Insane Bloodline (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Zola se cítila velice zvláštně. Měla oproti stavu, kdy byla ještě naživu, velice zostřené smysly, zároveň ji ale z důvodu fyzického poškození začaly selhávat a vynechávat. Cítila se příšerně a zároveň tušila, že je velice blízko Konečné smrti.



Akci dalšího zmrtvýchvstání ale naplánovala velice precizně, aniž by to možná tušila. Dva po sobě rychle jdoucí výstřely do temen zřízenců rychle ukončily jejich životy. Kabinu okamžitě pohltila vůně krve, až se Zole křečovitě zazmítalo tělo z touhy a potřeby po rudé tělní tekutině. Ovšem dodávka se začala nekontrolovatelně řítit do železobetonového rohu nákupního centra. Převzala tedy iniciativu a strhla volant směrem do garáží. Přestože to byl jen okamžik, Zola v šoku pocítila následky svého rozhodnutí. Ruce položené na volant a tedy vystavené dennímu světlu začaly vřít a syčet a rozpadávat se jako mleté maso. Prsty na rukou dokonce vzplály a za okamžik Zole trčely ze zdevastovaných dlaní jen na uhel ohořelé drolící se kosti.



To už ale dodávka vjela do podzemního parkoviště a prorazila zábradlí oddělující přízemí od prvního suterénního patra, kde nakonec narazila do řady motorek a betonové zdi. Motor se zadrhl a utichl, Zola hlavou prorazila přední sklo a po kapotě se skutálela na zem.



Zrak ji vynechával, tělo byl jeden velký rozervaný chuchvalec bolesti. Podívala se na své ruce a zjistila, že levá ruka, nebo alespoň její pevnější část, ji knčí někde v lokti, dále jsou to už jen seškvařené cáry lepkavé kůže. Pravé ruka byla více méně celá, až na pár prstů. Vypadala, jako kdyby jí někdo prohnal mixérem a pak na pár minut hodil na gril. Tělo začínalo selhávat… zarazila se.



Kousek před ní stála asi pětiletá holčička s vytřeštěným pohledem, který upírala někam k dodávce. Zola ucítila další krev, pod zadní nápravou bylo zaklíněné zlámané tělo pravděpodobně matky holčičky. Samozřejmě bez známek života. Holčička naprosto v šoku pozorovala Zolu, která jako obživlá zombie seděla opřená o pomačkané dveře dodávky.

https://i.imgur.com/7bryXZm.jpg

Přestože pozůstatky osobnosti Zoly vnímaly holčičku jako vystrašené bezbranné dítě, její nové já v ní vidělo šanci na záchranu „života“. Další příležitost nemusí přijít a těžko říct, jak dlouho tohle nemrtvé, ale přesto ještě evidentně nedokončené tělo může ještě fungovat.

*Doprdele…. Dohajzlu co mám dělat? Zatracená Appulia, zatracená dodávka, zatracený město!!!* Zola postupně propadá zoufalství. Kdyby mohla, tak snad i brečí. To by ale teď její situaci nevyřešilo.
Je ale vůbec nějaké řešení?
Zůstane v dodávce a za chvíli skutečně umře. Nebo vyleze z pytle, možná se jí i podaří zabít oba muže, ale Slunce ji zabije prakticky hned poté.
Mohla by zkusit vydržet až do márnice, ta má jistě dostatečně tlusté zdi. Ale co když je odsud ještě pekelně daleko? A co když to pro ni bude jen další past, ze které se nebude moct až do setmění hnout a mezitím ji objeví ti dva detektivové?
Doprdele…

Pokusí se nahmatat zbraň, kterou si ještě v bytě přilepila ke stehnu. Je samozřejmě otázka, nakolik bude vůbec fungovat, když tu plave ve vší té krvi a kusech jí samotné… Při té myšlence se málem pozvrací. Plán B se ale vymyslí až ve chvíli, kdy bude potřeba.
S vypětím všech sil se pokusí pomalu rozepnout pytel, ve kterém je schovaná. Nemyslí si, že by to nějak upoutalo pozornost dvou mužů. Venku je hluku dost. Plán je následovný – zastřelí co nejrychleji oba dva muže, protože si nemůže dovolit, aby to skončilo stejným fiaskem jako její první pokus o pořádně výživnou svačinku. Nasedne za volant a vjede do prvních podzemních garáží, skladu, nebo čehokoliv jiného, co by jí ochránilo před tím nechutně žhavým Sluncem. A pak se uvidí, co bude dál.
Snad to její tělo ještě zvládne…

Trochu neobratně se posadí na nosítku, zamíří na řidiče a vystřelí.

Konečně dva zřízenci naložili pytle na pojízdná nosítka a vezli obě mrtvoly ven. Zole se postupně začaly svírat útroby, jako by tělo podmíněně reagovalo na to, co přijde. A nepletlo se. Naštěstí se ale zdálo, že venku je poněkud ošklivo. Noční déšť si protáhl šichtu i přes den. Po černém plastu jemně breptaly kapky deště a vozíkem zacloumal boční vítr.

Přesto byl přechod mezi útrobami domu a otevřeným denním nebem pro Zolu peklem. Cítila se, jakoby je někdo hodil zaživa do vařící vody. Slunce i přes husté černé mraky zapracovalo. Těžko říct, co by se stalo, kdyby se do ní opřelo přímé sluneční světlo. Zola se neudržela a bolestí sebou škubla.
Nosítka se na okamžik zastavila a jeden z mužů promluvil.
"Co to bylo tyvole..."
"Nevim, asi posmrtný záškuby. Dělej, nalož ji, chčije jak debil."
Tělo Zoly bylo v jednom ohni a doslova se začalo rozpouštět. Cítila, jak se kůže stává lekavou a v dlouhých mokvajících cárech se začíná rozpadat. Po těle se jí začaly dělat otevřené boláky, ze kterých pomalu tekla krev. Byla to naprostá muka a Zola se neudržela při vědomí. Byla to cenná lekce do budoucna. Alespoň bude vědět, jak moc se Slunce bát.
Po chvíli se probudila. Pohupovala se v pytli do rytmu zatáček a semaforů. V pytli klouzala doslova ve vlastní šťávě, dál se roztékala, ani plech vozidla nebyl pro odstínění smrtonosného Slunce dostačující. Bezpečný úkryt se zdá opravdu jen tlustá vrstva kamene nebo zeminy. V pytli byla Zola jako s vychrstnutým litrem krve a kilem kuřecích separátů. Bolest byla nesnesitelná.

Smysly vyhodnotila situaci. Byla zavřená v nákladovém prostoru auta bez oken spolu s druhým pytlem. Přepážka mezi kabinou se dvěma jezdci byla rovněž bez okýnka. Alespoň tu byla příjemná naprostá tma, i v ní ale Zola poměrně dobře viděla. Její tělo ale mobilizovalo veškerou vůli na to, aby ji upozornilo, že se rychle musí někam ukrýt.

https://i.pinimg.com/originals/bf/ce/60/bfce6032fe59583c8238398e6a8d6f9d.jpg

*Nesahej na mě ty krávo!* běželo v hlavě Zole, když jí detektivka ne zcela šetrným způsobem dloubala propiskou do ran a prohlížela si ji jako nějakého koně… *moment!* dojde Zole, *oni ví o upírech! Jsou to lidi, co hůř lovci upírů!* zjistí s hrůzou a o to víc se snaží zůstat naprosto v klidu a nehybně.
Kde celou tu dobu žila, že všechny povídky o nadpřirozenu považovala za báchorky?

Když se policistka vyslovila s podezřením, že Zola by snad taky mohla být nadpřirozená, Zole by se rozbušilo srdce, které by jí okamžitě prozradilo… Kdyby tedy nějaké bušící srdce ve své hrudi měla. Ještěže je tu i ten muž, který Jenn uzemnil. Hmm, hezky voní. *Nedýchej!* snaží se sama sebe zbavyt toho otravného, dlouholetého zvyku. Naštěstí si toho jemného nádechu ani jeden z detektivů nevšimli.

*DEN…Den…den…* zní jí jak ozvěnou v hlavě. *DOPRDELE…Doprdele…doprdele…* ozve se v zápětí. Je ale přeci v černým pytlu. Ten by ji měl ochránit. Teď vylézt nemůže, ti dva policajti tu furt otravujou a ve vteřině, kdy ji uvidí, bude jím to všechno jasný. Víc jasný, než je to jí samotné.
Musí se rozhodnout – dostane se z pytle teď a rychle zabije toho, kdo ji veze? Jenže kam by šla, jinam než po baráku se nedostane a jsou tu ti detektivové. Nebo se může nechat naložit do auta, doufat, že pytel ji před slunečními paprsky ochrání. V autě pak vylézt, zabít všechno živé a navíc se moct schovat v autě. Třeba bude mít v tom svým zatraceným životě i trochu štěstí a to auto bude mít i zatmavený skla.
Jo, tohle je jedinej rozumnej způsob. Nechá se naložit do auta, počká, až chvíli pojedou a pak to všechno začne…

Na místo dorazila hlídka, která byla poblíž a slyšela výstřely. Dva muži se jen marně pokusili nahmatat nějaký puls na dvou bezvládných tělech. Vyměnili si nervózní pohledy, když si prohlídli tu spoušť a opustili místnost. Dveře nechali otevřené, Zola velice zostřeným sluchem zachytila, že volají posily a také detektivy. Situaci popsali jako podivnou a kromě střelných ran došlo také k pokousání na krku.
Asi za půl hodiny dorazila dvojice detektivů, která vykázala policisty před dům. Obhlíželi místo činu a kupodivu se zdálo, že sem přijeli už s předpokladem, že nešlo o běžnou vraždu. Muž v obleku si prohlížel kousky hlavy na podlaze a zároveň zkoumal a fotil mobilem rozsápané hrdlo mrtvého muže. "Já Ti nevim, tohle je moc velkej nepořádek, takhle bych to vykousnul taky. Co myslíš, Jenn?"
Jenn, menší žena v černém kostýmu poklekla u Zoly a propiskou ji odhrnula horní ret, aby si prohlédla tesáky. "Hmm..." zabručela ne úplně spokojeně. Pak propisku pomalu zapichovala do dírek ve tváři od broků, což bylo extrémně nepříjemné.
"Podle děr ve zdi a v nich se zdá, že po nich někdo střílel z téhle místnosti. Možná nějaký nový zplozenec, který se na tomhle pokoušel nakrmit a když přišla tahle, vymklo se to z rukou. Nevím." zavrtěla Jenn hlavou. Pak s neodbytným podezřením znovu poklekla u Zoly a palcem v rukavici ji zvedla víčko, aby se jí podívala na oko.
"Tahle je divná, jak jeden z těch jejich ghúlů, asi si ji vydržovali dlouho, zdá se mi, že ji trochu začly snad rašit i tesáky, podívej, Seane."
Sean se nahnul a s úsměvem zavrtěl hlavou.
"Normální zuby tyvole, vidíš to, co chceš vidět. Normální dvě mrtvoly, jedna sice s rozpáranym krkem, ale to moh udělat i velbloud nebo pes. Tohle nevypadá na případ pro nás. Nafotíme to, zapíšem, předáme federálům a serem na to. Ok?"
"Ok"
Chvíli ještě prozkoumávali místo činu, dělali si poznámky pak šli před dům, zatímco dorazil koroner a obě těla byla vložena do černých pytlů. Od incidentu uběhlo mnoho hodin. Otevřenými dveřmi slyšela Zola rozhovor Jenn a Seana s policisty. Také slyšela rušný provoz ulice a... ptáky. Také hmyz a sem tam nějaké děti.
Někdo už nesl na nosítkách její tělo na chodbu a v tom Zolou projela děsivá myšlenka.
*Doprdele... venku je bílej DEN!"

Vývoj celé situace Zolu překvapil.
Appulia si z ní zase udělala hračku. Mrcha. To samo o sobě se asi dalo čekat. Víc jí překvapila bojovnost ženy, která z ní dvěma výstřely z brokovnice udělala cedník. A taky ji překvapila chuť krve. Té sladké, lahodné, životodárné krve… Když tam tak leží vedle muže, na studené mokré podlaze, jedna její část by se v krvi nejradši vyválela a nasávala její vůni do nekonečna.
Ta druhá část si ovšem uvědomovala bolest, kterou jí způsobovaly broky zakouslé po celém jejím těle. Uvědomovala si také houkání sirén, až neúprosně rychle se přibližujících.
„Děvka!“ procedí skrze zuby, když se snaží se ze země namáhavě zvednout. Těžko říct, komu vlastně ta nadávka patří.

Brzy zjistí, že takhle se daleko nedostane. Je moc slabá na útěk a celá rozbolavělá. Co kdyby ale…?! Může si hrát na mrtvou, i když mrtvá už je?
Ještě je však potřeba připravit se. Je si vědoma toho, že její rány nekrvácí. Párkrát se obrátí v louži krve, tak jak když se ryba snaží nadýchnout až v moc mělké vodě. Musí doufat, že zdravotníci poté, co usoudí, že její tělo je mrtví, ji nebudou zkoumat podrobněji.
Natáhne se ještě pro batůžek s věcmi od Appulii, přidá do nich mobil, který používal nebožtík, a navlékne si ho na záda. Pistoli, která leží na zemi, si chce vzít taky. Jak to ale udělat, aby ji hned nenašli?
Rozhlédne se kolem. Nachází se u kuchyňského koutu. Pootevře nejbližších pár zásuvek a ani vlastně neví, co hledá.

Bingo! U třetího pokusu se jí před očima objeví potravinářská folie. Rychle vyhrne šaty a pistoli přitiskne co nejvýše na vnitřní stranu stehna. To pak několikrát natěsno obtáhne potravinářskou folií. Tohle by na převoz mělo stačit.

Sirény jsou už velmi zřetelně slyšet jen ulici od ní.

Stáhne šaty zpět, rukama si rozpatlá všude krev a lehne si do louže mužovi krve, takže není poznat, z koho vlastně je. Zavře oči a když se v mysli snaží uklidnit tělo, aby na něm nebylo nic poznat, téměř se nahlas rozesměje. Ona přeci nemusí dýchat! Srdce jí také nebije a její tělo je tak ztuhlé, že si nedovede představit situaci, kdy by si zdravotníci mohli myslet, že má snad ještě naději na záchranu.
Teď jí nezbývalo než čekat.

Kuchyň pohltil okamžitý zmatek a rámus. Převrhnutý stůl srazil několik stojanů s pryžovými figurínami na držení a úpravu šatů. Místností začaly hlasitě rezonovat výstřely z pistole, od stolu létaly třísky překližky a laminátu. Pak se Zola odrazila a letěla místností směrem k útočníkovi, periferním viděním, nebo jinými smysly zachytila ženu, jak s otevřenými ústy pozoruje scénu.
Zaštěkalo ještě pár výstřelů, Zola necítila žádnou jinou bolest, kromě té, kterou ji způsoboval souboj s mrtvým tělem. To mohla ale také nemusela být dobrá zpráva. Zola dopadla a muž pod její váhou narazil zády a kuchyňkou linku. Něco skutečně hlasitě křuplo a pistole zarachotila po podlaze.
Obnažený krk se stával podvědomým instinktivním cílem všeho, ovšem samotné zakousnutí bylo zcela mimo očekávání. Nejenže prvotní chuť mužovy zpocené kůže na jazyku Zoly byla velice nechutná, ale i dostat krev z tepny byl těžší úkol, než se zdálo. Při prvním kousnutí se podařilo Zole jen prokousnout kůži, zuby sjely po svale a cvakly naprázdno o sebe, další pokus byl o něco úspěšnější a tesáky se nořily do masa, ovšem krvácení bylo jel žilní a slabé, navíc se muž začal usilovněji bránit při boji o holý život.
Třetí pokus už se blížil alespoň trochu úspěchu, ikdyž provedení samotné bylo velice animální a neestetické. Zolu začaly ovládat podivné zvířecí pudy a automatismy. Zabořila nehty do kůže, aby ji muž ze sebe nesetřásl a čelistí vytrhla veliký kus masa z jeho krku. Konečně do vzduchu vytryskla krev z tepny a její světle rudé kapky se třpytily ve světle obnažené kuchyňské žárovky. Zola vrazila už celý zakrvácený obličej do rány a jako pes chlemtala krev jako z veřejného pítka. Okamžitě cítila euforické sycení svého hladu, zároveň vnímala energii, která z muže do ní prostřednictvím krve procházela. Cítila se jako loď, která z moře vytahuje kotvu, zatím jen polykala velká kovová oka řetězu, kotva samotná, kýžený cíl jménem ŽIVOT stále byl ponořen v moři. Jde jen o to ještě chvíli dál pohlcovat řetěz, kotva musí být na jejím konci. Byla to chvíle naprosté slasti, energie se rozlévala do celého těla a naplňovala Zolu sílou a mocí. Ovšem vše bylo přerušeno další ohlušující ránou.
Dívka stála ve dveřích a vystřelila z brokovnice, zpětný ráz ji porazil na zem, ovšem dosáhla svého, alespoň částečně. Zola i muž padli na zem pod nemilosrdným dopadem broků. Broky pálily jako čert po celém rameni, krku a pravé polovině obličeje, muž dopadl mrtvý s ustřelenou polovinou hlavy.

Než se Zola stačila vzpamatovat, podařilo se dívce vystřelit ještě jednou a Zolu paralyzovat zásahem do hrudi. Na okamžik Zola ztratila vědomí. Když se vzpamatovala, ztuhlost těla byla ještě horší, než minule. Nepozorovala na sobě žádné krvácení, přesto byla jak cedník a broky byly jistě dál v ranách. Kuchyně byla jedno velké tratoliště studené krve, ve které se rýsovala mužova pistole spolu s telefonem. Tlumeně byly slyšet sirény policejních houkaček.

Ten pohled, který spatřila v mužových očích, poznala. Okamžitě ví, že jí jde o život.
Snaží se mobilizovat všechny svaly k pohybu. Jak vlastně funguje nemrtvé tělo? Pomůže jí adrenalin? Převrhne stůl tak, aby sloužil jako provizorní štít mezi ní a mužem a rychle – tedy tak, jak jí její mrtvé tělo dovolí - za něj skočí. Ví, že dřevo ji před kulkou neochrání. Muž ale aspoň neví, kde přesně je.

Ona se rozhodně podruhé během 24 hodin zastřelit nenechá!

Popadne první věc, která jí přijde v tom spěchu-nespěchu pod ruku. Gumová kachnička. Mrští jí vší silou směrem, kde by měl být muž a vzápětí vyskakuje ze svého úkrytu i ona. Nedokáže teď na nic myslet. Jediné, co vnímá je vztek a ta obrovská, neutuchající touha po krvi.

Odrazí se od kraje stolu a letí přímo na muže, špičáky se jí nebezpečně zablýsknou. Narazí do něj celou svou vahou, takže pokud teď vystřelí, prostřelí jí břicho skrz naskrz. Mužovo tělo vrazí do kuchyňské linky za ním. Snad i něco křuplo.
Zole je už naprosto jedno, kdo bude její první. Ostatně v sebeovládání nikdy nevynikala.
Takhle zblízka má krásný výhled na mužovu krční tepnu, která pulzuje o to zběsileji pod návalem adrenalinu. Nevydrží už ani vteřinu! Hladově se do něj zakousne, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá.

V telefonu je uložené jediné číslo pod jménem Appulia. Naštěstí si Zola pamatovala číslo Laury nazpaměť, už kolikrát ji volala z budky v nejrůznějších situacích. Laura byla často na telefonu a tak odpověď přišla záhy.
*Proc nepises ze svyho telelefonu? jsi v pohode, nebo zase v necem litas? Mam te nekde vyzvednou?*
Až teď si Zola uvědomila, že nemá žádné ze svých původních věcí, telefon, peněženku,... všechno je pryč. Je to jako začít život úplně odznova, jako někdo jiný.

Když Zola oznámila přítomným, že je jejich nová majitelka, nesetkala se zrovna s nadšením. Ženě vytryskly slzy a začala pomalu couvat zpět do pokoje. Kroutila hlavou a šeptala. "Slíbila, že nám dá napít, potřebujeme napít, slíbila to..." hlas měla zoufalý, plný bolesti a lítosti.
V tom zapípal Zole telefon a rovněž přítomnému muži.
SMS od Appulia:
*promin, asi jem zapomnela dat na dvere cedulku POZOR, ZLY PES, ahahhhahaahaha...*
Muž vytáhl ze zadní kapsy o dvě čísla větších špinavých jeansů mobil a rychle si přečetl zprávu. Poté se pohledy obou příjemců zpráv rychle setkaly.
Muž zpoza zad z opasku vytasil pistoli, natáhl závěr a dle pohybu ukazováčku se chystal bez dalšího varování střílet. Jeho telefon se zatím rozbil o staré parkety, které by si zasloužily natřít a repasovat.
Zola vnímala svět pomaleji, než dříve, vše se zdálo pomalejší, dokonce měla pocit, že by upuštěný telefon dokázala zachytit dříve, než dopadl na zem. Na druhou stranu cítila ztuhlé tělo v rozporu se svými smysly. Ztuhlé končetiny dementovaly předchozí myšlenku... rychlost je jen teorie smyslů, tohle tělo je jen hrouda mrtvýho masa, nic víc. Potřebuješ krev, hodně krve, krev... pij krev a budeš mít to, co si jen myslíš, že máš. Pij krev, dělej... krev, KREV KREV KREV!!!

Do svého podnájmu se jí zrovna dvakrát nechtělo. Ať už byla její spolubydlící jakákoliv, párkrát ji vytáhla z pěkného průseru a Zola sama ještě neví, čeho všeho je její nové tělo schopné. Možná se za ní vypraví až za pár dnů. Přeci jen nepotřebuje další pozornost v podobě vyhlášení pátrání. Možná by jí mohla poslat sms…?

Lauro, zdržím se teď na pár dní mimo město, neměj obavy. Zola

Činžák jí na první pohled přišel docela v pohodě, rozhodně byla zvyklá na horší. Najít vchod do jejího nového bytu nebyl problém. Unaveně se sesune na židli. Přemýšlí o tom, co jí říkala Appulia. Za jak dlouho asi umře, když by z někoho nevysála krev až do jeho úplného konce? Je to něco, co se jí úplně riskovat nechce. Její pud sebezáchovy ji zachránil už z nejedné nepříjemné situace. Kolik z nich asi měla na svědomí Appulia?

Zrovna si šňupla koks. Na tomhle ale bylo něco jiného, jako by byl něčím říznutý. Cítila tu energii, která jí najednou začala proudit žilami, hlava však jako by nekomunikovala se zbytkem těla. Co se to děje? Periferním pohledem vidí Cylia, jejího dodavatele, jak se šklebí od ucha k uchu. „Ty hajzle!“ chce mu říct, ale slova nedoputují k jejím rtům a zůstanou zaseknutá někde na půl cesty. V kapse ji tlačí zapalovač…

Zola potřese hlavou, aby se zase vrátila do reality. Zpět k psaní informací o Richardovi. Moc jich není.
Zamračí se.
Možná by mohla prohledat internet. O někom takovém tam jistě musí být zmínka. Nebo snad projít databáze vysoce postavených manažerů firem, které mají sídlo v okolí jejich setkání? Stejně nemá co dělat… Nebo snad – potřebují upíři spát?

Zadívá se na nově příchozí. Po prvním zhlédnutí se uklidní. Nejspíš Appuliiny hračky. Nebo snad živé konzervy? Neví, co si o této myšlence má myslet. Nakonec uzná, že to je asi v určitých směrech praktické. Její první oběť však musí být v něčem speciální.
„Jsem Zola, jsem teď vaše nová majitelka. Appulia mi vás přenechala“ řekne se samozřejmostí v hlase. „Teď mi řeknete vše, co víte o upírech… A taky, je tu wifi?“ zamává telefonem, který před pár hodinami dostala.

Cesta do sklepního bytu byla velice napjatá. Zola úplně v novém těle, celý svět naruby a náhlá nejistota, co teď bude. Hlavou jí proběhla myšlenka na své dosavadní bydlení v podnájmu se spolubydlící. Proč vlastně nejít tam?



Díky nejisté a poněkud nepřirozené chůzi přitahovala Zola nežádoucí pozornost, která ale vždy končila jen pohoršenými pohledy kolemjdoucích, těch ale naštěstí příliš nebylo. Noc v Midstrollu byla poměrně chladná a už se chýlila ke svému konci, což náhle vzbuzovalo úplně nečekanou úzkost, kterou Zola nikdy předtím z této situace nepociťovala.



Byt se nachází v širším centru v žlutém činžáku, který by už potřeboval opravit. Sousedství plné nižší střední třídy ovšem dokresluje atmosféru místa stejně jako grafity a plechové kulaté popelnice, které má tato čtvrť snad jako poslední ze všech.



Byt byl starý a nerekonstruovaný, přesto obyvatelný, ikdyž napůl využitý jako skladiště všelijakého umění jak klasického, tak abstraktního. Zola se sotva rozkoukala ve velké předsíni spojenou s kuchyní, aby si našla něco na psaní. Byt Richarda, kde včera umřela… to byla velice zvláštní myšlenka, nad kterou se musela chvíli pozastavit… se nachází v centru. Kromě jména Richard, do paměti vrytého vzhledu a adresy, kterou ale bohatý Richard evidentně používal jen k těmto aktivitám, si Zola na víc nevzpomněla. Její pozornost se ale teď musí věnovat něčemu jinému. Do kuchyně vešel z jednoho pokoje pobledlý muž. Je mu asi 40 a na krku a zápěstích má zaschlé strupy a krev od pokousání. Z druhých dveří vyšla mladá žena s podobnými zraněními. Oba mají trochu nepřítomný pohled. Muž promluvil.

„Kde je Appulia? Kdo jste?“ Muž pátral zrakem po nějakých znacích na krku Zoly, nebo na ústech, evidentně s existencí upírů obeznámen. Zoliny malé tesáky přes zavřená ústa nejsou nijak vidět, ovšem ušmudlané stopy krve ve vlasech a po těle už ano. Žena měla na sobě jen kalhotky a tílko a po celém těle všelijaká tetování. Oči jí zrudly a brada se jí rozechvěla.

„Můžu si Vás namalovat, prosím?“

Neví, kolik má času a proto má najednou pocit, že by si měla pospíšit. Už tak zakrváceným prostěradlem se utře co nejvíce do sucha, aby venku nevzbuzovala ještě větší pozornost než obvykle. Poté se obleče do černých šatů, které jí Appulia dala. Posbírá i ostatní věci a naposledy se podívá po té scéně. Po místě, kde dostala druhou šanci.
Odejde do tmy a venku si roztáhne deštník, aby zamaskovala své vlasy slepené do krvavých pramínků, a vydá se směr Bramstroke Street. Cestou se snaží nenarazit na nikoho živého. Není si jistá, co by s ní udělala vůně čerstvé lidské krve, ale chce vynaložit veškeré úsilí pro to, aby její první byl právě Richard.
Ve chvíli, kdy se dostane do svého nového sklepního bytu, najde si nějaký kus papíru a tužky a jde si sepsat veškeré informace, které o Richardovi má a které by jí pomohly vystopovat, kde na něj může dnes večer, pod záštitou tmy, narazit a trochu si s ním pohrát.

Appulia si přehodila kabelku přes rameno.
"Jsem ráda, že jsi mě poznala." Řekla zvláštní větu s ostrým úsměvem .
"Určitě máš spoustu otázek a ráda bys, aby všechno dávalo smysl a Tys teď věděla, co a jak..." Začala šplhat po neexistující tyči směrem k proskleným panelům ve střeše, velice zlehka.
"Ale ta výzva a to dobrodružství, to nebezpečí, to je přeci zábava, navíc jsi přece zvyklá, být v prdeli a přesto to nějak zvládnout... takže to zase nějak zvládneš, ne? Nebo ne?" Pokrčila rameny a její teatrální lhostejnost Zolu poněkud ranila.
"Třeba se ještě shledáme, Afrodité. Číslo na mě máš...napiš, pa..." Zašeptala, zamávala a zmizela vysoko ve stropě, jen stín proti mesíci se mihl, a byla pryč. Zola osaměla v naprosto absurdní scéně na dřevěném trojském koni omotaná v zcela zkrvaveném prostěradle, uprostřed uměleckých předmětů, pomůcek a rekvizit.

Kolik toho v jejím životě tato osoba vlastně ovlivnila? Kolikrát si s ní hrála jen pro svou zábavu? Zola na tyto otázky nevěděla odpovědi a ani si nebyla jistá, že je vědět chce. Jednou věcí si ale jistá byla – chce být jako Appulia. Chce mít své hračky pro zábavu a dělat si s nimi, cokoliv se jí zamane. Ostatně tímto způsobem života Zola již stejně žila, jen ne tak sofistikovaně.

Hlavou jí rychle přeběhla vzpomínka na to, jak přišla o panenství… Tedy o to opravdové. Bylo jí čtrnáct let, zapálila další dům, ve kterém byla nucena bydlet. Něco na tomhle ohni ovšem bylo trochu jiné, nebo to snad bylo věkem, do kterého se dostala. Oheň v ní vyvolal pocity, které doposud jen zkoumala po tmě pod peřinou. Sledovala přijíždějící hasiče, když v tom uviděla i jeho. Perfektní objekt její touhy. Byl z celé skupiny hasičů viditelně nejmladší, svést ho pro ni byla překvapivě hračka. Ošukal ji opřenou o jedno ze zadních hasičských aut, zatímco ona sledovala dům v plamenech. V tu noc jí došlo, jakou sílu má nejen oheň, ale i její ženské tělo.

Zatřásla lehce hlavou, aby vzpomínku nahradila realita. Někdy se nechává až moc unést… Rychle posbírá všechny věci a do paměti si uloží informace nejen o poloze bytu, ale i o životě upírů. *Vyhýbat se slunci, to dá rozum*.
Teď zbývalo vyřešit jen jednu jedinou věc. Volba oběti, která jí pomůže stát se úplnou upírkou, byla zcela jasná. Ten hajzl, co jí vystřelil mozek z těla.

"Víš, Věčnost je docela nuda bez nějaký tý hry na kočku a myš. Zažila jsi dost ujetostí a mě tyhle věci zajímají. Neříkám, že jsem Tě někdy trochu nepopostrčila nebo Ti sem tam nenastavila osudovou nožičku, ale za to se na mě nemůžeš zlobit. Trochu jsem Tě stalkovala a včera to byla vážně podívaná, ještě teď mě lechtá v nose ta vůně spálenýho masa zaživa." olízla si rty a zavřela na okamžik oči.
Pak se zklidnila a pomalu kývala hlavou, když pozorovala, jak Zola kontroluje své tělo omezené rigor mortis. "Udělala jsem z Tebe upíra, Zolo. Proto seš jak mrtvá... jsi totiž mrtvá." zasmála se, "teda spíš nemrtvá." Zola si nahmatala pouze delší horní a dolní špičáky.
"Důležitý je, že jsi ještě něco jako larva, proto jsi tak nemotorná. Já Tě zakuklila, aby ses vylíhla, musíš někoho chytit a vysát ho do poslední kapky. Ale ne spodem, jasný?" Neodpustila si pubertální vtípek. "Podstatný je, aby jsi ho při tom zabila. To Tě odpaní a nastane Konečná přeměna." Pokud to neuděláš, za chvíli shniješ jako obyčejná mrtvola."
Appulia se zaposlouchala a zvážněla, přikývla a začala na zem z kabelky vyndavat různé předměty. "Tolik základní zaškolení. Nechci Tě teď úplně vystrašit, ale musím jít. A Ty bys taky měla. Tady máš klíče od sklepního bytu v Bramstroke Street. Je to ta žlutá bytovka, určitě ji znáš. Sklep je dobrej v tom, že nemá okna, takže se tam koukej dostat, než vyleze sluníčko, ok?"
klíče hodila na zem, pak ještě dlouhé černé šaty, lžíci na boty, skládací deštník, mobilní telefon, revolver a žlutou koupací kachničku.
"Tady máš vše, co bys mohla teď na tu chvíli potřebovat." Zapískala kachničkou a usmála se.
"Hlavně se nezapomeň bavit, to je ze všeho nejdůležitější"

Snaží se Appulii pochopit, dávat si do souvislostí to, co říká. Přesto, jako by jí stále něco unikalo. Jako by chyběla ta nejdůležitější část skládanky.
Oblíbená hračka? Uchvátit? Cože??
Zadívá se na Appulii se zvídavým pohledem. Na jednu stranu by chtěla přijít k ní, klidně si jí sednout na klín a hrát s ní jakoukoliv zvrácenou hru ji zrovna napadne. Zároveň z ní má pocit, že když se dostane až moc blízko, skončí daleko hůř než jen s prostřelenou hlavou.

„Dobrá, vypadá to, že mě znáš daleko déle a daleko důkladněji, než já Tebe. Očividně víš, co se dělo včera večer a je to něco, co sis užívala…“ při vzpomínce na včerejší večer, ať už skončil jakkoliv nepříjemně, jí lehce zašimrá v podbříšku. „Co ale myslíš tím, že jsem Tvojí oblíbenou hračkou? A z čehože to máme průser?“ lehce nechápavě nakrčí obočí.
Také ji napadne konečně se na sebe trochu podívat. Zvedne ruku před obličej a zkoumá, proč je její tělo najednou tak neochotné, co se týká pohybu. Zkontroluje zuby, zda je má stejné, nebo se snad i v tomto podobá Appulii. Pomalu si začíná dávat souvislosti dohromady… žádný dech, špičaté zuby, neutuchající touha po krvi…

Doprdele!

"Afrodité, báječný!" ostrými nehty si poťukávala na rty. Přítomnost Appullie je velice zvláštní. Na jednu stranu půvabně příjemná, na tu druhou nevyzpytatelně stresující. Působí jako někdo, s kým je svět skvělý, když má dobrou náladu, která se ale může každou chvíli změnit v naprosté peklo a agonii. Pronikavé ostré oči a ještě ostřejší zvířecí zuby nebezpečnost vzezření jen podtrhávají.

"Víš, jsi moje oblíbená hračka, možná bys mi za některý věci, který se Ti v životě kvůli mě staly, nepoděkovala, ale přesto Tě mám ráda a nechci přijít o oblíbenou hračku. Když jsem se včera k Tobě dostala, byla jsi ještě nějakým zázrakem trochu živá, ale ne dost, abys to rozchodila, jestli mi rozumíš." zasmála se a prsty imitovala pistoli, kterou jakoby se střelila mezi oči, pak škubla hlavou, zašilhala a vyplázla jazyk. Halou se ozval výstřel. Appulia se zasmála a zatleskala prstíky u spojených dlaní. "A abych Tě z toho dostala, musela jsem Tě tak trochu Uchvátit..." poslední slovo zašeptala a naklonila se blíž.
"Ale pšššt, protože to se nesmí, z toho bude ještě pěknej průser" Chichotala se tiše a odhalovala děsivou řadu tesáků.
"Teď jsi tak trochu něco jako já, není to prima?"
Sebrala velkou kabelku a začala se v ní přehrabovat.

Při zmínce o střelení do obličeje se jí v mysli znovu odehrála včerejší scéna. Zola sebou ucukla. Jak tohle všechno může vědět? Ta žena ji přitahovala stále víc, Zola cítila, že se jí naskytla jedinečná možnost se něco naučit. A kdo ví, možná i objevovat a rozšiřovat své pole zájmů.
Rozhodla se hrát podle ženiných pravidel, však ono se časem vše vysvětlí. Kdo by potřeboval rozumět světu kolem sebe, když mu stejně doteď neporozuměla. Nebo jen on neporozuměl jí?

Oblékla se do nabídnutého prostěradla a uvázala si ho tak, jak to viděla u řeckých bohyň. Zároveň se pokusila vyhoupnout na trojského koně, což díky ztuhlosti jejích končetin působilo trochu neohrabaně a chvíli to i vypadalo, že spadne buď Zola, nebo že se převrátí trojský kůň. Nakonec se jí však situace podařila ustát a ona skutečně dokázala zaujmout polohu ne zcela nepodobnou sochám bohyň. „Říkej mi Afrodité“ pokusila se o úsměv směrem k Appulie.
Jak to asi jen myslela, že jí sleduje dlouho? Viděla, co vše se včera událo? Zola prolomila další hranice své zvrácenosti… A ten ZASRANEJ HAJZL ji normálně vodkrágloval! Potom, co mu dovolila nahlédnout do jejího života. Co se rozhodla ho nesežehnout na popel. Najednou jí v těle začal kolovat spalující hněv…
Ale počkat? Je tam i něco jiného… Je to snad něco jako vděk Appulie za to, že ji zachránila?
Pohlédne na ni "Co jsem teď vlastně zač?"

Žena naklonila hlavu na stranu a zaculila se. "Jistě, formality... dovol, abych nás představila," přitiskla si dlaň na hruď. "já jsem Appulia a Ty" ukázala Zole do obličeje, "jsi Zola. A tohle..." rozpřáhla ruce tak prudce, až vycákla krev z číše po podlaze, "je všechno ostatní. A na to všechno okolo je dobrý nezapomínat." Zasmála se krásným smíchem, který lákal k tomu tuto ženu stále rozesmívat, jen aby mohl dotyčný tem smích slyšet znovu.

"Protože, se s tím vším dá skvěle hrát..." sebrala opět neviditelné jablko a lehce pohla rukou.
"hop" Zola nic samozřejmě neviděla, žádné jablko tam nemohlo být, přesto s leknutím ucítila, jak ji lehce hozené jablko udeřilo do tváře. To Appulii opět nesmírně pobavilo. Pak si ale všimla nepatřičné nahoty a přitrčila Zole zmešeninu trojského koně a bílé prostěradlo.
"Na posaď se a zahal se. Můžeš předstírat, že jsi Julius Caesar, to by byla báječná hra." Zahodila číši, která se v temnotě roztříštila. Poté zatleskala prsty jako když se rozcvičuje motýl.
"Pozoruju Tě už dlouho, jsi zábavná. Včera to bylo mimořádně skvělý, ale pak Tě ten kluk střelil do obličeje, to od něj nebylo hezký, viď?" Našpulila spodní ret od krve.

Zola fascinovaně kouká na ženu stojící před ní. Těká pohledem mezi jejíma očima, hlubokýma jako studna, a špičáky ukazující se v širokém, divokém úsměvu. Nedokáže určit, co ji fascinuje víc, po nějaké chvíli se však přeci jen zastaví na té zářivé modři. Ten pohled jí byl něčím povědomý, ale čím?

Věděla, že by měla cítit strach. Nic takového však ve svém nitru nenacházela. Místo toho tam byla jen touha… Touha poznat tuhle ženu, zjistit co je zač, možná se jí i v něčem podobat… *To je ono!* rozsvítila se jí v hlavě pomyslná žárovka. Ten pohled jí připomínal ji samotnou, když se nechá něčím unést. Něčím, co by většina lidí tvrdě odsoudila a za co se několikrát dostala do problémů.
„Kdo jsi?“ zajímá se o ženu a vůbec jí nenapadají otázky jako ´co to s ní provedla´, ´kde je´ nebo ´co to má všechno znamenat´.

Jako kdyby si až teď uvědomila, že před ženou stojí nahá a tak se trochu nemotorně rukama snaží zakrýt alespoň ty nejchoulostivější partie. Je možné, že se stalo to, co předpovídaly všechny ty bílé pláště? Že když nebude brát své léky, zblázní se dočista?