Sean Avery | Nás Štěstěna neprovází (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Nás Štěstěna neprovází

Vlastník :

Katanga

Jméno :

Sean Avery
 

Status :

Splátce 7. kraje

Věk :

15

Popis :

Sean je pravým ztělesněním hrdiny. Statná postava, široká ramena, vypracované paže a mozolnaté dlaně, svaly a šlachy... na metru šedesát. Pár let puberty mu ještě dává příslib několika centimetrů navíc, ale dlouhán z Seana asi nikdy nebude. Je dobře a zdravě stavěný, výrazně lépe, než mnoho jeho vrstevníků ze sedmého kraje.

Sean má jako jeho rodina z matčiny strany mahagonově rudé vlasy, které si nechává rebelsky kapku delší a nevěnuje příliš času péčí o ně. Pečlivě se češe pouze pro vzácné příležitosti, kterých v lese při těžbě a zpracovaní dřeva zase tolik nebývá. Jen pro Almond. A jen občas.

Má šedivé oči a výrazné lícní kosti, velmi jemné pihy a rovný nos. Rty má spíše užší a když se tváří neutrálně, má jeho tvář zvláštní tón ledové arogance, přestože realita je většinou někde zcela jinde. Čím více se na něco soustředí, tím silnější ty nadřazené rysy v jeho tváři jsou.

Kolem krku nosí na kožené šňůrce malý dřevěný symbol. Křivý a trochu zvláštní. Nosí ho ale pořád bez ohledu na vkus.
Pán Jeskyně:

Neera

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Přijímáme

Popis jeskyně:

Když se člověku v jednom okamžiku rozpadne celý život, vždycky se ptá, proč zrovna on. A když se to nestane jen jednou…
Může být všechno trestem za jednu nerozvážnou větu? Může to být spiknutí? Nebo je to prostě jenom blbá náhoda, která touží po krvi?

Klíčová slova

Tato jeskyně nemá nastavena klíčová slova.

Jaké hráče:

Předem domluveno

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku
Soundtraky v playlistu: zde Deníky Kapitola první → Zpracování PJ (heslo: štěstěna)

Kapitol

District 7

Hráči: (1/1) Katanga

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 ... 7 ⇒|

Pán Jeskyně - 22. ledna 2018 19:36
Pán jeskyně Neera

Někdo na pozadí se zahihňá, zato kosmetička se na tebe ukřivděně zaškaredí se svraštěným fialovým obočím, vytáhne z kapsy jemný krajkový kapesníček a začne si s ním opatrně otírat obličej.
„To je kvůli kamerám,“ odpoví místo ní Riva. Těžko říct, jak dlouho už celou scénu sleduje. Nikým nezpozorována vklouzla zpět do pokoje s takovou přirozeností, jako by ho nikdy neopustila, „Přehlídka začne až po západu slunce a městský okruh bude silně nasvícený. Ty jsi sice přirozeně snědý, ale kdybych na tebe teď namířila silný reflektor,“ zatímco přechází po místnosti, bezmyšlenkovitě zvedne z jednoho z pracovních stolků zrcátko, které teď zvedne, podrží ve výšce své tváře, zachytí paprsek chladného bílého světla ze stropního panelu a s úsměvem ti ho odrazem nechá přeběhnout po tváři, „Budeš vypadat jako mrtvola,“ dokončí bez toho očekávaného tónu strohého pragmatismu, ale stále s tím svým lehce zasněným a napůl nepřítomným úsměvem.
„Bude budit lepší dojem, když nebudeš na záznamu působit takhle,“ drobným gestem ruky poukáže na svou vlastní tvář bledou jako čerstvě padlý sníh a zlehka pokrčí rameny, „A proto ten tmavý krém a pudr.“

Riva bezmyšlenkovitě odloží zrcátko zpět na nejbližší stolek a když prochází kolem tebe, téměř nepatrně se konečky prstů dotkne tvého ramene: „Nebuď nervózní. Přehlídka splátců je hlavně o umu designérů. A my uděláme všechno, co můžeme.“

Zmizí někde za tvými zády. Slyšíš šustění látek a skřípění kůže, nejasné zvuky, jak se různé materiály otírají o sebe, sem tam tiše cinkne kov. Ale Coronalia, která se pokusí vrátit k práci, reaguje podrážděným syknutím pokaždé, když tě jenom napadne, že by ses ohlédl.

Sean Avery - 17. ledna 2018 21:25
Sean Avery

Už to bylo o něco lepší. Nevím, jestli za to může fakt, že jsem mohl zůstat alespoň napůl oblečený, to, že Riva upustila slovo nebo prostě jen pomalý zvyk na kapitolské umělce. Jsem moc rád, že nůžky zůstaly daleko ode mne. Neubráním se hořkému úšklebku, když si kadeřník postěžuje. „Neučesané. To už asi nikdy nebudou, poznamenám pobaveně. Jejich mírné zoufalství je zajímavější než to, co se doopravdy snaží dělat.

Přesto zatínám prsty do kolen a říkám si, proč mě zase obalují blátem, když se mě snažili zdeformovat sotva před chvilkou. „Fakt to... eh... musí to být? Pčí! Kýchnu a prudce sebou trhnu. Snažím se následující útoky tím dráždivým práškem odstrčit rukou.

Pán Jeskyně - 15. ledna 2018 20:08
Pán jeskyně Neera

„Nemyslím, že by to bylo úplně... zadáním,“ zapátrá pohledem po tvé tváři a zvědavě nakloní hlavu ke straně. Pramen bílých vlasů jí sklouzne do kouřícího hrnečku v dlaních, „Ale já to tak cítím,“ odtuší pak prostě.

Na tvou otázku nezareaguje hned. Pak pomalu přikývne a připustí: „Mám“, ale ani náznakem se ti skicák položený na kolenou nepokusí podat. Elegantně usrkne a lehce položí šálek zpět na stůl.
„Ale myslím, že bude lepší, když ti ji teď neukážu,“ doplní pak, jako by k žádnému přerušení nedošlo a ruce položí jemně křížem přes desky skicáku, „Ta kresba není hotová. Po Sklizni jsem se rozhodla udělat úplně nový návrh, jiný.“

Chvíli jste ještě – zdá se to skoro k neuvěření, ale nelze použít jiné slovo – klábosili, než se Riva se vší zdvořilostí omluvila, že se musí vzdálit, aby dohlédla na všechny zbývající přípravy, které se musí do večerní přehlídky bezpodmínečně stihnout.
Ukázala ti tlačítko, důmyslně skryté pod okrajem desky stolu, pokud bys přeci jen ocenil pozdní oběd... a zanechala tě o samotě.

*****

Dostal jsi snad víc času o samotě, než sis mohl přát, než tvůj klid přetrhl návrat tvých pestrobarevných a upovídaných kosmetických poradců. Znovu si tě odvedou do té sterilně vybavené místnosti... ale tentokrát si aspoň můžeš nechat kalhoty. A poslouchat kapitolsky pisklavé nářky plné kudrlinek z úst kadeřníka, jak ti má asi učesat vlasy tak, aby vypadaly jako by ti do nich fučel vítr a právě ses propletl lesem.
„Takže úúplně neučesanéé!“
Navíc mu k jeho tiché zášti podle všeho Riva důrazně zakázala vzít do ruky nůžky.

Není divu, že i jeho fialovovlasá kolegyně stěží potlačuje škodolibé chichotání, když si přitáhne ke tvému boku stoleček plný nejrůznějších tubiček a krémů a chvíli si je rozmatlává na hřbetu ruky, než se pustí do tvého obličeje. To by možná ještě šlo, ale když ti labutěnkou třepne o nos jemný pudrový prášek, kdo by se nerozkýchal?

Sean Avery - 3. ledna 2018 17:00
Sean Avery

Přitáhnu si nohy nahoru na lenošku, neschovávám se však za nimi: složím je pod sebe a opřu si lokty o kolena. Úsměv mi na chvíli spadne. Nerozumím tomu, proč nás nemá oba na starosti Riva. Zamračená vráska nad kořenem nosu se opět zachvěje.
„Když bychom spolu měli... ladit... asi... proč se o nás staráte odděleně?“
Její dodatek mě na chvíli vyvede z míry a vžene mi další krev do tváří. Rychle se snažím ošemetné téma zazdít: „Máš ji ve skicáku?“

Pán Jeskyně - 23. prosince 2017 19:49
Pán jeskyně Neera

Když odtrhneš oči od skicáku, je to tentokrát Riva, kdo pozoruje tebe se stejně neurčitým úsměvem snílka hledajícího odraz svých vlastních představ v myšlenkách jiných.
„Jsem ráda, že se ti líbí,“ zaševelí lehce. Nezdá se, že by se jí tvoje přeci jen trochu upjatá reakce nějak dotkla. Nakloní se dopředu, aby si vzala zpět svůj skicák – trochu nešikovně pak místo toho zvedne konvici a tenkým pramínkem si dolije do téměř plného šálku, když se na poslední chvíli neodhodláš jí kresbu vrátit.

„To je škoda,“ uzná tvoje designérka, ale zároveň drobně pokrčí rameny, „Ale na samotné přehlídce bych střelbu stejně nedoporučovala. A pokud si zapamatují ten dojem, nemůže to uškodit.“

Riva si položí skicář na klín a chvíli zamyšleně listuje stránkami, než se dostane k odpovědi: „Ji má na starosti Marion. Je to fascinující člověk. Nikdy jsem nepoznala designéra tak dokonale bez fantazie a vlastní invence,“ přestože by se k jejím slovům hodil ironický úšklebek, Rivina tvář ukazuje spíš zdvořilý zájem, smíšený s upřímným podivem, že taková osoba skutečně může existovat, „Rozebrala jsem s ním svoji vizi, ukázala mu návrhy. Myslím, že můj záměr nepochopil...“ zamyšleně svraští obočí než připustí, „Nejsem si ani jistá, jestli vůbec pochopil Asterův a Lisiantřin příběh. Ale souhlasil, slíbil, že bude šít podle mých kreseb... Vlastně vůbec nevím proč,“ Rivin hlas odezní do ztracena, zatímco očima zabloudí někde na stěně za tvými zády.

„Možná se mi chce dostat pod sukni,“ usoudí stále stejně zasněným hlasem po několika minutách mlčení.

Sean Avery - 19. prosince 2017 20:16
Sean Avery

Na tváři se mi drží nezvyklý úsměv. Dívám se na Rivu a přemítám, co se jí tak asi honí hlavou. Je tak nezvykle klidná v tomhle uspěchaném kapitolském světě. Sní. Nedovedu si představit, že by si třeba Sahelmo mohl takhle vychutnávat bájný příběh z lesů. Když Riva otevře oči, při mém úsměvu mě přistihne. Podvědomě sebou trhnu a koutky úst mi zase spadnou.

Opatrně beru do rukou Rivin skicák jako nejkřehčí poklad, přitáhnu si ho k sobě do křesla a dívám se na kresbu. Na chvíli mi vzala dech a slova.
Hranou mozolnatého palce bych kresbu nejraději pohladil, netroufám si však jakkoli do ní zasahovat. Kloub se chvěje několik milimetrů nad tahy a pomáhá mi objevovat detaily. Dívám se (se rty mírně pootevřenými) na vzor nátepníků i bot, na precizní šněrování, na ornamenty, které jsem u nás doma jistě někdy viděl. A pak mi to dojde. Rychle vzhlédnu k Rivě, v obličeji směsici překvapení, nesouhlasu, ale i radosti.
Já jako... hrdina nejstarších příběhů?
Zase sklopím oči ke kresbě a nechápu, jak to může jít dohromady – já a Aster. Na té kresbě to vypadá tak přirozeně. Statný, sebejistý hrdina Aster Avery. Prohlédla si mě Riva vůbec pořádně?

Natáhnu ruku se skicákem zpátky ke své designérce. „Je to... je to nádherné. Fakt.“ Chtěl bych namítat spoustu věcí, věcí, za které Riva nemůže, nadechuji se k nim, ale nakonec si rychle přitáhnu skicák zpátky k sobě a dívám se na něj. Vpíjím se do kresby, nemůžu se jí taky snadno vzdát. Kloub palce se opět zachvěje nad tunikou a pak se posune nad toulec s šípy. „Víš, že neumím střílet? Umím leda házet sekyrou – ale to by to pak nebyl Aster.“ Není to výtka. Jen snad i trochu pobavené konstatování.

Fakt je, že jsem se do toho návrhu zamiloval, je mi sympatický a láme další hráz, která mezi mnou a Rivou stojí. Nejsem už tak křečovitý – ani v postoji, ani v tváři. Pomalu a tentokrát mnohem jistěji Rivě skicář vracím.

„A Dandelion?“ nadhodím. Pokud já bych měl být Aster, pak je Dandelion... pro všechny lesní bohy, ať se Riva neptá, proč rudnu.

Pán Jeskyně - 16. prosince 2017 23:02
Pán jeskyně Neera

Neochotně se vracíš zpátky do světa načechraných lenošek, ale Riva má oči dál zavřené, se zasněným úsměvem nechce opustit svět namalovaný tvými slovy. Hluboké lesy sedmého kraje už pro tebe byly nedosažitelně daleko, samy se staly pohádkou. Ale ona se ve skutečnosti nikdy neprocházela pod ševelící kopulí zelených velikánů. Ona mohla snít dál.
„To je dobře,“ odtuší tiše a konečky prstů zlehka přelétne po víčkách, než otevře oči a neurčitě se na tebe pousměje, „Museli by znovu utíkat a to si nezaslouží.“

Natáhne se pro svůj šálek a její myšlenky se na několik tichých minut rozplynou v pramíncích horké páry s vůní ovoce, medu a neznámého koření.
„Je úžasné, jak vlastně stejný příběh může jiný vypravěč proměnit, namalovat ho úplně jinými barvami. Děkuji, že jsi mi povyprávěl ten tvůj,“ naznačí drobnou úklonu pohybem hlavy.

„Je škoda, že nás tlačí čas,“ povzdechne si, „Ale pár změn ještě zapracovat stihnu. Co myslíš?“
Zvedne skicář a přes stůl ti ho podá. Ta kresba jako by vypadla z kusých bájných vyprávění o dobách dávno před válkou. Mužská postava oděná v tunice bez rukávů, předloktí mu chrání zdobené kožené nátepníky, nohy vysoké kožené boty. Za pravým ramenem vystupuje toulec naježený šípy, od kterého se umně vlní pelerína, která by ho s trochou představivosti mohla na dlouhé lovecké výpravě skutečně ochránit před deštěm a chladem. Zatímco oděv je vypracovaný až do florálních motivů zdobících lovcův opasek, rysy tváře jsou načrtnuté jen několika tahy jisté ruky. Přesto nemůžeš nepoznat své vlastní lícní kosti, stisknuté rty i vlasy plazící se po krku, stažené tenkou koženou šňůrkou přes čelo.

Sean Avery - 11. prosince 2017 16:47
Sean Avery

Poslouchám Rivu s vráskou mezi očima. Asi to vypadá, že se mi nic nezamlouvá, ale jsem jen zabraný do myšlenek. Poslouchám její výklad a pomalu, zamračeně přikývnu. Když se pak ale Riva zmíní, jak k příběhu přišla, napůl pro sebe, napůl k ní se usměju. „Tak to máš ohromné štěstí, řezbáři bývají ti nejlepší vypravěči.“ Bezděky si vzpomenu na večer několik zim nazpět, kdy jsme se s Elmem a Alderem dostali k jednomu takovému sezení a starý Longleaf nám tyhle příběhy zpíval, my tiše, skoro až zbožně poslouchali a dívali se, jak se mu během veršů mění lipový špalík v lovce Astera.

Usednu do jednoho s křesel a opatrně vezmu do dlaní horký šálek. Ten sice trochu pálí, o to pevněji ho ale obejmu prsty, abych kolem toho umělého světa cítil trochu příjemně přirozeného nepohodlí. Nápoj voní, ta vůně uvolňuje a já zavírám oči. „Ale jak říkáš, kolik lidí, tolik verzí příběhu je. Nejsem řezbář, neumím z toho udělat píseň jako oni, ale už jsem ho párkrát vyprávěl.“ Naposledy Almond. Sama mě o něj už nekolikrát žádala, když jsme spolu leželi v jehličí nebo se v mrholení choulili pod stříškou jejich domku a sledovali daleké, mlhavé obrysy laní v hájku za mokřadem. Musím se pousmát – Almond mi říkala, že když takhle vyprávím, jsem najednou o hodně dospělejší. Že ráda takhle občas vymění pubertální ucho za vážného chlapa s pohádkami.

Jako bych slyšel šumění stromů. Držím oči zavřené a začínám vyprávět.

„Daleko, hluboko v temných lesích žil lovec, který se jmenoval Aster. Byl to osamělý muž, který celé dny stíhal hbité jeleny, kance a zajíce, aby je pak na sklonku dne ulovil a prodal ve vsi hladovějícím rodinám. Jednoho dne Aster zahlédl obrovskou, překrásnou laň a vydal se za ní. Tak čarovné zvíře ještě neviděl a věděl, že když ho ztratí z dohledu, nikdy ho už znovu nenajde. Šel za laní celý den, a i když už slunce zašlo, lovec nepolevil a dál se snažil laň polapit. Padla půlnoc a lovec nádherné zvíře dostihl na čarovném palouku. I když znal každý kout lesa, tohle místo pro něj bylo neznámé. Dýchala z něj pradávná síla lesa a lovec, s napjatou tětivou a zatajeným dechem, náhle spatřil, komu šel celý den po stopách: v měsíčním svitu se laň proměnila v nádhernou lesní paní, kolem které se seběhly drobné křehké rusalky v tanci.
Lovec sledoval celý výjev nehnutě. Neodvažoval se ani nahlas dýchat, krása lesní paní ho zcela pohltila. Sledoval každý její pohyb, každý závan jejích vlasů, dokud hvězdy na nebi svítily a dokud měsíc zaléval palouček svou září. Když začalo svítat, lesní paní ustala ve svém tanci, podívala se přímo na lovce a zeptala se ho: „Pořád bys mě chtěl zastřelit?“ Aster si náhle uvědomil, že celou noc držel natažený šíp, a sklopil ho. „Mrzí mě, že jsem ti chtěl ublížit. Nevěděl jsem, kým jsi, krásná paní. Jak bych mohl svou chybu odčinit?“ A lesní paní Lisiantra, kterou mladý, statný muž přitahoval, ho pohladila svou hebkou dlaní po tváři a povídá mu: „Tři dny a tři noci buď mým ochráncem před tvým světem i před tím mým. Pak budeme vyrovnaní.“
A Aster Lisiantřinu nabídku přijal. Ve dne doprovázel krásnou laň, v noci byl stráží nádherné ženy. Pomáhal jí dostat se čarovnými bažinami, rozháněl zlotřilé bludičky, bojoval s lesními bohy, kteří si chtěli křehkou Lisiantru uzurpovat pro sebe. Bojoval ale i s lidmi – v cestě mu stáli lovci, kteří chtěli laň ulovit jako dříve on, tvrdé zkoušce ho vystavily hospodyně, jejichž rodiny hladověly, protože jim už lovec nenosil lesní zvěř. V těchto temných dnech mu byla jediným světlem Lisiantra. Poznal, že je nejen krásná, ale i moudrá a laskavá. A Lisiantra se do oddaného, statečného mládence bezhlavě zamilovala.
I když dávno uplynuly tři dny a tři noci, lesní paní a lovec trávili veškerý čas spolu. Poznávali jeden druhého a milovali se čím dál víc. Zapomínali na okolní svět – ten se jim ale sám často připomínal. Divé rusalky se snažily lovce utancovat k smrti, aby byla Lisiantra zase jejich; lidé ze vsi se zase pokoušeli chytit a zardousit lesní paní, aby už jejich lovci nemátla hlavu. Utíkali před nimi, ale před mstivým, lakomým světem nedokázali najít bezpečný úkryt. Aster a Lisiantra brzy zjistili, že jejich láska nemá ve světě místo. A tak se rozhodli krutý svět opustit a navždy se sobě odevzdat.
Byla půlnoc, měsíc vykresloval mezi nočními květy jemné pavučinové stíny a milenci leželi spolu v mechu na palouku. Drželi se pevně v náruči. Aster zhluboka dýchal vůni Lisiantřiných vlasů a cítil, že pozemská starost ho už netíží. Vytahoval se do výše, jeho tělo se proměnilo v pevný kmen, jeho ruce v silné, košaté větve. A lesní paní se proměňovala s ním. Ohýbala se a natahovala, aby mohla Astera objímat celým svým bytím. Na místě, kde se Aster a Lisiantra oddali jeden druhému, stál mohutný buk, kolem nějž se ovíjela elegantní popínavá rostlina se stříbřité bílými květy. Teď už patřili jen a jen sobě.“


Dovypravím, ale nechávám ještě oči zavřené. Mám ty obrazy živě před sebou. Palouk. Les. Krásnou Lisiantru, která se v obličeji nápadně podobá mé Mandličce. Pak ale pomalu oči otevřu. Do umělé, nablýskané reality. „Té rostlince se u nás říká stříbná laň nebo taky Lisiantra a kdykoli ji vidím, jak objímá stromy, vzpomenu si na tenhle příběh. Taky se říká, že v lesích u nás v kraji je ten kouzelný palouk, kde se dodnes Aster a Lisiantra milují. Nikdy jsem ho ale nenašel.“

Pán Jeskyně - 9. prosince 2017 12:08
Pán jeskyně Neera

Riva se na tebe chvíli mlčky zamyšleně dívá a koutky se jí pomalu zvedají do zaujatého úsměvu dítěte, které právě začíná chápat, jak funguje hlavolam z dřevěných bločků, se kterým se potýkalo hodiny či dny.
„To je velmi zajímavá otázka,“ souhlasí, spustí nohy z lenošky znovu na zem, narovná se a odloží skicák na stolek kresbou dolů, „Samozřejmě, když ti řeknu, aby sis představil záhon růží, představíš si úplně jiný záhon než já. Jenom proto, že já vidím růžová poupátka neznamená, že ty neuvidíš velké rudé květy...“ její hlas pomalu slábne, jako by zapomínala na to, že mluví nahlas a volně přecházela do nějakého myšlenkového proudu. Zlehka vezme za ouško porcelánový šálek a usrkne.
„Když se loni v zimě vztyčovala na Bílém náměstí socha Jedné země, přemluvila jsem mistra řezbáře, který na ni přijel pracovat, aby mi ho vyprávěl,“ vysvětlí už o něco přítomněji, když hrneček pokládá zpět na stolek tak, aby nezazvonil o hranu podšálku, „Ale neznáme nakonec každý svůj vlastní příběh o Asterovi a Lisiantře?“

Sean Avery - 4. prosince 2017 19:55
Sean Avery

Nevím, jestli mi Kapitolské oblečení dodalo jistoty – na to bylo celé až příliš cizí, byl to neznámý druh látky, který se mě snažil obejmout. Dokázal mi ale vyhnat ruměnec studu z tváře, takže svůj účel nakonec asi splnil. Chvíli ale ještě váhám, zda se k Rivě hned připojit. Mohl jsem být chvíli sám. V cizím, sterilním prostředí, ale sám. Zavřel jsem oči a pohladil látku košile. Jako ten nejjemnějí mech…
Přemýšlel jsem o přehlídce splátců, na kterou mě tady všichni připravují. Snažím si vybavit jakýkoli jiný kostým než strom, ale připadá mi, jako by i ty stromy byly mezi jednotlivými ročníky stejné. Jako by žádný ze stromů nebyl jedinečný. Jako by byl jen mrtvým kusem dřeva. Jako bychom i my byli jen kusy dřeva.
S rozhodností vejdu za Rivou do místnosti. Říkám si – když si chtěla promluvit, třeba ji bude zajímat můj názor. Třeba…

Riva mi opět vezme vítr z plachet. Je tím, co mě na celé místnosti nejvíce zaujme. To, jak sedí v lenošce a pohledem se vpíjí do svých kreseb. Připadala mi, že je v tu chvíli v jiném světě. Já sice nikdy nekreslil – nevím, chyběla mi ta jemnost v rukou a ten klid – ale představoval jsem si, jaké to je utíkat do jiných světů. Vzít jen kousek tužky a papíru a zhmotnit si sebetíživější myšlenku. Přišlo mi nemyslitelné v tu chvíli Rivu rušit.
Riva ale posvátný okamžik přetrhla sama. Jako by vzala svou kresbu, útržek z ničeho souvisejícího, a ukázala mi ho.
„Cože?“ bylo to jediné, co ze mě vypadlo. Rivina další otázka mi ale vyrazila dech. Nevěřicně jsem se na ni, křehkou kapitolskou vílu podíval a vydechl: „Copak TY ten příběh znáš?“ Jasně Seane, jinak by se tě na něj neptala. „Teda… chci říct… samozřejmě, že ho znám. Ale jsi si jistá tím, že ho OPRAVDU znáš ty?“
Nedůvěra opět prosákla do mých slov. Riva může být sebelaskavější, sebevětší snílek, ale nemůže znát ten příběh v jeho ryzí podobě. Kdo ví, jak si ho Kapitolští znetvořili…

Pán Jeskyně - 3. prosince 2017 14:16
Pán jeskyně Neera

Svět se skryje do milosrdné tmy za očními víčky. Riva mlčí, ale slyšíš její lehké kroky, šustění lemu jejích šatů, tiché ševelení jejího klidného dechu. Neucítíš jediný dotek.
Když k sobě vpustíš jenom ten tenký proužek světla, vidíš z ní spíš jen rozechvělou siluetu, orámovanou aurou bílého světla. Ale zdá se, že v její tváři ani postoji se nic nezměnilo. Viděla už příliš mnoho splátců v téhle prázdné bílé místnosti? Byly mravy v Kapitolu tak pokřivené, že nahota nic neznamenala?
„Děkuji, Seane,“ odtuší melodicky, „Omlouvám se, musí být hrozné. Nechám ti přinést nějaké normální oblečení a pak si promluvíme.“

Jako by v téhle budově bylo všechno Rivě na povel. Ani ne po dvou minutách položí na kraj lehátka tmavé kalhoty a košili z látky tak lehké, že ti splývavě protéká mezi prsty, a požádá tě, ať se k ní záhy připojíš. Bílá lesklá stěna se zasyknutím ustoupí a odhalí průchod do malé vedlejší místnosti. Je zařízená o poznání útulněji v porovnání s chladnou sterilitou, stěny lemuje chlupatý smetanový běhoun a kolem malého kulatého stolku postávají měkké pohovky se složitě vyřezávanými nožkami. Neviděný sluha už nachystal křehkou karafu zkroucenou v tenkých úponcích do tvaru dlanitého listu nějaké neznámé rostliny spolu se dvěma stejně křehkými šálky. Riva stihla do obou nalít trochu kouřící jantarové tekutiny a zahloubat se do svého skicáku. V první chvíli se nezdá, že by si vůbec všimla tvého příchodu.
„Myslím, že o lidech mnohem více vypovídá to, co si mezi sebou povídají a čemu věří, než to co dělají,“ odtuší po chvíli mlčení, aniž by zastavila črtající tužku, na okamžik vzhlédne k tvé tváři a zdánlivě bez souvislosti se zeptá, „Znáš příběh o Asterovi a Lisiantře?“
Jak by ne. Tu smutnou pohádku o lásce lovce a lesní víly, kteří nenašli své místo ani mezi lidmi ani v lesích, znalo v sedmém kraji každé malé dítě.

Sean Avery - 28. listopadu 2017 13:57
Sean Avery

Nedošlo mi to. Nedošlo mi, že celé tohle kosmetické utrpení je pro přehlídku. Škubnu sebou, když to Riva řekne. Zamračím se, snad více, než by bylo vhodné. „Dobrá,“ zamručím a otočím se k Rivě zády. „Oběd nebude nutný, snídaně vydala za jídlo na tři dny.“ Začnu ze sebe sundávat papírový povlak. I s ním jsem už byl nahý. Bez něj to nebude o moc horší. Možná dokonce naopak.
Zmítají mnou protichůdné pocity. Ne. Nelíbí se mi, co Riva chce. Asi nějakým způsobem chápu, proč to chce, ale není mi to příjemné. Navíc si bolestivě uvědomuji, že takhle obnažený jsem nebyl nikdy ani s Almond. Že Riva je první dívka která mě...

Odhodím papírový hadr na zem a pomalu se k Rivě otáčím, v obličeji rudý studem. Mám zavřené oči. Nechci vidět, jak si mě Riva bude prohlížet. Snažím se stát rovně, přirozeně, ale stahuje mě křeč. Rukama začnu podvědomě přejíždět po kloubech a jizvách. Potřebuji cítit pod prsty něco, co mě stále dělá v něčem silným.

„Ale můžeme spolu aspoň posedět, klidně u jídla, jestli máš hlad,“ řeknu a na škvíru mezi víčky se na Rivu podívám.

Pán Jeskyně - 9. listopadu 2017 18:35
Pán jeskyně Neera

Rivina tvář zračí podobnou útrpnou směsici rozpaků a lítosti, jaká nejspíš bouří v hlavě tobě samému. Ještě chvilku tě sleduje a zdá se, že vyčkává.
„Potřebovala bych vidět tebe, ne to... ošklivé... papírové něco, kterému tady říkají oblečení,“ poznamená s určitou dávkou nejistoty a na okamžik jí bílé čelo zvlní zamyšlené vrásky. Několik okamžiků ta tiše vyřčená věta visí mezi vámi, než si Riva odkašle.

„Promiň. Muselo to být únavné a nezvyklé a nepříjemné. Nedáme si spolu oběd, ať v klidu probereme, s čím se dneska vydáme do boje na Přehlídku Splátců?“ navrhne a chmury z její tváře zmizí jako jarní přeháňka.
Přehlídka Splátců. Člověk o ní málokdy skutečně přemýšlí, když jenom sedí u televize. Dívá se na postavy chlapců a dívek, kteří jsou od něj tak daleko, že působí jako úplně jiný živočišný druh. Máloco mu utkví v hlavě – zářivá barva vlasů jedné z dívek, obzvláště bojechtivý výraz některého z mladíků, vyplašené popotahování některého z nejmladších? Za pár dní budou stát proti sobě v aréně, a i když se tomu mnozí v krajích brání, vždycky nakonec budou v koutku duše přát štěstí některému z nich. Kdy se vlastně rozhodli, který to bude...?

Splátci ze sedmého kraje byli už mnoho let, možná desetiletí pokaždé v oděvu stromů. Snad jim to alespoň přinášelo nějakou útěchu, protože jejich tváře by sis jistě nezapamatoval, kdybys je nevídal v ulicích.

Sean Avery - 19. října 2017 21:32
Sean Avery

Líbil by se mi svět, kde by lidé skutečně viděli květiny a ptáky.

Dech se mi na chvíli zasekl v hrdle. Ta slova mě donutila vzhlédnout a pořádně se na Rivu podívat. Ten smutek, smutek plný obrazů a touhy po něčem krásném. Jako bych se díval do zrcadla.
Jenže já nejsem někým, kdo by měl a dokázal měnit svět. Mně by stačil kout. Kout pro mě a mé nejbližší. Kout, kde bychom se mohli s Almond stočit do klubíčka a...

Hladové hry už začaly. Vždyť víš.

A Kout zůstane jen marným snem. Snem plným tmavě modrých ptáků a křehkých květin. S lítostivě svraštělým obočím pozoruji precizní tenoučkou spáru dlaždice. Její pohled mi táhne zrak a končí až u Riviných nohou.

Jsem nahý. Jsem nahý, voňavý, sedřený až na kost. Před kýmkoli bych se takhle cítil jako maso ve výloze. Je to potupa, zalévá mě stud. Ale RIva by to mohla pochopit.
Bázlivě rozbaluji své klubíčko, vylézám zpoza barikády svých kolen. Bosé nohy pokládám na příjemně chladící dlažbu a podívám se nejistě koutkem oka na Rivu. Nedokážu se úplně narovnat – ani běžně se naukazuji před lidmi ‚Tak! Tu mě máš!‘ Natož teď, když ze mě kapitolští sluhové sedřeli vůni stromů.
„Nic moc,“ zahučím někam k jejím kolenům. Zalévá mě červeň. „Takhle... takhle ne.“

Pán Jeskyně - 22. září 2017 14:29
Pán jeskyně Neera

Nepřijde přezíravé odsouzení, nepřijde výsměch. Koutkem oka zahlédneš, že i Riva má zlehka zavřené oči, zatímco tvoje slova v její představivosti kreslí neznámé siluety sedmého kraje.
„Líbil by se mi svět, kde by lidé skutečně viděli květiny a ptáky,“ odtuší a rty jí zvlní smutné pousmání. Až pak otevře oči, „Ale lidé se neumí dívat. I když pořád musí něco sledovat, aby si připadali šťastní a úplní, alespoň tady v Kapitolu, tak je to nenaučilo pořádně vidět.“

„Hladové hry už začaly, vždyť víš,“ poznamená klidným tónem a elegantně se bokem posadí na samotný krajíček vysokého lůžka, jednou nohou se dál musí opírat o špičku. „Pak už ti nebudu moci pomoct, ale teď bych ráda. Budeme se muset postarat, aby to vevnitř, co by měli lidi vidět, bylo venku a stačilo se na to podívat.“

„Ukážeš se mi?“ zlehka mávne rukou do prostoru před sebou.

Sean Avery - 14. září 2017 21:17
Sean Avery

Naslouchám Rivě a pocity ve mě bouří. A teď ze sebe budeš dělat chudinku, abych ti zobal z ruky? mihne mi jedovatá myšlenka hlavou, možná až zbytečně moc jedovatá. Ale vidím ten povzdech, vidím, jak klopí oči a jsem zhnusem tím divadlem. Jenže... je to vážně divadlo? Jak moc se liší Riva od trylkujícího Sahelma. Jsou to dva různé světy. Zatímco Sahelmo je maškara, vzhledem i jednáním, Riva je... svým způsobem přirozená. Duní ve mě rozporuplné pocity. Přelévají se ve vlnách sem a tam. Zavírám oči, abych se na Rivu nemusel koukat. Vzrůstá ve mě úzkost. Bojím se. Bojím se toho, že tady Riva zůstane a bude na mě mluvit. Ale bojím se také, že ji odeženu a ona odejde.

Za zavřenýma očima vidím krásnou rudou květinu, která je v šedém světě osamělá. A Rivu, která se cítí stejně. Vidím bledé kapitolské ruce, jak se snaží ochránit rudý klenot, ale je sražena k zemi ranou života.

Seane... ty pláčeš?

Horká kapka se prodrala zpod víček a já je svírám ve snaze ji zadržet. Nejde to. Kutálí se po tváři a její stopa chladne. Nechávám oči zavřené. Nechci se dívat. Nechci. Nemůžu.

„Na náměstí nám jednou usedl krásný tmavě modrý pták,“ promlouvám pomalým hlasem, který mi nehezky přeskakuje. „Nikdy... nikdy jsem takového neviděl, musel přiletět z jiného kraje. Seděl na vrcholku sochy Zubřího krále a rovnal si peří. Představoval jsem si, odkud mohl přiletět. Vypadal jako vystřižený z noční oblohy. Byl krásný. Koukal jsem na něj dlouho, přišel jsem kvůli němu pak pozdě do školy.“ Obejmu ruce pevněji kolem kolen. „O pár dnů později jsem viděl... malého kluka, jak s malým lukem a šípem běží domů a nadšeně oznamuje, že konečně trefil. Že budou mít večeři. Za ním... se jako drobečky táhla stopa z tmavě modrých pírek. Když jsem je šel posbírat... dostal jsem akorát výsměch.“
Pomalu otevírám oči a úkosem se na Rivu zadívám. „Nikdy potom jsem už podobného ptáka neviděl.“ Odvrátím od ní oči. „Já... nevím.“

Pán Jeskyně - 14. září 2017 20:09
Pán jeskyně Neera

Riva mlčí, mlčí jen o krátký okamžik déle, než by bylo příjemné. Prohlíží si tě se stejným zájmem jako zkoumáš ty ji. Pak si s tichým povzdechem stočí pramínek jemných vlasů za ucho a uhne pohledem od tvé tváře někam ke tvým nohám.
„Kdyby se ti někdo chtěl vetřít do přízně, asi by řekl, že chápe, co prožíváš. Že si dovede představit, jaké to je,“ zadívá se někam do prázdna a na několik dlouhých chvil se odmlčí.
„Ne,“ zakroutí posléze pomalu hlavou, ale zdá se trochu nepřítomná, jako by se z toho nečekaného výletu do svého vnitřního světa ještě tak úplně nevrátila, „Nedovedu si to představit. Ne víc než zlomky. Jednou jsem odjela na tři dny do šestky, chtěla jsem to pochopit. Nevzpomínám na to ráda. Nejde o tu špínu. Zápach. Jídlo. Ale o ten pocit, že mi nikdo nerozumí. Co se mi děje v hlavě.
Celé náměstí bylo vybetonované, nikde nebyl ani náznak barvy. Našla jsem tam květinu. Měla zářivě červené okvětní plátky a dokázala se prodrat i přes všechen ten kámen a beton, dokázala ho rozbít. Ale všichni chodili kolem ní. Jeden muž jí málem rozdrtil botou. Nikdo ji neviděl...“

S posledními slovy její hlas zamyšleně slábne, až se vytratí úplně a Riva zůstane zase tak bledá a tichá. Konečně si její zasněným zamlžený pohled najde cestu zpátky k tobě a podívá se ti přímo do očí.
„Ne, Seane. Netroufám si říct, že ti rozumím. Ale ráda bych. Pokusíme se rozumět si navzájem?“

Sean Avery - 14. září 2017 10:55
Sean Avery

Snědá kůže je náhle růžová, nehty podivně průhledné. Že jsem se na začátku procedury cítil nahý? Hořce jsem se ušklíbl. Teď jsem teprve nahý. Jako bych byl o pět kilo lehčí. Křehčí. Jen co se mnou kapitolští umělci skončí, stáhnu kolena k bradě a obejmu je rukama. V hlavně mi drnčí hlas. Rozhodně to Riva. Kdo je Riva a kdo mu dává právo rozhodovat o mém těle? Copak nemůžu rozhodnout takovou věc sám?
Nemůžeš, Seane. Tvé tělo a tvou duši koupil Kapitol.
Bořím tvář do kolen. Mám pocit, že je tak citlivá, jako nebyla nikdy. Bojím se na sebe pohlédnout. Bojím se, že uvidím malého kluka.

A pak vstoupí Riva. Překvapí mě. Oproti mým prvním představám, Riva je dívka. Nic to nemění na tom, že se ve své klubíčku stáhnu ještě více do sebe. Je z Kapitolu. Bude o mě rozhodovat. Štítím se jí.
A i přesto, jak zaujímám odtažitý postoj, mě Riva něčím zaujímá. Prohlížím si ji. Poutá mě. Způsob, jakým se mnou mluví, jak mi dává najevo, že mě považuje za lidskou bytost, přestože pro ostatní jsem jen hračka... Střetávají se ve mně rozporuplné pocity.

Neodpovídám. Jen si Rivu prohlížím. S tváří napůl skrytou za koleny.

Pán Jeskyně - 8. září 2017 17:58
Pán jeskyně Neera

Minuty se dál vlečou a pomalu se rozpouštějí v záplavě dalších mastiček, krémů a mydlinek stejně jako poslední zbytky sedmého kraje zadřené za nehty. Kapitolané nepřestávají štěbetat a vyptávat se, aniž by skutečně očekávali odpověď nebo poslouchali cokoliv řekneš.

Když konečně zůstaneš sám, místnost naplní hutné, dusivé ticho. Nemá nic společného s tichem lesa, které ve skutečnosti skrývá celý vesmír svých vlastních tichounkých zvuků a životů. Tohle ticho bylo mrtvé a chemicky štiplavé.
V místnosti plné bílých dlaždic a lesklého kovu nezůstane nic než vysoké lehátko. Někdo z přípravného týmu odnesl i tvoje oblečení, takže ti zůstal jenom tenoučký papírový župan.

Tvá samota mohla trvat jen pár minut nebo hodinu a mohla být úlevná i tíživá.
„Vítej Seane,“ přeruší ji klidný melodický hlas, téměř bez protivných kapitolských kudrlinek, „Já jsem Riva Zeran, tvoje designérka. Řekla bych, že tě ráda poznávám, ale to by naznačovalo, že jsem ráda, že jsi tady, což nejsem. Je mi to líto. Mohla bych se omluvit, ale nemyslím, že by nám to nějak pomohlo.“

Zatímco mluví, obejde štíhlá mladá žena místnost, aby ti stála čelem. Vypadá... křehce. Snad za to mohou jemné rysy, snad porcelánová pleť, tak světlá, až se zdá téměř průsvitná, snad sněhově bílé vlasy, obočí i jemné řasy. A přestože jsi nikoho takového ještě nikdy neviděl, působí na tohle místo až nepřirozeně přirozeně. Snad je skutečně tak mladinká, jak vypadá, ne jako ti ostatní, kteří za mladistvý vzhled vděčí jen kapitolské vědě a medicíně.
Ne, že by nebyla nalíčená, ale alespoň nemáš problém rozeznávat rysy její tváře. Světlounce jantarové oči má zvýrazněné zlatavými stíny, které ladí s rtěnkou i spirálovými vzory na jejích dlouhých bílých šatech, ve vlasech má tenké žluté a oranžové pramínky. A dívá se na tebe vážnýma, zamyšlenýma očima.

Pán Jeskyně - 27. srpna 2017 17:40
Pán jeskyně Neera

Kapitolané si tvých rozpaků nejspíš ani nevšimli. Nedokáže je zasáhnout žádná jízlivost. Motají se kolem tebe, zářivě barevní a neúnavně štěbetající. Ochotně odpovídají na každou tvou otázku, i když někdy jim chvíli trvá přestat s tichým chichotáním. Čas od času tě ujistí, že to možná zabere ještě chvilku, ale nakonec to bude určitě super.
„Já víím, drahoušku,“ zkřiví Coronalia tvář v přehnaně soucitném výrazu, který ale proti vší pravděpodobnosti nejspíš myslí upřímně, „Je to smutnéé... Ale o to hezčíí je, když můžeme tohle všechno poskytnout aspoň někomu!“

Jen co je upozorníš na význam mozolů, Coronalia se okamžitě vyčítavě ohlédne na mladičkou manikérku, jako by ji už teď podezřívala z nějaké nenapravitelné katastrofy.
„Já už jsem přemýšlela, co s tíím...“ hlesne a zlehka otočí tvoji dlaň tak, aby na ni ostatní dobře viděli, „Vypadá to... nepříjemně.“
„Ošklivě.“
„Bolestivě.“

Každý zvolí své vlastní označení ve stejném okamžiku. Pak se odvrátí a s až úsměvnou vážností se o tom chvíli dohadují. Nakonec zmatený spor rozsekne muž slovy: „Rozhodne to Riva.“

1 2 3 4 ... 7 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace