Kráter (37 stran zpět) | Herna - Aragorn.cz

Zatím nebylo nic slyšet, teda kromě nás, říkám.

Sestupuji o pět schodů dál a znovu se zastavím, abych si prohlédl stěny kolem sebe a zaposlouchal se.

Když se před námi objeví vchod, spokojeně se zadívám dovnitř. Když vidím tu tmu, vytahuju lucernu a zapaluju ji. Jakmile Pára zmáčkne první zamračený knoflík, tak si uvědomím, že by bylo lepší text z vchodového kamene opsat - a tak i udělám. Pak už připraven sejít vydávám se společně s ostatními do hlubin.

Parophis stlačil ozdobu se zamračeným obličejem. Malý tlak na knoflík způsobí, že se kámen pohnul a zajel snad o coul hlouběji do zdi.

Napjatě posloucháte, jestli se bude něco dít, ale nic dalšího se neozvalo, ničeho jste si nevšimli.

Pokrčím rameny a "stlačím první zamračený knoflík".

Stisknout a udeřit je rozdíl, prohodím k Párovi přes rameno, když se ohlédnu a spatřím, jak si chystá kyj.
Řekl bych, že je to dobrý nápad, nedotýkat se těch obličejů přímo rukou. Ale netluč, jenom zatlač.

Zastavil jsem se a pozvedl pochodeň.
My ostatní budeme (snad) potichu. Třeba při stlačení toho obličeje se něco ozve.

Schodiště je úzké, má jen 90 coulů na šířku, takže se můžete rukama opřít o obě zábradlí. Když dojdete k první sadě vypouklých ozdob, oči se vám už přizpůsobily šerému světlu, ale konec schodiště se stále ztrácí ve tmě.
Druhá sada ozdob by mohla být skutečně těmi "zamračenými knoflíky" z trpasličích run, jak zmínil Triamos. Čelo obličeje vytesaného v kameni brázdí hluboké vrásky a ústa mají svěšené koutky.

"Můžeš to zkusit." a ustoupím kus dál o hřmotného barbara...

"Stlačiť?" Zjevně mi nejde přes jazyk bardův elfský přízvuk.

"To myslíš jako mu jednu vrazit?" Zamračím se, zvednu ruku zatnutou do pěsti a strčím ji bardovi před obličej: "Nebude to bolet?" Zeptám se.

Nečekám však na odpověď a pěst vyměním za kyj, který také nechám Triamosovi prohlédnout si z těžké blízkosti: "A můžu tímdle?"

Jen chvilku se dívám za Párou a hraničářem, jak sestupují chodbou dolu. Dlouho se nerozmýšlím. Dívku pouštím z hlavy, rychle beru svůj vak a snad v obavě, že by se vchod mohl zase zavřít a oddělit mě od pokladů rychle sestupuji za nimi.

Pozriem sa na tie hlavy a zamračím sa aj ja:
Nie je tam niečo o tom že máme mačkať zamračené gombíky? Žeby tie tváre boli gombíky?
Otočím sa k barbarovi:
Para, skús stlačiť ten zamračený ksichtík.. Nie ten usmiaty ale ten zamračený...

"Co je to za ksicht?" Neudržím jazyk za zuby.

Když Parophis vlepí dívce pusu, ta jen překvapeně zvedne hlavu a rozhlédne se kolem sebe. Vzápětí se v její tváři znovu objeví smutek a žal, schová svůj jemný obličej zpět do křehkých dlaní a tiše pláče.

Schody dolů jsou přímé - nezatáčejí a nejsou spirálové. Jsou rovné, stejnoměrné a široké i pro elfskou nebo lidskou nohu. Zhruba ve výši zábradlí je po obou stranách ve zdi vyhloubena vodorovná štěrbina - pro trpaslíky by měla přesně správnou výšku, pro vás je dost nízko.
Nad štěrbinovým zábradlím jsou v dvousáhovém rozestupu okrouhlé vypouklé ozdoby. První mají na vypouklině vytesán rozšklebený obličej, ale druhé se mračí. Třetí mizí ve tmě.

[Viz Mapy: ilustrace-Ozdoba]

Chvála ostatních mi nepřijde zasloužená, ale jen na kratičký okamžik. Nafouknu se a hned se na všechny strany usmívám: "Byla to hračka, hádanky to je moje, mamka mně všechny naučila ..."

Když Aer zavelí, že půjdeme dolů, ještě se rozloučím s vílou. Přistoupím k ní a vlepím jí pusu na líce a řeknu: "Ta byla pro štěstí. Najdem toho Slávka a vyřídíme si to s ním. Pak si skočíme jednoho rejdáka."

Seberu svůj kyj, věci a připojím se k hraničáři.

Jo, nezapomeňte tady ty svoje kusy provazů.

S Párovou vydatnou pomocí jsem vylezl zpět nahoru.
Když vidím objevující se vchod do podzemí, rychle vezmu zpět od Žabikucha mapu a stočím ji do pouzdra. Pouzdro jsem vrátil do torny a potom jsem si ji navlékl na záda. Přistoupil jsem z boku k pozvednutému kameni a zhruba prohlédnul rukojeť. Připadá mi jako běžný chyt pro silnou ruku, kdyby někdo chtěl z vnitřní strany kámen zvednout.

Páro, díky za vytáhnutí a možná bys měl jít hned za mnou. Vytasil jsem meč a se stále hořící pochodní v levé ruce pomalu zkusím šlápnout na první schod.

Překvapeně sleduji, jak se v zemi pod kamenem náhle objevil tajný vchod. Trpasličí preciznost se znovu ukázala ve své plné dokonalosti.
"Velmi důmyslné, velký pane Parophisi!" ocením barbara, který měl ale spíše více štěstí než rozumu. "Možná byste měl svůj obrovský kyj pověsit na hřebík a otevřít si živnost na hledání tajných skrýší." usměji se a sleduji, jak se hraničář souká přes okraj studnice zpět nahoru.

Otočím sa k ostatným a usmejem sa:
Ale aj tak neviem čoho boh je Mahal.. Ale má to niečo s kosťami..
Kývnem na Páru bradou a stále sa usmievajúc ho pochválim:
Dobrá práca!

"Hups," řeknu.

Parophis pevně uchopil provaz a začal ho pomalu vytahovat zpět, aby tak hraničářovi ulehčil výstup.

Když svým hlubokým hlasem pronese myšlenku, která se mnohým zdá více než úsměvná, vaše pátrání po tajném úkrytu přesto nabere nečekáného směru.
Ve skále na úpatí kamene nebylo až doposud nic vidět. Nyní však vidíte, že se na povrchu objevují tmavé štěrbiny. Tvoří čtverec, který se pomalu vyhoupne nahoru a odklopí se na skrytých pantech.
Na vnitřní ploše dveří je vidět železnou rukojeť. Pod stojící kámen sestupuje schodiště. Stupně rychle mizí ve tmě chodby.

[Viz Mapy: ilustrace-Schodiště]