The worst day of loving someone (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Seděl jsem na pohovce před krbem a díval se na praskající oheň. Bylo to uklidňující a nějak jsem musel na chvíli vypnout, abych neviděl nepořádek, který se tu shromažďoval již několikátý den. Byla noc, ale netušil jsem, kolik je hodin. Ani jsem nechtěl vědět kolik je hodin. Nechtěl jsem vědět ani den. Všechno se mi poslední dobou dost rozplývalo. Pořád jsem měl v hlavě ten křik a před očima tu spoustu krve. Občas jsem měl pocit, že ji mám pořád na rukou a nemůžu ji smýt, i kdybych se v té sprše myl dezinfekcí.
Ozvalo se zaťukání na sklo a já se podíval do Zimní zahrady. Před ní stál ve tmě Henry. Měl na sobě košili a přes ní mikinu. Na rameni mu visela černá taška přes rameno, která se zdála plná.
"Pojď dál" zavolal jsem a pomalu přešel do Zimní zahrady, kde několik svíček osvětlovalo rostliny, pohovku s dvěma křesly ve stejné barvě a dřevěný stůl. Henry si otevřel prosklené dveře a vstoupil dovnitř. Věděl, že se nemusí zouvat, protože já si do Zimní zahrady bral většinou boty, ale teď mi to bylo jedno. Bosky jsem přešel k pohovce, na kterou jsem sebou plácnul. Henry se posadil naproti mě do jednoho z křesel. Měl perfektní pleť a dokonalé oříškové vlasy, vždy přesně upravené do špiček.
"Jak ti je?" zeptal se mě a prohlížel si mě. Tyhle pohledy jsem přesně nesnášel. Proto jsem se scházel jen s ním a s Barbarou. Všichni se mnou začali po té nehodě jednat v rukavičkách a bylo lepší zůstat zavřený ve svém domě. Nevycházet ven. Barbara mi nosila jídlo, které jsem většinou stejně nesnědl, a tak ho zase odnesl, ale v odpadkovém koši. Henry mě zásoboval jinými věcmi. Nosil mi cigarety, alkohol a hlavně trávu.
"Jak dlouho jsi zase nespal?"
"To není tvoje starost," štěkl jsem po něm, neboť jeho otázky začínaly vážně otravovat. "Máš, co jsem chtěl?"
Henry si oddechl a dost neochotně se sehnul pro tašce, kterou si položil na zem vedle křesla. Na stůl vyskládal několik láhví ginu, absinthu, krabiček cigaret a taky hromadu pytlíků trávy.
"Kolik chceš?" zeptal jsem se, když jsem otevřel šuplík ve stole.
"Nic. Ještě jsem to kupoval z těch minulých peněz" odpověděl mi Henry. "Chceš hned ubalit jednoho jointa?"
Pouze jsem přikývl a vytáhl jsem z otevřeného šuplíku pětitisícovku a přisunul jsem jí po stole k němu. Rukou jsem ho zarazil, když chtěl protestovat. Tušil jsem, že si z těch peněz nic nenechává a vždycky za ně kupuje, co potřebuju. Cenil jsem si toho, ale nepřišlo mi to fér. Znovu jsem šuplík zavřel a sáhl pod stůl, kde jsem vytáhl rozpitou láhev vína. Sklenice, co stála na stole, byla sice použitá, ale mě to bylo jedno. Henry nám ubalil jointa a zapálil ho.
Párkrát si potáhl a pak mi ho předal. Nasál jsem do sebe, co nejvíc jsem mohl a zadržel jsem dech. Když jsem vydechl, cítil jsem, jak se mi tlačí přímo do hlavy.
"Páni, to není špatný" uznal jsem a potáhl si znovu, než jsem mu ho podal nazpátek.
"Není to zlý" přikývl a potáhl si. "Byla tu Barbara?"
"Myslím, že včera" zamyslel jsem se na moment. "Jo, asi včera."
"Hele, napadlo mě, že zítra vystupujeme s kapelou" nadhodil Henry a já věděl, co mu odpovím, ale nechtělo se mi skákat mu do řeči. "Nechtěl bys přijít? Možná bys přišel na jiné myšlenky."
"Mám tu nějakou práci, takže-"
"Jakou opíjet se a hulit?" zavrčel na mě.
"Pokud se Ti něco nelíbí, tak můžeš jít. Pamatuješ si, kudy jsi přišel, ne?"
"Nino" vzdychl si. "Už je to dlouho. Umřel přece před půl rokem."
"Vypadni." Zadíval jsem se Henrymu do očí. "Zvedni se a vypadni!"
"Já-"
"Běž!" ukázal jsem na dveře.
Chvíli se na mě jen díval a pak odešel. Zůstal jsem sám. Tedy ve společnosti trávy a vína. Stačilo mi to.

Došel jsem do horní koupelny v řádně opilém a sjetém stavu, ale přesto jsem měl v jedné ruce rozpitou láhev ginu a v druhé čerstvě zapálenýho jointa. Rozsvítil jsem velké světlo, a pak jsem přešel k zrcadlu, kde jsem rozsvítil bodová světla. Zadíval jsem se na sebe do zrcadla. Kudrnaté světle hnědé vlasy jsem měl rozházené do všech stran. Potřeboval jsem ostříhat, ale nikomu jsem nedovolil, aby se mě dotknul. A tak si rostly, jak chtěly. Obličej jsem měl bledý a průsvitný jako papír. Vypadal nezdravě s těmi temnými kruhy pod očima. Nespal jsem většinou moc. Musel jsem upadnout do vyčerpaného bezvědomí, jinak jsem si nedovolil spát. Vracely se mi vzpomínky na tu nehodu a na něj. Vlastně kvůli němu jsem na tom takhle. Upil jsem z láhve a položil ji na poličku před zrcadlo. Oči jsem měl protkané rudými žilkami a štípaly mne únavou, ale přesto jsem přešel k vaně a pustil do ní vodu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že není zašpuntovaná, a proto z ní odtéká voda.
Dlouze jsem si potáhl z jointu a z kapsy u kalhot si vytáhl krabičku cigaret a zapalovač. Položil jsem je k láhvi na poličce a musel jsem se na chvíli opřít o stěnu. Ve chvíli, kdy se mi přestala točit hlava, jsem přešel k napuštěné vaně, do které stále tekla voda a v oblečení jsem se posadil do vody. Zhluboka jsem se nadechl a ponořil jsem se do ní. Oči jsem nechal zavřené a snažil jsem se uklidnit. V uších mi tepala krev a já čekal…
Přesně na chvíli, kdy jsem přestal vnímat vodu, ale objevil jsem se zcela mokrý v oné temné místnosti. V té místnosti, kde jsem potkával Samuela. Stál přede mnou. Svítilo na něj světlo a on se usmíval.
"Proč to pořád děláš, Nino?" zeptal se ustaraným hlasem.
"Potřebuju Tě," vzlykl jsem a vrhnul jsem se mu do náruče. Měl na sobě šedé tričko, které okamžitě nasáklo vodu, když jsem se na něj nalepil.
"Taky mi chybíš, lásko," pověděl mi klidným, vyrovnaným hlasem. "Ale nemůžeš sem chodit. Nepatříš sem."
"A co když chci?" Zvedl jsem hlavu a zadíval se na jeho úzký obličej s výraznými lícními kostmi, kratšími blonďatými vlasy vystříhanými po stranách, zelené oči a dolíček na bradě, který jsem miloval.
"Nemluv hlouposti, Nino" zakroutil hlavou. "Patříš zpátky. Čeká tě tam ještě dlouhá cesta."
"Bez tebe to nezvládnu" zavzlykal jsem a odmítal jsem se ho pustit. "Prosím, nech si mě tady."
"Nino" zašeptal a pevně mě chytil za ramena. "Teď se musíš probudit, jinak skončíš v Jinosvětě."
"Prosím" zamumlal jsem mezi vzlyky.
"Probuď se!"
Vystřelil jsem z vody do sedu a vodu se šplícháním všude rozlila. S kašlem jsem se chytil za okraj vany a naklonil se přes ni. Pozvracel jsem podlahu, která byla plná vody, protože vana přetékala. Zastavil jsem tedy vodu a posadil se do vyvýšeného rohu. Voda se začala pomalu odpouštět a já tam jen tak seděl a plakal.

Znovu jsem seděl v Zimní zahradě na pohovce. Venku bylo pod mrakem a vypadalo to, že bude každou chvíli pršet. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a popíjel gin, když přišla předním vchodem Barbara.
"Bože, Nino" vzdychla si, když přešla až k zimní zahradě. "Proč se pořád takhle ničíš?"
"A co mám asi tak dělat?" zamručel jsem a znova jsem upil z lahve.
"Třeba přestat chlastat" vyrvala mi láhev z ruky a odešla s ní směrem do kuchyně. "A třeba taky zvednout prdel a uklidit si tady."
"Nikdo se neprosil, aby sis hrála na služku" zavolal jsem na ni a sáhl po krabičce, kde jsem si schovával jointy.
"Ano, ale kdybych si na ni nehrála, tak se tu nebude dát pohnout" zavolala z kuchyně. "Ty jsi zase nejedl?"
"Neměl jsem hlad" pokrčil jsem rameny a zapálil si.
"Donesla jsem ti rizoto a kuřecí s brambory. Co z toho ti mám ohřát hned?"
"Nic" zakroutil jsem hlavou, ale bylo jasné, že mi stejně něco donese.
"Tak kuřecí" slyšel jsem jí a protočil jsem oči. Nechala ohřívat jídlo v mikrovlnce a vrhla se na sběr láhví a odpadků do pytle."Henry by tě měl přestat zásobovat."
"A to proč?" zajímalo mě a podíval jsem se na ni přes skleněnou stěnu. Zrzavé vlasy měla za uchem a měla krásně nalíčené oči. Obcházela s pytlem dolní patro.
"Protože by tě to donutilo vyjít ven a mluvit s lidma."
"Nechápu proč s tím všichni otravujete." zakroutil jsem hlavou.
Odnesla pytel do předsíně a umyla si ruce. Pak přede mě položila talíř s dvěma kuřecími prsy opečenými na másle a brambory.
"Tolik toho rozhodně nesním" řekl jsem jí rovnou, když se posadila naproti mě do křesla.
"Chci vidět, že sníš aspoň něco." Usmála se. "Jinak se taky může stát, že neodejdu."
Nakonec mě donutila sníst dvě brambory a kousek z kuřecího. Posbírala mi prádlo po domě a odnesla ho do sklepní prádelny, kde nastavila praní a následné sušení. A pak s odpadky odešla. Byl jsem rád, že zase odešla. Byl jsem nejradši sám.

Bylo to snad jen dva dny, co u mě nikdo nebyl. Pak se však odemkly přední dveře a někdo přišel dovnitř. Ležel jsem opilý na pohovce v zimní zahradě.
"Barbaro, seš to ty?" zavolal jsem a potáhl si z cigarety.
Slyšel jsem, jak kdosi vešel do zimní zahrady.
"Ne, to jsem já" ozval se Henryho hlas a já otevřel oči. Stál u dveří a tvářil se vážně.
"Myslel jsem, že máš přijít v noci" zamračil jsem se zmateně a nemotorně se posadil.
"Někoho jsem sebou přivedl" řekl Henry a zadíval se ke dveřím. Do Zimní zahrady vstoupila mladá žena. Měla na sobě dlouhý kabát a přes rameno kabelku.
"Ahoj, Nathanieli" usmála se na mě zdvořile. "Jsem Freya Collinsová"
"Co to je? Co tady chcete?" vystartoval jsem na ni.
"Přišla ti pomoct, Nino, vyslechni ji" naléhal na mě Henry.
"Nebudu nikoho poslouchat" zařval jsem na ně. "Oba dva vypadněte z mého domu!"
"Je mi líto, Nathanieli" zakroutila hlavou. Odstoupila ode dveří, aby dovnitř mohli projít dva svalnatí muži.
"Ne" bránil jsem se, když mě chytili a pevně mě drželi. "Nenávidím tě!"
"Promiň mi. Jsi nemocný, chci ti pomoct." zadíval se na mě Henry.
"Nenávidím Tě! Už nikdy s tebou nepromluvím!" křičel jsem, když mě vedli mým domem. "Pusťte mě, rozumíte?!"
"Jen klid" ozval se jeden z vazounů.
"Já ti ukážu klid, ty zmrde!" řval jsem jako zběsilý, když mě vytáhli před dům. Sousedé vycházeli ze svých domů a dívali se, co se děje. "Pomoc! Pomozte mi!"
"Co se to tu děje?" ozval se soused od vedle a pomalu šel směrem k nám.
"Máme soudní příkaz k léčení" ozval se hlas té ženské.
"Ne, prosím" rozbrečel jsem se, když mě táhli k autu, do kterého mě rvali. "Prosím, já nikam nechci"
Zadíval jsem se na souseda, který se díval na papíry, které mu ukazovala ta ženská. Ve dveřích do domu stál Henry a ztrápeně se na mě díval. Jeden z těch chlapů mě držel a druhý mi píchnul do krku injekci. Zrak se mi rozostřil a oni zavřeli dveře auta.