Duga wlkodlak (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Narodil jsem se v rodině obchodníka. Otec byl zamlada v Královské gardě, ale ve válce na něj spadl kůň a od té doby nemohl hýbat levou nohou. Vzal tedy ušetřený žold, oženil se s mojí matkou a založil si dopravní “firmu“. Nutno podotknout, že jsme to jako rodina neměli jednoduché. Oba moji rodiče byly černí a už jenom to, že otec dokázal navzdory všem rasistickým narážkám firmu udržet a že prosperovala, dokazuje něco o jeho obchodním duchu. Důvod, proč se otec nevrátil do své domoviny byl ten, že vše, co tam nechal, bylo při válce, v které bojoval, zničeno - vypáleno do základů. Vše začalo jít z kopce, v době, kdy mě otec chtěl přihlásit do školy v nedaleké vesnici. Nevím, jak k tomu došlo, ale byť mám kůži černou jako eben, obě moje oči jsou modré. Otec mě šel přihlásit beze mne a když jsem měl nastoupit do školy, poslal mne samotného - nebylo to moc daleko a on toho měl ve firmě moc. Možná právě proto došlo k tomu, co si jistě většina z vás dokáže domyslet. Děti se mne bály a nejdříve na mě jenom zíraly, jako bych je dokázal uhranout. Ale když jsem usedl do lavice, cítil jsem jejich pohledy. Modrooký černoch. Nejdřív na mě jenom křičely, že jsem zrůda a potom po mě začali házet vším, co bylo po ruce. Otec s tím nemohl nic dělat tak se s mámou dohodli, že žádnou školu nepotřebuji a že mě budou učit oni. Máma mě tedy učila číst, psát a počítat a otec mne učil bojovat. Do vesnice jsem přestal chodit a otec tam jezdil jen, když něco opravdu potřeboval. Vše měl sice dražší, než všichni ostatní, ale nebyli jsme na tom s penězi špatně, tak si moc nestěžoval.
Vše skončilo, když otec jednoho slunečného dne vyrazil za obchodem. Vrátil se však již druhý den pár hodin před svítáním a ošklivě porubaný. Máma mně vyslala pro určité bylinky, které měli zastavit krvácení a snížit horečku. Všechno sem nasbíral a zrovna jsem se otáčel k domovu, když jsem docela blízko zaslechl osamocené a hluboké zavytí. Až mě z toho zamrazilo. Nejsem bojácný, ale podle hloubky hlasu to musel být obrovský vlk a já měl v tu chvíli u sebe jen tesák. Nehledě na to, že v našem kraji již několik let nikdo nezahlédl vlka... horského lva nebo jeskynního medvěda, občas i rysa, ale vlka ne... A od rodičů jsem věděl dost na to, abych pochopil, že vlk samotář by nevyl - ne v létě, kdy je potravy dost a smečka se nemusí svolávat. A vlk by tak na sebe zbytečně upozorňoval. 
Vyrazil jsem tedy nejkratší cestou domů a jak postupně začínala pracovat moje představivost, občas jsem koutkem oka zahlédl prchavý stín. Když jsem se však tím směrem podíval, nic tam nebylo. Několikrát jsem dokonce zahlédl ve tmě svítící oči. Co na nich bylo podivné bylo to, že ten tvor by musel být minimálně stejně tak vysoký jako já. Opravdu vyděšený jsem doběhl na mýtinu, která byla díky měsíci v úplňku dobře osvětlená a čekal jsem. Nejdřív bylo úplné děsivé ticho, přerušované jen mým zrychleným dechem a bušením mého srdce, které snad muselo být slyšel na míle daleko. 
A potom se pomalu vrátily do lesa zvuky noci. Chvíli jsem ještě počkal a potom jsem už mnohem klidnější vyrazil domů. Poslední, co si z té noci pamatuji je obrovský, rychlý stín, který několika skoky překonal mýtinu a srazil mě na zem. Potom už jen tmu a ticho. 
Probudilo mě až světlo a neustále se stupňující bolest v hlavě a v levé noze. Pomalu jsem se posadil a začal zjišťovat škody. Vzadu na temeni jsem měl bouli o velikosti holubího vejce, roztrhanou nohavici a jakoby pokousané lýtko. A v tom se mě to všechno vrátilo. Noc, stín v lese, mýtina ozářená měsícem v úplňku a potom ten obrovský stín, jak se na mě vrhá. S leknutím sem vyskočil na nohy a... a to jsem neměl dělat. Pochroumaná noha a hlava se přihlásili a já se sténáním klesl v bolestech zpět na zem... Po chvíli jsem si vzpomněl i na to, proč jsem byl v lese. Sesbíral jsem všechny své síly a pomaličku se zvedl. Opodál jsem ze země zvedl hůl a vyrazil na cestu domů. Asi po padesáti metrech jsem najednou ucítil kouř. To mě docela překvapilo, protože nejbližší usedlost byla ta naše a ta byla ještě asi míli cesty. Za chvíli to odeznělo, ale hlodal ve mě červíček pochyb a své místo si našel i strach o rodiče. 
Když jsem dorazil na kraj mýtiny, kde předtím stál dům, naskytl se mi hrůzný pohled. Dům byl vypálen do základů a zbytky jen doutnaly. Vyrazil jsem k domu, na zápraží jsem našel otce... Jestli byl před pár hodinami ošklivě porubaný, tak teď ho pohromadě musely držet jen zbytky oblečení a síla jeho ducha. V ruce stále ještě držel meč (dárek za služby, které prokázal) a okolo něj se válela tři těla banditů. Zemřel tak, jak by si to přál - jako válečník. Uvnitř jsem potom našel mámu - pod hromadou suti a popele. Hodinu jsem jen klečel v troskách domu a plakal. Ucítil jsem, jak ve mě něco umírá. Náhle jsem byl klidný a věděl jsem přesně, co chci udělat. Zvedl jsem se na ještě trochu roztřesené nohy, utřel si umouněnou rukou tvář a odnesl jsem rodiče k nedalekému jezírku. Tam je pod smuteční vrbu pohřbil blízko u sebe. 
Vrátil jsem se do domu, zpod prkna vytáhl měšec, který tam otec schovával pro jistotu, vzal si jeho meč a vyrazil pryč... najít zbytek těch, kteří to provedli a pomstít se jim za smrt rodičů. Nemusel jsem je hledat dlouho. Vešel jsem do lesa a zpoza stromu se najednou vynořil vysoký hubený muž a v ruce třímal meč. Slyšel jsem, že vpravo i vlevo ode mě jsou další. Podíval se na mě s odporem a k někomu za mými zády pronesl: "Neříkal sem vám, že se sem vrátí? A vrátil. A zaplatí nám za to, co ten jeho negrovskej fotr pro..." Víc už říct nestačil, protože jsem zařval a on byl mým útokem tak překvapený, že jsem ho jednou ranou setnul. Hned potom jsem se otočil a jen taktak jsem stačil vykrýt ránu, která by mě jinak připravila o nohu. Všiml jsem si, že jsou jen dva, ale zdálky jsem slyšel řev a dupání. S řevem jsem se vrhl na zbylé dva a začal do nich rubat hlava nehlava. Jednoho jsem vyvrhl a chtěl totéž udělat s druhým, když jsem zezadu zaslechl zasvištění a než jsem se stačil otočit, dostal sem šlupku do hlavy. Podruhé ten den jsem upadl do bezvědomí. Když jsem se probral, byl večer a já ležel v zaschlé kaluži vlastní krve. Zkusil jsem se pohnout, ale místo toho jsem upadl do bezvědomí. Probral jsem se druhý den a jediné, co se změnilo bylo to, že jsem neležel na zemi, a někdo mi vlhčil rty kouskem hadříku. Nejspíš několik dní jsem se potácel mezi bezvědomím a horečnatými stavy, kdy jsem blouznil a zdály se mi podivné sny, ze kterých si nic nepamatuji. Nevím, kolik uběhlo dní, ale potom si pamatuji, jak mě někdo krmil polévkou a potom opět bezvědomí. Ještě několik dní jsem blouznil, než jsem usnul klidným spánkem. 
Když jsem se probudil, zjistil jsem, že je večer a já ležím na uměle vyrobených sáních*. Nedaleko jsem cítil lákavou vůni pečínky. Potom mě napadlo, že mě bandité zajali, ale to bych byl asi svázaný. Zkusil jsem se zvednout, ale jakmile jsem se vzepřel na loktech, tak se mě tak silně zabolely žebra, že jsem sebou plácnul zpátky a ze rtů mě unikl tichý sten, protože se ještě ke všemu ozvala rána na hlavě. Opatrně jsem si ji ohmatal a zjistil, že jí mam omotanou provizorním obvazem, podrobnějším prozkoumáním jsem zjistil, že mam naštípnutý ještě asi čtyři žebra. Zasténání ke mě přilákalo mého zachránce. Nejdřív jsem koutkem oka zahlédl sotva dvanáctiletého chlapce, a za chvíli se v mém zorném poli objevil stařík. Mohlo mu být něco kolem šedesáti, kůži měl ošlehanou větrem a i přesto, kolik mu muselo být, se pohyboval jistě a sebevědomě. Usmál se na mě a pronesl: "Zdá se, že jsme se s tebou netrápili zbytečně." Pokusil jsem se opět nadzvednout a poděkovat, ale bolest mě opět přinutila ulehnout. Nemohl jsem ani poděkovat, protože jsem měl sucho v ústech. Stařík se jen usmál a poslal chlapce pro trošku vody, přidřepl ke mě a řekl: "Nevím kdo jsi, chlapče, ani co se ti stalo, ale našli jsme tě v lese v kaluži krve. Nebýt toho, že jsi mělce dýchal a je v tobě duše válečníka asi bych tě tam nechal, ale..." Mezitím se chlapec vrátil s hrnkem vody a dal mě napít. Když jsem si trošku svlažil hrdlo, poděkoval jsem mu za záchranu života a po chvilce rozpačitého ticha se jej zeptal, jak to, že mu nevadí, že jsem černoch. Opět se pousmál a pronesl: "Černý nebo bílý. Všechno záleží na tom, jací jsme tady uvnitř.." a už už mě chtěl poklepat tam, kde je pod žebry srdce, ale na poslední chvíli se zarazil. "A vzhledem k tomu, co jsem vyčetl ze stop okolo mýtiny a v lese jsi se bránil... byť ten první mrtvý v lese nezemřel, když jsi se bránil. Nemám pravdu?" Pokýval jsem hlavou a v tu chvíli mě silně zakručelo v břiše. Podíval se na mě, povytáhl obočí a pronesl: "Na někoho, kdo několik dní proležel v bezvědomí na pokraji smrti se uzdravuješ až překvapivě rychle. Ze zranění, která by zabila mnohem silnější muže. Když počkáš ještě chvíli, pečínka bude hotová a pokud to dokážeš sníst, kousek ti dám." Přikývl jsem a v životě jsem se tak netěšil na jídlo. Pečínka mě několikrát spadla, než jsem se vzchopil natolik, abych zvládl zvednout ruku až k puse a pak ve mě mizela tak rychle, že mě stařík musel brzdit, aby se mě neudělalo špatně. Když jsem se najedl a napil se, převyprávěl jsem staříkovi vše, co se stalo a jak jsem se dostal až do lesa. Zdálo se mi, že když jsem vyprávěl o obludě v lese, trošku sebou škubl, ale byla tma a já byl tak unavený. Po několik dalších dní jsem jen ležel na saních a byl jsem příliš slabý, než abych sám šel a tak jsme se se staříkem bavili o všem možném. Zjistil jsem, že chlapce našel u vyrabovaného vozu, kde jej vlastním tělem před smrtí zachránila jeho matka, která při tom však zemřela. Vzal ho s sebou s tím, že ho nechá ve městě v chrámu. Od doby, co jej našel, neřekl chlapec jediné slovo a stařík jej nenutil. Nejspíš to bylo způsobeno šokem z toho, co musel chlapec vidět. Po týdnu polehávání a sbírání sil jsem byl schopen ujít několik metrů a den ode dne se to zlepšovalo, až jsem byl schopen jít celý den - byť pomalu. Ode dne, kdy jsem se poprvé probral se mé zranění léčila až překvapivě rychle. A co bylo divné, stařík se tomu ani moc nedivil. Téměř měsíc po tom, co mě našel jsme dorazili k městu, kde jsme se rozloučili. Bylo mě proti srsti, že jsem se mu nemohl nijak odvděčit za záchranu, ale on se při zmínce o čemkoliv podobném pouze pousmál a dál to nekomentoval. Dal mě dokonce dýku s jedním zlaťákem a když jsem byl v bezvědomí, ušil a vyčistil mé oblečení.

Ještě mi řekl, kudy se dostanu do celkem dobré a levné hospody a rozloučili jsme se. Město bylo obrovské. To největší, které jsem kdy viděl. Na tom není nic divné, ale i když mam velkou představivost, tak na tohle nestačila. Ve vesnici, u které jsme bydleli, byl nejvyšší budovou kostel, ale tady byly chrámy tak velké, že náš kostel by se vešel dovnitř a snad by ještě zbývalo v lodi místo. Když jsem se z toho jakž takž vzpamatoval, vyrazil jsem směrem, který mě poradil stařík. Další věc, co mě překvapila, a to mile, bylo to, že na mě nikdo nekoukal pohrdavě. Možná, když někdo zahlédl barvu mých očí, tak sebou trošku cukl, ale to bylo vše. Za chvíli jsem došel na tržiště. V první chvíli jsem se vyděsil, protože jsem se musel dostat na druhou stranu. Bylo tam tolik lidí. Víc, než bych si kdy dokázal představit pohromadě. A jak jsem tak stál a rozhlížel se kudy nejlépe skrz, najednou se mě asi pobláznilo tělo. Kupci, který ode mne stál necelých sedm sáhů, bych mohl spočítat pouhým zrakem chlupy v nose, všechny pachy a vůně, které sem do té doby cítil normálně, jsem najednou vnímal natolik ostře, že se mě udělalo špatně a ve finále mě připadalo, že všichni okolo začali křičet až sem se bál, že se mě rozskočí hlava. Všechno se neustále zesilovalo až jsem bolestí padl na kolena. To, jak jsem padl, mě bolelo, jako bych spadl z mnohem větší výšky. Když už jsem si myslel, že už to déle nevydržím, vše se vrátilo do normálu. Chvíli jsem jako ryba na suchu, lapal po vzduchu a pak jsem se opět uklidnil. Chvilku jsem uvažoval o tom, že bych vyhledal léčitele, ale podle toho, co mě kdysi - opravdu to bylo kdysi? Vždyť neutekl ještě ani měsíc od... potřásl jsem hlavou, je to pryč -- vyprávěla máma, byly hrozně drahý. Připsal jsem to tedy tomu, že jsem před měsícem téměř umřel a pomalu se zvedl na nohy. Rozhlédl jsem se, ale nikdo si mých potíží ani nevšiml. A potom jsem si všiml něčeho, co mě vysvětlilo, proč na mě lidi nekoukají i kvůli barvě kůže. Na tržnici bylo černochů hned několik. A každý měl různý odstín kůže od hnědé až po opravdu černou. Mimo to jsem slyšel spoustu jazyků, kterým jsem nerozuměl. Když jsem se konečně rozkoukal, zhluboka jsem se nadechl a ponořil jsem se do davu, jako plavec do vody. Ze začátku jsem se pokoušel být slušný a do nikoho moc nevrážet, ale po chvíli jsem pochopil, že slušností se nikam nedostanu a začal k průchodu využívat lokty a za chvíli jsem se dostal na druhou stranu a mohl jsem pokračovat dál. Po pár minutách jsem našel hospůdku o které mě vyprávěl stařík. Se zpožděním jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, jak se jmenoval. V duchu jsem nad tím pokrčil rameny a nakročil do hospody. Potom jsem si uvědomil, že musím v potrhaném a pozaplátovaném oblečení vypadat jako tulák bez groše. Zastavil jsem se a optal jsem se kolemjdoucího kde bych si mohl sehnat nějaké oblečení. Sice se na mě koukl asi tak, jako kdybych byl malomocný, ale nakonec mě řekl, ať si zajdu na tržnici. Sice se mě tam nechtělo, ale v tom co jsem měl na sobě bych mohl tak možná jíst u koryta - v přírodě to sice stačilo, ale tady? Nakonec jsem se s jistými obavami vydal na trh. Po půlhodině hledání jsem našel to, co jsem hledal a koupil jsem si obyčejnou košili a kalhoty. Boty, co jsem měl sice nezářili novotou, ale utrácet za nové by bylo plýtvání. Převlékl jsem se v malé uličce a vyrazil k hospodě. Vešel jsem dovnitř a překvapilo mě, jak je tam narváno. V rohu jsem uviděl prázdný stůl a tak jsem si tam sedl. Za chvíli přišel hospodský a zeptal se, co to bude. Požádal jsem ho o pohár vody a něco k jídlu. Kdyby bylo něco s masem. Zeptal se, jestli mám na zaplacení a já mu dal stříbrňák, řekl mě, že jestli přidám ještě jeden, bude i maso. Tak sem mu ho s jistou nevolí dal (přeci jenom hlad jsem měl) a pohodlně se opřel. Za chvíli mě přinesl mísu s masem, vodu a tři krajíce chleba. Musel jsem se hodně držet, abych to všechno nesežral naráz. Najednou se mě zdálo, že cítím něco povědomého, z čeho se mě postavily vlasy na zátylku. Pomalu jsem vzhlédl od jídla a rozhlédl se po hospodě a potom jsem ho uviděl. Byl to jeden z těch, co mě před měsícem téměř zabili. Né, že bych si pamatoval jeho tvář, na to byla tenkrát moc velká tma, ale otcův meč bych poznal i poslepu. A to, co se mu houpalo na druhém boku se nápadně podobalo měšci, který jsem si tenkrát vzal zpod prkna v domě. Došel až k baru a tam se chvíli bavil s nějakým mužem a pak odešli spolu. Dojedl jsem co možná nejrychleji a potom pomalu a nenápadně vyrazil za nimi. Několikrát se sice ohlédli, ale pokud si mě všimli, tak to nedali najevo.
Asi po hodině vyšli z města a já musel počkat než mezi námi nebyla větší vzdálenost abych nebyl moc nápadný. Nechal jsem je odejít tak padesát metrů a vyrazil taky. Když vešli do lesa, sešel jsem z cesty a sledoval je z lesa. Pomalu se ve mě začal probouzet vztek na to, co mámě a otci provedli a že mě měli zabít, když mohli. Za chvíli jsem si uvědomil, že svírám střenku nože tak silně, že mě začínají bolet klouby a přinutil jsem se jí pustit. Ale vztek ve mě zůstal. Začínalo se stmívat a já už se začínal divit kam až chtějí dojít, když se mě zdálo, že jsem z lesa ucítil kouř. Vsadil jsem všechno na to, že je to jejich oheň a vyrazil po čuchu. Za chvíli jsem uslyšel další hlasy a o pár okamžiků jsem to i viděl. Malou jeskyni, o kousek dál byli uvázání koně. Najednou nade mnou zapraskali větve a než jsem stačil uskočit, tak mě někdo srazil na zem a zalehl. Než jsem se stačil vzpamatovat byli u mě další tři a svazovali mě nohy a ruce až se ze mě stal takový hezký úhledně zabalený balíček. Párkrát do mě kopli a za chvíli přišel šéf. Chvíli si mě prohlížel, přimhouřil oči a potom se zeptal: "Nepotkali jsme se už někdy?" mlčel sem a tak do mě jeden kopl a řekl šéfovi "Slídil tady okolo, když jsme na něj skočili". Pořád jsem mlčel, pohled mě zavadil o meč. Sledoval můj pohled potom se podíval rovnou na mě "Chtěl bys ho? Na někoho, kdo je spoutanej a vydanej nám napospas máš v sobě furt dost kuráže. Chtěl bys mě zabít? Ale proč..." Najednou se zarazil, dřepl si ke mě a chvilku si mě pozorně prohlížel. Potom se narovnal a řekl: "Už vím, odkud tě znám. Ty seš ten z toho statku, kterej jsme před měsícem vypálili. Dostal jsi takovou nakládačku, že jsme si mysleli, že seš mrtvej. Když sem zkoušel, jestli ještě žiješ, tak si nedýchal." Zadíval jsem se na něj a s pokud možno klidným hlasem jsem se ho zeptal: "Co jste zač... a proč jste mě pobili rodinu?" Byl už na odchodu, takže se jen otočil na půl huby řekl: "Za pár hodin budeš stejně mrtvý, tak proč bych ti to měl říkat." S tím se otočil a odešel. Čapli mě dva jeho kumpáni a odvlekli mě ke stromu. 
Tam mě nechali a šli chlastat k ohni. Setmělo se a mě začala být docela zima a žaludek se už taky hlásil o svůj díl. Oni už mezitím vypili tolik vína, že by to jeden nevypil snad ani za měsíc bez toho, aby z toho nedostal otravu. Kolem půlnoci se zvedli a rozestoupili se okolo mě a v tom na chvíli vyšel úplněk a oni vypadali jako duchové. Nejdřív mě začali urážet a kopat do mě. Když je to přestalo bavit, poodstoupili ode mě a vyndali nože. V tu chvíli se začali trhat mračna a opět se ukázal úplněk. Nejdřív se mě zježili všechny chlupy na světě a pak se mě do těla zakousla ukrutná bolest. Pak si nepamatuji už nic - skoro. Jen pár útržků hrozného řevu a páravých zvuků. A hrozně moc krve. Nevím, co se dělo, ale když jsem se ráno probral, byl jsem celý od krve a všude kolem mě se povalovaly části lidských těl. V tu chvíli na můj nos udeřil hrozný zápach mrtvol. Vyzvrátil jsem všechno, co mě v žaludku zůstalo a potácel se pryč. Kus od tábora jsem objevil říčku. Ani sem se nesvlékal a v oblečení si lehl do tekoucí vody. Bolelo mě celé tělo a nechutně mě třeštilo v hlavě. Jelikož bylo ještě brzy ráno a voda byla ještě dost studená za chvíli jsem vylezl a natáhl se na břeh, abych uschnul. Pomalu se mě začali vracet útržky paměti. Bylo to, jako bych ty muže vraždil já, ale trhal jsem je holýma rukama, které v tu chvíli byly porostlé srstí a místo nehtů jsem měl drápy. Ale byly to jen takové krátké úryvky, že jsem si nebyl jist, jestli se mi to jen nezdálo. Ale potom bych měl být taky mrtvý. A co ta bolest než jsem upadl do bezvědomí. Nevěděl jsem, co se se mnou dělo a proč, ale v tuhle chvíli jsem to řešit ani moc nechtěl. Chtěl jsem vzít otcův meč, váček s penězi a zmizet odtud co možná nejdále. Vrátil jsem se k jeskyni a skoro jsem se opět pozvracel. Ale vydržel jsem to. Nakonec jsem opouštěl tábořiště s otcovým mečem, váčkem s penězi a lukem s šesti šípy. Koně jsem nikde neviděl. Zbyly po nich jen zpřetrhané uzdy...