Dopis mému příštímu já (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Říká se, že všechno krásné jednou skončí. Ale stejně. Pocit zůstane. Myšlenka na ty události, konějšivý pocit vlastního vítězství. To všechno zůstane hluboko v duši.

Má mysl je plná vzpomínek. Vzpomínek starých víc než devět set let. Ono, za tu dobu jsem si vypěstoval uvnitř mě dokonalou truhličku, do které se nedostane nikdo. Ani Dalek, ani Kyberčlověk. To vše si s sebou beru do další regenerace. Co si však beru nechtěně, je ten pocit umírání. Když moje tělo zaniká a rodí se něco nového. Ne vždy však dobrého...

Je to jako když šlápneš na ulici do staré žvýkačky. Nebo do něčeho horšího. Chvíli to s sebou táhneš, než se rozhodneš to očistit a jít dál. Taky jsem se snažil očistit. Jenže očistit se skrze regeneraci je zcela nemožné. Nebo je to alespoň nad mé síly.

Za chvíli se mi to uděje zase. Vyměním tělo, ne však vzpomínky a špatné rozhodnutí z minulosti. Pro lidi prý exituje místo mezi nebem a zemí zvané očistec. Pro mě nic takového neexistuje. Jestli ano, dozvím se to až u poslední regenerace.

Ale ty vzpomínky...

Vzpomínky zůstávají. Staří přátelé, nepřátelé, které se mi povedlo napravit a udělat z nich přátele a všichni ti, jež jsem za svého prokletého života ztratil. Lidé by ty vzpomínky nazvali jednoduše dobrodružstvím. Ale to jen proto, že žijí svůj krásný všední život. Pro mě je to utrpení. TARDIS ví.

Pokaždé, když se zregenerovaný vracím do TARDIS, cítím z ní jistou nedůvěru, která se mísí s pochopením. A cítím to z ní, i když si dovedu společníka. Prožila toho se mnou hodně. Zná smrt. Ostatně to o ní víš i ty. Budeš mít jiné tělo, avšak vzpomínky ti zůstanou. TARDIS má místo pro víc než dva lidi. Nesnáší, když jsem sám. Vím to. Cítím to z ní. I ty budeš. Proto si vybírej společníka, který má duši. Který zná hranici mezi dobrem a zlem. Protože je to právě společník, ten správný společník, který tě usměrňuje. Vzpomínej! Kolik z nich ti zachránilo nejen život, ale i čest a duši? Každý.

Má regenerace se blíží, cítím to palčivé brnění uvnitř mého těla. Dereš se ven. Znovu se rodíš. Proto to zkrátím. Dělej víc dobra, víc naslouchej lidem i jiným rasám a hlavně, nedívej se jen na sebe. Rozhlížej se. Protože každý detail, každý malý skutek co uděláš, se ti připočte k dobru. Zní to směšně, ale věřím, že to pochopíš. Já teď mé poslední chvilky strávím asi řvaním do světa. Do vesmíru. Do každé časové reality. Nemá význam sedět a brečet v koutě. Nesnáším to. Pro lidi nebude mít tento dopis ani hlavu, ani patu. Ale my, Doktore... my víme.

Jdu.

Zůstaň lepším a nezapomeň být i hezčím, Doktore...

S pozdravem,

Desítka.