Tylia - Legenda o vzniku světa (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Kdysi byli dva bratři, Meor a Siel, kteří na malé loďce unikli zkáze světa svého věku. I dostali se až na konec všeho, kde jejich loďka začala plout nicotou. Meor a Siel se slzami v očích pozorovali svůj svět za zády, který se hroutil sám do sebe a nakonec vzplanul obrovskými plameny, načež když dohořel, oba bratry pohltila černočerná prázdnota. I začali se oba modlit ke svým bohům, i prosili duchy, aby jim pomohli, avšak marně. Nedostávalo se jim žádného pocitu, že nejsou sami, žádné pomoci božstev jejich světa, žádných darů - byli zcela sami.

Loďka klouzala dále a Meor, zdrcen koncem světa, začal tiše vzlykat a potichu si zpívat žalem nad tím, co jeho a bratra Siela potkalo. I to pocítili oba bratři lehký vánek na tváři a užasle hleděli na to, jak se stesk a beznaděj z Meorovy básně stává čímsi více nežli prázdnými slovy. I to se Siel připojil k básni ke svému bratru. Zahanben však tím, že Meor byl první, kdo vtiskl nicotě nějakou podobu, z jeho zpěvu se vynořila hanba a neúcta k sobě samému. I tak vznikla voda, která spolu s větrem a Bratry v loďce brázdila nicotu. I se bratři v loďce postavili a držíce se za ruce, začali myslet jako jeden člověk. Z jejich úst se linula mocná píseň, která oslepila nicotu svou krásou a ladem, kterým se šířila kolem nich. Voda dostala svůj tvar a stalo se z ní obrovské moře, vítr se začal prohánět po hladině a svojí hravou sílou čeřil klidnou hladinu, aby i zde zanechal díky vlnám stopy toho, co započalo tvořit tento svět.

I zpívali bratři po dlouhý čas, který však neměli jak měřit, nad hlavami měli zpočátku pouze nicotu a pod sebou moře. Jejich píseň však měnila vše okolo nich, a tak vznikl pevný řád čehosi, co podvědomě Meor se Sielem označili jako Tylia, označení ráje v již zapomenutém jazyce. A tak se stalo to, že se z vod vynořila země. Písní plné radosti vzrostla tráva a lesy, písněmi o slávě minulého světa se k nebi vztyčily vysoké hory. Vznikla hluboká údolí, nepropustné lesy, nádherná jezera, nekonečné planiny zeleně i kamenité řeky, avšak oba bratři toužili více po živých tvorech a přátelích, nežli po majestátních horách, které se svojí výškou dotýkaly oblohy.

Dopluli k břehům země, a když se na ni postavili bosýma nohama, všude kolem nich vyrašily ze země nádherné květy, které svojí velkolepostí oslavovaly příchod nového světa.   Mladšího Meora to však mrzelo, že jsou s bratrem jediní, kteří si mohou užívat krásy světa. Proto, když se bratr nedíval, sedl si Meor na vysoký kámen, položil si ruce na kolena a zavřel oči. Jeho duší se rozezněly písně o svých předcích, písně o krásách divoké zvěře a nezkrotnosti života natolik, že Meor pocítil přicházející smrt. Místo toho, aby se však zarazil a přestal ve zpěvu, usmál se a s pokračujícím zpěvem vyšel smrti vstříc. Když se pak za bratrem vrátil Siel, našel na jeho místě sedící sochu s rukama na kolenou, zavřenýma očima a úsměvem na tváři. Všude kolem se vzduch chvěl zvláštní silou, která kroutila celým světem a přetvářela jeho ucelené zákony tak, jak je v skrytu duše viděl sám Meor. I stalo se, že tráva začala růst, květy začaly uvadat a stromy se začaly košatět. Siel si jenom sedl vedle pomníku svého bratra a potichu rozprávěl k jeho soše, zatímco kolem něj vznikal život. A když i tato síla ustala a Siel spatřil mnohé tvory, daroval lidem, elfům a dalším synům Meorovým své vědomosti a poznání, které za celý život nasbíral. I tak započal nový věk lidí, kteří opět kráčeli po zemi, kterou jim vyzpívali dva bratři.

Časem si však Siel začal uvědomovat, že tím, jak učí bratrovi syny novým dovednostem a vědomostem, začalo se na světě tvořit i zlo, závist, vztek a další lidské nezmary, které rozséval kolem sebe. Uvědomil si také to, že čím více byl s lidmi a elfy, tím více cítil nenávist vůči jim samotným právě kvůli tomu, že Meor se vzdal života právě kvůli nim. A proto odešel Siel do vysokých hor, kde usedl na vrcholek skály a jal se v rozmlouvání s větrem, který tu byl od počátku stvoření světa. Ve své duši se nakonec vyrovnal s tím, že Meor radši zvolil smrt pro nový život, a tak se zapřisáhl tomu, že splyne s tímto světem a bude opatrovat to, za co Meor položil svůj život. Ze Siela se stal vítr, který svojí spravedlivostí urovnává rozpory na celém světě, zasahuje do válek a v případě, že je to nutné, připomíná lidskému plemeni to, za jakou cenu se mohli narodit. Avšak pouze prvorození lidé, co poznali Siela ještě jako člověka, si uvědomují, jak křehká hranice je dělí od stejného osudu světa, na kterém se bratři Meor a Siel narodili…