Nešměstí (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Déšť se snášel na město v hustých chomáčích ledové tříště – bubnoval o výlohy, narážel do aut a vyháněl z ulice lidi, kteří se jako krysy snažili dostat do bezpečí svých děr. Všichni byli stejně uspěchaní, cílevědomí a rozhořčeni. Byl večer a oni ukončovali svůj každodenní koloběh. Věděli, co dělali včera, dnes a také, co budou dělat zítra – všichni do jednoho.
A přeci, byl mezi nimi někdo, kdo nevěděl, co dělal včera, natož co bude dělat v nejbližších minutách, o dlouhodobějším plánu ani nemluvě. Snažil se vypadat přirozeně, jako někdo, kdo se neskrývá pod postelí a nečeká na nekompromisní mstu, která má každým okamžikem pod tu postel nakouknout. Přesto jste okamžitě poznali, že do uspěchaného davu prostě nepatří. Možná to bylo tím, že stál na místě a rozmlženýma očima se snažil zjistit, kde se zrovna nachází.
Možná to bylo jeho výškou; nebyl ani dostatečně vysoký na to, aby jej ostatní ze strachu z problémů nechali být, ani dostatečně malý, aby mohl být považován za dítě a tím se vyhnout komplikacím, které jistí obyvatelé tohoto bludiště nosili spolu s otevřenou kudlou v kapse. Řekněme, že kdyby se dostal do rvačky, byl by právě on zavřen do vězení ze sádry a dlah.
Chtě nechtě, přitahoval pozornost, a pozornost velkoměsta je něco, co by i muž, který nemá co ztratit, s díky odmítl. Dal se do pohybu, jen aby se ukryl a našel místo, kde by měl možnost rozebrat nastálou situaci. Nešel proti proudu – věděl, že je to zbytečné – a raději se jim nechal unášet. Nevěděl kam, ale spoléhal na to, že lidé kolem ano.
Dav začal řídnout a on měl možnost odbočit. Zapadl do malého výklenku, kde si chtěl na chvíli odpočinout a zastavit roztočenou hlavu. Rozhlédl se. Z kanálů stoupala hustá pára. Déšť bušil do oken domů, které na něj shlížely jako kat na oběť. Tovární komíny na obzoru probleskovaly jako mrtvý les spálených stromů. Narazil si klobouk níže do obličeje, límec naopak vytáhl vysoko a odvrátil pohled.
Mobil hlásil vybitou baterku, se zlomenou kartou by se stejně nikam nedovolal. Hodinky vypověděly službu už před několika týdny, nosil je jen ze zvyku. Sáhl do kapsy a vytáhl peněženku. Něco v ní zachrastilo.
Zrakem přejel okolí. Ve vzduchu bylo něco... ...ten pocit byl stejně neodbytný, jako zima a úzkost, která jej sužovala. Přesto nedokázal určit, co jej způsobilo a zda je pocit hrozby vůbec oprávněný. Dal se do počítání peněz.
Usmál se. Ať byl kdykoliv a kdekoliv, bylo to pro něj nepodstatné. Mohl jet domů, ať už mezi tím místem a jeho osobou ležela libovolná vzdálenost. Tušil, že v pokročilých nočních hodinách autobusy ani vlaky nejezdí.
Napadl ho hotel. Dá si sprchu, nají se, odpočine si a zítra vyrazí. O peníze si nedělal starosti, mohl si dovolit prezidentské apartmá klidně na celý týden. Znovu se usmál, tentokrát koutky jeho úst vyletěly mnohem výše. Začal tipovat, kterým směrem by se měl vydat.
Uslyšel kroky. Z protější ulice k němu mířil muž. Jeho krok byl jistý, úmysl jasný. Mířil k němu. Neviděl tomu cizinci do obličeje, znervózňovalo ho to. Něco jej napadlo.
Vydal se mu naproti, stejně jistým krokem, ruce v kapsách.
„Promiňte,“ zakřičel na něj už z dálky. „Nějak jsem se sem dostal a ani nevím jak. Potřebuju někde přečkat noc, než mi ráno pojede autobus domů. Nevíte o nějakém hotelu?“
Polkl na sucho a s hrůzou si uvědomil, že vyzradil příliš mnoho. Muž pokračoval neměnným krokem, ani trochu nezpomalil. Zašmátral rukou v kapse a řekl: „A nevíte jak, hm?“
Než mladík stihl jakkoliv zareagovat, rychlý kop do slabin jej svalil na zem. Schoulil se do klubíčka a křičel bolestí. Další kopanec přímo do hlavy mu zlomil nos. Proud horké krve mu svlažil vyschlá ústa.
„Drž hubu! Nechci aby někdo přišel dříve, než s tebou skončím.“ Jeho hlas byl hrubý a plný nevyřčených výhružek. Rychle ležícího prošacoval. „Pán je bohatej, cheche, to se poměju...“
„Prosím, mu... musím se dostat... domů… potřebuju ty peníze.“ Prosil a štkal mladík do ruky, kterou si tiskl na zakrvácený nos. Měl v něm tisíce střepin a mnohem více v oblasti klína. „Prosím...“
„Co? Ále, čert aby to spral...“ na zem vedle uzlíčku bolesti dopadla hrst bankovek. Instinktivně po ní chňapnul a přitiskl k tělu. „A už sem nechoď. Tupci nepoučitelní...“ Poslední věta patřila jemu samotnému. Cizinec něco vytáhl z kapsy.
„Pohotovost? Jo, hele u Dawlishovy je mladej kluk, spadl na chodník a má něco s nosem. Můžete poslat záchranku? Jo, má na sobě… modrý gatě, dlouhej kabát a černý klobouk… Teď už je spíše červenej. Jasan, díky a nashle.“ Ozvalo se pípnutí. „Do pěti minut je tu, nikam, hehe, nechoď.“
„Díky...“ špitnul.
„Za to, že jsem tě zkopal pro pár táců? Ále, nic se nestalo, můžem si to příště zopakovat.“
Cizinec se otočil a odešel.
S dalším úderem hromu zmizel.