Kroniky padlých (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Kroniky padlých

Pán Jeskyně:

Kirito

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Dnes když již popel vychladl. Otevírám prastarou knihu, abych zapsal další kapitolu. Na její desky sedal leta prach a popel. Desky ztvrdlé krví, slzami i špínou je zapsán příběh Padlých, příběh téměř již padlého řadu, slova jež nezahřejí. Oheň uhasl i jiskry života se staly jen vzpomínkami v chřadnoucích očích – co se mi honí hlavou, jakou barvu mají mé myšlenky, když zapisuji možná již poslední kapitolu do Kronik řadu a vdechuji prastarou historii z těchto stránek. Naslouchám slovům, jež ke mně putují skrze stránky. Pronikají ke mě hlasy těch, jež dělali to, co bylo třeba, aby byl svět takový, jako ho znáte. Ale kdo to bude dělat teď v dobách, jež nadchází. Jaký osud čeká tento svět? Když se podívám na úsvit. Vidím stezku, ale velmi tenkou a vratkou. Snadno se tento svět muže stát jen slovy na stránkách knihy osudu

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Hráči co mají chuť si zahrát jeskyni s prvky hororu, fantasy, dark fantasy, survival a spoustě dalšího. Před tvorbou postavy koukněte na nástěnku.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Tvorba postavy Postavy by měli být tak ve věku absolventů střední školy. Co se zatím nedostaly na vysokou. Jméno postavy – prosím jméno i přímení Atributy – sem napište Sílu, Obratnost, Inteligenci, Zdatnost, Energie pro začátek všechny hodnoty na desítce Kouzla a Schopnosti – napište to, co jste si za život osvojili Životopis – co se vám zatím stalo Popis – jak vaše postava vypadá Inventář – to vyřešíme později Charakter – http://www.altar.cz/drdplus/charakternik.pdf dle odkazu Zdravotní stav – to vyřešíme později Postavy Acelus Fallwind Popis Má útlou sportovní postavu. Muže měřit něco kolem sto osmdesáti pěti centimetru. Oblečen je v černé nebo tmavě modrém oblečení. Na sobě má kalhotách s opaskem. Spona je stříbrná, nese na sobě znak nějaké runy. Boty vysoké šněrovací z kůže. Kabátu, který volně přechází do pláště. Ten nemá pravý rukáv. Místo něho je omotaná po celé délce paže od zápěstí po rameno černá páska. Hruď je hola s rudou jizvou uprostřed připomínající obrazec. Pleť je bledá nezvykle bledá a chladná. Obličej má ostře řezané rysi. Ústa téměř nezřetelná. Tenká stažená do nekompromisní linky. Nos malinko delší. Oči jsou modré jako hlubina moře. Tedy měli by být, v levém prosakuje sem a tam rudý odstín, jako krev. Vlasy jsou dlouhé asi po pás možná po kolena těžko říci a jsou bíle jako čerstvě padlý sníh. Ale i tady sem a tam probíhají pramínky temně modré barvy, s fialovím odstínem. Vek odhaduješ tak kolem dvaceti možná pět a dvaceti. Hlas je melodický, uklidňující, příjemný na poslech. AmThar popis Malá křehká postava. Šatičky jsou krátké černé barvy. Hodně vyzývající i odhalující. Celkově oblečení neodpovídá desetileté dívence. Obličejík nese jemné rysy, již teď s náznakem smyslnosti, který se plně projeví jistě v pozdějším věku. Ten lemuje záplava tmavě modrých vlasu s nádechem fialové, jenž sahají dívence až ke kotníkům. Nosík je malý, i když lehce prášek. Rty jsou plné v lehce pobavené lince. Jakoby namalované fialovo rudou rtěnkou, která je zvýrazňuje. A však nejděsivější jsou oči. Ne tím že jsou velké, jako u každého dítěte. Ani tím že jsou červené jako krev. Ale tím, že to nejsou oči dětské a nevinné. Tyhle oči jsou velmi staré. Když promluví je jí hlas je dětský. A zní jako cinkot rolniček o vánocích. Avšak i tady prosakuje jistá svůdnost a zkušenost. pro představu nějak podobně http://pm1.narvii.com/6001/5d85e396a3cb37161f0b5906f76c53d62f0a4ec8_hq.jpg Bestiář Kalkorius - lidově chrlič Vzhled https://quentinovo.files.wordpress.com/2012/01/457_max.jpg
Hráči: (1/6) Alitera

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 5 ⇒|

Pán Jeskyně - 24. srpna 2018 18:59
Pán jeskyně Kirito

Na to nic neodpoví, jen pokrčí rameny. Chvíli mlčí. „To je složitější. Není to tak že bych měl cenu, kterou požaduji. Sama má přítomnost si ji vybírá. Nejde o jednu cenu, jde o mnoho plateb. Pouta si vyberou svou vlastní daň. “ Na chvíli se odmlčí, pak si povzdechne. „Třeba pouto druhů. Je podobně jako u vlků. Přichází, sním věci jako empatie a další. Ale také tě změní, jistě u vlků není fyzická proměněna, jen duchovní. Tady by tě to buď zabilo, nebo změnilo. Samozřejmě pomalu a nenápadně. Meč si většinou bere energii, ať už hovoříme o fyzické, životní, psychické nebo duševní.“

Lehce zavrtí hlavou. A smutně se pousměje. „Většina jich zrušit lze, démoni jsou vypočítavý a tak si zato ještě většinou účtují na vrch. Ale pouto druhu je jiné. Zaprvé je zdarma. Zadruhé dá se udělat jen jedno v životě. Zatřetí vět jeho násilné zrušení úmrtím jednoho muže vest k úmrtí nebo psychické újmě na tom druhém.“ Upije ze šálku a pokrčí rameny. „Je mnoho způsobu jak ti jí to změní. Ale jedna z nich bude, že již nebude, pro nedostatek výrazu říkejme lidská. Již nikdy se nebudeš moct reinkarnovat, vyvíjet a odejít.“ Opět pokrčí rameny. „Vzdáš se své lidskosti. Jen aby si zjistila, že to mohlo byt zbytečné?“ Znovu upije. „Nato ti neodpovím. Jen sem ti dal radu, jak sní, naložíš je na tobě.“

Slabě se ukloní, slabě se na tebe usměje. „Samozřejmě nevyudím v tom žádný problém." Lehce dopije šálek. „No sad se to povede.“ Řekne lehce a pak už se jen pobaveně usmívá.

Riellin de Chamboasé - 2. srpna 2018 21:10
Riellin de Chamboasé

„To je mi tak nějak jasny…" přikývnu na jeho poznámku o třináctém kruhu. „Ale k tobě mám z nějakého důvodu důvěru…" pronesu trochu zamyšleně. „A když už jsme u toho, jakou cenu požaduješ ty?" zeptám se přímo a podívám se mu do očí.

„Já myslela, že jakmile se jednou upíšeš, už nejde zrušit žádné pouto," pronesu zamyšleně. „Jak to změní mou duši a tělo Isnethe?" nakloním hlavu trochu na stranu. „Pro Meirona, jsem ochotna čehokoliv… i když bych to asi neměla říkat před někým jako ty," pousměju se omluvně. „Proč ho vlastně nemám hledat? On je to jediné co mám," vzdychnu smutně.

Když se změnil, jen jsem na něj koukala očima rozšířenýma údivem. „Tak nyní chápu, význam tvého jména," vzdychnu obdivně. „Nic krásnějšího jsem neviděla a asi ani neuvidím," usměju se na něj. „No jen se obávám, že až budu prchat z vlaku, budu tě muset nějak skrýt, ideálně nacpat do cestovky, snad se na mě za to nebudeš moc zlobit," zamyslím se. „Jsi nádherný a tím pádem hodně nápadný… a sama nevím, jak z toho vlaku nenápadně vyklouznout. Jen doufám, že se to nebude už opakovat…" povzdechnu si. „Ráda bych do Prahy dorazila už v klidu…aspoň relativním," dodám a ohlédnu se po dveřích.

Pán Jeskyně - 26. července 2018 23:56
Pán jeskyně Kirito

Nejprve tě poslouchá a pak dlouho mlčí. Upije a pokrčí rameny. "Většinu lidí zajímá jen výsledek ne cena." Konstatuje. Po chvilce pokračuje. "Ah jistě Am. Členka bývalé královské rodiny ze třináctero kruhu. Jistě ale zvykni si říkat že je jich jen dvanáct. Bude to pro tebe bezpečnější. Ano čím vyšší kruh tím vyšší cena." Opět se usměje a lehce upije ze šálku. "Jistě upsaní duše je celkem běžná cena zválšte ve třináctém kruhu." Pak se odmlčí.

"Dobrá pouto druhů. Jsi ochotná objevovat vše? Z tohoto pouta se nedá vyvázat. Tvou duši to přemění stejně, jako tělo tvá mysl už nikdy nebude jen tvá. Zranění jednoho zraní oba." Podívá se na tebe pobaveně. "Změny probíhají samozřejmě postupně. A princezno nepatřím do žádného kruhu." Zase upije a rozesměje se. "Ano dokážu. Ta záštita tam není na ozdobu." Pak si stopne a do místnost zavane blizard. A zahalí ho po chvíli, když se mlha z blizardu rozptýlí. Na zemi stojí nejkrásnější ledově draví pták, jakého si kdy viděla. Jeho tělo je tvořené z ledu. Kolem se šíří chlad. Oči té zvláštní barvi září jako lucerny s náznakem velkého pobavení. Máš pocit že se nemůžeš ani pohnout, natož se nadechnout. Pak to ustoupí stejně jako opakovaní přeměny spět v muže. Pak se pomalu znova posadí na své místo. "Praha tam jsem už par století nebyl. Možná ano výuka nikdy neuškodí. Bohužel v obou takže bych doporučil opustit tenhle vlak hrůzy."

Riellin de Chamboasé - 25. července 2018 22:50
Riellin de Chamboasé

„Vím, že jsou, ale momentálně žádnou nevidím. Jsem unavená, vystresovaná a vyděšená… nediv se, že mi to moc nemyslí," povzdechnu si. „ To je opravdu tak málo těch, které zajímá, co bude potom?" zeptám se udiveněji, než je mi milé. Pak se zamyslím. „Nejspíš znáš Am, že... Ta mi vyprávěla něco málo o kruzích. Jejich třináct, vlastně teď dvanáct…a něco společného s tím mají mí předci. Taky hovořila o upsání duše za přání, hovořila o Bibli a Luciferovi, a že jsou i horší věci…" snažím se vzpomenout, co mi vše malá démonka vyprávěla. „Ráda bych je oba viděla," povzdechnu si spíš sama pro sebe. „Taky mi říkala, že čím vyšší kruh, tím vyšší cena a silnější bytost," shrnu to, na co jsem si vzpomněla z těch chvil na sedačce nad miskou sušenek a čokolády. „Taky říkali něco o tom, že se probouzím, ale to mi nevysvětlily, na to nebyl čas, kvůli těm zraněním a škrábanci po střípku…" odmlčím se na chvíli a pozoruji společníka.

„Pouto… kdybych teoreticky uvažovala o poutu druhů, cenou budou moje vzpomínky? To čím jsem? Říkal si, že nějaké změny už nastaly… to kvůli tomu, že jsem tě použila? Nebo je v tom něco jiného?" zeptám se přímo. „Kde jsi? V mé hlavě a mysli?" prohrábnu si vlasy. „Ty opravdu vidíš a vnímáš, všechno, třeba když jsem tě měla položeného na posteli?" pousměju se. „To si budu muset dát pozor," kouknu mu do očí. „Mířím do Prahy, dostala jsem tohle," zalovím v kapse, abych našla malou černou kartičku se stříbrným písmem. „Jen si nejsem jistá, jestli to bude mít nějaká efekt…" povzdechnu si. „No, když o sobě nerad mluvíš, nechám na tobě, aby si mi řekl, co chceš. A Asi jedna z posledních otázek… ten masakr ve vlaku. To bylo v mém, nebo stínovém světě? Protože když mě napadla ta gargoila, tak vše vypadalo normálně a přece Acelus říkal, že mě tahal ze stínů."

Pán Jeskyně - 24. července 2018 16:37
Pán jeskyně Kirito

Isneth jen pokrčí rameny. „Vždycky jsou možnosti, stačí se jen rozhlédnout.“ Pronese tichým hlasem. Chvilku se dívá z okna, pak pokračuje. „Ano jsem schopný blokovat samovolný vstup do světa stínů.“ Na chvilku se odmlčí a upijí něco ze šálku. Na chvíli se ti podívá do očí. Pohled se trochu protáhne a pak se jeho ústa začnou jemně kroutit do smutného úsměvu. Slabě si povzdechne.

Nakonec se rozesměje a směje se dlouho. „Hmm konečně někdo opravdu zajímavý. Za celou dobu jsi jedna z mála, která se na to zeptala.“ Na chvilku se odmlčí a pak dokončí. „Zaleží na typu Pouta, i když u tebe je to trochu jiné. U tebe již jisté změny započaly.“ Pak jen pokrčí rameny. „Každá síla má svou cenu. Už jsi mě jednou použila tak si k tomu vyber druh pouta a zkus si tipnout. “

Znovu upije nápoje. „Ty jsi ještě nepřišla na to, kde to jsem, že ne? Pozorně se rozhlédni. Není ti divné, jak to tu vypadá? Nepřipomíná ti to místnost z domu? Jak to že se na stěnách objevují věci, co si pamatuješ? No tak princezno, začni používat hlavu.“ Pak se odmlčí. „Ale abych dostal tvé otázce. Tak ne nebudeš, pokud to nebudeš chtít nebo pokud se neovládneš.“ Smutně se na tebe podívá.

Pak pomalu promluví. „Asi ne a možná i ano. Ale pokud ti budu moct dát radu. Nehledej ho.“ Jeho oči jsou náhle tvrdé a ledové. Rozhodně v nich není místo pro smlouvaní. Pak se zase vrátí do normálu.

Na krátko nakloní hlavu na stranu do dravčího gesta zvědavosti. „Nejprve se musím zeptat. Co vlastně víš o kruzích? Hmm nerad mluvím o sobě, ale zeptej se na něco. Ještě máme ještě chvilku.“

Riellin de Chamboasé - 21. července 2018 18:41
Riellin de Chamboasé

Opět jsme poslouchala Isnetha bez jediného přerušení. Jen při některých jeho zmínkách jsem sklonila hlavu a povzdechla si. V podstatě mi potvrdil moje největší obavy. Když skončil, podívala jsem se mu do očí. „No…jak se mi to jeví, moc možností Isnethe není, nebo je aspoň nevidím. Ty bys mi dokázal pomoct zabránit tomu, aby mě to vtahovalo do jejich světa? A teoreticky, kdybychom spolu uzavřeli dohodu, pakt, spojenectví, nebo jak se to přesně jmenuje…je mi jasné, že budu platit a dost draze, ale co se stane potom? Myslím, až nebudu mít jak platit? Zemřu? Stanu se tvým služebníkem, nebo co bude dál? Víš jak to myslím?" snažím se nějak vysvětlit svou otázku a doufám, že na tohle mi bude moct odpovědět. Začnu si pohrávat s pramínkem vlasů a namotávat si ho na prst. „Mimochodem, když se dotknu zbraně, budu ji potřebovat třeba přenést, pokaždé mě to vtáhne, nebo tě jen uslyším?" nakloním hlavu na stranu. Začínám si pohrávat s myšlenkou na pouto, ale potřebovala bych zjistit víc informací a očividně Isneth o tom nechce moc mluvit. „Zeptám se tě…zvládla bych bez tvé pomoci najít syna?" pronesu pomalu. „Z kterého kruhu jsi? A co mi o sobě vlastně můžeš říct?" povytáhnu obočí.

Pán Jeskyně - 18. července 2018 23:27
Pán jeskyně Kirito

Isneth se smutně usměje. „To je jen začátek.“ Konstatuje bez jakékoliv emoce v hlase. Lehce si poposedne. A znovu si povzdechne. „Jak to myslím vyzařuješ magii na všechny strany, jako žárovka a stejně jako světlo lákáš mury.“ Rozesměje se. „Ale ty je nevtahuješ do svého, oni tě jen potáhnou do toho jejich. Pro tebe je velmi snadné procházet do stínového světa.“ Když pátrá ve své paměti, smutně se usměji.
„Ano ve snech to je snažíš. Přejít hranici do světa stínů. “ Na další slova se jen pousměje. „No je to vlastně jméno ze starého severského jazyka. Z jednoho nepatrného dialektu znamená Ledový dravec.“ Slabě se usměje, jako kdyby věděl.
Povzdechnu si. „No něco takového. Promiň, nemůžu o tom mluvit.“ Slabě se usměji. „No nemůžu říct, že by tam byla, kdo ví jaké zábava.“ Lehce se pousměje. „O to nestojím, jak říkám nemam rad nudu. “ Pak se pousměje. Pak pokrčím rameny. „Netoužíš, a přesto potřebuješ. Měl jsem dojem, že nechceš náhodně vnikat do světa stínů.“ Pak se podívá na tebe. Jako by chtěl něco říct, ale neřekne. „Zpět?“ Rozesměje se a lehce vrtí hlavou. „Nikdy se nevrátíš zpět. Vrátíš se na stejné místo, ale nevrátíš se do stejné doby. Kletbu zvrátit lze. Být normální ne. Syna…… ale nic“ A umlkne tím jasným tichým hlasem.

Riellin de Chamboasé - 10. července 2018 13:52
Riellin de Chamboasé

Bylo příjemné zjištění, že nepřimrznu ke křeslu. „Já vím, jsem hrozná… ale taky mě musíš trochu pochopit…je toho poslední dobou hodně a není kdo, by mi odpověděl…" kouknu na něj omluvně, když si povzdechne. „Jak to myslíš, že si za to můžu tak trochu sama? Když jsem uzavřela ten rádoby pakt, ocitla jsem se ve vlaku a oni zde byli. Nejsem si vůbec vědoma, jak bych je mohla dostat do svého světa," pátrám v paměti, jestli jsem něco neudělala.

Poslouchám jeho odpověď a musím se pousmát. „Neslyším poprvé, že nejsem až tak obyčejná, ale nepřijde mi to. Tedy až na ty neovladatelné návštěvy v onom podivném světě… mám hrůzu z toho jít spát…" poslední slova zašeptám spíš sama pro sebe. Pak se na něj kouknu a pousměju se. Jeho hlas mi přijde uklidňující a dobře se poslouchá. „Princezno, tak mi říkala naposled matka, když jsem byla malá," neubráním se vzpomínce a dalšímu pousmání.

„Isneth," zopakuji tiše. „Krásné jméno, jako nějakého Egyptského božstva," pronesu upřímně. „Jaká kletba a spojení krve? Nerozumím tomu. Myslíš, to, když jsem vzala meč do ruky? Nebo něco jiného?" zeptám se zvědavě, nakloním se ještě víc dopředu, že se opřu lokty o koleno. Když se rozesmál, nedalo se odolat a zasmála jsme se s ním. „Asi se ti nelíbilo ani v tom sarkofágu, co," kouknu mu do očí.

„Já ti nemám co nabídnout…" pokrčím rameny. „Pochybuji, že bys stál o rodinný majetek, nebo titul," pokrčím rameny. „Po moci ani síle netoužím…" zavrtím hlavou. „Jediné co chci je najít syna a pak s ním žít normální život, to je vše po čem toužím," odpovím mu a tak nějak doufám, že se neurazí. „Existuje vůbec nějaká cesta zpět? Jak tu klatbu zvrátit? Jak být zase normální?" položím snad už posední otázku.

Pán Jeskyně - 9. července 2018 22:10
Pán jeskyně Kirito

Na tvou narážku že ti umrzne zadek. Se jen zasměje a opět zopakuje gesto k posazení. Když dosedneš zjistíš, že to vůbec nestudí, ale spíše hřeje jako kožešina. Na další tvou větou si jen odevzdaně povzdechne. A gestem tě vybídne aby si teda spustila.

Poslouchal tvá dotazy A lehce vrtí hlavou. "To že ve zkoušce neexistovaly akolyty temnot, neznamená že neexistují. Ve vlaku si se s nimi střetla, i když si za to můžeš tak trochu sama."

Pak se rozesměje a chvíli není schopen odpovědět. "Můj plán ne princezno nebylo dostat se k tobě. Řekněme že mam vysoké požadavky a tys je shodou okolností splňovala. Zoufalá to asi ano, obyčejná to leda ve snu."

Lehce pokrčí rameny a omluvně se usměje. "Myslím to, jak to říkám. Záleží na tobě co uděláš, či neuděláš." Lehce pokývá hlavou a na chvilku se odmlčí. "Těší mě" přitom vstane a uchopí tvou ruku dořekne a vtiskne ti na kloub polibek. "Mé jméno je Isneth" Pak se vrátí zpět. Při tom se pohledem vrátí k puklině. "Tohle? Kletba koukám že spojení krve ji přeneslo na tebe." Pokrčí rameny. "To je cena kladby, která tě pohlcuje." Pak se rozesměje. "Princezno takže bys mě chtěla někde zamknout? Hmm to myslím že by se mi nelíbilo"

Pokrčí rameny "jak jsem již řekl to záleží na tobě. Co s toho budu mít. Řekněme že mi nebude nuda. Ale záleží na tom co chceš ty. Moc, sílu nebo něco jiného."

Riellin de Chamboasé - 8. července 2018 15:49
Riellin de Chamboasé

V první chvíli jsem se dost vyděsila, kde se zas nacházím. Oči mi těkaly po té zvláštní místnosti a nedokázala jsem odolat, abych se nedotkla křesla. Snad abych se přesvědčila, jestli je opravdu z ledu, nebo ne. Můj zrak padne na onoho neznámého. Nervozně se na něj pousměju.

Jeho oznámení, že mohu kdykoliv odejít, mě docela uklidní. Na jeho gesto, ať se posadím, se znovu pousměju. „To mě umrzne zadek," pronesu tiše, ale sednu si proti němu. Zahledím se mu do těch podmanivých očí a mlčky ho poslouchám. Když se ukáže obraz Aceluse a Am, usměju se. Když domluví, povzdychnu si. „Je ti jasné, že mám zas další otázky?" nakloním hlavu na stranu. „Kde začít…" prohrábnu si vlasy a začnu si pramínek namotávat na prst.
„Jen si to shrnu, když dovolíš, protože v tom začínám mít guláš…Takže, ten u toho sloupu, prostě nebyl…byla to jen zkouška. Dobře. Ale co ti kněží? Ti, se mi zdály až moc skuteční, kor po tom, co se objevily ve vlaku a narazily do mě…" podívám se na něj znovu. „Tvůj plán byl dostat se ke mně? Ale proč? Nejsem nijak výjimečná, jsem jenom obyčejná ženská,zoufalá a hledající svoje dítě," zavrtím hlavou.

„Jak to myslíš moje minulost, nebo budoucnost? A máš nějaké jméno? Já jsem Riell, ale to nejspíš dobře víš," představím se mu. „Co je ta puklina zač? To si nikdy nebudu nic pamatovat, pokud použiji meč? Pokud ano, jak zabráním tomu, abych neublížila někomu nevinnému? Přemýšlím, že asi by bylo nejlepší tu zbraň uzamknout někam a zapomenout…ale bojím se, že to není možné, co," položím další otázky a doufám, že bude i dál ochoten odpovídat.

„Vlastně…co bude teď dál? Ty smlouvy, o kterých si hovořil… předpokládám, že si je nezmiňoval jen tak, do větru, ale něco chceš, jinak by ses nesnažil mě dostat sem a do této situace… Co bych z toho měla já a co ty a naopak, jaká je cena, nebo trest, nebo jak to nazvat? Můžeš mi o tom říct víc?"dám si nohu přes nohu a nakloním se dopředu.

Pán Jeskyně - 6. července 2018 01:24
Pán jeskyně Kirito

Sotva se dotkneš meče svet se zamží. Stojíš uprostřed pokoje, který ti připadá neuvěřitelně známý a zároveň děsivě cizí. Když se soustředíš ta ten nabytek i propozice připomínají pokoj jenž byl v tvém rodném domě. I nabitek je vlastně stejný rozmístění také odpovídá. Ale ten u vás nebyl z ledu stejně jako nabytek a koberce, potahy a jiné rozhodně netvořil smích. A rozhodně nádherný krb z ledu působí, jak si zvláštně i když se z něj linula namodralá záře. Jediné co jsem nesedělo byla ta krvavě ruda prasklina ve zdi pod oknem.

Muž sedící na pohovce je ten samí co tě objal. Ale tady nemá křídla a není zase tak velký jak se ti jevil na poprvé. Na rukou ma stale ty rudé okovy. Všimla sis že má tenké dlouhé prsty, jimiž svira ledový šálek.

Ty neuvěřitelně modré oči barvy ledovce se upřou na tebe. Gestem ti naznačí, aby ses posadila. Můžeš buď do křesla naproti němu nebo po jeho boku na pohovku. Záleží na tobě. "Promiň, ale měl jsem dojem že tady by se nam povídalo lépe. Samozřejmě můžeš kdykoli odejít. Prosím posaď se. A také by ses měla uklidnit pokud nechceš věci zhoršit" Omluvně se na tebe usměje bledými rty a ukáže na dveře za tebou. Při poslední větě pohledne na tu prasklinu.

Chvilku se na tebe díval a pak lehce upije ze svého šálku. "Máš mnoho otázek a je samozřejmé že bys chtěla odpovědi." Odmlčí se a dívá se do hrníčku. Žádný nebyl s nikým si smlouvu neuzavřela byl to jen test. Nezachránil protože si neumírala jen si tomu částečně věřila. Ano bylo to mé kouzlo. Tebe? Rozesměje se chvilku zní smích jako cinkot rolniček. Po chvilce pokračuje. "Ne princezno pleteš se. Kdo jsem nebo co jsem? Ale to bude asi jedno můžu být tvá budoucnost nebo tvá minulost záleží na tobě. "

Upije ze šálku a podívá se na tu prasklinu. "Na to ti neodpovím. Ale měla by jsi být vděčná, že si to nepamatuješ." Odpoví smutně. "Cena. Prokletí." To ti odpoví na zbývající otazky. "Abych mohl zodpovědět zbytek museli by jsem mít spolu Pouto ....." Umlkne a větu nedokončí.

Dlouho se na tebe dívá a váha pak si povzdechne. A vysvětlí dříve, než se stihneš zeptat. "Lidé tvrdí že existují dvě. První porazit někoho z... No říkejme jim pro zjednodušení démoni. A skrotit ho. Druhe Podrobit si jeho vůli jistým druhem kouzla. Ale existují ještě dvě další. Pouto rovných kdy je démon a smrtelník na stejné úrovni. A pouto druhů. To je nejvzácnější nese nejvíce získáváš a taky nejvíce ztrácíš. Dalo by se to přirovnat k vampirismu a současně vlkodlačímu poutou druhů. Jediný rozdíl je ten že ve smlouvě jsou si oba rovni oproti vampirismu. Jedno už si vlastně viděla." Na stěně kam se podívá a tvé oči tam sklouznou taky. Uvidíš tvář dvou postav, tak jak jsi je viděla poprvé Aceluse a Am. Pak zase zmizí. Ten muž se pak dal věnuje svému hrníčku.

Riellin de Chamboasé - 5. července 2018 15:30
Riellin de Chamboasé

Dělá mi problém neusnout. To co jsem zjistila na chodbě, se mi vůbec nelíbí. Zmáčknu si kořen nosu, abych se trochu probrala, a potřesu hlavou. Ztuhle koukám na odraz v zrcadle a hrábnu si nezraněnou rukou do vlasů a barevný pramínek si stáhnu před oči, jako bych byla pořád ve snu. Když se očistím, cítím se o něco líp, ale začíná mi pomalu vadit onen kovový pach krve. Několikrát polknu. Ještě trochu omámeně se koukám, jestli tu není třeba umyvadlo a voda, ale to bych asi chtěla moc.

Když se dotknu zbraně a onen hlas na mě promluví, zamrazí mě v zádech, ale jen přes něj přehodím osušku. Jeho slova mě znepokojují, stejně jako to, co mám na prstě. Svléknu si věci a nechám je hozené na zemi, bylo by zbytečné je brát sebou. Zkontroluju hlavně, jestli mám peněženku, jízdenku a onu záhadnou černo - stříbrnou kartičku. Snad mi tam dají odpovědi… i když, ta zbraň vypadá docela upovídaně, a hodilo by se mi zjistit pár věcí.

Rozbalím čokoládu a začnu ji ukusovat. Mezi tím stáhnu ze zbraně osušku a odložím ji bokem. „Takže ty mě slyšíš… dobře. Takže poslouchej. Ne, že mě zas někam vtáhneš, nebo že o sobě nebudu vědět…" zadívám se na meč. Stejně ho musím tiše obdivovat, jeho krásu a ladnost, ale stejnou měrou mě i děsí. Opatrně natáhnu prst a dotknu se záštity. „Mám otázky a ráda bych na ně odpovědi, " snažím se, aby můj hlas zněl pevně. „Co se stalo s tím, co jsem uzavřela pakt? Kam zmizel? Přeci jen, zachránil mi život, a co je s paktem, který jsme uzavřeli? On byl tvá loutka? Mě taky jen využíváš? A kdo vůbec jsi? Ten muž s křídly? Proč si nic nepamatuju, co se tady dělo? Proč se mi mění vlasy? Proč mám na ruce ten kov, nepamatuju si tvář a jméno vlastní sestry? Co se do háje tady vůbec dělo, že to vypadá jak na jatkách?!" poslední větu skoro zakřičím. Sice jsem unavená, ale cítím, jak se chvěji vztekem i zoufalstvím. „Odpověz mi…prosím,"pronesu už zase mírným a unaveným hlasem.

Pán Jeskyně - 3. července 2018 22:09
Pán jeskyně Kirito

Vedlejší kupé je rozhodně o trochu lepším stavu. Pomalu se ploužíš k posteli Až se na ni. Je to neuvěřitelné, ale ve vlaku se ozývá konejšivé monotonií. "tudup tudup tudp" Při tom je velmi těžké pro tvé unavené tělo i mysl zůstat vzhůru. Proto ti zjevně chvíli trvá než postřehneš, že vidíš barvi. Vlak nebo když se tak podíváš kolem to co z něho zůstalo. Zrovna projede mečím co mohla být vesnice, nebo městečko těžko říct. Protože jestli to byla světla tak se jen mihla za oknem a byli jste pryč. Pořád jen ten stereotypní zvuk, jinak vůbec nic.

Pomalu v chatrném osvětlení otevřeš tašku. Po chvíli přehrabovaní vytáhneš osušku poslední čisté věci tedy pokud nechceš jít mezi lidi ve věcech na spaní. zbytek oblečení je ztracen jako to co máš na sobě. Čokoládu najdeš jen jednu. ak si uvědomíš že zbytek je, nebo spíš byl na nočním stolku. Když se do šouráš k něčemu co mohli, ale nemuseli být dveře do chodbičky. Všimne si že i tam je krev vlastně je i v tomto kupé jen jí není tolik. Směřuje jak k lokomotivě tak k jídelnímu vagonu, ale oba konce se halí do tmy. Samotnou tě překvapí kolik děláš randálu.

Když se vracíš na postel všimneš si zbytku zrcadla na stěně. A ztuhneš. To že si cela od krve to se dalo čekat. Rány nejsou nijak hluboké spíše povrchové. Sice vypadají všelijak, ale nemuseli by po nich být ani jizvy. Ale co tě šokuje jsou tvoje vlasy v tvých vlasech se skví tenký pramének stříbřitě namodralých vlasů.

Nakonec se přece jen pohneš a ovážeš si rány a setřeš ze sebe tolik krve kolik jen jde. Na tvé mumlaní ti nikdo neodpovídá. A tobě znovu vy bavíš tu poslední větu kterou nedokončil. Neeee ta je mo... ...... Avšak když přehazuješ osušku přes meč nechtěně o něj zavadíš prstem.

"Ten se už neozve, už tu loutku nepotřebuji." Ozve se klidný, konejšivě mraziví hlas. A pravda dost potěšeně. "Hej já chci taky vidět.... " je jediné co stačí než se fyzický kontakt mezi tebou a mečem přeruší. Přitom si všimneš rudého kovu na prstě, až přišil se podobá okovům té osoby s křídly.

Riellin de Chamboasé - 3. července 2018 20:07
Riellin de Chamboasé

„Musím si ji půjčit, jinak zemřeme…" zašeptám, když se ten ve mně rozkřičí. Že to asi byla chyba, si uvědomím už, když cítím chlad, ale nedokážu meč pustit i kdybych chtěla. Zmateně se rozhlédnu a můj zrak spočine na neznámém muži. Jeho tvář mi v určitých rysech připomíná záštitu meče. Nechápu co se děje, kdo to je a co po mě chce, ale z něj strach nemám. Překvapí mě, když mne obejme a zahalí křídly. Sleduji obrazy svého života a cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Sama nevím, jestli je to vzpomínkami, anebo tím palčivým žárem okovů. Skousnu si ret, ale když dojde na vizi Meironovi smrti, vykřiknu chlapcovo jméno. Nevěděla jsem, jestli mě tak bolí ta vidina, nebo hrot, který mě zabíjel.
Jeho hlas mě trochu probral a postavil na nohy. Začala jsem s tím bojovat. Nedokázala bych říct, jak dlouho to trvalo, ale připadala jsem si jako vymačkaný citron. Když mě oslovil jako princeznu, jen jsem se lehce pousmála.

Vyděsil mě můj vlastní smích. V prvním okamžiku jsem nevěděla, kde jsem. Unaveně jsem se rozhlédla a zatajil se mi hrůzou dech, když jsem si začala uvědomovat spojitosti podle krve a cárů látky. Cítila jsem, jak se mi začíná zvedat žaludek. Pomalu jsem se začala ploužit ke spojovacím dveřím. Přišlo mi, jako bych celý den tahala pytle s kamením. Když můj zrak padl na hodinky, zastavila jsem se a chvíli mi trvalo, než mi došlo, kolik ukazují. I přes snahu, se mi nedařilo vzpomenout na to co se dělo. Nechtěla jsem tam zůstávat. Sáhla jsem po hodinkách a strčila je do kapsy a pak nahlédla do vedlejšího kupé. Pokud bylo prázdné, přešla jsem tam. Někde na zemi by tam měla ležet moje cestovní taška, tak ji přitáhnu k posteli, na kterou si sednu a položím meč. Snažím se dát si všechno dohromady. Cítím, jak se ještě celá třesu. Zaposlouchám se do okolních zvuků, jestli neuslyším, nějaký dupot, křik, či podobné známky útoku. Pomalu vstanu a dobelhám se ke dveřím na chodbičku a opatrně vyhlédnu. Pokud je všude klid, vrátím se zpět na postel. (Předpokládám, že jsme celá od krve…) vylovím z tašky nějaký kus oblečení, abych ze sebe setřela krev a podívám se, jak moc je zlá rána na ruce. Pokusím se ji ovázat kusem utržené látky, nebo něčím podobným. Děsí mě, že si nepamatuju na ty dvě hodiny, ale snažím se soustředit na to, že za hodinu budeme v Berlíně a já nemůžu se mezi lidmi pohybovat tak, jak jsem.

Z tašky vylovím osušku, a když narazím na čokolády, co jsem si koupila v jídelním voze, vyndám je taky. Osušku hodím na meč s plánem později ho do ní zabalit. Nemohu ho nést jen tak v ruce a odmítám, se ho dotknou holou dlaní. Rozbalím jednu z čokolád a pustím se do ní s nadějí, že mi pomůže aspoň trochu doplnit energii, abych se nesesypala, anebo, nedej bože, neusnula, protože se děsím chvíle, kdy mě pohltí zase ten podivný svět. „Slyšíš mě? Si stále se mnou?" oslovím tiše entitu co jsem s ní uzavřela pakt. „Promiň, že jsme si ho půjčila, ale jinak to nešlo… Netušila jsem, že je tvůj, ale nic mu není. Vezmi si ho zpět… Děsí mě tohle všechno. Mám strach. Ani sama nevím, jak jsem do tohodle spadla. Ještě onehdy jsem neměla ani ponětí o těchto věcech… Jsi se mnou?" mumlám si. Kdyby mě někdo viděl, asi by mě zavřeli do blázince. Jak si trochu odpočnu a jestli bude klid, mám v plánu se převléct a pokusit se dostat do svého kupé.

Pán Jeskyně - 2. července 2018 21:08
Pán jeskyně Kirito

Možná uchopit ten meč byla ta nejhorší věc ve tvém životě co jsi provedla. Nebo ta nejúžasnější těžko říci. V tvé mysli se rozeřval ten hlas. "Néééé ta je mo....." Ale umlkl jak se tvé prsti obemkly kolem jílce. To není přesné zmizel něco co tížilo tvé srdce se rozpadlo.
Na okamžik si cítila cizí vědomí. Cítíš jak ti chlad proniká prsty a šíří se pomalu jako jed do celého těla. Náhle strašná bolest kdy se ti ledové spáry sevřou kolem srdce. Najednou tě pohltí tma.
Stojíš na temném místě. Kolem tebe víří obrazy ne spíše výjevy z tvého života víš že tam nejsi sama. Za tebou stojí poměrně vysoký muž sportovní postavy. Tvař má rysi dravého ptáka. Má ty nejmodřejší oči jaké si kdy vydělal. Dlouhé vlasy barvy namodralého stříbra mu končí těsně nad pasem. Ze zad mu vyrůstají dvě ohromná sněhově bíla křídla.
Náhle k tobě přistoupí obejme tě a zahalí křídly. Když ovijí svá ruce kolem tvého těla všimneš si na rukou krvavě zbarvených okovů. Jeho dotyk tě mrazí ale ty okovy pravděpodobně je mé i na krku pálí jako plamen.
Kolem vás prolétají scény z tvé ho života. Jedna za druhou. Najedou se začnou zjevovat ty špatné. Čím horší tím plamen okovy je silnější a šíří se. Chlad sním bojuje ale prohrává. Pak se objeví ta kdy si naposled vydělal svého syna. Následujíc byla spíš z nočních můr. Kdy tvůj manžel vraždí tvého syna. To byla patrně poslední kapka. Žár z okovů se zformuje do hrotu který ti proklej tvé srdce naplněné strachem. Cítíš jak se tím strachem ten žár živý. A současně s tebe vysává životní sílu. Ty se propadáš do temnoty.
"No tak bojuj s tím já to sám nezvládnu." pronese cizí, melodický, uklidňující hlas který tě chladí v uchu. Musí patřit té postavě za tebou. Po chvíli urputného boje jež tě dovede na pokraj psychických sil se ti podaří ten plamen vypudí ze svého těla. Okovy na rukou toho muže jako by zchladli a přestanou zářit tváří se jako krvavě rudý kov. I když jsou o trošku větší než byli. "Dobrá práce princezno."
Pak se vrátíš do reality, pokud se to tak dá nazvat. Stojíš v nějakém rudém pokoji. Z tvého hrdla ještě uniká šílený smích. Po chvilce nechápavého zírání ti dojde že to nebude pokoj. Ale asi kupé. Na podlaze je něco co by mohlo být. Ach bože. Není tam ten car původně část hnědé kutny? Jediné plus je že se svět vrátil do normálu. Ale vůbec nejvýš co se stalo. Meč držíš v ruce a všimneš si jak ruda skvrna v očích mizí. A svítí už jen modře. Jen ta divná rudna na hlavě toho dravce. Se jako By krvavě vysmíval tvému zmatku.
Jsi strašně unavené jako by si celá den dělala tvrdý stretching. Ruku v níž držíš meč už nedokážeš ani podřadně zvednout aby sis nepomohla druhou. A podle zvuku hodinek, které tu kdo si zapomněl na stolku. No spíš toho co kdysi bývalo stolkem. Hlásí že jsou dvě rané. Vetři mate po třetí mate přijet do Berlína. Avšak to není tak zle jako to že vůbec nevíš co si dělal od půlnoci do dvou. Stejně jako si nemůžeš vzpomenout na tvař a jméno tvé sestry.
Je ti však jasné že ta zbraň je prokletá a nyní i ty. Cítíš ten vemlouvaví krvaví démonický plamen v podobě kovu na jednom ze svých prstů. Stejně jako víš, že tvá tělesná teplota je nižší než by bilo běžné u lidí.

Riellin de Chamboasé - 1. července 2018 23:43
Riellin de Chamboasé

Takový náraz jsem nečekala ani v nejhorší noční můře a vykřikla, když jsem narazila do stěny a okna vagonu. Ze rtů se mi vydralo zaskučení. V první chvíli jsem si myslela, že umírám. Když jsem znovu popadla dech, pročistila se mi i hlava. Musela jsem si skousnout ret, když jsem uviděla ránu na ruce a všude krev. Bolest ale ustoupila mému překvapení a údivu, když se schránka otevřela. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Krása a děsivost skloubena do úžasné zbraně. Nebyl ale na nic čas. Sáhla jsem po meči a sevřela jeho rukojeť v dlani. Byla to jediná možnost, jak se bránit a možná i přežít, i když jsem se stěží mohla hýbat, ale nemínila jsem dát svou kůži a život jen tak zdarma.

Pán Jeskyně - 1. července 2018 23:18
Pán jeskyně Kirito

Na záštitě tě zaujal ještě jedna věc. Několik rudých run nebo zvláštních písmen na čele toho dravce a podivína krvavě ruda jiskra v očích.

Pán Jeskyně - 1. července 2018 23:12
Pán jeskyně Kirito

Plán to jistě nebyl špatný. Problesklo ti hlavou, když do tvého těla narazilo něco o síle beranidla. To mělo za následek, že si se vznesla do vzduchu a tvrdě jsi narazila na okno. Z okna se vysypali střepy. Avšak sis mohla užít zadostiučinění, že ten mnich co do tebe vrazil asi nedopadne moc lepe. Protože do něj následně vrazil ten ze spojovacích dveří.
Dopad na okno byl zdrcující. Můžeš hovořit o štěstí, že máš páteř v jednom kuse. I když se můžeš stěží hýbat, aby si neskučela bolestí. Odhaduješ že tvá mobilita a rychlost spadly asi na padesát procent. Možná to je ještě horší. Střepy z okna tě zranili všude po těle. Ale nejhůř to odskákala ruka v níž držíš tu podivnou nezvykle lehkou schránu ve tvaru panny. Krev ti steka po paži přímo na tu schránu jež ti vyklouzla z ruky.
Tak nějak si stihneš všimnout že krev nateče, i panně do úst. Te se modře rozzáří oči. Řetězy na ní zmrznou až se z křehkostí rozpadnou. I ty můžeš pociťovat že v kupé klesla teplota ze dvaceti sedmy stupňů na sedmnáct. Panna se pomalu otevře a v ní v bledě modrém až bílem sametu spočívá rapír.
Jak zvláštní nemáš moc času, než se ti dva mniši s těla jako ze železa vzpamatují. Přesto nedokážeš neobdivovat krasu té zbraně.
Jílec
Je patrně s nějaké hodně vzácné bíle kůže protože si ji nikdy před tím neviděla. Na jednom konci je zakončen krystalem ledu. Vypadá velmi opravdově a z něho vychází sněhově bílá stuha velmi úzké. Spoj mezi krystalem a stuhou není vidět jako by to byl jeden celek, ale to se dá říct o celém rapíru. Stuha je zdobena jemnou kresbou bílých peříček vyšitých stříbřitou nití. Stuha má asi metr. Jak si všimneš podobny motiv je i na kůži, jako by i ona byla prošita nebo potištěna. Na druhé straně přechází do záštity.
Záštita
Je tvořena tenkým stříbřitě bílo modrým drátem. Vytvarovaná do hlavy dravého ptáka s křídly. Křídla ti připomínají z nějakého důvodu křídla andělů. A tvoří v podstatě ochranný košík záštity, aby chránili ruku uživatele proti ostří nepřátelské zbraně. Zato hlava vypadá elegantně a neskonale dravě. Oči jsou tvořeni stejným materiálem, jako krystal na konci jílce. Dvě kulaté oči hledí dopředu s pohrdavým arogantním výrazem. Z nějakého zvláštního důvodu máš pocit, jako by bili živé. A byl v nich jasný vražedný záměr. Zobák vypadá dosti mohutně a ostře jako u orla nebo sokola. I když je rozměrově přesně k hlavě Z něho vystupuje čepel.
Čepel
Je tenká skoro jako list dlouhá a současně úzká. Vypadá jako by byla ukovaná z toho nejmodřejšího ledu ledovce. A co je nezvykle zarážející je průhledná. Od zobáku je do ní vytepán, nebo spíše vyleptán. Strašně drobný text. I když nemáš čas to zkoumat podrobně jsi si zatraceně jista že jsou to buď runy nebo písmo, které si nikdy neviděla. A máš pocit že se pohybuje v čepeli jako krev v lidském těle.
Nakonec tě s pohledu na rapír odvedou zvuky. Které slibují že mniši se brzo vyprostí a boudou zase akceschopní. I když na tom také nejsou nejlíp budou na tom asi o dost lepe než ty.

Pán Jeskyně - 22. června 2018 20:26
Pán jeskyně Kirito

// omlouvám se nestíhám odpovím příští týden

Riellin de Chamboasé - 17. června 2018 12:29
Riellin de Chamboasé

Několik úderů srdce se pořádně rozhlédnu. Otevřu okno, jako poslední možnost úniku, připravena, pokud jich bude moc, tak vyhodit pouzdro, tašku a sama vyskočit ven, což by se relativně dalo při téhle rychlosti. „A dost, konec utíkání," zašeptal jsem sama pro sebe. Měl pravdu, bylo na čase začít bojovat. Pouzdro jsem postavila na zem a chystala se ho použít jako štít. Vzala jsme lampičky, připravena jednu z nich hodit po prvním, který se přiblíží. Tašku jsem nechala položenou na zemi, jelikož v ní bylo jen oblečení, i tak jsme ale honem vzala peněženku a strčila si ji do kapsy kalhot a zapla ji, protože jeden nikdy neví… zkusila jsem, jestli pouzdro půjde za řetěz vzít a nést. Chtěla jsem si zkusit prorazit cestu do kuchyňského vozu, kde bych mohla přijít alespoň k noži, kterým by se dalo bránit a schrána měla posloužit jak rozrážedlo. Zhluboka jsme se nadechla a čekala, až některé dveře povolí, jednou rukou držíc řetěz a druhou lampičku.

1 2 3 4 5 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace