Hříšník (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Hodiny odbily půlnoc a celý městský park pohltila hustá a očím nepropustná podzimní mlha. Jen hlavní cestička byla osvícena několika lampami. Pod jednou lampou na lavičce seděla mladá dívka. Byla to blondýna a měla na sobě béžový kabátek, který nebyl moc kvalitně ušitý. Dívka se neustále nervózně dívala na své hodinky...
„Kde je?“ zeptala se tiše do tmy zmrzlým hlasem. Byla jí zima, viditelně se, pospíchala aby, přišla včas, protože byla na nynější počasí nevhodně oblečená. Najednou ze tmy vyšla postava. Plouživým krokem postava zamířila k sedící dívce.
„Jsi to ty, Johne?“ zeptala se trochu vyděšeným hlasem. Lampa osvítila tvář přibližujícího se chlapce. Měl černé delší vlasy, které splývali s tmou, která pohlcovala vše okolo nich. Jeho zelené oči se zadívali na dívku a z jeho chladných úst se ozvalo:
„Ano Amando... ...jsem to já!“
Chvíli se na sebe dívali, pak Amanda vstala a poodešla blíž k Johnovi.
„Proč jsi mě sem pozval?“ její hlas zněl, i přestože se znali, vyděšeně.
„Chtěl jsem se tě zeptat na jednu věc!“ Chlapec svým tónem dívku trochu vylekal. „Ano, poslouchám...“
Dívka tušila, že není něco v pořádku a trochu ustoupila.
„Že jsi mě včera viděla?“ Johnův hlas byl tvrdý a nepříjemný.
„O čem to mluvíš?“ Amanda se snažila říct to překvapeně, ale v duchu duše věděla, že to pozná.
„Ty moc dobře víš, o čem mluvím, byla jsi za dveřmi a viděla jsi, jak jsem ji zabil... ...že ano?“ John se cítil zděšeně, v jeho hlavě vznikaly myšlenky o udání, o vězení, o zradě. Co když to někomu řekla? Zabij ji... zabij... Napovídal mu jeho instinkt.
„No víš Johne… já….“
„Proč? Proč jsi sem přišla? Vždyť víš, kvůli čemu jsem tě sem nalákal! Nevidím důvod, nejsi přeci tak hloupá, vím to, máš něco za lubem!“ John už pomalu křičel, ale snažil se mírnit, aby ho nikdo v okolí neslyšel. Amandě přešel mráz po zádech a byla zděšená...
„Ano, Johne, vím proč jsi mě sem zavolal... Ale i když jsi udělal špatnou věc, já tě stále budu milovat!“ Amanda udělala krok a snažila se ho obejmout a uspokojit.
„Já ti nevěřím! Komu jsi to řekla? Nevěřím ti, že jsi sem přišla jen tak... ...i když si věděla, proč tě sem lákám...“
John od ní trochu uskočil a stále víc začínal zuřit a křičet.
„Ale no tak, Johne, věř mi, to, co k tobě cítím, se nezmění kvůli nějaké vraždě.“ Amanda opět nakročila k němu, ale John vytáhl zpod kabátu nůž.
„Viděla jsi to... ...viděla, proč se mi tu snažíš lhát? Co si namlouváš?“ John byl vzteklý a stále zvyšoval hlas. Amandě začaly téct slzy po tváři...
„Ne! Žádná pitomá vražda nezničí náš vztah!“ Amanda ho milovala nade vše, byla to její jediná láska, tolik let spolu, kdyby ho ztratila, už by ji nebavilo žít. Chtěla ho trochu uklidnit a natáhla ruku, kde měl nůž.
„Nééé! Já ti nevěřím!!“ a bodl ji nožem do břicha. Amandě začala z kabátu téct krev, jako ledový vodopád krev stékala po jejím těle. Amanda, i když obdržela smrtící bodnou ránu, přesto nakonec objala Johna. Slzy jí tekly z očí proudem a její tělo začalo chladnout. Její ústa se pohnula a ozvalo se: „Budu tě čekat Johne, miluji tě, miluji!“ Její slova se ztratily v temnotě. Johnovi, který držel její bezvládné tělo, začaly stékat slzy po tváři.
„Co jsem to udělal?“ zeptal se sám sebe nahlas. Já ji zabil. Co když mluvila pravdu? Co když mě opravdu chtěla? Má láska. Chlapec se rozeběhl do temnoty. Bylo mu jedno kam, hlavně pryč. Co jsem to sakra udělal? Jeho hlava byla přeplněná vzpomínkami, pocity a myšlenkami. Chlapec při běhu kvůli slzám ani neviděl. Nakonec zakopl o kořen starého dubu a hlasitě se rozplakal. Vzpomínal na Amandu, na první setkání, na první její slova, na první dotyky, na první polibky, vzpomínal na její překrásný hlas, který už neuslyší.
„Proč? Proč jsem ji zabil? Vždyť sem ji miloval... Ne, takhle žít nemohu, ne bez ní, ne s tím co jsem udělal... Nemá to smysl... Musím jí to vynahradit...“ John se vzchopil, utřel si slzy z očí a vrátil se k bezvládnému tělu Amandy. Chvíli se na ní díval, pak si lehl vedle ní, vzal nůž do ruky a začal si vyřízávat srdce. Krev stříkala všude okolo. Pak uchopil své srdce, vtiskl ho Amandě do dlaně a řekl: „Je jen a jen tvoje!“