Dítě (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Večer:

  Uložila Dítě do postýlky a přikryla ho peřinkou. Chvíli spokojeně pozorovala jak spí a pak šla do kuchyně. Teď už se neprobudí, a i kdyby, vždycky bude připravená přispěchat a pochovat ho. Umyla nádobí a připravila si k večeři vajíčka s celozrnným chlebem. Vejce už neměla minimálně dva týdny... Usadila se k novinám a při jídle je skoro celé přečetla, potom po sobě opláchla talíř a postavila se před zrcadlo v koupelně. Přejížděla pohledem svůj obličej - vážně už by se sebou měla něco udělat. Práce kolem Dítěte jí poslední dobou zabírala veškerý čas. Takhle by se Michelovi nelíbila... 

  Opláchla si obličej, pak si umyla tělo a vlasy a vyfénovala je do nadýchaného účesu. Jako Marylin Monroe, napadlo ji. Pod záplavou blond kadeří ale vynikaly tmavé kruhy pod očima. Vyhrabala ve skříni krabičku s líčidly a tmavá místa důkladně zakryla make-upem. Zaběhla k postýlce, ale Dítě stále spalo. Vrátila se do koupelny. Make-up jí ubral minimálně šest let. Přepudrovala si obličej a oční víčka poprášila tmavým stínem. Celé líčení doplnila řasenkou a světlým leskem na rty. Ano, teď je to doko... 

   Z ložnice zaslechla pláč. Doběhla tam a vzala dítě do náruče. Aha, vypadl mu dudlík. Po pár minutách už bylo zase ticho. Vrátila se do koupelny a prohlížela si samu sebe v zrcadle. Dokonalé. Vypadala skoro jako na střední. Potichu ze skříně v ložnici vyndala krátké černé šaty a oblékla si je. Najednou měla chuť někam jít. Co měla Dítě, nebyla nikde, kromě občasných nákupů. Její chuť byla čím dál tím větší, najedou každou vteřinou přerůstala v něco, co nešlo ovládnout. Neměla by nikam chodit... Zašla se podívat na Dítě. Klidně spalo a nezdálo se, že by se v příštích dvou hodinách mělo probudit. A ona navíc nějak podvědomě věděla, že se neprobudí. Ne. 

   Sjela výtahem ze čtrnáctého patra a taxíkem dojela do jednoho z klubů v centru města. Jmenoval se Ex-Art. Vždycky se jí líbilo, jak tam bylo všechno nablýskané a zářivé a líbilo se jí i jeho jméno. Najednou si připadala úplně jinak. Sedla si na bar a rozhlédla se. Přímo naproti ní seděl mladý muž. Měl bílou košili, pod ní stříbrný řetízek a tmavé vlasy. Objednala si šampaňské - měla pocit, že by měla něco oslavit. Ne - měla pocit že bude jednou oslavovat tenhle den. Minimálně na něj nikdy nezapomene. Jednu sklenku poslala i tomu muži.  Zahleděl se jejím směrem - měl docela hezké oči a zajímavé ruce. Usmála se. Chvíli vypadal trochu zmateně. Ale napil se. To bylo dobré znamení. Poslala mu ještě jednu a narovnala se, aby na ni měl lepší výhled. Jako kdysi... Vzpoměla si na Michela - jenom dva měsíce a tolik se toho změnilo. Chvíli ještě pozorovala dění v baru a potom napsala krátký vzkaz na lístek a poslala ho muži po barmance. Barmanka byla mladší než ona a měla také bílou košili. Když se sklonila, aby umyla sklenky, bylo vidět, že má černou podprsenku. Za chvilku přinesla odpověď. Na lístku bylo jediné slovo navíc. 

Ano.

  Ta žena se jmenovala Maria, nebo jak. Zastrčila si lístek do kabelky. Když vstala, bylo vidět, že je mladá. Mohlo jí být tak dvacet pět, možná dvacet sedm. Moje odpověď ji zřejmě uspokojila. Zaplatila za nás šampaňské a královsky mi pokynula, abych ji následoval. Zajímalo mě, co bude dál, protože takovéhle ženy nepotkáváte každý den. Každopádně v ní ale bylo něco vzrušujícího a trochu děsivého. 

  "Pojedeme mým autem, hm?" zeptal jsem se. Zřejmě zapomněla že jsem pil, nebo jí to bylo jedno, nevím. Napadlo mě jestli není němá. Docela by to k ní sedělo. Klidně si sedla na místo spolujezdce, připoutala se a zadívala se na mě. Naklonila hlavu ke straně.  Docela klidně bych ji teď mohl znásilnit, a z úvah, jestli by jí to vadilo nebo ne, mě vytrhl její hlas. 

  "Tady doprava. Stůj." 

  Jakmile jsem zastavil, vystoupila. Popojel jsem, zaparkoval, zamkl auto a rozhlédl se. Byla pryč. Málem už jsem nastupoval, že odjedu, když jsem si jí všiml. Čekala na mě ve vchodu jednoho z těch vysokých domů. Vydal jsem se za ní a skoro jsem k ní došel, když se otočila a zmizela uvnitř. Nechala pootevřené vchodové dveře, jenom na kousek. A na dveřích výtahu, který už byl na cestě nahoru, jsem našel přilepený lístek s číslem. Čtrnáct. Tak jo.

  Maria vešla do bytu a její kroky vedly jako první k dětské postýlce. Dítě se nehýbalo. Díky bohu... Peskovala se, že si mohla jenom dovolit od něj takhle odejít. Pohladila ho po tváři a zdálo se jí, že se trošku zavrtělo. Radši od něj šla pryč, bylo koneckonců dobře, že spí. Zaslechla na chodbě kroky. Tahle hra bude mít ještě pokračování. Otevřela dveře od bytu a pokynula tápajícímu muži. Dovedla ho až do kuchyně, která byla teď až úpravně čistá. "Víno?" nabídla mu. Neodmítl. Nalila oběma sklenky a posadila se ke stolu naproti němu. Napadlo ji že tu nikdy nikoho neměla. A už vůbec ne takhle - znala ho asi půl hodiny a vlastně neznala. Ale měl hezké oči a zajímavé ruce. Jednu z těch rukou vzala a obrátila dlaní vzhůru.

  "Jste nervózní."

  "Nevím, co mám teď očekávat." 

  "Napsal jste, že ano."

  "Ale na lístku nic o vínu nebylo."

  "Berte ho tedy jako něco navíc..."

  Dopila sklenku a postavila se před něj. Beze spěchu si začala rozepínat šaty - šlo to snadno, kdysi si je koupila právě proto, že měly zapínání vpředu. Vstal. Stál teď těsně před ní. 

  "Něco nečekaného a impulzívního, že ano?" zašeptal slova ze vzkazu, který teď ležel v kabelce. Místo odpovědi ho políbila a její prsty vyhledaly knoflíčky jeho košile. Beze spěchu je začala rozepínat. Stáhnul z ní šaty - byla pod nimi nahá. Vzal ji do náruče a odnesl do ložnice. Položil ji na postel a sundal si košili, zatímco mu rozepínala pásek u kalhot.

  Pak se ale zarazil a strnul. Jeho pohled mířil do rohu ložnice. 

  "Ty máš..." na předchozí odměřené vykání docela zapomněl.

  "Chceš ho vidět?" klidně přešla k postýlce a s pyšným úsměvem nad ní rozsvítila lampičku. 

A muž začal křičet.

Vzpomínky: 

  "Ty to chceš vážně zkusit?" Mariina kamarádka se zamračila.

  "Ty snad ne?" Mladá Maria. Tvrdý pohled plný odhodlání.

  "Ty nevíš co se stalo všem těm ženám?" 

  "Vím. Ale snad ne všem, ne?"

  "Skoro všem. Můžou za to ty barviva nebo co, co se teď dávají do jídla."

  "Já vím, slyšela jsem o tom. Ale jsem žena, Patricio. Prostě to nemůžu nezkusit."

  "Ten je ale nádherný! A už má první zoubky! A jak spinká, nezlobí?"

  "Ne, je to úplné zlatíčko." Patricia o pár let později. U ní doma. Její dítě.

  "Kolik tě stál?"

  "Skoro šedesát tisíc. Podívej jak se směje! Kdepak je maminka, Péťo..."

  "A... jak dlouho vydrží?"

  "Sakra Mario, dobře víš jak dlouho vydrží a já zas dobře vím že s robotickýma panenkama nesouhlasíš, ale buď od té dobroty a nekaž mi radost z něj, ano?"

  "Promiň, Pat. Jsem asi ještě ze staré školy."

  "Pořád to chceš zkusit, viď?" 

  "Víš, už to s Michelem zkoušíme pár týdnů."

  "Pat! Povedlo se to! Jsem těhotná!" skoro do sluchátka křičela.

  "To je úžasné! Moc vám to přeju! Co Michel, těší se?"

  "Ani nevíš jak. Jenom mu se mnou nechce vybrat jméno. Občas se o tom hádáme. Říká, že pojmenovat ho už teď by mohlo přinést smůlu."

  "Já ho docela chápu. Neboj, Maruško, na jméno bude času dost. Budu vám držet palce, aby bylo zdravé!"

  "Díky, Pat. Určitě bude, cítím to."

  Bolest. Bolest, nemocniční sál, doktoři, pach dezinfekce a strachu. Injekce na uklidnění. Porod. Šílená bolest. Dětský pláč, jako ve snu. Ale žádná radost. Strach. Všichni k ní byli najednou hodní. Michel pláče. Neplakej, lásko, máme spolu přece Dítě. Konečně. Doopravdy a naše. Doktor říkal něco o komplikacích a něco o smrti. Jaká smrt? Porod se smrtí přece nemá nic společného, nebo ano? 

  A ta noc. Mrazivé dlaždičky a bílá noční košile. Jejímu Dítěti někdo přikryl i hlavičku! A dokonce ho ani nezabalili do přikrývky. Opatrně ho vzala do náruče - jak je studené, určitě mu musí být zima. Oblékla si svoje oblečení a vyšla z nemocnice. Poplach. Rozběhla se. Nenechá si svoje Děťátko vzít! Schovala se i s Dítětem ve starém bytě jejích rodičů.

Výslech:

  "Uvědomujete si co jste udělala?" policista se na ni díval jako na nějaké zvířátko v zoo.

  "Ne. Starala jsem se jen o své dítě."

  "Kdy jste odešla z nemocnice?"

  "Před dvěma měsíci."

  "Utekla jste?"

  "Ano. Chtěla jsem vidět své dítě. Chtěla jsem být s ním. Potřebuje mě."

  "Paní, vaše dítě je..." 

  "Nezačínejte s tím zase!" z klidného tónu přešla skoro do křiku.

  "Kdy jste naposledy viděla svého manžela?" 

  "V nemocnici."

  "Proč jste s ním netrávila ty dva měsíce potom?"

  "Udal by mě. Mít vlastní dítě je totiž zřejmě dneska hřích."

  "Jak jste se starala o své dítě?"

  "Jako každá normální matka."

  "Nepřišlo vám na něm něco zvláštní?"

  "Neměla jsem čas koukat na zvláštnosti. Máte děti? Dají spoustu práce."

  "Mám robotickou panenku."

  "Jako všichni... Jenom já mám své krásné malé děťátko," usmála se pro sebe. Pak vzhlédla. "Kde je moje dítě, pane?"

  "Vaše dítě jsme pohřbili. Je mrtvé." 

  "Cože? Vy jste ho pohřbili? Není mrtvé, je moje a já vím co je pro něj nejlepší! Pusťte mě! Chci vidět své dítě!" náhle se ale přestala vztekat. Všimla si totiž člověka, který stál v rohu místnosti. 

  "Micheli! Vidíš co se mnou udělali? Kde je naše dítě, Micheli?"

Michel se zadíval na svou manželku. Pouhé dva měsíce a je z ní blázen... Najednou byl rád, že nemá mateřské pudy.

  "Mario, on má pravdu."

  "Néé! Prosím!"

  Dva muži odváděli vzpouzející se blondýnku do cely. Když zaklaply dveře, ustal i zvuk jejího hlasu.