World of Light (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Výkřiky ve mě nevyvolávají moc dobrý pocit, ale zajímá mě, koho vedou a proč. "Pojď, omrkneme to, co se tu děje," říkám Sidheag a mířím blíže k davu, sleduji, co se bude dít a už radši mlčím - nikoho tu neznám a netuším, jak by na mě lidé zareagovali.

Chvíli ještě poslouchám jejich rozhořčení. Zarazím je a zeptám se (spíš zmateně, než rozčileně): "Kdo je ten muž a co provedl, že o něm prohlašujete takové věci?"
Dvou poutníků si prozatím nevšímám.

Ve chvíli, kdy ke mně běželi farmáři, pomyslel jsem si: "Á, to je ale milé přivítání!" Záhy jsem však zjistil, že zdaleka není tak milé jak jsem čekal. Neřekl jsem nic. Nechal jsem se svázat a odvést...
Podívám se koutkem oka na ony dvě postavy. "Asi milenci," pomyslím si. Třeba se k nám připojí a pomůžou vesničanům upálit mě. Každopádně nechám situaci jak se vyvine... Neříkám nic.

Eruanno: Tvoje cesta začala poklidně po potyčce s divou zvěří v lese a jejím následným usmažením blesky, jsi konečně narazil na obydlený kraj. Kolem jezera a trosek staré pevnosti si vyčerpán (bez many a unaven) procházel skrz farmářskou oblast. Tvá útěcha a radost, že vidíš konečně přívětivý kraj, velmi brzy vyprchala. Pokřikující dav s vidlemi, dalšími nástroji a provizorními zbraněmi se k tobě hnal se slovy: "Upálit ďáblova sluhu! Tys nám zničil úrodu! (a další hlody podobného (ne)smyslu). Jejich počet a tvá únava zmanenala tvé rychlé zajmutí. Ruce ti svázaly za zády. Vedou tě dál do středu farmářské kolonie. Koutkem oka si zahlédl dva lehce cestou poznamená poutníky, kráčející vaším směrem.

Artaka: Den jako každý jiný. Po skromné snídani a z věší části celodenní práci na farmě, jsi konečně měla čas jen na sebe. Tvoje kroky proto zamířili do krajiny, kde se ti vždy tak hezky odpočívá. Den to byl vskutku náročný. Když si dorazila na své oblíbené místo a spokojeně si sedla, vyrušil tě vzdálený křik. Chvíli jsi tomu nevěnovala pozornost, než nad tebou zvědavost zvítězila. Ladným a rychlím krokem jsi dorazila k cestě a ukryla se za jedním houštím. Po ní vedl dav farmářů zahaleného muže. Mnoho z těch lidí znáš, otcovi známí. Muži se zdají býti rozzuření a pokřikujíc spousty vět (viz výše). K davu se z druhé strany blíží dva poutníci.

Thagirion, Sidheag: Po krátkém vydechnutí jste sebrali své věci a s únavou v každém kousku těla jste se vydali na sestup z kopců. Netrvalo dlouho a minuli jste několik farmářských domů. Ruch na polích pomalu ustával. Když vaše nohy narazily na cestu, šlo se vám o poznání lépe. Do doby než jste narazili na ozbrojený rozvášněný dav vedoucí zahaleného muže. (Můžete slyšet co vykřikují, viz výše)

//Snažte se odepisovat tak do 4 dnů, ať se to hejbe. Díky
//A je jedno v jakym pořadí budete psát.

Městečko Rilondin. Jeho okolí je poseto farmářskými usedlostmi, loukami. Krajině vévodí jezero s troskami hradu. Město samo je plné příležitostí pro ty, kteří se nebojí se jich chopit a jsou schopni uspět.

Prcháte tmou. Držíte se blízko u sebe. Ze strachu, aby jste se nerozdělili. Na rozcestích odbočujete, vlevo, vpravo nebo běžíte stále rovně. Podzemní svět kolem vás se probouzí. Svist netopýřích křídel, pískot krys, dusot a skřeky, které vám nic neříkají. Vaše plíce hoří a svaly protestují námahou, ale strach vás že ne vpřed.

Náhle jako blesk z čistého nebe, vám od očí udeří sluneční svit a vy radostně vylétnete z ústí jeskyně. Uběhnete ještě několik kroků a padnete na kolena. Vedle vás dopadnou neotevřené vaky, které jste sebrali pronásledovatelům, k nim se přidaly i malé váčky, se stejně tak tajemným obsahem. Když se kolem rozhlédnete, vidíte, že jste jen dva. V dáli pak vidíte mnoho farem a městečko. Cíl vaší cesty. Den je v plném proudu a nebude trvat dlouho a světla začne ubývat.

Vyděšeně jsem se dívala do komnaty, když jsem uslyšela Thagirona. Neváhala jsem a okamžitě jsem uposlechla jeho rozkazu a rozeběhla jsem se za ním do chodby.

"Utíkejme pryč!" vykřikl jsem a rozeběhl se zpět chodbou, kterou jsme přišli.

Co si velkého se mihlo tmou. Vrčení se náhle ozývá ze všech stran stejně tak ustrašený pískot. Zcela instinktivně couváte zpět do chodby. Místností se ozvalo vzteklé zavrčení a následně hlasitý praskot. Kolos se dal do pohybu.

Vkročil jsem do komnaty s tím, že už se snad dostaneme konečně ven, ale poté, co ticho přerušil zvuk padajících kamínků a hlasité zavrčení, tato naděje pomalu vyprchala. Ten řev zněl jak z nejhoršího snu, stál jsem jak přibitý na místě a sahám po svém meči.
"Ať je to, co chce, asi to moc přátelské nebude," odpovídám Sidheag.

Stojím na místě a snažím se prohlídnout prostor, ve kterém jsme se nalézali. Nic zvláštního. Chci udělat krok do komnaty, ale uslyším tiché padání kamínků. Okamžitě dám nohu zpátky. Podívám se na své druhy, ale hned na to začnu očima propátrávat místnost, zda mi předtím něco neuteklo. Nenarazím na nic podeřlelého a tak to chci nechat být, když uslyším zavrčení. Zneklidním. Má ruka se automaticky dotkne dýky u pasu. Zpozorním.
Tentokrát se ozvalo zařvání z plných plic. Znovu se podívám na ty dva.
"Co to bylo?" zeptám se nejistě

Před vámi se ozvalo padaní kamínků a jaký si podivný vrčivý zvuk. Okamžitě se k němu přidalo další hrdelní zavrčení. Najednou máte pocit, že vás něco sleduje. Nebyly to oči, co jste teď zahlédli? Okamžik nehnutě stojíte, než tmu naplnil hrdelní řev.

Snazim se zacpat nos protoze ten pach co citim je pro moje cichove bunky primo otresny. Snazim se zistit co to je.

Při toulání se chodbami jsem si pomalu začal říkat, že už se ven nikdy nedostaneme, ale poté, co se nekonečné chodby otevřely do velmi prostorné komnaty, objevila se nadějě, že se možná ven dostaneme. Tuto naději ale ubíjí otřesný zápach, ze kterého se mi dělá dosti nevolno. Snažím se zacpávat si nos, ale není to moc platné. Nechci snad ani vědět, odkud zápach přichází.

Po zahnutí doleva, mne udeří zápach. Zvednu ruku k nosu, aby aspoň trochu omezila tu nepříjemnou vůni. Chodba se změní na prostornou komnata.

Vydali jste se tedy doleva. Po pár krocích zápach rozkladu roste. Stěny chodby po chvíli zmizeli. Zápach zde je velmi silný. Přivítala vás rozlehlá podzemí komnata

No to byl taky napad klidne doleva pripada mi to stejne jedno kdyz nevime kde je co.

Koukám z jedno na druhého a připadám si čím dál menší. Popravdě je mi jedno kudy půjdeme.
"A co kdyby jste si střihli?" zeptám se a čekám, jak zareagují.

"Myslím si, že pokud bychom se náhodou ztratili, tak nebudeme ani vědět, odkud jsme přišli. Já jsem stále pro jít doleva."

//Tak kudy se tedy dáte? :-)