Cesty vinou se do dálav - díl II. (1. strana) | Články - Aragorn.cz

V očích mu divoce zajiskřilo, když přišli a on ostřím poprvé divoce mávl, načež se k jeho vysokým botám skutálela uťatá černá hlava a vedle ní dopadlo hrbaté tělo pokřiveného skrčka. Malé černé bytosti, vzdáleně podobné lidem, s řadami ostrých zubů a dlouhými vlasy slepenými krví, krčily se kolem něj, váhavě vrčící spíše jako zvířata než lidé. Jenže proti nim tentokrát nestála bezbranná dívka, vystrašený rolník nebo stepní koza. Mohutný muž pozvedl prastarý meč, nyní zbrocen krví, do výše.
„Tak kdo další?“ zaburácel jeho hlas.
Vychrtlí divoši jen zuřivě prskali, pitvořili se, vřeštěli a občas se některý odvážil udělat dva, tři kroky kupředu, vzápětí se však stáhl opět do bezpečné vzdálenosti. Ne, tahle hromada svalů, vousů a železa by byla příliš těžce vydobytou kořistí.

Dívka se křečovitě držela volného válečníkova ramena a se zatajeným dechem sledovala scenérii, která téměř připomínala pohled do temného pravěku, kdy byli lidé teprve na úsvitu své civilizace a o mnoho se nelišili od divokých čtyřnohých bestií z divočiny. Muž zatím nehnutě čekal, dávaje bojovně zdviženou bradou jasně najevo, že neustoupí ani o krok.
„Co jste to za mrzké tvory? Skrýváte se v skalách, kde zabíjíte bezbranné ženy?“
Prudce plivl nejbližšímu skřetovi před nohy, čímž jej natolik popudil, že jeho barbarský hněv překonal i strach z ostří. Mužík zavřeštěl a mohutným skokem se vrhl válečníkovi po krku. Proboden naskrz, zemřel ještě ve vzduchu. Když se mu umírající bytost svíjela u nohou, náhle jako by si válečník na něco vzpomněl.
„Ty?“ zamručel, když se jeho pohled setkal s očima umírajícího skřeta.
„Cože?“ vydechla dívka stojící vedle něj.
„Nic.“
Muž zatřásl hlavou, vyhoupl se na koně do sedla, dívku posadil za sebe, pobídl zvíře do nejzběsilejšího cvalu a rozťal několik hlav zuřivých útočníků.

I kůň jako by se snažil co nejrychleji dostat z prokletých skalisek, mezi něž snad ani vítr raději nechodí a letěl kupředu, div mu železné podkovy rychlostí nevzplály, jak se píše v starých básních. Teprve hluboko v lukách a daleko od stinných soutěsek, dovolil si oře uklidnit a zvolnit tempo.
„Jsi v pořádku?“ otočil se na dívku, která mu štíhlýma rukama objímala za jízdy pás.
„Jsem a také jsem ti vděčná za záchranu, šlechetný bojovníku,“ řekla mu již značně uvolněnějším tónem.
„Smím tedy již znát tvé jméno?“ otázal se.
„Ilga, dcera Thorfinnova.“
„Jakže?“ otočil se s lehkým překvapením válečník. „Hovoříš naší čistou řečí…“
„Má matka přišla k nám z tohoto kraje…“
„K nám?“ opakoval s otázkou v hlase rytíř, plynule se pohupujíc v sedle.
„Na východním břehu Kolgujevu, kde má skallu můj otec…“
„Ach, daleko jsi od domova, děvče, zde v kraji Panonském!“
Zřejmě čekal, že mu dívka odpoví, ta však jen tiše seděla za ním a zadumaně se rozhlížela po pomalu ubíhající krajině. Snad na ní musel při té připomínce přijít náhlý stesk po domově, kmeni, otci či snad muži?
„Smím já znát jméno muže, jenž mě zachránil?“ ozvala se po chvíli.
„Cathaoir Shammo.“

Muž zastavil oře na vrcholku oblého kopce, z nějž však bylo v rovinaté krajině vidět široko daleko.
„Tam tím směrem leží můj dům. U něj se rozléhá pole, kde každý jař sbírám bohatou sklizeň. A tam na mne také čeká má žena. Můj domov zdá se mi, poprvé po letech putování, konečně na dosah.“
Pohlédla tím směrem, i když na obzoru samozřejmě nic neviděla. Pak Cathaoir i Ilga pohlédli jiným směrem – na dno mělkého a šedohnědou trávou vystlaného údolí, kterým táhla se pomalu řada obrněných jezdců, nad nimiž se v chladném větru třepotaly standarty a vlajky.
„Á! Král Dagobert táhne z jihu… Takže nakonec byla armáda na lučinách rychlejší než já skrz bažiniště.“
Ilga na něj pohlédla s otázkou vepsanou do tváře.
„Táhl jsem s králem proti Akvitáncům… Cestou zpět jsem se však od voje odloučil – musel jsem něco vyřídit na západě.“
Odmlka za posledním slovem dala jasně najevo, že o tom, co si na západě vyřizoval, již mluvit nebude.

Překvapení lučištníci pozvedli luky a již sahali po šípech, když tu však jeden z velitelů zahalekal se smíchem: „Složte zbraně, bratři! To je přeci Cathaoir, ten starý vlk!“
Konec věty spíše vykřikl, zatímco se řítil k přijíždějícímu Cathaoirovi, aby se s dunění srazili rozložitými hrudími a krátce mužně objali.
„Jen mě nemačkej jak nějakou lehkou holku, však jsme se neviděli sotva týden,“ zasmál se Cathaoir.
Ilga byla očividně lehce vyvedena z míry jednak tím, že jinak zachmuřený Cathaoir, burácí smíchy a že se kolem ní hemží tolik lidí, sotva ji však začali muži obdivně prohlížet, pyšně se zarděla a vypnula prsa.
„Co sis to přivezl?“ ozval se jeden z bojovníků a popojel blíže.
Dívka se pevně přitiskla ke Cathaoirovi, aby bylo jasné, komu teď patří a pak už ostatní častovala jen sladkokyselými úsměvy.
„Budeme zřejmě rozbíjet tábor nedaleko odsud…“ řekl Cathaoirovi voják.
„Nezdržím se, jedu již domů…“ zakroutil nejprve hlavou válečník, pak se však zamyslel a poškrábal na bradě. „Ale s králem se ještě asi chvíli zdržím.“

Král Dagobert nepatřil ke změkčilým lidem starých civilizací a tak, přestože byl král, vyšel si nyní na okraj útesu sám, bez sluhů, jen ve své šupinové zbroji a opásán dlouhým mečem, jímž si proklestil cestu v již mnoha bitvách. Sledoval krajinu před sebou, jak po ní pomalu běží stín a noc vytlačuje den. Ozvaly se za ním tiché kroky. Král se ani nepohnul, jen plynule položil ruku na jílec své zbraně, hotov se bránit čemukoliv.
„Králi,“ ozval se válečník a stanul vedle něj.
Král pustil zbraň a uvolnil napjaté rysy.
„Cathaoir Shammo, můj nejvěrnější. Rád tě mám zase po boku Získal jsi, pro co jsi se vydal?“
Oslovený pokýval hlavou. Král se ušklíbl a řekl: „Viděl jsem tu tvojí holku. Tančí zrovna u ohně jakési neznámé tance… …proklatě, její kůže se leskne jako pečeně a ty nohy hýbají jak od nejlepších z mých otrokyň. Kdybych byl mladší, neváhal bych a táhl si ji do svého stanu.“
Znovu se drsně zasmál.
„Je zde daleko od své domoviny,“ zamručel Cathaoir. „Nejspíš ji vezmu na svůj statek a zaměstnám jako služku. Alespoň do doby, než tudy pojedou její lidé.“
„Vytáhl jsi ji snad z bažin?“ pohlédl po něm král.
„Ne. Byla přikována v šerých pahorcích – v tamtěch…“ a Cathaoir ukázal na obzor, kde vysoké a chmurné skály vrhaly dlouhý stín na stráň. Ještě nyní běhal mu z těch míst mráz po zádech.
„Ach ano, tamto místo,“ řekl král a svěsil hlavu. „To místo je plné zla. A také je největší připomínkou našich vlastních chyb, věčným památníkem hanby…“
Cathaoir na něj překvapeně pohlédl: „Zdálo se mi tam, že někoho poznávám!“
„Jistě, jakpak by ne.“
„Vy snad znáte příběh toho bohy zatraceného kouta?“
„Abych taky neznal,“ řekl král hořce. „Povím ti jej – prozradím ti, jak jsme tam my zavlekli utrpení, zoufalství a smrt… Bylo to tak…“

A zatímco se král rozhovořil, v černých odstínech lesní tmy zablýskalo se několik zlověstných oček orámovaných tvářemi ohyzdnými jako bouřná noc.