Deník zombíka VII – Výzva přijata (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Život je přece plný výzev. Některé jsou menší, jako třeba když vám neteče horká voda nebo vám praskne pneumatika. Jiné jsou větší, třeba když vám někdo URVE HLAVU!!! Co s tím mám dělat? Jsem hlava. Chtěli mě odkopnout a tak jsem se jim zakousl do nohy. Nepustil jsem, dokud mi ti dva podivíni neslíbili, že mně pomůžou. A jako kdyby toho nebylo málo, nestačí prostě přišít mou ubohou palici zpátky k tomu, co bylo mým tělem, nééé, ON MUSÍ NĚJAKÝ IDIOT, ANO, ŘÍKÁM IDIOT, KTERÝ JEDE VE ZMRZLINÁŘSKÝM AUTĚ, PŘEJET MÝ TĚLO PŘEDNÍM I ZADNÍM KOLEM A JEŠTĚ SE U TOHO SKVĚLE BAVIT. Promiňte mi mou zaujatost a poněkud bezhlavý přístup, možná i trochu hysterie, ale asi si doba žádá tragicky komediální hrdiny, takové, kteří v pytli cestují na zádech hubeného nekromancera, jenž může za celou tuhle apokalypsu a přitom nedokáže udělat nic pro to, aby to trošku změnil, a společnost mu dělá drzá rádobyvražedkyně s katanou jako z nějakého druhořadého filmu, která ho pořád komanduje a ani se nestydí, že má na sobě tak málo oblečení.
A tak jdeme, já, nebo spíš to, co zbylo z Evžena, a oni dva. Slíbili mi podporu a díky tomu míříme do nejbližší nemocnice, která je co by kamenem dohodil vzdušnou čarou dvě hodiny chůze. Jedinou kladnou věcí na celém tomto problému snad je to, že většina mé „špatné“ osobnosti, té, která rozhodovala za mě a měla na mé činy rozhodující účinek (a říkala agr), zůstala v tom přejetém těle, nebo se prostě jenom nechala zatlačit do pozadí mou zlostí a naléhavostí, protože kousanec do boty jsem provedl JÁ! Hahá, radujte se, Evžen, až získá své tělo (a raketu na měsíc), bude tím nejdrsnějším nářezem na světě, nenechá si nic líbit a ostatním ukáže, co to znamená být v područí tyranie, che che che.
„Hele, teď je v pytli. Nemůže s tím nic dělat, nechceš ho hodit pryč?“ Ten ženský ječák bych poznal i přes železobetonovou stěnu. Někdy se vám nenávist zažere i do ucha. Potom mi to došlo. Coooo? Podvodnice! Až tě dostanu do svých rukou!
„Nemocnice je blízko. Vezmeme ho tam. Je to úžasné.“
„Jo tak tobě to připadá úžasné?“
„Podívej se na to z mýho hlediska. Po apokalypse jsem dokázal rozkázat zombíkovi, aby mě poslouchal. Tento byl stejný, jenže… dokázal mi odpovídat. Nějak, cítím, že není hloupý. A chci zjistit, co v něm ještě je. Navíc, pořád žije, a to je jen hlava. Vždyť nemá živiny, nemá tělo, jak ještě může žít? Každý jiný zombík už byl mrtvý.“
„Nevím. A nezajímá mě to. Zombie přišly a já je začla zabíjet. Co má bejt.“
„Tos vždycky zabíjela?“
„Táta byl voják. Prodělala jsem výcvik.“
„Tos měla tvrdý dětství.“
„Hele, víš co, starej se o svý, nebo jdu pryč.“
„Proč?“
„Protože seš idiot.“
„Promiň, jestli jsem se zachoval nějak špatně, tak toho lituju, omlouvám se.“ A byl zas její, idiot.

Cesta se odehrála celá v pytloidním stavu. V jednu chvíli jsem si myslel, že je po mně. Konečně, po strašně dlouhé době, se mi chtělo spát. Jenže jsem nevěděl, jestli bych se potom i probudil. Hodlal jsem to neriskovat.
Potom, řekl bych, že tak po kilometru, nás přepadla tlupa zombií. Slyšel jsem je už z dálky, ale oni se neustále na něčem dohadovali, že si jich nejspíš všimli až na poslední chvíli. Chvíli jsem slyšel jenom ocelové svist svist a duté zvuky padajících těl. Potom svět zadržel dech a pokračovalo to brouskem pečlivě obtahující čepel meče. Dívka pečovala o svůj přerostlý skalpel, který stupila na páteřích spolumozků. Zajímalo by mně, jestli je pečlivá i v jiných věcech…

Asi jsem musel na chvíli vypnout, protože jsem začal reagovat až po nějaké době. To samé se mi stalo, když jsme se ocitli na věžáku s upírem. Právě započala další debata.

„Hele, už jsme tady.“ Konečně.
„Vypadá to tu dost zchátrale.“
„Co bys čekala, že tu bude žít?“
„No já nevím, ale poté, co jsme museli přejít tu aligátoří řeku…“ he? „…přebrodit se přes to pohoří mrtvých krabů…“ co že jste dělali? „a porazit toho dvou a půl metrového zombíka…“ hele, já nevím, ale nezaspal jsem něco? „…tak bych čekala něco víc.“
„Agr.“
„Ticho, hlavo.“
Nelíbilo se mi, když mě rozkazoval ten kluk. Ale být okřikáván takovou mladou žábou, to mě tak dopálilo, že jsem zmlknul.
„Jo a za toho zombíka ti děkuji. Jak mě vytáhl za slipy, tak jsem se bál, že to už nezvládnu.“
„Je mi líto, ale to byl pohled, který bych si příště ráda vyškrtla ze své galerie. Fakt jsi nikdy nenosil trencle?“
„Co kdybychom to ukončili? Spíš řešme, jak vytáhneme tu káru po schodech?“ Jakou káru? Odpoví mi vůbec někdo?
„Agr.“ Měl jsem hlad.
„Ticho hlavo.“ Seřvali mě unisono. Takové chování si, vážení, nezasloužím. Tolik jsem toho protrpěl a oni se mnou jednají jako s kusem hadru. Do pytle, kdybych měl nohy, odešel bych.

Houpání mé ubytovny oznamovalo, že mladík vyrazil do schodů. Šel pomalu, hekal a funěl u toho, jako kdyby to byla kdoví jaká dřina. Holka ho pobízela dobře mířenýma radama, u kterých bych se i já červenal, a nakonec se mému naivnímu oblíbenci podařilo vynést mě nahoru. Drhnutí železa o dlaždice, nadávky, když nevidíte a nevnímáte, tak se to celé slívá do jednoho dlouhého bezčasého pásu. Nakonec, a to říkám opravdu nakonec, mě někdo vykutálel z pytloviny a posvítil mi do obličeje baterkou. Nehybně jsem studoval led-diody rozmístěné ve spirále.
„Nemrká, ale vnímá, ještě žije.“ Oznámil poďobaný obličej komusi vzadu. Komu asi.
„Tak ať to máme za sebou. Stejně je to celé kravina tohle dělat. Kdybys mě nechal ji nakopnout, tak by to bylo v pohodě.“
„Ano, bylo.“ Obrátil se k blondýně čelem a podíval se jí z příma do očí (ano, vy úchylní lidé, kteří myslíte jenom na napůl svlečené panny, oči jsou i jinde, než pod bradou, myslím ty, co poletují kolem nosu). „Kdybych ho neměl, co bych pak tomu obrozombíkovi narval do pusy, když mě chtěl sežrat? Hm? Vděčím mu za život, a on si ani neumí utřít sliny, co mu vytékají z huby.“
„Tečou mu, protože tě chce sežrat, ty blbečku. Dej si říct, nech ho být.“
„Už jsme je dotáhli až sem, tak to už udělám, ať tak, či tak.“

Vychovaně jsem mlčel, tady se bavily jiné kapacity. Nakonec mě někdo přitáhl blíž a já, pro mě věc naprosto nová, cítil chlad, jak se mi rozlejzá po těle.

Cítil jsem to jako pramínky kouře, které do mě vnikají zároveň s jehlou, co mě projela krkem a začala látat.
Obtáčely se kolem tkáně, která byla už dávno mrtvá, zelená a hladová, vnikaly do štěrbin a vyplňovaly dutiny. Začal jsem cítit paniku, jakoby ty pramínky vnikaly do mě, jakoby chtěly napadnout můj mozek, vnímal jsem je na prahu reality, jak mě obsazují.
„Agr?“ Slyšel jsem v hlavě hlas.
„Aha, to seš ty.“ Odpověděl jsem stejně, jenom myšlenkou, svému bývalému tělu.
„Mozkyagr, hladagr.“
„Jo jo, já tě chápu, ale co tu děláš?“
„Jágr, tyagr.“
„Jasně, ale já už tě nechci, nepotřebuji tě, zbavil jsem se tě.“ Pramínky kouře zabolely, ve skutečnosti nenexistovaly, ale stejně jsem je cítil a taky jsem po velmi dlouhé době cítil bolest.
„No dobře dobře. Nech mě bejt!“ Vykřikl jsem a rozenovalo mi to lebkou. Jehla postoupila, už mi ušila větší obvod krku. Mladý nekromancer má zjevně problémy.
„Jáagr, tyagr. Jáagr tvýagr těloagr. Jáagr přijítagr s agr.“
„No a?“
„Agr!“
„Chápu, jsi mé tělo, jsi i má hlava a přišels se mnou. Ty seš ten důvod, proč žiju a proč jsem neumřel.“
„Jo.“
„Jakže?“
„Joagr.“
„No proto. Nezkoušej na mě žádný móresy. Domluvíme se, ano? Ty budeš obývat mý tělo, ale nebudeš mě utlačovat. Budu si dělat, co chci.“
„Jágr hladagr.“
„To já taky, ale já to dokážu potlačit. Je to jenom v naší hlavě, ha ha ha.“
„Harg harg harg.“ Ozvalo se dutě, naprosto bez intonace.
„Tobě smích nic neříká, chápu. Prostě, můžeme být vzájmeně prospěšní.“
„Agr.“
„Jak? No, když budu moci myslet a jednat, víc toho ulovím. A vymyslím plány, můžu udělat, že budeš na věčnost pořád žít v mozkovém nebi. Mozek, kdy si vzpomeneš.“
„Mozkyagr. Rádagr.“
„Tak kdo taky ne. Nemůžeš se pořád živit červy, že jo.“ Jehla dokončila obvod krku a teď putovala po mě. Cítil jsem ji jako drobný tlak, nic víc, žádná bolest se už neozvala a já cítil, jakoby se dým v mé hlavě vypařil. Teď jsem byl já dým, byli jsme jeden. A já cítil, jak do mě hubené ruce vsouvají něco těžkého.
„Sou-a-sím.“ Musel jsem se zašklebit, ten zombík ve mně se opravdu snažil.

„Zkus se zvednout.“ Poručil mi Maurius a svůj pokyn doprovodil pohybem ruky.
Narovnal jsem se. Šlo to, už jsem nebyl jenom hlava. Měl jsem i tělo. A bylo to, sakra, bylo to obrovské tělo. Když jsem se podíval dolů, viděl jsem rozložitý hrudník, o který by se daly rozbíjet kameny. Ruce jako kyje a prsty jako klobásy, se kterými jsem opatně pohyboval před očima jako vějičkou.
„Víš jistě, že tě poslouchá?“ Zeptala se pochybovačně blondýna a stála s mečem v bojovém postoji.
„Jasně, na slovo.“ Řekl můj stvořitel a usmíval se od ucha k uchu. Tak proto potřebovali tu kárku. Skutečně se setkali s nějakým fakt velkým zombíkem. Cítil jsem, jakoby ve mně něco hnilo, ale zároveň jsem cítil, že mám víc energie, než kdy dřív. A z břicha mi vylejzala nějaká velká hadice a u ní byl gumový měch.
Vstáhl jsem k němu ruku, stiskl náhodným prstem měch, cítil jsem, jak se ve mně stlačil nějaký píst. Písk.
Stačil jsem pumpu podruhé.
Pí-Hustý-sk. Vydechl jsem nahlas a nekromancer se hlasitě rozesmál.