Zkáza Amarnu - Ochránce 1/2 (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Od dob, kdy Amarn sužují skřeti, chrání města a vesnice od výpadů skřetů veliký, strach nahánějící válečník. V řadách skřetů rozsévá smrt a je pro ně největší hrozbou a není ničeho, čeho by se báli více. Přišel neznámo odkud a z neznámého důvodu. Přichází na pomoc tam, kde je to potřeba, a žádná vesnice nebo město, kde byl Ochránce, nikdy nepadla.

Byl soumrak, letní slunce na horizontu pronikavě osvětlovalo oblaka do červena. Večerní červenooranžové světlo se odráželo od oblak na již samo o sobě načervenalou železitou zem rozsáhlého prázdného údolí, ale i na kopečky po stranách se statnými borovicemi. Gorim se probudil. Posadil se, zaklel, když pohlédl do ostrého slunce, a pak zaklel ještě jednou, když si prohmatal ztuhlá záda. Na husté síti kořenů se mu opravdu nespalo nejlépe. Odhodil stranou lehkou přikrývku, oblékl si volnější kožené kalhoty, starší sandále a prohrábl světle hnědé dlouhé vlasy.

Natáhl se po ruksaku a prohledal ho. Ukrojil si pořádný kus poněkud starší seschlé šunky a zamyšleně hleděl do sluncem zalitého údolí. Pozoroval dlouhé stíny bludných balvanů a tu a tam ostražitě pohlédl na vršky na druhé straně, jako by se tam každou chvíli mělo objevit něco důležitého. Nic. Jen hejno ptáků vzlétlo vstříc červené obloze. Gorim vstal a jen tak si nahodil jednou rukou na záda ruksak, který by běžný člověk stěží unesl. Původně to byl trpasličí ruksak určený pro těžbu, teď v něm Gorim nosil zásoby jídla, pár plachet a pomačkaných oděvů a několik kousků dalšího náčiní potřebných pro přežití. Svou bojovou sekyru měl připnutou z boku na ruksaku tak, aby byla rychle připravena na akci.

Šel podél lesa a obratně šlapal z jednoho kořene na druhý. Pravidelně ještě koukal přes údolí na zelené vršky. Slunce pomalu klesalo a stíny kamenů v údolí se prodlužovaly. Začalo se i rychle ochlazovat, písčitá zem si teplotu držela jen marně. To nicméně Gorimovi nevadilo, v krvi mu proudila krev severských bojovníků Nern-Kual, a tak mohl jít nalehko jen v látkovém triku, zatímco běžní lidé tou dobou již pomalu zalézali do svých domovů a začínali přitápět nebo vybalovat deky. Gorim ještě jednou pohlédl přes údolí a spatřil přesně to, na co čekal. U malého lesíka začal stoupat sloupek hustého černého dýmu a po chvílí ještě dva další. Přidal do kroku a rychlou chůzí se pomalu ale jistě blížil ke svému cíli. V uzavřeném konci údolí na otevřeném prostranství stálo malé opevněné městečko. Skládalo se jen z pár desítek domů a dvou věžiček. Přes vysoké hradby Gorim zahlédl i kousek na tak malé město celkem velikého náměstí. Z toho mu bylo hned jasné, že se jedná o obchodní město. Nebo že aspoň dříve obchodním městem bylo. Když došel ke konci borovicového lesa, zastavil se a prohlédl si pár mladších stromků na okraji. Vyhlídl si jednu mladou borovici, pak lítostivě pohlédl na svou bojovou sekyru a několika mocnými ranami borovici skolil. Pokácel ještě jednu mladší, každou si přehodil přes jedno rameno a vyrazil.

Když konečně došel k branám města, měl obě ramena celá otlačená a bolavá. S úlevou borovice shodil na zem a chystal se zabušit na dveře. Nemusel - dřevěné, kovovými pláty zpevněné dveře se pomalu začaly otevírat. A na chvíli se mu zdálo, jako kdyby se zastavil čas. Naskytl se mu pohled na omšelou uličku s menšími kamennými domy po stranách s dřevěnými střechami. Zem byla dlážděná, ačkoliv, zejména na krajích ulice, byly vidět díry a mnoho kostek chybělo. Skrz dřevěné okenice mohl Gorim vidět obrysy obličejů postarších lidí, přímo na ulici stranou stály dva hloučky lidí a opodál si ještě všiml sešlého hubeného muže s mohutným knírem, oblečeného v těsném koženém obleku. A ti všichni hleděli na něho, jen jedno malé dítě sedělo na zemi na bobku a hrálo si s kusem špinavého provazu. Postoupil krok vpřed, zahleděl se do obličejů přihlížejících a našel v nich očekávání, zvědavost a strach. Nasadil rozvážný výraz a mohutným hlasem zahlásil to, na co všichni s hrůzou čekali: "Vaše město se pravděpodobně dnes v noci stane terčem útoků skřetů. Není času nazbyt. Zavřete bránu! Všichni bojeschopní muži nechť se shromáždí na náměstí a ženy a děti se schovají uvnitř svých domů."

Lidé ještě chvíli stáli v ohromení s výrazem, jako kdyby se jich nic z toho, co právě Gorim řekl, netýkalo, načež sebou trhli a chaoticky se rozeběhli do všech směrů. Jeden muž začal ihned zavírat bránu. Gorim chytil každou rukou jednu borovici a šel s nimi rovně, přímo k náměstí. Ulice byla v tu ránu plná lidí, začaly se ozývat pocity nabité výkřiky, rodiny se svolávaly, matky hnaly své děti domů, ale toho všeho si Gorim všímal jen matně. Lidé mu s respektem uhýbali, on kráčel svým rázným krokem a již se díval vpřed na náměstí a směrem vzhůru na vrcholky budov a městské hradby.

"Je mi ctí tě přivítat ve městě, Gorime Ochránče," ozvalo se mu u ucha hned, jak vstoupil na prostorné náměstí. Otočil se a uviděl staršího muže v kroužkové zbroji, pak pouze kývl, když si s ním chtěl muž podat ruku, a šel dál do středu náměstí k něčemu, co nejspíš mělo být sochou. Opřel o to cosi ty dvě mladé borovice, otočil se a rozhlédl se po náměstí. Skrz dav se k němu prodíral onen muž, co ho před chvílí zdravil. Teď už mu Gorim věnoval pozornost a zahleděl se mu do očí. V jeho tváři byla patrná únava a starostlivost.

"Jmenuji se Ankmir, jsem posledním členem městské rady a byl jsem pověřen hodností vrchního gardisty města," oznámil muž.

"Rozumím," kývl Gorim. Vrchní gardista. Po rozpadu království rytířka jménem Siliana objíždí se svou skupinou město za městem a připojuje je ke své Městské obranné alianci, jak si ji nazvala. Rozdává hodnosti a vyžaduje případné poskytnutí bojeschopných mužů výměnou za ochranu města. "A teď si kde, Siliano?" pomyslel si Gorim.

"Máš nějaké válečné zkušenosti, Ankmire?" zeptal se Gorim po chvíli. Ankmir se zachmuřil.

"Bojoval jsem ve válce dvou království, pane. I ve velkých bitvách, v bitvě u Rwenmitu a pak i u Siantry," řekl se zatvrzelým výrazem.

"Hm, dobře." kývl Gorim. "Ale tohle jsou skřeti, Ankmire, a bojuje se v noci. Tady můžeš zapomenout na všechno, co ses naučil v bitvách s lidmi. Seskup muže schopné boje. Rozdej zbroje a zbraně. Budu potřebovat co nejvíc lukostřelců a co nejvíc šípů."

"Udělám, co bude v mých silách, pane."

"Hej, vy dva!" houkl Gorim na dva hochy stojící opodál, kteří se o něčem bouřlivě dohadovali.

"Přineste všechno, co de zapálit - dřevěná prkna, vědra, kola, slámu... cokoliv, a položte to tady k těm borovicím, dokavaď je ještě aspoň trochu světla," nařídil jim Gorim, když přišli, a znepokojeně se podíval na oblohu. Sám pak popoběhl ke okraji náměstí, kde stálo několik dřevěných vozů, a vyhlédl si ten nejstarší. Byl to jednoduchý vozík zbitý z dřevěných prken se dvěma rovněž dřevěnými koly, který měl vepředu oj pro zápřah tažné zvěře. Popotáhl ho trochu stranou, vylezl na něj a pak vší silou udeřil tupou stranou sekyry do boční stěny. Vrchní prkno odlítlo pryč a do zbylých dvou Gorimovi stačilo jen dupnout a zrezavělé kovové hřeby povolily.

Když ke Gorimovi přispěchal Ankmir, zbyla z vozíku už jen hromádka prken a dvě rozpůlená dřevěná kola. Ankmir na to pohlédl s lítostí.

"Máme k dispozici na pětadvacet bojeschopných mužů, jsou to převážně mladí muži - ti, kteří při minulých válkách byli ještě moc mladí pro boj, ale přišlo i pár zkušených válečníků." Gorim kývl a Ankmirovi naložil plnou náruč prken a sám pobral zbytek. Pak vyrazili zpět ke středu náměstí.

"Se zbrojema a zbraněma je to špatný,“ informoval Gorima Ankmir za chodu. „Všechno, co bylo aspoň trochu víc kvalitní, se postupně rozprodalo a zbylo nám tu jenom pár kožených zbrojí a horších, obvykle nevyvážených, železných mečů, dýk a tesáků." 

"A luky a šípy?" zeptal se Gorim.

"Luků máme, pokud vím, přesně sedm. I šípů je dost, mělo by jich být snad i přes padesát."

Dřevo položili na hromadu do středu náměstí ke kašně, kde již byly opřeny dvě borovice a pak dvě otepi klacků, několik násad na košťata a hromada špalků dřeva. A v tu chvíli dorazili oni dva mládenci s ještě další várkou. Palivo vysypali na hromadu z provazových nosítek.

"Dobrá práce," pochválil je Gorim.

"Jo, starej Fedrim je naštěstí natolik pilnej, že si udělal zásoby na zimu už teď na začátku podzimu," řekl ten vyšší.

"Museli jsme mu slíbit, že mu nasekáme dřevo hned, jak budem moct," dodal s úsměvem ten druhý.

"Očividně nejste moc vystrašení z nadcházející bitvy," poznamenal Gorim.

"Kdo by byl, když má na svý straně samotnýho Ochránce." řekl ten vyšší a starší. Gorim se jen smutně pousmál. "Nebo jste ještě nikdy nepotkali skřeta," pomyslel si. Pak z hromady dřeva udělal dvě hromady a tu menší zapálil. Jedno menší dřívko polil tekutinou ze zvláštní lahvičky, co si vyndal z batohu, a to pak na chvíli zazářilo jasně červeným plamenem, než začalo poctivě hořet.

Gorim se postavil na vyvýšené místo ve středu náměstí směrem k větší skupině mladých mužů. Každý byl aspoň částečně něčím vyzbrojen - oblečeni byli převážně v kožených zbrojích a vyzbrojeni ponejvíce sekyrami nebo nepříliš kvalitními meči a tesáky. V očích jim bylo vidět napětí, strach a očekávání.

"Vojáci, rodáci města Nimewern, domobrano," začal Gorim svou řeč. "Jak jsem již říkal při svém příchodu - toto město bude s největší pravděpodobností tuto noc cílem útoku početné skupiny skřetů. Sám sem je bohužel neviděl, jen náznaky jejich přítomnosti. Může jich být deset, ale i padesát. Každopádně vždy se dá město ubránit. Já sám sem takto bránil nespočet měst a mnohokrát i v noci. Několikrát jsem bránil město se samotnou Silianou a mnoho jsem se přiučil. Oheň, jenž plane za mými zády, bude naší největší výhodou a oporou. Prořízne černočernou Amarnskou tmu a odhalí siluety skřetů. Tento oheň budeme udržovat tak dlouho, dokud skřeti nedorazí. Úkolem lučištníků je pak sestřelit jakoukoliv siluetu, která se objeví na hradbách." Gorimův hlas byl jistý a sebevědomý, i tak to ale na dodání odvahy nestačilo. To Siliana vždy dokázala před bitvou vyburcovat vojsko tak, že muži řvali nedočkavostí vrazit své zbraně do lebek nepřátel, pomyslel si Gorim. 

"Časy jsou těžké, po jedné válce přichází další, mnohem horší a krutější než ta předchozí. Jižní Amarn stojí proti několikanásobné přesile skřetů pod velením Tesiranů ze Severu. Zatím se však ještě dá bojovat a byla by chyba tak nečinit. Skřeti na severu zatím jen upevňují svou moc a na jih vyrážejí jen loupit v menších skupinách. Naším úkolem je ubránit se těmto výpravám, způsobit jim co největší ztráty. Zatím se můžeme bránit. Nesmíme jim nechat vydrancovat Nimewern." Muži ještě čekali další povzbuzující řeč, ale marně. Gorim se posadil pár kroků od velkého ohně a pohledem střídavě sledoval ostří své bojové sekery a matně se rýsující obrys hradeb. Po chvíli k němu přisedl Ankmir. "V tvé řeči moc naděje nebylo," podotkl.

"Nikdy sem nebyl zdatným řečníkem, jsem bojovník, ne velitel. Je smutné, že mluvit k vojákům před bitvou musí někdo, komu bylo ještě před pár lety zakázáno mluvit na veřejnosti."

Ankmira tento náhlý střípek minulosti Gorima zarazil. Gorim byl pro něj bojovníkem, který přišel v nesnázích bojovat proti skřetům, jako by byl poslán... Už už se chtěl Ankmir zeptat a dozvědět se o něm více, ale Gorim ho nenechal: "Obloha je čistá, bez mračen, víc štěstí dnes v noci snad ani mít nemůžeme."

"Hvězdy jsou naší oporou. Když i bohové od nás odvrátí zrak, naší poslední záchranou jsou bytosti nám vzdálené za nekonečnou tmou," řekl rádoby vznešeně Ankmir.

Gorim se podíval na Ankmira s údivem a pobavením. "To už sem někdy slyšel."

"Leian Hvězdnář. Málokdo o něm ví, že vyrůstal na Amarnu."

Gorim si Ankmira zkoumavě prohlídl. "Rád si tě někdy vyslechnu o tvé víře, Ankmire, doteď sem si myslel, že lidé na Amarnu nevěří ničemu a nikomu a v nic, ale teď jdu zkontrolovat rozmístění lučištníků. Támhleto místo je úplně nekryté." řekl Gorim, zatímco znepokojeně hleděl směrem na jednu z postranních uliček. Pak se zvedl a rychlým krokem odešel.

Když se Gorim vrátil zpět k ohni, kromě Ankmira tam seděli ještě ti dva kluci, co mu pomáhali se dřevem. "Gorime, to jsou mí dva synové, Talim a Enkmar," oznámil Gorimovi Ankmir a oba kluci hned vstali. "Já jsem Talim a on je Enkmar," dodal ten vyšší se světlými vlasy a usmál se. Gorim se oběma zahleděl do očí, a pak kývl a všichni se znovu posadili vedle sebe zády k ohni. "Zatím nic, co?" prolomil po chvíli napjaté ticho Enkmar. "Nejspíš čekají na co největší tmu, pokud jim to alespoň trochu myslí. To znamená, že nejsou zas až tolik vyhládlí." odpověděl Gorim.

"Jak to, že jsi si tak jistý, že nás dnes napadnou, Ochránče?" zeptal se pro změnu Talim.

"Sleduji je už delší dobu, cestují vytrvale a rychle, za celou cestu ze severu vydrancovali jen jednu malou vesnici, ale to už je skoro týden zpět, takže počítám, že se jim nejspíš podařilo něco ulovit, jinak by pomřeli hlady. Včera i předevčírem mohli změnit směr a vydrancovat Jezerní nebo Sentily, ale ne, rázovali si to přímo sem." Talimovi tato odpověď více než stačila. Kdyby se Gorim předklonil a podíval se do tváří mládenců, všiml by si jejich zaražených výrazů. Jejich optimismus se z velké části vytratil, možná za to mohla i houstnoucí tma. "Co je táhne sem do Nimewernu?" dumali. "Žádné veliké bohatství tu není, ani zásoby jídla... prostě nic. Je to jen opomenuté obchodní město, které se sotva uživí." Nahlas tu otázku ani jeden položit nechtěl, možná nechtěli ukázat strach, možná se báli odpovědi.

Čas se vlekl strašlivě pomalu. Vojáci tiše seděli v malých, různě velikých skupinkách na náměstí a někteří potichu rozmlouvali, ale většina jen zarytě hleděla na reliéf hradeb. Občas někdo vykřikl a s leknutím vyskočil na nohy, čímž zburcoval ostatní, a tak bylo i několik minut celé náměstí v pozoru, než si postupně zase všichni sedli. Blížila se půlnoc a pořád nic, i Gorim začal být trochu znepokojený. Pro jistotu vyslal chlapce pro další dřevo, aby oheň mohl dál stejnou silou plát.

Gorim se rozhlížel po náměstí po věcech, co by se daly spálit, ale ve světle velikého ohně sotva rozeznal, co je rozbitý dřevěný vůz a co hromada kamení. Občas také kouknul po Ankmirovi, jak vytrvale bez přestání hledí do tmy, a vojácích, na kterých už se začaly podepisovat známky únavy. Také noc byla čím dál tím chladnější, kamenná zem studila, a tak se všichni pomalu posouvali blíže a blíže velikému ohni. A zrovna když se Gorim znovu posadil, ozval se odněkud nelidský skřek. Byl dlouhý, nadmíru hlasitý, na závěr chrčivý a kvůli ozvěně se slabě, ale děsivě zopakoval ještě dvakrát. Celé náměstí bylo v tu ránu na nohou, vojáci drželi v pohotovosti své zbraně ve svých roztřesených rukách a od úst jim ve chladném vzduchu vycházely obláčky páry jejich zrychleného dechu. I Gorim vstal. Sekeru měl mírně zvednutou v pravé ruce a po obvodu se pomalu otáčel a sledoval reliéf hradeb. Byl zmatený - poznal v tom jasný skřek skřeta, ale určitě to nebyl bojový pokřik, ten znal až moc dobře. "Co se děje? Přepadl snad někdo ty skřety tam venku?" přemýšlel. Bedlivě naslouchal, jestli neuslyší zvuky bitvy nebo další výkřiky. Nic. Myšlenku, že by se šli podívat ven, zavrhl ihned.

"Zachovejte klid. Tohle nebyl bojový pokřik, naopak, přesně takovýhle zvuk skřeti vydávají, když jim vrazíte čepel do hrudi." uklidňoval sebejistě muže Gorim. "Jsou určitě někde tam venku, ale nevypadá to, že by se chystali k boji. Zatím."

"Nejspíš nám Siliana se svými rytíři přijela na pomoc! Měli bychom jít ven a také bojovat!" ozvalo se z jednoho koutu náměstí a hned poté souhlasný křik skupiny vojáků okolo. Gorim se zahleděl do davu, ale nerozpoznal, kdo byl tím sebejistým mužem. "Šance, že by tam venku byla Siliana se svojí kompanií, je mizivá. To je i pravděpodobnější, že skřeti pobrali tolik mazanosti, že nás chtějí vyprovokovat ven."