Realita (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Tak nějak jsem měla pocit, že tomu utíkám, utíkám ode všeho.
Sice to byl chvilkový pocit, který často netrval déle, než na třístou stránku, kde většina knížek končí.

Ovšem to byl pořád jen pocit.

Realita je úplně o něčem jiným a s tím se musí počítat.

Někdo to neumí, třeba někdo jako já. A moje realita byla něco, jako jiného nerealita. Vtipné...

Moje realita se zakládá na tom, že je mi už přes několik set let a pátrá po mě tajná služba, kdysi si říkali Inkvizice, krásné jak si lidé dovedou poradit. Což bych ještě přežila, ale pátrá po mě i můj bejvalej!
(Ano, přesně v tomhle pořadí.)

Jak by to řekli dnešní mladí, to je ale megaprůůser.

Protože on je víceméně to samé co já.

A jelikož ví, co jsem doopravdy zač, má hned několik možností jak zjistit, kde jsem.

Teď se mi to nechce rozebírat, mohlo by to taky dopadnout tak, že by se tohle vůbec nedostalo ven.
(Pro svou přehršelost, hrubými výrazy.)

Takže chytré mozky okamžitě pochopí, že ho pořád miluji.

No moje nerealita, která, jak se zdá, je právě prohozená s mou realitou, jelikož ta nedává smysl, zatímco nerealita je v tomhle směru naprosto obyčejná.

Růžová, drahý hadry, drahý účesy, drby, moje hraná naivita,
hraná závislost na mobilu a hraná závislost na "růžovém blogýsku".
Prostě správná "bárbínka".

Za těch pár desítek let jsem svou obyčejnost dotáhla k naprosté dokonalosti.
Víceméně pomohlo i to, že obyčejnost se dá docílit i určitou dávkou neobyčejnosti, ale z úplně jiného pohledu. Což se mi zdárně, i když náhodou, podařilo.

Takže...

Jmenuji se Beatrice.
(Sice se většinou touhle frází začíná, ale nevadí.)

Narodila jsem se hodně dávno, abych vám to nastínila, někdy kolem roku, kdy pan Kolumbus tvrdil, že se dostane západem do Indie.

Ne, vlastně ne.

Až o něco později.

Možná v době kdy ho napadlo, že by se tamější obyvatelé měli jmenovat indiáni.
Samozřejmě podle země, ze které pocházejí.

Nechce se mi počítat, jak je to dlouho, nerealita nerada počítá.
(V tom se zázračně shodneme.)

No jakmile se mí drazí rodičové, svou přirozenou inteligencí,
- někde pod hranicí průměru -
dopracovali k tomu, že se mnou nebude něco v pořádku.
Táhlo mi na dvacet a pořád sem vypadala jako starší patnáctka.

V pětadvaceti jsem se úplně zasekla. Takže jsem právě středoškolačka a nedávno jsem dostala řidičák.
(Vypadám na těch osmnáct.)

Nerealita se ušklíbá. Je prostě hustá.

Pokud počkáte možná půl hodinky, zajdu si do knihovny, půjčit něco ke čtení.

Nerealita čte dívčí romány.

Mě se z toho čtení vždycky chce zvracet.

Nu nic.

***
Po ulici se prochází obyčejná dívka v růžové minisukni a třpytivém tílku.
Vlasy jí vlají a růžové rtíky se lehce usmívají.
Zdálky míjí zebru i jakýkoli jiný náznak přechodu.
Brzdy skřípějí a stříbrné auto dostává smyk.
Nebohou Nerealitu mačká k zemi.

Oh hloupá Nerealito...