Izolace (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Izolace

Pán Jeskyně:

Katanga

Pomocný PJ:

Neera

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Svět za mřížemi sanatoria svaté Lucie (pro morovými nemocemi stižené děti) se smrsknul do tří topolů u brány a mlhavých polí na obzoru. Tam, tam v dáli je Město, kde je telefonní ústředna a lidé, kteří jsou možná zdraví a svobodní. Tady ale ne. Tady se chorobné ticho rozechvívá dusivými záchvaty kašle a stále stejné osoby chodí ve stále stejných rituálech podávat stále stejně hořké léky, které možná ani nepomáhají.
Chodbami obchází stín vojáka Gustava, který čte lámanou češtinou dětem pohádky, ctihodná sestra Justýna dělá pacientům křížky na čelo a modlí se za jejich duše. S doktorem Suchým možná není zábava, ale narozdíl od doktora Hrubého nežertuje o tom, že i jed je v jistých případech lékem z každé nemoci.
Blíží se Vánoce a v chmurné krajině neleží ani vločka sněhu.

Klíčová slova:

začátečníci, sanatorium, nemoci, magický realismus

Jaké hráče:

Nehledám, mám své experimentální. Mým experimentálním králíkům: Postavu si udělejte puberťáka, body přihlášky stačí vyplnit stručně, v hrubých obrysech – malou nápovědu najdete v jednom z prvních příspěvků v jeskyni. Na jeskynní nástěnce najdete pár informací o reáliích.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku

Sanatorium svaté Lucie

pro morovými nemocemi stižené děti sanatorium

Říká se, že...

Bude přibývat během hry

Svět

Svět, ve kterém stojí na kopečku za Městem sanatorium, je podobný tomu našemu, nepopisuje však reálná místa ani bytosti. To ale neznamená, že se nikdy nestal a ani znovu stát nemůže. Pro naše potřeby si ho můžeme představit jako rané, poválečné Československo, kde vedle sebe žijí Češi i Němci, kteří nevědi, zda k sobě mají mít důvěru nebo ne, kde se střetává víra i moderní technologie (považte, vždyť už máme ústřední telefony ve skoro každé instituci!). Ano, před nemnoha lety zachvátila svět Válka, Válka plná těžké techniky i spiritualismu, Válka, po které zbyly širé pláně mrtvých, po jejichž tělech tančily zhoubné nemoci a lísaly se k těm, kteří přežili. Sanatorium svaté Lucie pro morovými nemocemi stižené děti Sanatorium stojí na nízkém travnatém kopci, který z jedné strany ohraničuje les a z druhé strany širá pole. V dáli za poli se tyčí, často v mlžném oparu, věž kostela ve Městě, kam vede od sanatoria nezpevněná hliněná cesta. Sanatorium je obehnáno železným plotem. U vysoké železné brány sanatoria stojí tři vysoké a košaté topoly, v nichž hnízdí a skřehotají šedé vrány. Maličká cihlová budova sanatoria je třípatrová, vchází se do ní vysokými, dvoukřídlými dveřmi, v každém okně je pevná, jen střídmě zdobená mříž. Vnitřek sanatoria je šerý a tichý, přerušovaný bolestivým kašlem nemocných. Je to jako stará, nemocná, spící bytost, která se ale možná někdy probudí. Říká se, že v tichých nocích je možné slyšet, jak sanatorium dýchá. V přízemí jsou společné prostory – jídelna, která se používá, prádelna, koupelny a ošetřovny. V prvním patře jsou pokoje pro malé děti a byt doktora Suchého, v nejvyšším patře pak pokoje pro adolescenty a byt doktora Hrubého. Sanatorium má ještě maličkou půdu, kde bydlí ženský personál, a sklep, do kterého mají pacienti zakázaný přístup.

Personál

ctihodná sestra Justýna Vysoká a strohá jeptiška téměř chlapské postavy, která se stará o duše dětí. Je svým způsobem hodná, trochu bláznivá, dokud jsou ostatní hodní na ni. U rošťáků se umí snadno změnit v děsivou bestii. Každý večer chodí po pokojích a dělá dětem před spaním na čelo křížky. doktor Hrubý Rázný, černovlasý doktor s hrubýma rukama i humorem. Prý byl lékařem na frontě a viděl mnoho umírajících, o kterých se zlým úsměvem rád vypráví. Je to ten druh lékaře, pro nějž jsou pacienti nejnižší a nejnuznější formou člověka. V očích má zvláštní nepříjemnou divokost. doktor Suchý Přísný šedesátník, vyschlé, vrásčité ruce, precizně zastřižený bílý knír, kulaté brýle na rovném nosu. Dbá na dodržování předpisů a časového rozvrhu. Nikdy se neopozdí. I přes svou suchost je ale laskavý a ohleduplný. Prý hrává karty s Gustavem. sestřička Kristýna Mladá, sotva osmnáctiletá sestřička, která se neusmívá. Spíše špitá, než aby mluvila, a i to dělá málokdy. Když nechodí po pokojích, je zavřená v kanceláři. Moc se toho i ní neví. paní Lýdie Baculatá malá žena, jejíž zadek a úsměv nabývají úctyhodných rozměrů. Spravuje objekt sanatoria, vaří, pere, uklízí a důkladně zamyká ty dveře, které by měl zůstat zamčené. saniťák Havel Havel je zachmuřený člověk s kulatými zády a prameny světlých řídkých vlasů, které mu od počínající pleši stékají na ramena. Je tichý, smutný a oprýskaný, stejně jako jeho sanitka zaparkovaná u brány. I v nejhorším počasí rád chodí ven a dlouhé minuty i hodiny se dívá k lesu. Gustav Černý, mohutný, shrbený stín, už jen vzdáleně podobný člověku, kterým dříve býval. Na hlavě se ještě rýsují obrysy vojenské helmy, dlouhý vojenský kabátec se na koncích rozplývá ve vzduchu. Navzdory stínovému vzhledu je Gustav hmotný. Moc toho nenamluví, umí pouze německy, jeho čeština je strohá a mnohdy nesmyslná. Snaží se ji naučit předčítáním pohádek na dětském oddělení. Je to moc milý chlapík, tichý, mírný, přátelský. Těžko věřit, že býval za života velitelem na frontě.

Denní rutina

Po většinu dne jsou děti na svých pokojích zamčené. Ráno přicházejí sestry podat léky, během dopoledne se pak ukáže jeden z doktorů, aby posoudil zdravotní stav. Občas si odvádějí pacienty na ošetřovnu v přízemí nebo na provizorní ošetřovnu na patře. Prvním jídlem dne je teplá polévka k v poledne. Sanatorium není příliš bohaté, a tak je nejčastější polévkou kmínová s černým chlebem. Po obědě pak přichází další léky a povinný odpolední klid. Od tří do šesti odpoledne mají děti, které se zrovna cítí lépe, možnost vycházek do jiných pokojů a oblastí sanatoria. Je-li pěkné počasí a doktoři svolí, mohou jít děti v doprovodu někoho dospělého ven na smutnou, oplocenou zahradu. Večer se pak znovu podávají léky a teplé jídlo (zpravidla solené brambory a jablko), doktoři dělají akutním případům další prohlídky, kolem deváté večer dá sestra Justýna všem křížek na čelo a o půl desáté se sanatorium noří do ticha a tmy.
Hráči: (3/3) Maus, Michiyo, Tescont

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2

Pán Jeskyně - 12. září 2018 13:12
Pán jeskyně Katanga

Hela a Konstantin:
„Konstantin... já znal jedno-ho Konstantin,“ kývl Gustav hlavou a bílýma očima si Konstantina prohlížel. Zůstával dál na volné posteli, také si od nového chlapce udržoval odstup. „Doktor... Augezeichnet doktor... Zachránil život meinen... kama-rád-ovi... ve válce.“ Jako by byla věc s Konstantinem uzavřená, pootočil se stínový obr k Helze a s naléhavostí, jakou byl jeho šeplavý hlas schopen, jí začal něco povídat v němčině. Občas u toho těkl pohledem ke Konstantinovi – přesně takovým stylem, jako se díváme na někoho, o kom zrovna mluvíme.
Po té strašné chvíli, kdy Konstantin sotva rozuměl nějaké slovo z Gustavova povídání, se Gustav opět otočil přímo na něj. „Entschuldigung, Konstantin, omlou-vám se... kdybych... česky, asi bych... nedokázal bych. Špatné porozumění, ja?“ Je na něm ale vidět, že je to spíše naučená zdvořilost, než že by svou omluvu myslel srdečně.

Helga *Hela* Svobodová - 10. září 2018 17:57
Helga *Hela* Svobodová

Němčinu nijak nebránila. Sama věděla, že je to těžký a takový zvláštní jazyk, tvrdší než čeština, ale zároveň méně ostrý. Než by to vysvětlila, slunko by nejspíše opět zapadlo. A tak vzala za vděk nabídnutým místem vedle něj na posteli a sedla si kousek od něj. Ale tak, aby bylo mezi nimi aspoň nějaké místo.

Převzala si od něj knížečku, přejela prsty po kresbě na vazbě a následně začala knihou listovat. Pohyby jejích rukou byly plynulé a opatrné. Pokud si ruce vyloženě prohlížel, mohl si všimnout, že nehty má okousané tak, jak to jen šlo.

"Tak tomu zase nebudu asi rozumět já,"
pousmála se lehce s pohledem do knihy, když zkusila namátkou přečíst nadpis jedné básně a pak pár prvních veršů.

Zvedla hlavu stejně jako Konstantin, když se otevřely dveře. Pousmála se přátelsky na nově příchozího.

"Einen wunderschönen guten Morgen, Gustav,"
pozdravila jej hned na oplátku energicky.

"Ah, Gustave, tohle je Konstantine, můj nový spolubydlící,"
začala představování jako kdyby to bylo něco naprosto běžného. "Konstantine, tohle je Gustav. Dělá mi tu společnost od té doby, co jsem vlastně tady..."

Konstantin Zalewski - 7. září 2018 23:56
Konstantin Zalewski

Opět přikývl k jejím slovům a vpustil do tváře další mírný úsměv. „Němčina mi nikdy moc nešla,“ poznamenal a nakrčil u toho nos, jako kdyby němčina byla něco, co zrovna dvakrát nevoní. Pak pokrčil rameny a pravačkou poklepal na postel vedle sebe. „Klidně si sedni. Tohle… tohle je sbírka polských básní,“ objasnil a knížku vzal do ruky, jen proto, aby mohl prstem přejet po jejích stránkách, aniž by ji při tom otevřel, a knížečku jí podal. „Ještě jsem ji nečetl.“

Chvilku sledoval spíš její ruce, než její tvář, pak ho ale vyrušil zvuk dveří. Zvedl obočí, ale nestačil to ani okomentovat, a už v nich viděl… to zjevení, které přišlo. Naprázdno polkl a nezmohl se na slovo, hlavu otočil k Helze, stále s tázavým výrazem. Ovšem poté, co muž promluvil, se obrátil zpět k němu a na ten německý pozdrav jen lehce kývnul. Pravděpodobně si tedy význam jeho slov domyslel.

Nezabránil tomu, aby pohledem nepřejel odshora až dolů po celém nečekaném návštěvníkovi. K odpovědi na jeho pozdrav se ovšem nijak neměl.

Pán Jeskyně - 7. září 2018 07:28
Pán jeskyně Katanga

Hela a Konstantin

Zatímco si noví spolubydlící povídali, pootevřely se dveře a dovnitř se vplížil Gustav. Pro Helgu starý známý, dalo by se říct, že i přítel, na kterého už byla za svůj pobyt zvyklá, pro Konstanina však něco nového, neznámého a dalekého tomu, co by mohl nazvat běžným člověkem.
Téměř dvoumetrový ramenatý obr měl už spíše jen náznaly lidských rysů. Byl to černošedý stín ne zcela jasných obrysů, celé jeho tělo jako by tvořila hustá tmavá mlha, místny hmotnější, místy méně. V temněšedém obličeji zůstalo už jen velmi málo rysů, zpod kulaté vojenské přilby trčel majestátní nos, čnící mezi hluboko zapadlýma očima tak bledýma, že téměř světélkovaly. Jeho těžký vojenský kabát se u země rozplýval v mlhavé cáry, u pasu se mu chabě leskla pažba jeho zbraně.
„Dobré ráno... Helgo... a chlapče...“ pozdravil tlumenou, téměř šeptanou němčinou. Dveře se za ním zavřely samy, i když místností neprolétl ani náznak průvanu, a stín vojáka si sedl na volnou postel, až pod ním vrzla péra. „Eh... dobré... rráno...,“ pokusil se o pozdrav Konstantinovi i v češtině, ale používal u toho stále německou výslovnost i melodii řeči, takže těžko říct, zda Gustavův pokus o češtinu Konstantin vůbec zaznamenal.

Helga *Hela* Svobodová - 6. září 2018 20:57
Helga *Hela* Svobodová

Ustoupila v okamžiku, co se zvedl, aby se začal uklízet své věci v tomto jeho novém domově. Nebyla si jistá, zda si má jít zase lehnout do postele, a nebo ještě chvilku tady postávat. Nechtěla překážet, ale zase povídat si přes celý pokoj jí přišlo zbytečně hlučné a takové vzdálené.

Nakonec zůstala stát. Přešlápla z nohy na nohu. Nešlo rozhodně o vědomé rozhodnutí, spíše její zvědavost na nového spolubydlícího a také fakt, že v posteli toho naleží ještě opravdu hodně, bude-li tu ještě pár dní.

Když zmínil knihy, také jí zazářily nadšením oči. Úsměv se jí rozlil po tváři téměř okamžitě.

"Strašně moc! Táta vždycky říkal, že musím mít ošoupaný nos, z toho, jak ho pořád strkám do knih!"
odpověděla vesele.

"Já čtu zase v češtině a němčině," pochlubila se na oplátku.

Rozpačitě se pak na chvilku zarazila, jak chtěla něco říct, ale nevěděla, zda to říci má. Co to bylo se ale Konstantin ani nikdo neměl dozvědět, neboť tu myšlenku polkla. Přešlápla opět a chytila pravou rukou za paži levé ruky, co měla volně podél těla.

"Má... má to moc hezkou kresbu. O čem to je?"
zeptala se nakonec a kývla hlavou ke knížce s perokresbou, kterou hladil palcem.

Konstantin Zalewski - 1. září 2018 12:13
Konstantin Zalewski

Když Hela řekla ta slova o jeho jméně, usmál se, ale z toho úsměvu bylo vidět, že jí nevěří. Byl to takový ten úsměv, který se podobá úsměvu dospělých, když dítě řekne, že chce být astronautem.

Lehce přikývl k jejím dalším slovům a zvedl se, aby si věci z postele postupně začal uklízet do skříňky vedle. Obě knížky nechal ležet na nočním stolku, barevnou prošívanou deku od matky pak nechal složenou v rohu postele.

„No, to jo, je to zvláštní,“ připustil v odpověď na její otázku a rozhlédl se letmo po pokoji. „Říkali mi, že tu není zrovna moc prostoru. Ale knihy bych si sebrat nenechal.“ Svá slova doplnil zamítavým zavrtěním hlavou a pak opět pohlédl na svou novou spolubydlící. Tentokrát s daleko větším zájmem v očích. „Nové knihy? Tak to aspoň nebudu muset číst pořád dokola to samé. Jo, rád čtu, přečtu všechno v češtině i v polštině,“ přikývl, teď už s upřímnějším úsměvem, a poukázal na ony dva tituly, které předtím odložil na noční stolek. Jeden román, který už svým názvem „Oživené hroby“ dával tušit, že nepůjde zrovna o relaxační četbu, a vedle něj ta malá útlá knížečka s perokresbou volavky na deskách.

„Takže ty taky ráda čteš?“ odvodil si, zatímco si udělal na posteli pohodlí v tureckém sedu se zkříženýma nohama, a jemně palcem pohladil onu perokresbu na deskách bližší knížečky.

Helga *Hela* Svobodová - 30. srpna 2018 08:01
Helga *Hela* Svobodová

Jestli si něco dělala z toho, že zůstal sedět, když mu podávala ruku, tak to uměla velmi dobře zakrýt. Na tváři se snažila si udržet ten přátelský úsměv, i když z ní také trochu šla cítit nervozita. Její tvář byla bledá, taková, jaká se nachází u lidí, co opravdu nechodí moc často ven. Na druhou stranu její oči byly krásně barevné – světle modré – a plné života.

„Ale není! Konstantin je jméno jako pro hrdinu!“
usmála se vesele Hela a naprosto přešla jeho pesimistickou předpověď ohledně jeho délky pobytu tady a celkově svého života. Přeci jen se nacházela v blízkosti nemocných dost dlouho, aby takové řeči slyšela vcelku často. A jejím řešením, jak takové věci zvládat, bylo je prostě ignorovat.

„Pár týdnů? Nevím, byla jsem teď nějakou domu naprosto sama na pokoji, takže se mi nějaké dny trochu spojili dohromady…“ odpověděla s pokrčením ramen. Opětovala mu pohled do očí na chvilku, než stočila pohled na jeho věci na posteli.

„Je to takové zvláštní mít jen pár svých věcí, co se vejdou do jedné brašny, co?“ nadhodila otázku tiše, než se opět obrátila na něj s úsměvem. „Ale slyšela jsem, že rád čteš, je to pravda? Prý dostaneme i nějaké nové knihy.“

Konstantin Zalewski - 28. srpna 2018 21:47
Konstantin Zalewski

Byl popravdě rád, že se sestra moc nerýpala v ničem, co svými slovy naznačil. Nechtěl k těm myšlenkám sklouzávat. Konečně byly otázky u konce a sestra ho vybídla, aby si vzal bačkory; nazul je a s rychlým pohledem na sestřičku ještě z kapsy kabátu vytáhl útlou malou knížečku, kterou mu předtím dal ten saniťák. Přitiskl ji k sobě, jako by to snad měla být záchrana, a vydal se za sestrou.

Zatímco šli, pohledem bloudil po všem okolo. Očima se vždycky na zlomek vteřiny zastavil na každých jednotlivých dveřích, které míjeli, ačkoli kvůli tomu musel otáčet hlavu ze strany na stranu. Teprve poté, co se zastavili před skladem, věnoval opět pohled sestřičce. Beze slova přikývl a vzal si ložní prádlo, pak už ji následoval ke třináctce. Oči lehce přimhouřil, když to číslo spatřil.

Přešlápl ve dveřích, trochu natáhl krk, aby do pokoje přes sestru viděl. Dívku na posteli proti dveřím nejdřív obdařil překvapeným pohledem; po chvilce mu ale došlo, co řekl doktor dole v ordinaci a co tím naznačil. Rozpačitě odvrátil pohled stranou a přešel k posteli vpravo od dveří, na kterou sestra složila jeho věci. Věnoval jí ještě poslední pohled, jímž ji vyprovodil ze dveří; nedalo se říct, že by v jeho tváři byl nějaký rozeznatelný výraz. Pak se raději otočil ke své posteli, útlou knížečku, kterou stále ještě držel v ruce, položil k té hromádce, a sedl si vedle. „Ahoj,“ zamumlal, pravděpodobně ke své nové spolubydlící, ale ani na ni nepohlédl.

Teprve, když dívka promluvila, zvedl hlavu k ní. Chvilku očima pátral v její tváři, pak se mírně, trochu rozpačitě usmál. „Mě by to ani nenapadlo,“ trhnul rameny. Zdvořilost dívce oplatil, krátce jí ruku stiskl, ačkoli přitom zůstal sedět. Možná dobře, s jeho výškou by možná musela zvrátit hlavu. „Díky. I když myslím, že tady stejně umřu. Jmenuju se Konstantin… jo, já vím, blbý jméno,“ povzdechl si, zatímco ruku stahoval zpátky. Pohledem utkvěl na věcech hozených na posteli, a aspoň ten polštář přemístil na jeden její konec.

„Jak jsi tady dlouho, Helo?“ nedalo mu to nakonec se nezeptat, oči barvy chladné modři s lehkou příměsí zeleně upřel do těch jejích.

Helga *Hela* Svobodová - 25. srpna 2018 22:18
Helga *Hela* Svobodová

Hely srdce pocítilo náhlý nepříjemný tlak, když viděla sestru s její zklamaný pohled. Vždyť ona nikdy nechtěla nikoho zklamat a už vůbec ne rozhněvat! Jen chtěla, aby se nehádali, aby si s ní nedělali starosti!

Zkroušeně svěsila ramena a zalezla zpět do své postele. Měkký polštář za zády a teplá peřina na jejím těle, jí dokázali vykouzlit pocit relativního bezpečí. Zbytek rána zůstala takto schoulená na posteli, čelem k oknu, za kterým se ukazoval temný les.

Hela byla natolik zabraná do toho lesa a možných a nemožných věcí, že se vylekala, když se tak znenadání otevřely dveře. Snad díky tomu vypadala ještě bledší než obvykle. Její oči těkaly ze sestřičky na nového spolubydlícího a pak zase zpět. Nejspíše čekala větší představování, než jakého se jí dostala z této jedné věty.

"Nevím jestli jsou z toho víc nesví oni, nebo my, že jsme na stejném pokoji,"
prohlásila Hela pak do ticha pokoje a pousmála se opatrně.

Shodila nohy ze své postele a když usoudila, že už dala mladíkovi dost času na to, aby se rozkoukal, tak se postavila na své nohy. Sama si ho předtím pořádně prohlédla. Došla k němu a natáhla k němu ruku, jak to tolikrát viděla dělat dospělé.

"Já jsem Helga, ale říkej mi Helo, mám to tak raději,"
představila se a opět se na něj usmála. "Doktor Hrubý říkal, že jsi tady nový, tak vítej mezi nás, snad ti to tady uteče rychleji než voda mezi prsty!" popřála mu upřímně a snažila se působit na něj přátelsky. Přeci jen, měli sdílet pokoj, a tak by nerada, aby se tu cítil špatně. Obzvlášť když mohou tak dospělým dokázat, že jsou schopni spolu vycházet bez problémů.

Pán Jeskyně - 17. srpna 2018 11:40
Pán jeskyně Katanga

Helga:
Dokotr Hrubý se usmívá. Jeho úsměv není ani zdaleka laskavý – nemá k tomu dostatečně tvarovaný obličej – je to však uznalý úsměv plný chvály, který se u doktora jen tak nevidí. „To je správný přístup. Děkuji vám, Helo,“ kývl hlavou a s vítězstvím v očích střelil po zádech ctihodné sestry Justýny. „Deska od Vrtošky a Webera, jejich kabaretní písně. Jsem rád, že se vám na třináctce líbí.
A sestro, měla byste si pospíšit. Kristýnka přijímá nové pacienty, tak musíte dneska stihnout obě patra.“

Když se za lékařem a sestrou zavíraly dveře, ani jeden jí nevěnoval slova rozloučení. Jen paní Justýna se na ni mezi dveřmi ještě pátravě zadívala. V jejích očích bylo zklamání. Zklamání nad Helgou.

Šedá obloha se projasňovala, nepronikl jí však modrý pruh čisté oblohy, natož aby se rozjásala barvami svítání. Ráno ale pokračovalo a zaplňovalo svou světlou šedivostí pokoj. Kolik mohlo uběhnout minut? Deset? Dvacet? Z chodby za dveřmi k Hele doléhaly zvuky rána, otevírání dveří, tlumené hlasy ostatních dětí, ranní rituál s léky.
A pak se dveře třináctky znovu otevřely – tentokrát bez zaklepání – a dovnitř vešla s plnýma rukama sestřička Kristýna. A za ní v pyžamu stál její nový spolubydlící – blonďák, vyšší a starší než Hela, se sanatorní duchnou v náručí. „Najděte si místo a zabydlete se tady. A běda, jestli tady budete zlobit,“ mrkla na ně se svým vzácným raráškem v očích, když složila Konstantinovy věci na jednu z volných postelí. A pak i ona beze slov odběhla pryč.

___

Konstantin:
Na naznačenou otázku, zda je spolubydlící dívkou, či chlapcem, mu nikdo neodpověděl. Natolik se doktor se sestrou soustředili na svou práci, že ji možná i přeslechli...
Sestra poctivě zapisovala a sama nenechala Konstantina dlouho se zdržovat u myšlenek na bratra. Stačily jí strohé údaje, sotva je zapsala, už se ptala na další věci. Na její jinak netečné a uzavřené tváři se ale mihl soucit. Možná její strohost nebyla ukázkou necitlivosti, ale pravého opaku.
A pak přesně ve chvíli, kdy sestra vytáhla Konstantinův list ze stroje a založila ho do kartotéky, se ranní ticho rozřízlo zvukem klaksonu zvenčí.
„Á, máme tu dalšího pacienta,“ broukl doktor, vyměnil si se sestrou pohled plný bezeslovných instrukcí, a vyšel ven z ordinace.
„Kufr vám pak uklidíme, pane Zalewski. Teď pojďte, uložíme vás nahoru. S těmi věcmi vám pomůžu, to nic. Hlavně ať jste co nejdříve v posteli. Bačkory na sebe, ať nám nechodíte po dlažbě bosý.“ Vzala svýma dlouhýma, štíhlýma rukama Konstantinovu deku a dalších několik věcí a také se vydala z ordinace ven.

Šli tiše sanatoriem vzhůru po chladivých schodech ze zašlého, už na hranách zaobleného hladkého kamene. Mdlé nažloutlé koule osvětlení se mezi sebou držely na vláknech pavučin a šedivá omítka jako by si nemohla vzpomenout, jestli na ní kdysi byla vzorovaná malba, nebo ne. Jedno patro. Druhé. A pak dlouhá chodba s šachovnicovou dlažbou na podlaze. Chodba plná dveří a tiché hudby, která vycházela z nejbližších dveří u schodiště. „Dr. H. Hrubý“ stálo na cedulce, sestra se však otočila k prozpěvujícímu pokoji zády k omšelým úzkým dveřím s nápisem „Sklad“ a vybídla Konstantina, ať si odtamtud vezme povlečení, peřinu a polštář.
A jakmile byl Konstantin připraven, otevřela loktem dveře vedle bytu doktora Hrubého. Dveře s příznačným číslem třináct. Byl to pokoj se třemi postelemi a na té prostřední, přímo pod okny, ležela v peřinách bledá dívka, o něco málo mladší než Konstantin. Sestra ho pobídla dovnitř. „Najděte si místo a zabydlete se tady. A běda, jestli tady budete zlobit,“ mrkla na ně se svým vzácným raráškem v očích, když složila Konstantinovy věci na jednu z volných postelí. A pak beze slov odběhla pryč, nejspíše za přišedším pacientem.

___

Anna Marie:
U vchodu nějakou chvíli nikdo nestál, až táta užuž sahal po klaksonu podruhé. „Tím si nejsem úplně jistý. A nerad bych tě házel přes plot,“ pokusil se o další nervózní fórek. S druhým zatroubením se už dveře sanatoria otevřely a vyšel z nich přísně vyhlížející postarší doktor s precizně střiženým bílým knírkem a kulatými brýlemi na nosu, v závěsu za ním jakýsi smutný hrumotluk s řídkými vlasy a velice kulatými zády.
„A, pan Průša. Vítejte,“ podal doktor skrze mříže brány tátovi ruku, jen co pan Průša vylezl z auta. „Vy jste musel mít tušení, že jste Annu přivezl sám, měli jsme nějaké problémy se sanitkou.“
„To spiš s počasím, pan doktor,“ houkl trochu dotčeně hromotluk, zatímco stahoval řetěz z brány.
„Zavazadla předejte tady Havlovi, pane Průšo, on už všechno bezpečně dopraví dovnitř.“
A zatímco se Havel vydal do kufru auta, pan Průša otevřel dveře, aby mohla Anna Marie vystoupit. Podržel si ji za ramena před sebou, aby si ji ještě pořádně prohlédl. „Co má přijít, to přijde. Tak se drž, holčičko, ať to zvládneš.“ I jemu se lámal hlas.

Konstantin Zalewski - 14. srpna 2018 21:23
Konstantin Zalewski

Chvilku víceméně jen přikyvoval, jen při doktorových slovech o tom, že si knihu může nechat, se pousmál. Pak ho jeho další slova ovšem zarazila.

„Se spolubydlí…cí?“ Stáhl obočí. Musel se ujistit, že se nepřeslechl. Díky tomu doktorův výčet vlastně skoro nevnímal.

Poté, co ho sestra vyzvala, aby zakašlal, se napřed v jeho tváři usadil zoufalý výraz; opravdu to bylo nutné? Když to ale vypadalo, že na tom trvá, zkusil to, jen velice tiše. Byla to dost sázka do loterie, jestli se ono mírné zakašlání změní v několikaminutový záchvat, či ne; naštěstí se z toho nevyklubalo nic horšího, než několik dalších prudších zakašlání a pak konec. Ještě chvíli poté se bál znovu pořádně nadechnout.

Prozradil jim, že bratr na tuberkulózu nakonec zemřel doma, a také to, že se u něj příznaky objevily až dlouho po bratrově smrti. Když o tom mluvil, ve tváři se mu usadil skelný výraz. Fyzicky tam možná byl, ale psychicky… byl u bratra. U jeho postele, ve chvíli, kdy ho k němu rodiče naposledy pustili. Bratr byl ve tváři bledý, měl zpocené čelo, obklady všude. Z horečky blouznil. Proto Konstantina od postele odtáhli…

Nemohl jim to říct celé. Nepustil do výrazu žádné emoce, ty byly zakázané, on už se přece se smrtí bratra dávno vyrovnal. Stejně tak jim neřekl, že byl černá ovce rodiny, ničemu by to nepomohlo.

S dalšími díky, teď už zněje poměrně vyrovnaně, si prášky vzal a zapil je. Ani sám nevěděl, v co doufá. Pak na sebe natáhl pyžamo.

Helga *Hela* Svobodová - 31. července 2018 20:03
Helga *Hela* Svobodová

Helga musela uznat, že v podání sestry Justýny, to celé znělo velmi nebezpečně a ošklivě. Nicméně než se její mysl stihla nakazit úplně, přišel na její záchranu doktor Hrubý. Helga sebou škubla, jako kdyby sama prováděla nějakou ohavnost a byla přistižena při činu, když uslyšela jeho pevný hlas. Rychle se na něj otočila.

Mírně se nakrčila, když je slyšela se hádat. Nechtěla u hádek být, rozhodně ne u takových, kdy ani netušila, na čí stranu se přidat. I kdyby však věděla, ke komu směřovat svou důvěru, zvýšené hlasy by jí stejně byly proti srsti.

"Dobrý den, pane doktore,"
pozdravila jej na oplátku. V jejím hlase zněla trochu nejistota, jak se bála, aby se jeho hněv neobrátil směrem k ní. Snad proto hned dodala:

"Pokud čte rád knihy, tak si s ním určitě popovídám a třeba se i rychle spřátelíme."


Přidala k tomu i ostýchavý úsměv.

"Měl jste předtím moc pěknou hudbu puštěnou. Co to bylo?"
zeptala se vzápětí, aby trochu odvedla téma od příchodu chlapce na pokoj.

Pán Jeskyně - 20. července 2018 10:45
Pán jeskyně Katanga

Helga:
„Tím si nikdy nemůžete být jistá, nesmíte nechat svou obezřetnost uspat. Chlapecká mysl je čistá, dokud není uvedena v pokušení,“ sykla ctihodná sestra Justýna a pak pevně a přísně sevřela rty. Helžina otázka ji ale z jejího skálopevného nesouhlasného postoje vytrhla. „Co..? Aha, to si špatně rozumíme, Helenko. Pan Zálevský, který tu s vámi bude, je jen další obětí zdravotnické korupce, která...-“
„Sestro, jestli nechcete, abych vám začal kecat do práce, nekecejte vy do mojí,“ ozval se ode dveří silný hlas doktora Hrubého. Opíral se o zárubně třináctky a zapínal si svůj doktorský plášť. Maličko cenil své zažloutlé, od cigaret černě konturované zuby v potměšilém úsměvu. „Bydlím hned vedle, takže kdyby tu probíhaly nějaké... jak to říkáte, nemravnosti?, budu vás o nich informovat.“
„Doktore, už jsem vám to říkala jednou, ale musím-“
„Vy, sestro, tady musíte dělat svou práci, a to dbát na dětské dušičky,“
přerušil ji ostře lékař.
„A to přesně chci dělat!“ vyjela proti němu Justýna. Úctyhodná, vysoká, ostře řezaná vyslankyně Boha proti démonovi, který vůči ní nemá nejmenší respekt. „Proto musím zabránit tomu, aby...-“
„Vy je máte konejšit, ne jim cpát do hlavy smyšlenky o chlapeckých myslích v pokušení a štvát je proti sobě samým. Svobodová s Průšovou, která by měla dneska taky dojet, budou na pokoji se Zalewskim. Konec diskuze. Pokud vám sem nemám přenést i vaši postel, nemáme se už o čem bavit.
Dobré ráno, Helo,“
přetočil hned doktor svůj pohled, ještě dravý z krátké hádky, k její posteli. „Krom dobrého čaje přijelo i pár knih, tak si budeme moct s malým Konstantinem číst.“
Justýna, planoucí tichým vztekem, rázně položila Helžinu sklenici na stolek a otočila se k doktorovi zády, čekajíc, až odejde.

_______

Konstantin:
Sestra s hlasitým cvakáním stroje psala, co jí Konstantin říkal. V krátké pauze mu zručně dolila další čaj.
„Knihu samozřejmě můžete mít,“ přikývl doktor, mozolnatým palcem pohladil hřbet knihy a pak ji rozevřel a rychle, jemně nechal proklouznout list po listu od jedné strany desek k druhé. „Výborně, to si budete rozumět se spolubydlící. A asi budete mít hodně návštěv,“ pousmál se. „Bačkory, výborně, svetr, pyžamo... tu deku vám můžeme uložit pod postel, kdyby vám byla zima, ale primárně spěte v našich peřinách, prosím.“
Sestra mezitím vstala a s tichým upozorněním: „Teď to zastudí,“ položila Konstantinovi na záda velkou kovovou hlavici stetoskopu a svou dlaň, která byla přinejmenším tak ledová jako přístroj. „Nádech. Zadržet. Výdech. Teď dýchejte normálně. Zkuste zakašlat. Opatrně.“
Doktor rozdělil Konstantinovy věci na dvě hromádky.
...
Doktor se sestrou, stále velmi sehraně spolupracující, se Konstantina dále doptávali na zdraví a z části i na rodinné zázemí, měřili ho, vážili a nakonec mu připravili k dalšímu hrníčku teplého čaje dva velké, kulaté prášky a jeho pyžamo, aby se konečně oblékl.

Konstantin Zalewski - 10. července 2018 21:44
Konstantin Zalewski

Čaj mu tak chutnal, že ho dopil během chviličky; sestra ještě skoro ani nestihla domluvit, a on už měl dopito. Odložil hrníček na stolek a lehce přikývl; pohledem bezděčně zalétl ke dveřím, a tak saniťákovo gesto zachytil. V odpověď vytáhl jeden koutek rtů do jakéhosi náznaku úsměvu.

Pak si na výzvu sestry začal odkládat, a než odložil úplně všechno, jeho pozornost upoutala slova doktora. „Doufám, že si u sebe můžu nechat knížku, kterou tam mám,“ ozval se rychle, jakmile doktor domluvil. Nic jiného vlastně v kufru neměl, jen tu knížku a dostatek oblečení, koutkem oka zahlédl, že i prošívanou deku, matčinu vlastnoruční práci, kterou mu sama nejspíš přibalila, zatímco o tom nevěděl.

Svoji pozornost vrátil k sestře, zatímco odložil kalhoty na židli ke košili a kabátu, a podle jejího pokynu si stoupl na rohožku. „Včera jsem měl jenom jeden záchvat kašle, který ale trval několik minut,“ poreferoval, nejistým pohledem sledoval sestru a občas po očku i doktora. „Dneska ráno jednou. Jinak je to většinou horší, záchvatů kašle mám tak pět denně a taky pokaždé, když se pokusím zhluboka nadechnout.“ Směrem k sestře tázavě pozvedl obočí. Tolik informací by na tu otázku mohlo stačit, říkal si.

Helga *Hela* Svobodová - 28. června 2018 14:25
Helga *Hela* Svobodová

Helgu to velmi překvapilo. Na chvilku se úplně zarazila. Samotný fakt, že bude na pokoji ji překvapil. Vždyť už tolikrát slyšela ta přísná pravidla, že děvčata a chlapci mají samostatné pokoje. Jakkoliv ji tato informace ale překvapila, nešlo o nic s porovnáním s tím, že by to tak někdo vyloženě chtěl. Že by to podplatil. A to bylo přesně to, nad čím si nejdéle lámala hlavu.

„Jsem si jistá, že mi ten chlapec nic neprovede,“ řekla trochu rozechvělým hlasem na obhajobu neznámého. Nevěděla, koho jí sem dají, tak jak jej mohla pořádně a jistě hájit?

„Ale proč by to někdo chtěl? Jeho rodiče se bojí, že se bude sám tady bát? Nebo mu ostatní chlapci ubližovali?“ zeptala se hned sestřičky Justýny, protože to bylo asi tak nejpochopitelnější verze všeho.

Do pití sklenice se rozhodně Helga nevrhala, už jen proto, že jí léky vůbec nechutnaly. Navíc se jí ta situace zdála vážně zvláštní, a tak samozřejmě chtěla zjistit o ní, co nejvíce. Tak to prostě u ní už chodilo.

Pán Jeskyně - 16. června 2018 21:44
Pán jeskyně Katanga

Helga:
Vítr. Les. Špičky stromů, které se kolébaly jako divé ženy, které mezi sebou jedna druhé předávají tajemství. Tajemství, do kterého otevřenými dveřmi hraje hudba z bytu doktora Hrubého. Je zřetelnější, asi má pan doktor také otevřené dveře. Byl to jakýsi kabaretní hit, svěží rytmus (až nepřirozeně svěží na celou tu pochmurnou atmosféru sanatoria), klarinety, trubka a dva měkké, příjemné mužské hlasy, které spolu vedly nesrozumitelný zhudebněný dialog.
„Ach, vy to nevíte, drahoušku,“ svraštila ctihodná sestra Justýna nešťastně své stroze tenké a rovné obočí. Do štíhlých prstů vzala lahvičku s krasopisně vyvedeným Helžiným jménem a pečlivě začala odměřovat do dívčiny skleničky kapky. Ty trpké, hořké kapky. „Místo tedy je, ale charakter chybí. Nemyslela jsem, že se dožiju doby, kdy bude možné podplácet lékaře a kdy budou k děvčatům dáváni na pokoj... chlapci.“ Při slově chlapci nesouhlasně zkřivila obličej. Kap. Přesně 11 kapek, jako vždycky. I když se třásla rozčilením, odměřila přesně. „Vždyť je to proti veškeré mravnosti, ten chlapec vám o samotě může provést...!“

______________

Konstantin:
Zatímco si Konstantin vychutnával čaj, mimochodem opravdu velice chutný, strčila sestra do psacího stroje list ze zdravotní karty, na které už byly napsány některé Konstantinovy osobní údaje. Zručně papír rolovala strojem, aby se dostala do správných kolonek. „Pokusíme se to odbýt co nejrychleji, ať se můžete co nejdříve zabalit do peřin. Musíte ale chvilku přežít trochu chladu – zujte se a svlékněte se do spodního prádla, prosím,“ řekla mu sestra, aniž by k němu od stroje vzhlédla.
Mezitím Havel odložil Konstantinův kufr na zem a měl se na odchodu – snažil se ale zachytit chlapcův pohled, aby mu mohl nenápadně ukázat povzbudivý vztyčený palec.
„Tak, pane Zalewski,“ oslovil ho pak jasným hlasem doktor Suchý, „a zatímco si budete odkládat svršky, projdeme vaše zavazadlo. Je to nutné – za prvé nejsou na pokojích prostory na všechny věci, většnu vám musíme uložit do skladu. Za druhé – už se nám stalo, že si pacienti dovezli nevhodné věci, jako například vlastní léky--“ doktor udělal významnou pauzu, která našeptávala, že vlastní léky jsou jen na vrcholku hromady nevhodných věcí, „no a za třetí, když uděláme revizi, budeme mít jistotu, že se vám nic neztratí. Tak.“ A bez dalších okolků otevřel jeho kufr.
„Držte se na té rohožce,“ upozornila ho sestra a rukou zlehka máchla k neurčitě šedé, sešlapané jutové rohožce u svého stolu. „Ať se ještě navíc nenachladíte. Kdy jste naposledy kašlal a kolikrát denně kašlete?“ Pracovali secvičeně, efektivně a přehazovali si Konstantinovu pozornost jako horký brambor.

Helga *Hela* Svobodová - 13. března 2018 18:22
Helga *Hela* Svobodová

"Hezký den!" popřála ještě paní Lýdii.

Nevadilo jí, že zase zůstala na pokoji sama. Koláč ji plně zaměstnával společně s tím čajem. Ne, nemohla si pomoci a znovu si přičichla. Vonělo to tak nádherně! A koláč se rozpouštěl na jazyku. Seděla spokojeně na posteli, opřená o zeď a dívala se ven z okna. Vážně se cítila spokojená. Skoro nečekala, že by jí to mohlo ještě něco reálného vylepšit, ale pak to zaslechla.

Hudba.

Hela se začala usmívat a s blaženým klidem ve tváři dojedla svůj kousek koláče. Prsty na rukou pořádně očistila, aby ani drobek nepřišel na zmar a pak se chopila oběma rukama čaje. Pomalu jej upíjela a zvykala si na svůj nový výhled.

*Neprozkoumaný les! Tam určitě musí být nějaké magické stvoření, které se schovává před lidmi. Třeba taková víla! Určitě má doupě v nějakém mohutném stromě, který vypadá živě a robustně, ale uvnitř je vykotlaný! Ale tak, že se mu žije ještě lépe! Víly přece mají dobrý vliv na vše živé. Ach, tůně bude určitě kousek od toho stromu a v ní...*


Zasnila se tak hezkým způsobem, že jí myšlenky utvořily celistvý příběh, ve kterém vytvořila jednu či dvě příhody lesních obyvatel. Skoro je už brala jako své tajné přátele, když vešla sestra s léky.

"Dobré ráno,"
odpověděla Hele vesele, i když trochu moc rychle, jak se trochu vstupu do místnosti lekla. Přece jen byla hodně zamyšlená.

Zmateně se na sestru pak podívala, když tak ošklivě řekla pokyn. Zvedla se, aby si pro skleničku došla. Došla k sestře. Nechápavě se na ni podívala.

"Nic se neděje,"
ujistí ji a pokusí se usmát, i když trochu nejistě. Vzápětí však nakrabatí čelo, jak vůbec nic nechápe.

"Proti čemu bych měla prostestovat? Že mě sem přestěhovali? Ale jestli není dost míst, tak ... tak se uskromním. To mi nevadí. Vážně. A aspoň nebudu na pokoji sama pořád..."
pokusí se vysvětlit, že jí to vůbec nevadí.

Marie Anna Průšová - 6. března 2018 23:24
Marie Anna Průšová

Rychle se za sestrou otočila. Moc rychle. Klid. Nádech, výdech. Moc, moc. Míň nádech, výdech. Tak. Samozřejmě, že si vzala šátek a trochu ho zmáčkla, ale ani se na něj nepodívala. „Děkuju,“ vymáčkla ze sebe. Tak si s sebou odnese ještě knedlík, no.
Ani se jí nepodařilo objetí řádně vrátit, kvůli té tašce, mohla jen tou jednou rukou s šátkem.
...
Do šátku se podívala až v autě. Usmála se na sebe do zrcátka, dvakrát ho otočila a šátek kolem něj zase poskládala. O něco hůř, než byl předtím, protože jela v autě a možná se jí ruce trochu třásly, ale kdo by to v tom autě poznal. Zbytek cesty koukala z okna a pohrávala si s ním v klíně, ťukala do různých stran různými prsty, otáčela jím, občas poslepu poodtáhla cíp šátku a vrátila ho zpátky.

Pak už její zrak upoutalo místo stromů a domů po cestě sanatorium. Snad to bude... než se dostala k nějakým výčtům, tak se musela zasmát. Potichu, bezhlesně, vlastně spíš vyfouknutím trochy vzduchu s úsměvem a sklopením pohledu do klína, k dárku.
„Neboj, tati,“ odpověděla o trochu veselejším tónem. Ale úsměv jí z tváře rychle zmizel, vystřídal ho neutrál, výraz mírného přemýšlení a dlouhého zírání. Který byl vystřídán výrazem zděšení. Při zatroubení dokonce mírně nadskočila na sedadle a pak se rozkašlala.
„Tati,“ řekla, když zase mohla a otřela si pusu rukou, „oni o nás ví,“ dodala poměrně obviňujícím tónem a rozhlédla se kolem, a pak hlavně kolem té velké brány, ale hlavně ne k domu za ní. A nemusíme kvůli tomu dělat cirkus úplně všude.

Konstantin Zalewski - 4. března 2018 21:02
Konstantin Zalewski

Díval se před sebe, zatímco sanitka projížděla branou, takže teď už doktora a sestru zaznamenal. Dost mladá, pomyslel si mimoděk, vlastně mu přišlo skoro zvláštní, že by v takovýchhle institucích pracoval tak mladý personál. Dál se ovšem v té myšlence nedostal, protože saniťák už zastavil. Na jeho oznámení v odpověď pouze přikývl.

„Dobrý den,“ pozdravil neutrálně, aniž by se usmál, a pohledem přejel nejdřív doktora, pak i sestru, a vystoupil z auta. Jak se postavil na nohy, lehce zavrávoral, opřel se však velmi nenápadně o dveře, aby to zakryl. Doteď si neuvědomil, jak moc je unavený; skoro celou noc nespal, kromě těch necelých dvou hodin, možná ani to ne. A navíc, jak si uvědomil hned vzápětí, začínal mít hlad.

Dveře sanitky za sebou zavřel a vydal se za sestřičkou. Rukávem kabátu skryl zívnutí, nohy ho už ale naštěstí poslouchaly i po dlouhém sezení v autě.

Pohled, jímž přejel hlavní vchodové dveře i halu za nimi, by se dal nejlépe popsat jako neutrální. Vlastně mu to na nemocnici připadalo trochu moc barevné – čekal by té bílé víc. To ovšem napravila ordinace, která vzbuzovala přesně ten dojem, který čekal. Sterilní, neosobní, prostě nic, v čem by člověk chtěl dobrovolně trávit zbytek života.

Stáhl ze sebe kabát a přehodil si ho přes ruku, ještě než sestřička dořekla svá slova. Lehce pozvedl obočí, ale na nic se nezeptal a sedl si na určenou židli. Trochu se na ní zavrtěl, nedalo se říct, že by byla pohodlná. Vzápětí mu ovšem sestřička aspoň trochu zvedla náladu, to tím čajem; dokonce trochu zvedl koutky úst v náznaku úsměvu.

„Děkuju,“ pronesl zdvořile a čaje se hned chopil. Vzal hrneček do obou rukou, poté, co kabát položil přes opěradlo židle, a trochu upil.

Pán Jeskyně - 1. března 2018 20:05
Pán jeskyně Katanga

Helga:
Paní Lýdie se naposledy rozhlédla po pokoji, aby se ujistila, že je všechno včetně Helgy na svém místě, a zavřela za sebou dveře. Helga ve svém novém pokoji osaměla.
Za okny se rozednívalo do podivného šedivého rána, které se roztahovalo nad rozkymácenými špičkami stromů lesa. V poryvech větru se ohýbaly, i přes zavřené sklo mohla Hela zaslechnout, jak vržou kmeny a narážejí do sebe větve. Byl to širý les, říká se, že byl v mnohém ještě divoký, lidmi nezkulturněný. Nedalo se dohlédnout na jeho konec.
Hele se ale na jazyku rozplýval úžasný koláč, kterému mohl konkurovat jen medem oslazený čaj, její malé ranní slunce. A možná ještě něco. Od zdi, která sousedila s bytem doktora Hrubého, zaslechla tlumenou, nejasnou hudbu z gramofonu nebo rádia.
...
Po neurčité chvíli se objevila ctihodná sestra Justýna. Neklepala – ráno sestry neklepají, jen si loktem otevřou a vejdou dovnitř s velkým tácem ranních léků v popsaných lahvičkách. Záda nepřirozeně narovnaná, tvář zrudlou a zkřivenou vztekem. „Dobré ráno,“ ucedila stroze. Prudce odložila tác na jeden ze stolků. „Skleničku,“ téměř po Helze štěkla, když se na ni však podívala, její tvář změkla. „Promiňte mi to, mé milé dítě, jsem tak rozčilena a vy za nic přitom nemůžete. Ale jak! Jak si to mohou dovolit. Měla byste protestovat, vždyť je to proti všemu!“

_______________
Konstantin:
Sanitka projela branou a zastavila přímo u vchodu do sanatoria tak, aby mohl Konstantin vystoupit přímo k sestřičce a doktorovi. „Vezmu vám bagáž,“ oznámil stručně Havel a vystoupil. Pan doktor, který se s lehkou zdvořilou poklonou Konstantinovi představil jako Suchý, mu otevřel dveře od auta, sestřička ho pak gestem vybídla, aby s ní šel dovnitř. Hala byla prostorná, dlážděná jako šachovnice rozpraskanými černými a bílými dlaždicemi. Ze stropu se na drátech kymácelo několik holých žárovek, na volné stěně visel poněkud ironický obraz sanatoria za nádherného slunného dne. Napříč se jím táhla šedavá pavučina. Hala se volně přelévala v dlouhou chodbu s několika dveřmi a schodištěm na konci. Sestřička zavedla Konstantina do ordinace. Šedobílé, ryze účelové místnosti.
„Posaďte se, pane Zalewski, uděláme vám jen vstupní prohlídku a zběžně projdeme vaše zavazadlo,“ řekla mu dívka tichým melodickým hlasem ve chvíli, kdy dovnitř vešli Havel s kufrem a doktor Suchý. „Pak vás ubytujeme. Čaj?“ Ani nečekala na odpověď a nalila mu do připraveného hrníčku teplý čaj s medem a citrónem z květované konvice.

1 2


↑ navigace

Záložková navigace