A Mystery To Kill (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Avantgarde - "Are you ready?.."

Večer padl na New Perks velmi rychle. Odpolední slejvák nyní vytvářel v pěšinách obrovské nevzhledné kaluže, které připomínaly náčrty elipsy prvňáčků. Již v prvním ročníku sis povšimla, že jakmile se obepne kolem Perkinsonovy univerzity tma, připadá ti temnější než kdekoliv jinde v tomto městě. Obrovské duby, lemující šotolinové stezky skrz naskrz univerzitními kolejemi, svými košatými korunami a velkými listy vytváří pro déšť neprostupný val. Proto je v celém areálu kolejí takový dřevinou lehce ovoněný vzduch, který dotváří tajuplnou atmosféru celého kampusu. Proč zrovna v takovémto prostředí nechávají bydlet všechny studenty?

Jen co jsi se oblékla a zavřela za sebou dveře, cítíš v sobě velký nával vzteku. Vzpomněla sis, co jste dnes probírali na přednášce a tak jsi zkusila takvzané "dechové cvičení pro rudé" a zabralo. Ihned potom jsi vytáhla cigaretu, zapálila a rozešla se směrem k Avantgarde. Cesta do baru je krátká. Vede kolem vašeho osamělého domu. Dále přes jednu krátkou a nevzhlednou ulici až na Raymond Avenue. Po cestě si všimneš obrovské cedule, na které je přeškrtlý nápis "Perkinsonova univerzita - kampus" a ihned vedle ní je zčernalá, věkem zašlá dřevěná cedule "Black Market". Avantgarde se nachází na samém severním cípu této oblasti a již několikrát vám profesoři připomínali, že není dobré tyto končiny navštěvovat. Již z dálky šel slyšet tlumený zvuk jazzovo swingové hudby. Když jsi konečně přišla na roh Raymond Avenue, pohled na zpustošenou ulici tě překvapil. Raymond Avenue žádnou avenue nebyla, spíše připomínala starou a velmi úzkou prašnou cestu, do které by se tak tak vlezl postroj s koňmi. Pro auta byla zcela neprůjezdná, jelikož ji ihned ze startu ohyzdil několikaletý nepořádek - rozházené popelnice, kovové zábrany, dřevěné bedny plné hřebíků. Zvláštní pohled. Připadalo ti, jako by na této ulici nikdo nebydlel. Jediný podnik, který hýřil nočním životem, byl klub Avantgarde. Dvě rozsvícené vysoké černé lampy, umělecky vytvarované do secesního zahnutého tvaru, připomínající zahnuté stonky rostlin, osvětlují část před vchodem. Do klubu vede pět nízkých štíhlých schodů a zvenčí jde vidět ještě vitrína se starými saxofony a mezi nimi velký plakát s názvem hudební kapely a dnešní datum. Přecijen je pátek a Avantgarde přináší kulturu pro studenty jako jediný. Před klubem sis povšimla dvou kluků v kvádrech s kravatami napůl rozvázanými. Oba drží svoji skleněnou pintu a o něčem horlivě debatují. Všimla sis jejich odznaku na klopě saka. Jeden z nich je zelený a druhý fialový. O zelených víš, že se velmi rádi zapojují do konverzace a empaticky se snaží pochopit každého. O fialových ses zatím moc nedozvěděla, jelikož ti mívají přednášky úplně odděleně.
Klukům jsi věnovala krátký pohled a oni ti ho opětovali. Jeden z nich dokonce pokynul hlavou tvým směrem na náznak pozdravu.
Ihned jak jsi vyšla schody a zabrala za těžkou mosaznou kliku černých dveří, zjevil se ti pohled na klub. Atmosféra hýřila všemi stádii večera. Na to, jak se ti klub zdál malý zvenčí, uvnitř ukrýval opravdu velkou plochu bující pestrou zábavou a společností. Dřevěné podlahy, vysoké stropy a oprýskané zdi. V první části je několik malých kulatých stolů (letmo jsi napočítala osm). U nich sedí povětšinou dva až tři studenti, všichni v zarputilé, ohnivé konverzaci. Jsou mezi nimi barevné rozdíly. Téměř u žádného nesedí dva studenti jedné barvy. Rozeznáváš mezi nimi druháky, co s tebou chodí na forenzní vědy, třeťáky co potkáváš v kantýně, ale poznala jsi i pár prváků, kteří se spíše straní a poslouchají tlumenou hudbu. Na druhém konci ode dveří stojí malý sympatický bar za kterým se tyčí bezmála dvoumetrový vysoký statný muž se znatelným ochlupením na rukách. Zežloutlou utěrkou mne jednu sklenici za druhou a do toho stíhá doplňovat pinty piva, které bezprizorně stojí na pultu a čekají na své ochočitele. Vydáváš se kolem stolů dále do hloubi podniku. Cesta vede kolem baru až k vysokému těžkému látkovému závěsu. Uprostřed závěsu je na dlouhému provazu spuštěn úchyt. Jakmile za něj zatáhneš, obě poloviny látkového závěsu se lehce rozestoupí a přicházíš do hlavní části klubu. Přijde ti obrovský. Vše je ve tmě, pouze malé lampy ti připomínají pomyslné malé světlušky. Ve vrchní části se nachází obrovské stoly stojící v centrální části, které jsou napájené velkým třistašedesátkovým barem, u kraje jsou situovány menší stolky do půlměsíce "vpité" do stěny. Vše je krásně secesně zdobeno a světla tomu všemu dodávají správnou undergroundovou atmosféru. Když pomalu přistoupíš k zábradlí oddělující vrchní část od střední a spodní, spatříš rozšiřující se klub, který se ve spodní části mírně svažuje do amfiteátru až k pódiu. Na něm stojí dvanáct muzikantů, kteří se snaží chapadla svého temného swingu roztáhnout do všech koutů tohoto obrovského sálu. Po malé chvilce, co s údivem sleduješ celý mumraj, spatříš ve střední části Thomase. Sedí sám u půlkruhového stolku při vysoké rozdělující stěně. Lampičku na stolku má zhaslou. Poznala jsi ho jen díky záři tmavě modrých reflektorů. Jeho ostré rysy jsou nepřehlédnutelné. Scházíš o několik schodů níže do střední části a vydáváš se směrem k Thomasovi. Po chvíli si tě všimne a ihned se otočí směrem k baru a luskne prsty na servírku. Ta počne míchat drink, který ti synchronně s tvým usazením naservíruje. Thomas s upřeným pohledem na tebe pouze hlesne na servírku.
"Díky zlato.."
Barmanka ani nepokyne hlavou a míří zpět za bar. Vypadá to, že na jeho hrubiánské chování je už poněkud zvyklá. Ihned, jakmile se usadíš, tě Thomas pohltí svojí energií. Cítíš z něho tu pravou rudou, která nejde cítit z žádné jiné barvy. Bezmyšlenkovitě na tebe začne chrlit slova.
"Ahoj, ještě jednou se představím. Jsem Thomas a tebe znám už od prváku. Ale to jsem se spíš bavil s Gemmou... vím, že s ní bydlíš a mrzí mě, co se stalo. Mám pro tebe zajímavou informaci. Ale ta není zadarmo..." skončí svůj monolog a zapálí si tenkou bílou cigaretu zapalovačem ze školní kantýny.
" A taky budeš potřebovat pomoc někoho zkušenějšího.." potáhne do sebe dým.
" To, co se proslýchá, že se stalo Gemmě, na to nebudeme stačit ani dohromady." vyfoukne kouř směrem k pódiu. " Ale určitě to musíme prozkoumat. Aspoň si tak třeba šplhnem u profesorů a dostane se nám nějakýho uznání, když nás ruďáky nemaj moc v lásce.." lehce do tebe hypne.
"Tak co, chceš to teda slyšet? Dělá to z tebe potenciální terč.." dopoví a mocně upije ze sytě rudého drinku, který objednal i tobě.

Kde je vysvětlení?

Sedla jsem si na postel a takřka celý den jsem na ní jen proseděla. Nálady a myšlenky se mi střídaly jako počasí tady v Black Market Street. Nedokázala jsem si odpovědět na jednu jedninou moji otázku a to mě uvádělo v šílenství! Nepopsatelná bezmoc. Gemma mi nesmírně chyběla. Byla tu mojí jedinou a opravdovou kamarádkou, oporou. Dělaly jsme spolu opravdu vše. Pořád dokola jsem si opakovala, že to není možné. Možná byla pro někoho divná, ale pro mě to byla osoba, která mi dokázala rozjasnit den, podpořit mě a poradit. Možná bych si měla spravit náladu nad šálkem výborného bylinného čaje, který jsem dostala od Gemmy. Byla opravdová znalkyně všech druhů bylin. Dokázala ihned pomoci s problémem, se kterým jsem se potýkala. Dělala mi různé bylinné tinktury a směsi sušených bylin. Tuto směs mi připravila přesně pro tyto dny plné stresu, nářku a nevědomosti. Asi bychom se nad tím společně zasmály, že využívám jejího “umění” zrovna na uklidnění mé mysli, kvůli jejímu zmizení.
Úplně jsem zapomněla na to, že jsem si sjednala schůzku s Thomasem. Konvice začala neskutečně pištět. Vytrhla moji pozornost, která byla někde v hloubi mých myšlenek a když jsem se podívala na hodinky mé levé ruky, okamžitě jsem vystřelila do stoje a začala si svůj oteklý obličej utirat rukávy mého oblečení. Když jsem se podívala do zrcadla, zhrozila jsem se. Přiznám se, že jsem brečela.

Rychle jsem se sesbírala a vyrazila směr zjištění podrobnějších informací ohledně případu Gemma Stones.

Opus Dei

Deštivé odpoledne ti hýblo náladou. Žalozpěv bubnujících kapek na skleněné destičky tvých oken přidal na intenzitě mysterióznosti posledního dne. Je září, semestr startuje, učiva přibývá, ale stejně jsi zvládla jen celé odpoledne prosedět na posteli a zírat do prázdna. Přecejen Gemma je tvoje jediná kamarádka a byla ti nablízku i tehdy, když jsi byla v nesnázích, Častokrát ti pomáhala s úkoly a celkově jste si velmi přátelsky sedli. Vzpomínání na prožité chvíle s Gemmou tě přivedli na vzpomínky z minulého týdne. Pamatuješ si, že Gemma byla trochu nesvá. Nebyla tak spořádáná a ani tě nepřišla navštívit do pokoje jako to každý páteční večer dělala. Seděla ve svém pokoji a z něj vycházely podivné zvuky. Gemma ti jedno ráno řekla, že pracuje na přístroji do projektového týdne, který nachovým zadali kantoři hned v prvním týdnu školy. Co si tak letmo vzpomínáš, Gemma říkala, že to bude veledílo a že každý student má vytvořit svůj vlastní projekt, který má dále předvést.
Mohlo by to nějak souviset s jejím napadením?

Večer přišel rychle. Zvuk pištící konvice s vodou na čaj tě vytrhl z bloumání v myšlenkách. Zároveň jsi zkontrolovala čas. Je 19:20.
Nejvyšší čas se připravit a jít se střetnout s Thomasem.

Mr. Weirdo

Stojím před dveřmi onoho domku, kde se vyjímají vysoké tmavé tisy. Opravdu bylo velmi jednoduché Thomasův dům najít. Potřebovala jsem popadnout dech, jelikož jsem celou cestu spíše běžela, než-li šla. Moje touha znát pravdu je o dost silnější, než abych moje kuřácké plíce ušetřila od běhu. Když jsem dech popadla a odhodlala jsem se zazvonit, někdo najednou prudce otevřel dveře, vyvalil se ze dveří, až mě celou svalil na zem. Když jsem se vzpamatovala, tak jsem zpozorovala hezkou, lehce zamračenou tvář. Na ní zářily krásné jantarové oči, do nichž spadaly hnědé pramínky vlasů. Ihned jsem poznala, že jde o Thomase.

„Hej, jsi úplně padlá na hlavu? Co jsi sakra před těmi dveřmi dělala?“ řekl Thomas a při tom si zamačkával bouli na hlavě. Byl to tvrdý náraz. Dnes je zřejmě nějaký světový den srážení lidí na zem. „Co tak zprudka, přišla jsem si s tebou o něčem promluvit.“ oponovala jsem. „To spíš já bych na tebe měla být naštvaná, že vítáš hosty ne moc přívětivým způsobem.“ ušklíbla jsem se. „Hahah, ty mi jsi ale vtipná.“ řekl ironicky, začal se pomalu sbírat ze země a při tom si oprašoval svůj dlouhý šedý kabát. Tvářil se velmi podrážděně. Opravdu netuším, co na něm ty holky vidí. Je to náfuka. „Tak proč jsi tady?“ vyhrkl na mě. Sama jsem se také začala zvedat ze země a byla překvapená, že mi ani nebyla nabídnuta pomoc. Jaký to gentleman, dámu srazí a ještě nad ní opovrhuje. Začala jsem tedy pomalu: „ Pro tvoji informaci se jmenuji Evelyn, pokud mě neznáš. Viděla jsem příspěvek na webu a zajímalo by mě, kde jsi všechny informace získal, podle čeho soudíš, nebo co jsi dělal ten večer před klubem Avantgarde. Také bych na tebe mohla mít podezření, že jsi byl jeden z nich, co Gemmě ublížil.” složila jsem ruce k prsům a obočí se mi povytáhlo zvědavostí. Thomas se úsměvně ohlédl za sebe a řekl: “Co kdybychom spolu zašli někam na drink?” Nechápavě jsem k němu vzhlédla: “To je jako pozvánka na rande?” zřejmě jsem ho velice pobavila. “Ale jdi ty…” mávl rukou. “myslel jsem, že chceš vědět více informací. Bohužel tady to nejde. Sraz dnes v Avantgarde v 8 hodin. Ať nečekám!” usmál se a rychlým krokem se vydal pryč. Myslela jsem si, že to bude fajn kluk, přeci jen to je jeden z nás, z nás rudých… přišlo mi, jako by nebyl sám sebou.

Obloha se najednou setměla a přišel prudký déšť. Tak tak jsem stihla přijít domů úplně suchá. Celý svět mi teď přijde vzhůru nohama. Opravdu zde pociťuji, že se tu děje něco podivného. Nic už není, co bývalo. Celé městečko obklopují podivné zločiny, vraždy a záhady. Celé město je plné strachu.

______________________

Chapter two: Outside the walls

Poté, co skončila poslední přednáška, jsi vyběhla ven z budovy B. Celý den vlastně působil velmi sklíčeně a většina nachových na přednášky vůbec nepřišla. Zřejmě byli navštívit Gemmu a nebo zůstali doma v mírné panice potenciálního nebezpečí. Takové útoky, ba dokonce i vraždy, byli sice pro Black Market typické, nicméně většina z nich se odehrávala na odvrácené straně této části města - blíž do centra. Navíc, studenti jsou pod přísnou ochranou ústavu pro barevné a student nebyl nikdy v minulosti napaden. Vyvstává tedy otázka, zda to bylo skutečně napadení.
Poslední hodina ti utekla velmi rychle, jelikož jste se bavili o problematice rudých ve společnosti, jak jsou vnímány jejich silné i slabé stránky a k jakému povolání bývají velmi často předurčeny. Zapáleně jsi poslouchala celou tuto diskusi.

Západka dveří za tebou nepříjemně cvakla. Stojíš před budovou B a sleduješ celé dění. Podzimní listí se vznáší v mírném větru. Šumí. Představuje první cyklus znovuzrození - smrt. Atmosféra u budovy B vždy bývala velmi ponurá.
Ihned poté, co si to namíříš k Thomasi Gearymu, ti velmi hlasitě zakňučí žaludek. Uvědomuješ si, že dnešní oběd v univerzitní kantýně nebyl zrovna dvakrát za michelinskou hvězdu. Ucítíš velmi ostrý hlad, který potřebuješ co nejdříve ukojit. Tento pocit míváš poslední dobou čím dál tím častěji. Ve vteřině si vzpomeneš, že v budově A je restaurac, která není jen pro studenty a pracovniky kampusu, ale i pro veřejnost. Několikrát jsi to tam navštívila, když jsi zrovna bezprizorně bloudila po prostorách školy. Zároveň je to i vyhovující, od Jul ses dozvěděla, že Thomas bydlí v druhém domku u velké brány, za vysokou zdí, u vysokých tmavých tisů. Jeho dům bude snadné najít. Ale ten hlad je neúnosný..

Well, hello new friendship

Vydala jsem se směrem k budově B, kde jsem měla mít první přednášku. Jako první na pořadu dne byly forenzní vědy. Odvětví, kterému bych se ráda v budoucnu věnovala. Moc ráda bych skončila někde na policii a pomáhala rozuzlit co nejvíce případů.
Spatřila jsem prázdnou lavičku a chtěla se jít posadit, zapsat si ještě rychle něco do deníku a potajmu si zapálit cigaretu. V celém areálu je totiž přísný zákaz kouření. Když v tom do mě někdo vrazil. Ihned jsem chtěla začít nadávat, ale když jsem vzhlédla, tak jsem uviděla dívku, která mi šla právě do rány, doslova… byla to Jul. Okamžitě se začala omlouvat, jak jí to mrzí a ihned se mi i představila. Nikdy jsme se spolu nebavily. Pouze jsme se občas potkávaly na chodbách.

„Já jsem Julie… Julie March. Ale každej mi říká Jul.“ usmála se na mě a začala mi očisťovat kabát. Úsměv jsem jí opětovala a řekla: „Já jsem Evelyn, Evelyn Pond.“ rychle na to jsem ještě dodala: „Jul, to nemusíš.” a stiskla jsem její ruku, abych ji zastavila v zběsilém oprašování. „Jasně, že ano, tak nádherný kabát nemůže být špinavý.“ začervenala se. Když jsem ji tam tak v rozpacích viděla stát, okamžitě mě napadlo, že se jí zeptám, jestli mi neporadí, kde bych mohla najít Thomase. Musela jsem přeci využít situace. “Hej Jul, víš, zrovna se mi hodí, že jsi mi padla do cesty” pousmála jsem se. Nechápavě se na mě podívala. Zrovna dvakrát nečekala, že bych s ní mohla začít rozvíjet nějakou konverzaci. “Dost jsem toho o tobě slyšela a vím, že máš celkový přehled o zdejších studentech a o tom, co se kde šustne. Netušíš, kde bych mohla zastihnout, nebo rovnou, jestli nevíš, kde bydlí jistý Thomas Geary?” jen jsem to dořekla a Jul se objevil šibalský úsměv na tváři. “Hah… copak, zachtělo se ti místního Boha?” odfrkla. Lehce nechápavým pohledem jsem odvětila: “No, víš, kluci nejsou zrovna můj šálek kávy. Myslela jsem spíš, že by mi pomohl. Možná by mohl něco tušit ohledně případu Gemma. Vidím, že se snažíš také něco zjistit.” poukázala jsem na plakát, co svírala v náruči.
“Ano, to máš pravdu, také bych ráda zjistila, co se to tu k sakru odehrálo. Prvně mě to strašlivě vyděsilo, ale poté mě napadlo, že by se mi úspěch ve vyřešení tohoto případu dost hodil jak do mého životopisu, tak bych mohla zabodovat i u kantorů.” řekla Jul. Trochu mě zarazilo, že Gemmu bere jako trofej. Jenže možná by se mi takový člověk hodil. Jul je doopravdy známá, jako místní hlásná trouba a ví o všem, co se kde šustne.
Nakonec naše konverzace pokračovala až do té doby, než jsme uslyšely školní zvonek. Trhlo nás a jen s dvojhlasným ahoj jsme se každá rozutekla svým směrem.

Samozřejmě jsme jen nežvanily. Dozvěděla jsem se, co je Thomas zač a že to už není takový nesmělý mladičký druhák. Je to místní oblíbenec, lamač dívčích srdcí. Podle Jul Thomas na školu moc nedá a tak ho můžu zastihnou doma více, než-li je zdrávo. Bydlí skoro hned vedle mého domu směrem k univerzitě. Určitě se s ním po škole musím sejít.

Believe me or not..

Oblékla jsi se, upravila vlasy, a vydala ses do posluchárny forenzních věd. Tak jak jsi zvyklá na každé čtvrteční ráno. Z tvého krajního domu vede neupravená pěšina, která se napojuje na širší cestu až u starého obrovské dubu. O něm se říká, že je již více než tři sta let starý a je chloubou celého „Perkinsonova forenzního ústavu pro barevné“. Perkinsonův ústav je jediná taková škola v Glowshire vůbec. Obecně již platí zákony, které vyloženě zakazují, aby vysoké školy separovali od sebe volné a barevné. Aby nevznikaly sociální výjimky a neduhy. Aby se zamezilo veškeré předpojatosti a nenávisti. Nicméně Perkinsonův institut dostal zelenou, jelikož se jedná o nejstarší a nejtradičnější školu vůbec, která již odedávna vychovávala pouze absolventy z řad barevných, kteří vždy patřili k hlavním špičkám v detektivní činnosti. Právě i Filip de Bourac, ředitel ústavu pro výzkum a vývoj společného prostředí pro všechny kasty, zde studoval.

U mohutného dubu si všimneš staré bronzové cedule pevně vryté do země. Na ní je nápis: „Misericors omnibus“. Rychle si ho prohlédneš, ale dále pokračuješ po cihlové stezce. Ta se klikatí všemi možnými směry. Čím více se blížíš školním branám a školnímu pozemku, tím více studentů potkáváš. Jejich obličeje plní výraz beznaděje, strachu a smutku. Nad jejich hlavami visí je jeden otazník – „Co se stalo Gemmě?“
Stezka se pomalu svažuje dolů a po pár desítkách metrů se „přilepí“ k vysoké robustní cihlové zdi, chránící a vymezující prostory ústavu. Ačkoliv mezi hlavní motto školy patří, že by se každý měl bavit s každým a že různorodost a propojení je náš cíl, jde cítit určitá segregace mezi jednotlivými barvami. Né, že by spolu vyloženě nějak soupeřili a rvali se o to, kdo bude lepší. Spíše jde o takovou vrozenou sympatii vůči své kastě. Přecijen rudí se nedokáží tak ovládat a být neustále bdělí a chápaví jako zelení. A naopak některé vyložené protiklady, jako například černá a bílá, mezi sebou mohou najít skutečně silné pouto, nebo vytrvalý kamarádský vztah založený na principu opačnosti.
Po pár minutách cesty se dostaneš k hlavní vstupní bráně. Je vysoká zhruba osm metrů. Na dřevěných lamelách spojených dohromady masivními kovovými příčkami, je vyobrazeno sedm barev, které symbolizují každou kastu. Přímo uprostřed se nachází tmavě tyrkysová barva, která značí nebeské. A není to bezdůvodné. Nebeských je totiž ze všech kast úplně nejméně. Ba dokonce nemají ani dvě procenta četnosti výskytu, ve spojení s ostatními frakcemi. Je to díky tomu, že roky výzkumu dokázaly, že nebeští dokáží přemýšlet otevřeněji než jiné barvy, prožívat a pociťovat silné emoce, daleko silněji než jiní. Díky těmto dvěma jevům jsou automaticky povážováni za vůdčí osobnosti, ačkoliv ve spojení s různými archetypy, to z nich dělá „hrozby“ ve spoustě druhů mnoha oborů.
Brána má mimo jiné na sobě také dvě obrovské kovové lví hlavy, s tlamami doširoka otevřenými. Jakmile projdeš hlavní bránou, navzdory všem posledním odehraným událostem, cítíš jakousi úlevu a pocit bezpečí. Přecejen je ústav velmi dobře chráněný, co se okolních útoků od potenciálně možných skupin týče.
Za hlavní bránou je po pár metrech vstup do budovy A1. V té míváš jiné přednášky, nicméně forenzní vědy jsou až v budově B, která je až za budovou A. Vydáš se tedy kolem zdi budovy A. Vidíš okna do různých poslucháren. Většina z nich je tak obrovská, že pojme najednou klidně i tisíc lidí. Cesta se vine, pokračuje přes okrasné zahrady, kterým na škole neřekne nikdo jinak než „Stokvěty“. Zahrady jsou obrovské a vždy krásně upravené. Pestrost a různorodost rostlin je doceňována barevnými výjevy přenádherných květů. V zahradách je také spousty jezírek a spousty dřevěných posezení vhodných pro odpolední odpočinek a rozvíjení myšlenek. Nicméně v těchto podzimních měsících jsou spíše zahaleny do šálu z barevného listí. Nicméně stále vybízí k tomu v nich usednout a prožít pár chvil klidu. Po čtvrthodině konečně dorazíš na konec zahrad, kde začíná budova B. Je o dost menší než budova A a také její vzhled vypovídá o tom, že v budově B se vyučují pouze tři předměty – forenzní vědy, analýza buněčných procesů a patologie. Celkově prostory u budovy B jsou daleko tajemnější a temnější. Vždy vnímáš ten rychlý předěl mezi částí A a B.
Zkontroluješ hodinky. Je 7:55. Forenzní vědy začínají až za půl hodiny. Zamíříš tedy na lavičku, ležící u jednoho holého dubu. Nicméně na jedné z nepřehledných spletitých křižovatek do tebe narazí člověk. Spíše tě téměř srazí díky své robustní postavě. Trochu zakolísáš. Vidíš kolem sebe létat plno popsaných listů, které se díky mírnému větrnému ševelu roznesou do všech koutů.
Vzhlédneš a spatříš dívku s tmavými vlasy, se světle modrým baretem na hlavě. Ihned v ní poznáš Jul.
„Ježišmarjá, moc se omlouvám. Spěchala jsem vylepit tyhle plakáty i do budovy B.“ dokončí větu a ukáže ti jeden z mnoha rozlítaných listů. Na něm je fotka Gemmy a dole stojí – „Pokud někdo ví, co se stalo Gemmě Walkerové, nechť se ozve na toto číslo.“ – úplně dole je napsáno číslo na mobil.
„Ještě jednou se omlouvám. Já jsem Julie… Julie March. Ale každej mi říká Jul.“ usměje se a začně tvůj kabát očišťovat od prachu, který se na tebe nalepil, když jste se srazili.

The Smell of fear

Vůbec mi nedá spát, co se mohlo Gemmě stát? Všechny ty fámy na internetu mi nejdou do hlavy. Možná to opravdu má spojitost s ďáblem… ale ne, Evelyn, na takové myšlenky opravdu nemůžeš přistoupit. Je to absurdní.

Jenže vrátím-li se k myšlence, kterou sdílel na webu Thomas Geary, tak by se na to dalo jaksi přistoupit. Dobrá, možná „medvědi“ jsou lehcí hromotlukové, mají rádi pozdvižení a jde z nich strach, ale proč by jí ubližovali, ba dokonce jí pobízeli k takovýmto věcem? Přece jen, Gemma je silná žena a svou parou by klidně zbila tucet mužů. Spíše, než tyto zvěsti mě začíná děsit představa, co všechno Gemma vymýšlela za nečestnosti v jídelně, odkud každý večer, krom onoho jednoho vždy řinčely skleničky.

Už mě nebavilo nad tím jen přemýšlet. Chtěla jsem konat, proto jsem se rozhodla, že na sebe něco hodím, ať do školy nedorazím pouze v županu a ještě před přednáškou zajdu za Thomasem. Venku bylo opravdu pochmurno a proto jsem se rozhodla si vzít hnědý huňatý rolák s dlouhým kabátem rudé barvy. Byl to dar od mého otce, jako jediný má totiž v naší rodině styl a vkus. Pobrala jsem si rovnou i kožený batoh s učebnicemi a vyletěla ven jako raketa, abych ještě stihla získat nějaké informace. Už teď jistě vím, že přednášce, ani jiným hodinám nebudu věnovat žádnou pozornost a pořád mi budou hlavou lítat myšlenky o Gemmě.

Když jsem vyrazila z domu, došlo mi, že vlastně absolutně netuším, kde Thomas bydlí. Budu zřejmě prvně muset zjistit tuhle informaci a pak můžu dále pátrat po pravdě. Nezbývá mi nic jiného, než si zajít pro kávu a poté jít bez žádného vědění okolo tohoto případu na nudné přednášky. Třeba by něco mohla vědět Jul, ta je taková místní tichá myška, která ví, co se kde šustne. Ta by mi mohla říct, kde Thomas bydlí. Musím si zapálit…

***

Jul je malá, baculatá dívenka s plavými vlasy. Na první pohled se zdá, že o sebe moc nepečuje. Oblečení na ní plandá, jak kdyby ho zdědila po své ještě větší matce, ale tehdy, když promluví, míní vám spadnout čelist. Je to enormně chytrá dívka. Přece jen patří k sovám.

Are you scared, Gemma?

Krátce poté, co skončil Tvůj rozhovor s panem Marksem jsi nalezla na internetových stránkách školy krátkou informativní zprávu, že nejmenovaná studentka byla napadena jakýmsi tajemným zlem. Něčím paranormálním. Avšak když jsi rozklikla komentáře studentů pod kratičkým článkem, viděla jsi, že většina tvých spolužáků s tím nesouhlasí. Ba dokonce jeden, který v komentáři tvrdil, že ji viděl potulovat se ve 2 ráno před barem "Avantgarde", s nějakou partičkou barevných. Prý to byla komunita známá jako "Noční medvědi". Patří do černých a jejich archetyp je všem nadmíru jasný díky mohutné muskulatuře a neohrabanému chování. Tito "medvědi" však již byli známí i pro Tebe. To bylo jednoho letního prázdninového rána, kdy se "medvědi" zatoulali až do univerzitního parku a začali nad ránem dělat hluk. Pobízeli také několik plachých studentů ,aby si s nimi dali alkohol. Obtěžovali je až k hlavní vstupní bráně do školy. Jelikož jsi rudá, cítila jsi povinnost zasáhnout a tak jsi je oslovila s tím, že jsi zabloudila a zda ti nemohou ukázat cestu Cosmic street, která je více než tři kilometry od školy. Souhlasili. Tenkrát jsi schytala několik nemístných poznámek o tvojí mladé tvářičce a způsobu oblékání. Nicméně ještě před Cosmic street jsi se jim chvatně ztratila z dohledu, když jsi zapadla do přísedící uličky. Byl to jednoduchý manévr, jak se jich zbavit. Ale.. zbavila ses jich nadobro?

***

Student, který napsal komentář na stránky se jmenuje Thomas Geary. Když sis rozklikla jeho profil, zjistila jsi, že patří také k rudým a bydlí jen pár řad kolejních domů od tebe. Pamatuješ si ho z prváku, kdy jako nesmělý druhák dělal trochu neplechu ve školní kantýně. Potýkal se tam se spoustou spolužáků, protože měl svůj názor a nebál se ho projevit a odhodlaně za něj bojovat. Nicméně nejednou mu v kantýně zaměnili jídlo a to ho vždy velmi rozčílilo.
Jinak se zdál jako celkem obyčejný týpek s podkůvkou do vlasů a zapáleným výrazem.

Spadané listí hraje všemi barvami podzimu a já se ve velmi brzkou ranní hodinu vracím zpět na moji ubikaci. Ulice ještě vládnou lehkým šerem a chlad se mi zarývá do mých lehce promrzlých tváří. Dnešní noc byla opravdu zvláštní, potřebovala jsem se ještě před začátkem tohoto dne provětrat. V poslední době totiž nemohu moc spát. Cítím se zde podivně. Pociťuji, že je něco v nepořádku. Přijde mi, jako by zde na mě působila prazvláštní energie něčeho zlého.
Přicházím zpět do mého skromného příbytku a rychle vklouznu do postele, abych se alespoň ještě na chvíli prospala. První přednáška začíná až v 8 hodin, to je ještě dosti času na to si odpočinout.
Zvonek, začal řinčet přes celý náš dům. Zdálo se mi, jako bych spala jen vteřinu. Rychle jsem se probrala, popadla svůj hebký župan a letěla směrem ke vstupním dveřím. Překvapilo mě, koho jsem uviděla před dveřmi. Ihned mi problesklo hlavou, co jsem já, nebo moje spolubydlící Gemma provedly. Stál tam pan Marks, náš správce. Jenže když jsem se trochu lépe zaměřila na jeho výraz, nebyl vůbec nazlobený. Tento pohled jsem u něj ještě nikdy nezažila. Byl plný strachu a trápení. Hned na mě spustil, co se událo. To, co jsem se dozvěděla mě jako kdyby omámilo. Stála jsem tam jako opařená a nemohla uvěřit tomu, co se mi pan Marks snaží říct. Hlas se mu celý chvěl a barva jeho tváře připomínala orosenou omítku. Co se tu děje? Jak se toho týká barva mé kasty, proč tuto poznámku dodal?
Hned co odešel, bouchla jsem s dveřmi a vyběhla nahoru do mého pokoje. Lapla jsem po mém notebooku a okamžitě najela na stránky naší školy. Tedy, nebyly to oficiální stránky. Nějaký nýmand vymyslel školní „drbárnu“. Nesnášela jsem to, ale občas se tam vyskytly informace, které bylo dobré postřehnout. Oh, už to tam je. Informace o dnešní hrůze, o tom, co se přihodilo Gemmě. Psali tam něco o posednutí ďáblem a o tom, že byl přivolán exorcista. Jenže to mi přijde jako úplná hloupost...

Is this a beginning or the end of the story?

Závan větru nese v Black Market Street několik spadlých podzimních listů. Pohrává si s nimi jako šelma s kořiští. Bezduchost a beznaděj, kterým toto místo oplývá, by se dala přirovnat k poslednímu stádiu sepse. V New Perks působí jako rakovina. V poněkud relativně klidném anglickém městě, které je rozděleno na 27 různých částí, právě Black Market všechny stahuje dolů. Jediná vada na kráse v tak poutavém městě. Kriminalita v této oblasti v poslední době stoupla na nejvyšší úroveň v celém New Perks. Traduje se, že zde barevní svádí boje o nějakou mocnou zbraň. Mocnější než kterákoliv jiná na světě. Avšak jiné legendy zase vypráví, že ta zbraň je člověk. Člověk, který se vyvinul díky dlouholeté mutaci. Prý se jedná o první experiment spojení genů příslušníků všech barev najednou. Proto se tomuto člověku, tomuto výtvoru také přezdívá "Všebarví". Prý se k těmto experimentům takzvaného "míchaní", jak se nazývá genové spojování odlišných zbarvenců, uchylovali již na počátku tohoto století. V té době se zbarvenci nejvíce začali rozšiřovat a proto byl bezbarvými, takzvanými "volnými", sepsán nejvyšší zákon o ochraně volných a barevných. Zákon přímo a jasně mluví o tom, že se barvy mezi sebou nesmějí křížit, ani reprodukovat. Člověk tedy musí zůstat ve své kastě a pouze v té si hledat svého partnera, pokud chce potomstvo. Několikrát se právě volní pokusili tento zákon změnit, jelikož se jim nikdy nedosahovalo takové moci, jako barevným, a proto se s nimi chtěli křížit a získávat tak lepší schopnosti. Nicméně neúspěch byl vždy nevyhnutelný a proto došlo k několika šíleným masakrům napříč celou Anglií. Vražděni byli jak volní, tak barevní. Avšak teď již dlouho vládně příměří, pomyslný trůn je vedený Filipem De Bouracem, hlavním ředitelem ústavu pro výzkum a vývoj společného prostředí pro všechny kasty. Jedná se o prvního člověka, který řídí chod všech kast a jedná se o barevného. Pochází z nebeských a jeho smýšlení bylo zatím vždy pokrokářské a nekonformní. Proto si ho oblíbili téměř všechny kasty. Ale mezi ním a volnými je cítit stále stoupající napětí. Je schopen odolat tlaku majoritní většiny volných?

Je chladné páteční ráno. V podzimním šeru se nese pouze vzdálený štěkot psa. Ulice na Stain Row zejí prázdnotou. Nikdo v tuto hodinu ven nechodí. Je to až příliš blízko k Black Market, aby se zde někdo potuloval. Světla pouličních lamp vydávají tlumené světlo, které obepíná hustá mlha. Vpíjí se do něj, přidává mu na tajemnosti. Ulice vypadá staře, avšak zachovale. Spousty starých cihlových budov vytváří pomyslný nádech historie. Přesně v těchto budovách sídlí kampus společně s univerzitními kolejemi. Když se rozdělovali nejlepší domy, nejdále od ulice, směrem do parku a do celého kampusu, byla jsi bohužel nepřítomna kvůli svým rodičům. Tudíž jsi posléze zjistila, že na Tebe zbyl úplně poslední rohový domek s nejvíce oprýskanou zšedlou cihlovou zdím starými mohutnými dveřmi a okny do ulice. Z nich je obvykle každé ráno slyšet dopolední šrum aut, odpolední spěch hromadné dopravy, večerní flám opilých spolužáků. Pouze v noci bylo v ulicích vždy ticho. Někdy bylo narušováno Tvojí spolubydlící Gemmou. Gemma, tvá nejbližší kamarádka totiž často ráda pracovala v noci a dopoledne zaspávala spousty povinných přednášek. Obecně byla Gemma velmi nespoutaná, a proto s tebou tvořila dobře sehraný pár.
Gemma byla dívka o několik měsíců starší než ty. Patří mezi nachové, což dobře koresponduje právě s rudými. Blonďaté vlasy si nedávno nabarvila na zašlou rezavou, aby se co nejvíce přiblížila vzhledu a kořenům svojí kasty. Hnědé pronikavé oči, vždy plné elánu a síly, pozorovaly vše, co by se mohla přiučit. Patřila mezi nespoutané vlky, což ještě více podpořilo její zarputilost pro studium toho, co bylo právě v kurzu, nikoliv však to, co bylo zrovna přednášeno. Ke kamarádům se chovala vždy odtažitě, jedině k tobě si našla cestu skrz podobné zájmy a pohled na věc. Vždy když rachotily o půlnoci skleničky v jídelně, věděla jsi, že Gemma pracuje na něčem vskutku zajímavém a tak ses jí raději snažila vyhýbat, aby nebyla rušena.
Oné čtvrteční noci však z jejího pokoje nešlo slyšet zhola nic.
Oné čtvrteční noci, mrazivé noci, se to stalo...

O půl šesté ráno tě probírá ostrý hvizd zvonku vašeho domu. Probereš se, chvatně se oblékneš do županu a jdeš otevřít.
Po několika otočeních klíčem a odtažení těžkých dveří uvidíš správce univerzitních kolejí, pana Markse. Na hlavě má baseballovou čepici s týmem z New Perks, pěstěný knír se mu houpe na staženými rty.
"Ahoj, ty jsi Eve viď? Spolubydlící od Gemmy.. právě ji odvezli na ošetřovnu. Když ji našli, byla ve stavu blouznění, na zádech měla vyrytý podivný symbol a mumlala nějaká nesrozumitelná slova. Našli ji před místním univerzitním barem "Avantgarde". Nikdo bohužel nic neviděl." jeho roztřepaný hlas se při poslední větě změní na povzdych.
"Gemma bude v pořádku. Ale stále je ještě dost mimo." prohlásí mimoděk.
"Musel jsem Tě o tom informovat." dodá mezitím, co se otáčí, že bude odcházet. Po pár krocích se zastaví, jako by se na něco vzpomněl. Otočí se na Tebe a s prozíravým výrazem řekne: "Vím, že jsi rudá. A nebudeš to chtít nechat jen tak. Ale raději bych se do toho nezaplétal... nikdy nevíš, na co narazíš."
Otočí se odkráří přes trávník zpět do svého příbytku několik set metrů od vašeho domu.
Co se to vlastně stalo?