Insane Bloodline (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Efiho dcera ji teď naštěstí nemohla vidět, dělila jí zeď obývacího pokoje. Zola tak dostala pár vzácných vteřin na rozmyšlení, co dál. Také nuceně přestala dýchat, aby tak zjemnila pachovou stopu, která by velmi rychle převládla nad uvažováním.
Ve své podstatě bylo Zole jedno, jestli dcera umře. Klidně by ji zabila teď a tady. Nějak však tušila, že by to mohla být poslední kapka v Efiho životě a ona ho ještě potřebovala. Stejně tak se bude hodit, když dcera bude na živu v případě potřeby Efiho něčím vydírat.
Jenže co teď? Zvládla by se s ní bavit a třeba se od ní dozvědět i nějaké informace, aniž by se na ni nevrhla? O tom dost pochybuje… U Mony to bylo také jen pár vteřin a pak najednou – BUM – sladká chvíle, kdy mohla jen hltat a hltat.
Navíc, i kdyby se s ní dokázala normálně bavit, takhle se před ní nemůže ukázat – oblečení celé od krve, viditelná poranění. Byla by jen otázka času, kdy by začala křičet. A pak by Zole už nic jiného nezbylo, než….

Myšlenky se jí zase začínaly otáčet nebezpečným směrem a ona znovu začala vidět rudě. Musí pryč. Musí utéct.
Pohled jí padne na zadní dveře, vedoucí do zahrady, která je nyní zahalená ve tmě. Bez jediné další myšlenky se rozeběhne ven. Věděla totiž, že právě jediná myšlenka je to, co jí dělí od zabití té sladce voníci puberťačky.
V domě se ozve rána, jak dveře prásknou o stěnu. Než se však dcera stihne podívat, co se děje, je Zola už daleko ve stínech.

Zola našla mnoho i protichůdných informací a viděla mnoho videí s nadpřirozenými jevy, které ale v době počítačových triků nelze rozeznat od skutečnosti. Zolu napadla možnost, že se někteří upíři tímto mohou nesmírně bavit, jak c záplavě cosplayů mohou vystupovat se všemi stereotypy a nikdo nepozná, že jde o skutečné upíry. Možná, že na některých videích či stránkách skuteční upíři byli, ale bez fyzické přítomnosti to nebylo možné rozeznat.

Zola tedy spíše otrávená vešla zpět do domu, který našla prázdný. Efraim se ještě nevrátil. Dům byl naprosto dokonale uklizený a po včerejších událostech ani stopy. Zola tedy nepatrné pachové stopy krve zachytila, ale stejně tak by je odhalil maximálně mikroskop. Slunce už zapadlo a obzor zahalovala tma. Z vily byl krásný výhled. Tělo Zolu trochu bolelo, léze na kůži od popálení byly stále citlivé a ruka pořád také nebyla úplně dobrá. Alespoň už ale měla zase zpět všechny svoje prsty.

Najednou se otevřely dveře a do domu vešla Efraimova dcera.
"Překvapení" zavolala. Ze spuštených sluchátek okolo krku slyšela Zola nějaký podcast.
"Tati? Jsi tu? Potřebuju peníze."

Měla touhu zkusit vyhledat i Appuliu. Zároveň však měla paranoidní předtuchu, že ačkoliv by o ní nenašla žádné relevantní informace, Appulia by v mžiku věděla, kde se Zola nachází. A ona potřebuje ještě chvíli čas na vzpamatování se, než se bude moci postavit dalším jejím zkouškám, trikům a zábavám.
Vzhledem k jejímu neustupujícímu hladu se velká část jejího hledání zaměřovala na upíry a jídlo, včetně toho, zda je pro ně česnek skutečně smrtelný. Zkoumala také různé údajné kousnutí od upírů a přemýšlela, proč ta její vypadají mnohem více jak od hladového zvířete. Čas věnovala i tomu, zda by se lidská krev dala nahradit i zvířecí. Ne že by snad měla touhy stát se upířím vegetariánem, chtěla však zjistit, co by s ní případná zvířecí krev udělala. Už totiž v žádném případě nechce zažít to, co tehdy v karavanu v garážích. Udělá se jí zle, jen co si na to vzpomene.
Další oblastí jejího zkoumání byl i oheň. Věděla, že jí oheň nyní ubližuje více, než předtím. Přesto myšlenka, že by se ho ve svém životě měla zřeknout, se jí vůbec nezamlouvala. Až moc neoddělitelně patřil k jejímu životu.
Také se, jak slíbila Efimu, zkusila podívat i na to, jak se vytváří noví upíři. Pár tipů měla, ale tyto tipy byly založeny spíše na knihách a filmech, než na nějakém reálném základu. Věděla jen, že přeměňovat bez svolení nějakých vyšších upírů, se nesmí. Co jí je ale po nějakých jiných upírech.
Strávila takto v podstatě celý den. Až když si byla stoprocentně jistá, že Slunce již zapadlo – zkontrolovala si minimálně pětkrát, v jaký přesný čas zapadá – vydala se pomalu po schodech nahoru.

„Efi? Lásko? Můžeme pokračovat v našem společném snažení?“

Efraim se dotkl špičáku s posvátnou úctou. Zola měla špičáky, především horní, teď skutečně masivní, že kvůli nim téměř nemohla zavřít pusu a mluvila trochu legračně, alespoň to byl její pocit. S tímto na ulici asi nebude moct vyrazit.
Na olíznutí prstu reagoval právník nejdříve úlekem, že mu prst Zola ukousne. Poté se uvolnil a olízl si rty. Zola zaznamenala jeho nastupující erekci, která ale brzy přešla únavou. Oba se vydali k odpočinku a na rozdíl od člověka nahoře Zola zjistila, že vůbec nepotřebuje spát, místo únavy ale opět cítí hlad. Tělo, které není ještě zcela zregenerované si žádá svou potravu a zdroj síly.

Celý den strávila online. O upírech je toho na internetu mnoho a všechno vypadá věrohodně a zároveň jen jako prvek kultury. Téma upírů je velice oblíbené a nelze určit, co je jen hra a co skutečnost, jestli vůbec něco. Našla stovky barů, klubů i privátů se zaručenými pravými upíry.Ze strachu ze Slunce Zola neopustila úkryt, ale slyšela, jak se v domě Efraim snaží vypořádat se s tělem, jak uklízí, telefonuje, pracuje. Zaslechla v odpoledních i zmíněné zaměstnance. Ve zprávách byla opět reportáž o krvelačném monstru z Midstrollských garáží. Na jiném kanálu byl téměř hodinový pořad plný konspiračních teorií o Zole od skutečných upírů po mimozemskou invazi démonů. Obohacen byl o denní záběry z vyšetřování, kde se mihly v pozadí i oba detektivové. Vše uzavřel rozhovor s údajným lovcem upírů, který se chystá vražedkyni dopadnout.

*A Ty spolu se mnou, malá Sue* zašeptá uklidňujícně Zola, jakoby představa házení viny na malé děvčátko přinášela další vlnu uspokojení.

Na jeho žádost jen pokývla hlavou a lehce pootevřela ústa. Na okamžik ho nechala dotknout se jejích špičáků. Poté uchopila jeho ruku jen proto, aby prst v její puse mohla pevně obejmout rty a olíznout ho...

„Ty jsi ale šikovná, určitě to neděláš poprvé, co?“ díval se na ni muž svrchu se slastně přivřenýma očima.
Zola, klečící u jeho nohou, lehce zakroutila hlavou.
„Tohle musím říct hned Peteovi. Pracovat v téhle díře obehnané ostatným drátem se fakt vyplatí, říkal jsem mu to.“ Říká muž spíše už jen pro sebe a pohladí Zolu jemně po tváři.

…“Má Vám Vaše ošetřovatelka pomoci do postele?“ řekne s pečovatelskou starostlivostí v hlase a vede ho za ruku ke schodišti, jelikož tak nějak předpokládá, že ložnice bude v prvním patře.
Dolů do sklepa si sebou vezme notebook a těsně před odchodem požádá Efiho o jeho odblokování. Zkusí si vyhledat pár informací o upírech, pokud vůbec něco z toho mohou být relevantní informace. Kdo ví, třeba mají i nějaké své skupiny a místa k setkávání.
Zavře za sebou dveře a sestupuje hlouběji do útrob domu. Ještě než se dá do práce, ujistí se, že veškeré možné škvíry, kterými by sem mohlo proniknout sluneční světlo, jsou dostatečně zatemněné.

Mona, před chvílí ještě krásná žena plná života a emocí, teď ležela v nepřirozené poloze, prázdná schránka, která ukazovala, že zemřela v naprosté hrůze a velkých bolestech. Jako by ji zabila nějaká šelma bez špetky soucitu.
"Jsi bestie, podívej, kolik utrpení přinášíš světu." Zašeptala Sue

Efraim si roztřesenou rukou vzal lahev a chvíli ještě zíral na mrtvolu. Pak si pořádně zavdal a postavil si na nejisté nohy. Utřel si krev do rukávu a mlaskl.
"Jsi zrůda." Pronesl suše, spíš jakoby Zole oznamoval, že má nějaké smítko ve vlasech, než cokoliv, co by bylo více hodno emocí.
"A já Ti rozumím." Přistoupil blíž, plný zvědavosti. "Můžu si šáhnout?" Ukázal si na svoje zuby a pak na Zolu. Ta si uvědomila, že velké tesáky ji zůstaly.
"Tělo musí z domu, pokud se teď budu motat okolo detektivů, mohli by ho tu najít. Postarám se o to, ráno. Brzy bude svítat. Teď už nemám sílu na nic, popravdě. Možná brzo omdlím. Ohledně ošetřovatelky nikomu nic říkat nebudu, pokud se sám nezeptá. Není to nic divného, mám i zahradníka a hospodyni. Které tedy musím zavolat, aby ráno nechodila. Za tohle by mohla chtít příliš vysoký hodinový příplatek."
Rozpřáhl ruce. "Do sklepa si vezmi, co chceš, můj dům je i Tvůj dům"

Nádhera… Kéž by tento okamžik mohl trvat nekonečně dlouho… Kéž by byl nekonečný zástup stejně vonících lidí, na kterých by se mohla beze strachu krmit… Kéž by na ni ten muž tak nekoukal… Kéž by se v její krvi mohla válet ještě chvíli…
Zvedla se však a tělo s hlasitým žuchnutím spadlo na zem.
„Varovala jsem ji. I Tebe.“ Pokrčí rameny, když jde k Efimu. Cestou jakoby mimoděk vezme flašku whiskey a podá mu ji. Na hrdle zůstane otisk zakrvácené ruky.
„Nekoukej tak na mě, udělala jsem, jak jsi mi řekl. Jsem predátor, ona oběť. Tak to prostě je.“ Znovu pokrčí rameny bez známky sebemenší lítosti. Jak by taky mohla litovat něčeho, co jí přináší takovou slast.
Prohlédne si své tělo, které už je skutečně téměř jako předtím.

„Mám nápad“ poskočí s veselým nevinným úsměvem a zatleská ručičkama. „Co kdybychom všem řekli, že jsem Tvá nová noční ošetřovatelka. Že se starám o ubohého, starého, nemocného Efiho. Který je z přítomnosti tak mladé a krásné ošetřovatelky lehce vyvedený z míry a tajně nad představou jejího těla masturbuje…“ znovu poskočí a zasměje se. „No není to skvělý nápad? Budeme naprosto nenápadní! Není nic neobvyklého na tom, že si starý, umírající, bohatý muž najme mladou ošetřovatelku.“

Najednou se trochu ošije a podívá se ven. Je jasné, že noc už se přehoupla do své druhé půlky. Poté rukou ukáže směrem k ostatkům „Co uděláme s ní?“

Ať se snažil Efraim, přezdívaný Efi, sebevíc, nejenže byla Mona neoblomná, ale stále více nepříčetná. Obvinění vůči němu se stupňovala až do obludných končin, kdy mu vyčetla něco s jeho mrtvou ženou a nepřítomnou dcerou. Zola ale už nedokázala vnímat co Mona řekla, v uších jí hučelo jako kdyby stála u splavu a zrak téměř ztratila přes rudou clonu. Poslední, co Zola byla schopná zachytit svým vědomím bylo, jak ji Mona našla s otázkou "kdo to kurva je?"
Mona byla velice pohledná mulatka s výraznými křivkami a naprosto neodolatelnou vůní své esence.

Po chvíli Zola přišla opět k sobě. Klečela na zemi přidřepnutá na patách. V náručí svírala Monu, která měla obě ruce zlomené a pevně stažené za hlavu. Hlavu měla zvrácenou přes Zolina stehna a krk naprosto rozervaný, jakoby se na něm někdo vyřádil s motorovou pilou. Obě byly zcela promočené od krve. Zola kromě naprosté slasti cítila, že má už více méně všechna zranění zahojená.
Efraim seděl zhroucený v rohu a skrz prsty vyděšeně zíral na tu hrůzu. Z nosu mu tekla krev. Chuť na ni ale Zola teď už snad bude schopná ovládnout.

Zola zaryla nehty do podlahy, až v ní udělala malé oděrky. Vůně Monina těla se rychle rozlehla po celém prostoru
Mám hlad!
Zola si přitiskla sklenici s whiskey pod nos ve snaze přebít tu sladkou vůni.
Nepomohl by Ti!
Zola se začala třást, celé její bytí bylo připravené v jediném okamžiku skočit přes kuchyňskou linku.
Chci!

„Má přesně dvě vteřiny na to, aby vypadla.“ Zavrčí tak výhružně a strašidelně, jako rozzuřený medvěd, který po půl roce narazí na svou první oběť.

Pokud se Efraimovi nepodaří tu ženskou dostat okamžitě pryč, je velká pravděpodobnost, že nepřežije ani jeden.
Zola se proti své vůli začala zvedat ze země. Přesto si zároveň nepřála nic jiného, než přesně tohle.

Právník šel otevřít dveře, ten kdo zvonil zřejmě přešel už pozemek až ke vchodu do vily. Dveřmi bylo vidět do kuchyně. Ozval se roztřesený ženský hlas na pomezí vzteku a pláče.
"Proč mi sakra nebereš telef... jsi opilej?"
"Mono, neměla jsi sem chodit, já..."
"Co se stalo proboha, proč máš na lince krev a všude střepy, stalo se Ti něco?"
"Mono, přestaň vyvádět, jen mi není dobře, to je celé." Vysvětloval ji Efraim situaci stále ve dveřích.
"Není Ti dobře. Není Ti dobře? Děláš si ze mě prdel? Uhni."
"Mono!" Zola uslyšela klapot ženských podpatků směrem ke kuchyni, za ní spěšné kroky kožených pánských bot.
"Já už takhle dál nemůžu Efi. Prostě mi řekni, co se děje." Mona se rozbrečela. Krásně voněla. Ne parfémem, ale... svou krví. Zola začala být celá nesvá, cítila, jak jí rty zespod najednou odtlačují špičáky, které se jí doslova vysunuly z čelisti jako kočičí drápy, před očima se jí stahovala rudá mračna. Bylo ji nevolno, cítila, že ji brzy asi ovládne síla, kterou nebude možné ovládnout.

Zole se při zvonění rozbušilo srdce… Vlastně, byl to divný pocit, leknout se, ale nic necítit. Jen ledový klid, bez jakékoliv reakce těla.
„Jděte otevřít, nikoho doma nemáte, jste celou dobu doma. Hlavně je nepouštějte dovnitř, jinak za sebe neručím.“ Vychrlí rychle pár pokynů, sebere skleničku whiskey a přikrčí se z druhé strany kuchyňské linky, aby na ni nově příchozí neviděl. Ráda by zatajila dech, ale nemusí se namáhat. Stejně tak jako být nehybná je teď mnohem snazší než kdykoliv předtím.
Nastraží uši a velmi ostražitě poslouchá jakýkoliv zvuk, který přichází nejen ode dveří, ale i z jiných koutů domu.

Efraim zaťal čelist, ale nijak nereagoval. Zapálil si cigaretu a vypil polovinu sklenice. Začínal být opilý. "Nevím, jestli jste skutečně nějaký upír, přízrak nebo démon. Ale pokud jo, nemůžete prostě chodit na lov, jak by to měl predátor dělat? Když si vyberete dobrou čtvrť a navštívíte její noční park, bude to míň nápadné, než když se začnou někde ztrácet krevní balíčky". Pokrčil rameny a našpulil lesklý spodní ret. "To je můj názor."
V tom zazvonil zvonek. Zamračil se a zvedl jedno obočí.
"Nikoho nečekám..." vysvětloval.

Když se k ní přiblížil, znova ho ucítila. Pach jeho krve proudící mu v žilách. Ale i pach nemoci sžírající všechno uvnitř. Tak rozporuplné pocity dlouho neměla, chuť i odpor. Odpor i chuť.
„Jsem na tomhle světě v téhle podobě přesně 24 hodin. Hozená do tohoto světa. Vím toho stejně, jako Vy, Efraime. Nemůžu Vám zaručit, že se vše potřebné dozvím, dokud ještě budete žít. Pro dobro nás všech však doufám, že ještě pár dnů vydržíte.“ Řekne docela bez taktu a nějakého soucitu. Je to zvláštní, jak se u ní nálady střídají mrknutím oka. V jednu chvíli mluví jako ta nejvíc nevinná dívka hodná záchrany, jindy je bezcitná bestie, která by zabíjela bez mrknutí oka. Byla taková ještě před proměnou, ale ta ji nejspíš některé charakterové rysy zesílila. Znamená to, že bude ještě více jiná než předtím?

Při jeho poslední otázce se však rozesmála „Co chci dělat s krví? To víte, myslela jsem, že bych s její pomocí vymyslela lék na Vaši rakovinu…“ pokrčí rameny, jakoby to přeci byla samozřejmost. „Ale teď vážně – buď mě můžete každou noc brát na lov lidí, nebo si občas ušetříme práci a já zkusím být živá…ehm… funkční jen s krevními pitíčky. Něco mi říká, že tak budeme trochu méně nápadní a budeme mít více času na naše výzkumy.“

Při zmínce o detektivech zpozorněl a rozhlédl se. Bylo na něm vidět, že dříve by se do ničeho takého raději nepouštěl, ale byl už odevzdaný a ztrácel zábrany, jelikož následky jeho činů ho pravděpodobně přežijí.
"I to bych mohl zjistit, pokud to bylo alespoň trochu oficiální vyšetřování. Možná, že i pokud nebylo, kdo ví. Bude mě to něco stát." Přistoupil blíž, což byl možná poněkud odvážný krok, možná ale alkohol v oslabeném těla ale udělal své.
"Neříkám to proto, že po Vás budu chtít peníze zpátky. Říkám to proto, abyste taky trochu pátrala." Ukázal roztřeseným prstem na rozpadlou kostnatou ruku, která tam před chvíli ještě nebyla vůbec.
"zřejmě nějaký způsob regenerace ovládáte. Naučte mě to prosím včas, než bude pozdě a já budu Vašim věčným dlužníkem." Dotkl se palcem prostředků svého čela.
"Byl jsem si koupit v obchoďáku nějaké léky." Vysvětlil, ale Zola poznala, že lže.
"Jinak v nemocnici, kam chodím, asi nějaká krev bude, ale nevím, jak se k ni dostat. Co s ní chcete dělat?"

Zola odloží téměř plnou sklenici zpět na stůl a přemýšlí, nakolik se nyní cítí ochuzena, že si nebude moci pochutnat na ničem jiném, než na krvi. Přesto jí vzpomínka na krev přivodila příjemné mravenčení po celém těle a ona se podvědomě oblízla. Chtěla by ještě.
Ochotu Efraima kvitovala velmi pozitivně, že by ten stařík přeci jen byl pro ni užitečný? Stálo by za to nechat si ho déle při životě? Napadlo ji zkusit ještě z něj vyloudit nějaké informace.
„Vidím, že jste skutečně odborník. Podařilo by se Vám také zjistit něco o dvou detektivech – muži a ženě, kteří se objevili dnes ráno u případu střelby ve sklepě žlutého činžáku, tak i tady v podzemních garážích? Zdá se mi, že toho o mě ví více, než já sama. A jak jistě chápete, tato představa se mi úplně nezamlouvá.“ Pokrčí rameny a když nemůže pít ani jíst, najednou neví, co s rukama – vlastně pahýlem a rukou jen tak dělat a tak si alespoň hraje se sklenicí, která leží před ní.
„Co jste dělal dnes v těch garážích Vy? A nemáte s Vaší nemocí třeba přístup ke krevní bance?“ přemýšlí, jestli ta myšlenka, ta touha po krvi někdy byť jen zlehka povolí.

Efraim otázku ohledně dcery nechal nezodpovězenou a alkoholem lehce omámenýma oči pozoroval vše, co Zola řekla. Pak si nalil další plnou sklenici, což by při svém stavu a léčbě určitě neměl.
"Myslím, že Váš motiv nebude tak úplně pravdivý." Usmál se a pak pokrčil rameny. "Ale já nevynáším žádné soudy. Podívám se na to hned zítra."
Whisky Zola polkla jen se sebezapřením, nejenže ji alkohol nijak nechutnal, ale tělo samotné jí podvědomě říkalo, že nic jiného než krev nechce.
*Jou tak tohle bude sranda... jsi mrtvá, jak myslíš, že se ten bordel teď dostane ven, hm? Ještě že jsi něco nesežrala, dokážeš si představit takovej sendvič po dvou měsících v těle mrtvoly? Hahahahahahaha.* Ozval se Joe a smál se té ohavné přesdtavě.

*Co to doprdele bylo?* snaží se vzpamatovat z rány, která ji byla mentálně uštědřena po ne zcela vydařeném pokusu o ovládnutí mysli. Tolik věcí, které by MĚLA vědět, kterými by ji MĚLI provést po téhle přeměně… Tohle je totálně na nic.
Trochu rozmrzele se natáhne po sklenici whiskey a ignoruje přitom Efraimův znechucený pohled. Zvedne ji ke svému nosíku a jemně přičuchne. Pokud se jí poté zdá, že by alkohol jejímu tělu nic špatného udělat nemusel, opatrně v něm smočí svůj jazyk. Pro Efraima musí vypadat, jako dvanáctiletá holka, která poprvé v životě ochutnává nějaký alkohol.
„Hmm.. A dcera Vás jezdí navštěvovat často?“

„Potřebovala bych najít jednoho muže… Má soukromý apartmán ve věžáku Skylight, myslím že dvacátétřetí patro, ale nebydlí tam. Je něco jako podnikatel, ředitel nebo snad manažer, pořád mu někdo volal. Libuje si v luxusu a vážné hudbě. Je mu kolem 30 let. Má psa…“ Zola mluví pomalu, jak se snaží v paměti najít všechny informace, které jí o sobě muž zvládl říci. „A jmenuje se Richard. Potkala jsem ho na Sunset boulevard, když někam pracovně šel.“ Znovu se v ní rozdmýchají nejrůznější pocity, když si na něj vzpomene. Zlost, krvelačnost, ale i touha a vášeň. Ten pocit se jí moc líbil.
„V těžké chvíli se mě ujal a já bych mu ráda tuto laskavost oplatila.“

Právník se s úzkostí podíval na fotografie a zavrtěl hlavou.
"Žena zemřela a dcera je na vysoké, bydlí na koleji." Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Sebral dvě skleničky z broušeného skla a otevřel lahev. Nalil do jedné sklenice více než jednoho běžného panáka a druhou náhle uchopil do roztřesené ruky . Chvíli zvláštně zápasil sám se sebou a pak mu sklenička vypadla z ruky a rozbila se o zem.
"Omlouvám se, to asi ta chemoterapie." Vyndal další skleničku a střepy nechal, kde jsou.
Zola pokus o ovládnutí nesla snad hůře než jeji oběť. Věděla, že pokus sice nebyl úspěšný, ale spojení bylo navázáno a o to jde. Pokusila se proniknout do jeho mysli, ve které se ale mlela jako míček v kastrolu, než aby do ní vtrhla jako rozžhavené olovo do mraveniště. Přerušení spojení ze strany Efraima ji uštědřilo vnitřní ránu a podlomila se ji kolena. Jen tak tak se pahýlem zachytila ostrůvku, kde zůstal teď rozmazaný flek černé krve. Právník na něj znechuceně koukal, zatímco Zole přistrčil plnou sklenici a sám vyprázdnil tu svoji.
"Mít nebo získávat informace je moje živobytí. Co potřebujete?"

„Já jsem Zola.“ Odvětila trochu nedůvěřivě. Po cestě se zbavila i druhého telefonu a znovu si pro jistotu překontrolovala všechny věci, jestli v nich není ještě něco, podle čeho by jí Appulia mohla vystopovat.

Když se rozhlédla kolem, po tom všem luxusu, honilo se jí hlavou spousta myšlenek. Dominantní ovšem byla ta, že poslední člověk, který se k ní choval hezky a navíc měl doma i klavír, ji střelil do hlavy. Co když je to dominanta všech bohatých mužů? Vsadí se, že tenhle má taky bouchačku.
„Hezká žena i dcera, jsou na výletě?“ zeptá se a do ruky vezme jednu ze zarámovaných fotografií. Přemýšlela, co by asi Efraim udělal, kdyby před ním obě dvě vysála. Byl to přesně ten správný počet těl, které ještě ke svému uzdravení potřebovala.

Zola na nabídku něčeho k snědku či snad pití jen bezradně pokrčila rameny. Bude jí ještě chutnat něco lidského? „Dala bych si whiskey.“ Řekne nakonec s tím, že to alespoň vyzkouší.
Napadne ji znovu zkusit ovládat něčí mysl. Zaměří se tedy na Efraima a snaží se ho usilovným pohledem i myšlenkami donutit, aby skleničku, do které chtěl nalít whiskey, hodil přes celý pokoj na podlahu.

„Říkal jste, že jste právník. Navíc jsem si všimla, že znáte i ty policisty. Byl byste schopný o někom vyhledat informace?“

"Jmenuju se Efraim." usmál se unaveně a pozoroval, jak vyhazuje Zola telefon z okna. ta si vzpomněla, že sebrala telefon muži, kterému psala Appulia také. Možná by bylo dobré se zbavit i tohoto přístroje.
"O smrti jsem v poslední době hodně přemýšlel, a upřímně nevím, co si zatím mám myslet." Sjel do jedné z nejlepších čtvrtí Midstrollu, kde jsou vily se zahradami a u jedné zastavil. Na dálku zavřel bránu i garáž, do které zaparkoval vozidlo. Odkódoval alarm a uvedl Zolu do velkého obývacího pokoje, jehož dominantami byly klavír a krb. Vila byla luxusní a jistě velice drahá.

Na ostrůvku kuchyně stálo několik rodinných fotek, s krásnou ženou a pravděpodobně dcerou a také Efraimem. Dům se ovšem zdál prázdný.
"Sklep je tady vlevo a první schody dolu" Noc však měla ještě pár hodin do konce. Právník si sundal kravatu a přestože chuť na jeho krev byla velice silná, vsunutá myšlenka odporu k jeho nemoci pomáhala Zole se ovládat.
"Mohu Vám něco nabídnout?"