Kašna (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Výtrysk verbální výřečnosti mlčky nezastavíš, má milá přítelkyně. Žene se jako proud zdivočelé energie a před nikým se nepokloní, krákej vráno, stále dál.

Nevím, co sis to usmyslela, Hubitelko žízně, kdysi bylas oblečená v šatu z glazury a písně, teď jsi jenom vybledlá vzpomínka na někdejší slávu…

…tísně. A vráno krákej, stále dál.

Město se změnilo, vidíš to také, že? Divil bych se, kdyby ne. Vždyť patříš semhle do márnice, troska existence, nepotřebná jako malebná vyhlídka do zdi.
Vážně? Myslíš, že když si cosi plné vody, hned na příkaz zrozpačitím, pod tvou touhou, strohou skoupou? Vráno krákej… a tak dál.
Myslíš, že zlobím se? I ty hloupá, nepolíbená, jsi jen kašna, jako každá jiná, snad nejvíce podobná těm, jakých jsou tisíce, ale chybí ti hlas a střevíce.

Dříve Jitřenkou či čímsi, nazýval jsem ji, svou ženu, a koukal raději na její výstřih, než nahoru do očí, do nebozezu. A teď si stěžuji snad kašně či komusi, kameni, trávě, a nad moji hlavou tančí oblaka osvobozeného dýmu a ohně a další takové móresy, co založil jsem kdesi ve spíži a má žena leží němá v kuchyni, kde plameny tráví těla, trávící u stolu zbytky od oběda. No, to jsou mi móresy…

Báseň, mizerný básníku? Vždyť vrána krákat přestala. Možná si myslíš, že odletěla, ty, kašno zítra z popela, ale ten křik… ach, jak rád bych, kdyby bylo možno zbavit se ho, jenže i kašně, kam mé děti kdysi házely mince přejíce, dříve či poději dojde, že tomu tak nelze, že již nemůže.
Sedíš si tu tiše, vysmíváš se mi? Vidím příkře, jak mlčky výsměch skrýváš v troskách listí padajících z očouzených domů sevřených v zubech dravce, když fénixe zápalka probudila a tři, mému srdci milé, duše usmrtila.

Pitomá vrána, vracejíc se usedá mi na ramena, jen si krákej, ty krávo ze smetiště, pochutnej si na masíčku, na chudince. Ach, zalepit jí zobák by to chtělo, však nenatáhnu ruku a štve mě to.

A ta kráva kráká, stále dál.

Držel jsem šňůru ohňovice, jenže smůla ji políbila, jak vzplanula, ke kašně je to jen kousek, ale mé tělo, jak růže, uvadlo a uhynulo. Ohořelo.

A ta kráva kráká… a tak dál.