Deník zombíka II - Zombíci? Zombíci! (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Svět je dost divný a víte, já v něm musím žít. Ve světě plným hrdinů, kteří se snaží získat kus žvance, sílu, nové zbraně, třeba jen proto, aby mohli monstra zabíjet úspěšněji. Jenže lidé jsou slabí, to ví každý, kdo něco ví, a tak toho potřebují opravdu hodně a je víc lidí než potřebného vybavení. A od toho tu jsou tací, kteří lidem ubližují – tento svět je nebezpečné místo. Zrovna jsem se skláněl nad jedním z těch, kteří zkouškou života neprošli, a pomalu mu ujídal z jater. Byly nejchutnější, no jo, další z hrdinů je kaput a já doufám, že to tak bude pokračovat.

Ahoj. Jmenuji se Evžen a patřím do kategorie monster, i když těch slabších, bohužel. Zombie nebyly nikdy považovány za nebezpečí, pokud jich nebylo víc pohromadě, jenže já se od těch svých odpojil takovým krkolomným pádem ze střechy pátého patra domu.
Škoda, že díky tomu nemám pravou nohu, pár prstů a bohužel ani zubů. „Mozekagr.“ „Jó, já vím, já vím. Ale ten jíst nebudeš, jasný? Játra stačí, už tak jsem plnej. Ach jo, zase mě neposloucháš?“ Proč jsem já, tak šikovný a nadějný muž, uzavřený v těle takového pitomce?

Tohohle hrdinu jsem našel asi půl míle od paneláku, na kterém se mi stala ta nešťastná událost. Probudil jsem se, nikde nikdo, noha urvaná, dratev trčící z masa jako nějaká spirála, plazil jsem se pryč, a potom, hele, něčí tělo. Nechtěl jsem ho tam nechat jen tak ležet, co kdyby ho někdo sežral? A navíc, měl pěkné nohy. Hahá! Sice mi opravdu dlouho trvalo přesvědčit sám sebe, jak se to má udělat, ale nakonec jsem si tu novou přišil a pevně drží. Má sice o dost víc chlupů a je černá, ne zelená, ale je skoro stejně dlouhá. Budu trochu kulhat, je to však o dost lepší než se do konce neživota plazit.
No a tak jsme zpátky u jater. Tedy mozků. Nebo jak by řekl můj blízký přítel, mozkůagr.

Vstal jsem a nebezpečně se zakymácel. To poslední jídlo mi neudělalo dobře. Jé, hele, brouk mi vylézá z ruky. „No jasně, napapej se. Pako.“ Už jsem se ani nesnažil mu v tom zabránit. Horší bylo udržet představu, že jím jen rozmočené brambůrky. Pochutnával jsem si, to jo, až jsem si i párkrát mlaskl.

No, co o sobě teď vím nového? Občas, při opravdu výjimečných situacích, dokážu říct i víc než jenom agrhh. Taky že když mi někdo něco ukáže, tak si to dokážu zapamatovat. Alespoň na nějaký čas. Jako moje přítelkyně, která mi předvedla, jak se dá končetina přišít zpátky k sobě. Sice mi pořád nejdou dohromady takové drobnosti, jako co s kostí, nervy, masem a tak, ale to je jiný problém. Důležité je, že funguje. Takže dokážu šít, dokážu občas zamumlat pár slov, nacpat si břicho k prasknutí, tak různě. Jenže kam dál? To naštěstí nebyl můj problém, mé tělo se samo rozhodlo jít pryč, za pachem, kterému jsem já sám nerozuměl. „Jen běž, jen běž, prasopse. Stejně je to teď jedno, neznám prostředí tady kolem. Já chci jen domů a ty tam můžeš mířit stejně, jako nemusíš.“ povzdychl jsem. „Agrhrr.“ oznámila má ústa světu a zbytek těla kulhal dál, v pravačce okousanou ruku hrdiny, v levačce zbytek dratve, který jsem si napíchl dlaní skrz, abych ho neztratil.

Po nějakém čase, který jsem počítal tak, že každý můj krok byl přibližně jedna sekunda, jsem došel k otevřené garáži. „Hele, běž tam, třeba tam bude něco zajímavého.“ Přesně tak, tělo se natočilo, jako by mě poslouchalo, a zamířilo dovnitř. Auto? Nezájem. Ponk s nářadím? Leda že tam mají další dratev, ale místo něj jsem našel jenom tkaničky. Porozhlídl jsem se kolem a pohled mi padl na lopatu, která stála v koutě. Neměla násadu a čas ji tak prožral rzí, že z ní zůstala jen spousta děr. „Hm…“
Přivázat mi ji k trupu trvalo docela dlouho. Hlavně najít tu trošku šikovnosti a obratnosti a vtisknout to do tučného těla. Tkaničku se mi na pátej pokus podařilo propíchnout hřebíkem a ten jsem použil místo jehly. Nakonec, za pomoci zeleného provázku, tkaniček od bot a nové díry v břiše, do které jsem pravidelně musel strkat ruku, se mi podařilo provléct niť a raději nemyslet, že je to dost podobné šahání pod košili.
Lopata držela, udeřil jsem do ní a všechno dobré. Jen trošku klimbala při předklonu, protože uzel kolem prstu sice držel, ale pohyboval se tak, jak jsem se pohyboval já. Tak jsem tam ten prst nechal.
Už jsem odcházel, když jsem se zastavil a podíval do rohu. „Proč se tam díváš?“ „Mmm.“ zamumlal jsem a předklonil se. Zaskřípěl kov. „No tak si jí vem.“ A nasadil jsem si na hlavu kýbl. Lepší helmu si ani nedokážu představit. Teď jen doufám, že nepotkám nějaké útočné kytky.

Plížil jsem se daleko, tak daleko, až jsem konečně přestal vidět garáž za svými zády. A potom mi chodidla zastavila na křižovatce – dvě křížící se široké ulice. „Proč stojíme? Zácpu tady nevidím. Najednou nevíš, kam jít?“ Nalevo se ozvaly kroky, hodně kroků, sílily, připomínalo to bubnování, kakofonie chodidel, které se nějak nedoplňovaly. A ze zatáčky vyšly v pětiřadu zombíci, spousta a spousta zombíků, jeden vedle druhého, šourající se dopředu, dělníci, úředníci, politici vedle sebe, jediná skutečná demokracie, která kdy fungovala. Zombíci si nepotrpí na nějaké serepetičky kolem. „Ahá, tak sem chceš jít? Přidat se ke klanu? Proto ta zbroj, ty jseš přece jenom chytrej chlap.“ Procházeli kolem mě a já se natočil po proudu. „Vrrham.“ zavrčel jsem a udělal krok sum krok dopředu. Ruka, kterou jsem okusoval, mi vypadla… z ruky. Byl jsem nejdřív ve druhé řadě hordy, potom ve třetí, čtvrté, ta noha mě zpomalovala, ale když se na to podívám z hlediska budoucnosti, bylo to možná štěstí.
Ta vlna zombíků, ta armáda plná slintajících dýchavičných otvorů a hnijícího masa, mířila za žrádlem. To se nějaká parta zainteresovaných amerických občanů s kulovnicemi rozhodla, že nám ukáže, co proto, udělala si z aut přes silnici vozovou hradbu, na korbě náklaďáku vybudovali něco jako skladiště a nocležiště zároveň a teď po nás začali střílet. Nábojnice padaly na zem a každé suché prásknutí mezi zelenými udělalo novou krvavou brázdu. Ale šlo se dál, nikoho nezajímal mrtvej spolubojovník, když ho vlastně ani neznali.

Řady bestií postupovaly dál, třicet metrů od barikády, po pravé i levé straně domy a předzahrádky, vepředu záblesky výstřelů, další našinci padající k zemi. Ti, které to zasáhlo jen lehce, se plazili dál. Vůně čerstvého masa byla skutečně lákavá. „Cože? To máš zase hlad? To snad ne.“ A pak nemám vypadat jako sud, když pořád žeru a žeru. Některé střelné zbraně nahradily luky. Převážně jimi střílely ženy, které nepovažovaly tento sport za méněcenný, střílely přesně a často. Šípy možná i dělaly větší bordel než olovo, protože hrot zůstával vězet v lebce, zatímco střela jenom proletěla a nechala za sebou díru.
Patnáct metrů, kulovnice utichly, došly jim náboje, nám nedošlo nic. Déšť šípů neustával, na některá auta se už postavili muži se zbraněmi na blízko. Tohle byl dřevorubecký kraj, vyzbrojeni dřevěnými palicemi, sekerami a basketbalovými pálkami, čekali na nás a my přicházeli.

„Dělejte, bijte je! Zabte ty svině!“ křičel někdo tvrdě za jedním z aut. No jasně, a co když jsme jenom přišli na piknik? Pěkně si pokecat? Hm? To chcete zabít něco, s čím jste si ještě před minutkou pěkně popovídali? Žádná etiketa, c-c. „Mozkýýagr.“ No tak jo, jsem pokrytec. Ale nemusí tahle slova vytahovat znovu a znovu pokaždé, když se ocitneme na doslech. Je to urážející.
Je trošku divné, že mě žádná střela ani šíp nezasáhla. Když vezmu v úvahu, co všechno špatné se mi děje, je to hodně divné. Ale zas, moje zbroj taky něco vydrží, třeba jsem si toho prostě jenom nevšiml.
Zašilhal jsem pohledem nahoru a uviděl z kýblu trčet letky šípu. Ucho se mi zařízlo hluboko do krku, ale ani toho jsem si nebyl vědom.
Hahá, nějací spolumozci na ně útočili z druhé strany, začali mít problémy, přicházeli jsme blíž a nějaká auta nás nezadrží. A ani ten granát, který mezi nás právě někdo hodil a kterej do našich řad vykloval díru o třiceti metrech čtverečních. Ne, jdeme dál, maso maso maso. Hudba monster plných hladu. První zombíci začaly přelézat vozy a útočit na Mozky. Ono, kdybyste věděli, že před vámi stojí několik stovek mrtvých a za vámi taky, tak byste taky nebojovali nějak nadšeně. Prokousávali jsme se dál a já se ocitl u hradby vozů. Drápal jsem se nahoru a tahal zašitou nohu. Bojovníci se stáhli do užší linie kolem náklaďáku, barikáda z věcí a nábytku, bylo jich prostě málo, aby ubránili vozy. Potom někdo mezi nimi, nějaký statný zrzoun, zalomil rukama a do jejich očí padly krvavé kapky.

Najednou bojovali zuřivěji. „Stáhni se.“ Šel jsem dopředu. „Stáhni se, povídám.“ Pořád jsem šel. Ten zrzek měl normálně kompletní plátovou zbroj, když nepočítám helmu, kterou asi zahodil. Museli mu to dělat na zakázku, protože ramena, kyrys, všechno sedělo. Smutně jsem si vzpomněl na lopatu a kýbl a šel dál. Závidím mu, sakra, stejně jako upírovi. Tomuhle závidím široká ramena, vypracované trapézy, zrzavý cop, schopnost podnítit dav. „Wrhaaa!“ zařval jsem a zamával tlustou rukou, podobné chlupaté šunce. Nevím, jestli se takhle podněcuje, ale spolumozci snad vypadali trošku nadšeněji. Čaroděj zvedl ze země těžký obouruční meč a nadhodil si ho na rameno. S meči už mám zkušenost, bohužel zápornou. „Stáhni se, ty idiote. Víš, co je to stáhnout? To je jít dozadu.“ Místo toho jsem vyplázl fialový jazyk vzrušením. „No super. Tak si vem alespoň nějakou zbraň.“ Poslušně jsem ze země sebral velkou dřevěnou palici na zatloukávání klínů. Nemilé, že mi chybí dost prstů, abych ji pořádně sevřel v pažích.

Ten čaroděj si mě všiml. Tentokrát to nebylo jako s upírem. Teď neviděl tlusťocha, na kterém se může předvést před něžnějším pohlavím. Teď viděl potenciální hrozbu. Jak jsem to jen dokázal? Rozmáchnutí palicí, jeden z dřevorubeckých mozků s rudýma očima uhnul, zachytil ji a vytrhl z rukou. To fakt nemám žádnou sílu? Vždyť bych to dřevo mohl přelomit v prstech, a přitom mi to sebral jako bonbón dítěti. Agrr, nesnáším být zombíkem. „Zab ho, zab ho zab ho!“ „Masoagr.“ „Správně!“ Vrhl jsem se na něj a kousl do vzduchu. Byl příliš rychlý, hm, smůla. Mí bratři kolem mě se o něj postarají. Ha, žádný problém, stačilo jít dál a nechat je mlaskat.
Čaroděj vylezl na náklaďák a rozsvítil na nás reflektory rozmístěné na bočnicích vozu. Rudoocí bojovali zuřivě, ale nás mnogo a já dokonce jednoho dostal. Hrdě jsem mu rozflákl hlavu vlastní hlavou, když jsem zakopl. Smutné, že ano? Já sám uvnitř sebe brečel. Být tím zatraceným bloodyhell upírem, bylo by po všem. Čaroděj se rozhodl udělat další kouzlo, zamával rukama, a když spojil prsty do pyramidy, začala se silnice směrem na sever bořit do sebe a celá vlna chudáků zombíků spolu s auty a dalšími věcmi padat do kanálu pod ní. Rozdrtilo to i hodně jeho vlastních, vypadalo to, že se proti němu otáčí, ženy na náklaďáku zuřivě gestikulovaly, muži křičeli, my hltavě jedli, dokud se to nehýbalo.
Potom někdo šlápl na plyn a náklaďák se rozjel přímo na mě. Protože jsem byl uprostřed silnice, šok byl docela silnej, ale né tak jako nárazník, kterej mě srazil na zem a táhl s sebou, zatímco se kolem kutálela těla.

Obě ruce se mi vzpříčily v plechu a jen díky nim jsem neskončil pod pneumatikami. I když šlachy popraskaly a stejně tak i kůže, pořád to drželo a bojovej vůz jede dál. Nade mnou se ozývaly výstřely, nadávky, hádka, a sténání spolumozků vždy přicházelo a odcházelo jako rádiové vlny. Náklaďák se dostal z nejhoršího se zbytkem lidí na palubě. Nejspíš netušili, že mají jednoho kýbláka pod vozem, ani že se úspěšně drží a že právě objevil hadičku od oleje. Ani jsem se nemusel snažit ji překousnout, dostala se mi do pusy sama, opravdu. Věřte mi… je to tak snazší.
No, náraz na sebe nenechal dlouho čekat. Fyzika, přesun kinetické energie ve chvíli, co jsme narazili do betonového sloupu, vyletěl jsem ven jako špunt z lahve a ruce zůstaly pod vozem, zatímco já se flákal o deset metrů dál a chytal lelky.

Jen doufám, že jich přežilo co nejmíň, ale když si to tak vezmu, někdo musel přežít, když se na černém nebi plném hvězd rozzářil kouzelný oheň, aby osvítil temné okolí. Co kdyby tam něco číhalo, že ano? Něco nebezpečného. Chm, chm.