Detektiv (1. strana) | Články - Aragorn.cz

DETEKTIV

Mike bloudil městem bez jediného cíle. Mrakodrapy se tyčily nad ním jako nějaké velehory a jenom umocňovaly pocit, jak je člověk oproti nim malinkatý, možná až bezvýznamný. Oni tu za dalších sto let budou nadále stát a dál se pyšně tyčit k obloze. Mike ale takový pocit neměl. Necítil se šťastný, ale ani neměl depresi. Jenom už posledních pár dní nenarazil na žádnou pořádnou práci a navíc se nemohl zbavit pocitu, že dneska bude špatný den a to ho trochu štvalo.
Pokračoval dál v cestě přímo po ulici. Jeho cíl byl jasný. Mířil do své oblíbené kavárny. Potřeboval se zahřát teplým capuccinem. Nebyla sice ještě zima, ale koncem listopadu bylo už jasně znát, že když chce jít člověk ven, musí si na sebe vzít něco teplejšího. Třeba košili s dlouhým rukávem a na to příjemně teplou péřovou bundu, přesně jak to udělal Mike.
Když vešel do kavárny, slušně pozdravil a šel si sednout na své oblíbené místo. U něho však už někdo seděl. Menší a dosti hubený muž s krátce sestřiženými vlasy a nápadně černou buřinkou, která ležela vedle něj na stolečku. Mike přesto šel a sedl si ke svému stolu. Muž, který seděl naproti němu byl Johnny Stevens. Jeho povoláním bylo „práskač“. Nebyl to nejlepší název pro zaměstnání, ale Johnny se tím opravdu živil a docela mu to i vynášelo. Od útlého věku se pohyboval ve zločineckém prostředí. Živil se drobnými krádežemi aut a peněženek. Vcelku nic závažného. Jednu věc ale uměl výborně, měl velmi bystré uši a vždy věděl, co se „chystá“. Brzo tak upustil od drobných krádeží a stal se z něj profesionální udavač a Mike, jako detektiv, jeho služeb občas využíval.
Když se k němu posadil, přišla k jejich stolu servírka a zeptala se:
„Co si přejete?“
Johnny, který už měl z poloviny svého horkého kakaa upito mlčel a koukl na Mika, který zahlédl jeho pohled, ale okamžitě zareagoval na servírčin dotaz a odpověděl:
„Dal bych si jedno capuccino. Jenom jestli můžu poprosit, tak do nějakého většího hrnku, kdyby to šlo.“
Servírka, která věděla, jaká je venku zima, zvlášť v šest ráno, kdy spěchá do práce, kývla a odešla. Mike se chvíli koukal na Johnnyho, který upíjel ze svého hrnku a pak se zeptal:
„Tak copak? Máš nějaký dobrý tip? Nebo ti dlouho scházela společnost?“
„To víš, strašně si mi chyběl,“ řekl Johnny ironicky, „ale sem tu opravdu kvůli nějakýmu kšeftu, kterej se chystá...“ odmlčel se, chvíli koukal na Mika, který ho pozorně poslouchal, a pokračoval, „vietnamskej gang, kterej si říká Da Nang boys se chystá vykrást sklad elektroniky v Jižních docích.“
Mike ho pozoroval a přemýšlel. Věděl, že Jižní doky jsou největším skladním komplexem ve městě, ale netušil, proč chtějí vykrást sklad elektroniky, který je ze všech nejmenší. Jistě notebooky, televize, nebo videa se daly dobře prodat, ale Da Nang boys byli třída v oboru a celý gang by se nepřipravoval na nejmenší sklad v docích. Muselo v tom být ještě něco a on musel zjistit co.
„Kdy k tomu má dojít?“ zeptal se Mike.
„Dneska večer. Netušim ale v kolik.“
Na to, že večer byl dost neurčitý pojem a v tuhle dobu se stmívalo už v pět, což bylo tak zhruba za hodinu, byl největší čas vyrazit.
Mike se zvedl, hodil na stůl peníze, rozloučil se s Johnnym a vyrazil do Jižních doků.
Protože byly až na druhém konci města, dostal se tam až někdy po páté. Vylezl z auta a vyhlédl si perfektní pozorovací místo na střeše protějšího skladu a začala čekat. Někdy kolem půl šesté večer ke skladu přijela dvě nákladní vozidla. Postupně z nich začali vyskakovat Vietnamci. Otevřeli si hlavní dveře skladu a vešli dovnitř. Mike chvíli koukal a pak uslyšel střelbu. Přesněji dva výstřely. Pak mu to došlo
„Sakra! Ostraha skladu!“ vykřikl polohlasně Mike.
V tom uslyšel za sebou kroky. Rychle se otočil a tasil svojí služební pistoli. Zezadu k němu běžel jeden Vietnamec s dlouhým nožem v ruce. Mike vystřelil a Vietnamec se skácel na zem. Na nic nečekal a běžel k žebříku, který vedl na střechu skladu. Teď už věděl, že Johnny nekecal a že musí zavolat posily a to hodně rychle. Slezl po žebříku a v tom mu vjela šílená bolest do pravého ramene. Měl štěstí, že by levák, protože jinak by mu byla pistole vyletěla z ruky. Rána z pistole s tlumičem ale byla dost silná na to, aby ho porazila na zem. Naštěstí byl za ním sklad, takže nespadl na záda, ale jenom si sednul. Opětoval výstřel a trefil onoho Vietnamce do hrudi. Snažil se vstát. Věděl, že se brzy objeví další gangsteři s pistolemi a možná i něčím horším. Musí se dostat k autu, kde má vysílačku. Když se dobelhal k autu měl další dva Vietnamský zářezy. Popadl vysílačku, zmáčkl příjem a řekl:
„Důstojník pod palbou, opakuji důstojník pod palbou! Požaduji posily do jižních doků! Prosím co nejrychleji! Opakuji Posily do Jižních doků! Důstojník pod palbou!“
Když dovolal, přilítla další kulka. Naštěstí se odrazila od střechy auta.
„Musím vydržet,“ říkal si Mike a střílel po Vietnamcích. V tu chvíli mu došlo, že ne zbytečně měl z dnešního dne špatný pocit, ale věděl, že posily přijedou včas. Většinou to tak bylo… Uvědomil si, že v tuto chvíli by se nevyplatilo moc o tom filozofovat a soustředil se na střelbu, kryjíce se dál za svým služebním autem.

Když přijely čtyři policejní vozy i se sanitkou do Jižních doků, našli jenom jednu velkou spoušť. Před skladem stála jedna dodávka a před ní leželi dva mrtví muži vietnamského původu. O dalších sto metrů dál leželi další tři muži, také vietnamského původu. Za nimi stálo na půl rozstřílené osobní auto. Za ním ležel detektiv Michael Evans. Soudní pitva později ukázala, že v době příjezdu sanitky a policejních vozů byl už dvě minuty mrtvý.