Nás Štěstěna neprovází (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Nás Štěstěna neprovází

Pán Jeskyně:

Neera

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Když se člověku v jednom okamžiku rozpadne celý život, vždycky se ptá, proč zrovna on. A když se to nestane jen jednou…
Může být všechno trestem za jednu nerozvážnou větu? Může to být spiknutí? Nebo je to prostě jenom blbá náhoda, která touží po krvi?

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Předem domluveno

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Soundtraky v playlistu: zde Deníky Kapitola první → Zpracování PJ (heslo: štěstěna)

Kapitol

District 7

Hráči: (1/1) Katanga

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 8 ⇒|

Sean Avery - 16. dubna 2018 18:58
Sean Avery

Když bláznivý designér obskakuje Lysiantru i na voze, není pro mě obtížné stát se Asterem, který chce ochránit vílu před zlým větrem. O síle uragánu. Napudrovaného. Silnou paži natáhnu tak, jako bych chtěl obejmout děvče zezadu kolem pasu. Nedotýkám se jí. Ta ruka chrání, ale také varuje, říká, že se může kdykoli vymrštit proti ohrožení. Stoje na stupínku povozu, shlížím s přimhouřenými víčky na to nebezpečí pod sebou. Zkřivíš jí vlas, jediný vlas a... vyhrožoval můj postoj. Beru to jako hru, ale moje tvář je v tu chvíli majetničtější a drsnější, než si uvědomuji.
Než mi designér věnuje pohled, všimnu si Rivy. Mrknu na ni. Bradu nahoru. Ale tu paži kolem Dandelion nechám na svém místě. Druhou rukou se chytím vozu, tak akorát včas, abych při rozjezdu udržel rovnováhu.

Hluk jásajícího Kapitolu se probíjí do mé hlavy, ale snažím se ho přetvořit na něco jiného. Kolem vřískají draví ptáci, hřmí divá zvěř a já musím ochránit svou lesní královnu. Brada vztyčená, statná ramena narovnaná, rty pevné semknuté a mírně přimhouřené oči čelící jasnému světlu.
Nesmím polepit.
Nesmím ukázat slabost.
Jinak ta zvěř roztrhá můj křehký lesní kvítek a světlo mého života zhasne.
Musím ochránit svou Almond.

Pán Jeskyně - 25. března 2018 19:28
Pán jeskyně Neera

Jemný pohyb měkkých pysků tě pošimrá na dlani, cítíš teplý dech kobylky pátrající ve tvé ruce po něčem dobrém.
„A vzal bys mě na Půlnoční blata zpívat pro zlaté kapradí?“ pousměje se drobná víla, když laškovně přejde do dalších příběhů sedmého kraje, „S takovým neohrožených ochráncem bych se nebála duchů ani běsů.“
Natáhne se na špičky a zvědavě přejede prsty po letkách šípů naskládaných v Asterově toulci.

Vzápětí se jejímu designérovi podaří zachytit ji zlehka za loket a odtáhnout ji o dva kroky dál pod záminkou úpravy řasení na sukni, to už ale utopíš svět v koňské hřívě. Ze svalnatého koňského krku na tebe dýchá zemité teplo, z typického pachu hřívy, sena a hnoje ale zůstala jenom nepatrná stopa, překrytá vtíravě neskutečnou vůní jarní louky.
Možná máte společného víc, než by se na první pohled zdálo, ty a ta kobylka.

„Doufám, že jste se skamarádili,“ odtuší Riva s tichým úsměvem a kobylka zatančí kopyty po betonové podlaze a odfrknutím ti foukne do ucha. Nataženýma rukama ti naznačí, aby ses otočil k ní, zlehka ti upraví uvolněný pramen vlasů, bříškem palce setře nepatrnou šmouhu ze spánku a s úsměvem přikývne. Pak ustoupí, jako by v hangáru ani nebyla. Zatímco ostatní ještě horečně upravují poslední detaily, ona jenom s neurčitým spokojeným úsměvem pozoruje.
Muž v bílém mezitím stihl do vozu zapřáhnout i druhého, stejně vznešeně elegantního ryzáka a můžeš vidět, že procesí se už začíná řadit u východu z haly, dívčin designér vás protivně pisklavým hlasem pobízí, abyste už nastoupili, aby mohl vzápětí začít fanaticky řasit Dandelion vlečku kolem nohou. Ta se zasněně přivřenýma očima a nakloněnou hlavou pomalu zvedá a znovu nechává klesat ruce v elegantních obloucích a spirálách, jako by tančila na hudbu lesa, kterou může slyšet jenom ona. Bylo by tak snadné vidět motýly proplétat se mezi pohyby jejích prstů...

Tlumené hlasy bubnů a trubek v prvních tónech státní hymny.
Ostré klapání kopyt po zemi.
Drobné trhnutí, se kterým se vůz dá do pohybu.

V posledním okamžiku zahlédneš Rivin povzbudivý úsměv. Dvěma prsty si poklepe na bradu a pak ji ve významném gestu pozvedne nahoru.

Koně uhání krátkým zešeřelým tunelem. Za jeho hranou se mihne sametový letní večer, zotročený jasným světlem lamp.

Je to jako skočit šipku do jezera. Po všech těch drobných, téměř nevědomých zvucích přijde náraz a s ním ticho, takové ticho, že tlačí do uší a rezonuje svou vlastní silou, která by v sobě mohla nést celý nepoznaný svět vlastních zvuků. Ten pocit byl možná přirozený, ale uměl být nekonečně děsivý.
I tady bylo téměř ticho. Pak přišel náraz. A svět vybuchl ve vlnách jásotu.

Pán Jeskyně - 25. března 2018 19:28
Pán jeskyně Neera

Jemný pohyb měkkých pysků tě pošimrá na dlani, cítíš teplý dech kobylky pátrající ve tvé ruce po něčem dobrém.
„A vzal bys mě na Půlnoční blata zpívat pro zlaté kapradí?“ pousměje se drobná víla, když laškovně přejde do dalších příběhů sedmého kraje, „S takovým neohrožených ochráncem bych se nebála duchů ani běsů.“
Natáhne se na špičky a zvědavě přejede prsty po letkách šípů naskládaných v Asterově toulci.

Vzápětí se jejímu designérovi podaří zachytit ji zlehka za loket a odtáhnout ji o dva kroky dál pod záminkou úpravy řasení na sukni, to už ale utopíš svět v koňské hřívě. Ze svalnatého koňského krku na tebe dýchá zemité teplo, z typického pachu hřívy, sena a hnoje ale zůstala jenom nepatrná stopa, překrytá vtíravě neskutečnou vůní jarní louky.
Možná máte společného víc, než by se na první pohled zdálo, ty a ta kobylka.

„Doufám, že jste se skamarádili,“ odtuší Riva s tichým úsměvem a kobylka zatančí kopyty po betonové podlaze a odfrknutím ti foukne do ucha. Nataženýma rukama ti naznačí, aby ses otočil k ní, zlehka ti upraví uvolněný pramen vlasů, bříškem palce setře nepatrnou šmouhu ze spánku a s úsměvem přikývne. Pak ustoupí, jako by v hangáru ani nebyla. Zatímco ostatní ještě horečně upravují poslední detaily, ona jenom s neurčitým spokojeným úsměvem pozoruje.
Muž v bílém mezitím stihl do vozu zapřáhnout i druhého, stejně vznešeně elegantního ryzáka a můžeš vidět, že procesí se už začíná řadit u východu z haly, dívčin designér vás protivně pisklavým hlasem pobízí, abyste už nastoupili, aby mohl vzápětí začít fanaticky řasit Dandelion vlečku kolem nohou. Ta se zasněně přivřenýma očima a nakloněnou hlavou pomalu zvedá a znovu nechává klesat ruce v elegantních obloucích a spirálách, jako by tančila na hudbu lesa, kterou může slyšet jenom ona. Bylo by tak snadné vidět motýly proplétat se mezi pohyby jejích prstů...

Tlumené hlasy bubnů a trubek v prvních tónech státní hymny.
Ostré klapání kopyt po zemi.
Drobné trhnutí, se kterým se vůz dá do pohybu.

V posledním okamžiku zahlédneš Rivin povzbudivý úsměv. Dvěma prsty si poklepe na bradu a pak ji ve významném gestu pozvedne nahoru.

Koně uhání krátkým zešeřelým tunelem. Za jeho hranou se mihne sametový letní večer, zotročený jasným světlem lamp.

Je to jako skočit šipku do jezera. Po všech těch drobných, téměř nevědomých zvucích přijde náraz a s ním ticho, takové ticho, že tlačí do uší a rezonuje svou vlastní silou, která by v sobě mohla nést celý nepoznaný svět vlastních zvuků. Ten pocit byl možná přirozený, ale uměl být nekonečně děsivý.
I tady bylo téměř ticho. Pak přišel náraz. A svět vybuchl ve vlnách jásotu.

Sean Avery - 10. března 2018 17:24
Sean Avery

Nemusím očima bloudit dlouho. Hala je plná pestrobarevných štěbetajících konfet, které víří jako čerstvé třísky v průvanu, je to barevný šum, který je však někde na pozadí. Já mám totiž před sebou to jediné, co lovce Astera zajímá. Svoji Lysiantru. Je křehká, nádherná a víská koně s nadpřirozenou něhou ve tváři.
Zatímco se vzdálenost mezi mnou a lesní paní zmenšuje, očima si prohlížím i jejího designéra. Snaha toho chlapíka vstoupit do okouzelní je úsměvná. „Možná se mi chce dostat pod sukni,“ vyskočí mi v hlavě Rivina slova a přejedu si designéra ještě jednou od umělecké hlavy až k naleštěné patě. „Designér bez dokonale žádné fantazie.“ Sám vlastně nevím, proč je mi toho cizího člověka líto.
Ta myšlenka ale rychle odlétne do pustin. Jsem už dostatečně blízko, abych si mohl s Dandelion prohodit pár slov aniž bych u toho řval na celou promenádu.
Naprosto bezděčně dojdu ke koňské víle, malé, křehké a nezvykle lesklé, položím jí dlaň nad nozdry na pozdrav a pak jí druhou rukou vjedu do srsti na hraně spodní čelisti. Je hebká, sametová a stále mě nedokáže přesvědčit, že je to skutečný kůň a ne jen pohyblivá socha. „Ohromně ti to sluší, Lysiantro,“ usměju se na Dandelion a dlaní, kterou jsem předtím držel koňský čumák, vezmu jeden z pramenů jejích vlasů a nechám si ho proklouznout ven. „Takhle bych tě chtěl vidět tančit mezi světluškami,,“ dodám pak s laskavým úsměvem. Z části to hraju, ale malá Dandelion je vážně okouzlující, jako by vypadla z pověsti o lesních vílách.
Pak udělám krok do strany, abych mohl svou velmi nalíčenou tvář zlehka opřít o koňský krk. Zhluboka dýchám a hledám alespoň náznak pachu, který by mě přesvědčil o tom, že to stvoření přede mnou je kůň. Na ryšavé srstli ulpí trocha pudru, já mám však důležitější misi než dávat pozor na líčidla.

Pán Jeskyně - 24. února 2018 22:20
Pán jeskyně Neera

„Tak,“ zaševelí spokojený hlas jako vítr hrající si ve stinné houštině, „Nezapomeň, že jsi lovec.“

Riva tě vede prázdnými chodbami. I když se bílé světlo z tenkých proužků pod stropem odráží od leštěných dlaždic, které co několik metrů zdobí reliéf kapitolského orla, působí na místní poměry velmi stroze.
Po několika odbočkách se vynoříte v rozlehlé zastřešené hale plné lidí. Splátce, na první pohled téměř k nepoznání, naprosto nepodobné překvapeným dětem, které jsi viděl v televizním záznamu, obletují designéři a jejich pomocné týmy, dokončují se složité účesy, špendlí látky a do toho všeho pofrkávají a podupávají koně zapřažení do otevřených vozů.

Elegantně stavěný kůň, který by v lesích při svážení dřeva nevydržel ani den, šťouchá měkkými pysky do čela dívky hladící ho po světlé lysince na čele. Její designér vypadá, že ho asi raní mrtvice, zvedá ruce, aby ochránil křehkou korunu z bílých lístečků se závojem splývajícím po vlasech před zlotřilým zvířetem, ale zároveň se jí bojí dotknout.
Kůň zafrká, když se k němu s Rivou přiblížíte a Dandelion se otočí s tváří rozzářenou okouzleným úsměvem. Dlouhé splývavé něžně zelené šaty pokrývá jemná bílá krajka, která vykresluje nenápadné obrazce zamrzlých listů a jako dlouhá vlečka se jí stáčí kolem nohou.
Je něžná a křehká, ale doslova září.
Lysiantra.

Sean Avery - 15. února 2018 19:33
Sean Avery

Když se Riva dotkne mých ramen, ruka mi vystřelí k jejím dlaním – ne však, abych ji odstrčil, ale abych ji stisknul. Svou drsnou, mozolnatou rukou. Je to možná hodina, dvě, kdy jsem Rivu ještě ani neznal. Kde se ve mě bere ta důvěra, ten příval vřelých citů? Je to tím, jaká Riva je, nebo snad tím, že mi tu nezbyl nikdo jiný, kdo by se snažil porozumět? Díváme se přes zrcadlo do očí a s pevně sisknutými rty pomalu přikývku a Rivinu ruku pustím.

„Tak to doufám, že Aster byl hodně mlčenlivý hrdina,“ otočím se od zrcadla, abych viděl skutečnou Rivu. Byl to pokus o odlehčení, hrdlo se mi ale sevřelo nervozitou. Je čas, řekla Riva, a i přes její měkký hlas to znělo jako rána sekerou. Několikrát nasucho polknu, abych hrdlo uvolnil, nadechnu se, vydechnu.
„Budu se snažit,“ přislíbím nakonec Rivě a opět se napřímím, vypnu hruď, narovnám bradu a několikrát zamrkám, abych alespoň zdánlivě vyhnal z očí nejistotu.
Je čas.
Rozejdu se a můj krok je pevný a ramena hrdá, jako bych vcházel do svého vlastního lesa. Však se mi v mysli taky otevírají naše hvozdy, mohutné buky a za nimi smrčina v příšeří.
Stačí si představovat místo každého kapitolana strom. A pak to půjde.

Pán Jeskyně - 9. února 2018 19:47
Pán jeskyně Neera

„Ano,“ vydechne s vítězným úsměvem Riva, když ve tvé hlavě padnou poslední zábrany, hrdě napřímíš hlavu a ona uvidí toho hrdinu, který do té chvíle žil jen na stránkách jejího skicáře.
Pak se ten prchavý okamžik ztratí v temnotě budoucnosti. Riva se ti zastaví za zády a dlaně ti volně položí na ramena v gestu podpory. Její tichá podpora ale nestačí, bílé prsty překvapivě pevně stisknou, a ještě chvíli tě udrží před zrcadlem.
„Vidíš. To já si nikdy nepředstavovala, že by Aster váhal a pochyboval,“ odtuší zamyšleným tónem, ale přes zrcadlo se ti až nezvykle soustředěně dívá do očí.

Rivin stisk přejde v něžné pohlazení a ustoupí ke dveřím.
„Teď vypadáš jako Aster, Seane,“ ujistí ho měkce, „Můžeš to využít. Mluv jako on. Ciť se jako on.“
Chvíli nechá tu myšlenku vznášet ve vzduchu, než ti zlehka pokyne nataženou rukou: „Pojď. Je čas.“

Sean Avery - 1. února 2018 16:45
Sean Avery

Chvíli mám strach na směs nádherných látek i jen sáhnout špičkami prstů. Jsou mi stejně vzácné a nedotknutelné jako původní Rivina kresba. Snížím se do dřepu, abych byl tunice, nátepníku i všemu ostatnímu tváří v tvář. Jak to, že nevoní mechem a jehličím? Jako by oděv vypadl ze sedmého kraje – a přitom by něco takového u nás nemohlo existovat. Jemnost by strhalo ostružiní, preciznost by se krčila mezi hrubými tahy lesa. Ale přesto: cítit závan pryskyřice, neváhal bych věřit, že luk i šípy mi tady zanechal mytický lovec našich lesů. „Je to tak... nádherné,“ vydechl jsem a na Rivin popud se začal látky dotýkat. Zpočátku jen opatrně, brzy jsem si ale přivykl na myšlenku, že je to pořád jen oblečení a aktivně jsem se do něj snažil dostat.
Když mi designérka utahuje poslední šněrování a zavazuje šňůrku kolem čela, mozolnatým ukazovákem obkresluji ornamenty na nátepníku. Říkám si, jestli se vůbec chci vidět. Jsem z toho nervózní, mračím se, prst nad vypalovanou kapradinou se mi chvěje. Riva pak ale rozhodne za mě a ukáže mi své dílo.

Kloužu pohledem po hrdinovi v zrcadle a nemůžu se na něj vynadívat. Natáhnu ruku před sebe – chci se ho dotknout, ale špičky prstů mi sjedou po hladké ploše zrcadla. Prohlížím si svou tvář, tak známou a tak cizí pod prací maskérek, dívám se tomu rudovlasému Asterovi do očí a najednou si uvědomím, že mám tupě pootevřená ústa a zavřu je. Narovnám se v zádech a zamenou. Pozdvihnu bradu.
„No... já si teda Astera představoval vždycky vyššího,“ utrousím k Rivě kritickou poznámku, ale i ona může vidět, jak svítím nadšením.

„Kdyby mě takhle viděla Almond. Takhle... tak by si mě měla zapamatovat.“ Ani si neuvědomím, že mluvím nahlas, a radost v mé hrudi znatelně ochladne smutkem. Já už Almond nikdy neuvidím. Chtěl bych, aby mě takhle viděla naživo, jenže ona uvidí jen kapitolský záznam. A po něm ještě mnoho dalších...
Odvracím se od zrcadla.

Pán Jeskyně - 28. ledna 2018 21:42
Pán jeskyně Neera

Když tě Coronalia propustí ze svých spárů a konečně se můžeš ohlédnout, pootevřenými dveřmi zahlédneš Rivu, jak s nějakým neznámým nástrojem vydávajícím tiché melodické cvakání upravuje měňavě hnědou pelerínu, pověšenou na háčku na stěně. Její nákresy vstoupily do hmotného světa.
Tunika z na pohled hrubé látky se svou tlumeně zelenou barvou jedlového jehličí svítí na pozadí krémové pohovky. Přiléhavé kalhoty sice vypadají jako z jemné kůže, ale dotek prozradí, že musí být u nějakého druhu látky. Zato opasek i nátepníky, obojí zdobené jemným vypalovaným vzorem, nezaměnitelně voní čerstvou kůží. Bílý stolek, na kterém leží, vypadá v porovnání s nimi křehce, téměř až neskutečně. Ten lehký nádech absurdity dokresluje i zdobený toulec a dlouhý zahnutý luk vykládaný různobarevnými druhy dřev, opřené v rohu načechraného pokojíčku.

Riva v místnosti zůstane, aby ti poskytla nevyžádanou, ale ve výsledku asi nezbytnou asistenci se spoustou šněrování a zákeřných řemínků toulce. A když si zajde vypůjčit od přípravného týmu hřeben, mimoděk za sebou při návratu zavře spojovací dveře.
Zručně ti stáhne vlasy z čela tenkou koženou šňůrkou a zbytek pramenů jen tak rozčechrá konečky prstů, pečlivě poupraví řasení peleríny, narovná ti umně roztřepené lemy tuniky na ramenou.
Nakonec o několik kroků ustoupí, nezvykle soustředěným pohledem si tě změří od hlavy až k patě a se spokojeným úsměvem přikývne. Zlehka přejede dlaní po panelu ve stěně za sebou – část smetanového běhounu zajede do podlahy a ty se ocitneš tváří tvář mytickému lovci z lesů sedmého kraje. Nebo jen vysokému zrcadlu...?

Sean Avery - 23. ledna 2018 13:26
Sean Avery

Rivin hlas mě překvapí, a tak sebou znovu trhnu – naštěstí ve chvíli, kdy se kosmetička zabývá vlastní tváří. Nevšiml jsem si, že se vrátila, její návrat mě ale uklidňuje a i Coronalia mi najednou přijde lidštější než předtím.

Rivino vysvětlení je pro mě hůře srozumitelné, ale designérka mluví s takovou samozřejmostí, že se ani na nic nedoptávám. Tak nějak věřím, že vědí, co dělají. „Pravda, budu mít spoustu jiných příležitostí, kdy vypadat jako mrtvola,“ podotknu polohlasně, až mě samotného překvapí, kolik nechtěného sarkasmu v té větě bylo.

Nechávám se tedy dál maskovat, a i když mám chuť podívat se za Rivou (a kýchat!), snažím se hlavou téměř nehýbat. Jen krčím nos, protože ten pudr dráždí jako jarní sprcha pylu z borovic.
Až na ten nos jsem teď velmi ukázkový Splátce. Přemítám, jestli je to dobře, nebo ne.

Pán Jeskyně - 22. ledna 2018 19:36
Pán jeskyně Neera

Někdo na pozadí se zahihňá, zato kosmetička se na tebe ukřivděně zaškaredí se svraštěným fialovým obočím, vytáhne z kapsy jemný krajkový kapesníček a začne si s ním opatrně otírat obličej.
„To je kvůli kamerám,“ odpoví místo ní Riva. Těžko říct, jak dlouho už celou scénu sleduje. Nikým nezpozorována vklouzla zpět do pokoje s takovou přirozeností, jako by ho nikdy neopustila, „Přehlídka začne až po západu slunce a městský okruh bude silně nasvícený. Ty jsi sice přirozeně snědý, ale kdybych na tebe teď namířila silný reflektor,“ zatímco přechází po místnosti, bezmyšlenkovitě zvedne z jednoho z pracovních stolků zrcátko, které teď zvedne, podrží ve výšce své tváře, zachytí paprsek chladného bílého světla ze stropního panelu a s úsměvem ti ho odrazem nechá přeběhnout po tváři, „Budeš vypadat jako mrtvola,“ dokončí bez toho očekávaného tónu strohého pragmatismu, ale stále s tím svým lehce zasněným a napůl nepřítomným úsměvem.
„Bude budit lepší dojem, když nebudeš na záznamu působit takhle,“ drobným gestem ruky poukáže na svou vlastní tvář bledou jako čerstvě padlý sníh a zlehka pokrčí rameny, „A proto ten tmavý krém a pudr.“

Riva bezmyšlenkovitě odloží zrcátko zpět na nejbližší stolek a když prochází kolem tebe, téměř nepatrně se konečky prstů dotkne tvého ramene: „Nebuď nervózní. Přehlídka splátců je hlavně o umu designérů. A my uděláme všechno, co můžeme.“

Zmizí někde za tvými zády. Slyšíš šustění látek a skřípění kůže, nejasné zvuky, jak se různé materiály otírají o sebe, sem tam tiše cinkne kov. Ale Coronalia, která se pokusí vrátit k práci, reaguje podrážděným syknutím pokaždé, když tě jenom napadne, že by ses ohlédl.

Sean Avery - 17. ledna 2018 21:25
Sean Avery

Už to bylo o něco lepší. Nevím, jestli za to může fakt, že jsem mohl zůstat alespoň napůl oblečený, to, že Riva upustila slovo nebo prostě jen pomalý zvyk na kapitolské umělce. Jsem moc rád, že nůžky zůstaly daleko ode mne. Neubráním se hořkému úšklebku, když si kadeřník postěžuje. „Neučesané. To už asi nikdy nebudou, poznamenám pobaveně. Jejich mírné zoufalství je zajímavější než to, co se doopravdy snaží dělat.

Přesto zatínám prsty do kolen a říkám si, proč mě zase obalují blátem, když se mě snažili zdeformovat sotva před chvilkou. „Fakt to... eh... musí to být? Pčí! Kýchnu a prudce sebou trhnu. Snažím se následující útoky tím dráždivým práškem odstrčit rukou.

Pán Jeskyně - 15. ledna 2018 20:08
Pán jeskyně Neera

„Nemyslím, že by to bylo úplně... zadáním,“ zapátrá pohledem po tvé tváři a zvědavě nakloní hlavu ke straně. Pramen bílých vlasů jí sklouzne do kouřícího hrnečku v dlaních, „Ale já to tak cítím,“ odtuší pak prostě.

Na tvou otázku nezareaguje hned. Pak pomalu přikývne a připustí: „Mám“, ale ani náznakem se ti skicák položený na kolenou nepokusí podat. Elegantně usrkne a lehce položí šálek zpět na stůl.
„Ale myslím, že bude lepší, když ti ji teď neukážu,“ doplní pak, jako by k žádnému přerušení nedošlo a ruce položí jemně křížem přes desky skicáku, „Ta kresba není hotová. Po Sklizni jsem se rozhodla udělat úplně nový návrh, jiný.“

Chvíli jste ještě – zdá se to skoro k neuvěření, ale nelze použít jiné slovo – klábosili, než se Riva se vší zdvořilostí omluvila, že se musí vzdálit, aby dohlédla na všechny zbývající přípravy, které se musí do večerní přehlídky bezpodmínečně stihnout.
Ukázala ti tlačítko, důmyslně skryté pod okrajem desky stolu, pokud bys přeci jen ocenil pozdní oběd... a zanechala tě o samotě.

*****

Dostal jsi snad víc času o samotě, než sis mohl přát, než tvůj klid přetrhl návrat tvých pestrobarevných a upovídaných kosmetických poradců. Znovu si tě odvedou do té sterilně vybavené místnosti... ale tentokrát si aspoň můžeš nechat kalhoty. A poslouchat kapitolsky pisklavé nářky plné kudrlinek z úst kadeřníka, jak ti má asi učesat vlasy tak, aby vypadaly jako by ti do nich fučel vítr a právě ses propletl lesem.
„Takže úúplně neučesanéé!“
Navíc mu k jeho tiché zášti podle všeho Riva důrazně zakázala vzít do ruky nůžky.

Není divu, že i jeho fialovovlasá kolegyně stěží potlačuje škodolibé chichotání, když si přitáhne ke tvému boku stoleček plný nejrůznějších tubiček a krémů a chvíli si je rozmatlává na hřbetu ruky, než se pustí do tvého obličeje. To by možná ještě šlo, ale když ti labutěnkou třepne o nos jemný pudrový prášek, kdo by se nerozkýchal?

Sean Avery - 3. ledna 2018 17:00
Sean Avery

Přitáhnu si nohy nahoru na lenošku, neschovávám se však za nimi: složím je pod sebe a opřu si lokty o kolena. Úsměv mi na chvíli spadne. Nerozumím tomu, proč nás nemá oba na starosti Riva. Zamračená vráska nad kořenem nosu se opět zachvěje.
„Když bychom spolu měli... ladit... asi... proč se o nás staráte odděleně?“
Její dodatek mě na chvíli vyvede z míry a vžene mi další krev do tváří. Rychle se snažím ošemetné téma zazdít: „Máš ji ve skicáku?“

Pán Jeskyně - 23. prosince 2017 19:49
Pán jeskyně Neera

Když odtrhneš oči od skicáku, je to tentokrát Riva, kdo pozoruje tebe se stejně neurčitým úsměvem snílka hledajícího odraz svých vlastních představ v myšlenkách jiných.
„Jsem ráda, že se ti líbí,“ zaševelí lehce. Nezdá se, že by se jí tvoje přeci jen trochu upjatá reakce nějak dotkla. Nakloní se dopředu, aby si vzala zpět svůj skicák – trochu nešikovně pak místo toho zvedne konvici a tenkým pramínkem si dolije do téměř plného šálku, když se na poslední chvíli neodhodláš jí kresbu vrátit.

„To je škoda,“ uzná tvoje designérka, ale zároveň drobně pokrčí rameny, „Ale na samotné přehlídce bych střelbu stejně nedoporučovala. A pokud si zapamatují ten dojem, nemůže to uškodit.“

Riva si položí skicář na klín a chvíli zamyšleně listuje stránkami, než se dostane k odpovědi: „Ji má na starosti Marion. Je to fascinující člověk. Nikdy jsem nepoznala designéra tak dokonale bez fantazie a vlastní invence,“ přestože by se k jejím slovům hodil ironický úšklebek, Rivina tvář ukazuje spíš zdvořilý zájem, smíšený s upřímným podivem, že taková osoba skutečně může existovat, „Rozebrala jsem s ním svoji vizi, ukázala mu návrhy. Myslím, že můj záměr nepochopil...“ zamyšleně svraští obočí než připustí, „Nejsem si ani jistá, jestli vůbec pochopil Asterův a Lisiantřin příběh. Ale souhlasil, slíbil, že bude šít podle mých kreseb... Vlastně vůbec nevím proč,“ Rivin hlas odezní do ztracena, zatímco očima zabloudí někde na stěně za tvými zády.

„Možná se mi chce dostat pod sukni,“ usoudí stále stejně zasněným hlasem po několika minutách mlčení.

Sean Avery - 19. prosince 2017 20:16
Sean Avery

Na tváři se mi drží nezvyklý úsměv. Dívám se na Rivu a přemítám, co se jí tak asi honí hlavou. Je tak nezvykle klidná v tomhle uspěchaném kapitolském světě. Sní. Nedovedu si představit, že by si třeba Sahelmo mohl takhle vychutnávat bájný příběh z lesů. Když Riva otevře oči, při mém úsměvu mě přistihne. Podvědomě sebou trhnu a koutky úst mi zase spadnou.

Opatrně beru do rukou Rivin skicák jako nejkřehčí poklad, přitáhnu si ho k sobě do křesla a dívám se na kresbu. Na chvíli mi vzala dech a slova.
Hranou mozolnatého palce bych kresbu nejraději pohladil, netroufám si však jakkoli do ní zasahovat. Kloub se chvěje několik milimetrů nad tahy a pomáhá mi objevovat detaily. Dívám se (se rty mírně pootevřenými) na vzor nátepníků i bot, na precizní šněrování, na ornamenty, které jsem u nás doma jistě někdy viděl. A pak mi to dojde. Rychle vzhlédnu k Rivě, v obličeji směsici překvapení, nesouhlasu, ale i radosti.
Já jako... hrdina nejstarších příběhů?
Zase sklopím oči ke kresbě a nechápu, jak to může jít dohromady – já a Aster. Na té kresbě to vypadá tak přirozeně. Statný, sebejistý hrdina Aster Avery. Prohlédla si mě Riva vůbec pořádně?

Natáhnu ruku se skicákem zpátky ke své designérce. „Je to... je to nádherné. Fakt.“ Chtěl bych namítat spoustu věcí, věcí, za které Riva nemůže, nadechuji se k nim, ale nakonec si rychle přitáhnu skicák zpátky k sobě a dívám se na něj. Vpíjím se do kresby, nemůžu se jí taky snadno vzdát. Kloub palce se opět zachvěje nad tunikou a pak se posune nad toulec s šípy. „Víš, že neumím střílet? Umím leda házet sekyrou – ale to by to pak nebyl Aster.“ Není to výtka. Jen snad i trochu pobavené konstatování.

Fakt je, že jsem se do toho návrhu zamiloval, je mi sympatický a láme další hráz, která mezi mnou a Rivou stojí. Nejsem už tak křečovitý – ani v postoji, ani v tváři. Pomalu a tentokrát mnohem jistěji Rivě skicář vracím.

„A Dandelion?“ nadhodím. Pokud já bych měl být Aster, pak je Dandelion... pro všechny lesní bohy, ať se Riva neptá, proč rudnu.

Pán Jeskyně - 16. prosince 2017 23:02
Pán jeskyně Neera

Neochotně se vracíš zpátky do světa načechraných lenošek, ale Riva má oči dál zavřené, se zasněným úsměvem nechce opustit svět namalovaný tvými slovy. Hluboké lesy sedmého kraje už pro tebe byly nedosažitelně daleko, samy se staly pohádkou. Ale ona se ve skutečnosti nikdy neprocházela pod ševelící kopulí zelených velikánů. Ona mohla snít dál.
„To je dobře,“ odtuší tiše a konečky prstů zlehka přelétne po víčkách, než otevře oči a neurčitě se na tebe pousměje, „Museli by znovu utíkat a to si nezaslouží.“

Natáhne se pro svůj šálek a její myšlenky se na několik tichých minut rozplynou v pramíncích horké páry s vůní ovoce, medu a neznámého koření.
„Je úžasné, jak vlastně stejný příběh může jiný vypravěč proměnit, namalovat ho úplně jinými barvami. Děkuji, že jsi mi povyprávěl ten tvůj,“ naznačí drobnou úklonu pohybem hlavy.

„Je škoda, že nás tlačí čas,“ povzdechne si, „Ale pár změn ještě zapracovat stihnu. Co myslíš?“
Zvedne skicář a přes stůl ti ho podá. Ta kresba jako by vypadla z kusých bájných vyprávění o dobách dávno před válkou. Mužská postava oděná v tunice bez rukávů, předloktí mu chrání zdobené kožené nátepníky, nohy vysoké kožené boty. Za pravým ramenem vystupuje toulec naježený šípy, od kterého se umně vlní pelerína, která by ho s trochou představivosti mohla na dlouhé lovecké výpravě skutečně ochránit před deštěm a chladem. Zatímco oděv je vypracovaný až do florálních motivů zdobících lovcův opasek, rysy tváře jsou načrtnuté jen několika tahy jisté ruky. Přesto nemůžeš nepoznat své vlastní lícní kosti, stisknuté rty i vlasy plazící se po krku, stažené tenkou koženou šňůrkou přes čelo.

Sean Avery - 11. prosince 2017 16:47
Sean Avery

Poslouchám Rivu s vráskou mezi očima. Asi to vypadá, že se mi nic nezamlouvá, ale jsem jen zabraný do myšlenek. Poslouchám její výklad a pomalu, zamračeně přikývnu. Když se pak ale Riva zmíní, jak k příběhu přišla, napůl pro sebe, napůl k ní se usměju. „Tak to máš ohromné štěstí, řezbáři bývají ti nejlepší vypravěči.“ Bezděky si vzpomenu na večer několik zim nazpět, kdy jsme se s Elmem a Alderem dostali k jednomu takovému sezení a starý Longleaf nám tyhle příběhy zpíval, my tiše, skoro až zbožně poslouchali a dívali se, jak se mu během veršů mění lipový špalík v lovce Astera.

Usednu do jednoho s křesel a opatrně vezmu do dlaní horký šálek. Ten sice trochu pálí, o to pevněji ho ale obejmu prsty, abych kolem toho umělého světa cítil trochu příjemně přirozeného nepohodlí. Nápoj voní, ta vůně uvolňuje a já zavírám oči. „Ale jak říkáš, kolik lidí, tolik verzí příběhu je. Nejsem řezbář, neumím z toho udělat píseň jako oni, ale už jsem ho párkrát vyprávěl.“ Naposledy Almond. Sama mě o něj už nekolikrát žádala, když jsme spolu leželi v jehličí nebo se v mrholení choulili pod stříškou jejich domku a sledovali daleké, mlhavé obrysy laní v hájku za mokřadem. Musím se pousmát – Almond mi říkala, že když takhle vyprávím, jsem najednou o hodně dospělejší. Že ráda takhle občas vymění pubertální ucho za vážného chlapa s pohádkami.

Jako bych slyšel šumění stromů. Držím oči zavřené a začínám vyprávět.

„Daleko, hluboko v temných lesích žil lovec, který se jmenoval Aster. Byl to osamělý muž, který celé dny stíhal hbité jeleny, kance a zajíce, aby je pak na sklonku dne ulovil a prodal ve vsi hladovějícím rodinám. Jednoho dne Aster zahlédl obrovskou, překrásnou laň a vydal se za ní. Tak čarovné zvíře ještě neviděl a věděl, že když ho ztratí z dohledu, nikdy ho už znovu nenajde. Šel za laní celý den, a i když už slunce zašlo, lovec nepolevil a dál se snažil laň polapit. Padla půlnoc a lovec nádherné zvíře dostihl na čarovném palouku. I když znal každý kout lesa, tohle místo pro něj bylo neznámé. Dýchala z něj pradávná síla lesa a lovec, s napjatou tětivou a zatajeným dechem, náhle spatřil, komu šel celý den po stopách: v měsíčním svitu se laň proměnila v nádhernou lesní paní, kolem které se seběhly drobné křehké rusalky v tanci.
Lovec sledoval celý výjev nehnutě. Neodvažoval se ani nahlas dýchat, krása lesní paní ho zcela pohltila. Sledoval každý její pohyb, každý závan jejích vlasů, dokud hvězdy na nebi svítily a dokud měsíc zaléval palouček svou září. Když začalo svítat, lesní paní ustala ve svém tanci, podívala se přímo na lovce a zeptala se ho: „Pořád bys mě chtěl zastřelit?“ Aster si náhle uvědomil, že celou noc držel natažený šíp, a sklopil ho. „Mrzí mě, že jsem ti chtěl ublížit. Nevěděl jsem, kým jsi, krásná paní. Jak bych mohl svou chybu odčinit?“ A lesní paní Lisiantra, kterou mladý, statný muž přitahoval, ho pohladila svou hebkou dlaní po tváři a povídá mu: „Tři dny a tři noci buď mým ochráncem před tvým světem i před tím mým. Pak budeme vyrovnaní.“
A Aster Lisiantřinu nabídku přijal. Ve dne doprovázel krásnou laň, v noci byl stráží nádherné ženy. Pomáhal jí dostat se čarovnými bažinami, rozháněl zlotřilé bludičky, bojoval s lesními bohy, kteří si chtěli křehkou Lisiantru uzurpovat pro sebe. Bojoval ale i s lidmi – v cestě mu stáli lovci, kteří chtěli laň ulovit jako dříve on, tvrdé zkoušce ho vystavily hospodyně, jejichž rodiny hladověly, protože jim už lovec nenosil lesní zvěř. V těchto temných dnech mu byla jediným světlem Lisiantra. Poznal, že je nejen krásná, ale i moudrá a laskavá. A Lisiantra se do oddaného, statečného mládence bezhlavě zamilovala.
I když dávno uplynuly tři dny a tři noci, lesní paní a lovec trávili veškerý čas spolu. Poznávali jeden druhého a milovali se čím dál víc. Zapomínali na okolní svět – ten se jim ale sám často připomínal. Divé rusalky se snažily lovce utancovat k smrti, aby byla Lisiantra zase jejich; lidé ze vsi se zase pokoušeli chytit a zardousit lesní paní, aby už jejich lovci nemátla hlavu. Utíkali před nimi, ale před mstivým, lakomým světem nedokázali najít bezpečný úkryt. Aster a Lisiantra brzy zjistili, že jejich láska nemá ve světě místo. A tak se rozhodli krutý svět opustit a navždy se sobě odevzdat.
Byla půlnoc, měsíc vykresloval mezi nočními květy jemné pavučinové stíny a milenci leželi spolu v mechu na palouku. Drželi se pevně v náruči. Aster zhluboka dýchal vůni Lisiantřiných vlasů a cítil, že pozemská starost ho už netíží. Vytahoval se do výše, jeho tělo se proměnilo v pevný kmen, jeho ruce v silné, košaté větve. A lesní paní se proměňovala s ním. Ohýbala se a natahovala, aby mohla Astera objímat celým svým bytím. Na místě, kde se Aster a Lisiantra oddali jeden druhému, stál mohutný buk, kolem nějž se ovíjela elegantní popínavá rostlina se stříbřité bílými květy. Teď už patřili jen a jen sobě.“


Dovypravím, ale nechávám ještě oči zavřené. Mám ty obrazy živě před sebou. Palouk. Les. Krásnou Lisiantru, která se v obličeji nápadně podobá mé Mandličce. Pak ale pomalu oči otevřu. Do umělé, nablýskané reality. „Té rostlince se u nás říká stříbná laň nebo taky Lisiantra a kdykoli ji vidím, jak objímá stromy, vzpomenu si na tenhle příběh. Taky se říká, že v lesích u nás v kraji je ten kouzelný palouk, kde se dodnes Aster a Lisiantra milují. Nikdy jsem ho ale nenašel.“

Pán Jeskyně - 9. prosince 2017 12:08
Pán jeskyně Neera

Riva se na tebe chvíli mlčky zamyšleně dívá a koutky se jí pomalu zvedají do zaujatého úsměvu dítěte, které právě začíná chápat, jak funguje hlavolam z dřevěných bločků, se kterým se potýkalo hodiny či dny.
„To je velmi zajímavá otázka,“ souhlasí, spustí nohy z lenošky znovu na zem, narovná se a odloží skicák na stolek kresbou dolů, „Samozřejmě, když ti řeknu, aby sis představil záhon růží, představíš si úplně jiný záhon než já. Jenom proto, že já vidím růžová poupátka neznamená, že ty neuvidíš velké rudé květy...“ její hlas pomalu slábne, jako by zapomínala na to, že mluví nahlas a volně přecházela do nějakého myšlenkového proudu. Zlehka vezme za ouško porcelánový šálek a usrkne.
„Když se loni v zimě vztyčovala na Bílém náměstí socha Jedné země, přemluvila jsem mistra řezbáře, který na ni přijel pracovat, aby mi ho vyprávěl,“ vysvětlí už o něco přítomněji, když hrneček pokládá zpět na stolek tak, aby nezazvonil o hranu podšálku, „Ale neznáme nakonec každý svůj vlastní příběh o Asterovi a Lisiantře?“

Sean Avery - 4. prosince 2017 19:55
Sean Avery

Nevím, jestli mi Kapitolské oblečení dodalo jistoty – na to bylo celé až příliš cizí, byl to neznámý druh látky, který se mě snažil obejmout. Dokázal mi ale vyhnat ruměnec studu z tváře, takže svůj účel nakonec asi splnil. Chvíli ale ještě váhám, zda se k Rivě hned připojit. Mohl jsem být chvíli sám. V cizím, sterilním prostředí, ale sám. Zavřel jsem oči a pohladil látku košile. Jako ten nejjemnějí mech…
Přemýšlel jsem o přehlídce splátců, na kterou mě tady všichni připravují. Snažím si vybavit jakýkoli jiný kostým než strom, ale připadá mi, jako by i ty stromy byly mezi jednotlivými ročníky stejné. Jako by žádný ze stromů nebyl jedinečný. Jako by byl jen mrtvým kusem dřeva. Jako bychom i my byli jen kusy dřeva.
S rozhodností vejdu za Rivou do místnosti. Říkám si – když si chtěla promluvit, třeba ji bude zajímat můj názor. Třeba…

Riva mi opět vezme vítr z plachet. Je tím, co mě na celé místnosti nejvíce zaujme. To, jak sedí v lenošce a pohledem se vpíjí do svých kreseb. Připadala mi, že je v tu chvíli v jiném světě. Já sice nikdy nekreslil – nevím, chyběla mi ta jemnost v rukou a ten klid – ale představoval jsem si, jaké to je utíkat do jiných světů. Vzít jen kousek tužky a papíru a zhmotnit si sebetíživější myšlenku. Přišlo mi nemyslitelné v tu chvíli Rivu rušit.
Riva ale posvátný okamžik přetrhla sama. Jako by vzala svou kresbu, útržek z ničeho souvisejícího, a ukázala mi ho.
„Cože?“ bylo to jediné, co ze mě vypadlo. Rivina další otázka mi ale vyrazila dech. Nevěřicně jsem se na ni, křehkou kapitolskou vílu podíval a vydechl: „Copak TY ten příběh znáš?“ Jasně Seane, jinak by se tě na něj neptala. „Teda… chci říct… samozřejmě, že ho znám. Ale jsi si jistá tím, že ho OPRAVDU znáš ty?“
Nedůvěra opět prosákla do mých slov. Riva může být sebelaskavější, sebevětší snílek, ale nemůže znát ten příběh v jeho ryzí podobě. Kdo ví, jak si ho Kapitolští znetvořili…

1 2 3 4 ... 8 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace