Hlas bázně - 5. část (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Je mi třináct let. Můj obličej má opět ty ohavné rudé uhry, za které se tolik stydím, a na holé tváři nemám jediný vous. Stojím za naším domem na zahradě a vidím Nicol, jak v tichosti sedí pod jabloní. Z domu je slyšet hovor našich hostů, vzdálených příbuzných, o nichž jsem před tím nikdy neslyšel. Baví se mezi sebou o bezvýznamných věcech, tak jak to dospělí často dělají. Mluví a smějí se, jako by se dnes ráno nic nestalo, jako by ještě před chvílí nebyli u pohřbu naší mámy. Mám na ně vztek, na všechny.

Pomalu se dotrmácím vysokou trávou až k Nicol. Ani nezvedne pohled od špiček svých střevíců. Ve vlasech má máminu černou mašli. Vypadá smutně.

„Ahoj,“ hlesnu.

Vnímá mě, ale neodpovídá. Posadím se tedy vedle ní a chvíli si jen tak ledabyle pohrávám mezi prsty s kamínkem, protože nevím, co říct dál.

„Já tu budu pořád, Nicol…“ řeknu nakonec, „Neopustím tě, slibuju.“

„Já vím,“ špitne.

Objímám ji kolem ramen: „Společně se nemáme čeho bát.“

Usměje se. Hned se cítím lépe.

To, že máma roky tátovi zahýbala, se dozvím od táty o pár dní později. Řekl to chladně, bez sebemenšího projevu emocí. Nevím s kým se máma stýkala, a dnes je to už jedno. Nevyčítám jí to. Kdo by jí to mohl vyčítat? Otec na nás má velmi silný vliv, zejména na Nicol. Čím jsem starší, tím víc to cítím. Vnímal jsem to už jako kluk, ale tehdy jsem tomu moc nerozuměl. Pořád se ho bojím, ani ne pro ty rány, ale proto, jak se u toho tváří. Neprojevuje totiž zlost, zklamání nebo pohrdání. Je chladný, i když mě trestá. A nejhorší je, že mě mnohdy trestá a já nevím za co.

Často pracuji do hluboké noci, ale to mi nevadí, stejně jsem raději v práci než doma. S Nicol jsme se odcizili. Nedokážu si vybavit, kdy jsme si naposledy něco sdíleli. Je to divné - jako by jí náš dům vysával život.

Je mi sedmnáct. Nedokážu popsat, co cítím. Svírá mě tak nesmírná úzkost, že ji téměř mohu uchopit do rukou, jako by byla něco pevného. Nedokážu ji zahnat, ovládá mě. Stala se mou součástí a já nemohu dál. Cítím v sobě hrozný vztek, kvůli nespravedlnosti života. Chodí za Nicol a trvá to už nějakou dobu. Oba se sice tváří, jako by se nic nedělo, ale já to vím. Nicol mlčí a já nejsem schopen podívat se jí do tváře. Ten hajzl! Ten zkurvenej parchant! Proč jí to dělá? Proč? Stydím se za to, kdo jsem - že jsem jeho syn. Lepší být mrtvý než žít takto. Stal se ze mě slaboch, ubožák… kýbl hoven, tak mi vždycky otec nadával, ale dnes… mám pocit, že jsem se jím stal. Měl bych utéct. Vzít Nicol s sebou, ale kam? Kam bychom mohli prchnout před tím monstrem? Otec by nám to neodpustil. Jistě by nás pronásledoval. A co by se stalo, kdyby nás chytil, na to nechci ani pomyslet. Je mi do breku, ale kluci ve třídě by mě viděli, a tak slzy s vnitřním přemáháním polykám v sobě.

Později toho dne se vracím domů a v obývacím pokoji ho najdu. Spí v křesle před zapnutou televizí, kde ještě pořád běží nějaký zábavní pořad. Často takhle usíná. Bože, jak já ho nenávidím. Jak rád bych ho zabil. Vím, že to chci udělat, každičká část mého těla i mé mysli si to přeje. Zachránit Nicol, zachránit sebe. Skončit to, jednou provždy. A tak se přiblížím, opatrně, abych neudělal hluk. Táta měl vždycky lehké spaní. Vytahuji svůj kapesní nůž, který mi dal děda Frank. Otevírám ho. Tiše to cvakne. Několik ran do krku a na nic se nezmůže. Bude v šoku. Dokážu to. Ruka s nožem se třese jen několik centimetrů od toho odporného vrásčitého krku. Srdce mi buší a cítím, jak mi prudce tepe žíla na spánku.

„Nezvládneš to. Vzdej to!“

Otec zamlaská a pohne se. Vyděšeně couvnu a upadnu na zem, nůž se zakutálí pod skříň. S vnitřním zděšením se modlím, aby se neprobral. Ne, hlava mu jen spadla na druhé rameno a znovu začal chrápat. Jsem vyděšený, příšerně vyděšený, proto se rychle zvednu a co nejtišeji opustím místnost. Cítím se hrozně. Měl jsem v rukou jeho život, mohl jsem to udělat, ale neudělal. Mé odhodlání se v té chvíli vytratilo stejně rychle jako pára. Zdrcený si jdu lehnout, ale u schodiště zaslechnu ten zpěv. Je to Nicol. Zpívá ukolébavku, kterou znám z dětství. Zpívá skoro stejně krásně jako máma. Sedí venku pod naší jabloní, kde jsme si jako děti hrávali. Váhám, ale nakonec se rozhodnu a vydám se za ní na zahradu. Sotva jsem u ní, přestane zpívat a zvedne ke mně malátně hlavu. Hnědé oči jí jiskří.

„Ale, ale… kdopak se to tady zjevil? Není to můj starší bratříček, můj milovaný bratříček…“ A já si uvědomil, že je opilá. Vedle v trávě leží tátova láhev whisky, poloprázdná. Nikdy jsem ji neviděl opilou.

„Ty jsi pila.“

„Jo, pila, vadí ti to snad?“ štěkne na mě.

Je mi z toho smutno. Chci jí pomoct, utěšit ji, ale nevím jak.

„Neměla bys sedět tady venku, je zima,“ řeknu nakonec.

„Jo… to… to bych neměla… nastydnu se, viď? Jasně, to je celý můj bratříček... Vždycky se o mě stará, vždycky se o mě postaral…“ zablekotá a hloupě se rozesměje.

„Pojď, odvedu tě domů,“ zkusím ji vzít za ruku, ale ona se mi prudce vytrhne.

„Nešahej na mě!“ křikne zlostně.

„Nicol…“

„Ty víš, co mi dělá! Celou tu dlouhou dobu to víš,“ začne zprudka, ale hlas jí přeskakuje.

„Chodíš kolem mě, jako bych byla vzduch, už se mi ani neodvážíš podívat do očí.“

Na jejích řasách zahlédnu lesk.

„Slíbil si, že tu budeš, že… že se spolu nemáme čeho bát!“

Teď už pláče. Slzy jí tečou po tvářích a já mám srdce až v krku. Kleknu si proti ní do mokré trávy. Stydím se za to, kdo jsem.

„Nicol, prosím… odpusť…“

„Nenávidím tě. Nenávidím tě, ty zbabělče! Jdi mi z očí!“ křičí s pláčem.

Snažím se ji utěšit, obejmout a dokázat, že jsem tu jen pro ni, ale ona se brání.

Kope a škrábe. Nevzdávám to ani, když mi její nehty poškrábou tvář. Pak uslyším řev z domu.

„Co je to tam za bordel!?“

Nicol se stáhne do klubíčka a obejme svá kolena. Vím, co to znamená. Rychle vstanu.

Spěchám k domu, ale dveře se rozrazí zrovna v ten okamžik, kdy sahám po klice. Chňapne po mně pazoura a chytí mě za bundu. Snažím se mu vyvlíknout, ale to už schytám první ránu pohrabáčem, který drží v ruce. Zasáhne mě do pravého stehna a já zakřičím.

„Co tu děláš kravál, ty parchante! Ty kýble hoven!“

Další rána mě udeří do žeber, padám k zemi a otec do mě surově kope. Má mizernou náladu. Vím, že tohle neskončí dobře.

„Zkurvil jsi mi celej život!“ ječí jako pomatený. Takhle jsem ho ještě neviděl.

Vzhlédnu do zahrady. Nicol pořád sedí pod naším stromem a na celou tu scénu se dívá mlčky. S očima plnýma slz tiše přihlíží, neprotestuje, nebrání mě a já vím proč. A to bolí. Její lhostejný výraz v očích bolí víc, než každá další rána, kterou mi uštědřuje otec. Uvědomím si, že jsem právě svou sestru ztratil navždy.

Utekl jsem té noci. Zbaběle, podle. Neměl jsem směr ani cíl. Měl jsem jen naději, že ať už dojdu kamkoli, bude to lepší než tady. Chtěl jsem zapomenout, abych mohl klidně žít. Zapomenout, abych začal znovu a bez překážek. A tak jsem skutečně zapomněl. Zapomněl jsem svou zradu. Zapomněl jsem na Nicol.

Byl jsem zpět v kryptě nad vlastní mrtvolou.

„Věděl jsem to,“ hlesl jsem, „Po celou tu dobu jsem to věděl a… nic jsem neudělal.“

Nohy mě neudržely, svezl jsem se na kolena.

„Proč neutekla? Proč?“

„Ze stejného důvodu, proč ty jsi utekl.“

„Zradil jsem ji.“

„Každý někdy zradí, ztratí odvahu.“

„Ale já ji nechci ztratit – nikdy jsem nechtěl!“ vykřikl jsem se slzami v očích.

„Nicol…“ už jsem nedokázal zadržet pláč, a tak jsem plakal.

Sklíčený klečel jsem na tom nejodpornějším místě, jaké si jen zdravá lidská mysl dokáže představit. Bylo to podivné doupě semknuté ze všech stran černým úbočím, strmým jako zeď a končící v nedohlednu, tam, kde na temném nebi hřměly zelenožluté blesky. Přímo přede mnou se rozprostírala velká hromada – ten nejstrašnější výjev, jaký jsem ve svém životě uzřel. Postavena byla totiž z lidských ostatků. Roztrhaná, zmučená těla, povalující se nahá v krvi a roztroušených vnitřnostech. Některá se dosud trhaně hýbala, slyšel jsem jejich táhlé skučení bolesti. Prosby, abych ukončil jejich trápení. Zaživa se na nich krmil ohavný hmyz, červi obtloustlých, slizkých těl, jež hrozila prasknutím. Trhali jejich vnitřnosti a hlasitě při tom mlaskali. Vstal jsem.

Jedno z těl, spíš už jen karikatura člověka, se křečovitě vysoukalo z hromady smrti a začalo se plazit ke mně. Bez nohou, jen půle trupu, tahala za sebou šarlatovou stopu z vlastních vnitřností, otevírala a zavírala ústa, jako by byla němá. Její oči za slepenými vlasy od krve mi prozradily, že je to Nicol. Ta hrůza natahovala své zubožené ruce ke mně, chtěla se dotknout mých bot, ale já jí to nedovolil. Tohle nebyla má sestra. Byl to jen další ohavný obraz skutečného nepřítele.

Seshora se ozval pronikavý smích.

„Vítej v mém království,“ zvolal velkolepě a já poznal, že je to Dominic. Stál přímo na vrcholu kopce mezi údy znetvořených ostatků. Světlé vlasy mu divoce vlály ve větru a oči nesly světlo blesků, které nám divoce křižovaly nad hlavami, ale nebyli to oči chlapce. Patřily Netvoru.

 „Věděl jsem, že nejsi Dominic,“ řekl jsem.

Shlížel na mě dolů s širokým úsměvem na tváři, děsivým i chorobným zároveň.

„Vím, znám tě. Jsem totiž tebou,“ protivně se zahihňal.

„Už ne. Už vím, kdo jsem. Našel jsem, cos mi vzal,“ odvětil jsem pevným hlasem.

„Možná… ale to ti už teď nepomůže. Přivedl jsem tě sem a odtud nemůžeš odejít,“ pravil, „Tvá duše patří mě,“ řekl a vytáhl dopis Nicol.

„Měl jsi pravdu… nemůžu utéct před svým svědomím. Už chápu.“

„Nic nechápeš!“ rozhněval se, a přitom sem uviděl, jak se jeho tělesná forma nakrátko proměnila. Byl Dominicem a přitom se v něm prolínal i můj otec. Upustil dopis a ten se třepotavě začal snášet dolů jako poraněný motýl, který už nemá ve svých křídlech sílu.

„Dostal jsem tvou sestru a dostanu i tebe!“

„Ne. Tady to skončí!“ odvětil jsem pevně.

Dětský smích se proměnil v šílený nelidský chechot - děsivý, vysmívající se všemu, čím jsem byl: „Máš pravdu. Cítím tvůj strach, potíš se. Udělej si pohodlí… než si svůj dům vyzdobím tvou trofejí!“

Země se divoce zatřásla, když Netvor seskočil ke mně dolů. Falešná Nicol zaúpěla pod jeho vahou, těsně před tím, než jí urval hlavu a odmrštil ke mně. Kulatý předmět se zakutálel ve spršce krve pod mé nohy, odkud na mě stále hleděly živé, mrkající oči. Půda pod Netvorovou vahou dunivě zapraskala a odkryla na mnohých místech škvíry, vedoucí do hluboké nicoty země. Tam dole nebylo nic. Prázdná temnota nekončícího zatracení. Stál proti mně a byl o mnoho větší, než jak jsem si ho pamatoval naposledy. Vypínal se nade mnou jako hora a jeho masivní tělo zakrývalo celou odpornou hromadu smrti. Lidsko-šelmí oči mu žhnuly nenávistí a mrtvolný puch tlamy mě dusil. Obludná hlava připomínala svými rysy zdeformovanou tvář mého otce, jeho hněvivá ústa i chladné oči. Konečně se mi Netvor zjevil ve své pravé podobě. Predátor lovící duše a těla provinilých.

Netvor hrábl pařátem do země a jeho síla rozedrala kamennou půdu na prach. Otevřel lidsko-zvířecí tlamu a odhalil dlouhé tesáky. Věděl jsem, že po celou tu dlouhou dobu čekala žil pro tuto chvíli. Pak zařval tak mocně, že se okolní stěny začaly hroutit za hromobití v prach a suť, a celá ta ohromná masa přede mnou se dala do pohybu.

Neuhnul jsem se, protože právě to Netvor chtěl. Naše těla se musela střetnout.

Nehnul jsem se.

Země byla chladná. Tělo Netvora leželo hned vedle toho mého. Nehnutě a strnule jako socha. Zatímco ze mě unikal život, rozpadl se můj nepřítel v kosti a prach, černá masa vybledla a odvál ji vítr. Bílá obálku se zbarvila mou krví. Natáhl jsem k dopisu ruku a uchopil ho pevně v dlani. Dívaje se na to, co zbylo z mého těla, uvědomil jsem si, že jsem Netvora porazil, a i přes nesnesitelnou bolest se mé rty usmály. A s tím úsměvem na tváři jsem zemřel.

Život není fér, víš to stejně dobře jako já. Dlouho na tebe čekám, moc dlouho… ale ty se nevracíš. Zkoušela jsem všechno… opravdu vše, co bylo v mých silách a dnes… už žádnou sílu nemám.

Pamatuji si náš poslední rozhovor i to, co následovalo, proto dokážu pochopit, jestli mne opravdu nenávidíš. Já jen… nevěděla jsem, jestli mě nesnášíš, jestli ti jsem lhostejná anebo… odporná. Pořád jsem si připadala jako dítě, o které se musíš starat, ale tak tomu nebylo. Měla jsem se mu vzepřít tehdy, když ke mně přišel poprvé. Neudělala jsem to, a pak už to nešlo zastavit, jako by uvnitř mě žil někdo další, někdo, kdo mi bránil v tom, abych našla sílu. Musíš vědět tohle, Robe. Z ničeho tě neviním, neodsuzuji tě, a tak není co odpouštět. Neměli jsme to snadné a ty jsi žil tak, jak jsi uměl nejlépe, a byl jsi mi tím nejlepším bratrem, jakého jsem si mohla přát. Vždy tě budu milovat. Robe… nezapomeň na mě. Nezapomeň na to, jaká jsem byla před tím.

Bolí mě každé slovo, které píšu, a tak raději řeknu už jen to nejdůležitější. Žij, Roberte, žij naplno a beze strachu, protože nikdo z nás neví, kdy naše tělo i duši pohltí nicota.

S láskou,

Tvá Nicol

Na papír s inkoustem padají mé slzy. Rukou sáhnu do kapsy bundy a s úlevou zjistím, že mé léky tam nejsou.

Budou se mě ptát, jak jsem to dokázal. Sám, bez cizí pomoci. Víte, co jim odpovím?

Nic. Nikdo by mi nevěřil. Přesto… vím, že to nebyl pouhý sen. Vím, že to bylo skutečné. S klidem na duši cítím, že tohle je nový začátek.

Konečně jsem svobodný.