Královský posel a stařec (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Byl první jarní den, ale přesto stále ještě sněžilo. Slunce se marně snažilo rozpálit zem alespoň natolik, aby sněhu ubylo alespoň o polovinu. Ledový vítr naháněl ke slunci stále více a více mraků, snažíce ho tím přemoci, a kupodivu se mu to dařilo. Slunce ztrácelo na síle každou minutu a zima sílila. Mráz se zakousával do budov, nedbajíce ohňů za dveřmi a okny. Byl to opravdu pochmurný den, lidem se nechtělo vylízat z domů, dokonce i děti seděly doslova jako přimrazené a nechtělo se jim ven, ač by normálně využily čerstvě napadaného sněhu. Možná to bylo i částečně tím, že zima už trvala moc dlouho a všichni už doufali, že se konečně oteplí. Jenže sněhu stále přibývalo a už je nebavilo ho ani odhrnovat od dveří.
Maminky dodělávaly oběd a vyzývaly děti, aby nanosily na stoly talíře a příbory. Otcové seděli u krbu nebo ohniště (podle typu budovy) a sledovali skomírající životadárné plameny. Konečně jídlo bylo hotové a všichni zasedli ke stolu. Po tichých modlitbách, nepříliš nadšených z dalšího sněhu, se rodina za rodinou pouštěla do jídla. Ano, měli určitý čas, kdy každá rodina musela zasednout k obědu, jednalo-li se o sobotu nebo neděli.
Nikdo během nezvykle tichého jídla nezvedl pohled k oknu, a tak se stalo, že si nikdo nevšiml postavy blížící se, tisknouce se k ušlechtilému koni, k nejbližšímu stavení. Postava byla zahalená do černého pláště s kápí, kterou měla osoba naraženou do obličeje, aby jí vítr nebičoval svými ledovými šlahouny do obličeje. Potácela se ve sněhu, ale nezakopla. Zato kůň měl problémy. Vysoký sníh nedělal dobře jeho kopytům, které budou potřeba ošetřit. Hnědý kůň, podle stavby těla při normálním počasí velmi rychlý a vytrvalý, několikrát zafrkal, čímž způsobil střet teplého a studeného vzduchu - páru. Třásl se zimou, jistě byl v tom nečase od rána. Postava na tom nebyla lépe.
Konečně dorazili ke dveřím jednoho většího statku. Postava ztuhle zvedla ruku a zabušila na dveře tak nahlas, jak jen byla schopna. Při tom držela hnědákovu uzdu, aby neutekl. Sice by se nedostal daleko, ale jistota byla jistota.
Po několika dalších klepání se ozvalo mrzuté nadávání, kdo jen to může být v takovém nečase. Řinčení klíče v zámku, následné odsunutí petlice a zavrzání dveří, zpoza kterých sálalo teplo. Vykoukla hlava postaršího muže již v letech, s brýlemi na nose a přihlouplým výrazem v obličeji. Podrbal se na hlavě, držíce dveře co nejméně otevřené. „Co tu chcete?“
Postava si sundala kápi. Nejdříve se objevily delší vlasy, které vítr okamžitě rozcuchal, barvy havraní černé. Po nich stařec zahlédl i tvář nějakého mladíka. Strhanou a vyčerpanou z cesty. Podle jizvy pod levým okem stařec poznal královského posla. Sledoval zelenýma očima starce, chvilku šmátral k torně, kterou měl pod pláštěm, a nakonec vytáhl nějaký dopis. Pomačkaný, ale celý a dokonce i s neporušenou pečetí. „Jsem královský posel a král mě vyslal, abych tuto vesnici varoval před-“ nedostal se dál. Zaraženě civěl na starce, než vyprskl proud krve a zhroutil se k zemi. Dopis upustil, a tak ho stařec okamžitě zvedl a prudce přivřel dveře, které znovu plně zabezpečil.
Mladíkovi vězel v zádech šíp. Pokusil se zastavit svého hnědáka, aby poplašeně neutekl, ale všechna síla ho opustila. Nadzdvihl levačku ke slunci, pravačkou se držel za ústa. Sníh, který pomalu zbarvoval vlastní krví dočervena, ho zábl, nebyl již schopen ani mít otevřené oči. Víčka mu sama poklesla a on upadl do bezvědomí.
Stařec se tiskl ke dveřím, strachy bez sebe. Proč toho mladíka někdo zabil? O co mu šlo? O dopis? Je důležitý? Myšlenky mu vířily hlavou, jediné, na co byl schopen myslet, byl mladíkův výraz, než se skácel k zemi. Tiskl k sobě dopis, nedbaje malé holčičky, kterou svým zjevem rozplakal. Utekla po schodech do druhého patra, kde se zavřela do pokoje a poplašeně brečela.
Trvalo to snad věčnost, než se stařec pohnul. Zadíval se na dopis, potom na schody, po kterých dívka utekla, a vydal se do svého pokoje v přízemí. Na mladíka ležícího před jeho dveřmi si už ani nevzpomněl, jako by mu ten dopis spadl z nebe.
Uvelebil se v křesle, dopis položil na stůl před sebe a pozoroval ho se založenýma rukama. Nalil do skleničky víno z velké nádoby na stole a dlouze se napil. Jemně kroužil skleničkou i se zbytkem vína ve vzduchu, než dolil další víno. Po dopití celé lahve skleničku položil na původní místo, láhev mrsknul proti stěně po jeho levici a uchopil dopis. Roztřesenými prsty rozlomil královskou pečeť a s bušícím srdcem vytáhl lístek, na kterém bylo napsané něco šifrou, kterou nemohl rozluštit. Když po několika marného luštění šifer to chtěl vzdát, znaky zazářily tak mocně, že si stařec musel překrýt rukou oči. Když světlo pohaslo, civěl na zcela srozumitelná slova: ZABIL JSI HO A TEĎ SE POKOUŠÍŠ PŘEČÍST DOPIS, KTERÝ NEBYL URČEN TOBĚ.
Stařec zděšeně odhodil papír od sebe, těžce lapajíc po dechu. „Co-co... ale... já ho přece nezabil!“ bránil se chabým hlasem, který byl sotva určen pro někoho jiného než jeho.
Dopis znovu zazářil, stařec po něm chňapl a četl: BYL JEŠTĚ NAŽIVU, ALE TY JSI MYSLEL JEN NA OSOBNÍ PROSPĚCH Z TOHOTO DOPISU.
Jen tam dřepěl, na koberci, v teplu. Uvědomil si, že se měl ještě ujistit, zda je mladík naživu. Povzdechl si. Pokud má ten cár papíru pravdu, je již mrtvý... nakonec se zvedl, uložil dopis na stůl a odešel z pokoje. Šel znovu ven. Cestou zahlédl v okně sklánět hlavu toho krásného hnědáka nad mladíkem. Přidal do kroku, vrazil do dívky, která málem skončila pod schody, a znovu ji rozbrečel.
Sotva odstranil i poslední ze zabezpečení, pootevřel dveře, vykoukl, rozhlédl se a když se ujistil, že je vzduch čistý, přiklekl k mladíkovi. Pokusil se nahmatat tep, pořád nic... slabý, ale přesto ho nakonec objevil. Zlomil šíp nad místem, kde se zakousl do mladíkových zad. Nadzdvihl ho, přetáhl - ano, jiným slovem to ani říct nejde - do domu a začal přemýšlet, kam ho uloží a zda to přežije. Bylo mu jasné, že kdyby mladík byl na sněhu déle, mohl by zemřít na podchlazení. Ale to jen díky tomu dopisu... s pomocí jednoho z nádeníků posla odnesli do jednoho z horních pokojů, kde ho uložili na břicho (v zádech měl zbytek šípu, takže je jasný že ne na záda), svlékli opatrně z pláště a košile nacházející se pod ním. Mladík byl spíše kost a kůže, samá šlacha.
Stařec poslal nádeníka, aby obstaral poslova hnědáka. Sám obmyl jeho ránu, přikryl ho teplo dekou a poslal služku pro felčara. Bez větších protestů zmizela ve sněhové bouři, která se snesla znenadání.
Netrvalo to dlouho, než se lékař dostavil. Prohlédl si mladíkovu ránu, jemně hrot šípu vyňal, pomocí magie ránu zašil a následně dal starci mast, kterou měl mladíkovi ránu mazat. Všiml si, že je mladík trochu podchlazený, a tak mu i na to dal kapky.
Když se mladík po několika týdnech konečně probral z horeček, které se dostavily, nechápavě se rozhlédl. Pohled mu při tom padl na muže, který mu té noci zavřel před nosem. Zděšeně sebou cukl.
„Klid, jsi ještě slabý. Šíp nezasáhl žádný důležitý orgán, budeš zase skotačit pro krále, jak bude pískat. Teď ale jez.“ Po jídle se posla zeptal, co bylo v tom dopise.
Ten mu prostě odpověděl, že se jedná o jarní slavnost. „Král by chtěl přijet.“
vysvětloval.
Královský posel zůstal u starého muže do doby, než se zcela uzdravil, a podivné na tom bylo to, že v tu dobu přestalo sněžit a začalo to tak dlouho očekávané jarní období. Bylo to týden před tím, než měla začít jarní slavnost.
Od té doby, co stařec mladíka potkal, se velmi změnil. Naučil ho totiž dívat se na svět z jiného pohledu, což stařec přes svůj věk ještě neuměl. Bude na posla navždy vzpomínat se slzami v očích, když po večerech vyprávěl nejrůznější těžké situace, ze kterých vyvázl jen o vlásek a někdy dokonce těžce raněn, vždy ale s radostí v srdci.
„Nikdy nezapomenu. Přísahám, NIKDY.“ usmál se, když posel odcházel. Nikdy více o něm již neslyšel. Dokonce i ten magický dopis zmizel. Přísahal by, že ho schoval do šuplíku pracovního stolu...