Zaklínačova minulost (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Vál studený vítr a z tmavých mraků občas spadla sprška deště. Pomalu se šeřilo, když skupinka lidí vyšla z hustého lesa na rozlehlou paseku. Dva bojovníci s meči na zádech provázeli třináct malých chlapců. Zamířili přes volné prostranství ke kamenné stavbě, která připomínala starobylý chrám a zastavili se před vchodem. Chlapci se třásli chladem a strachem. Každý z nich ještě před nedávnem v tuto dobu uléhal doma se svými sourozenci do postele a poslouchal vyprávění rodičů. Život se jim ale změnil ze den na den, a jak!! Přišli si pro ně zaklínači „Osud to tak chtěl“ řekli jim „Před ním neutečete“. Někteří to zkoušeli. Marně. Chlapci stáli v řadě a vyděšenými pohledy sledovali temný otvor vedoucí do nitra chrámu. Čas se pomalu vlekl. Tu se uvnitř objevilo světlo pochodně a zanedlouho se daly rozeznat lidské siluety. Byli to dva muži. Jeden byl vysoký a celý zahalený v plášti s kápí. Druhý byl shrbený, starý a bělovlasý. Při chůzi se opíral o hůl. Potom co vyšli ven se stařec zastavil a tichým hlasem pronesl „Vyber si Malkore“. Bylo však vidět, že vysoký muž, na starcovu výzvu nečekal. Jistým a pružným krokem došel až k chlapcům a postupně si je ve světle pochodně začal prohlížet. Chlapci se ještě více roztřásli, někteří začali vzlykat. Mezi nimi jsem byl i já. Syn lovce Lykara, kterého před několika divoženkami zachránil zaklínač. Otec mu pak slíbil, že mu dá to, co najde po návratu domů a co tam nečekal. Byl jsem to já. Třásl jsem se stejně jako ostatní chlapci. Na rozdíl od nich jsem ale od zahaleného zaklínače nemohl odtrhnou oči. Viděl jsem jak postupuje od jednoho chlapce k druhému, u každého se vždy na chvíli zastavil. Pak se však vydal k dalšímu. Když došel ke mně, strnul jsem. Poprvé jsem mu totiž uviděl do tváře. Měl ji znetvořenou. Velká jizva se mu táhla od čela dál přes pravé oko a pod ním mu chyběla tvář. Jeho zuby byly odhaleny od levého koutku až k pravému uchu. Tedy k tomu málu co z něho zbylo. Nejvíce mě však zaujaly jeho oči, černé oči, zářící jako drahokamy. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Chvíli mě pozoroval a pak se usmál. Vypadalo to hrozivě. „Půjdeš se mnou“ zaslechl jsem hlas aniž by zaklínač promluvil. Slyšel jsem ho uvnitř hlavy. Neodporoval jsem a šel za ním.
Pochod trval pět dní. Šli jsme lesy, horskými údolími a přes skalnaté hřebeny. Zaklínač byl stále přede mnou, neohlížel se. Zastavil se jen tehdy, když jsem padl únavou a vyčerpáním. Dal mi najíst a počkal až naberu nové síly. Po celou dobu nepronesl jediné slovo. Všiml jsem si, že se obtížným horským trénem pohyboval lehce a pružně. Šel jistě, cestu znal. Zjistil jsem také že můj průvodce má jen jednu ruku. Pravá mu končila krátce pod ramenem.
Pátý den v podvečer se před námi otevřelo zalesněné horské údolí s jezerem. Bylo ohraničeno ostrými horskými štíty. V úpatí jednoho z nich bylo ústí jeskyně. Tehdy jsem netušil, že se tohle místo stane na několik let mým domovem. Nikomu bych však nepřál takový domov. Malkor mě tu začal učit zaklínačskému řemeslu. Výcvik, který mi přichystal byl neobyčejně tvrdý. Mnoho měsíců jsem prožil v bolesti a na pokraji úplného vyčerpání. Dlouho trvalo než si moje tělo zvyklo na obrovskou fyzickou zátěž. Po splnění úkolu nenásledovala pochvala, ale ještě těžší úkol. Malkor neměl slitování. Jeho slovo bylo zákonem. Byly jen dvě možnosti. Splnit úkol nebo zemřít. A vskutku jsem mnohokrát zemřít chtěl. V těchhle chvílích jsem Malkora nenáviděl a vřel ve mně vztek. Seděl opodál a pronikavým pohledem sledoval můj vnitřní boj a usmíval se. Postupně jsem však dovedl ovládnout svůj hněv a zesílil jsem natolik, že jsem již na konci dne nepadal únavou. Nenávist kterou jsem k mistrovi dříve cítil pomalu mizela. Trvalo mi ale ještě několik let, než jsem pochopil, že všechno to utrpení, kterým mě Malkor donutil projít, je pro mé dobro.
První část výcviku byla ukončena. Přišel čas osvojit si umění ovládat magii. Po několika letech jsme s Malkorem sešli zpět k prastarému chrámu. Setkali jsme se tu se starcem, který tenkráte doprovázel Malkora. Jmenoval se Cheiron, kdysi byl zaklínačem. Našel ale zálibu v knihách a magii a stal se učencem. Byl mým druhým učitelem. Teprve od něj jsem se dozvěděl, kdo vlastně Malkor je a co se mu stalo. Byl jedním z nejlepších zaklínačů v Duhilonu. Jednou se však vrátil z jedné ze svých výprav polomrtvý, bez ruky a části obličeje. Nikomu neřekl co se stalo, ale za čas se začalo proslýchat, že se utkal s baziliškem. Malkor se uzdravil a ještě nějaký čas chodil po světě a bojoval proti netvorům. I bez ruky byl stále dobrý, ne však ten z nejlepších. Začínal také stárnout. Nakonec se tedy rozhodl vychovat svého nástupce a vybral si mě.