkusil jestli z ohořelých klacků ještě vychází teplo. Vycházelo a tak si pomyslel, že dotyčný tu musel být ještě před nedávnem. Promnul si hustý zrzavý plnovous a rozhlédl se po obzoru. Jeho pravou třetinu měl zamlženou a částečně úplně skrytou, to proto že se přes jeho pravé oko táhla dlouhá jizva až k bradě. Ale už si na to zvykl a tak jeho zraku neunikla mihotavá světla strážného městečka. „Pořád na svým místě“, zamumlal si polohlasně pod vousy a vstal.

Po kradmu se propletl mezi stromy a v místě kde les končil se zastavil. Opět poklekl do zasněženého klestí a upnul své pohledy k nedalekým stavbám. Strážní městečko se sestávalo ze všehovšudy dvanácti staveb a bylo obehnáno jednoduchou palisádou. „Všechno při starým“, pomyslel si. Pozorným okem také zahlédl strážného, který obcházel vně palisády na jeho straně městečka. Moc toho ale nenachodil, halapartnu měl ledabile hozenou přes ramenou a co chvíli si přidřepl k ohni a hřál se u něj. „Pořád stejně líný..pořád“ pomyslel si.

Rozhodl se že už dále čekat nebude. Za pár krátkých okamžiků si strážný opět přidřepl k ohni. V tu chvíli vyrazil, bleskově překonal krátké prostranství mezi hradbou a zdí a za pár krátkých okamžiků už se krčil v bezpečí stínu přitisknut k vnější stěně palisády. „Pořád to ve mně je“ ušklíbl se sám pro sebe. „Nebo ne?“ pomyslel si, když si uvědomil jak hluboce dýchá a na holé hlavě mu vyskočily krůpěje potu.

Po několika chvílích strážný vstal a šel opět obejít svůj perimetr. Ve chvíli kdy zašel do tmy jen pár metrů od ohně se ozvala krátká, tupá rána a hlídač se kácel k zemi. „Na bouli ještě nikdo neumřel“, zamumlal napůl omluvně Harren, když ho táhl do tmy. Udělal pár rychlých kroků a už nakukoval dovnitř městečka skrz malou dirku, která zela mezi prkny strážní branky. Zdálo se, že vdzuch je čistý. Stín proklouzl dovnitř. Branka sice lehce vrzla, ale snad budu mít i trochu štěstí, pomyslel si. Stačil mu jeden letmý pohled aby se rychle zorientoval. Všechna strážní městečka tady na severu byla na chlup stejná.

Po pár dalších okamžicích a několika přesunech ze stínu do stínu se už temná postava zády lepila na budovu která patřila kapitánovi stráží. Stál sice ze zadu, protože u vchodu pod schody stála stráž, ale i tak viděl oknem nad sebou mihotavé světlo lampy a zevnitř slyšel nejasné hlasy. Vrazil ruce mezi dvě prka a vytáhl se nahoru, až těsně pod okno. V levém lokti mu sice hlasitě zapraskalo a taky tahal nahoru pěknou tíhu, na odpočinku mu dost narostlo břicho, ale vytáhl se. „Co se ti stalo?“ slyšel jak někto vevnitř koktavě pokládá otázku. A pak slyšel i všechno ostatní. O čarodějnici, o kletbě, o dohodě obou mužů ale hlavně – o dětech. „Myslim to zatraceně vážně Ulmare. A nepokoušej se mně obětovat po druhý!“ zaslechl ještě zevnitř a pak se s hlasitým vrznutím rozrazily dveře.

Tucco rázně sešel dřevěné schody a překvapený strážný pod nimi se nezmohl na nic jiného než že na něj udiveně pohleděl a bez nejmenších námitek ho nechal projít. Tuccovy bylo jedno že ho vidí, měl teď větší starosti. Ten bastard si ho najal na špinavou práci a pak ho obětoval. Nechtěl se s tou šílenou čarodějnicí špinit sám a uvrtal do toho jeho, ale takhle to rozhodně nedopadne, Tucco není nějakej prašivej podřezávač z přístavní čtvrti aby se k němu takhle chovali, klel si sám pro sebe a odcházel branou ven.

Po pár desítkách metrů už se nořil do nočního lesa. Stále ještě si polohlasně nadával a proklínal den kdy se dal zlákat k oné dohodě. Po chvíli se zastavil, vytáhl lahev pálivé kořalky a pořádně si přihnul. Ještě ani nedopil, když na krku ucítil chladné ostří. Periferně levým okem viděl i ruku které jej drží. Druhá ruka jej silně chytila za vlasy. Tuccem projela po prvotním šoku obrovská vlna vzteku. „No doprdele, tak nejdřív si tady všichni myslí že jsem nějakej nýmand kterýho můžou posílat na smrt, pak mi v hlavě řádí snad všichni démoni, obličej mi hnije a pak si ještě nějakej zkurvysyn dovolí mě beztrestně napadnou zrovna ve chvíli, kdy si chci dopřát tu jedinou radost co v životě mam? Tak takhle ne, tady máš, dej si taky, ochutnej!“ problesklo hlavou Tuccovi, prudce trhl hlavou doleva a ohnal se za sebe lahví pálenky. Lahev se z řinčením rozbila a bylo slyšet tiché zasténání. Ale i Tucco ucítil na krku horkou krev která se mu řinula z rány. Sevření ale trochu povolilo, Tucco se vytrhl a i když přišel o pár vlasů byl volný, prudce se otočil čelem k útočníkovi a během toho vytrhl z pochvy meč.

Spatřil Harrena. Z čela mu přes nos stékal úzký pramen krve a pod ústy mu slepoval hustý plnovous. Stál tam proti němu, mohutná postava, kožené oblečení, přes sebe hozený dlouhý plášť s kožešinou na ramenech, v jedné ruce třímal lehce zkrvavenou dlouhou dýku, v druhé ruce už držel štíhlý meč. „Kde je moje holčička?!“ zavrčel směrem k Tuccovy...

Pán Jeskyně - 13. listopadu 2017 13:01
Pán jeskyně Kanderson

Vzdálené volání se roztříštilov okolní nicotě a rozpadlo se na ostrý pichlavý zvuk.
Zůstala jen prázdnota, která jej obklopovala.
Temnota kolem něj se výrazně oteplila a kdesi v dáli skryté za tmou se ozvalo praskání dřeva v plamenech.
Na okamžik si byl jistý, že zaslech zvuk zvkřížených zbraní, který zanikl ve vzdáleném nářku dítěte.
V nose jej zaštípal nepříjemný zápach škvařeného masa.
"Pohleď, Tucco, otevři oči." zarezonoval kolem něj hlas, jako by vyplňoval všechen prázdný prostor kolem něj.
"Ne, už nechci." procedil přes zkousnuté zuby bolestí.
Temný prostor kolem něj se víc přisál k jeho tělu a zvuky utrpení zesílily. Tisíce hlasů volaly jeho jméno, prosily o jeho pomoc.
Jeho oči však zůstávaly nadále zavřené.
"Je to tvůj osud." zasyčel hlas a jako chladný had se začal obtáčet kolem jeho těla. S hlasitým zvukem tříštícího se skla začala praskat Tuccova vůle.
Vyděšený výkřik naplnil ztichlou lesní stezku, kde u blikajícího ohně odpočíval. Instinktivně uvolnil ostří z naolejovaného pouzdra a jeho oči zmateně zamrskaly v nastávajícím večeru.
Jeho dech byl přerývaný a nepravidelný, ale jeho mysl si začala rychle uvědomovat, že se jednalo o další noční můru. Tucco si zlostně odplivl a vrátil meč do pochvy s hlubokým oddychnutím. Jeho plíce se bolestivě sevřely a jeho dech přešel v záchvat suchého kašle. Rozechvělou rukou si odtáhl šátek uvázaný přes ústa a s bolest poklekl na všechny čtyři.
Tráva před ním se zabarvila do ruda, ale kašel ustal. Unaveně se převalil na bok a snažil se nemyslet na krev, kterou právě vykašlal.
Nešlo to.
Pomalu se postavil a rozhlédl se kolem sebe. Slunce už zalezlo za horizont a večer narušovalo jen blikání několika strážných pochodní v nedalekém městečku, které se rozkládalo v údolí před ním.
Na tmu vlastně tady čekal, než usnul.
Hřbetem ruky si otřel krev od úst a notně si přihnul z měchu, který nosil připnutý u opasku. Ostře kořeněná kořalka jej příjemně zaštípala na jazyku a probrala ho z bolesti. Znovu si nasadil šátek přes ústa a začal hasit ohniště. Už nebylo zapotřebí se tu nadále zdržovat.

* * *

"Dobrý večer, kapitáne." zasalutoval strážný u kasáren a znatelně se s halapartnout narovnal, když kolem něj Ulmar prošel. Ocelové boty cinkaly na dřevěném schodišti, když stoupal do své pracovny a jeho sytě rudý plášť za ním vlál jako bojoví standarta. Dubové dveře do kanceláře hlasitě zavrzaly a dovnitř se nalilo světlo z venkovních pochodní. Ulmar přešel k pevné desce svého stolu, kde měl položenou olejovou lampu a křesadla.
Dubové dveře za ním se razantně zavřely a celá místnost potemněla.
"Pracuješ dlouho, Ulmare." ozval se ve tmě tlumený, ale jemu dobře známý hlas. Kahan u lampy chytil od jiskřičky a kapitán pustil z roztřesených rukou křesadla.
"Tucco, tak jsi zpátky. Říkal jsem ti, ať sem za mnou nechodíš. měl jsi mi poslat zprávu a sešli bysme se jinde."
Ulmar se otočil ke dveřím a poodstoupil od světla lampy, tak aby si ho mohl řádně prohlédnout.
Jako tmavá skvrna se postava prohnala pracovnou a překonala během půl úderu srdce vzdálenost mezi nimi.
Ulmarova pravačka začala klesat k rukojeti meče u pasu. Když se jeho prsty dotkly vázání rukojeti, sevřely jeho hrdlo prsty silné jako lodní provazy. Tucco jej přitlačil zády ke knihovně a druhou rukou mu zablokoval pravačku.
"Ty zkurvysyne, poslal jsi mě na smrt!"
"Tucco, neví o čem to mluvíš, ale okamžitě mě pusť jestli nechceš, abych tě místo na smrt poslal shnít do šatlavy!"
Smrící stisk na krku začal povolovat. Ulmarovi sjela po čele studená kapka potu a v duchu poděkoval všem bohům, které znal. Tucco pustil jeho pravou ruku a stáhl si z úst šátek. Ohnilý pruh tváře se svěsil bezvládně dolů.
"Jak vidíš, i tohle přání ti mohu splnit."
Ulmar se zachvěl při pohledu na jeho tvář. Umírala. V jeho tmavých očích se zračila jen chladná smrt.
"Co-co se ti to stalo?" vykoktal ze sebe přešel k lehké dřevěné židli za pracovním stolem.
"Ta šílená ženská, co měla unášet děti nebylo vůbec šílená. Teda šílená asi taky, ale byla to čarodějka. Žádný živí dítě jsem nenašel, ale sousty dětskýho oblečení, potrhanýho."
Ulmar se posadil, ale příběh, který mu vyprávěl, příliš nevnímal, stále jen studoval jeho ohnívající obličej.
"Splnil jsem dohodu, zabil jsem ji." zašeptal Tucco a opřel se o desku stolu nad kapitánem "Ale ta děvka mě proklela a já umírám, příteli, tak teď potřebuju já tvojí pomoc a potřebuju jí rychle!"
Ulmar nasucho polkl.
"Jsi opilý?" zeptal se ho opatrně, když z něj ucítil pálenku. Tucco zlostně zakroutil hlavou a ruce na stole sevřel v pěsti.
"Mám od té doby strašné vidiny, možná vize. Když piju tak nevidím nic, skryju je v mlze."
"To zní opravdu hrozně, ale já opravdu neví..." Jeho větu přerušil náraz pěstí do stolu.
"Ulmare, na tohle nemám čas, potřebuju se zbavit tý kletby!"

1


↑ navigace

Záložková navigace