Když já byl mladý (1. strana) | Články - Aragorn.cz

„Když já byl mladý,“ vyprávěl starý, vyschlý stařík, když poprvé upil vody, „to byla voda všude. A ne takováhle. Nebyla hořká a kyselá.“ Posluchači, kterými byl celý kmen, tedy patnáct osob, kteří našli úkryt v troskách předválečné cementárny, zatajili dech. Nikdo z nich nepamatoval dobu, kdy by vody bylo dost. Stařík znovu upil.
„Voda tekla v řekách a byla v jezerech. Když jste seděli na břehu takového jezera, ve vodě jste viděli, jak odráží svět i kus nebe. V noci jste v hladině viděli hvězdy.“ Někdo ze starších, sedících vzadu, zamumlal něco o bláznivých dědcích, ale byl rychle utišen. Stařík si popichování nevšímal. Byl zvyklý, že mu lidé věřili nejvýše polovinu toho, co vypráví. Bylo to prostě už před moc dlouhou dobou.
„Když jsem byl mladý, taky jsme nemohli pít vodu, kde nás napadlo. Ale uměli jsme si ji vyčistit, že byla úplně průhledná. Na otravu z vody za mého mládí nikdo neumřel. Někteří dokonce pili vodu nepřevařenou.“ Kmenem projela vlna melancholické zasněnosti. Bylo to tak krásné, o čem ten bláznivý stařík vyprávěl. Tak krásné. „Jo, vody bylo za mých mladých let opravdu dost. I jídla bylo dost. Vlastně všeho jsme měli tolik a nikdo si toho nevážil. Byla dokonce místa, kde byly na hromadách celé obrovské kupy jídla. Každý si mohl vybrat a měl to. Nikdo nemusel lovit lukem, jaký vidím támhle opřený v rohu. Předválečná práce, jak vidím,“ řekl a opět upil. Kmen ho uctil celým hrnkem vody. Tak moc měli rádi jeho vyprávění. Jeden muž se potěšeně nadmul. Luk byla jeho kořist z bitvy a nikdo v celém kmeni neuměl tak střílet jako on. A luk byl skutečně výborný. Nebyl ze dřeva jako běžné luky. Byl ze zvláštního materiálu, který se nikdy nezlomil a nevadilo mu vlhko. Napínal se tak snadno a na padesát metrů s ním šlo trefit kovovou nádobu, kterých se všude válelo hodně, ale neměly moc velké využití.
„Všichni pořád mluvili o tom, jestli bude válka. A všichni říkali, že určitě ne. Že prý se poučili ze své minulosti,“ stařík si povzdechl, „ale nepoučili. To už jsem byl starší, když vypukla válka. Z nebe padal oheň a vzduch byl jedovatý. Po ulici běhali lidé, které užíraly choroby, a oni zabíjeli jeden druhého pro boty nebo kus jídla.“ V hrnku ještě zbylo dost vody. V tomhle bodě vyprávění nikoho příliš nebavilo, koneckonců, jen popisoval jejich každodenní život. Až na ten oheň z nebe. A vzduch, který by se nedal dýchat. Báchorky starého muže.
„Byl jsem vojákem. Víte, co je to voják? To je člověk, který zabijí jiné lidi, protože si to někdo přeje.“ Kdyby řekl, že bojuje, nemuseli by mu tady rozumět. Bojovat totiž neznamenalo zabíjet, ale žít. Ale slovo zabít zná každý dialekt a má jen jeden význam. „Bojoval jsem, kde mi řekli, a dostával jsem za to jíst a pít. A velmi dobře. Ale pak se všechno rozpadlo a už nebyla armáda. Už jsem nebyl voják.“ Stařík si povzdechl. Byl už starý. I vyprávění ho zmáhalo. Jediné, co mu ještě šlo dobře, bylo chodit. Proto putoval, a dokud měl možnost, vyprávěl o světě před válkou.
„Víte, před tím po obloze létali ptáci. Ha, vidím, že někteří z vás neví, o čem mluvím. Pták byla taková krysa, ale létala po nebi. Měla křídla, což jsou takové hodně placaté hnáty. Věřte mi, tohle bych si nevymyslel. Ani si nevymýšlím, kolik zvěře tehdy bylo v lesích. Ať se propadnu, v každém lese bylo zvěře pro vás na půl úplňku. Ty, že ty jsi ten, komu patří ten luk?“ Stařík si vysokého muže změřil pohledem. Muž mu oplatil pohled. „Ano, já střílím. Kdyby byla pravda, co říkáš, jen já sám bych v takovém lese nalovil na celý úplněk!“ Kmenem se rozlehlo souhlasné mručení. Každý věděl, že Tombily by to dokázal. Stařík přikývl a usmál se, jako by ho něco potěšilo.
„A viděl jsem sníh. Slyšeli jste o sněhu, že? Je bílý tak, jako nic v našem světě. A studený, že to až bolelo. A byl všude, vždy chvíli v roce, člověk mohl jít sto sluncí, stejně byl všude. Teď vidím, že mi nevěří nikdo z vás. Víte, mně se to po těch letech už taky tolik nezdá. Je to tak dávno.“
Na dně hrnku byl ještě hlt. Stařík si ho nechal na potom. Oheň praskal a vrhal na stěnu cementárny stíny. Mihotavé a tajemné.
„Před válkou nás tolik lidí varovalo, jak to může skončit. Neposlouchali jsme je. A skončilo to takhle. Pesimisté měli pravdu,“ mumlal stařík, skoro nikdo jeho slova nezachytil. Pokračoval už nahlas. „Válka je špatná věc. Kdyby to bylo možné, bylo by dobré, kdyby už kmeny neválčily. Mohou se přeci dohodnout. A budou pak silnější. V době, kdy jsem byl ještě dítě, byla taková pověst. O ocelových drátech. Když máte jen jeden, přeštípnete ho snadno. Stačí udeřit kamenem. Ale smotejte jich do sebe deset. Málokdo má nástroj, který by přetnul něco tak pevného. Přemýšlejte o tom,“ řekl a dopil hrnek.
Dovolili mu spát v osadě. Kdo by se bál starce. Navíc ho znali z doslechu. Putoval krajinou, vyprávěl. Prý každému řekl to, co řekl jim. Měli ho za bláznivého. Domluvit se? Jak by se mohli domluvit s jinými kmeny, když každý mluví jinou řečí. To je nesmysl. A neválčit? To přeci znamená vyhynout. Tak přemýšleli ti, kteří po starcově vyprávění usínali pod svými přístřešky z dřeva a kůry.
Navíc, říkali si v duchu, přeci jen je to asi jen starý blázen. Protože pokud by se narodil před válkou, muselo by mu být nejméně padesát let. Tak dlouho lidé nežijí.