Izolace (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Izolace

Pán Jeskyně:

Katanga

Pomocný PJ:

Neera

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Svět za mřížemi sanatoria svaté Lucie (pro morovými nemocemi stižené děti) se smrsknul do tří topolů u brány a mlhavých polí na obzoru. Tam, tam v dáli je Město, kde je telefonní ústředna a lidé, kteří jsou možná zdraví a svobodní. Tady ale ne. Tady se chorobné ticho rozechvívá dusivými záchvaty kašle a stále stejné osoby chodí ve stále stejných rituálech podávat stále stejně hořké léky, které možná ani nepomáhají.
Chodbami obchází stín vojáka Gustava, který čte lámanou češtinou dětem pohádky, ctihodná sestra Justýna dělá pacientům křížky na čelo a modlí se za jejich duše. S doktorem Suchým možná není zábava, ale narozdíl od doktora Hrubého nežertuje o tom, že i jed je v jistých případech lékem z každé nemoci.
Blíží se Vánoce a v chmurné krajině neleží ani vločka sněhu.

Klíčová slova:

začátečníci, sanatorium, nemoci, magický realismus

Jaké hráče:

Nehledám, mám své experimentální. Mým experimentálním králíkům: Postavu si udělejte puberťáka, body přihlášky stačí vyplnit stručně, v hrubých obrysech – malou nápovědu najdete v jednom z prvních příspěvků v jeskyni. Na jeskynní nástěnce najdete pár informací o reáliích.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku

Sanatorium svaté Lucie

pro morovými nemocemi stižené děti sanatorium

Říká se, že...

Bude přibývat během hry

Svět

Svět, ve kterém stojí na kopečku za Městem sanatorium, je podobný tomu našemu, nepopisuje však reálná místa ani bytosti. To ale neznamená, že se nikdy nestal a ani znovu stát nemůže. Pro naše potřeby si ho můžeme představit jako rané, poválečné Československo, kde vedle sebe žijí Češi i Němci, kteří nevědi, zda k sobě mají mít důvěru nebo ne, kde se střetává víra i moderní technologie (považte, vždyť už máme ústřední telefony ve skoro každé instituci!). Ano, před nemnoha lety zachvátila svět Válka, Válka plná těžké techniky i spiritualismu, Válka, po které zbyly širé pláně mrtvých, po jejichž tělech tančily zhoubné nemoci a lísaly se k těm, kteří přežili. Sanatorium svaté Lucie pro morovými nemocemi stižené děti Sanatorium stojí na nízkém travnatém kopci, který z jedné strany ohraničuje les a z druhé strany širá pole. V dáli za poli se tyčí, často v mlžném oparu, věž kostela ve Městě, kam vede od sanatoria nezpevněná hliněná cesta. Sanatorium je obehnáno železným plotem. U vysoké železné brány sanatoria stojí tři vysoké a košaté topoly, v nichž hnízdí a skřehotají šedé vrány. Maličká cihlová budova sanatoria je třípatrová, vchází se do ní vysokými, dvoukřídlými dveřmi, v každém okně je pevná, jen střídmě zdobená mříž. Vnitřek sanatoria je šerý a tichý, přerušovaný bolestivým kašlem nemocných. Je to jako stará, nemocná, spící bytost, která se ale možná někdy probudí. Říká se, že v tichých nocích je možné slyšet, jak sanatorium dýchá. V přízemí jsou společné prostory – jídelna, která se používá, prádelna, koupelny a ošetřovny. V prvním patře jsou pokoje pro malé děti a byt doktora Suchého, v nejvyšším patře pak pokoje pro adolescenty a byt doktora Hrubého. Sanatorium má ještě maličkou půdu, kde bydlí ženský personál, a sklep, do kterého mají pacienti zakázaný přístup.

Personál

ctihodná sestra Justýna Vysoká a strohá jeptiška téměř chlapské postavy, která se stará o duše dětí. Je svým způsobem hodná, trochu bláznivá, dokud jsou ostatní hodní na ni. U rošťáků se umí snadno změnit v děsivou bestii. Každý večer chodí po pokojích a dělá dětem před spaním na čelo křížky. doktor Hrubý Rázný, černovlasý doktor s hrubýma rukama i humorem. Prý byl lékařem na frontě a viděl mnoho umírajících, o kterých se zlým úsměvem rád vypráví. Je to ten druh lékaře, pro nějž jsou pacienti nejnižší a nejnuznější formou člověka. V očích má zvláštní nepříjemnou divokost. doktor Suchý Přísný šedesátník, vyschlé, vrásčité ruce, precizně zastřižený bílý knír, kulaté brýle na rovném nosu. Dbá na dodržování předpisů a časového rozvrhu. Nikdy se neopozdí. I přes svou suchost je ale laskavý a ohleduplný. Prý hrává karty s Gustavem. sestřička Kristýna Mladá, sotva osmnáctiletá sestřička, která se neusmívá. Spíše špitá, než aby mluvila, a i to dělá málokdy. Když nechodí po pokojích, je zavřená v kanceláři. Moc se toho i ní neví. paní Lýdie Baculatá malá žena, jejíž zadek a úsměv nabývají úctyhodných rozměrů. Spravuje objekt sanatoria, vaří, pere, uklízí a důkladně zamyká ty dveře, které by měl zůstat zamčené. saniťák Havel Havel je zachmuřený člověk s kulatými zády a prameny světlých řídkých vlasů, které mu od počínající pleši stékají na ramena. Je tichý, smutný a oprýskaný, stejně jako jeho sanitka zaparkovaná u brány. I v nejhorším počasí rád chodí ven a dlouhé minuty i hodiny se dívá k lesu. Gustav Černý, mohutný, shrbený stín, už jen vzdáleně podobný člověku, kterým dříve býval. Na hlavě se ještě rýsují obrysy vojenské helmy, dlouhý vojenský kabátec se na koncích rozplývá ve vzduchu. Navzdory stínovému vzhledu je Gustav hmotný. Moc toho nenamluví, umí pouze německy, jeho čeština je strohá a mnohdy nesmyslná. Snaží se ji naučit předčítáním pohádek na dětském oddělení. Je to moc milý chlapík, tichý, mírný, přátelský. Těžko věřit, že býval za života velitelem na frontě.

Denní rutina

Po většinu dne jsou děti na svých pokojích zamčené. Ráno přicházejí sestry podat léky, během dopoledne se pak ukáže jeden z doktorů, aby posoudil zdravotní stav. Občas si odvádějí pacienty na ošetřovnu v přízemí nebo na provizorní ošetřovnu na patře. Prvním jídlem dne je teplá polévka k v poledne. Sanatorium není příliš bohaté, a tak je nejčastější polévkou kmínová s černým chlebem. Po obědě pak přichází další léky a povinný odpolední klid. Od tří do šesti odpoledne mají děti, které se zrovna cítí lépe, možnost vycházek do jiných pokojů a oblastí sanatoria. Je-li pěkné počasí a doktoři svolí, mohou jít děti v doprovodu někoho dospělého ven na smutnou, oplocenou zahradu. Večer se pak znovu podávají léky a teplé jídlo (zpravidla solené brambory a jablko), doktoři dělají akutním případům další prohlídky, kolem deváté večer dá sestra Justýna všem křížek na čelo a o půl desáté se sanatorium noří do ticha a tmy.
Hráči: (3/3) Maus, Michiyo, Tescont

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1

Helga *Hela* Svobodová - 13. března 2018 18:22
Helga *Hela* Svobodová

"Hezký den!" popřála ještě paní Lýdii.

Nevadilo jí, že zase zůstala na pokoji sama. Koláč ji plně zaměstnával společně s tím čajem. Ne, nemohla si pomoci a znovu si přičichla. Vonělo to tak nádherně! A koláč se rozpouštěl na jazyku. Seděla spokojeně na posteli, opřená o zeď a dívala se ven z okna. Vážně se cítila spokojená. Skoro nečekala, že by jí to mohlo ještě něco reálného vylepšit, ale pak to zaslechla.

Hudba.

Hela se začala usmívat a s blaženým klidem ve tváři dojedla svůj kousek koláče. Prsty na rukou pořádně očistila, aby ani drobek nepřišel na zmar a pak se chopila oběma rukama čaje. Pomalu jej upíjela a zvykala si na svůj nový výhled.

*Neprozkoumaný les! Tam určitě musí být nějaké magické stvoření, které se schovává před lidmi. Třeba taková víla! Určitě má doupě v nějakém mohutném stromě, který vypadá živě a robustně, ale uvnitř je vykotlaný! Ale tak, že se mu žije ještě lépe! Víly přece mají dobrý vliv na vše živé. Ach, tůně bude určitě kousek od toho stromu a v ní...*


Zasnila se tak hezkým způsobem, že jí myšlenky utvořily celistvý příběh, ve kterém vytvořila jednu či dvě příhody lesních obyvatel. Skoro je už brala jako své tajné přátele, když vešla sestra s léky.

"Dobré ráno,"
odpověděla Hele vesele, i když trochu moc rychle, jak se trochu vstupu do místnosti lekla. Přece jen byla hodně zamyšlená.

Zmateně se na sestru pak podívala, když tak ošklivě řekla pokyn. Zvedla se, aby si pro skleničku došla. Došla k sestře. Nechápavě se na ni podívala.

"Nic se neděje,"
ujistí ji a pokusí se usmát, i když trochu nejistě. Vzápětí však nakrabatí čelo, jak vůbec nic nechápe.

"Proti čemu bych měla prostestovat? Že mě sem přestěhovali? Ale jestli není dost míst, tak ... tak se uskromním. To mi nevadí. Vážně. A aspoň nebudu na pokoji sama pořád..."
pokusí se vysvětlit, že jí to vůbec nevadí.

Marie Anna Průšová - 6. března 2018 23:24
Marie Anna Průšová

Rychle se za sestrou otočila. Moc rychle. Klid. Nádech, výdech. Moc, moc. Míň nádech, výdech. Tak. Samozřejmě, že si vzala šátek a trochu ho zmáčkla, ale ani se na něj nepodívala. „Děkuju,“ vymáčkla ze sebe. Tak si s sebou odnese ještě knedlík, no.
Ani se jí nepodařilo objetí řádně vrátit, kvůli té tašce, mohla jen tou jednou rukou s šátkem.
...
Do šátku se podívala až v autě. Usmála se na sebe do zrcátka, dvakrát ho otočila a šátek kolem něj zase poskládala. O něco hůř, než byl předtím, protože jela v autě a možná se jí ruce trochu třásly, ale kdo by to v tom autě poznal. Zbytek cesty koukala z okna a pohrávala si s ním v klíně, ťukala do různých stran různými prsty, otáčela jím, občas poslepu poodtáhla cíp šátku a vrátila ho zpátky.

Pak už její zrak upoutalo místo stromů a domů po cestě sanatorium. Snad to bude... než se dostala k nějakým výčtům, tak se musela zasmát. Potichu, bezhlesně, vlastně spíš vyfouknutím trochy vzduchu s úsměvem a sklopením pohledu do klína, k dárku.
„Neboj, tati,“ odpověděla o trochu veselejším tónem. Ale úsměv jí z tváře rychle zmizel, vystřídal ho neutrál, výraz mírného přemýšlení a dlouhého zírání. Který byl vystřídán výrazem zděšení. Při zatroubení dokonce mírně nadskočila na sedadle a pak se rozkašlala.
„Tati,“ řekla, když zase mohla a otřela si pusu rukou, „oni o nás ví,“ dodala poměrně obviňujícím tónem a rozhlédla se kolem, a pak hlavně kolem té velké brány, ale hlavně ne k domu za ní. A nemusíme kvůli tomu dělat cirkus úplně všude.

Konstantin Zalewski - 4. března 2018 21:02
Konstantin Zalewski

Díval se před sebe, zatímco sanitka projížděla branou, takže teď už doktora a sestru zaznamenal. Dost mladá, pomyslel si mimoděk, vlastně mu přišlo skoro zvláštní, že by v takovýchhle institucích pracoval tak mladý personál. Dál se ovšem v té myšlence nedostal, protože saniťák už zastavil. Na jeho oznámení v odpověď pouze přikývl.

„Dobrý den,“ pozdravil neutrálně, aniž by se usmál, a pohledem přejel nejdřív doktora, pak i sestru, a vystoupil z auta. Jak se postavil na nohy, lehce zavrávoral, opřel se však velmi nenápadně o dveře, aby to zakryl. Doteď si neuvědomil, jak moc je unavený; skoro celou noc nespal, kromě těch necelých dvou hodin, možná ani to ne. A navíc, jak si uvědomil hned vzápětí, začínal mít hlad.

Dveře sanitky za sebou zavřel a vydal se za sestřičkou. Rukávem kabátu skryl zívnutí, nohy ho už ale naštěstí poslouchaly i po dlouhém sezení v autě.

Pohled, jímž přejel hlavní vchodové dveře i halu za nimi, by se dal nejlépe popsat jako neutrální. Vlastně mu to na nemocnici připadalo trochu moc barevné – čekal by té bílé víc. To ovšem napravila ordinace, která vzbuzovala přesně ten dojem, který čekal. Sterilní, neosobní, prostě nic, v čem by člověk chtěl dobrovolně trávit zbytek života.

Stáhl ze sebe kabát a přehodil si ho přes ruku, ještě než sestřička dořekla svá slova. Lehce pozvedl obočí, ale na nic se nezeptal a sedl si na určenou židli. Trochu se na ní zavrtěl, nedalo se říct, že by byla pohodlná. Vzápětí mu ovšem sestřička aspoň trochu zvedla náladu, to tím čajem; dokonce trochu zvedl koutky úst v náznaku úsměvu.

„Děkuju,“ pronesl zdvořile a čaje se hned chopil. Vzal hrneček do obou rukou, poté, co kabát položil přes opěradlo židle, a trochu upil.

Pán Jeskyně - 1. března 2018 20:05
Pán jeskyně Katanga

Helga:
Paní Lýdie se naposledy rozhlédla po pokoji, aby se ujistila, že je všechno včetně Helgy na svém místě, a zavřela za sebou dveře. Helga ve svém novém pokoji osaměla.
Za okny se rozednívalo do podivného šedivého rána, které se roztahovalo nad rozkymácenými špičkami stromů lesa. V poryvech větru se ohýbaly, i přes zavřené sklo mohla Hela zaslechnout, jak vržou kmeny a narážejí do sebe větve. Byl to širý les, říká se, že byl v mnohém ještě divoký, lidmi nezkulturněný. Nedalo se dohlédnout na jeho konec.
Hele se ale na jazyku rozplýval úžasný koláč, kterému mohl konkurovat jen medem oslazený čaj, její malé ranní slunce. A možná ještě něco. Od zdi, která sousedila s bytem doktora Hrubého, zaslechla tlumenou, nejasnou hudbu z gramofonu nebo rádia.
...
Po neurčité chvíli se objevila ctihodná sestra Justýna. Neklepala – ráno sestry neklepají, jen si loktem otevřou a vejdou dovnitř s velkým tácem ranních léků v popsaných lahvičkách. Záda nepřirozeně narovnaná, tvář zrudlou a zkřivenou vztekem. „Dobré ráno,“ ucedila stroze. Prudce odložila tác na jeden ze stolků. „Skleničku,“ téměř po Helze štěkla, když se na ni však podívala, její tvář změkla. „Promiňte mi to, mé milé dítě, jsem tak rozčilena a vy za nic přitom nemůžete. Ale jak! Jak si to mohou dovolit. Měla byste protestovat, vždyť je to proti všemu!“

_______________
Konstantin:
Sanitka projela branou a zastavila přímo u vchodu do sanatoria tak, aby mohl Konstantin vystoupit přímo k sestřičce a doktorovi. „Vezmu vám bagáž,“ oznámil stručně Havel a vystoupil. Pan doktor, který se s lehkou zdvořilou poklonou Konstantinovi představil jako Suchý, mu otevřel dveře od auta, sestřička ho pak gestem vybídla, aby s ní šel dovnitř. Hala byla prostorná, dlážděná jako šachovnice rozpraskanými černými a bílými dlaždicemi. Ze stropu se na drátech kymácelo několik holých žárovek, na volné stěně visel poněkud ironický obraz sanatoria za nádherného slunného dne. Napříč se jím táhla šedavá pavučina. Hala se volně přelévala v dlouhou chodbu s několika dveřmi a schodištěm na konci. Sestřička zavedla Konstantina do ordinace. Šedobílé, ryze účelové místnosti.
„Posaďte se, pane Zalewski, uděláme vám jen vstupní prohlídku a zběžně projdeme vaše zavazadlo,“ řekla mu dívka tichým melodickým hlasem ve chvíli, kdy dovnitř vešli Havel s kufrem a doktor Suchý. „Pak vás ubytujeme. Čaj?“ Ani nečekala na odpověď a nalila mu do připraveného hrníčku teplý čaj s medem a citrónem z květované konvice.

Konstantin Zalewski - 24. února 2018 00:03
Konstantin Zalewski

Na slova o uzdravení neodpověděl, jen se lehce pousmál. Sám o tom věděl svoje. Pochyboval, že se vůbec kdy uzdraví, ale to by saniťák stejně nemohl pochopit, a tak mu nic neřekl.

Pohledem se na chvíli zastavil na klíčích, daleko víc ho ovšem zaujala ta tenká knížečka. „Ah,“ vydal ze sebe překvapené vydechnutí, po knížce sáhl hned poté, co mu ji saniťák položil do klína, a nakoukl do ní, kvůli čemuž jeho pozornosti unikla scéna odehrávající se za branou.

„Děkuju,“ stihl ještě zdvořile poděkovat a pohlédl na něj, až pak přesunul pohled opět směrem před sebe. Tenkou knížku schoval do prostorné kapsy kabátu.

Helga *Hela* Svobodová - 21. února 2018 06:57
Helga *Hela* Svobodová

Hela si hned zkusila představit paní Lýdii jako malou holku. Vsadila by se, že to určitě byla veselá holčička, co měla moc ráda svou hadrovou panenku, nebo tak něco. Nad tou představou se Hela usmála. A taky nad tím krásně voňavým nápojem, co jí sem přichystala.

Hela rychle poslechla a šla na postel. Zatímco pevně, ale opatrně svírala v rukou hrnek s čajem. Ohřívala si o něj ruce a stále si vychutnávala tu drobnou radost života v podobě vůně něčeho teplého a sladkého.

"Gott im Himmel!"
vytřeštila oči a nevěřícně koukala na ten kus sladkého.

"Vy jste úplně nejhodnější!"
řekla nadšeně a opatrně si kousek koláče od ošetřovatelky vzala, dávala přitom dobrý pozor, aby nikde nedrobila.

"Ten jsem neměla už tak dlouho!" štěbetala nadšeně. hned se do něj zakousla, zatímco v druhé ruce stále balancovala hrníček. Ne, nehodlala se jen tak vzdát ani jednoho z těch pokladů.

"Děkuji, chutná naprosto báječně!"
řekla s blaženým výrazem v obličeji.

Pán Jeskyně - 14. února 2018 22:30
Pán jeskyně Katanga

Helga:
„Máš pravdu, Helgo, určitě to není nic vážného. Od včerejška fučí vítr jako bláznivý, kdoví, co mohl napáchat po cestě. Něco se sem žene, snad konečně pořádná zima. Takhle blátivý prosinec jsem zažila naposledy jako malá holka, a to...“ povídá si paní Lýdie spíše pro sebe, aby se uklidnila, a u toho doupraví postel. Helina otázka ji ale z jejího tichého povídání vytrhne. „A cože? Ten čaj? Áno, ten je pro tebe, jen si dej. Teď to tu bude pár dnů lepší, díky úplat-... laskavému daru nového pacienta. Což mi připomíná,“ pozdvihla paní Lýdie prst, a zatímco jednou rukou pobídla Helu rychle do postele, druhou vytáhla z kapsy zástěry něco hranatého, zabaleného v ubrousku. Byl to maličký kousek domácího jablečného koláče. „O tom ale pšt. To je za to náhlé stěhování.“
________
Konstantin:
„Hm, hm,“ pokývl hlavou saniťák, když si vyslechl Konstantinovo povídání. Čekal, až se Konstantin vykašle a soucitně se pousmál, zatímco sanitka překonala kopec a zastavila se těsně u brány. „Tak se hleďte uzdravit, ať se tam někdy podíváte. Nádherné město, nejraději jsem jezdíval po nábřeží.“ Pak vyklopil poškrábanou desku vedle volantu a vytáhl z ní tlustý svazek klíčů a tenkou knížečku. Pohledem střelil přes přední sklo k budově sanatoria.
Dveře sanatoria se otevřely a vyšel z nich postarší hubený muž v doktorském plášti a mladá dívka v kabátu s čepcem zdravotní sestry. Zastavili se a dívali se k sanitce.
„Vezmete si ji, pokud rád čtete,“ řekl Havel Konstantinovi a ukázal mu tenkou knížku s jemnou perokresbou volavky na deskách. Jemně ji ve svých prstech otevřel a namátkou nalistoval několik stran. Byly to básně v polštině. „Dostal jsem ji od své Goši. Já číst neumím, je to pro mě jen upomínka. Ale vy z ní můžete mít něco víc.“ Položil Konstantinovi knihu do klína a pak vystoupil ze sanitky. „Počkejte tu, musim vodemknout.“ řekl mu tentokrát už česky a šel se potýkat se zámkem na bráně.
________
Marie Anna
Když se Marie zastavila ve dveřích jídelny, ucítila dotek na rameni. Stála u ní Pavla, v ruce svůj červený, velmi opatrovaný šátek, složený do úhledného čtverce. Možná až moc úhledného. „Na, pověs si to do okna, až tě dají do pokoje. Ať děda ví, kde jsi. Aspoň pak budu mít záminku jít s ním na pasti,“ pousmála se a podala Marii zrcátko zabalené v šátku. A pak ji, bez ohledu na to, čím vším byla Marie obtěžkaná, objala. Marie cítila, jak se sestra, ta sestra, která se snažila být dospělejší a vzornější, klepe.
...
Kopec se sanatoriem se pomalu přibližoval, auto stoupalo do klikaté cesty, která k němu vedla, a slunce tvořilo nevysoko nad obzorem mdlý, světlý kruh na šedé obloze.
„Jen doufám, že mi tam nezvlčíš. Kdoví, s jakými cácorami skončíš na pokoji,“ zažertuje táta od dlouhého tichého řízení. Moc mu ten žert ale nejde přes zuby.
Brána, hrozivá železná brána, se blížila a z topolů shlížela hejna havranů na svou novou kořist. Auto ještě ani nezabrzdilo před branou a pan Průša už troubil na klakson.

Marie Anna Průšová - 8. února 2018 22:34
Marie Anna Průšová

Zabalila si už večer předtím, maminka na tom trvala. Naskládala do tašky všechno, hřeben, oblečení, a když ji už, už zapínala, padl jí pohled na tu panenku. Seděla vedle postele, už se na ní nějakou dobu prášilo. Kdyby se jí někdo zeptal, proč ji zmáčkla do tašky, aby šla zapnout, dokonce musela tašku zapínat nadvakrát, napoprvé se tam zasekla noha panenky, nedokázala by to říct. Dokonce i kdyby to někomu chtěla říct.
Potom dlouho ležela v posteli a představovala si, jaké to bude za plotem Toho domu. Třeba tam budou další holky, starý jako já. A nějaký starý rádio, na kterým si budem pouštět hudbu.A budeme se procházet po zahradě... Nakonec ale usnula.

Ráno nejdřív musela vybalit a znovu zabalit půlku tašky, protože si už zabalila hřeben, a protože to se přece na mladou dámu nesluší. A tak vyndala panenku, punčocháče i halenku, učesala si vlasy a zase všechno složila zpátky.

U snídaně už vlastně řekla jenom „Amen.“ Pak si nabrala jídla, co se jí jen na talíř vešlo. A i kdyby se jí polykalo hůř, než normálně, tak co? A zakuckala se určitě taky kvůli tomu, jak se snažila hltat, aby toho snědla co nejvíc. Rozhodně i podruhé!
Dokonce i na vyzvání tatínka jenom přikývnula, vzala jeden, poslední rohlík do ruky, co jen nejnenápadněji to šlo, zatímco odnášela talíř, a vydala se do pokoje pro tašku.
Tak. Mám všechno. Mám i něco navíc. Rohlík vrazila do kraje tašky. Tak se zmačká, no. K jídlu bude pořád, pomyslela si, když zapínala tašku ještě jednou. Ve dveřích pokoje se ještě naposledy otočila. Jen ať jsem brzo zpátky, prosím, řekla s pohledem na kříž nad postelí a pokřižovala se. A ze dveří už vyšla s úsměvem na tváři. Protože je přece velká holka, protože tohle je ta nejlepší možnost.

Ale stejně se před dveřmi do jídelny zastavila, s nuceným úsměvem, který byl menší a menší, až vlastně nebyl, s taškou v jedné ruce, zatímco v druhé jí prostředníček ťukal do dlaně.

Konstantin Zalewski - 4. února 2018 12:08
Konstantin Zalewski

Upíral na saniťáka pohled a teď zalitoval, že zapomněl jeho jméno. Možná by bylo fajn mít v sanatoriu někoho, s kým by si snad i mohl popovídat o zemi, ze které vlastně skoro pochází.

„Nikdy jsem tam nebyl,“ zavrtěl mírně hlavou. Jeho polština na rozdíl od té, co slyšel od saniťáka, nebyla úplně dokonalá, správný přízvuk ale nechyběl. „Děda byl Polák. Učil mě polsky a četl jsem některé jeho knihy,“ vysvětlil saniťákovi.

Pak už upřel pohled k bráně, topolům a hejnu vran, které je tak rychle opustilo. Jako by to způsobila snad sama atmosféra, sama blízkost sanatoria, prudce se rozkašlal. Odvrátil hlavu ke druhé straně a dal si před obličej rukáv kabátu. Záchvat kašle trval tentokrát jen pár vteřin, po nichž se pomalu nadechl a hlavu narovnal.

„Omlouvám se,“ hlesl tiše, tentokrát česky, a věnoval saniťákovi pohled s mírně provinilým výrazem.

Helga *Hela* Svobodová - 3. února 2018 19:53
Helga *Hela* Svobodová

Hela si trochu oddychla, když slyšela, že nic neprovedla. Čeho se však nezbavila, byl ten divný pocit podobný strachu z toho, že musí jít na pokoj číslo 13, který neměl zrovna nejlepší pověst. Naprosto by zapomněla na nezbytnosti pro čistotný život, kdyby jí to paní Lýdie nepřipomněla. V rychlosti si hodila do krabičky i kartáček a mýdlo, opatrně tam následně vložila i skleničku. S provinilým poloúsměvem pak na paní Lýdii kývla a vklouzla do papučí, jak jí bylo přikázáno.

Politovala v duchu toho chudáka, kterého slyšela tak ošklivě kašlat. Nezalo to jako nic příjemného pro toho, kdo ten zvuk vyluzovat. Křečovitě díky tomu svírala bedýnku, když vcházela do pokoje pro tři lidi. Rozhlížela se, zda někoho neuvidí, ale zřejmě tu byla první. Jak jí ostatně bylo hned potvrzeno.

Hela přešla k posteli u okna, tam, kam dala paní Lýdie její deku. U okna se jí to líbilo.

"Děkuji, u okna to bude nejlepší,"
pousmála se na ošetřovatelku.

"Třeba se mohlo porouchat kolo, nebo byl jen moc unavený jet přes noc?" nabídla mírnou verzi toho, co mohlo pana Zálevského potkat. Nechtěla totiž vyvolávat žádné pochmurné myšlenky paní Lýdii na tváři. V hlavě ale viděla docela živě několik nehezkých scénářů. Fantasii měla více než bujnou.

"Je... to, čaj? Pro mě? Můžu?" zeptala se ale pak nadšeně, když si uvědomila, že tady něco moc hezky voní. Netrvalo jí dlouho, aby to v této místnosti nalezla. Oči se jí rozzářily. Některým lidem je jednoduché udělat radost. Hele k tomu stačila vůně toho vcelku obyčejného nápoje, který jí ale tak moc připomínal domov. Skoro zbožně jej vzala do rukou a nasála jeho vůni přímo do nosu.

Pán Jeskyně - 2. února 2018 15:25
Pán jeskyně Katanga

//Provedla jsem update příspěvku, měla jsem u Anny Marie velký kiks, který úplně měnil význam jedné věty. Tak se omlouvám za paniku.

Pán Jeskyně - 2. února 2018 15:23
Pán jeskyně Katanga

Helga:
„Nemusíš se bát, broučku, nic jsi neprovedla,“ ujistila ji paní Lýdie tiše a do objemného balíku peřin ještě zručně přistrčila polštář. „Jen nám dochází místo, tak vás musíme dávat i na méně hezké pokoje,“ povzdechla si omluvně a s balíkem v náručí se napřímila. Paní Lýdie byla vždycky obdivuhodně objemná, když pak držela v náruči peřiny, byla vyloženě monumentální. „Všechno? I z šuplíku kartáček? Mýdlo? Skleničku? No kdybych tady při úklidu něco našla, donesu ti to. Pojďme. Na chodbě tiše, děti ještě spí. A bačkory...! Ať nejdeš po chodbě bosá!“ sykla ještě starostlivě. Zlatá paní Lýdie. Často náladová, ale když má zrovna laskavou chvíli, jeden by ji divže neobjal.
Chladná chodba s černými a bílými dlaždicemi jako v dlouhé, zdánlivě nekonečné šachovnici, byla mírně osvětlená slabými lampami s matnými kulovými stínidly. Hela slyšela, jak za oprýskanými dveřmi děti oddechují, chraptí ze spaní, někde na druhém konci chodby slyšela kašel – zlý, dráždivý, dusivý, jeho majitel se ho ale snažil tlumit v polštáři.
Třináctka byla jen kousek. Dveře s nazelenalým měděným číslem už byly otevřené, a tak se paní Lýdie bez problémů nacpala dovnitř, složila peřiny na jednu ze tří postelí, tu přímo pod oknem. „Jsi tu první, tak si můžeš vybrat místo,“ šeptla paní Lýdie, když za Helou zavřela dveře. „Dneska by ti měli přijet dva noví společníci. Teda doufám, pan Zálevský měl přijet už večer...“ odmlčela se v zlé přetuše. Pak ale rychle zavrtěla hlavou, aby vyhnala temné duchy z mysli, a začala Helze natřepávat polštář.
Místnost byla přesně tak neútulná, jak se tradovalo, přesto v ní ale Hela pocítila závan teplého domova, jaký tady v sanatoriu ještě nepoznala. Na malém stolečku stál hrníček s čajem, který nádherně voněl medem.
___________
Konstantin:
Sanitka vrčela, přesto se ale nezdálo, že by se měla rozpadnout. Havel znal každý výmol, každou úroveň stoupání, přesně věděl, co ze své sanitky vymáčknout a kdy. Topoly se blížily.
Konstantinova otázka Havla vytrhne z pobrukování, dovolí si krátký pohled k chlapci. „Hm? Tak, máma byla. Před válkou sem robil tam,“ přitakal a obratně vybral zatáčku kolem malého kamenného křížku uprostřed ničeho. Jeho další slova už byla v polštině – tak krásné a spisovné, jak jeho čeština nikdy nebyla: „Pracoval jsem jako šofér pro továrníka z Vratislavi. Pán je taky tam od nás?“ Na znavené tváři se mihl malý úsměv.
Před sanitkou se začala vynořovat vysoká železná brána a tři hrozivě větvené topoly na stráži. Jen co vykoukly, vznesla se z nich oblaka černých ptáků.
___________
Marie Anna:
Sotva svítalo. Byl pochmurný, větrný den, nejen venku, ale i v duších rodiny. Průšovi seděli u časné snídaně a společně odříkávali svou ranní modlitbu, své pravidelné ranní díky Bohu. Téměř jako každý den. Jen dnes táta dodal tiché a rozechvělé „Dej, ať se zase brzy u snídaně všichni sejdeme. Amen.“
Teplé mléko nebylo tak chutné jako vždycky a ani maminčiny domácí makové rohlíčky jako by měly méně sladký kvásek než obvykle.
Marie bydlela ve Městě, sanatorium odtud bylo nedaleko, a jen díky tomu si pan Průša dohodl s tamějším personálem, že svou dceru odveze aspoň k bráně osobně. Marie věděla, že dovnitř její rodina nesmí, že dokud se neuzdraví, nebude mít možnost je vidět.
Snídaně byla krátká a dusivě tichá. Táta pohlédl na kukačkové hodiny na zdi a vstal od stolu. „Je čas.“

Helga *Hela* Svobodová - 31. ledna 2018 17:45
Helga *Hela* Svobodová

Helga neměla většinou problém se vstáváním. Ono, když vstávání znamená pouze to, že se otevřou oči a jeden se posadí na posteli, místo aby na ní dál ležel, tak to vlastně vůbec není náročné. Nicméně, dneska se cítila rozespalejší a méně připravená na ranní svačinku v podobě léků, když uslyšela klíče cinkat přede dveřmi.

Automaticky se posadila na posteli a protřela si zalepené oči.

„Dobré ráno,“ pozdravila jako vždy s úsměvem.

Pak ale už zase končilo veškeré obvyklé a začalo něco nového. Bedýnka. Překvapeně se na ni podívala, pak na paní Lýdii. Ani se nemusela ptát, co se to děje, protože jí to bylo hned sděleno. Zmateně zamrkala.

„Já… něco provedla?“ zeptala se zkroušeně a trochu s obavami.

Rychle přemýšlela o tom, jakých drobných prohřešků se dopustila během posledních dní. Nikdy nešlo o nic hrozného. Co se taky tady mohlo provádět? Překvapená z celého toho výjevu a z rozsudku v podobě pokoje číslo 13, že naprosto zapomněla na příkaz, který jí byl předtím zadán. Ovšem balení její peřiny ji tak trochu vrátila ke skutečnosti. Rychle, aby ho snad nevzala paní Lýdie, se natáhla pro svého dřevěného ptáčka a knihu, co měla schovanou pod polštářem.

"Přijedou nové děti? S kým budu na pokoji?"
začala se vyptávat, když už měla svůj nejcennější majetek náručí a stále se zdálo, že se bude muset stěhovat.

Konstantin Zalewski - 29. ledna 2018 15:48
Konstantin Zalewski

Nechtěl tam. Jenže rodiče na tom trvali. Netušil, proč, vždyť skoro za celý den nezakašlal…, nu, dobrá, tak jednou ano. Ale ani to nebyl důvod, aby ho poslali pryč. Do nějakého sanatoria. Mračil se, ale kufr si raději sbalil sám; nechtěl, aby mu matka určovala, co si s sebou vezme. Vlastně jednu věc už mu určila – tomu nezabránil, ať už se snažil, jak chtěl, a tak nakonec jeho menší kufr kromě oblečení obsahoval jen jednu čistě osobní věc. Tu knížku. Doufal, že mu ji v sanatoriu neseberou.

Byl oblečený a připravený, čekal s rodiči dole v obýváku, ale sanitka nepřijížděla. Už to, že ho tam měl odvážet nějaký zřízenec… Nebylo mu to po chuti, otec ho tam však dopravit nemohl. Stěží se přesunul z postele do křesla a zase zpátky.

Moc toho nenamluvil. Minuty plynuly, a on drtivou většinu času zíral do zdi. S rukama v kapsách všedních kalhot, kterou doplňovala slušnější košile, na níž matka trvala. Neviděl v tom význam, ale nechtělo se mu hádat se s ní, byla by to zbytečná ztráta energie.

Nakonec se zdálo, že sanitka už nedorazí. Nechal kufr dole, pronesl zdvořilou omluvu a odešel nahoru; raději počká ve svém pokoji o samotě, než tam být s nimi a mlčet. Nechal dveře pootevřené, aby slyšel případné zvuky zdola, a natáhl se na postel.

Civění do stropu mu vydrželo celkem dlouho, během toho přemítal, jak to asi v takovém sanatoriu vypadá, ještě nikdy neměl zkušenost ani s nemocnicí. Chvílemi dokonce podřimoval, zcela ho však probral zvuk zvonku a vzápětí otevíraných dveří. Takže rodiče to nevzdali, skutečně na zřízence, co ho měl odvézt, čekali… pozdě do noci, jak si uvědomil, když si ověřil čas na starých náramkových hodinkách.

Neochotně vstal a sešel zpátky dolů. „Nechci tam,“ sdělil v obýváku otci ještě jednou, pro případ, že by to třeba vyšlo. Měl ale smůlu, takže po nějaké chvíli už se octl v hrkající sanitce.

Třeba se během cesty rozpadne, říkal si v duchu. Ani tam nedojede a já nikam nebudu muset. Se saniťákem se odmítal nějak zvlášť vybavovat, a zdálo se mu, že ten muž je na tom podobně. Jeho jméno zapomněl hned, jak se představil. Nebylo to důležité.

Zahalil se víc do kabátu a celou cestu jen sledoval silnici před sebou. Usnout nemohl, a ani nechtěl, vlastně se trochu bál. A bál se i obecně, co když tenhle chlap vůbec není z nějakého léčebného ústavu? Mohl by ho zavézt v podstatě kamkoli… a ještě s tou výmluvou, že přes cestu spadl strom. Prostě na něj zapomněli, nebo neměli volné místo, čekali, až někdo –

V tomhle bodě svoje myšlenky rezolutně zarazil a zatnul čelist. To už se ovšem ozval saniťák, který ho tím vyrušil a on sebou málem trhl, jak se lekl. Na jeho slova však neodpověděl jinak než pouhým kývnutím. Zase přesunul pohled z muže zpátky před sebe a trochu přimhouřil oči, aby v ranním šeru něco viděl. V dálce už se začínaly rýsovat jakési obrysy… to bude asi ono.

Ještě jedna věc ho ovšem překvapila. Myslel si nejdřív, že se přeslechl, ale opravdu, ten nápěv tam byl, tu píseň znal. Děda si ji občas broukal, stejně jako spoustu dalších. Teď už musel prolomit to ticho ze své strany. „Vy jste Polák?“ optal se a upřel na muže pohled.

Pán Jeskyně - 28. ledna 2018 09:48
Pán jeskyně Katanga

Hela:
Za zamřížovanými okny začalo teprve mdle svítat. Černá obloha chytala šedozelené odstíny pochmurného rána. Podle jemného vytrvalého chřestění okenních tabulek bylo dneska větrno. Větve topolů o sebe hrůzně klapaly.
Helu probudilo chřestění klíčů a paní Lýdie, která ještě se síťkou ve vlasech vešla dovnitř. Nejspíše se unaveně usmívala – těžko říct, měla dnes na ústech roušku. Dopoledne ji má všechen personál. Sice Hela už dlouho neměla moc pevné představy o čase, přesto ale mohla mít neurčitý pocit, že jde paní Lýdie nezvykle brzy. Ano, byl už prosinec, za okny ale bývá větší světlo, když přichází ranní dávka léků.
„Dobré ráno, Helgo,“ pozdravila ji tlumeným hlasem a postavila Helze k posteli malou dřevěnou bedýnku. „Sbal se, stehuješ se na třináctku.“ Sama jí rovnou vzala peřinu a začala ji skládat do úhledného balíčku.
Co Helu hospitalizovali, byla tady, na malé jedenáctce, pokoji pro dva. Co odvedli Karolínu, a že to je už několik dlouhých týdnů, byla Hela v pokoji sama. Občas ji navštívil Gustav, občas za ní během odpoledních vycházek přicházely děti z nižšího oddělení, aby jim četla. Měla klid.
Třináctka byla něco zcela jiného. Byl to pokoj pro tři. Byl okny do lesa, ze kterého táhlo větší vlhko a tma. A sousedil zdí s bytem dotora Hrubého. Byl to pokoj, který se často používal jako izolace pro nejhorší případy. Pokoj, ve kterém nikdo nechtěl být.

____________________
Konstantin:
Za zamřížovanými okny začalo teprve mdle svítat. Černá obloha chytala šedozelené odstíny pochmurného rána. Konstantin seděl v teplém kabátu v oprýskané sanitce a viděl předním sklem jen slabými světly auta osvětlenou cestu. Cítil a nedléhajícími okénky i slyšel, jak se do stařičkého autíčka opírá vítr.
Měl přijet do sanatoria už včera večer, sanitka, která ho měla dopravit, však nedorazila odpoledne, ale až v prostředku noci. Ten smutný, unavený a strhaný muž se Zalewským hluboce omlouval – přes silnici padl strom a on zůstal dlouho zablokovaný v koloně mezi poli. Pomohl Konstantinovi s malým zavazadlem do auta, usadil ho, připoutal, dal si šálek teplé melty, kterou mu Zalewští nabídli, a vezl Konstantina pryč.
Saniťák Havel, jak se ten kulatý oprýskaný muž představil, moc nemluvil. Sám hovor nevyvolával, případné otázky zodpovídal stručně.
„Sme skoro tu. Eště kopec. Držte se, bude to trochu skákat. Ale bez vobav vona vydrží.“ Teď, když už svítalo a v dáli před autem se pomalu vylupoval obrys kopce, topolů a sanatoria čnícího nad kobercem lesa, mohl Konstantin zaslechnout, jak si Havel začal tiše broukat polskou lidovou baladu.
Sanitka vyloženě funěla, aby kopeček vyjela.

Pán Jeskyně - 27. ledna 2018 14:36
Pán jeskyně Katanga

//
Mimoherní komentář před začátkem hry, a to především pro ty, kteří se mnou na Aragornu nikdy nehráli:

Hrát budeme prostřednictvím této diskuze rychlostí jednoho příspěvku týdně (a lépe), bude-li to v našich silách. Sama se pokusím reagovat do tří dnů, všichni ale ze zkušeností a tamtamů víme, že mé časové možnosti a aktivita jsou kolísavé jako kolibřík ve vichru.
Hrajeme na „kola“, tj. ohleduplně čekáme na reakce těch hráčů, se kterými sdílíme herní prostor. Hru mám rozdělenou na úseky podle denní rutiny: dokud jste na pokoji, je období klidu a hrajete jen mezi sebou, nemusíte na mě čekat; pro interakci s širším okolím doporučuji počkat na mě nebo na Neeru, která nám dělá pomocnou paní jeskyně.

Zatím máme v jeskyni pouze dva hráče, přesto bych ale ráda už začala, třetí hráčka se k nám připojí snad v průběhu. Brzy vám hru odstartuji úvodním příspěvkem.

Vítejte na izolaci!
Již brzy...

Pán Jeskyně - 21. ledna 2018 15:03
Pán jeskyně Katanga

Instrukce k tvorbě postavy:

Vaše postava je puberťák, kterého nechali rodiče zavřít do sanatoria kvůli vážnému podezření z infekční nemoci (nejpravděpodobněji z tuberkulózy). Z vaší postavy potřebuji znát především rodinné prostředí a postoj rodičů k tomu, že jejich dítě onemocnělo. Mějte na paměti, že svět je relativně krátce poválečný – mnoho rodin utrpělo ztráty, šíření nemocí je vlastně takový dozvuk celé hrůzy. Zároveň jeho technická vyspělost je na úrovni počátku 20. století. Mít vůbec drátový telefon v domácnosti není samozřejmostí, způsob trávení volného času je také trochu jiný než dnes.

Jméno postavy ideálně české (případně německé, slovenské... prostě místní), věk puberťáka, do životopisu nástřel rodinného protředí a postoj příbuzných k izolaci do sanatoria, atributy jsou prostorem pro povahu, zájmy, strachy, apod., schopnosti jsou možností napsat si, co postava umí (od matematiky přes atletiku až po hlední léčivých bylinek s prababičkou), do inventáře mi pak prosím napište, co si s sebou vaše postava vzala do sanatoria (je-li tam něco specifického a osobního).

Buďte prosím struční a jasní. Popis postavy je hlavně text pro rychlé a snadné zorientování. ;)

1


↑ navigace

Záložková navigace