Tenkrát na severu (1. strana) | Herna - Aragorn.cz

Nohy jí samy zavedly k posvátnému jasanu, který se tyčil do výšky jen kousek od kraje lesa. Nevěděla, že tu vůbec nějaký mají. Zaklonila hlavu, aby mohla pohledem pojmout tu obrovskou plochu, do jaké se rozbíhaly větve. Kolena se jí podlomila a ona se rukama dotkla kořenů, které vystupovaly a zase se ztrácely v širokém kruhu kolem stromu.

Vítr zaševelil v listoví.
Ne, vítr ne. Okolní stromy zůstávaly zcela v tichosti.
To jen jasan promlouval k těm, kteří se odvážili tiše naslouchat.

Naklonila hlavu na stranu, když se o to pokusila. Ucítila jemný dotek ruky na svých zádech. Chtěla se otočit, ale věděla, že i kdyby to udělala, nikoho by neviděla.
S úctou sklonila hlavu.
„Věřím Ti, Frigg. Jsem Tvým hlasem, Tvojí runou, Tvým skutkem. Promlouvej skrze mne.“
V místě, kde cítila dotek Bohyně, jí projela bolest tak ostrá, že ji na pár okamžiků - snad díky milosrdenství Frigg - zbavila vědomí.
Když po pár chvílích přišla k sobě, tetování na jejích zádech bolelo tak, jako kdyby bylo právě čerstvě vytvořené.
S tím přišel i neodbytný pocit, že se musí co nejrychleji dostat k němu.
Rozeběhla se.

---

Odrazil jsi Borghonův výpad a podařilo se Ti kolem něj prosmíknout, aniž by byl kdokoliv z vás zraněn. Oba dva zbylé muže jsi tak nechal za svými zády a Tvou pozornost upoutala žena.
Ta, přesně jak její vzhled sliboval, nebyla v souboji žádná začátečnice. V rychlém sledu po Tobě mrštila první a vzápětí u druhou dýkou. Jednu se Ti podařilo odrazit mečem, což byl úctyhodný výkon vzhledem ke krátké vzdálenosti a stísněném prostoru, ve kterém se souboj odehrával. U druhé už Ti ovšem nezbyl čas na nic jiného, než nahnout tělo tak, aby dýka nezasáhla srdce, kam se smrtící přesností mířila. A tak se Ti bolestivě zabodla pod levou klíční kost.
Ty jsi však na bolest zvyklý a proto by Tě toto zranění nezastavilo od Tvého úmyslu chytit ženu pod krkem a použít ji jako rukojmí, kdyby…
…kdyby se Ti náhle nezatmělo před očima a Tys neupadl v bezvědomí na zem.
.
.
.
Tvůj první vjem byl, že Tě bolela hlava. Ne, to bylo slabé označení. Hlava Tě třeštila, jako kdyby si z ní Thor udělal kovadlinu pro svůj Mjöllnir.
Taky jsi měl nepřirozeně těžkou ruku. Zkusil jsi s ní pohnout, ale něco Ti v tom bránilo.
„Vítám Tě mezi živými, bratříčku.“ Uslyšel jsi známý hlas kdesi z druhé strany. Thorsten. Proč je ale jeho hlas tak moc naplněný úlevou? A… zdá se Ti to, nebo i výčitkami?
„Zkus ji neprobudit. Už tři dny se od Tebe nehnula a usnula sotva před chvílí… A taky nechci, aby mi zase začala nadávat.“ Pověděl s pobaveným úsměškem. O čem to ale mluví?
Konečně se Ti podaří rozlepit oči a ty se nějakou chvíli snažíš zaostřit na tu hromadu svalů s blonďatou kšticí, která sedí vedle Tvého lůžka. Ano, poznáváš to tu, jsi ve svém stanu.

Znovu jsi zkusil bezvýsledně pohnout pravou rukou a až teď Tě napadlo podívat se tím směrem. Freyreiny paže byly obmotané kolem té Tvé, její hlava opřená o Tvé rameno. Ležela vedle Tebe, oči zavřené. V kruzích pod očima se jí usadila tma tak hutná, že by ji záviděla i Nótt ve své nejdelší jízdě po noční obloze.
Znovu se v Tobě zažehnul plamen hněvu, který Tě přepadl u jarla ve stanu, když sis spojil lišku s Freyreiným tetováním. Došlo Ti, že kromě jejího otce jsi nejspíš jediný, kdo o něm ví.
Všiml sis, že má Freyre v prameni vlasů zapletených pár oválných korálků ze šperku, který jsi jí dal při vašem prvním setkání.
Hněv zesílil natolik, že přehlušil i bolest hlavy.

Pak ale Thorsten řekl něco tak nepravděpodobného, že to smazalo všechny předchozí myšlenky.
„Zazmatkoval jsem. Praštil jsem Tě do té Tvé pěkné hlavinky víc, než jsem zamýšlel. Odpustíš mi to, bratříčku?“

Bjorn nevěřícně sledoval tu smršť událostí, která jej jako ve zlém snu obklopovala a v nitru mu začal hořet plamen zuřivosti, protože si s ním a jeho bratrem někdo hraje jako s loutkami, které se právě chytly do nastražené pasti. Zamrkal očima a snažil se dostat ze svého vidění do očí vypálený záblesk ohně, když se mu to podařilo, spatřil na zemi probodlou lišku. Nebyl schopen pochopit, jak se situace odehrála a chvíli podezíral bohy, že mu kladou do osudu své zkoušky. Pak si ale uvědomil, že lišku v poslední době viděl. Freyre! To ona měla vytetovanou lišku. V jeho hrudi vzplál hněv, že se nechal napálit a zmanipulovat nějakou čarodějnicí, která tohle všechno způsobila. To už ale musel řešit vyhrocenou situaci s Jarlem. Snažil se mu skočit do řeči a snažit se vše vysvětlit, ale Borghon byl jak smyslů zbavený, jako očarovaný. Určitě nás ta Freyre očarovala všechny a teď se tu kvůli ní všichni povraždíme. A kdo je Hrome ta žena, která Jarla nazvala otcem? Bjorn už ale nemohl déle přemýšlet a musel jednat. Svižně vykryl svou čepelí Jarlův výpad a pokusil se kolem něj prosmýknout směrem k ženě, aby ji případně zajal jako rukojmí a použil jako štít pro vyjednávání. První jeho instinkt byl couvat, aby nemusel na Jarla útočit, nechtěl ale, aby se dostali ven ze stanu a někdo je viděl, jak spolu bojují. Pokud je Jarl očarovaný, jistě by se vše vysvětlilo, ale důvěru svých lidí by stejně ztratil. Bjorn se pokusil odrazit zbraň ženy a chytit ji zezadu pod krkem. Mezitím křikl na bratra "nepusť ho ven, zkus ho povalit!"

Najednou jsi měl pocit, jako by ses přenesl do říše Bohů, kteří upravili realitu světa tak, aby ji překroutili podle svých plánů a přání. Nejen že Ti plamen pochodně na chvíli zastřel pohled a Ty jsi tak na svištící předmět mohl reagovat čistě intuitivně svým neurčitým výkřikem. Také se zdálo, jako kdyby oheň vytvořil svými plameny zvíře, zářivé jako samotné Slunce. Cosi chlupatého se teď vzduchem řítilo do cesty mezi jarla a svištící předmět.
Ozvalo se jedno hlasité, bolestné štěknutí a k Borghonovým nohám dopadla rudě zrzavá liška. V hrudi jí trčela zabodnutá dýka, která by teď, nebýt její oběti, trčela jarlovi z hrudi.
Plamen pochodně pohasl a vnitřek stanu se ponořil do šera. Jen liščin kožich zbarvený karmínově tmavou krví nepatřičně zářil. Ticho by se dalo krájet.
Jarl se podíval na lišku u svých nohou a poté na Tebe, jak držíš meč v útočné pozici. Borghon pomalu přesunul svou ruku na jílec a zaujal bojový postoj, jako kdyby čekal na Tvůj výpad.
„Už jako malýho usmrkanýho spratka jsem Tě učil, že řvát při útoku je ta největší chyba, jakou sráči, kteří útočí ze zálohy, můžou udělat…“ řekl tlumeným, hlubokým hlasem. Skoro, jako kdyby na Tebe vrčel vlk zahnaný do kouta. Chvíli přemýšlíš, proč se Borghon chová, jako kdybys mu tu dýku chtěl do srdce zabodnout Ty. Pak Ti ale jeho slova dojdou. Tvůj neurčitý výkřik, který měl sloužit jako varování, si jarl vyložil přesně naopak. Než ses však stihl jakkoliv začít slovně bránit, pokračoval.
„A ještě se neštítíš použít dýku, kterou jsem Ti sám věnoval za Tvou první výpravu.“ Pohled Ti padne na rukojeť dýky zabodnutou v mrtvé lišce a skutečně ji poznáš. Je to Tvoje oblíbená dýka. Ta, kterou jsi dnes ráno nemohl najít.
Borghon pomalu vytáhne meč z pochvy až kov nepříjemně zaskřípe o její okraje. „Ódin je mi svědkem, že tahle jím seslaná Fylgja v podobě lišky mi dnes nezachránila život nadarmo.“ Řekne hrubým hlasem a udělá krok směrem k Tobě.

Žena, která se bavila s jarlem, než jsi vešel do stanu, teď stane po jeho boku, v obou rukách svírá své dýky, které drží za špičky, připravená je po Tobě okamžitě hodit. Nepochybuješ, že se smrtící přesností.
„Stojím po Tvém boku, otče.“ Řekne jen a Ty se podivíš oslovení, které pro Borghona použila. Svému jarlovi jsi sloužil už hezkou řádku zim a spojily vás mnohé výpravy. Ale o tom, že by měl dceru, jsi nikdy neslyšel.
Venku ve vesnici za Tvými zády stále panovalo hrobové ticho.

Jarl pozvedl meč a udělal proti Tobě výpad.

Bjorn měl z celé situace nedobrý pocit, bylo znepokojující, že si někdo něco takového dovolil v obchodní vesnici po návratu domů obzvlášť, když všude bylo plno silných válečníků. Buď se jedná o blázna a nebo o někoho velmi nebezpečného. O to více měl strach nej o Jarla, ale i o svého bratra, tím spíše, když ho uviděl zase jít vstříc nebezpečí polonahého. Bjorn jen zakroutil hlavou a odplivl si, to už ale rameno na rameni byli u stanu Borghona. Automatický dotek protoru nad vchodem byl uklidňující, ale jen na okamžik. Bjorn si zakryl instinktivně oči před vyšlehnuvším plamenem a v tom okažiku zaznamenal letící předmět. S tím nic už udělat nešlo, tak jen vykřikl na jarla ve snaze ho varovat, druhou rukou instiktivně sáhl po jílci a tasil meč připraven bránit své blízké a postavit se komukoliv bude třeba.

Thorsten chvíli mžourá na papír, který mu ukazuješ. Rukou si vjede do vlasů a odhrne pár blonďatých pramenů, které mu sklouzly do obličeje. Ruka mu zůstane na hlavě, jako by ji snad samým přemýšlením zapomněl sundat dolů.
Věděl jsi, že Thorsten nikdy nebyl stratég a vždy dával přednost svým svalům. V tom jste se skvěle doplňovali, ostatně i proto si Jarl jako osobní stráž vybral právě vás dva.
„Vím, že mě Bohové obdařili smyslem pro humor, ale i já vím, kde jsou hranice.“ A Tebe napadne v duchu jen doplnit ´většinou…´. Potvrdí však tím Tvou domněnku, že se nejedná jen o nějaký hloupý vtípek.
Vítr naléhavě zafouká a rozvlní plachtu stanu i vysokou trávu v okolí a Ty máš najednou pocit, že doslova slyšíš, jak ubíhá čas. Odpočítávají se snad skutečně Jarlovy poslední chvilky? Nebo se Ti Bohové snaží našeptat něco jiného a Ty jen zatím nerozumíš jejich úmyslům?

Když ses domluvil s Thorstenem, došel jsi zpět do svého stanu. Chystal ses do své nejlepší válečnické zbroje, protože opatrnost i zkušenosti Ti radily, že bys to měl udělat. Nemohl jsi však najít svou oblíbenou dýku, což není obvyklé. Na své zbraně si vždycky dáváš pozor a dobře se o ně staráš, aby byly vždy připraveny pro Tvé potřeby. Ze zlé předtuchy se Ti stáhne žaludek a tak se rozhodneš vydat Thorstenovi naproti. Sotva vyjdeš ze stanu, naštěstí ho vidíš přicházet. Tvůj bratr nesází na tolik vybavení, jako to máš ve zvyku Ty. Má na sobě jen plátěné kalhoty a holou masivní hruď, která odhaluje všechna jeho zranění. Nejen že Thorsten dává v boji přednost volnosti pohybu, jeho volba má však mnohem praktičtější důvod, protože na jeho tělo se nedokáže vyrobit dostatečně velké a pružné brnění, které by ho v bitvě skutečně ochránilo. Navíc jsi byl častokrát svědkem toho, kdy samotný protivníkův pohled na tu masu svalů stačil k tomu, aby ho vyvedl natolik z míry, že pak Thorsten vyhrál během prvních pár úderů svým milovaným kladivem. To si ostatně nesl v pravé ruce a ty se pokaždé podivíš nad tím, s jakou lehkostí něco tak těžkého dokáže ovládat. Vzpomeneš si na Mjöllnir a pousměješ se, když si uvědomíš, jak vaši rodiče byli s Thorstenovým jménem prozíraví. Jediné jeho další vybavení byly kožené chrániče kolem zápěstí, která mu je zpevňovala a zabraňovala tak případnému vykloubení ve chvíli, kdy až moc velkou silou narazil svou zbraní do protivníkovy lebky. A taky štít, který jako by byl větší kopií toho Tvého. Tím spíš, když neměl žádné vhodné brnění, potřeboval něco, čím se v případě potřeby chránit.

Kývli jste na sebe a beze slova se vydali k Jarlově chýši. Vaše kroky otřásaly zemí a jako by vesničané vycítili ztrátu poklidné atmosféry, vykukovali ze svých obydlí a pohledem sledovali vaši cestu.
Došli jste k Borghonovu domu a automaticky se dotkli sukna s runami. Ve chvíli, kdy jsi otevřel dveře, stalo se několik věcí naráz.
Viděl jsi Borghona, jak zády k Tobě rozhořčeně mluví s nějakou ženou, kterou jsi nikdy předtím neviděl.
Všiml sis skomírajícího ohně pochodně visící na trámu, který se náhle s hlasitým zapraskáním rozhořel jasným plamenem.
A ucítil jsi, jak Ti něco prosvištělo těsně kolem ramene a letělo to přímo na Jarla.

---

-Jsi dneska ráno nějak potichu.
-Hmm…
-Je všechno v pořádku?
-Jo…
-Takhle zamlklou jsem Tě neviděl už pěkně dlouho, naposledy… Ublížil Ti snad?!!
-Ne-
-Jestli Ti zase někdo ublíží a zlomí Ti srdce, tak se tentokrát už-
-Nech toho tati! Všechno je v pohodě… Navíc se to stalo jen jednou před spoustou zim, vždyť jsem byla skoro ještě dítě, dospěla jsem…! Jdu se projít. Než začneš prodávat, budu zpátky…

Bjorn si s obdivem prohlížel klubko těl, které mu připomínalo spletenec hadů. Přemýšlel kolik takových nocí s bratrem zažil a vždy mu trochu záviděl jeho přirozenou auru, kterou dokázal ovládat prostor, kde kde vbyskytovaly ženy. Ovšem včerejší nocí se v něm něco změnilo a touha po sdílení podobných radovánek jakoby se vytratila v nočním vánku. Když se jedna z Thorstenových milenek sápala po medvědovi, který opouštěl stan, strčil ji Bjorn zpět do chumlu kožešin a přísně se na ni zamračil s prstem přiloženým k ústům.

Venku nasál Bjorn do nosu chladný vzduch a stoupl si blízko k bratrovi tak, aby nebylo z okolní vidět, co mu ukazuje.
"Tohle jsem měl ve stanu. Máš s tím něco společného? Jestli ano, není to dobrý vtip, kdyby to viděl jarl, uřízne nám koule ještě před obědem." Bjorn si povzdechl, protože už předem věděl, že situace bude vážnější.
"Jestli jsi to nebyl Ty, obávám se, že bychom měli jarla varovat a odstranit jakákoliv nebezpečí. Možná vyhlásit výzvu k souboji, pokud je tu někdo dost odvážný, to ale necháme na jarlovi." Bjorn položil ruku svému staršímu, vyššímu a silnějšímu bratru na rozložité rameno.
"Jarl nás potřebuje, obleč se, připrav se a vyzvedni mě v mém stanu." kývl hlavou a běžel se také přichystat. Oblékl si slavnostní kožené brnění s kovovými lamelami a kroužkovou košili, husté vlasy nacpal pod přilbu s nánosníkem, u pasu si upevnil meč, na záda zavěsil tornu s dalším vybavením, sekyru a štít barvami rozpůlený na modré a bílé pole, v nichž byli zrcadlově zády k sobě vyobrazení Ódinovi krkavci, Huginn a Muninn.
Dýku se vzhkazem si zastrčil za kožené chrániče předloktí, když byl hotov, vyšel ven.

Když jsi rozhrnul plachtu Thorstenova docela prostorného stanu, chvíli Ti trvalo zorientovat se ve změti propletených lidských těl a končetin vykukujících zpoza kožešiny, využívané jako provizorní lůžko i přikrývky. Nakonec jsi dokázal identifikovat bratrovu rozlehlou, medvědu podobnou hruď, ke které se z každé strany tiskla dvě nahá ženská těla.
Alkoholem nasáklý a vydýchaný vzduch Ti dal tušit, že Thorsten měl rozhodně divokou noc.
Musel jsi do něj ještě párkrát kopnout, aby byl vůbec ochotný s bručením otevřít alespoň jedno oko a vzít tak na vědomí Tvou přítomnost. Výraz v Tvé tváři ho však dostatečně rychle probral do akce a on se okamžitě zvedl, což byla vlastnost, kterou sis na něm cenil. A podle unavených, vláčných ženských těl kolem něj jsi naznal, že tuto jeho vlastnost dnešní noc mohly ocenit i ony.
I ženy se začaly nespokojeně vrtět, když jim byl odpírán odpočinek. Jednu z nich jsi poznal, byla to jedna z těch krásných žen, které jste jako válečnou kořist přivezli ze své výpravy. Očividně si dnes v noci dokázala zlepšit své postavení. Ostatně, musel jsi uznat, že spát v Thorstenově stanu je o poznání lepší než spát v malé, nepohodlné kleci.

Thorsten se vyhrabal z kožešin, v rychlosti si obmotal kolem pasu kus látky a aniž by se Tě na cokoliv musel ptát, automaticky vzal do ruky meč a následoval Tě do chladného rána před stanem. Ocenil jsi, že si spolu můžete promluvit na čerstvém vzduchu.
„U Njörda, Bjorne, co se děje? Vypadáš, jak kdyby Ti ta Tvá krasotinka utekla bez náležitého rozloučení…“ Když se zmínil o Freyre, přeběhl Ti mráz po zádech. Tvůj bratr měl až nepříjemně přesnou vlastnost trefit se do věcí, které se staly, i do těch, které teprve přijdou, navzdory tomu, že většinu těchto věcí řekl ve vtipu. Tento jeho dar od Bohů Ti často připadal jako krutý posměšek často směřovaný na Tvůj účet.
Když si Tě však znovu pozorně prohlédl, zvážněl „Tak koho pošleme k Bohyni Hel dnes?“ přehodil si meč do ruky tak, aby mohl v případě potřeby okamžitě zaútočit. Kdybys nad tím měl čas přemýšlet, snad by Tě i dojalo, že bratr naprosto věří Tvému úsudku a pokud si to situace žádá, nepotřebuje žádné vysvětlování k tomu, aby Tě ochotně následoval do jakéhokoliv dobrodružství.

---

Vítr ševelil v korunách stromů a přinášel do vesnice klidnou vůni léta, odpočinku, smíchu a radosti z opětovného shledání. Těch pár krátkých týdnů bylo vzácných pro každého. Pro bojovníky, vesničany, rodiny, milence, bratry a sestry, matky i otce. Dokonce i jako by divá zvěř pocítila mír a radost z hojnosti, kterou Slunce přineslo. A tak každý dělal maximum pro to, aby tuto poklidnou atmosféru udržel. Veškeré její narušení se krutě trestalo…

Bjorn si opatrně užíval každý okamžik s Freyre, protože její společnost byla vyjímečná. Na výpravách i při každém návratu do své domoviny si našel ženu, se kterou strávil nějaký čas, ale nikdy to nebylo ani zdaleka takové, jako toto zvláštní souznění, které zažíval. Dokonce i kvůli ní vynechal hostinu s jarlem. Je tohle snad láska? pomyslel si a při této myšlence mu jemný svit noční oblohy na tváři načrtnul zvláštní úsměv. Chvíli si představoval, že by se konečně usadil, pokud by mu to jarl dovolil, a založil rodinu, se kterou by mohl být, protože nestál o to být otcem, který je většinu roku na výpravách a když se na zimu vrací, je z něj pro děti cizí muž. Viděl zármutek u ostatních bojovníků až příliš často, byť si to nikdo z nich nepřipouštěl. Taková byla prostě služba bohům, která přinášela zase jiné odměny.

Když se s Freyre loučili, věděl Bjorn, že se nevidí naposled. Bohové je svedli dohromady a svázali poutem, které není dobré brát na lehkou váhu. Když dívka odešla, Bjorn stál chvíli tiše uprostřed nočního chladu a tiše se pomodlil k Freye, kterou si kvůli podobě jména vybral za patronku dnešní noci a vztahu, který při ní vznikl.
Jak krásný byl takto strávený čas, o to nepříjemnější bylo následné probuzení. Bjorn vyskočil z lůžka, nechal ostatní věci tak, jak jsou, popadl pouze vzkaz i s nožem a vyběhl ze svého stanu k místům, kde probíhala hostina. Uprostřed cesty se však zastavil, prvotní hněv a strach v žilách polevily a myšlenky se rozběhli v jeho hlavě. Může to být past, nebo také nedorozumění, nebo dokonce hloupý žert. Při této myšlence mu na mysl přišel jeho starší bratr Thorsten a vyrazil nejdříve k jeho stanu. Pokud to byla nějaká hra, on je jediný, kdo by si ji k Bjornovi dovolil. A pokud se jedná o vážnou záležitost, bude mít raději bratra po svém boku. Rozhrnul plachty jeho stanu a zvolal, "bratře? Thorstrene?"

Dlouho do noci jste zůstali v objetí jeden druhého, užívali si svou společnost a výbuch pocitů, které ve vás ty jediné dva polibky vyvolali. Ačkoliv jste to ani jeden neřekli nahlas, už jen intenzita toho polibku vás oba vyvedla natolik z míry, že jste se v němé shodě ani jeden nepokusili zajít dále, i když ještě v jarlově stanu to vypadalo, že oba chcete. A tak jste většinu noci strávili převážně snahou zklidnit své bušící srdce a urovnat si v tiché společnost toho druhého své myšlenky.
Jedno ovšem bylo jisté. Už teď máš pocit, že kdyby bylo jen na Tobě, vaše propletené ruce bys nejraději nikdy nerozpletl.
Když jste se k ránu v tichu vedle sebe vraceli zpět do vesnice, těsně předtím, než se vaše cesty oddělily, jste se k sobě znovu otočili. Pohled, který jste si navzájem věnovali, byl tak důvěrný, že bys přísahal, že oba můžete nahlédnout až do největších hlubin duše toho druhého.
V poslední vteřině, než se k Tobě Freyre otočí zády a uteče beze slova pryč, máš pocit, že jsi na jejím obličeji na vteřinu zahlédl záchvěv strachu. Než ji však stačíš zadržet, proplete se v úzkých uličkách a je pryč.
Při usínání si uvědomíš, že celý dnešní večer se vyvinul úplně jinak, než jak jsi předpokládal. Oba dva jste do vaší večerní procházky byli sdílní a vypadalo to, že byste si mohli o vašich životech, snech i myšlenkách povídat klidně všechny nadcházející dlouhé zimní noci. Přesto jste po polibku mluvili už jen zřídka a oba jste se v tichu, bok po boku, snažili zjistit, co -a jestli vůbec něco- se dnešní nocí na vašich životech změní.

Když ses nad ránem probudil ve své posteli, chvíli jsi přemýšlel, jestli celý včerejší den nebyl jen dlouhý, intenzivní sen. Přesto bys přísahal, že si stále dokážeš vybavit chuť Freyreiných rtů a jejich dotek na těch Tvých. Znovu v hrudi ucítíš stejný žár, jako včera v noci.
Tvé smysly se však po probuzení konečně zcela vzpamatují a Tobě zatrne. Někdo byl v Tvém pokoji, když jsi spal. Tvé domněnky vzápětí potvrdí i to, že na rámu postele najdeš obyčejným nožem připevněný lístek, na kterém stojí napsané varování:

Tvůj Jarl je v ohrožení, pokusí se ho odstranit.

Vzkaz je napsaný nejspíš v rychlosti, písmo Ti nepřijde nijak povědomé.