Kráter (21 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Z lesa se vypotácela menší postava, která jde vaším směrem a ustrašeným hlasem tiše povídá: "Zdravím dobří lidé, dovolíte abych si k vám přisedl, nejsem vcelku bohatý, za to však poctivý, a laskavý, říkají že kudy chodím tam pomáhám.Jmenuji se Gotfried, ale přátelé mi říkají Igor, potkali mě takový zlí pánové, tak se proto prosím vás nedivte, že nejsem zcela ve své kůži.Byl bych vám vděčný, kdyby to bylo potřeba, abyste mě před nimi schovali, ale snad to nebude potřeba.Sem to ale nezdvořák, jen tu žvaním a vůbec nepustím ke slovu vás, promiňte mi to prosím, a taky jestli byste neměli něco k snědku, všechno mi vzali, však jsem ale malý a moc vám toho nesním.Vím jsem více slyšet než vidět, ale to mám po matce tuhle hubu nevymáchanou."
Říkám a tupým výrazem pozoruji posluchače.

Nepřítomně koukám do ohně, probere mě až vzrušené Žabikuchovo vyjeknutí. Rychle jsem se připravil do bojové pozice, ďáblík Mermyr mi zasyčel u nohou.

"Že by další boj? Báječné," pomyslím si ironicky.

Polekaně sebou trhnu a snažím se prohlédnout skrze tmu místy, kde se cosi mihlo.

"Kousek odtud v lese teče říčka." oznamuji ostatním u večeře.

"Něco tu je. Tamhle." a naznačím směr hlavou. Pak už rychle vkládám šipku do kuše...

Na kraji palouku se ozvalo zašramocení. V lese až tolik nic neobvyklého, ale další šustivé kroky přeci jenom ještě zbystří vaši pozornost.
Na hranici mihotavého světla se prosmýkl jakýsi stín.

Žabikuch se konečně vrací z lesa. Zdá se, že se někde ráchal, protože má mokrou košilu a urousané kalhoty. Přináší i trochu dříví. Pokládá ho na hromádku k hraničářovi Aer Thanovi, který již pilně připravuje ohniště. Je to skutečně houževnatý chlapík. Přes svá zranění má stále sílu se ještě postarat i o ostatní.

Za chvíli již oranžovorudý plamen osvětluje blízké okolí, které tmavne s nadcházející nocí.
Každý podle své libosti sesedáte poblíž a prohlížíte své vaky, jestli najdete ještě něco k snědku. Sušené kousky masa a ovoce brzy rozproudí debatu nad kulinářskými pokrmy, které byste si s chutí dali v dobrém hostinci.
Bard Triamos brnká na svoji loutnu a stařík Pandemonix vypráví o správném výběru vína a jeho nejrůznějších odrůdách.
Také Trorn Silvidianský se vrátil z lesa. Zdá se zachmuřený, s nepřítomným pohledem. Jakoby na cosi vzpomínal, co je nenávratně pryč.

Únava vás začíná rychle přemáhat. Poslední dny byly náročné. Pochod v horách a závěrečný souboj s tlupou skřetů. To vše na vás nyní doléhá, jako kdyby vám někdo na záda hodil pytel plný obilí.

Žabikuch ani Trorn se zatím z lesa nevracejí.

Ostatní sedí v trávě a nabírají sil po zuřivém boji a neuvěřitelné cestě mezi oblaky.

Slunce neúprosně zapadá za koruny stromů, šeří se. Okolní cvrkot a bzučení pomalu utichá. Příroda se připravuje na noc.

Žabikuch s Trornem zmizeli každý jedním směrem do lesa. zřejmě přinést další dříví.

Starý Pandemonix sedí v trávě a hledí do nebe nad vámi. Bard Triamos kousek vedle ladí svoji loutnu a tiše si k tomu pobrukuje nějakou melodii.

Nemůžu si na to stále zvyknout. Když pod hraničářovým dotekem ustupuje únava a bolest zranění. Zastavuje se krvácení. Rány, o které bych se musel dlouho starat, aby se zahojili, mi mizí před očima.

Jak to jen dělá. Nějakou dobu mlčky sedím a nehýbu se, přestože Aer již se svou magií skončil. Nakonec zabručím nezřetelné: "Dík."

Po posledních slovech ještě chvíli přidržím ruce na Párových ramenech, potom je zvolna spustím dolů a s pocitem závrati usednu za ním na zem.

No, snažil jsem se. Když budeme mít v noci klid, tak se ještě něco málo vyléčí do rána samo. A zítra možná budu schopen ještě znovu pomoci.

Jestli si připomeneš, jak nás přepadl ten veliký medvěd? Tak to léčení bude podobné, říkám Parophisovi.
Postavil jsem se za něho, pozvolna jsem zvedl ruce a zlehka je položil dlaněmi na jeho ramena.

Přivři oči, můžeš je i úplně zavřít a co nejvíce se uvolni. Zkus si představovat pohled na pomalu tekoucí širokou řeku. Nebo oblohu jak po ní zvolna putují oblaka hnaná lehkým vánkem. S těmito slovy i já sám přivřu oči.

Dnes zkusím květy navečer při západu slunce. Jak se zavírají okvětní lístky, tak se zavírají tvoje rány, jak usínají květy, tak usíná tvoje bolest a zapadající slunce ji odnáší sebou, až na kraj světa, kde ve vlnách moře ji smyje. Ráno vyjde slunce jasné a čisté, bolest bude pryč.
Odchází pomalu, jak tiše plyne řeka, na široké hladině spočine a zítra bude daleko.
Na polštáře z oblaků ulehne a v dálce i s nimi se rozplyne.

Když skládám dříví, vidím, že družina se mezitím rozběhla do okolí a hraničář se zdá být překvapivě mnohem čilejší než dřív.

Narovnám se a taky mu zakývám. Přitom mi pohled padne na křišťálový kámen, který tu nechala ta holka. Shýbnu se pro něj a když se znova narovnám, zabolí mně zranění zad, které jsem utržil v podzemí. Pomalu dojdu k Aerovi a zamyšleně se dívám na kámen.

"Šel někdo pro vodu?" Zeptám se.

"Nevím jestli se mi to zdálo, ale před chvílí jsi vypadal mnohem hůř. Cos to říkal? Že si mám sednout. Tak jo, ..."

S úlevou si sednu si, kámen položím před sebe a začnu si prohlížet své zranění, co bych mohl zavázat a tak. Přitom mluvím někam do vzduchu směrem k Aerovi:

"Co to jen ta holka říkala, zdálo se mi to důležité, ... a tančit uměla," usměju se, "škoda, že si se mnou nechtěla skočit."

Když vidím, že se hraničář zázračně uzdravuje, tak si pečlivě složím své věci k nejbližšímu stromu.
"Jdu se porozhlídnout kolem a taky přinesu něco na oheň." Beru si sebou kuši a šipky.

Parophis se zatím vrátil z lesa obklopujícího louku. Ve svých obrovských prackách drží slušnou hromádku dříví a chvojí.

Hraničář, přestože stále dosti zbídačený, se již alespoň dokáže udržet na nohou. Kyne na barbara, aby se usadil, a mohl tak prohlédout i jeho šrámy.

Poslední události se seběhly hodně rychle, že jsem sotva pochopil, co se děje. Náhlý šok z takového množství energie v okolí mě přímo uvedl do extáze. Kdybych ji dokázal uchopit, to bych byl naprosto neporazitelný, mocný,...

Zraněný hraničáře a barbara nám evidentně nedovolí nějaký den cestovat, takže když to vidím, jdu do lesa. Asi na dříví. Asi se i zamyslet.

Eeeeh, heeh, zahekám, když se po chvíli trochu proberu.
Zvolna a opatrně se zkouším zahýbat, ruka, druhá, pak nohy, no, je to trochu lepší.
Hrábl jsem po meči, který jsem předtím upustil vedle sebe, opřel se o něho a po chvíli snažení jsem se postavil. Zasunul jsem meč do pochvy a stáhl ze sebe kabát a košili. Z torny jsem vytáhl několik plátěných pruhů a hrstku léčivých bylinek. Pomocí pláten jsem bylinky přitáhl přes několik ran na těle a na rukou a s trochou potíží se znovu oblékl.

Páro, jsi na řadě. Polož to dřevo a posaď se tu přede mě. Teď už bych měl zvládnout větší soustředění, tak tě dám do pořádku, co nejvíc dokážu.
Když budeme mít štěstí a v noci klid, tak ta menší poranění se do rána zatáhnou. A já budu snad zítra schopen případně ještě poléčit nějaké zbylé rány.

Kouknu po okolí a pak dodám k ostatním: Možná bychom tu mohli zůstat přes dvě noci.

Zatímco čekám na Parophise, začnu pomalu a zhluboka dýchat a připravovat se na jeho léčení.

Hraničář Aer Thano nehybně sedí, se zavřenýma očima se chvílemi zdá, že svůj boj prohrál. Jen pravidelný dech dává vědět, že stále žije.
Po chvíli máte pocit, že nejhorší šrámy přestaly krvácet, možná se zdají dokonce menší, jako by se zázrakem zacelily.

Z trávy opodál se ozve několik tónů. Nejdříve roztřesených a neznělých, ale vzápětí dostanou na síle a promění se v melodii.
"Ještě stále žiji a loutna hraje!" ozve se Triamos. To už usedá, celý rozcuchaný a očividně vyjevený z neuvěřitelného letu.
Příjemný hlas hudebního nástroje ho ale rychle uklidňuje a v pomalém tempu vybrnkává jakousi píseň beze slov.

Technická:

Přeji všem dobrý celý nadcházející rok. Doufám, že jste příjemně a pohodově prožili svátky vánoční a oslavy Nového roku.

Zároveň si přeji a dávám předsevzetí, abych měl letos více času na jeskyni, než jak tomu bylo posledního půl roku.

Osud

"Nejdřív se dej trochu dohromady," říkám přísně, "já se o sebe postarám sám."

"Blouzní," říkám ostatním, spraví to trocha horkého čaje nebo česnečky, "du pro dřevo."

Vstanu a rozhlédnu se, jestli nevidím nějaký suchý strom nebo keř.