Deformace povoláním (1. strana) | Články - Aragorn.cz

…

Nedůvěřivě přelétla pohledem ostří.
Nůž párkrát protočila v ruce.
Nespokojeně našpulila rty.
Byl špatně vyvážený.
A rukojeť příliš masivní.
Špatně se držel.
„Hm,“ zamručela.
Obrátila svoji pozornost ke stolu.
Ještě se hýbal. Koulel očima, naprázdno otevíral ústa. Zoufale se snažil nadechnout.
„Je mi to líto, Arnolde,“ vydechla vzápětí. „Ale musí to tak být.“
Napřáhla se.
Nůž tiše prořízl vzduch.
Kůži.
Svaly.
Kosti.
Hlava dopadla s mlasknutím na zem.
Po stole se rozlila krev.
Ostří vzápětí proniklo břišní dutinou.
Ruce rvaly ven střeva. Játra. Ledviny. Žaludek. Srd…
„Aby to Simon ojebal!“
Praskla jí žluč. Zase!
Mrskla nůž mezi zbytky kapra.
Krev se rozstříkla na všechny strany.
Vánoce neměla ráda.
Dveře za jejími zády se s vrznutím otevřely.
Úzkou škvírou se protáhly prsty. Škvíra se zvětšila. A prsty následovala hlava.
V kuchyni náhle bylo příliš zrzavo.
„Kdo vyhrává?“
Poraženecky se nahrbila. „Chmm.“
Místnost naplnil tichý nakažlivý smích. „Takže kapr.“
Vánoce nenáviděla.
„Ale no tak, usměj se, nebo ti to zůstane!“ veselý hlas Parthenie se odrážel od stěn. „Zavolám Simona, pomůže ti.“
Prudce se otočila. Namířila na ni nožem. Ze špičky dramaticky spadla kapka krve. „Jen přes jeho mrtvolu!“
Smál by se jí ještě… Ne. Nikdy by se nepřestal smát.
Svěsila ruce podél boků.
Dlouze vydechla.
Nůž otřela do zástěry plné krvavých šmouh.
„Zvládnu to sama,“ dodala upjatě.
„No dobře,“ zachichotala se zrzka. „Ale až tě to mrzoutství přejde, tak přijď. Simon zdobí stromek!“
V ten okamžik byla vděčná za kapra.
Vrátila se ke zbytkům Arnolda.
Jedinému důkazům té ohavné brutální vraždy.
Povzdechla si.
Shrnula vnitřnosti do vědra.
Šplouchlo to.
A dala se do porcování.
Trocha žluči ještě nikoho nezabila, ne?
V duchu si představila ty výrazy.
Začala si hvízdat.
Pohledem zašvidrala ke kádi s vodou.
„Nebojte, kluci.“
Kusem hadru setřela krev ze stolu.
„I na vás dojde.“

…

Cinkot příborů o talíře.
Mlaskání.
Rozpačité odkašlávání.
Dávení se.
Dutá rána.
Kost na svátečním ubruse.
„Jak jsi je zabila?“ ozval se Sigilius.
Překvapeně k němu vzhlédla. Jeho vlasy měly stejnou barvu jako řeznická zástěra, když skončila.
Pokrčila rameny. „Dekapitace.“
„Žádné kuchání zaživa?“
Přísahala by, že zněl zklamaně.
Od černovlásky sedící vedle si vysloužil zhrozený výraz.
Potřásla hlavou.
Vyvrhnout za živa člověka? Žádný problém. Kapra? ‚Ty vrahu!‘
„Měla sis s ním nejdřív promluvit. Vykuchal by se pak sám. Dobrovolně,“ zachechtal se dlouhán.
Zamračila se.
„Kuní tlamo.“
„Rosomáčí ksichte.“
Zrzka zaúpěla.
„Simone, Alessie!“
Sigilius přemýšlivě dožvýkal další sousto. „Stačilo by dýkou přerušit míchu.“
„Nebo palicí, doprostřed čela,“ ozvala se černovláska s fialkovýma očima. „A co oběšení?“
„Jak chceš, proboha, oběsit kapra, Sell?“ povytáhla albína obočí.
Při tom slově se Simon zakuckal.
„Za žábry?“ navrhl nevinně Sigilius.
„Chce to použít garotu,“ poznamenal zakuklenec na konci stolu.
Brunetka jménem Tibe po jeho levici se zahleděla na kus bílého masa na vidličce. „Co vykrvení? Prý je pak lepší maso.“
„Naražení na kůl.“
„Uvaření.“
„Roz…“
Parthenie rázně praštila pěstí do stolu.
Talíře nadskočily.
Skupinka vrahů k ní překvapeně natočila hlavy.
„A dost, lidi, aspoň u večeře! A při rozbalování dárků nechci slyšet nic o tom, jak se dá stuhou uškrtit člověk! Nebo kapr!“
A tak ti nejobávanější zabijáci tohoto věku zmlkli.
Rozpačitě sklopili hlavy zpět k jídlu.
Albína si odkašlala. Zvedla pohár.
„Tak šťastný a krvavý!“

…

Prudce rozevřela oči.
Přerývaně dýchala.
Chvíli jen tak třeštila pohled na zeď před sebou.
„Už nikdy s ním nebudu pít!“ zavyla.
Převrátila se na bok.
A spala dál.