Ur-Kel Termori (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Trocha historie

V zapadlé vísce Skučícího průsmyku mezi špicemi Velehor, na okraji cesty všech horalů, pod střechou polorozpadlé chatrče, u jediné hořící svíce, seděl při stole muž na rozvrzané lavici.

Mozolovatýma rukama si zakrýval obličej naplněný bázní, když zpoza okovaných dveří zaslechl výkřik ženštiny. Následoval slabý dětský pláč doprovázený lehkým jásotem barvitého altového hlasu. Právě se mu dostalo prvorozeného. Novopečený otec rychle jako rys vyskočil na nohy, ale ihned se zastavil. Za mosaznou kliku ode dveří do vedlejšího pokoje totiž zabrala neznámá, tajemná postava, celá v bílém. Zjevila se zničehonic a vychrtlou rukou rázně otevřela. Kousek kovu v dlani jen ledově zapraskal a roztříštil se snad na tisíc částí, zatímco se světnicí rozlehl kánon hlasitého oddechování rodičky a jemného vzlykání novorozence, vše doprovázené ráznými kroky porodní báby po vrzajících prknech podlahy. Muži se podlomila kolena, než však stihl cokoliv říci, byl nejen s ním konec. Jediným otočením hlavy, jediným chladným pohledem a jediným bezcitným slovem zastavil cizinec životy všech přítomných. „Termori,“ řekl suše a všichni v chatrči ztuhli v ledové sochy tam, kde byli. Jen tlumený dětský pláč okamžik poté protnul ticho trojnásobné vraždy. Záhadná osoba šla až ke kolébce, ve šlépějích zůstávala vrstvička jinovatky. Natáhla svou vyzáblou paži k dítěti. To se kupodivu s nadšeným výrazem ve tváři oběma rukama chytlo hubených prstů a nepustilo, dokud ho postava neuložila do vyhřátého vaku z kožešiny.

S křupnutím slabosti se prolomily dřevěné stěny domu a dovnitř pronikl sníh uvolněné laviny. Jen na vrcholku hory se proti vycházející Luně tyčil matný obrys osoby, která v náručí držela balíček života. Ještě krátký pohled na údolí a pak vše skryla mlžná peřina vrcholků Velehor. Tak jako jemná pavučina neodolá větru, nesnaž se přestát sněhovou bouři, když se nemáš kde skrýt jejímu ledovému dechu. Raději sestup do teplejších krajů.

Ze života

Je to již čtrnácté jaro, kdy sleduji tající sníh plnící potoky a horské bystřiny na tomto okraji Údolí. Zakázaný pohled, ale je přesto tak krásný a dokáže mě tu držet celé hodiny, stejně jako okovy od mého učitele. „Měl bych se vrátit,“ probleskne mi hlavou, když si vzpomenu na výuku. Vyrazím podél ledovcové morény známou cestou nahoru, nohy mě postupně vynášejí výš a výš. Nad korunami zakrslých bříz se převaluje mlha a halí celé okolí do posvátné bílé tmy. Skrz větévky stromků po chvíli problesknou světla našeho domu. „Salime, pusť mě prosím dovnitř,“ požádám slušně přítele a strážného v jedné osobě. „Zase jsi byl dole?“ optá se mě, když již za mnou zavírá dveře. Jen přikývnu na souhlas a přiložím prst na rty. Jako vždy mé jednoduché gesto chápe. Je na něj spolehnutí, zná mě odjakživa. Od doby, co jsem se nechtěně zatoulal dolů poprvé a on mě pak našel při zpáteční cestě z lovu, je nyní, při mých stále pravidelnějších výletech, věrohodným alibi. Projdu ponurými chodbami až do velké místnosti, kde je učebna pro dnešní odpoledne. „Zase jdeš pozdě! Kolikrát ti budu muset opakovat, že na hodiny budeš chodit včas. Kde ses poflakoval tentokrát?“ křičí na mě můj otec a učitel v jedné osobě. Bílé vlasy mu přitom vletí do širokých úst, až je musí odhrnout pohublou rukou. Přes svůj orlí nos mě zkoumá od hlavy k patě svým nepříjemně pátravým pohledem. Ledovým jako vždy, to je dobré znamení, ale dnes je v něm ještě něco jiného. „Byl jsem na procházce v mlze,“ pokusím se zkusit klasickou omluvu. „Měl by ses učit,“ zopakuje klasickou odpověď. „Dnes se budeme zabývat uměním ovládání aury. Je to složitá záležitost. Ne každý ji umí, jak jsem ti kdysi vyprávěl. Takže dávej pozor a přestaň myslet na vnější svět,“ přeruší na okamžik svou řeč, když si všimne, že jsem zůstal pohledem na okně s mozaikou. Po těchto slovech jen spěšně přikývnu na souhlas a začnu ho vnímat celou svou myslí a duší. „Někteří mají svá kouzla od různých artefaktů, tudíž když jsou bez nich…“ pokračuje dál.

Naučit se novému je těžké, ale i mladí lidé to zvládnou a pak vychovají své potomky. Uč se proto od starších, protože v jejich mysli je moudrost jejich otců a otců jejich otců. Současnost i minulost znají lépe než ty a mnohde ti poradí více, než kdokoli jiný. Nezklam jejich naděje vkládané do tvé duše a výuky, staň se štěstím v jejich snech o budoucnosti.

Docela se těším, dnes bude trénink bojového umění s použitím magie. Nebo tak to alespoň říkal otec. Vlastně i Salim něco takového částečně zmínil. Snad na mě nepřichystali nějaké větší překvapení. Nemám takové věci moc rád. V přesně domluvený čas dojdu na venkovní terasu, vedle dveří si ze zavěšených zbraní vyberu svou oblíbenou sekeru a rychle se obléknu do kroužkové košile. Ze stínu podloubí vystoupí ozbrojený Salim a úsměv na tváři mu jen hraje. „Dnes můžeš cokoliv, tvůj otec si připravil spoustu léčivých bylin a kouzel pro případ, že by se někomu něco stalo,“ ujistí mě a nápadně kolem mne začne kroužit v bojovém přikrčení. Několikrát po něm zběžně máchnu zbraní, ale bez většího úsilí se všemu vyhne. Znovu a znovu minu, až se do toho opřu vší silou. Ostří jen zajiskří o kamennou podlahu. Tupou stranou mi přiloží dýku k hrdlu a pak zase odskočí. „Myslíš, že mě takhle dokážeš zasáhnout?“ dráždí mou mysl a jednoduše uhýbá před dalšími výpady. „Jsem nyní již skoro dospělý, měl bych ho přeci zvládnout, ale... nemám takové zkušenosti,“ zachytím jednu prolétávající myšlenku. „Použiju nějaké kouzlo, od toho tu přeci jsou, a dnes to mám povolené,“ dostanu dobrý nápad a hned se podle něj zařídím. Před očima si vybavím jednu ze zajímavých formulí, na okamžik přivřu oční víčka a soustředím se na svou zbraň, přímo na její hmotnou část. Vyřknu nutné zaklínadlo skoro šeptem, ale jasně a zřetelně každou hlásku. Ostří obouruční sekery se rozzáří červenooranžovým světlem a mně se najednou zdá, jako by šestilibrová zbraň nic nevážila. Prudce s ní švihnu a okamžitě jako blesk zasáhnu protivníkův štít, ten mu vyrazím z ruky, až s kovovým zvukem dopadne na zem. „Rychlé a účinné. To je ono. Používat hlavu,“ poklepává si Salim ukazováčkem na spánek hlavy a sebere štít ze země. „Znovu,“ usměje se, „zkus něco jiného.“ Souboj začne nanovo.

Zima za létem a zase zima. Tak se otáčejí stále znova jak kola od vozu na dlouhé, předlouhé cestě. Však jednou ukončí svou pouť i ten, kdo trávil chůzí půl života, své štěstí nalezne v příbytku na konci putování a blažený bude do konce svého bytí. Tak odejde mladý muž z dětského snu do skutečného kraje za poznáním, aby našel domov a další životní příběhy.

„Sbohem otče... sbohem... Salime,“ pevně sevřu nabízenou dlaň ve své a lehce kývnu hlavou, pak i totéž s podanou pravicí mého jediného přítele a vychovatele. Otočím se a vyrazím z domova jen s bílým zatepleným oblečením v torně přes rameno. Do kraje, dolů. Jdu plynulým krokem ze svahu směrem k Údolí. Po několika krocích však zastavím, otočím se, ale dům již nevidím. Zmizel v mlze, ale tuším, že tam je. Někde... nahoře. Světla pochodní občas problesknou a já jsem si jistý, že můj domov navždy zůstane mým domovem.

Charakteristické vlastnosti (neplést s charakterem)

Ur-Kel je dost energický, ikdyž se to na první pohled nezdá. Tím, že byl vychováván jen muži navíc neví, jak se chovat v přítomnosti žen a dost zmatkuje. V takových chvílích jednou za čas zavírá oči a představuje si svůj mlžný horský domov, kde byl klid a mír. Vybíjí si tak přebytky sil, které již dlouho čerpal z elementu vody, konkrétně v podobě ledu a sněhu.

Vzhled a jeho vliv na blízké okolí

Přes cestu se nese mlha a tu se z ní vyloupne postava pět a půl (možná šest) stop vysokého muže s výrazně lesklým ostřím obouruční sekery přesahujícím přes rameno. Již jen tento obraz upoutá kdekoho. Na sobě má světle hnědou kožešinu z medvěda, nebo možná vlka, kožené kalhoty, kožešinové nosí na podzim a v zimě. V obličeji upoutají pozornost tmavě hnědé duhovky jiskrných očí plných emocí, energie, dožadují se nových poznání, pravdy a ... snad i lásky. V obličeji opálený od zářícího sněhu vrcholků hor, kůže podobné barvy jako oblečení, ale hrudník i záda světlá, tvář ošlehaná větrem s velkým počtem vrásek a najde se na ní i několik málo jizev z dřívějších zranění, již však nejsou tolik výrazné. Má přátelský stisk ruky i s neznámým člověkem, snaží se udělat jakž takž dobrácký dojem.

Názory, vychování, nálady, víra

Věří sám sobě, sebevědomí mu nechybí, ale nemá ho zas přehnaně velké. Umí poslouchat a naslouchat přáním, rozkazům, raději však uslyší "mohl", "můžeš", "prosím", než "udělej", "jdi", "rychle". Nesnáší být příliš ovlivňovaný okolím, má vlastní hlavu, ale nemusí mít vždycky prosazený svůj osobní názor na věc. Věří v elementální pojetí přírody a přírodu jako takovou uznává jako nejvyššího ochránce míru a života na světě. Nábožensví neholduje a ani neodsuzuje, "kdo chce co chce, ať si co si." Hledá přátele, ale jen takové, které bude znát déle, než den, či dva. Musí s nimi zažít víc, než jen jedno malé dobrodružství. Pak se z něj stává oddaný a najednou hrozně přátelský a již ne tak chladný člověk, jako byl předtím. Důvěru si u něj člověk musí získat. Svět lidí je pro něj tak trochu tajemnem, ikdyž přečetl v izolaci v horách mnoho historických knih, neví, jak se má v každé situaci chovat a proto se dost často i raději drží mimo hlavní proud a nebo opodál. Ale prosazování dobra a přírody je mu svaté.

Schopnosti magické a bojové

Jeho sekera je jeho miláček. Večer před bitvou ji hýčká, v bitvě s ní kácí nepřátele a po bitvě ji klidně několik hodin čistí od krve a brousí. Když je bez ní, necítí se ve své kůži a je lehce nervózní. Zachází s ní často jako s jedenapůlruční, tolik má naučené pohyby a dokonalé ovládání. Z elementárních schopností využívá prastarých přírodních kouzel, která mu dokáží propůjčovat rychlost a nebo zmenšovat hmotnost věcí a předmětů či zvyšovat sílu a další jim podobná. Nezneužívá jich a neplýtvá s nimi, dokáže celkem přesně odhadnout, co by mohlo právě teď na těch dvacet skřetů zapůsobit (kupříkladu rozzářená sekera, a přitom je to jen optický klam).