Deník zombíka IV: Jahodovou, nebo pistáciovou? (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Nadávky, kterými jsem asi devatenáctiletého necromancera/začátečníka počastoval, jsem musel vytáhnout až odněkud z paty. Ale bohužel jim nerozuměl, zatím se neučil pochopit mnohovýznamové agrr a po úvodních, logicky znějících nadávkách jsem přešel do mateřštiny.

„Zmlkni, zelenej!“ Přikázal mi v polovině spílání a i když nerozeznal slova, rozeznal význam. Zmlkl jsem, co jinýho jsem taky mohl.

„Hele, kdyby to šlo, vrátím to zpátky, jo? Jenže tu knihu už nemám a bez ní se to nepodaří. A sám jsi jistě viděl, jak to teď vypadá tam venku. To není nic pro holčičky, co prodávají sušenky. Jo, ještě musíme vzít tohle.“ Hrábl pod stůl a vytáhl páčidlo. Chvíli pozoroval zahnutou část v úrovni svých očí a potom mu pohled sklouzl na mě. „Zajímalo by mě, jak se jmenuješ.“ Evžen. „A jaký je tvůj příběh.“ To nechceš vědět, věř mi. „A vůbec, co všechno si po své změně udělal.“ Á tak, poflakoval jsem se, upír sem, upír tam a tak. „Mozky!“ Přesně!

„No, máme všechno, pro co jsme přišli? Výborně, takže bychom mohli vyrazit!“ Zvedl se rázně ze židle, kam se po mých nadávkách posadil, a vyrazil ke dveřím. „Pojď za mnou.“ Poručil mi a já šel. Pořád jsem z hlavy nemohl vytlačit myšlenku „takjdutakjdutakjdutakjdu“ a snažil se přesvědčit sám sebe, že poté, co jsem zvládl sežrat kohouta, zvládnu všechno a z tohohle se dotanu. Jé, červ lezoucí z mý ruk. Ne, zapomeň konečně na to, tohle jsme si vyříkali! Růžovej slon, růžovej slon, mysli na růžového slona... ani podruhé mi to nepomohlo. Utěšuju se tím, že jsou bílkoviny potřeba. Ale je to slabá náplast.

Před vchodovými dveřmi se Mauricius otočil a mé tělo s sebou automaticky poskočilo, aby se mu dostalo za záda. Co to? Jakoby to nestačilo, jakmile zamkl, poskočil jsem zpátky. Ohlédl se a otočil se, já zase skočil jako čertík na pružince, až se mi tukový záhyby rozhýbaly.

„Aha, promiň.“ Rozesmál se mladý opravář deštníků. „Já zapomněl. Pojď se mnou, né pojď za mnou. Jsi taky nemehlo.“ A s tichým chechtotem vyrazil na ulici. Zajímalo by mne, kolik už zombíků ve svých službách zabil.

Jak jsem si myslel a jak jsem předpokládal, šel po ulici naprosto bezstarostně a já mu nešťastně klusal v patách. Byla hluboká noc, šakali už dávno dali pac a pusu a teď byli venku jenom spolumozci anebo šílenci. A někteří se koncentrovali na jedno místo.

„Hele, zelenej. Řekni mozky.“

„Mozkyagr!" Bože, tak jeho posloucháš na slovo, ale vlastní svědomí ne? To se od tvý proměny moc nezměnilo, co?

„Proč ti jde mozky, ale už né třeba o morek, nebo vnitřnosti?“ Já nevííím...rozplakal jsem se uvnitř hlavy. Kdybych to věděl, tak bych tu neseděl. „Agr.“ Mladíka to zjevně potěšilo. Jak by né, komunikace se zombíkem, to je jako komunikace s kočkou. Víte, že vám odpovídá, ale stejně nikdy nepochopíte, na co myslí. Meow.

Být zombíkem mi zjevně přináší samé nevýhody. Žádná romantická situace se zombicí, žádné výhry nad pořádnými hrdiny, být zeleným mozkem znamená vlastně jenom pořád chodit a chodit a občas se na něco vrhnout. Zombíci vlastně rozdělují svět velmi snadno. Na něco, co mohou sežrat, na něco, co mohou znásilnit a kameny. I když je pravda, že u toho druhého by se našel jistý, ehm, problém. Nebudu o tom mluvit., ne v přítomnosti mladistvého.

A aby toho nebylo málo, nějak mě svědily přišité ruce. Nemohu upřít necromancerovi jistý půvab při propichování mrtvého masa, ale ty jeho nadávky, věčné komentování, vymlouvání, a přitom to mohl být tak chytrý kluk. Ale jestli s ním jdu já, dlouho nepřežije. A já měl hlad, útok na kolonu, ve které exceloval zrzavý čaroděj, mě příliš vyčerpal a potřeboval jsem doplnit zásoby. Říkejte si co chcete, ale já nechci umřít hlady.

Zamířili jsme po ulici podobné kopii té, kterou jsem měl před vlastním domem. Přerostlé neudržované předzahrádky, prkny zatlučená okna, smetí v okapech. Byli jsme na okraji města, řekl bych, že kromě nás a Mauriciovy šílené matičky tu v okolí nikdo nebyl. Proto taky vyrazil hlouběji do centra a našel mě. A teď v něm převládl vědecký instinkt a chtěl mi dát hlas. Nebo spíš, elektronickou pumpičku, která mi rozbrní hlasivky. Kdybych alespoň věděl, že dokážu správně artikulovat...

Nepoužívali jsme auta, necromancer si nadhodil batoh a zkontroloval můj, podstatně větší, jak drží na zádech. Držel, se skobama zachycenýma zezadu za má žebra. Ani to netahalo, bylo to podobně těžké jako lopata, která tvořila provizorní kyrys na mým hrudníku.

Zamířili jsme do spleti menších uliček a přes mírnou vegetaci prorazili na křižovatku, kde byla auta poskládaná v kruhu jako husitská vozová hradba. I když oni asi neměli pneumatiky a osvěžovače vzduchu. Další barikáda, která ničemu nepomohla, spolumozci se tudy prohnali jako terpentýn nemocným oslem a ti poslední ohlodali i kosti, které po mrtvých zůstali. Mauricius ignoroval poházené zbraně, jenom si prohlédl auta a některé neporušené kufry a nakonec si vzal pěkný nůž, který vetknul za opasek. Jak jsem si všiml, jinak ozbrojený nebyl.

Přelezl vozy a tady se ukázal můj další problém. Noha, o kterou jsem kdysi přišel a kterou jsem si musel znovu přišít, přestala poslouchat a já při škrábání na kapotu, aby můj pán tfuj tfuj tfuj neodešel moc daleko beze mne, upadl a skutálel se na zem. Pro normálního člověka věc jednoduchá, pro našince problém. Trvalo mi pět minut, kdy adolescent vedle mě klepal v rytmu a se založenýma rukama botaskou, než jsem se vydrápal do vzpřímeného polohy. A že to byla práce, cítil jsem se jako těhotná želva.

No, naštěstí se toto neštěstí stalo minulostí a my šli dál. Potkali jsme dokonce i pár zombíků, muž a žena, kteří vyhublí jen tak postávali a nejednali nějak agresivně. Pohoda, měli jsme šanci projítagr. Dokud...

Z neznámo kam, přesněji z malé zdi spojující dvě bytovky napravo od nás, ale mé tlusté já si toho nevšimlo, že ano, idiote, seskočila mladá čiperná holka na zem, tak dvaadvacet let, kyprá na těch správných místech a oblečená jen v těch opravdu nejnutnějších latexových hadřících, se zařinčením tasila ze zádového pouzdra katanu a dvěma přesnými rozmachy usekala spolumozkům hlavy, že ani nestihl říct agr. Mauricius zrudl tak, že jeho pupínky zbělely, a začal rychleji polykat. Já jenom klidně čekal, zatím si nás nevšimla. Zhnuseně si prohlížela břit čepele z jedné a druhé strany a nakonec si povzdechla jako člověk, který jednu a tu samou věc musel dělat mnohokrát za sebou. Z kapsy vytáhla brousek, klekla si na jedno koleno a začala katanu s urputností přebrušovat.

Mauricius přešlápl a ujela mu noha na štěrku. Dívka bystře vzhlédla, v lahvově zelených očích se zlobně zablesklo, vrhla se do kotoulu, vyskočila a než jí v tom mohl kluk zabránit nebo vydat nějaký příkaz, plynulým pohybem obou rukou mi usekla hlavu.

Myslel jsem, že jsem oči zavřel navždy, ale potom mý uši zaslechly zvuky. Ty se nedaly splést, zněly jako hádka a podobně jsem se dohadoval se svou ženou, dokud žila. Budiž ji ten bagr lehký. Teď to znělo asi takto.

„Hele, já nevěděla, že je to tvůj zombík.“ Tvůj? „To mě nezajímá, viděla jsem ho za tebou tak jsem reagovala.“
„Aha, jasně, ale nemyslíš, že si alespoň zasloužím omluvu, když jsi mě tak vyděsila?“
„Buď rád, že to byl planý poplach. To já si zasloužím omluvu, víš jak často musím ten pitomej krám přebrušovat?“
„Já tady chodím už pěkně dlouho a umím se o sebe postarat!“
„Jo? Fakt? To bych chtěla vidět. Už jen proto, že si ani neumíš zavázat tkaničky.“
„To je schválně.“
„Když to tak je, proč rudneš?“
„Já, já...“
„A vysvětli mi, proč si někdo tak chytrej jako ty už dávno neostříhal takový pačesy?“
„Jako to je účes a...“
„Bydlíš ještě u své maminky, co?“
„Svým způsobem jo, ale...“
„Skvělé. Vážně skvělé. Potkala jsem kluka, za kterým chodí zombík jako pes a víš co? Ani se tomu nedivím. Jenom mi připadá divný, že jsi alespoň nic neřekl, když jsi mě viděl, nebo jsi mě ani nepomohl s tam těma dvěma? Hm? Jenom ses díval, srabe.“
„Promiň, já jsem jenom viděl, že to zvládáš tak jsem ti do toho nechtěl kecat.“
„Aha, pán nechtěl.“
„Promiň.“ Kluk se poškrábal na bradě a snažil se dívat kamkoliv, jen né na ni.“ Otevřel jsem oči a viděl své tělo ležet o dva metry dál, než byly mý zuby. A pak jsem se musel usmát, když jsem viděl jejich výrazy. Ženy vždy dostanou, co chtějí a Mauricius byl v háji. Ať už ve chvíli, kdy se jí podíval na víc než velký kus odhaleného poprsí, anebo proto, že pozvedla meč, podržela mu ho pod krkem a sladce ho požádala, aby předvedl, co má v batohu. Ach, ženy. Povzdechl jsem si.
Ale než došlo k něčemu, co by někoho stálo další hlavu, v dálce se ozval podivný zvuk, který se sem vůbec nehodil. Zněl jako, jako, já nevím, jako něco, co jsem kdysi znal a co vábí děti do pekel. A co mají rádi dospělí a co jem měl rád i já, ale teď, když to Mauricius zaslechl, rozklepal se jako osika, začal se rozhlížet kolem sebe a potom se zakvílením padl na kolena. Složil se skoro jako zavírací nůž, holka sklonila zbraň a podezřívavě si ho prohlédla.
„Co to je?“ Zvedla obočí, zatímco si necromancer zakrýval oči a dělal, že tu není. „Co to je?“ Sklonila se naštvaně a zacloumala s ním. Něco zašeptal. „Co to plácáš?“ Zakřičela. Zašeptal odpověď znovu a tentokrát slyšela jasně. Narovnala se a nedůvěřivé ušklíbla. „Cože? Zlí zmrzlináři?“