„Byl to vlastně obyčejný večer. Je to už pěkných pár let.“ Řekl uvolněně Skarin a zavrtěl se ve svém starém pohodlném křesle. Na chvíli se odmlčel, snad se zamyslel. Nastalé ticho přerušovalo jen harmonické a uklidňující praskání dřeva v krbu. Skarin byl starý muž s prošedivělými vlasy a vousy, s páskou přes oko. Jeho druhé oko ale zračilo vysokou inteligenci a větrem ošlehaná tvář zase bohatý život. „Pokračujte, mistře,“ prolomil tento řád Skarinův posluchač, nervózní mladík, který se očividně nemohl dočkat, až se vše dozví. A Skarin pokračoval.

Tehdy skutečně byl krásný letní večer. Skarin se rozhodl udělat si procházku po městě. Byl skoro na mizině a taky vypadal jako špinavý šupák. Jediné, čím mohl zvídavé oko zaujmout, byla zdobená rukojeť nového meče, jenž se mu houpal u pasu. Povzdechl si, když ho nohy zavedly před největší pajzl z celého města. Naposledy se podíval na západ slunce. Bylo rudé. Červená znamená krev. Ale on těm báchorkám nevěřil. Nikdy. Vstoupil.

„Jmenovalo se to tam U Prasečí hlavy. A za takový název se to nemuselo vůbec stydět. Správně. To. Říkat tomu restaurace nebo hostinec by bylo opravdu nadnesené. Stoly nikdy neviděly ubrusy, v krbu snad rok vyhaslý popel. Celý to tam smrdělo zkaženýma vajíčkama a bůhví čím ještě. Jediná uklízečka zametala všechno to svinstvo pod stůl, a když jsem se jí zeptal, kde je tady záchod, hleděla na mě, jako bych právě spadl z višně. Skoro jsem si až myslel, že tam bude vodník, co mě stáhne dolů.“ Skarin se zasmál a vzpomínaje na staré časy dál hleděl do plamene. „Nevím, jak mě to napadlo,“ pokračoval. „Pro klid na duši jsem se ujistil, že tam opravdu žádný není a posadil jsem se. Objednat pivo jsem si netroufl.“ Mladík se pousmál, ale namítl: „Ale mistře, zatím to nevypadá jako nejhorší hostinec.“

„To nejlepší jsem si nechal na konec. Už když jsem vcházel, překročil jsem někoho v bezvědomí. Na podlaze vedle jeho hlavy se vyjímal obsah jeho žaludku. Řekl bych, že mu nesednul ten pstruh.“

„Jak jste proboha poznal, že jedl pstruha?!“

„Jsem přece taky rybář. Hlavu pstruha poznám.“ Odpověděl Skarin suše. Mladík ztěžka vydechl a začal pomalu blednout. Tentokrát se usmál Skarin a pokýval hlavou.

A tak Skarin seděl v hospodě jako zlý sen, když se to stalo. Dovnitř vstoupily čtyři postavy rázovitým krokem zabijáků. Překročili opilce, podobně jako to nedávno udělal on sám a postavili se vedle sebe. Byl zahnán do kouta. Tušil, kdo je poslal, ale nevěděl to jistě. Byli zpocení, museli běžet, takže snad někdo odsud. Nebo taky ne. Konečně k nim obrátil pohled. Uklízečka dávno zmizela. Teď už tady byl jen on a vrazi. Ozval se charakteristický zvuk meče vytahovaného z pochvy. Už nemohl dál čekat. On nebo oni. Jednou rukou švihl levný stůl mezi ně a druhou bleskově tasil. Stejně jako snad už stokrát předtím. Uskočili na dvě strany a rozdělili se tak. Skarin se mezi ně vrhl a jen jediný stihl zareagovat. Zvedl ke krytu své ostří, ale zbytečně. Skarin už byl příliš blízko. Krátký sek vedený nahoru se zastavil o meč soupeře a rychlým trhnutím zpátky mu podřezal hrdlo. Pak si vzal jeho zbraň a točil se v piruetách, až druhý uklouzl na slizké podlaze a umřel také. Jak už to ale bývá ani poslední dva si nedali říct. Připomínal sekáček na maso. Naneštěstí pro ty dva byl i lepší šermíř. Během pár okamžiků bylo dobojováno. Skarin odešel. Tohle nebyl dobrý hostinec kde strávit noc.

„Cos čekal? Že to bude nějaká historka plná úskoků a lsti? Něco ti asi budu muset vysvětlit. Tak je to jen v pohádkách.“ Mladík se celý červenal a hleděl Skarinovi do oka. „Eh, no… Dobře, ale co,“ ukázal prstem na pásku. „Pokud si vzpomínám, říkal jste, že to byl ten den.“

„Ano, vskutku. Byl to tvrdý boj. Málem mě měli.“

„Ale díky tomu oku na ten večer nikdy nezapomenete, že?“

„Ano. Večer jsem psal domů a únavou jsem usnul. Vypíchl jsem si ho tužkou.“