Bardova harfa (1 strana zpět) | Články - Aragorn.cz



Články

Bardova harfa

Autor : Arte-Zherth   26. února 2009   Povídky
Pohádka pro ty menší z nás :-)

Bylo léto, slunko se vyhouplo přímo nad hlavy a pěkně hřálo. Po dobrém sobotním obědě se mladý bard vydal, jako vždy, na louku se svou harfou. Usadil se na starý, mechem porostlý pařez a začal hrát nejrůznější písničky a melodie. Brzy, jak bylo zvykem, se kolem něho sešli všichni lidé z vesnice, aby poslouchali a zpívali s ním jeho písně. Vždy hrával až do večeře a někdy, když měl dobrou náladu, dokonce i po ní. Všichni ho měli rádi a na louku mu nosili koláče a buchty, kdyby mu při hraní vyhládlo.

Jenže dnešek byl pro barda smolný den. Při nejhezčí písničce se mu přetrhla struna. Myslel si, že jedna struna chybět nebude, ale chyběla. Byla to totiž struna vydávající ty nejhezčí tóny. Všichni lidé odešli zklamaní a nechali barda samotného na louce.
„Co si jen počnu? Kde mám teď vzít novou strunu?“ zoufal si bard a pokoušel se hrát na svou zničenou harfu.
„Nebuď smutný“ ozvalo se z trávy.
„Kdo to na mě mluví?“ podivil se bard.
„No přece já, cvrček.“ A skutečně, na stéblu trávy se pohupoval cvrček. Zacvrlikal pěknou melodii a zeptal se barda: „Copak Tě trápí?“
„Tahle harfa byla vše, co jsem měl. Přetrhla se mi ale nejdůležitější struna a bez ní se lidem mé písničky nebudou líbit a všichni na mě zapomenou,“ rozplakal se bard.
„Neplakej, já vím, kde můžeš sehnat strunu, zavedu Tě za jezerními elfy, ti umějí vyrábět struny,“ nabídl cvrček přátelsky pomoc bardovi a ten ji jásavě s díky přijal a ihned se vydali k jezeru. Po cestě si povídali o všem možném, o jídlech, jaké mají rádi, o oblíbených barvách, stromech a písničkách a než se nadali, byli u jezera. Mezitím se setmělo a celý kraj zahalila tma. Nad jezerem svítily světlušky a po hladině se procházely spousty jezerních elfů. Jezerní elfové, ti jsou docela maličcí, ne jako velcí elfové, jsou tak maličcí, že by se bardovi vešli do kapsy. Jsou ale přátelští a svými kouzly dokážou vyrobit ty nejkrásnější věci a ozdoby na světě. Bard se cvrčkem pozdravili a slušně požádali elfy o strunu. Ti jim však ale odpověděli:
„Vyrobíme Ti strunu, barde, vyrobíme, ale nejkrásnější jezerní perla se nám ztratila. Asi uplavala po proudu potůčku. Najdi nám ji a za odměnu dostaneš tolik strun, kolik si jen budeš přát.“
Jezerní elfové mají rádi návštěvy a tak barda i cvrčka štědře pohostili a nechali je přenocovat v měkkém mechu na břehu jezera.

Ráno se tedy vydali hledat po proudu potůčku jezerní perlu. Štědří elfové jim na cestu zabalili spoustu dobrot, aby jim cestu zpříjemnili. Celý den šli podél potůčku, bedlivě a pozorně prohledávali hladinu i dno, ale po perle ani stopy. Celí rozlámaní se posadili k chladivé tůňce, aby dali odpočinout svým bolavým nohám. Stěžovali si na svůj nezdar, když v tu ránu vylezl z rákosí velký žabí král, který vše zaslechl. Na hlavě měl zlatou korunu a na zádech dlouhý červený plášť. Pověděl jim, že jezerní perla doplula po proudu až do jejich tůňky. Bard ho tedy o jezerní perlu požádal, ale žabí král odpověděl: „Mladý barde, nejsi sám, kdo něco postrádá. Zahradník nám z naší tůňky odnesl všechny lekníny a my se teď nemáme kde vyhřívat. Přines nám je, a jezerní perlu Ti mile rádi dáme.“

A tak se tedy druhý den vydali za zahradníkem. Měl velikou zahradu plnou barevných květin se spoustou zeleniny a šťavnatého ovoce. Zahradník byl starý pán s tak dlouhými vousy, že si je zastrkával za opasek. Byl ale mrzutý a lakomý. Když ho bard a cvrček požádali o lekníny, hrubě je odmítl a nechtěl se s nimi vůbec bavit. Zoufale ho prosili a přemlouvali, ale zahradník byl neoblomný. Bard usedl se smutným výrazem na veliký kámen a vzpomínal na krásné chvíle na louce. Nakonec se zahradníkovi barda zželelo a nabídl mu lekníny za mrkve, které mu ze zahrádky odnesl zajíc.

A tak se vydali hledat zajíce. Nemuseli však hledat dlouho, už kousek od zahradníkovy branky viděli, jak poskakuje a raduje se z krásných zahradníkových mrkví. Bylo to nejveselejší zvířátko, jaké kdy bard viděl. Pověděl mu svůj příběh a požádal ho o mrkve. Zajíc bardovi slíbil mrkve za lupení, které mu z nory odnesla hmyzí rodinka. A tak se už zoufalý bard se svým věrným cvrčkem vydali hledat hmyzí rodinku se zajícovým lupením. Už si mysleli, že to nikdy neskončí. Cvrček už byl unavený a tak se schoulil v bardově klobouku a usnul.

„Každý chce něco na oplátku.“ Postěžoval si bard a už chtěl vše vzdát a vrátit se domů s prázdnou, když tu náhle spatřil v dutině velkého stromu celou hmyzí vesničku a velkou hromadu lupení, u které plakala beruška.
„Pročpak pláčeš, beruško?“
„Ztratil se mi kamarád cvrček a já ho nemůžu najít.“ odpověděla uplakaná beruška.
„Cvrček je i můj kamarád. Podívej, je tu se mnou,“ rozradostnil se bard a sundal si klobouk, pod kterým byl opravdu cvrček. Beruška měla velikou radost, že vidí svého kamaráda. Všichni v hmyzí vesničce ho rádi viděli a pozvali barda na ovocnou hostinu. Několik dní si vyprávěli příběhy a zpívali. Když si bard vzpomněl na svou harfu, zastesklo se mu po domově a chystal se k odchodu.
„Přivedl jsi nám zpátky cvrčka. Jak se Ti odvděčím, barde?“ zeptala se beruška.
„Dej mi tu hromadu lupení, beruško, to mi udělá největší radost,“ odpověděl bard s úsměvem. Beruška se tomu podivila, ale bylo to jeho přání, učinila tedy tak a bard dostal své lupení. Se všemi se rozloučil a vracel se ve svých stopách. Po cestě vyměnil lupení za mrkve, mrkve za lekníny a lekníny za jezerní perlu, kterou přinesl elfům. Ti už ani nedoufali, že se bard kdy vůbec vrátí. Ale z perly měli takovou radost, že barda obdarovali úplně novou harfou celou ze zlata. Poděkoval jim, jak jen nejlépe uměl a v pátek večer po dlouhém dobrodružství konečně ulehl do své postele, po které se mu tak stýskalo. Na druhý den se opět vydal na louku a celý den hrál na svou novou harfu spoustu nových písniček, které se naučil od svého kamaráda cvrčka. Lidé z vesnice mu dlouho tleskali stejně tak jako další sobotu a další a další…

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Bardova harfa?
Amthauer, apophis, david66, Gart, Harald, Laethé, Mirael, ondwa, Sakutzik, Si.moon.a, Systy

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

1 2

Amthauer - 26. února 2009 20:16
Amthauer

Opravdu pěkná pohádka. Moderní, ale přitom ne ulítlá ani násilná. A pobavila mne pasáž s vysvětlením velikosti elfů - dnešní člověk je zblblý tuctovou fantasy natolik, že si pod pojmem "elf" automaticky představí Vulkánce se smyslem pro humor a lukem. :D

btw Bylo tam místy snad až příliš moc čárek, ale většinu jsem ponechal, protože plnily funkci pauzy v mluvené podobě, přičemž ona oralita zrovna této pohádce celkem svědčí.

*****
- What is a life devoid of strife?

1 2


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)