Uplněk (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Úplněk

Rok už se pomalu chýlil ke konci a přípravy na letošní zimu v naší vesnici vrcholily. Ale jak říkává náš děda, bez toho by to nešlo. Přece se mi však na letošních přípravách zdálo něco divného a celý týden jsem přemýšlel, co to může jen být.
Když jsem dnes dopoledne sledoval Martina, našeho místního lidumila a jediného kouzelníka, kterého znám, na něco jsem přišel. Zdálo se mi divné, že letos chodí od ničeho k ničemu a vůbec nepoužívá svoji magii, aby nám nějak pomohl. Rozhodl jsem se tedy, že se ho na to co nejdříve zeptám. Když jsem vynosil všechny pytle nad stáje, vydal jsem se za ním.
Už před jeho domem jsem jsi všiml, že jeho zahrádka bylinek dosud není připravená na první nával sněhu. Připadalo mi to opravdu moc divné. Zrovna když jsem chtěl zaklepat, tak se dveře otevřely a v nich stál náš vesnický kouzelník Martin a povídá: „Už jsem myslel, že nepřijdeš, pojď dál.“ Když jsem vešel do jeho domu, nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím. Jeho dům vypadal úplně jinak, než jsem ho viděl naposledy. Byl jsem u něj doma totiž už mnohokrát jako každý od nás z vesnice, co měl nějaké potíže a potřeboval radu nebo snad nějaký ten lék. Místo obyčejné chudé světničky s kamny zde byl zdobený krb a na podlaze krásný jemný koberec. Po stěnách byly rozvěšeny gobelíny se všemožnými výjevy. Křesla byla pokryta kožešinami nejrůznějších zvířat, která jsem zatím nikdy neviděl. Ale místnost mě neohromila ani tak tím jak vypadala, ale spíše tím, koho jsem v ní spatřil. Byli zde mí dva dobří kamarádi. První se vyhříval u krbu. Byl to jeden z nejmenších mužíčků, který žije ve vesnici Balin. Pro jeho malou postavičku jsem nikdy nemohl pochopit, jak může dělat dřevěné uhlí. Ale musel jsem zase uznat, že se sekerou to umí, protože jsem ho na vlastní oči viděl, jak na jednu ránu přesekl smrk. Druhý můj kamarád stál v rohu. Mužíček v zelené uniformě, trochu podivín, Atmelvalza, lovec místních lesů. Ten nám jednou ukazoval, co všechno umí s lukem a trefil srdcové eso na dvacet metrů. A to umí určitě málokdo.
Po chvíli mlčenlivého stání nám Martin nabídl, ať se posadíme a nalijeme si trochu vína. Řekl, že se vrátí během chvíle. Když se Martin vrátil z horní nástavby domu, byl oblečen do jakési honosné róby tří barev - rudé, modré a zelené. Nevím proč, ale jak ty barvy a tak ta róba mi něco připomínaly, ale já si pořád nemohl vzpomenout co. Po chvilce, když opadl náš obdiv po róbě, Martin povídá: „Není jiná možnost než vám to říct bez zbytečných okolků. Nejsem ten, za koho mě považujete. Pro vás jsem sice pořád Martin ze Zapadlé vsi, ale ve světe mě znají spíše jako Etherala - vládce živlů“. Jakmile dopověděl svá slova, ozvaly se tři mocné údery hole o zem. Ani nevím jak, ale najednou Etheral, držel v ruce krásnou vyřezávanou hůl z černého dřeva s motivy živlů. Všichni jsme byli celkem zaskočení. Já si však v tu chvíli uvědomil, co mi ta róba připomíná. Znal jsme ji z příběhů o mocném kouzelníku Etherálovi, ale nikdy by mě nenapadlo, že je to náš starý Martin. Najedou jsme měli na Martina spoustu otázek: „Proč jsi to tajil? Proč jsi v boji s monstry nepoužil své pravé jméno?“. A další a další otázky, ale Martin nám odpověděl rázně a jen jednou větou : „Chtěl jsem ochránit naši vesnici!“.
Pak dále pravil: „Pánové teď není čas na hloupé otázky. O všem vám povím, až splníme to, co je naším úkolem. Nejdříve vám však objasním, proč jsem si pozval zrovna vás tři. Důvod je prostý, vy jste ti nejlepší z vesnice ve svém oboru. Ty Baline se umíš ohánět sekerou jako nikdo jiný. Ty Atmelvalzo umíš střílet z luku tak, jak jsem nikdy nikoho neviděl. A ty Romane máš tolik síly, že vyrveš i strom ze země. A abych tedy přešel k věci pánové. O stvoření našeho světa víte určitě všichni tři. Víte určitě i to, že když stvořitel náš svět stavěl, tak to nemohl zvládnout sám a proto si na pomoc zavolal magické tvory. Ty však potom nedokázal zabít a tak je uvěznil do podzemí a mimo náš čas. Někteří však přece jen utekli a žijí na světě jako draci. Zbytek byl nějak uvězněn, ale každý 131 313 úplněk je magie tak slabá, že se mohou tito tvorové osvobodit a vejít do našeho světa. O tom jste nejspíš nikdy neslyšeli, vědí to jen mocní mágové a kněží. Vy jste první z obyčejných lidí, komu to říkám, ale dobře vám radím, ať to nikomu nikdy neříkáte, mohli byste totiž přijít o život. A proč Vás tedy potřebuji? Na to mám jednoduchou odpověď. Myslím, že by se právě v blízkosti vesnice mělo osvobodit několik magických tvorů, kteří by zde nedělali dobrotu. Protože nechci připravit naši vesnici o dobrou pověst, věřím, že mi je pomůžete zabít. Doufám tedy, že neodmítnete a nemusíte se bát, i dobrou odměnu dostanete.“
Nejrychlejší odpověď byla našeho lovčího: „V lese už není tvor, který by byl pro mě soupeřem.“ A hned na to povídá Balin se vztekem v očích: „Drak nás vyhnal z našeho dolu, je čas mu to oplatit.“ Já bych v tom přece kamarády nenechal: „Jdu s vámi,“ řekl jsem. Na tváři Etherala byla vidět radost a štěstí z toho, že jdeme s ním. „Panové jsem moc rád, že jdete se mnou. Tady tyto věci se vám budou určitě hodit.“ Třikrát udeřil holí o zem a v rohu místnosti se objevila truhla, o kterou byly opřeny tři zbraně. Sekera s dvojím ostřím, velké runové kladivo a také velký luk, jaký jsem nikdy neviděl. „Pánové, tyto zbraně jsou vaše. Určitě víte, která se ke komu nejvíce hodí. V truhle najdete brnění, které vás ochrání před přímými útoky těch bestií. Nejdříve mám však pro vás toto.“ V ruce držel tři medailony, jaké jsem jakživ neviděl. Byl na nich vyobrazen nějaký tvor, myslím, že se mu říká Gryf.
Poté co jsem se všichni oblékli a celkově připravili byl na nás zajímavý pohled. Viděl jsem malého človíčka v plátovém brnění a rohaté přilbě, který třímal v ruce sekeru velkou, jako je on sám s oboustranným ostřím. Já byl v lehkém brnění z kroužků a v ruce jsem držel velké kladivo, které však bylo lehké jako pírko. Když jsem ale pohlédl na Atmelvalzu, musel jsem mu vzdát úctu. Kožené brnění, které mu padlo jako ulité, velký luk a toulec šípů. Jeho obvyklá zelená kápě sražená do čela mu zakrývala tvář. Najednou Balin povídá: „Etherále, jak se chceš dostat z vesnice? Takhle nejsme moc nenápadní.“ „Neboj to nech na mně,“ odpověděl Etherál, „ale teď se na chvíli nehýbejte.“ Etherál mávl rukou, pronesl nějaké nesmyslná slova a v tu chvíli se stalo něco divného. Na okamžik se mi rozmlžil pohled, a když se mi povedlo zase zaostřit, už jsme nebyli v jeho domě, ale někde v lese. „Co to má být, Etherale?“ zeptal jsem se. Etheral se na mě podíval a pravil: „Zde budeme bojovat s našimi nepřáteli. Myslím, Atmelvalzo, že na tamtom stromě budeš mít krásný rozhled a budeš z něj i moci střílet. Ale nejprve musím ještě něco udělat.“ Opět pronesl pár nesmyslných slov, udělal nějaké gesto a naše amulety se mírně rozzářily modrým světlem. Pak se otočil k nám a povídá: „Připravte se, za chvilku nám to začne. Zabijte vše, co se objeví v modrém světle."
A pak nám nezbývalo nic jiného, než čekat, co se stane. Asi za hodinku začal foukat silný vítr, což bylo, tady uprostřed lesa, velmi divné. Tma se zdála čím dál tím temnější a v okolí začala poblikávat modrá světélka. Najednou, z ničeho nic, se kousek před námi objevila modrá záře, ze které se mě zmocnil divný až nepříjemný pocit. Moc času jsme ale na přemýšlení neměli, protože ze záře začala vystupovat malá podivná stvoření, která vypadala jako skřítci. Byli však velmi oškliví. Jediné, co jsem uslyšel, byla Etheralova slova: „Raraši, zabijte je!“. Pak to začalo, sledoval jsem jak raracha přišpendlil šíp k zemi, jak malé tělíčko skřeta letělo vzduchem rozdělené na dvě části. Tak jsem se pustil do boje také. Raraši létali hned vpravo, hned vlevo. Byl to skutečně krásný až udivující pohled. Během pár minut bylo po boji a my tam stáli bez sebemenšího škrábnutí. Na Balinova slova nikdy nezapomenu: „To bylo vše? To je k smíchu Etrherale.“ Než to však stihl dopovědět, začalo se k nám z modré nepohasínající záře něco přibližovat. Byli to okřídlení tvorové se šedou kůží a zeleně svítícíma očima. „Chrliči, pozor na oheň,“ vykřikl Etheral. Než to však dořekl, už se z úst jedné z těch oblud na mě hrnul plamen. Jediné co mi připadlo podivné, bylo to že mě nespálil a ani jsem nepocítil horko. Boj byl o něco tužší, než předtím. Chrliči se našim ranám začali zdatně vyhýbat. Do boje se vložil i Etherál, kterému z rukou létaly ledové šípy. Za nedlouho bylo zase po boji. Podíval jsem se na Balina a docela mě zarazilo, že měl ohořelé vousy i vlasy, které neměl ukryty pod helmou. „Amulety ztrácejí svoji sílu, nebojte braši brána již dlouho nevydrží“ pravil Etherál. Najednou však ze záře vystoupila velká ruka a za ní ohyzdná hlava a tělo. Postava byla dvakrát větší než já. A boj začal být opravdu zajímavý. Naše zbraně se od něj odrážely jako by byly tupé. „Ne, to je zlobr, zdržte ho co nejdéle, než vyvolám kouzlo.“ Teprve teď začal ten pravý boj. Byl to velice dobrý boj, i když naše útoky nepadly na úrodnou půdu ale působily tak, jak měly. Drželi jsme ho alespoň dál od našeho kouzelníka. Ale zlobr nebyl zdaleka tak bezbranný, jako byly ostatní obludy, které jsme již pobili. Oháněl se svými pažemi, padal jeden úder za druhým, ale zlobr se jim úspěšně vyhýbal. Oháněl se se svými obrovskýma rukama, až se mu podařilo zasáhnout Balina, který pak letěl skoro jako tři metry vzduchem. V tu chvíli bylo na Balinovi vidět, že se ještě více naštval a šel do boje s větší vervou než předtím. Když ale schytal další ránu, už se z ní nevzpamatoval a beznadějně zůstal ležet na zemi. Po chvíli i mě zlobr chytil za moje kladivo a odhodil na strom, již jsem nebyl schopen vstát, jediné co si pamatuji je náš kouzelník, kterého obklopovala silná sluneční záře. Bůh nám naštěstí přál. Než se zlobr dostal k Etheralovi, tak náš kouzelník zářil jako slunce a zlobr ztuhl jako kámen.
Když jsem se probral, ležel jsem v posteli ve své světnici a kolem mě stála celá rodina. Hned jak jsi všimli, že jsem při vědomí, začali na mě jeden přes druhého křičet: „Co jsi dělal, že se pod tebou prolomil strop stájí? Mysleli jsme, že zemřeš. Ještě, že přišel Martin a vyléčil tě. Budeš se mu muset nějak odvděčit.“ Když jsem byl schopný chodit, vydal jsem hned za Martinem. Jeho zahrádka byla pokrytá první vrstvou sněhu a když jsem se koukl blíže byla připravená na zimu. Tedy už jsem jsi říkal, že to byl sen, ale pořád jsem měl ten medailon. Zaklepal jsem na Martina, ten mi otevřel a pozval mě dál. Když jsem vešel dovnitř, nenašel jsem honosnou místnost jako minule, ale obyčejnou světničku jako vždycky, rozvrzanou podlahu, kachlová kamna a prosté dřevěné židle. Když jsme popíjeli s Martinem čaj a já mu povyprávěl svůj příběh, zeptal jsem se ho, jestli to byla pravda. Jeho odpověď byla zajímavá: „To záleží pouze na tobě, Romane“.