Pracovník callcentra (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Znáte ten pocit, kdy sedíte na pracovním místě, svět kolem vás ubíhá jako jako proud studeného medu a vaše myšlenky jsou na úrovni ryze duchovního hloubání?
„...vaše služby stojí za pěkný hovno, máte drahý poplatky a dřete z lidí prachy...“
Takový ten stav, kdy do poháru dopadají poslední kapky, které zapříčiní, že se obsah rozlije a nadělá neskutečnou škodu?
„...už teď musím platit tolik účtů a teď k tomu ještě vy s těmahle kecama, měl by jste se stydět! Já musím platit daně...“
Vždycky jsem přemýšlel, kolik toho dokáže jeden člověk snést. Pracuji tu už několik let a dnes konečně docházím k pocitu poznání. Lidi jsou jen neuvěřitelně naštvaná cháska, která si místo zamýšlení se nad sebou svlaží vztek na prvním, kdo se jim naskytne.
„...styďte se, s takovouhle byste si neměl říkat ani člověk! Je mi z vás na blití! Styďte se! Sbohem! tůt... tůt...“
Člověk? Ale já jsem taky člověk. Mezi mnou a tebou není nejmenší rozdíl. Jsem taky člověk, mám svoje emoce, touhy. Pracuju stejně jako ty, dělám práci, která je mizerně placená. Sedím tu od osmi do osmi a každý den musím poslouchat jaký jsem špatný, protože dělám svou práci. Platím účty stejně jako ty nebo kdokoliv jiný. Má banka mě odírá stejně jako tebe. A jediné, co si z toho odnesu, je tvoje nadávání mi do nelidí? Že ti je ze mě na blití? Mám divný pocit, jako kdyby cukalo v oku. Najednou mi přijde všechno takové jednoduché. Když si mohou všichni vybíjet zlost na mně, mohu si i já vybíjet zlost na nich? S nepřítomným výrazem si uvědomuju, jak je všechno vlastně jednoduché. Chvíli sedím a nepřítomně koukám na kartu zákazníka.
V hlavě mi zní monotónní zvonění. „Tůt... tůt...“
Vstávám ze židle a odcházím. Sluchátko vypadne z přístroje, ale toho si nevšímám. Supervizor mě zastavuje.
„Kam jdeš člověče?“
„Musím si něco vyřídit,“ odpovídám mu.
„Ale ještě nemáš pauzu,“ oponuje mi.
To už ale otevírám dveře a odcházím. Jdu rovnou na vlakové nádraží. Cestou si koupím koblihu a ledovej čaj. Mám rád koblihy a ledovej čaj, ladí k sobě takovou zvláštní kompozicí. Nastupuju na vlak a jedu směr Praha-Plzeň. Cesta není dlouhá a já se kochám krajinou. V uších mi zní monotónní zvonění. „Tůt... tůt...“ 

Konečně dorážím na místo. Dům jsem našel rychle. Zvoním a otevírá mi žena.
„Je tu pan Novák?“ ptám se.
Žena na mě hledí s podivem, proč že mám sluchátka na hlavě.
„Manžel není doma, šel na nákup...“
Omluvím se a jdu počkat do parku.
V uších mi zní monotónní zvonění. „Tůt...tůt...“
Čas nadešel a já znovu kráčím k domu. Zvoním a otevírá muž.
„Dobrý den, jste pan Novák?“ otáži se.
„My se známe?“ odpoví pán otázkou.
„Možná trochu, měl by jste chvíli čas...?“
V uších mi zní monotónní křik...
Když jsem jeho hlavu konečně rozbil o dlaždice, cítil jsem se trochu lépe. Tak nějak svobodně a vybitě. Také přijela policie. S želízky na rukou teď sedím na zadním sedadle a hledím ven. Je šest hodin večer, klidná ulice. V kaluži krve leží sluchátko s mikrofónem. V uších mi zní ticho...

Pracovníci callcentra jsou lidi jako vy. Mají své starosti, své problémy, stejně jako vy. Jejich práce stojí za houby a navíc je mizerně placená. V mnoha případech navíc nemají s firmou, pro kterou volají, skoro nic společného.

Až příště budete křičet na někoho, kdo vám volá s nabídkou od vaší banky, zamyslete se nad tím, že na tom může být dokonce hůř než vy. A pokud se i přesto rozhodnete na něj ječet... uvědomte si, že ví, kde bydlíte...