Bitva o hrad d´ Emploi (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Jemný vánek se opřel kapitánovi posledního vojenského oddílu do drsné, vousaté tváře.
"Připravte se na další vlnu útoku," řekl kapitán znaveným hlasem a tasil meč, už tak dost špinavý od krve nepřátel, které pobil kvůli králi, kvůli svému králi, kterého ctí a miluje.
Stáli na hradbách zpustlého hradu, který skýtal jejich jediné útočiště. Stáli tam, on a jeho oddíl mužů, mužů, kteří by pro něj obětovali vlastní život.
"Kapitáne? Už přicházejí," řekl mladík v kroužkové zbroji, kterému nemohlo být více než 17 let. Z lesa naproti hradu to zadunělo válečnými bubny, tak hlubokými, že by probudily i mrtvé.
"Lučištníci na hradby, šermíři na svá místa!" řekl kapitán úplně jiným hlasem než předtím, hlasem silným a plným sebevědomí. Vojáci jako by to nacvičovali milionkrát, stoupli si na svá místa, to teď bylo ze všeho nejdůležitější - udržet pozice. Mezi tím z temného lesa vyběhly bytosti, jak medvědi vypadali a řev šílený vydávali. K bráně utíkali jak šelmy řítící se na svou kořist. Já jsem stál za bránou, útroby se mi svíraly při jejich divokém řevu, srdce se mi rozbušilo, jako by na mě sahala sama smrt, která mě už chce do svých spárů, smysly se mi zbystřily, slyšel jsem každý nepatrný zvuk, slyšel jsem jak čmelák poletuje nade mnou, slyšel jsem šustění trávy, která se ohýbá ve větru. Pak jsem uslyšel náraz jak horda nepřátel narazila svou silou do brány, už tak ztrouchnivělé, že by ji balvan z katapultu protrhl jak papír. A znovu náraz, v bráně už to zlověstně zakřupalo.
"To je můj konec," Zašeptal jsem a pevněji sevřel jílec svého meče. "Bože dej mi sílu…" zaznívalo mezi řadami bojovníků, kteří prosili boha o to, aby když zemřou, mohli s ním být dneska za nebeskou branou a užívat si svého posmrtného života. Brána se rozletěla jako když fouknete do listí. “Do útoku! “
Zaznělo z kapitánových úst jako řev lvího samce. Muži pozdvihnuli meče a s bojovým pokřikem se střetly dva oddíly bojovníků. Bušení do štítů a mečů znělo jako když kapky bubnují do okna silněji a silněji. Můj meč, dokola jsem cítil jak do něčeho narazil, do něčeho měkkého, někdy do něčeho tvrdého, jako bych nevnímal čas a na místo muže, kterého jsem zabil se objevil další voják. Řady neměly konce, pomalu se rozjasňovalo, když jsme zabili poslední skupinu vojáků. Bohužel i naši padlí vojáci museli na hromadu spolu s nepřáteli, abychom jejich těla spálili. Štiplavý mastný kouř prosakoval mým oblečením. Zvedal se mi žaludek při pomyšlení, koho tu vlastně cítím.
"Pane bože, proč…" naříkali vojáci nad svými padlýmy druhy. Zbytek dne jsme odklízeli raněné a opevňovali hrad, který byl teď naše jediné útočiště.
"Dávejte ty bedny sem! Nanoste ta těla támhle," znělo celý den, když jsme konali práci, kterou nám kapitán zadal. K večeru jsme ostražitě hlídali, nikdo nemohl spát ani mluvit, všude vládla tichá atmosféra, ale i napjatá atmosféra, plná očekávání dalšího útoku. A znova jsme uslyšeli "ty" bubny, které ohlašovaly příchod našich obávaných nepřátel.
"Všichni na svá místa!" zvolal kapitán a všichni na jeho povel ihned zareagovali, vytasili meče a očekávali konečný souboj na život a na smrt. "Muži s kopím dopředu, lučištníci za ně!" zareagoval kapitán, když zpozoroval, že se k nám blíží jezdci místo pěšáků. Jak řekl, tak jsme udělali, jelikož jsem byl lepší lučištník, než kopiník, postavil jsem se za ně.
"Napnout tětivy!" poručil nám kapitán a tak jsme provedli.Když už byli jezdci pár metrů od nás, kapitán zvolal: “Pal!“
Vzduchem zasvištěly šípy, když letěly přímo do řad jezdců. S potěšením jsme sledovali, jak jezdci krotí své poraněné koně, toho zmatku jsme využili a obklíčili jsme je. Jezdci neměli na vybranou, buďto se nám vzdát nebo zemřít, ale jakmile jsem jim to chtěli navrhnout, uslyšeli jsme znovu bubny a ty samé.
"Co to je? Padli jsme do léčky," ozývalo se z našich řad.
Někteří muži zbaběle utekli do hradu a někteří zůstali stát a sledovali jak se před lesem kupí vojáci.
"To je naše smrt,“ zašeptal jsem a po tváři se mi skutálely slzy. "Nebojte se mí vojáci, oni jsou jen barbaři, kteří válčí jen tak pro radost, ale my válčíme za někoho, za našeho krále za naše děti a ženy, kterým se můžeme vracet!"
Ihned se mi v mysli rozjasnilo.
"Kapitán má pravdu, jsou to jen bezduché příšery, my máme za co bojovat."
Proslov okamžitě sešikoval vojáky, za hlasitým výkřikem jsme se rozeběhli proti nepříteli. Cítil jsem se jako by pro mě neexistovala žádná překážka. S hlasitým výkřikem jsem sekal a bodal, když už mi ubývalo síly, vzpomněl jsem si na kapitánův proslov, který mi načerpal síly k boji. Nepřátelé se stahovali a my jsme jasně měli převahu, s poslední salvou šípů všechno utichlo.
"Vyhráli jsme! Jo vyhráli jsme! To jsme jim to natřeli!"
Veselí rázem utichlo, když jsme viděl našeho kapitána na zemi s kopím v břiše.
"Kapitáne!" vykřikl jsem automaticky a vyrazil jsem ke kapitánovi. "Výborně... hoši... jsem... jsem na vás pyšný... ty..." ukázal na mě. "Předávám ti... velení..." kapitán utichl navždy.
Viděl jsem jak svýma mrtvýma, skelnýma očima díval kam si do dálky. "Ano... pane..." zořekl jsem skrz zaťaté zuby a zavřel jsem kapitánovi oči.
"Předal mi velení," řekl jsem každému koho jsem potkal, když jsem odnášel kapitánovo tělo. Někdo přikývl, někdo si odfrknul, ale jinak s tím neměl nikdo problém. Večer jsme udělali kapitánovi pohřeb.
"Byl to dobrý voják a člověk," vypadlo mi s pusy to co jsem chtěl říct od té doby co kapitán umřel.
Dalšího rána se můj oddíl sbalil a vyrazili jsme domů, kde na nás čekají naše rodiny, pro které jsme tady nasazovali životy.