Hranice (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Dlouho jsem na toto čekala, až pro mě přijdou.
Zavřená mezi čtyřmi zdmi, bez budoucnosti.
Měla jsem spoustu času přemýšlet o minulosti.
Byly to krásné chvilky na lukách, v lesích.
Zachrastily klíče v zámku mé cely.
Odpudivě páchnoucí strážný se mi díval do očí.
Táhlo to z něj pivem a zkaženou treskou.
Silnou paží mě postavil na nohy a pak si odplivnul.
„Setsakramenský čarodějnice, jen mi zabíraj místo.“
Říkal si to spíše pro sebe, než pro mě.
Trhnutím mě donutil k pohybu ven z cely.
Temná chodba vězení pro mě byla vítanou změnou.
Přes malé průrvy sem dopadalo světlo dne.
Jakmile mi dopadl paprsek na ruku zapoměla jsem.
Zapoměla jsem, že se nacházím ve vězení.
Zapoměla jsem, že mě obvinili z čarodějnictví.
Ocitla jsem se na louce, kde jsem strávila život.
Kolem mě vanul vítr a pohrával si s mými vlasy.
Chtělo se mi smát a začít tančit, tak jako vždy.
Ze snění mě vytrhnul hlas kata, ať se pohnu.
Bosé nohy mi pleskaly po studené, kamenité zemi.
Vyšli jsem z podzemí na náměstíčko v denní světle.
Byl tam velký dav lidí, kteří čekali až mě přivedou.
Myslím, že kolem mě proletělo vejce, hlupáci.
Házejí po mě jídlo a sami pak nemají co jíst.
Vedl mě uličkou, kterou utvořil dav.
Viděla jsem i tu co mě udala, nebo si to myslela.
Nu což, však se sama za chvíli ocitne na mém místě.
Dovedl me k vozu a dokonce mi pomohl na něj vylézt.
Byl zakryt plachtou a už tam čekali dva mniši.
„Dcero,vyzpovídej se ze svých hříchů.
Jen to ulehčí Tvé zmučené duši v tomto hříšném těle.“
Takhle povídali celou cestu a já jen mlčela.
Jakýpak hřích, milí kněží? honilo se mi hlavou.
Co bych jim vysvětlovala, stejně by nechápali.
Dojeli jsem k postavené hranici, přesně v pravé poledne.
Taková paráda a jenom pro mě, tohle jsem opravdu nečekala.
Škoda, že s toho nebudou nic mít, tolik práce s tím měli.
Kat mě vyvedl z vozu a táhl ke vztyčenému kůlu.
Řětězy mě omotal a ani při tom nemrkl, statečný muž.
Vzal si pochodeň a čekal až biskup přečte rozsudek.
Byl to staroušek, hodně přes 50 let a četl pomalu.
Konečně po úmorné chvíli, v úmorném teple dočetl.
Kat přiložil pochoděň k roští a to začalo vesele doutnat.
Začalo zčista jasna pršet, však jsem jim přiznala, že čaruju.
Pak se začalo blýskat, hromy bít a kroupy lítat.
Lidé utíkali a kat i s hodnostáři se ukryli do vozu.
Lehce jsem uvolnila paže z řetězů a odlétla.
Když už mě obvinili, tak bych měla dokázat, že alespoň jednou měli pravdu.