Stínohra (1. strana) | Herna - Aragorn.cz



Herna

Stínohra

Pán Jeskyně:

Katanga

Systém:

ORP

Nové příhlášky:

Nepřijímáme

Popis jeskyně:

Jsou stíny, které jsou hlubší než jiné…
Temné městské drobrodružství plné napětí, mystiky i akce. Dokáže hrdina bojovat se stíny, aniž by ztratil svůj vlastní?

Klíčová slova:

magický realismus, stíny, město

Jaké hráče:

Soukromá hra.

Nástěnka:Zobrazit/skrýt Nástěnku

Pokoj

pokoj Na širokém parapetu sedávala. Přitáhla si kolena k hrudi svým typickým způsobem, zapálila cigaretu a koukala se z okna, deset pater dolů do ulice. Popel klepala do květináče s justícií. Květina tam pořád stála, ale jako by jí Annina přítomnost a popel taky chyběly. Odkvétala. Na matraci na zemi ležela ledabyle pohozená deka, jako by se její majitelka měla večer vrátit a zase se do ní zabalit. Pod polštářem její pistole. Proč ji Anna vlastně neměla ten večer s sebou…? Theo bydlel v obýváku s kuchyňským koutem, jediný samostatný pokoj v bytě si zabrala Anna. Málokdy se ale zavírala. Občas chodila v noci k bratrovi na gauč a spala s ním. Když byl mladší, a i v dospělosti. Pořád tu ještě voní její cigarety, šampon, lehký tropický parfém. Annina vůně nasákla do stěn, do sešlapaného koberce, do jemných, pavučinami opředených záclon. Co když někdy zmizí?

Anna

Anna Říkala mu bráško a přitahovala si ho k sobě, když mu bylo nejhůř. Vykloubila prsty klukovi, který si na Theodora ustavičně ukazoval a smál se mu. Učila ho, že svět je zlý a je nutné se v něm umět ubránit. Ona měla ostré lokty, suchý humor a zbrojní pas. Theodor měl hlavu. Mámu a tátu Theodor skoro nepamatuje. Oba rodiče mu zastupovala Anna. Nemluvila o nich. Když se Theo zeptal, zapálila si cigaretu a sedla mlčky na parapet. Měla ráda ticho. Ráda poslouchala zvuky města nerušené umělou hudbou a slovem. Když už byla dospělá, pořídila malý byt a velké dluhy, aby v něm mohla s Theodorem bydlet. Byl to byt zubožený, ponurý, ale byl jejich. Anna byla minimalistická. Holé zdi, matrace na zemi. Až s Theodorem začal přicházet do bytu luxus. Pohovka. Lampičky. Mikrovlnka. A květina na parapetu. Dělala pro nějakou organizaci v Podzemí. Moc o tom nemluvila. Nesměla. Chodívala domů uštvaná, někdy ani nespala. Lehávala k Theodorovi na pohovku a poslouchala jeho dech. Mohl se o ni začít starat tak, jako ona o něj. Anno. Proč jsi musela zemřít?
Hráči: (1/1) Deilen

Fórum ⇓

Pro přidání příspěvku je třeba se nejprve přihlásit a být registrovaný v této jeskyni.

1 2 3 4 5 ⇒|

Pán Jeskyně - 2. prosince 2018 15:02
Pán jeskyně Katanga

„Stínohra se starala... stará o otisky duše zemřelých. O stíny. Využíváme svá nadání k tomu, abychom pomohli stínům zbavit se pozemských pout a jít dál. Dříve jsme hlavně chránili lidi před zlými a dravými stíny. Dnes... dnes chráníme stíny před Anděli.“ Tomáš se hořce usmál.
„Když mluvím o dobách dříve, myslím tím dobu prastarou, kdy jsme ještě ani ty, ani já nebyli na světě. Podivné klidné doby, kdy měli lidi ze smrti respekt a své mrtvé v úctě. S lidskou arogancí vyrostli i Andělé. Lovci Stínů. Chytají je, experimentují s nimi, snaží se je ovládnout. Snaží se z nich vytvořit monstra. Já je viděl.“ Tomáš otevře prudce oči a nepřítomně je třeští před sebe. Zase se v nich objevuje za zvláštní bílá záře. „Viděl jsem... nevím. Minulost? Přítomnost? Budoucnost? Stínová nestvůra chodí ulicemi a nebojí se světel. Pojídá je.“ Pak Tomáš rychle zavře oči a zatřese hlavou. „Promiň, občas mě to moje... nadání... příliš ovládne.“ Rozpačitě se pousměje. Natáhne se pro víno a lokne si přímo z lahve.

Theodor "Sho" Smutný - 25. listopadu 2018 18:19
Theodor "Sho" Smutný

Hrníček s motivem ze Star Wars si prohlédne, načež se mírně usměje a pokrčí rameny. Možná je to právě láhev vína, která mu vynese na tváři další z menších úsměvů a nechá si hrníček naplnit, až po jeho okraj vínem z levnější kategorie. Nakonec se blíže přisune zadkem k jedné ze starších skříň, o kterou se opře a pohlédne na Tomáše.
Ten pohled z očí do očí nechá Theodora chladným. Rty má pevně semknuté do úzké linky, tváři dominující nic neříkající výraz.

A potom mu Tomáš odpoví na otázku: „Rozumím,“ Prsty levé ruky obepíná hrníček, zatímco pravou mírně zatne v pěst poté, co Tomáš zmíní Annino jméno. Chvíli na to odvrátí tvář ke koberci a rty si navlhčí jazykem. Kývne hlavou, zatímco si do hlavy zapisuje potřebné informace a nevědomě si z toho skládá odpověď na všechny otázky a tajemství, která jsou před ním ještě stále skryta.
„Co je to Stínohra? Jaké neobvyklé nadání? Kdo jsou Ti Andělé?!“ Doslova vychrlí na Tomáše další otázky a vyčkává na jeho odpovědi.

Pán Jeskyně - 23. listopadu 2018 17:04
Pán jeskyně Katanga

„Vinný sklenky nejsou,“ poznamenal Tomáš věcně, když podal Theodorovi svůj nerdský hrníček s motivem ze Star Wars a vytáhl zpoza pohovky lahev průměrného červeného vína. „A vařit zítra nemusíš, něco objednáme, stejně jako dneska. Co máma zemřela, tak se kuchyň skoro nepoužívá. Radši.“

Kdo je Marek... jako by tou otázkou skončila ta iluze všedních starostí s jídlem, pitím a mrtvou maminkou. Tomáš odloží svůj ještě nedojedený talíř a z pohovky na Theodora shlédne. Sundá si brýle, drží je za obroučky mezi prsty. Dívá se mu zpříma do očí a zase jako by to nebyl nerdský puberťák, žijící v malém kamrlíku, ale bytost z jiného světa. Jedna otázka, jeden pohled z očí do očí. A bylo to zase tady.

„Marek je lékař s neobvyklým nadáním, který svůj život zasvětil podsvětní organizaci, která si říká Stínohra. Do této organizace patřím i já. Patřila do ní i Anna. Marek nás sem přivedl a pomohl nám zvládnout i naše neobvyklá nadání. Je to člověk, ke kterému mám hlubokou úctu.“

Theodor "Sho" Smutný - 11. listopadu 2018 22:22
Theodor "Sho" Smutný

Černý stín doslova nažene Theodorovi husí kůži, což se dokonce projeví i na jeho tváři, po které začnou stékat krůpěje ledového potu. Stojí doslova v kuchyni jako opařený horkou vodu, ale rty zdobí falešný úsměv. Tomáše obdaří zvídavým pohledem a po vzoru známého se nechá odvést do pokoje hostitele. Stále si přitom prohlížel stín zesnulé matky a doufal, že se mu konečně podaří získat odpovědi.

Pokoj mu způsobí opravdu další šok. Rozhlédne se a mírně podřepne, aby na zem upustil tašku a batoh s osobními věcmi a prohlédne si pokoj z blízka. Nakonec se zastaví pohledem u plakátu jedné počítačové hry a krátkým okamžikem lze zahlédnout, jak se jeho rty zkřiví do smutného úsměvu. Tohle přece hrával občas s Annou, když se doma opravdu nudili a nebyl okamžik, kdyby šli spolu někam ven.
„Nepohrdnu vínem, pokud nějaké v zásobě máš.“ Kývne hlavou na Tomášova slova.


Dveře zavržou a přes rameno pohlédne směrem k příchozímu kolegovi. Věru opatrně si od Tomáše přebere misku s masem a nudlemi, načež se téměř okamžitě začne porcí ládovat. Skoro by zapomněl, že téměř celý den opravdu nic nejedl. Jeho otázku sice postřehne, ale doslova na ni nereaguje, dokud miska není prázdná.
„Jídlem se nepohrdá. To říkávala Anna. Děkuji za jídlo, zítra mohu uvařit já.“ Pokrčí rameny a vzápětí se posadí na zem. Před pohovku a Tomáše, ke kterému vzhlédne, jakoby přemýšlel nad otázkou, kterou mu položí. Chvíli se nic neděje, než se konečně optá.
„Kdo je Marek?!“ Zeptá se tichým hlasem a pohlédne ke dveřím, jakoby snad stín Tomášovi matky měl odposlouchávat za dveřmi. Vzápětí z batohu znovu vytáhne notebook.

Pán Jeskyně - 11. října 2018 13:47
Pán jeskyně Katanga

Černý stín drobné stařenky se na Theodora upřeně díval. I když její oči neviděl, téměř je na sobě cítil. Pak stařenka poodstoupila dál a tichým, téměř nepřítomným hlasem jim řekla: „Chlapci, nezapomeňte se navečeřet.“ A pak se vrátila ke svému zpívání. Už to šlo rozpoznat – prozpěvovala si Davida a Goliáše od W+V.

Tomáš vytáhl z lednice – stále za přítmí vhodného pro stínovou ženu – platový box s čínou a strčil ho do mikrovlnky, a zatímco se jim večeře ohřívala, vymanévroval Tomáš Theodora z kuchyně do svého pokoje.
Byl to drobný pokojíček, tak akorát na stůl, rozkládací pohovku a trochu prostoru mezi tím. Většinu starých tapet překrývaly plakáty ze slavných počítačových her i sci-fi filmů, všemu vévodil obří plakát vesmírné lodi Enterprise, který Tomášovi zatemňoval okno namísto rolety. „Je to tu malé, ale nějak se sem vejdeme. Udělej si pohodlí, donesu jídlo. Něco k pití? Vodu? Pivo? Čaj? Máma by byla protivná, kdybych tě nepohostil.“
...
Když se pak Tomáš vrátil se dvěma miskami správně glutamátových nudlí s masem, zamkl za sebou oprýskané dveře pokoje a usadil se na pohovku. „Tak se ptej, řeknu ti, co vím. Jsme teď na jedný lodi, ať chceš, nebo nechceš.“

Theodor "Sho" Smutný - 1. října 2018 01:01
Theodor "Sho" Smutný

„Co jsi nám tajila, Anno?“ Theodor se na okamžik utopil ve vzpomínkách. Možná si myslel, že sestru znal způsobem, jakým by měl sourozenec příbuzného znát. Možná se mýlil osobně ve věcech, které stále ještě považoval v životě za opravdu zásadní. Zatne ruce v pěst, až mu mírně zbělejí klouby a vnitřní klid je rázem pryč. Dokonce si ani nepovšimne, že právě Tomáš zaparkoval vozidlo před staře vyhlížející bytovkou.

***

Ze zajetí ponurých myšlenek ho konečně vysvobodí Tomášovi klíče, kterými zarachotí v zámku. Bez přemýšlení se vyzuje přede dveřmi a boty rázem strčí dovnitř. Na slova věnované od známého pouze kývne hlavou, avšak neobtěžuje se s jakoukoliv další odpovědí. Boty schová přesně na stejné místo, jako před ním Tomáš, kterého vzápětí následuje do kuchyně.
Ovšem v polovině cesty se zastaví poté, co uslyší onen tlumený zpět. Skoro jakoby měl pocit, že je tu Anna stále s ním nebo možná odmítal připustit si skutečnost, kdy jeho milovaná sestra už není mezi živými. Zvedne hlavu od pochmurného zírání ke starému koberci, aby si téměř v okamžiku všiml podivného stínu.
„Dobrý večer,“ Kývne hlavou: „Jmenuji se Theodor Smutný, je mi ctí.“ Pronese tichým tónem a přidá k tomu jeden z jeho falešných úsměvů, než zase se odmlčí a pohledem spočine na Tomášovi. Stále na srdci ho tížili otázky, na které nutně potřeboval znát jasnou odpověď.

Pán Jeskyně - 17. září 2018 16:51
Pán jeskyně Katanga

„Já o tom taky neměl ani ponětí, Anna bývala někdy tak tajnůstkářská i v obyčejnech věcech, že jsme často netušili kde je, s kým je a co dělá...“ podotkl Tomáš spíše jen tak na okraj. Jestli Theovu omluvu přijal, nebo ne, nedal nijak najevo.

***

Byl to maličký byt v maličké bytovce, která zvnějšku i zevnitř vypadala jako vytržená z dob socialismu. Betonové schody potažené nažloutlým linoleem vedly až k béžově lakovaným, popraskaným dveřím. Za nimi byl byteček s umakartovým jádrem, kobercem a závěsy typických šedesátkových vzorů, kliky z typického černého tvrdého plastu, na zdech tapety a tradiční obrázky rozkvetlých horských vesniček, pohovka, která ač byla zachovalá a přehozená dekou s rádobyindiánským vzorem, byla určitě starší než Theodor a Tomáš dohromady. Z kuchyně, která byla za rohem umakartové buňky s koupelnou, se ozýval tichý, polopřítomný zpěv.
„Hezký večer, maminko,“ zavolal Tomáš přehnaně nahlas a kopnul boty pod typický botník z kovové mříže. „Musíš se jí představit, aby se tě pak tolik nebála,“ dodal pak k Theovi polohlasem. Když byl Theodor vevnitř, zavřel za ním dveře a zajistil je kovovým řetízkem. Pak na Theodora kývnul a vydal se do kuchyně.
Kuchyň byla zatažená závěsem napodobujícím režné plátno a s přicházejícím večerem v ní bylo až nepříjemné přítmí. Kolem slabounce voněla vegeta a černý čaj, pachy navěky vsáklé do tapet.
„Maminko, máme dneska hosta, možná tu bude pár dnů bydlet. Tohle je Theodor, maminko.“
V pološeru Theodor viděl, že se k němu přiblížil černý, drobný, shrbený stín, který snad jen ze setrvačnosti vydával dýchavičný zvuk, jako spousta doposud živých starých lidí.

Theodor "Sho" Smutný - 14. září 2018 22:08
Theodor "Sho" Smutný

Theodor se donutil zamyslet nad danou problematikou a hledal v tom logické východisko. Pokud Tomáš říkal pravdu, pak opravdu udělal kolosální chybu, což by se stratégovi v ošemetných situacích nemělo stávat. Prohrával opravdu jen zřídka. Vyslechne si Tomášova slova, jakoby se z nich snažil hledat vhodná řešení k této svízelné situace, ale žádná bojovná taktika ho vůbec nenapadala,
„Analyzujeme situaci, až budeme na místě.“ Řekne s klidným srdcem a zaklapne notebook.
„Každopádně jedinou útěchou pro mě je fakt, že jsem nevěděl o nějaké panence. Každopádně logicky usuzuji, proč měla Anna k té kytce takový vztah. Budiž omluvou, že jsem odcházel ve spěchu, jestli to lze považovat za omluvu.“ Pronese s ledovým klidem a podívá se ven.

Chvíli cestu nevnímá a teprve po několika dlouhých minutách teprve pozná, že možná projeli půlku Prahy. Po Tomášově monologu pouze kývne hlavou na znamení, že rozumněl. On sám vyrůstal pouze s Annou a nemohl si za žádnou cenu tohle představit. Dlouze vydechne a na malou chvíli zavře oči.

Pán Jeskyně - 4. září 2018 17:59
Pán jeskyně Katanga

„Ta bomba nadělala slušnou paseku, to jo. Ale nevzala s sebou úplně všechno,“ povzdechl si Tomáš. „Nemám ponětí, čí panenku tam Anna schovávala, ale přežila v tom květináči celkem bez úhony. A to je ta horší varianta. Znamená to, že teď mohou Andělé ovládat někoho od nás.
Do hajzlu...!“
sevřel Tomáš křečovitě volant, když přibrzdil v koloně, a opřel si o něj na pár vteřin čelo. Když se pak narovnal, snažil se zase tvářit klidně, i když v něm bylo znát napětí. „Nemá smysl nad tím nadávat, musíme si s tím nějak poradit. Vezmu tě k sobě domů. Už by to mělo být jen pár minut, pokud se ovšem zvládneme dostat z tradiční odpolední kolony. Jen by mě zajímalo, jak Andělé věděli, že se mají podívat zrovna do květináče...“

Tomáš nechal svou otázku nezodpovězenou a při nejbližší příležitosti uhnul z městského okruhu zase do sítě ulic. Podle směrovníků si mohl Theo všimnout, že přejeli půl Prahy a nacházejí se kousek od Jižního Města. „Bydlím s mámou, tak se prosím nelekej a buď na ni hodný a zdvořilý. Měla to ráda už když byla živá.“

Theodor "Sho" Smutný - 26. srpna 2018 11:37
Theodor "Sho" Smutný

Pečlivě uloží data na pevný disk a zaklapne notebook, který složí zpět do batohu. Opatrně, jakoby to bylo to nejcennější, co momentálně měl. Pozorně se znovu podívá na Tomáše a dokonce se mu na tváři mihne slabý úsměv, když se rozpovídá. Zakroutí hlavou a nevěřícně si promne oči, načež dlouze vydechne. Potom se z okénka podívá na krajinu a z kapsy vytáhne jointa.
„Zuzana se u mě neukázala. Od nehody jsem ji neviděl. Už je mi jasné, proč se bála přejít tu ulici, jestliže byla osvětlená. Už chápu, proč se vyhýbala osvětleným ulicím jenom ve snaze mě udržet na nohou.“ Povzdechne si.

„Nejsem člověk, který někomu pomáhá, ale zdá se, že dlužím hodně někomu, koho bohužel neznám a kdo byl ochotnej po smrti toho pro druhého udělat víc..“
Řekne upřímným tónem a zahledí se Tomášovi do očí, načež zakroutí hlavou.
„Andělé si to odskáčou. Je nesmysl, aby v tom bytě něco našli. Vyhodil sem ho do povětří bombou, která všechno spálila na uhel v dané lokalitě. To byl rozkaz od Anny, kdybychom jednou museli uniknout z bytu. Nechápal jsem proč, teď už vím.“

Pán Jeskyně - 24. srpna 2018 15:38
Pán jeskyně Katanga

Tomáš se mimoděk podívá na Theodorův notebook a kývne hlavou. „Mohlo by se hodit, dobrá práce.“ Pak se otočí zpátky k silnici.

„Jo, o tý tvojí nehodě vím,“ ušklíbl se Tomáš hořce. „Chápu, že jsi byl v tu chvíli trochu mimo a navíc jsi ani nevěděl nic o stínech a tak... ale teď, když víš, jací jsou, nepřijde ti zvláštní, že byla Zuzana u té nehody tak rychle? To ona – sama mi to říkala – si za tebe sedla. Nechala se ovládnout touhou. Přitisknout se k motorkáři, vnímat jeho dech, vítr ulice, zapovězenou jízdu. Cítila se pak za tebe zodpovědná, tak se rozhodla porušit pravidla a dovést tě k Markovi. A taky to vypadá, že se na tebe během té noci dost upnula. Když tě Marek vynesl z baráku, utekla. Od tý doby jsme ji neviděli. Doufali jsme, že se u tebe ukázala...?

Stíny se totiž velice snadno stanou na někom závislé. Neumějí to moc sami ovlivnit. Často se stává, že jsou posedlé svým milencem, vrahem a tak, ale není vzácné, že se upnou i k někomu víceméně cizímu, jako se to stalo v tvém případě. Což je na jednu stranu fajn – lepší než kdyby navázala pouto s někým z Andělů.
Andělé jsou totiž podsvětní organizace, která stíny zneužívá. A čím mocnější stín je, tím více po něm touží. Není to jen moje škarohlídství. Andělé zabíjejí vytipované lidi, aby pak mohli manipulovat jejich stínem.

Andělé zabili Annu.
A Andělé našli u vás v bytě jednu z panenek. Byla zahrabaná v květináči.“

Theodor "Sho" Smutný - 22. srpna 2018 21:57
Theodor "Sho" Smutný

Pozoruje stále Tomáše zamračeným pohledem a když se zatváří bolestně, na chvíli se mu mihne na tváři starostlivý pohled. Hlavu otočí zase směrem k jízdnímu pruhu a mlčky sleduje ulice před sebou, ale dekomprimování souborů prozatím nevěnuje pozornost.
Jednotlivá Tomášova slova poslouchá, aby mu nic neuniklo. Po vysvětlení se Theodor zatvářil znovu zamyšleně, ale v konečném výsledku kývne na znamení, že rozumí úplně všemu. Po chvíli se ovšem nadechne k další otázce.
„Kdo potom tedy může za moji nehodu? Jednu chvíli sedím na motorce, řídím a v druhé, jako bych měl pocit, že si někdo sedl za mě a najednou… se ocitám na zemi. Pomáhá mi Zuzana a dostávám se k Markovi. Jsem zmatený,“ Pronese nakonec a pohlédne zpět k počítači, načež se zatváří vítězoslavně.
„Mám kontakt na tu děvku a potom další tři, které nevím, co znamenají.“ Prohlásí nakonec a kousne se do spodního rtu.

Pán Jeskyně - 21. srpna 2018 10:22
Pán jeskyně Katanga

Tomáš zavřel oči a jemně zkřivil tvář bolestí. Pak je ale zase otevřel – byly už zase normálně šedomodré a jeho obličej se uvolnil. Už to zase bylo to mladé ucho, které ho pozdravilo v tramvaji, ta nadpřirozená autorita zmizela. „Zkusím ti to vysvětlit polopaticky, Sho. Aby to ale dávalo smysl, musíš přijmout fakt, že v našem světě existují nadpřirozený síly. To, čeho se před staletími báli naši předkové, to, z čeho vznily pověsti a zvyky na vsích. A dneska se už na ně zapomnělo.“ Tomáš se na chvíli odmlčel, přemýšlel, jak pokračovat.
„Mnoho takovýho nadpřirozena obchází kolem smrti. Říkalo se, že po každým mrtvým zůstane na světě – po neurčitou dobu – duch. Čím nepřirozenější a násilnější smrt, tím silnější a děsivější duch byl. Chtěl zůstat na našem světě, zkoušel hledat život, který mu sebrali. Chtěl to všecko dohnat. A často se chtěl taky pomstít, když konečně zjistil, co všechno nemůže mít.
Víceméně je to pravda. Když někdo zemře, zůstane po něm otisk. Není to ale průhledná, vznášející se bytůstka, jakou si představovali naši předkové, ale je to temný stín. Silueta, která se pohybuje ve tmě. Normálním zemřelým zmizí stín do několika minut, ale jak jsem říkal – když ta smrt nebyla přirozená, stín se zdrží po delší dobu. Ty už jsi jeden stín potkal. Zuzanu.
Zuzanu přepadl nějaký feťák a snažil se od ní získat peníze. Zuzana se snažila bránit a při potyčce jí vážně ublížil. Nepřežila ani do příjezdu sanitky. Teď je z ní stín, nebo Světloplachá, jak jim také říkáme. Čím větší tma kolem je, tím skutečnější jsou. Na světle téměř neexistují – nevidíš je, téměř je neslyšíš, nemohou se nikoho dotknout. O to více se ale snaží o mezilidský kontakt, když se octnou ve tmě.
Dává to zatím smysl, Sho?“
mrknul na něj Tomáš.

Theodor "Sho" Smutný - 20. srpna 2018 17:21
Theodor "Sho" Smutný

Jak Theodorovy prsty bleskurychle kmitají po klávesnici notebooku, zároveň poslouchá i Tomáše. Po jeho posledním vzteklém výlevu jej donutí zvednout od obrazovky oči a podívat se přímo na řidiče automobilu. Chvíli pozorně sleduje Tomášovi rty a pečlivě zaznamenává jednotlivá slova do paměti. Následně kývne hlavou.
„Nevyjebávám s tebou. Není to můj styl.“ Odpoví mu klidným hlasem.
„Podívej se. Já si žádné podmínky ani klást nehodlám. Samozřejmě mojí povinností je se odvděčit za záchranu mého života vám tím, že pro vás budu pracovat pokud o to budete stát. Zároveň ale odmítám to, že bych dělal vašemu uskupení problémy.“ Řekne mu poměrně podrážděním tónem, ale nikterak útočně. Zakroutí pouze hlavu.
„Ne, na to nezapomínám.“ Zakroutí hlavou a skloní pohled zpátky k obrazovce. Načež se snaží najít v datech alespoň něco zajímavého, co by mu více přiblížilo danou situaci. Přestože se primárně soustředí na práci, dokáže s přehledem bleskurychle odpovídat Tomášovi.
„Není mým zvykem dělat chyby. Přiznávám, že tohle chyba byla. Udělal jsem ji, ale není třeba hned pranýřovat člověka, který o tomhle ví akorát velký hovno. Do té doby jsem ale vůbec nevěděl nic o tom, co se tu děje a vlastně do teď nevím. Ty mi říkáš, že vidíš svým způsobem do budoucnosti, pak jsou tu nějací andělé a stíny. Nezlob se na mě, ale jak tomu mám do prdele rozumět?“ Zahučí, načež zvedna opětovně hlavu od notebooku a jakmile se Tomášovi oči změní, okamžitě zpozorní a ucítí, jak mu po tváři stékají čůrky studeného potu.
„Co se děje?“Zeptá se ho. Někdy je potřeba zkroti své ego a dát prostor vzniku možná nového přátelství a přesto, že Theodor mu nevěřil, je zcela jasné, že bude lepší, když ho bude následovat a spolupracovat s ním.

Pán Jeskyně - 20. srpna 2018 10:46
Pán jeskyně Katanga

„Ujasníme si jedno, jo?“ nadhodil Tomáš s úsměvem. Nebyl to ale ten jeho pohodářský pubertální úsměv, byl mnohem zlověstnější. Stále se nedíval na řízení, svýma nadpřirozenýma očima se díval Theodorovi do očí. „Jestli se mnou budeš jednat tak jako doposud, budeš to mít vážně zlý. Z logiky věci,“ napodobil teď výsměšně Thodorův tón, „bych ti doporučil, abysme byli fakt kámoši. Přestaň mi rozkazovat, přestaň se mnou vyjebávat. Jo. Vidím svým způsobem do budoucnosti. Vidím cesty a možnosti, vidím, co je kdo zač. A jestli nezačneš slušně jednat s lidmi, co ti zachraňujou život – s Markem, se mnou – neuvidím tvou budoucnost zrovna... životaschopně. Jasný? A nesnaž se klást si podmínky. Ty seš tady ten poslední, kdo si může něco diktovat. Akorát nám děláš problémy. To, že mě za tebou Marek poslal, byla jen jeho dobrá vůle vůči Anně. Nezapomínej na to.“
Tomáš odvrátil od Theodora hlavu a díval se zase před sebe na silnici. „Nepotřebuju znát tvůj sexuální život, ale přijde mi fakt ironické, že Markovi, díky kterému teď nejsi v nemocnici, odmítáš říci i jen svoje jméno, ale náhodné děvce v drogovém doupěti řekneš svou a Anninu adresu. Příště zkus prosím myslet hlavou a ne penisem. Právě teď ten byt prohledávají Andělé – lidé, kteří chytají oživlé stíny a snaží se je zotročit, udělat z nich monstra. A něco našli...“ Tomášův pohled už nebyl jen nepřirozeně světlý, ale jeho oči se bíle rozzářily. „A do prdele,“ zašeptal.

Theodor "Sho" Smutný - 19. srpna 2018 18:36
Theodor "Sho" Smutný

Theodorovi nezbývalo nic jiného, než se rozejít za doposud neznámým klukem. Stále se ohlížel přes rameno a měl pocit, jakoby je někdo sledoval. Starý vergl na pohled působí, že se může brzy rozpadnout, ale jako prostředek ke změně polohy a cestování z místa na místo je více, než dostačující. Nemusí se ani rozmýšlet. Jakmile mu kluk otevře dveře, téměř okamžitě nasedne do auta a připoutá se. Batoh si hodí pod nohy. Podívá se do jeho tváře a dlouze si oddechne.
„Vzhledem k tomu, že znáš moje jméno nebo minimálně přezdívku, představovat se ti nemusím.“ Zamručí klidným hlasem a podívá se ven z okénka.

Nehnutě mlčí a sleduje cestu, jakoby snad on sám řídil. Nevěřil Tomášovi a skoro vůbec netušil, kdo je tohle zač. Jakmile spustí, začne si pečlivě do paměti ukládat veškeré informace. Chvíli nehnutě sedí a dívá se do prázdna.
„Jasnovidce? Andělé? Smutýnka? Já tomu vážně nerozumím, nemůžeš mi prosím tě vysvětlit, co všechno má tohle znamenat? Nerozumím absolutně ničemu. Z logiky věci je tohle absolutně nesmysl. To vidíš do budoucnosti nebo co?“ Rozhodí rukama a dlouze se nadechne. Při dalších jeho slovech se opravdu viditelně zamračí.
„Šel jsem si koupit trávu a ty sis nikdy nechtěl zašukat? Jak jsem mohl do prdele vědět, že to je nějaká svině?“Vybuchne vzteky a trochu znejistí, když vlastně Tomáš nevěnuje pozornost řízení. Přesto se však žádná autonehoda nekoná. Vzápětí už vytahuje notebook a mobil, který vzápětí připojí k němu.
„Něco o Nise pravděpodobně mám. Hacknul jsem mobil tomu týpkovi v tramvaji, když zrovna nevěnoval pozornost. Data mám ale z osumdesáti procent stažená. Ke zbytku jsem se nedostal. Ty mi okamžitě vysvětli, co znamenají ti andělé... “ Zapne notebook a začne si prohlížet ona stažená data.

Pán Jeskyně - 16. srpna 2018 19:24
Pán jeskyně Katanga

Kluk si promnul rameno, když ho Theodor pustil, a přikývl na znamení, že rozumí. Hlavou pak pohodil do jedné z ulic a rozešel se. Šli mlčky. Jeho malá, stařičká a nenápadná felicie stála nedaleko. Usedl za volant a zevnitř otevřel Theovi dveře u sedadla spolujezdce. „Nasedej.“ Těžko říct, jestli má už řidičák, ale rozhodně si v autě počínal tak, jako by neřídil poprvé. „Jo a říkej mi Tome. Víš co, ať nemáš pocit, že jedeš autem s anonymním vrahem.“

Když vyjeli, soustředil se chvilku tiše na to, aby se dostal z malého bludiště sídlištních jednosměrek na větší silnici. Hned poté, co z něj vyjel, se zařadil do rychlého pruhu a sám spustil. „Koukej, Theo, já vím, že chceš pomstít Smutýnku, ale vypadá to, že si u toho budeš muset pořádně krejt záda. Andělé si totiž myslí, že v tom jedeš s námi, tak jako jela Anna. Já vím, já vím, ty nemáš o ničem ponětí - Anna to utajení dělala fakt skvěle, chtěla tě ochranit. A kdyby měli Andělé taky svýho jasnovidce-“ a bezděky ukázal na sebe „-nechali by tě bejt. Jenže teď seš v tom až po uši. Teď mi prosím tě něco vysvětli.“ Tomáš teprve v tuhle chvíli odklonil tvář od řízení a bez ohledu na dopravu kolem se podíval přímo na Theodora. Díval se vrchem přes obroučky brýlí a jeho oči byly nepřirozeně tvrdé a světlé, plné nadpozemské autority, jakou by do takového floutka nikdo neřekl. „Proč jsi, do prdele, dával Nise svoji adresu? Ze všech monster Prahy zrovna jí?!“ I když se na řízení nedíval, jel dál plynule a bezchybně.

Theodor "Sho" Smutný - 24. července 2018 19:29
Theodor "Sho" Smutný

Pozorně poslouchá, snad proto, aby mu neunikl ani jeden ze střípků zřejmě obrovské hádanky, která se v jeho životě naskytla. Dívá se do chlapcových očí ve snaze vyčíst nějakou lež, kterou avšak nenachází. Možná jenom hledal něco, co prakticky ani neexistovalo.
Z logického hlediska Mírně se zamračí Bych tohoto kluka sundal jednou ranou, ale nebudu si činit potíže. Navíc by mohl být vodítkem k tomu dostat vraha Anny. Povolí mu rameno, aby mu neučinil žádnou další bolest a stále se mu dívá do očí, odmítající uhnout.
Mluví pravdu. Musí mluvit pravdu. Že jsem vyděšenej? To teda opravdu jsem. Po chlapcových slovech o dalším páru očí se otočí za ženou, kterou probodne pohledem a v následujících vteřinách mladíka pustí. Přestane si ženy všímat a znovu obrátí pozornost k němu.
„Máš pravdu,“ Oznámí mu chladným tónem a odstoupí od chlapce o dva kroky dál „Nestojíš mi za problémy a rvát se nebudeme. Kámoši ale nejsme. Neznám tě a nevím, co jsi zač. Ještě včera jsem žil poklidný život s mojí sestrou a teď je mrtvá. Chci najít toho grázla, který to udělal.“ Sklopí hlavu ke špinavým kachličkám na zemi a dlouze se nadechne: „Veď mě.“

Pán Jeskyně - 22. července 2018 12:36
Pán jeskyně Katanga

„Hej, bacha!“ ohradí se mladík, když skočí lopatkami přimáčnutý k zídce. Vypadá ale spíše dotčeně než vyděšeně. „Nevyšiluj, nemáš důvod. Se mnou seš relativně v bezpečí.. Chápu, že – mohl bys trochu povolit to rameno, celkem to bolí – chápu, že seš zmatenej a vyděšenej, ale slibuju ti, že se všecko dozvíš. Jen teď, když je ještě pořád trochu bílý den a ta ženská tam na nás vyjeveně civí, se to nehodí. Tak mohl bys mě už pustit?“ Jakási kolemjdoucí čtyřicátnice navlečená v elastickém oblečení na běhání skutečně stála jako přimrazená, dívala se na Theodora a v ruku s telefonem měla nejistě pozvednoutou. Zjevně se nemohla rozhodnout, co vlastně vidí a jestli něco podniknut. „Neví, jestli jsme kámoši nebo ne, tak pokud to nechceš povídat policajtům, doporučuju ti pustit mě a přátelsky se poplácat po zádech, kámo,“ zdůrazní blonďák s přátelským úsměvem. „V autě ti pak povim, co budu moct.“

Theodor "Sho" Smutný - 20. července 2018 13:56
Theodor "Sho" Smutný

Sho měl pocit, že mu brzo telefon exploduje v ruce. Když se ručička stahování dat zastavila na 80 %, ostatní cestující si mohli všimnout, že na jeho tváři v setině okamžiku zaleskl opravdu naštvaný výraz. Mobil uzamkne a propustí Kristiánův mobil se zajetí, načež ten svůj schová do kapsy. Oknem prohlédne na budovy města a znovu na Kristiána, kterou dlouhou dobu pozoruje. Rty má sevřené do úzké linky a na tváři neutrální výraz. Moc dobře věděl, že má něco společného s tím vším, co se děje a neuhnul od něj pohledem.

Doslova se mu uleví, jakmile Kristián opustí prostory tramvaje a vyprovodí ho pohledem ven. Úlevně si oddechne a podívá se na ukazatel trasy a zbývajících počet tramvajových zastávek. Vzápětí se u jeho ucha ozve hlas zvláštního mladíka, ke kterému pohlédne.
Pár schůdku na konečně zastávce překoná a konečně vyjde ven. Rozhlédne se okolo sebe a vyčká si, až mladík konečně ocitne po jeho boku. Vzápětí se už rozhlédne a popadne ho za rameno, načež ho přirazí ke zdi – nijak nenásilně, ani bolestivě. Přitom začne velice potichu mluvit:
„Nechci ti ublížit, ale teď mě dobře poslouchej“ Podívá se mu zpříma do očí: „absolutně nevím, co se děje a rád bych, abys mi to vysvětlil. Proč po mě jdou? Co má všechno tohle znamenat?“ Na Theodorově tváři je znatelné, že slova myslí opravdu smrtelně vážně.

1 2 3 4 5 ⇒|


↑ navigace

Záložková navigace