Nás Štěstěna neprovází (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Nás Štěstěna neprovází

Pán Jeskyně:

Neera

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Když se člověku v jednom okamžiku rozpadne celý život, vždycky se ptá, proč zrovna on. A když se to nestane jen jednou…
Může být všechno trestem za jednu nerozvážnou větu? Může to být spiknutí? Nebo je to prostě jenom blbá náhoda, která touží po krvi?

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Předem domluveno

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Soundtraky v playlistu: zde Deníky Kapitola první → Zpracování PJ (heslo: štěstěna)

Kapitol

District 7

Hráči: (1/1) Katanga

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 9 ⇒|

Sean Avery - 14. října 2018 22:11
Sean Avery

//antimazací ťuk

Sean Avery - 17. září 2018 16:10
Sean Avery

Tma nás obalovala jako přátelská deka a popouštěla uzdu myšlenkám. Nechávám oči otevřené, vpíjím se jimi do toho přítmí kolem a spíše jen nevědomky jimi kloužu po hranách předmětů, které nacházím.
„Víš, Dandelion...“ odpovídám jí tiše a ztěžka, „každá rostlina, která je něčím krásná, zajímavá nebo užitečná... musí v hloubi duše počítat s tím, že si ji ti, kdo se o ni starali, jednou utrhnou. Třeba i pro potěchu. V lese taky pečujeme o stromy a pak je pokácíme pro užitek. Pěstujeme nové duše, abychom je pak zničili. Neříkám, že je to správné a spravedlivé. Je to ale... skutečnost.
Ale stejně, když sis je utrhla a dala do vody – snažily se žít a ukazovat svou krásu, dokud to ještě šlo. Nevím, jestli se cítily povedené. Nikdy jsem si s nimi moc nerozuměl. Ne, že bych se nesnažil...“
Začínám být dnem příliš vyčerpaný než abych měl sílu přemýšlet nad patřičností a ohleduplností a pokračuji v Dandelionině alegorii zcela úmyslně. Opatrně pokládám ruku vedle sebe a moje od okna chladivé prsty se dotknou její drobné tváře. „Teď jsme oba květy ve váze (i když já se popravdě cítím spíše jako podříznutý pokřivený stromek). A musíme se snažit, aby si nás zapamatovali v naší kráse, i když mimo naši domovskou zahradu nikdy nezazáří přirozeně a naplno.“

Pán Jeskyně - 11. září 2018 22:07
Pán jeskyně Neera

„Díky,“ zamumlá Dandelion tiše a za jejími slovy je cítit nepatrný úsměv, „Já... myslím, že ano. Na chvíli určitě. Nikdy jsem nic takového nezažila, mít kolem sebe všechny ty krásné křehké věci a všichni se o mě starali, jako bych byla nějaká princezna.“
V přítmí jako by bylo všechno slyšet daleko líp. Náznak nevěřícného pobavení, spíš jenom v dechu než ve skutečném smíchu. Dlouhý, ke konci roztřesený výdech, okamžik ticha, namáhavé polknutí.
„Kousek od domu nám rostou slunečnice a plaménky. Já... chodívala jsem je zalívat a sbírat z nich takové ty malé lepkavé broučky a... teď přemýšlím, jestli se cítily zmatené a podvedené, když jsem z nich udělala mámě kytičku...“

Sean Avery - 20. srpna 2018 16:04
Sean Avery

Zaťaté pěsti povolí, stejně jako můj napjatý postoj. Rozpletu ruce z hrudi a špičky prstů položím na sklo okna. Někde na okraji mysli zatoužím zase po tom úžasném pohledu z okna vlaku. Po nekonečných polích i po skaliskách. Ale ne. V ulicích víří umělá světla, marně se snažící ohromovat.
„Nemyslím si, že to je špatně,“ povzdechnu si do skla a pak se od okna odvrátím a podívám se zase směrem k Dandelion. „Myslím, že v ty chvíle, kdy na Astera zapomněla – nebo kdy zapomněla, proč tam Aster ve skutečnosti je – byla nejkrásnější. Stejně jako ty v těch nádherných šatech. Já... nevím, jestli jsi doopravdy dokázala v tu chvíli zapomenout na to všechno kolem, ale vypadala jsi tak. Byla jsi překrásná,“ pokusím se o chabý úsměv. „Taky jsem na chvíli zapomněl, že tančím pro nenasytné lovce na tribunách. A ne. Nemyslím si, že je to špatně. Možná bych byl i raději, kdybych zapomínal častěji.“ Zatímco mluvím – sám překvapený, kolik slov se ve mně bere – jdu pozvolna zpátky k polštáři na zemi a přidřepnu si vedle něj.

Pán Jeskyně - 14. srpna 2018 15:44
Pán jeskyně Neera

Já nejsem Aster.
„Já vím,“ hlesne Dandelion a její hlas zní ze tmy za tvými zády zmateně. Zašustí přikrývky a téměř zakryjí prudký, překvapený nádech náhlého pochopení. Malá hromádka u paty postele se ponoří do provinilého ticha.

Až po chvilce tiše souhlasně zamručí.
„Asi máš pravdu. Myslím, že to byl krásný tanec. Jenom by mě zajímalo, jestli dokázala tančit tak, aby na něj aspoň na chviličku zapomněla. Nebo... bylo by špatně, kdyby ano?“ na krátký okamžik zazní v jejím hlase ta úpěnlivá potřeba slyšet, že je všechno v pořádku, vzápětí ji ale překryje ne úplně povedený pokus o kousavý tón, Oni s tím každopádně problém nemají.“

Sean Avery - 20. července 2018 16:07
Sean Avery

Když Dandelion přivře oči, nechám jí křivý cop sklouznout přes rameno na záda. Sám si opřu lokty o kolena a nechám si hlavu klesnout do dlaní. Malá spánková můra si pomalu chystá cestu do mé mysli. Před očima mi naskakují záblesky dnešního dne. Kapitolský okruh... Pohled na Astera v zrcadle...

‚Víš, přemýšlela jsem...‘
Maličko zamžourám a sklouznu pohledem k její tváři. Ospalou zvídavost, se kterou jsem se na malou vílu podíval, vystřídá dokonale bdělé znepokojení. Ta bezelstná úvaha mi nalije led do útrob. Jsem náhle napjatý, plný štítivosti a teprve po krátkém zamyšlení mi dochází, proč vlastně. Myslíš, že usínáš vlkům na talíři, Dandelion? Beze slov vstanu ze svého polštáře a přejdu k oknu. Dívám se na podivně široké kapitolské ulice a nabubřelou, moderní architekturu, ale přitom je vlastně nevidím. Uvědomím si, mám ruce pevně v pěst, nějak ale nedokážou polevit. Založím si je na prsou, aby to Dandelion, ke které jsem zády, neviděla. Aster chtěl Lysiantru zabít, byla pro něj jen kořistí. Copak věří tomu, že si z ní udělám kořist?
„Já nejsem Aster,“ řeknu trochu chraplavě, jak nebyl hlas ještě připravený.
Jenže co když nebudu mít na výběr?
„Lysiantra se nebála smrti. Pokud by měla tu noc zemřít, chtěla ji protančit, ne se strachovat.“
Probůh, co to jen plácám?
„Promiň,“ hlesnu tiše, až se okenní tabulka, o kterou jsem si opřel čelo, mírně zamlží mým dechem.

Pán Jeskyně - 19. července 2018 17:13
Pán jeskyně Neera

„Vlastně nevím,“ broukne a lehce jí cuknou koutky, když legračně zamžourá a zkusí dohlédnout na tvoje prsty nad čelem, „Ale spíš to druhé.“
Znovu zavře oči a chvíli jenom tiše hluboce dýchá.

„Víš, přemýšlela jsem,“ nadhodí potom bez varování polohlasem, ale oči nechá zavřené, „Lysiantra celou noc věděla, že se jí Aster chystá zabít, ale stejně dál tančila s vílami. Nic neudělala. Nikdy jsem si toho nevšimla, až teď.“

Sean Avery - 18. července 2018 16:53
Sean Avery

Teď už v ní uvidím jen vílu, prolétne mi hlavou, když vidím, jak se Dandelion stočila na polštář. Natáhnu k ní ruku, ale pak se na chvíli zarazím a doufám, že světlo lampičky skrývá to, jak rudnu – nějak nevím, co se s malými tulivými holkami dělá, aby to nevypadalo špatně. Pak jí ale vymotám jeden z pramenů vlasů a začnu z nich plést úzký cop. Zrovna dvakrát mi to nejde, ale je to uklidňující gesto. Nevím, jak pro ni, ale pro mě určitě.
„Chceš... chceš si promluvit, nebo jsi jen utekla spát pryč od samoty, krásná Lysiantro?“ zeptám se jí nejistě.

Pán Jeskyně - 13. července 2018 09:41
Pán jeskyně Neera

//Pokud si budeš chtít povídat, máš možnost, pokud ne, houkni, pojedu dál ;)

Pán Jeskyně - 13. července 2018 09:41
Pán jeskyně Neera

Dandelion zůstane váhavě stát hned za dveřmi. Rozpačitě zvedne oči. Ani ona nic neříká. Jedna vteřina po druhé pomalu odplývají do nejistoty.
O krok couvne a s neurčitým omluvným zamumláním naznačí posunkem přes rameno ke dveřím, že teda zase půjde, přesně v tom okamžiku, kdy stáhneš na zem další polštář. Trošku rozpačitě přešlápne, ale pak se s vděčným úsměvem přijde schovat za tebou do úkrytu za mohutnou postelí. Stočí se na polštáři jako kotě s rukama složenýma pod hlavou.

Sean Avery - 29. června 2018 13:54
Sean Avery

Velkou část večeře jsem očima zalétal k mámě. Nesnažil jsem se s ní navázat hovor – měl jsem silný pocit, že o to ona sama nestojí. Jsem zvyklý na její odtažitost, ale i tak mě pohled na Shanu přitahoval. Chovala se jinak, jen neznatelně, ale jinak než obvykle. Samozřejmě. Rok co rok sem jezdí vyprovázet děti na smrt. Jakmile mi ta myšlenka projela hlavou, ztratil jsem chuť k jídlu a v lahodné čokoládové pěně jsem se jen symbolicky hrabal naleštěnou elegantní lžičkou na dlouhé stopce.
Těšil jsem se na soukromí. Těšil jsem se, až zapluji do pokoje, ať už bude vypadat jakkoli, až si budu moci opláchnout tělo studenou vodou (nemám pochyby o tom, že v pokoji bude má soukromá koupelna, obávám se jen toho, že mi zhýčkaný Kapitol nenabídne teplotu a svěžest ledové bystřiny) a až se budu moci zahalit do tmy. Jen krátce se zdržím u dveří, kde vidím Shanu, jak přebírá růže, a s malou vráskou mezi obočím se od nich odvracím.

Místnost zalévá měkké teplé světlo malé noční lampičky a já sedím na zemi, lopatkami se opírám o rám zvýšené postele, na sobě jen spodek z pyžama z jemné látky v barvě tisu, rukama si soustředněně projíždím vlhké vlasy, když ke mě vklouzne Dandelion. Zdvihnu k ní oči. Mlčím, ale nevyháním ji. Po chvíli tiché výměny pohledů se natáhnu za sebe, nahmatám roh polštáře a stáhnu ho vedle sebe na zem. Plácnutím dlaně o jemně vzorkované břicho polštáře vybídnu Dandelion, aby si ke mně sedla.

Pán Jeskyně - 19. června 2018 21:08
Pán jeskyně Neera

Kdyby byl v salónu Sahelmo, nejspíš by se z tvé chuti usadit se na koberci skácel do mdlob, ale všichni přítomní jsou naštěstí stejně necivilizovaného ražení jako ty. Jen bíle oděná žena téměř neslyšně zamíří sebrat Oakesova motýlka, zatímco tvůj mentor s těžko potlačovaným podrážděním tahá za rukávy úzce vypasovaného saka a netrpělivě ho ze sebe strhává. Zarazí se až na poslední chvíli, aby sako ženě podal, místo aby ho taky mrsknul přes místnost. Ona naznačí drobnou úklonu, aniž by se mu podívala do tváře a odnese svršky pryč. O několik minut později už zase stojí na svém místě jako by ho nikdy neopustila.
Oakes vám dá chvíli oddechu. Ve vašich pokojích je spousta šatů, do kterých byste se mohli převléct z extravagantních kostýmů, než vám lidé v bílém bez jediného slova a se sklopenými hlavami naservírují další úchvatnou večeři. Asi byste to měli udělat, Oakesovi přimhouřené oči to naznačují. Ale chce se ti vzdát alespoň té pohádkové připomínky domova, té jistoty, kterou ti na chvíli propůjčila tvář Astera Lovce?

........

Matka se vrátí až v polovině večeře. Vypadá unaveně. Nebo by spíš měla vypadat unaveně. K jejímu výrazu a pokleslým ramenům by měly patřit kruhy pod očima a dvě tmavé vrásky, které jí nad kořenem nosu dělají malé véčko, ty bys ale v její tváři hledal marně. Místo toho působí její tvář nepřirozeně svěže, na lícních kostech náznak zdravého ruměnce a tmavě rudé rty stisknuté. S každým krokem se široké rozevřené rukávy jejího mechově zeleného kabátku, spadající až ke kolenům zavlní. V záhybech látky se očím téměř skrývá pahýl zmrzačené ruky.
„Jak to šlo?“ zeptá se Oakes mezi sousty bažanta v mandarinkové omáčce. Shana jenom na chvíli zavře oči a zakroutí hlavou.
„Nebude se mnou mluvit. Serray má svoje zásady, odtuší jako by citovala a podle ironie v jejím hlase, ať už je Serray kdokoliv, má o jeho (nebo možná jejích) zásadách vlastní mínění.

........

Z talířků zmizely i poslední cáry nadýchané čokoládové pěny, padla přání na dobrou noc. Vlastně ses zrovna snažil zavřít dveře svého pokoje, když se salónem rozlehlo melodické zacinkání, spíš hudba než jenom dveřní zvonek.
Otevře Shana a okrajem dveří můžeš zahlédnout další siluetu v bílé tunice, tmavovlasý muž s orlím nosem a plnovousem. Jen o několik vteřin později se matka vrací do salónu, v ohbí lokte opřený pugét růží barvy zapadajícího slunce a pohled zamyšleně upírající na drobnou kartičku, která byla zasunutá mezi květy.

........

Netrvá to dlouho. Jen pár minut temného ticha. Pak se dveře tiše znova otevřou a dovnitř vklouzne drobný tichý stín.

Sean Avery - 10. června 2018 09:18
Sean Avery

Pořád mi to duní v hlavě. Velké množství lidí, hlasů, vjemů. Seane, jsi jako rys. Jako puma. Jako losos. To přirovnání bylo buď hodně geniální, nebo hodně pitomé. Sázel bych na to druhé. Chtěl bych si s Dandelion promluvit v soukromí – její zmatek mě taky pálí a nechci ji odbýt, tady ale prostě není kde a kdy. Věnuji jí jen omluvný úsměv, když se na nás vrhají další a další barevní... nemohu to nazvat jinak, byť je v tom mnoho hořkosti... obdivovatelé.
...

„Díky, Oaksi“ vydechl jsem, když nás Oaks dostal do výtahu. Uvědomil jsem si, že ač jsem vlastně opravdu jen stál, jsem pod tunikou zpocený a moje tvář zůstává stále suchá jen díky vrstvě makeupu a tužidla ve vlasech. Povolím hrdinský postoj a opřu se o hladkou stěnu výtahu. Konečně trocha samoty a soukromí. Prohránu si si rukou vlasy a vypletu z nich Asterovu koženou šňůrku. Nechal jsem si ji pak po celou dobu cesty v prstech, bezděčně jsem si do ní zamotával prsty, utahoval a zase je vymotával, občas až k hranici bolesti.
Co jsem to vlastně teď zažil? Proč mě to určitým způsobem bavilo? Je to v pořádku?

Salón mě už překvapuje méně, než by měl a chtěl. Za poslední hodiny se kolem mě vystřídalo tolik kapitolských interiérů a exteriérů, že začínám být na zdejší styl pomaličku zvyklý. Padá na mě únava. Všimne si někdo, když se zabořím do koberce jako do trávy? Jenže Oaks už podruhé mluví o zítřejším výcviku a to mě vytrhává. „Skvěle,“ houknu a zní to tragičtěji, než má. Popravdě – když se oprostím od příčin, které k tomu vedou – tak se na trochu pohybu a tvrdé práce těším. Zatím jsem se cítil jen jako vajíčko na polštáři z nejjemnější slámy. Malované vajíčko. Usadím se na koberec, nehledě na taburetky a křesílka kolem, a začnu si pomalu protahovat zatuhlý krk a ramena. Vážně jsem celý den nic nedělal? Proč je to tak vyčerpávající?
Bílé pláště mi nejsou příjemné (když je konečně přestanu vnímat jen jako závěsy) a dívám se na ně úkosem.
Křupnutí krkem se rozlehne celou místností, stejně jako můj úlevný výdech.

Pán Jeskyně - 30. května 2018 21:15
Pán jeskyně Neera

Dandelion se ti opře o ramena a zlehka se přehoupne přes bočnici vozu. Je skutečně lehká jako list ve větru.
„Ti lidi vypadali, že nás mají rádi,“ špitne tiše. Kolem vás je lomoz a křik, ale její teplý dech tě lehce polechtá na uchu a slyšíš každé její slovo. Pořád je rozzářená úsměvem a tváře má zardělé rozrušením, ale v očích má zmatek, když hlesne: „Jak to?“

----

„Ale vypadal jsi u toho skvěle, hotový bojovník!“ mávne Sahelmo rukou jako by nebrat tvoje námitky najevo víc než jedinou zbloudilou mouchu, která bzučí koni kolem uší, „Jako rys připravený ke skoku!“ dodá, patřičně hrdý na to přirovnání.
Z davu zaslechneš pár dalších nadšených variant. Mladá manikérka namítá, že je to spíš puma, padne dokonce i losos.
Je otázka, jestli lidé, kteří tráví celý život ve vysokých věžích z ocele a skla, ta slova vůbec znají? Snad ani nemají jak. Viděli je maximálně na talíři.

----

„Tak jo, rozpusťte ten večírek, ty dva musím zítra ráno dodat k výcviku v použitelném stavu,“ zachrání tě vzápětí Oakesův rázný chraplák. Objeví se vám za zády a rozežene oba přípravné týmy jako hejno pestrobarevných ptáčků. O moc víc toho neřekne, jenom vám pohybem hlavy pokyne, ať ho následujete před halu k prosklenému výtahu.
Už jenom ta maličká místnůstka je plná naleštěného kovu, v rohu stojí ve zdobené váze stvol nějaké zvláštní omamně vonící květiny a hraje tichá cinkavá hudba.

Dveře se po několika dlouhých okamžicích otevřou do rozlehlé haly, která by pojmula snad celé přízemí vašeho domu. Na stěně se leskne dlouhý televizní panel a na nadýchaném zeleném koberci postávají nejrůznější více či méně obskurně tvarované pohovky, taburetky a odkládací stolky. Křišťálový lustr se nepatrně pohupuje a hází po stěnách barevná prasátka.
Ve vší té pompéznosti by bylo snadné přehlédnout, že v rozích místnosti stojí muž a žena v prostých bílých tunikách, s rukama založenýma za zády a sklopenou hlavou.

„Pojďte,“ vyzve je Oakes a vykročí do apartmánu, během chůze si bezmyšlenkovitě trhnutím uvolní motýlka a zahodí ho někam do rohu, „Dáme si nějakou večeři a pak byste se měli pokusit vyspat. Radím vám, abyste si zítra dali do těla.“
Shana není nikde v dohledu.

Sean Avery - 10. května 2018 19:08
Sean Avery

Kde se ve mně bere ta jistota a pevnost dubu? Přikovaly mě k vozu pouze reflektory a tisícovky očí, nebo ta odolnost a stabilita ve mě byla vždy a teď se jen na chvíli probudila? Asterovi na obrazovce věnuji dlouhý pohled plný alespoň zdánlivé síly a odhodlání – jsme v tom společně, on i já – a díky chytrému umístění kapitolských kamer se i Aster stejně tvrdě a pronikavě zadívá přímo na diváky.
Elm se musí na náměstí u obrazovy dusit smíchy. Určitě nemůže uvěřit tomu, co vidí.
Koutek úst mi bezděčně zacuká, naštěstí to na mé tváři není příliš poznat (alepoň doposud nikdy nebylo) a podle obrazovky se už kamery dávno dívají na vůz za mnou.
...

Když se dívám a poslouchám prezidenta Snowa, vystanou mi v duchu slova Dandelion. „V televizi vypadáš vyšší.“ Bez ohledu na všemožné jiné okolnosti cítím k tomu člověku na balkónu sympatie.
...

Z vozu seskočím jako první, abych mohl natáhnout k Dandelion ruce a elegantně ji snést z vozu na zem jako nejcennější pápěří. Stále si držím tu masku lesního hrdiny. Chtě nechtě mě to baví. Ani nevím, jak jsem se do té role dostal, ale jsem v ní. Alespoň do doby, než přijde Sahelmo a se vší svou žoviálností je na mě neuvěřitelně hrdý. Pouštím Dandelion a nejistě se na vír kolem podívám. „No... díky, ale já tam přece... jen... stál.“ Obracím prázdné dlaně vzhůru, jako bych čekal vysvětlení toho svého údajného výkonu. Očima hledám Rivu. Těch dravých gratulantů je na mě podněkud moc a možná bych je raději vyměnil za další promenádu městským okruhem. Nebo procházku bažinou. Nebo tak něco.
Je to dobré. Sean je zpátky.

Pán Jeskyně - 2. května 2018 18:48
Pán jeskyně Neera

Kopyta koní nezvednou z hladké dlažby kapitolských ulic ani zrnko prachu, když vás, podivně vzdálené a nedotknutelné, unáší burácejícím davem. Co chvíli se z hlubin potlesku a hvízdání vzedme vlna extatického nadšení.
Máš pocit, že volají tvoje jméno. Nebo alespoň bývalo tvoje, než jsi s toulcem šípů na zádech stanul po boku lesní paní.
Máš pocit, že jsi na jedné z obrazovek zahlédl vlastní tvář, i ta se ti ale zdála podivně cizí. Odhodlaná. Sebejistá. Bez slitování. Nepodobala se té, kterou jsi vídával odrážet se v mihotavé hladině lesních tůní. Jen ten přísný, odtažitý pohled v očích ti nebyl tak úplně neznámý...

Lysiantře po tvém boku naopak hraje na rtech jemný úsměv, čas od času davu elegantně pokyne rukou nebo hlavou, jednou se na jedoucím voze dokonce pokusí o drobné pukrle a pak je jí tvoje jistá silná ruka kolem pasu víc než vhod.

Svět se slíval do zmateného víru barev a hlasů, neutuchajícího nadšení a skandování, stoupajících tónů velkolepých trubek. Všechny vozy se shromáždily na náměstí, kde vás uvítal osobně sám prezident Snow. Hovořil z balkónu, mluvil o cti a odvaze, o úctě a obdivu a o hrdosti vašich domovů, bylo ale těžké vnímat jeho slova. Zvlášť, když se člověk nemůže zbavit myšlenky, že na televizní obrazovce vypadá ten drobný muž s bílými vlasy, příliš velkými rysy a bílou růží v klopě přece jenom nějak vyšší a vznešenější.

Poklidným krokem vás koně odvezou z městského okruhu a dveře rozsáhlé stájové haly vás skryjí očím kapitolanů, klid je to ale jenom zdánlivý, protože kolem všech splátců se začnou okamžitě jako pestrobarevné včely rojit jejich designéři a přípravné týmy. I tobě přijde Coronalia a její kolegové pogratulovat k impozantnímu vystoupení, které určitě nikdo z důležitých sponzorů nemohl přehlédnout, Sahelmo ti poklepává na rameno s nepopiratelně hrdým výrazem, jako by cokoliv z toho, co se odehrálo byla jeho osobní zásluha.
Jen Rivu objevíš až po chvíli opodál, opírat se o stěnu s nepřítomným, zasněným úsměvem.

Sean Avery - 16. dubna 2018 18:58
Sean Avery

Když bláznivý designér obskakuje Lysiantru i na voze, není pro mě obtížné stát se Asterem, který chce ochránit vílu před zlým větrem. O síle uragánu. Napudrovaného. Silnou paži natáhnu tak, jako bych chtěl obejmout děvče zezadu kolem pasu. Nedotýkám se jí. Ta ruka chrání, ale také varuje, říká, že se může kdykoli vymrštit proti ohrožení. Stoje na stupínku povozu, shlížím s přimhouřenými víčky na to nebezpečí pod sebou. Zkřivíš jí vlas, jediný vlas a... vyhrožoval můj postoj. Beru to jako hru, ale moje tvář je v tu chvíli majetničtější a drsnější, než si uvědomuji.
Než mi designér věnuje pohled, všimnu si Rivy. Mrknu na ni. Bradu nahoru. Ale tu paži kolem Dandelion nechám na svém místě. Druhou rukou se chytím vozu, tak akorát včas, abych při rozjezdu udržel rovnováhu.

Hluk jásajícího Kapitolu se probíjí do mé hlavy, ale snažím se ho přetvořit na něco jiného. Kolem vřískají draví ptáci, hřmí divá zvěř a já musím ochránit svou lesní královnu. Brada vztyčená, statná ramena narovnaná, rty pevné semknuté a mírně přimhouřené oči čelící jasnému světlu.
Nesmím polepit.
Nesmím ukázat slabost.
Jinak ta zvěř roztrhá můj křehký lesní kvítek a světlo mého života zhasne.
Musím ochránit svou Almond.

Pán Jeskyně - 25. března 2018 19:28
Pán jeskyně Neera

Jemný pohyb měkkých pysků tě pošimrá na dlani, cítíš teplý dech kobylky pátrající ve tvé ruce po něčem dobrém.
„A vzal bys mě na Půlnoční blata zpívat pro zlaté kapradí?“ pousměje se drobná víla, když laškovně přejde do dalších příběhů sedmého kraje, „S takovým neohrožených ochráncem bych se nebála duchů ani běsů.“
Natáhne se na špičky a zvědavě přejede prsty po letkách šípů naskládaných v Asterově toulci.

Vzápětí se jejímu designérovi podaří zachytit ji zlehka za loket a odtáhnout ji o dva kroky dál pod záminkou úpravy řasení na sukni, to už ale utopíš svět v koňské hřívě. Ze svalnatého koňského krku na tebe dýchá zemité teplo, z typického pachu hřívy, sena a hnoje ale zůstala jenom nepatrná stopa, překrytá vtíravě neskutečnou vůní jarní louky.
Možná máte společného víc, než by se na první pohled zdálo, ty a ta kobylka.

„Doufám, že jste se skamarádili,“ odtuší Riva s tichým úsměvem a kobylka zatančí kopyty po betonové podlaze a odfrknutím ti foukne do ucha. Nataženýma rukama ti naznačí, aby ses otočil k ní, zlehka ti upraví uvolněný pramen vlasů, bříškem palce setře nepatrnou šmouhu ze spánku a s úsměvem přikývne. Pak ustoupí, jako by v hangáru ani nebyla. Zatímco ostatní ještě horečně upravují poslední detaily, ona jenom s neurčitým spokojeným úsměvem pozoruje.
Muž v bílém mezitím stihl do vozu zapřáhnout i druhého, stejně vznešeně elegantního ryzáka a můžeš vidět, že procesí se už začíná řadit u východu z haly, dívčin designér vás protivně pisklavým hlasem pobízí, abyste už nastoupili, aby mohl vzápětí začít fanaticky řasit Dandelion vlečku kolem nohou. Ta se zasněně přivřenýma očima a nakloněnou hlavou pomalu zvedá a znovu nechává klesat ruce v elegantních obloucích a spirálách, jako by tančila na hudbu lesa, kterou může slyšet jenom ona. Bylo by tak snadné vidět motýly proplétat se mezi pohyby jejích prstů...

Tlumené hlasy bubnů a trubek v prvních tónech státní hymny.
Ostré klapání kopyt po zemi.
Drobné trhnutí, se kterým se vůz dá do pohybu.

V posledním okamžiku zahlédneš Rivin povzbudivý úsměv. Dvěma prsty si poklepe na bradu a pak ji ve významném gestu pozvedne nahoru.

Koně uhání krátkým zešeřelým tunelem. Za jeho hranou se mihne sametový letní večer, zotročený jasným světlem lamp.

Je to jako skočit šipku do jezera. Po všech těch drobných, téměř nevědomých zvucích přijde náraz a s ním ticho, takové ticho, že tlačí do uší a rezonuje svou vlastní silou, která by v sobě mohla nést celý nepoznaný svět vlastních zvuků. Ten pocit byl možná přirozený, ale uměl být nekonečně děsivý.
I tady bylo téměř ticho. Pak přišel náraz. A svět vybuchl ve vlnách jásotu.

Sean Avery - 10. března 2018 17:24
Sean Avery

Nemusím očima bloudit dlouho. Hala je plná pestrobarevných štěbetajících konfet, které víří jako čerstvé třísky v průvanu, je to barevný šum, který je však někde na pozadí. Já mám totiž před sebou to jediné, co lovce Astera zajímá. Svoji Lysiantru. Je křehká, nádherná a víská koně s nadpřirozenou něhou ve tváři.
Zatímco se vzdálenost mezi mnou a lesní paní zmenšuje, očima si prohlížím i jejího designéra. Snaha toho chlapíka vstoupit do okouzelní je úsměvná. „Možná se mi chce dostat pod sukni,“ vyskočí mi v hlavě Rivina slova a přejedu si designéra ještě jednou od umělecké hlavy až k naleštěné patě. „Designér bez dokonale žádné fantazie.“ Sám vlastně nevím, proč je mi toho cizího člověka líto.
Ta myšlenka ale rychle odlétne do pustin. Jsem už dostatečně blízko, abych si mohl s Dandelion prohodit pár slov aniž bych u toho řval na celou promenádu.
Naprosto bezděčně dojdu ke koňské víle, malé, křehké a nezvykle lesklé, položím jí dlaň nad nozdry na pozdrav a pak jí druhou rukou vjedu do srsti na hraně spodní čelisti. Je hebká, sametová a stále mě nedokáže přesvědčit, že je to skutečný kůň a ne jen pohyblivá socha. „Ohromně ti to sluší, Lysiantro,“ usměju se na Dandelion a dlaní, kterou jsem předtím držel koňský čumák, vezmu jeden z pramenů jejích vlasů a nechám si ho proklouznout ven. „Takhle bych tě chtěl vidět tančit mezi světluškami,,“ dodám pak s laskavým úsměvem. Z části to hraju, ale malá Dandelion je vážně okouzlující, jako by vypadla z pověsti o lesních vílách.
Pak udělám krok do strany, abych mohl svou velmi nalíčenou tvář zlehka opřít o koňský krk. Zhluboka dýchám a hledám alespoň náznak pachu, který by mě přesvědčil o tom, že to stvoření přede mnou je kůň. Na ryšavé srstli ulpí trocha pudru, já mám však důležitější misi než dávat pozor na líčidla.

Pán Jeskyně - 24. února 2018 22:20
Pán jeskyně Neera

„Tak,“ zaševelí spokojený hlas jako vítr hrající si ve stinné houštině, „Nezapomeň, že jsi lovec.“

Riva tě vede prázdnými chodbami. I když se bílé světlo z tenkých proužků pod stropem odráží od leštěných dlaždic, které co několik metrů zdobí reliéf kapitolského orla, působí na místní poměry velmi stroze.
Po několika odbočkách se vynoříte v rozlehlé zastřešené hale plné lidí. Splátce, na první pohled téměř k nepoznání, naprosto nepodobné překvapeným dětem, které jsi viděl v televizním záznamu, obletují designéři a jejich pomocné týmy, dokončují se složité účesy, špendlí látky a do toho všeho pofrkávají a podupávají koně zapřažení do otevřených vozů.

Elegantně stavěný kůň, který by v lesích při svážení dřeva nevydržel ani den, šťouchá měkkými pysky do čela dívky hladící ho po světlé lysince na čele. Její designér vypadá, že ho asi raní mrtvice, zvedá ruce, aby ochránil křehkou korunu z bílých lístečků se závojem splývajícím po vlasech před zlotřilým zvířetem, ale zároveň se jí bojí dotknout.
Kůň zafrká, když se k němu s Rivou přiblížíte a Dandelion se otočí s tváří rozzářenou okouzleným úsměvem. Dlouhé splývavé něžně zelené šaty pokrývá jemná bílá krajka, která vykresluje nenápadné obrazce zamrzlých listů a jako dlouhá vlečka se jí stáčí kolem nohou.
Je něžná a křehká, ale doslova září.
Lysiantra.

1 2 3 4 ... 9 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace