Ona! (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Ona!

Autor : Diuk   2. dubna 2018   Povídky Zatím nehodnoceno
Povídka publikovaná v horrorovém časopise Howard, s předmluvou v podobě básně od Daniela Burgera

Fiat Lux!

Daniel Burger

Na počátku byla noc…

voněla jasmínem pivem a štiplavým petrolejem.

Tma štěkala za návsí

na zbloudilé poutníky vyli psi

olejovitým chraplavým štěkotem

jako bez života

Na počátku bylo slovo…

Ještě beze rtů – spálených vodou

bláznivé a tiché fialové aury stromů

tiskly se k sobě v bázlivé křeči.

Vítr jí zamotal blonďaté lokny

chvíli ji cuchal potom léčil

šrámy od olovnatých dlaní, život

od mozolnatých přikázání

Kabát páchnoucí trafiky nechala ve městě

na cestě byla samojediná

lampu si bezděčně tiskla do klína

holčičkou už ne a ženou ještě nebyla

Přes louku čerstvě skosenou

probolela kůži ostrými stébly

píšťaly varhan hvízdali krajinou

a první slovo prasklo ve dví

Pět si jich sedlo spolu do pole

zápalky knot lampička petrolej

a ONA čisťounká poprvé znala truc

jen pohyb zápěstím…

fiat lux… fiat lux!

*

Voda.

Životodárná voda.

Klidná, životodárná voda.

Ledově klidná, životodárná voda.

Voda, v níž pluje bledé tělo bez života.

Vískající tenké pramínky vodních vlasů – zachycena v naplaveném dříví, v posmrtné koupeli a ledové tříšti leží si Ona! úplně sama. Spí si v tom loži, panna bez vědomí, jaké myšlenky se stala obětí.

Nyní prázdná, dříve plná. Kráčela s nadějí, s přáním, s pohledem do budoucna.

Kráčela s nadějí, s přáním, s pohledem do neznáma.

Kráčela s nadějí, s rozumem v hrsti.

Ruku v ruce se smrtí.

*

Vložil kostku do skleničky, zaplněné štědrou dávkou destilované tekutiny. Očekávaje opojení nenechal se pobízet a pozdvihl ji jako hold zakouřenému pivovaru, kde u kulatého stolu čekali Oni! podobní supům, gambleři podsvětí.

Alkohol s hořkou pachutí polkl, ale kostku udržel mezi zuby – vyplivl ji na stůl a doufal v nejlepší, což si mohl odpustit, protože na vrchní straně šestistěnu zůstaly jenom ubohé dva body.

Otřesen z očekávání, naplněného pohledem na prkénko, dláto a provázek, podávaného v ústrety.

Zul se, srdce rozbušené, začal rychleji dýchat a hyeny se naklonily vpřed. Přesně z toho důvodu stál v čele jejich zájmu, stáhl ponožku a položil nohu na hoblované dřevo.

Po deseti minutách odchází zadními dveřmi, kulhá na jednu nohu, s mizernou rovnováhou na sklonku nočního dne. Ještě sice nesvítalo, ale cítil pálení jako od poledního slunce.

*

Vedle popelnic plných krys, mokrých kartonových krabic a olejových louží, ho čekal kouřící přízrak věru prapodivný. Strašidlo ve službách policie, detektiv beze rtů, s kloboukem skrývajícím popraskanou kůži a mastné vlasy podobné oleji z louží, s cigaretou jako ze starých filmů, ale tohle nemělo s kinematografií nic společného, ani s jazykem vyčnívajícím skrz otvor ve spodní čelisti. Vykročil ze stínu, ani nevytahoval průkaz, prostě si stoupl dopředu a nadoraz natáhl paži s rozevřeným vějířem krátkých tyčí. Nemohly to být prsty, tyhle se neohýbaly a rezly.

Jazyk zajel do štěrbiny, nasál dehet z cigarety a ve světě málomluvných jakoby mlčky prohlásil: „Ten hazard tě jednou zabije, přítelli.“

Odpovědí mu bylo ticho, vznášelo se a svádělo tanec s mlčenlivým prohlášením, nevyřčeným tabák sajícími ústy.

Další pohled, množina významů beze slov, Půlnočník je trpělivý, On! je očekáván k případu, je mu podávána ruka a tak svírá prorezlé trubice a cítí chladivý dotyk ozubeného kola. Detektiv se usmál v parodii pomačkaného staniolu – zuby mluvili samy. Řekly ‚vítej, Tulláku‘.

*

Krev.

Ta nudná tekutina.

Ta lepkavá, nudná tekutina.

Ta lepkavá, nudná, životodárná tekutina.

Krev, v níž leží bledé tělo bez života.

Ona! na sobě měla zbytky noční košile nedostatečně zakrývající smrtelné rány, přímo Roh hojnosti karmínové tekutiny. Detektiv i kulhající muž, oba stojící u zvráceného fotografa, jako vždy mlčí, dobří partneři v beznadějné křeči.

Byla to ona, vyfotografována v aktu hodném nekrofila.

Byla to ona, vyfotografována k světu.

Byla to ona.

To ona.

Ona.

*

Pohledy se střetly nad lahví zaprášeného piva v policejní nálevně. Zakalená ocel lidského postižení nešetřící brutalitou se jim nezdála, stejně jako kdysi. Avšak teď o tom dokázali lépe mluvit. On, policista s odštípnutým malíčkem, a strašidlo Půlnočník, přivolávač neštěstí.

„Byla to ona?“ nadhodil Tulák tiše.

„To není jisté. Nemusí.“

„A kdyby jo?“

„Pak je brána zavřená.“

„Jde to zjistit?“

„Já vidím pouze na cestu. Bránu bys mohll zahllédnout ty.“

„Vezmeš mě k ní?“

„Mohu. Ale když to budeš chtít, nedostanu tě tam.“

„Proč?“

„Neuvidíš ji. Chtivost ti zabrání vstoupit, kouř nebude posllouchat a udělláš-lli ten posllední krok, brána nevysllyší tvé přání.“

„Chytré. Ale jak to tedy uděláme? Tvrdils, že se k ní dá dostat.“

„Samozřejmě, že dá.“

„A co navrhuješ za alternativu?“

„Pokud to bylla Ona!, budeme se muset setkat s Blludníkem.“

„A když ne?“

„Najdeme odpověď.“

*

Zamířil kulhavým krokem přes ulici do páchnoucí trafiky, kde mezi haldou novin objevil proroka, čtoucího si novinové titulky jako svatá přikázání. Poručil si bez filtru, zatímco Půlnočník odešel domluvit schůzku. A zaplatil dvacet korun.

Svítalo, ulepené vlhko obalovalo ještě teplé pouliční lampy a plnilo plíce. Měl by jít spát, ale bar lákal svou blízkostí a supové nikdy nespali. Oni čekali.

*

Půlnočník mu nabídl cigaretu. Přijata zakrvácenou levačkou, jejíž tři zbývající prsty si rychle navykly na dalšího ztraceného kamaráda. V obvazech se špatně pracuje, ale povedlo se mu připálit si, takže mohl kouřem potlačit zatuchlinu. Vlastní balíček zmizel v nekonečnu dopoledne.

Stáli v čvachtavé břečce, ve zbytcích Jeho! rozpuštěného po celé podlaze obývacího pokoje. Na stole mu zůstala večeře – jakoby byl překvapen před pozvednutím talíře k potravě. Bájné strašidlo usedlo k hostině, jazyk zajel zpět do dutiny a začal se plnit jehněčím bachorem, zatímco kulhavý se odpotácel ven.

O půl hodiny později navštívili hromotluka. Obřího řezníka, porcujícího na jatkách ženské trupy jediným úderem. Neměl tvář, pouze kůži podivně sešitou namísto obličeje. Neměl nos, pouze jednu nosní dírku, neměl ústa, pouze zející otvor. Neměl oči, to bylo to, co nejvíce děsilo na jeho vzhledu. Pracoval pouze v noci, kdy byly ostatní linky zavřené, oháněl se bourací sekerou a v lesku potu se pachtil do konce svého černého dne.

„Blludník je mrtvý,“ započalo namísto pozdravu strašidlo. Kulhavý si zapálil další cigaretu, pach masa mu příliš připomínal obývák, ve kterém nalezli rozpuštěného cestovatele. „Někdo zavřell bránu.“

Sekera nedopadla. Obluda, zdánlivě lidská, otočila bachratou hlavu. „Ne,“ vyšlo z hlubiny.

„Našli jsme Ji!, je pozdě se proti tomu stavět.“

„Ona! není mrtvá,“ zadunělo v soudkovém hrudníku záporem. Než vyložil karty, ukázal prstem na kameru. Nemůže přestat pracovat, sejdou se tedy na obvyklém místě. Být policista znamená mít hlavně železné nohy.

Půlnočník se nejdřív podíval do jeho očí, potom mlčky přikývl, zatímco Tulák si šel sednout na lavičku a tam snadno usnul.

Bludník převáděl na druhou stranu. Nebyla to strana mrtvých za řekou Styx, jak se mohlo zdát, on převáděl na druhou stranu myšlení. Bez jeho pomoci bude těžké dostat se v bezpečí k bráně, ale jestli Ona! nebyla mrtvá, pak ne nemožné. Musí počkat. Více se dozví v Kobce.

*

Jednalo se o podnik na úrovni. Když člověk zatahal za správné šlachy, měl najednou přístup do míst pro jiné skrytých, kde na vznešenosti nezáleželo. Kde byli lidé zavření v kleci, zavěšeni na hácích, kde se řezali ostrými noži a kousali do horoucích beder. Nebyla tu okna, zde panovala hodina hada natrvalo, zde se mohlo pít po celý světský den.

„Na Bludníka.“ Zvedli popraskané sklenice a připili si. Místní komunita ho dobře znala. Usměvavého vtipálka. Psychologa, vrbu, mírného Bludníka, mrtvého Bludníka, nasáklého do koberce.

Než dorazil řezník, uvelebili se na Samotě, vězení podobnému útulku. Pro to ticho a klid, pro řetězy na stěně. Pro zrcadlo.

Sedli si na lavičku a podívali se do něj. Jeden byl v něm dočista obvázaný, malomocný, rozkousaný, zatímco druhý seděl s alabastrovou pletí, se zlatými vlasy a bílými šaty Poledníka.

Najednou se ze zrcadla vynořila šedivá ruka. Nepatřila ani jednomu z nich, ale ti dva v zrcadle ji drželi a nepouštěli, ač s nimi cloumala ze strany na stranu, ve tvářích měli vepsané napětí a ohnivou snahu přetrpět ji. Ruka tápala silně, drsně, ale zrcadloví muži ji nehodlali pustit – jakoby si to uvědomila, zatnula svaly, otočila pěst a jediným úderem rozbila zrcadlo do stovek střepů.

Nikdo to neřekl nahlas, ale v jejich očích se zrcadlila smutná pravda hliníkových kapek. Přicházeli o přátele.

Řezníka ohlásilo dunění. Kroky mohutného muže doplňoval chřestot řetězů, boty ozdobené cvočky zamrzly na prahu. Podali si ruce, jeho stisk byl pevný a teplý, říkal více než slova, říkal, jistý jako osnova, říkal – ‚zdravím tě, Tuláku‘.

„Ona! není mrtvá.“ Byla to první slova vycházející z trubice, z té pokřivené díry na dýchání.

„Bohu díky,“ pokřižoval se. Poledník mlčel, s maskou z perleti nemohl mluvit, ale potřebovali jej – jedině tak se mohli dostat na cestu do propasti, až k bráně.

„Nevěř v boha! Věř v ďábla. On na rozdíl od Něj! nikoho neopouští.“

„Jestli není mrtvá, kde je? Potřebujeme ji. A stejně tak klíč.“

Řezník nepotřeboval vidět, aby se orientoval. Naučil se poznávat věci po hmatu. On dokázal cítit kámen i železo, rozpoznal okolní teplotu, byl tak veliký, že se nebál ani ďáblových poslů. A on věřil na ďábla. Tvrdil, že ho sám viděl.

Posadil se na lavičku a vydal ze sebe zvuk podobný uprdnutí, ovšem mnohem delší a hlasitější, než u obyčejného člověka. „Musíme ji znovu najít.“

Poledník přikývl, došlo mu něco, co muži označovanému jako Tulák ještě ne. Řezník mu napověděl: „Jestli jste ji našli, musela to být Ona!, ale ona nebyla Ona!“

„A kdo tedy byla?“

„Teď už je ničím. Ale nebude sama. Slyšel jsem šepot. Někdo jí je na stopě.“

„Šepotům se nedá věřit,“ namítl kulhavý policista.

„Skutečně? A jak nazýváš toto?“ prohrábl těžkou botou zbytky zrcadla.

*

Sklo.

Tekuté sklo.

Lesklé, tekuté sklo.

Zdánlivě lesklé, tekuté sklo.

Sklo, v němž umíralo bledé tělo.

Sklání se nad ní pod prasklou žárovkou, nad tělem a pod stropem, nad kobercem a pod lustrem. Pleš zakrývá slaměným kloboukem, stařecké tělo zahaluje do rubáše. Sklání se nad ní a ví, že je to Ona! ale také ví, že je to on.

Zachován v mlčení nad tělem navždy umlčeným, ve zbroji ze smíchu a v zábavě potřebné.

On, vyzbrojen dubovou hůlkou a širokým úsměvem,

on, s tím krvavým kolenem,

On! uctivý zabiják.

*

Řezník, Tulák a Poledník/Půlnočník strávili v Kobce několik hodin či několik dní. Na rozdílu nezáleží, důležitě povyprávěli, probrali cesty a činy. A potom byli povoláni zpátky ke svému řemeslu. Řezník se vrátil k porcovacímu špalku, oba muži na místo činu. K dalšímu mrtvému činu, důležitému mrtvému.

Ve společnosti zvráceného fotografa, v šelestící tmě, Tulák se škrábe na pahýlu paže. Půlnočník se sklání a kovovými prsty ohmatává maso stažené z kůže. Dívce chybí vlasy, dívce chybí kůže, dívce chybí kosti, leží jen tak, na znak. Desetiletá.

„Co potřebuješ?“ ptal se ho kamarád. Půlnočník k němu pohlédl a jakmile kulhavý uviděl, pochopil a odvrátil se. I strašidla musí pochopit. A za cvakání fotoaparátu, za mlaskavého chrčení, klečel na střepech a soukal do sebe to maso kdysi živé. A jak ji pojídal, začínal něco cítit. Předešlé vzpomínky. Nejdřív dostala ránu do hlavy. Potom přišla bolest v páteři, následovaná tíživou vzpomínkou na zlomená žebra. Dupl jí na drobná ňadra a potom uchopil sekáček. Před zděšeným pohledem ho nabrousil, kdyby ji chtěl alespoň znásilnit, jenže ne, chtěl něco jiného. Poklekl a otevřel si cestu do břicha. Křičela, křičela hlasitě jako siréna, ale nepřítel adrenalin reagoval, sípala dál, co mohla taky dělat, když nepřestával. Kuchal ji jako profesionál. Stařičké, mozolnaté dlaně se prokousaly dál a začaly trhat kůži na cáry. Brutální síla, k tomuto potřebná, avšak dívka to už necítila. Umírala.

*

Dláto se opřelo pod kloub. Již s ním potřeboval pomoc, jednou rukou by to nedokázal, ale supi mu k potěšení vlastnímu pomohli. Rádi přihlíželi a šťastně činili. Kladivo udeřilo, vykřikl bolestí, s dvojkou na kostce nemohl doufat v usmíření. Kladívko udeřilo, projelo kostí. Následovalo mrazivé utrpení. Kost mu visela na kousku šlachy. Na trošce tuku, na spoustě váhy. Utrhli ji, bez milosti. Umdléval, ale nepřestal a nikdy nepřestane. Ta hra byla příliš náročná, dokonale.

A za světla lamp na sklonku dvanácté hodiny, nechal si Tulák utnout nohu v podkolení.

Museli mu zapálit. Skoro se nedokázal hnout. Šílel bolestí a kručelo mu v žaludku, řval a pil a na operačním stole mu vyrvali cigaretu. Slyšel hlasy, tak přece se tam dostal, svorku, tohle pořádně utáhněte, odsávání, to snad nemyslel vážně? Supi zaplatili nejlepší lékaře, nechtějí se připravit o největšího žabaře. Brzo jim poděkuje, vždycky se rychle zotavuje.

Zatímco byl v nemocnici, Půlnočník se zastavil v kostele. Jeho podoba byla po snědené dívce strašlivá, to se vždy podepíše na jeho těle, když se nakrmí na syrovém mase. Přál si navštívit kněze.

Kdo jiný než kněz by mohl udržet tajemství?

„Pane, přišell jsem v tuto hodinu ke zpovědi.“

„Vyzpovídej se ze svých hříchů, můj synu.“

„Alle já nejsem ničí syn, v tom bude ta potíž.“

*

„Byll jsem polložit květy na svůj hrob. Zaživa jsem měll rád macešky, alle v květinářství jsem se nechall přesvědčit k chryzantémám. Vyzkoušell jsem je, alespoň změna proti minullým llétům.

Namísto deště měllo hezky svítit sllunce, vyšllo to tak napůll. Ve dne jako Polledník s nehybným oblličejem, ten nejhezčí muž nejhezčího dne. Kéž bych dokázall snít.“

Snil by o bolesti z tuhnutí, o betonu zalévajícím rakev zemřelé. Přál by si probudit se, odklopit víko a vytáhnout ženu a dítě zemdlelé. Snil by a plakal, řvoucí v tichosti své vlastní mysli.

„Být detektiv znamená rozhodovat. Jednat za ty, kteří to sami nedokáží. Podívat se na situaci a vidět ji odllišně. Odděllit přání od skutečnosti. Kdo ale děllí, co je skutečně špatné a co dobré?“

„Každý dokáže rozpoznat dobro od zla.“

Proč potom lidé sní o násilí? O horroru? O nebezpečí a vzrušení? Nemají být šťastni za smíření, za odpuštění?

„Ano, Ježíš a jeho poučení. Jenže já, otče, děllám zllé činy ve prospěch dobra. Zaslloužím si tak zatracení? Stojím na hraně, nespállen na posvátném místě, nezmrazen ve stopách proklletí. Přeji si věčný kllid.“

„Přeješ si rozhřešení?“

„Přeji si…“ ohlédl se. Periferií vidění nabyl dojmu, že blikala lampa u stropu. Podíval se na ni tak upřeně, ale opět okrajem zraku zahlédl tu od oltáře. Otočil se, závan větru. Lampa stále svítila, namísto toho zablikala jiná, vchodová.

Podlehl vidinám a vstal, plně soustředěn na kamenný sál. Okamžik počkal a ani se nenadál…

… všechna světla naráz zhasla.

Vykřikl a současně s ním zaječel kněz. Vysoce, kvílivě. Něco ho vytrhlo z lože zpovědnice.

Přeletěl místnost a zarazil se o spodek oltáře.

Nejdříve, jako by se posadil. Natáhl nohy, položil ruce.

A v tom okamžení ho něco začalo táhnout pod oltář. Nepřirozeně se ohnul dopředu.

Nekřičel, naopak, proběhlo to tiše. Až na ty kosti. Jak práskání bičem.

Táhlo ho to k sobě do nejhlubšího stínu pod lampou, ohnutého nohama k hlavě, drceného lisem a tlačeného stejně, až úplně zmizel, navěky ve tmě.

A po podlaze se rozlila ta nudná, lepkavá tekutina.

*

Stejný osud potkal i zvráceného fotografa.

Ukrytý ve svém budoáru, laskal se podobou surrealismu, nad svým vlastním uměleckým dílem – tím, chtěl to nazvat, veledílem.

Přidal je hezky k ostatním, poslední fotka do galerie hrůzy. Samé banality – zastřelení muži, smyslné ženy uškrcené od prádelní šňůry. Ubohá děcka, utopená v pytli na odpadky, rozsekaná těla, střeva. Pomočené babizny. Kyselinou popálení chudáci, hladem umoření psi. A další lidi. Znetvoření vrtačkou, naraženi na kůl, stokrát znásilnění nehledě na pohlaví, stokrát pořezaní a sežehlí letlampou.

Jako jeden ze Supů dokázal najít krásu i v takovém umění.

A teď plaval v hluboké nádrži. Dusil se výkaly a snažil se udržet se na hladině prokleté žumpy. Tlačen dřevěnou hůlkou ke dnu, pátral po perle vysvobození. Snažil se nadechnout a místo toho jen polykal hovna a břečku čpavkoviny. Vyplaval nahoru, vyzvrátil si vše na bradu, slyšel stařecký smích a další bodnutí. Oko mu překryla slupka od pomeranče. Dlaněmi se dotkl kovové podlahy. Nevydržel to, třásl se. Nadechl se, polkl tu vazkou, hustou tekutinu. Pro strach neviděl, pro hmotu nedýchal, pro hůlku nevyplaval. A hvězdy již nespatřil.

*

S protézou na noze a pahýlem ruky, zachumlán v plášti a v oblaku kouře, stál policista v kostele. S kolegou po boku, s patnáctou cigaretou onoho dne. Poledník se tvářil nezúčastněně, jako poškozená socha se ztuhlým úsměvem. Jak by také ne, jeho nehybný výraz byl veškerým potřebným vyjádřením k včerejšímu večeru.

Policista mu svůj názor poskytl jediným pohledem. Říkal ‚měls štěstí, příteli‘. A Poledník to věděl.

Toho večera ve svatostánku pozvedl Půlnočník mechanickou paži. Trubky a ozubená kola v předloktí se pozohýbaly a ustoupily dětskému srdci, propíchnutému dlouhou jehlicí. Uprostřed tmy vyvolané cizincem, pozvedl paži a ta se rozzářila rubínovým světlem. Srdce zdánlivě zprůhlednělo, zjevily se žíly, snad zapumpovalo? K nevíře.

Ta zrůda z očistce se skrývala v temnotě. Rudá záře dětského srdce změnila prostor na obří hřbitovní lampu. Půlnočník se na samotě otáčel, když v tom cizinec odpověděl. Fontánou slin.

Ostatky kněze smíchané s hlenem vyletěly v páchnoucí spršce. Přízrak se pohnul tak rychle, až to znělo jako jediné prásknutí. Dětské srdce uvnitř paže výhružně zapumpovalo, něco zmáčkl a zapíchla se do chlopně další jehlice. Hřbitovní záře zesílila.

Kdesi daleko v cizím domě, nahoře v patře v pokoji, pohnula se paže pod dekou. Putovala jako loď k orosenému čelu. Tělo se jako v horečce zazmítalo a převalilo. Nechtělo se tam vrátit a noční vánek ničemu nepomohl. Bálo se vyděšeno z noční můry. A potom svým křikem probudilo rodiče.

A zahynulo.

Cizince to vyrazilo ze dveří, zároveň se rozžehly lampy. Půlnočník odložil zábrany a vyrazil za lovem. Avšak bezvýsledně, útočníka nenašel.

*

Společný čas strávili opět v policejní nálevně. Nad třetí lahví si konečně promluvili.

„Řezník už ví, kde je Ona!“

„Jestli to ví on, může to vědět i On!“

„Ano. V tom kostele mi dall jasně najevo, že On! ví, co dělám. Že mě slleduje.“

„Nenechám tě jako volavku. Půjdeme pro Ni! opatrně. To jsme si již prožili.“

„Jestlli to máme provést, bude si muset vzít řezník konečné vollno.“

„A až ji budeme mít?“

„Půjdeme k bráně. Zatímco řezník hlledall Ji!, já našel dalšího Blludníka.“

„Proč?“

„Pokud po nás jde to, co si mysllím, že je, tak se bude hodit každá pojistka.“

„A co to je?“

„Středověké strašidllo, llovec myšlenek, Krvavé Kolleno.“

*

V baru u Supů bylo jako vždy zakouřeno. Barman souložil ve skladu s mladou zpěvačkou, toužící po drincích zdarma. Kudrnatý Sup se vrtal nožem v cizím podpaží, druhý Sup si zaváděl háčky do penisu.

Policista se mlčky naléval u pultu, než k němu přistoupil neznámý stařec ve slaměném klobouku.

„Mohu si přisednout?“ zeptal se nejistě.

„Ale zajisté,“ pobídl ho hubitel žízně.

Stařec čin vykonal opatrně, s ohledem na zranění kolene. „Chodíte sem pravidelně?“ ptal se pobaveně.

„Jak kdy. Občas mne něco láká, ale to nestojí za zmínku.“

„Rozumím, touha po riziku.“

„Skutečně mi rozumíte.“

„Jako obyčejně. Rozumím lidem.“

„A kdo jste?“ zapojil se hlídací okruh podnapilého policisty.

„Ále, pouze cizinec na návštěvě. Přišel jsem si zahrát nějakou hru.“

„To jste na správné adrese.“

„Chci hrát stejnou hru jako vy.“

„Nevím, jestli budu dnes hrát.“

„Ale hluboko v sobě to víte,“ pobízel ho dědeček. Pozvedl dubovou hůlku. Praštil s ní do barového pultu, aby přilákal šoustajícího nalévače.

Věděl, jinak by sem nešel. Do toho hnízda syfilidy, mezi přátele krve a hnisu. K ničitelům dobré chvilky, k bolestem a hnusu.

„Ano, zahraji si,“ promluvil nakonec s pachutí v hrdle.

„To lahodí mému sluchu. Přesto chvíli vydržte.“ Přešel k souložícímu páru a něco zašeptal barmanovi. Tulák to nemohl slyšet, ale zřetelně viděl výsledek kletby. Ochránce baru zkřivil tvář námahou. Nepřestával šukat jako lodní píst, dívka už křičela, že ji to pálí. Že to moc bolí, tak ať už přestane. Jenže on nemohl, netušil jak, musel v tom prokletém činu pokračovat. Potil se námahou, však prokletí nezrušil, v krvavém čvachtání souložil a bušil.

Stařec se narovnal a vrátil se zpátky, zatímco za jeho zády bojovali s osudem. Usmál se na policistu takovým způsobem, že pochopil, s kým se to dostal ke hře. Zamračil se.

„Kdo jsi?“ položil otázku zděšeně.

„Krvavé koleno, jméno mé.“

„Kde spíš?“

„Na lidských kostech.“

„Čím se přikrýváš?“

„Lidskou kůží.“

„Co máš pod hlavou?“

„Lidské vlasy.“

„Co máš v levé kapse kabátu?“

„Vidlici.“

„Co máš v pravé kapse kabátu?“

„Nůž.“

„Čím se bavíš?“

„Hrou. Slyšíte, vážené publikum? Dnes dojde k interesantní hře. Uvidíte, uslyšíte, přijďte blíže a postavte stůl.“

A do bolestivých výkřiků souložícího páru, do jejich zoufalství, připravili stůl a kostky. Uchopili sklenky, posadili se kolem, brousili nástroje, volali ‚honem‘.

Pod bedlivým pohledem Supů, nalil si policista svou vlastní sklenku. Sledoval starce, skálopevně přesvědčeného o vlastní výhře. Nemohl ustoupit před nepřítelem. Vždyť tento je svým vlastním vyvržencem. Zabijákem.

Kopl ji do sebe a dokulhal ke stolu. Usedli naproti, ve vztahu podobného oboru. Oba gambleři o život dělící se v jednom jediném okamžiku. Někdo zapálil dvě svíčky, jiný ztlumil lampu. První byl policista, kdo prorazil řadu.

„Jaký je kurz?“

„Čtyři ku třem na trojku, příteli žabaři,“ smály se svině. Polkl v odpovědi naprázdno, byl zde známý jako nepříliš úspěšný manažer krvavého podnikání.

„Hodím pět a více.“ Rozhodl v návalu chtíče. „Ať to zkusí přehodit.“

„Přijímáte sázku, starče?“ zvýšil kudrnatý Sup vyzývavě. Do řevu mučených v souloži vášně.

„Samozřejmě.“

*

Nejdřív vzal novou skleničku. Potom celou novou láhev. Uvolnil víčko v čelistech a přidal kostku do míchaného koktejlu. Zalil ji a zahodil láhev, tady šlo o víc než o pár stovek. Tady mohl zničit nepřítele.

Podíval se mu do očí, oheň v krku ani necítil. Kostku si nechal v ústech a jenom se díval, dokonce očekával strach. Ale stařec se slaměným kloboukem nedal najevo emoce. Tvrdý jako kámen čelil výzvě odvážně.

Policista se rozhodl, že ho po výhře zabije. Nebude mu stačit kus těla ani kus duše, chtěl mít jistotu, že se k bráně dostane.

Vyplivl kostku na stůl. Přetočila se třikrát, než se ve svitu svíček zastavila. Na její vrchní straně šest bodů jako šest panáků stálo vyrovnaně.

Supi zašuměli překvapeně. Policista se usmál, ošklivě, nepříznivě. „Jsi na řadě.“

Stařec zopakoval rituál nečekaně dokonale. Nalil si sklenku a ozdobil ji kostkou jako kouskem třešně. Napil se, zavířily pomyslné bubny. Mráz přeběhl po zádech. Nemohl ho přehodit, proč se nevzdal? Že by páchal nějaký jiný plán? Připraven zvednout pistoli schovanou na klíně, sledoval, jak Krvavé Koleno plive odpověď.

Když kostka proletěla vzduchem, mávl jako chřestýš paží, na konci zbrojenou nožem. Ťal s ním a rozdělil kostku na dvě. Na stůl dopadly stejné poloviny, na jedné v šestce, na druhé v jedné.

„Sedm,“ projelo davem pobaveně. „Sedm.“ Zvedli se Supi ze židlí. „Sedm.“ Sklouzla Tulákovi zbraň po klíně. „Sedm.“ Překvapen slyšel svůj hlas vzdáleně.

„Co si z něj přejete?“ ptali se starce vesele.

„Rád bych jen jeden kousek.“

„Ano?“

Prosím, ať je to noha či obě ruce, slitování, vždyť jsem v právu, když podváděl…

„Chci jen jeho hlavu.“

Odtáhli ho od hracího stolu. Nemohl se bránit, tolikrát tělesně postižen, až mu moc síly nezůstalo. Stále z míry vyveden, že s podvodem souhlasili, stále přesvědčen, že to tímhle nekončí. Kde je jeho přítel, zvrácený fotograf, když ho potřebuje? Ten by se přidal na jeho stranu!

Ale jak ho drželi, jak ho s sebou vláčeli, přiměl se k výkřiku. To snad není možné? To je proti celkovému řádu!

Stařec se k němu naklonil a spokojeně děl: „Sbohem, Tuláku.“

*

Ona! je křehká a mladá. Se správným vzděláním a správnými kontakty, dostala se na scestí – s přáteli objevovali vzrušení, studovali zakázané, rozvíjeli myšlení. Poznali nepoznané, uvažovali nad štěstím a dostali se do problémů. Problémem byl řezník. Hledal Ji! a našel. Nikomu neřekl jak, omráčil ji něžnou ranou a pustil se bez zábran do druhé fáze.

Prvnímu ze čtyř zarazil palec do lebky.

Druhému ze čtyř rozdrtil koule.

Třetímu ze čtyř rozlomil pánev.

A čtvrtou, Ji!, odvedl sálem. Omráčenou, nevinnou.

„To je Ona!“ ukázal na postel. Půlnočník kouřil balenou cigaretu a mlčel. Tulák mu dosud neodpověděl.

„A kdo bylly ty předtím? Voda, krev, střepy.“

„To byly Ony!“

„Ale už nejsou.“

„Nejsou.“

„Ona! je myšllenka, že ano? Ona! je vědomí, které se někam dostallo. Ona! je éterická, čistá.“

„Ona! nás všechny zachrání.“

„A Blludník?“

„Setrvává na místě. Na cestě k Bráně. Je naší pojistkou, naše rámě. Už nemůžeme čekat na tvého společníka.“

„Ještě jeden den.“

„Dobrá, ještě jeden.“

Dalšího dne zůstala místnost nudná a čistá. Kromě postele a záchodu prakticky nepoužitá. Na stolku dopis, krátká zpráva, obsahovala jen dvě slova: ‚Sbohem, Tulláku‘.

*

Čtvrtá hodina odbyla a lampa ještě svítila.

Cesta k bráně se vlekla ve světle budoucnosti. Každou uběhlou minutou prožili kus přítomnosti a nechali ji za sebou v minulosti. Řezník nesl Ji! na mohutném rameni, v nejlepším spící. Bludník kráčel za ním, takový křivý muž bláznivých teorií, vedle nějž vypadal Poledník jako normální člověk.

Cesta s ním a s ní nebyla těžká, každý po ní jednou šel. Cesta dlážděná s trním podél, cesta o rozhodnutí. Úděl.

Potřebovali Ji!, čistého srdce. Ale ne z nevinnosti, z rozhodnutí. Z dospělosti ve zkušenostech. Čistého srdce, protože to byla správná volba. Bez ní by tudy nemohli jít, zkažení, zničení, pokřivení. I jako Poledník měl zábrany, strašidlo, přízrak – pojídač dětí.

A kdyby se stalo cokoliv, Bludník by je na cestě vyvedl do ústraní. On se vyznal v háji křivého vědomí.

Cesta zůstávala rovná, jako když střelí. Vytrvalá ve své píli. No prosím, funguje to. Tak dlouho zde nebyl – kochal se tím kladným pocitem, že vše dopadne dobře, nevěda, že nepřítel jde již po jejich stopě.

*

Pátá hodina odbyla a lampa ještě svítila.

Krvavé Koleno procházelo bar za barem a dělilo se o výherní trofej. Tady nechalo ucho, támhle kus krční páteře. Rovným dílem lámalo lebku na čtvrtiny, avšak kůži z obličeje uchovávalo k vlastní potřebě. Bude zábava navštívit nepřítele v podobě jejich známého, strašidelně živého.

Vyměnil si obvaz na ruce. Od té chvíle, co byl pořezán v zrcadle, dával si větší pozor na případné komplikace. S mršinou mrtvého navracel se do svého brlohu, aby se převlékl a odpočinul. Musí mít dost síly na další chvíli, když nepřítel i přes všechny činy našel Ji! a využil ke svému účelu.

Pokud dojdou k otevřené bráně, díky čistotě srdce mohou projít skrze ni na druhou stranu. To nemůže dopustit. To nechce. Tomu musí zabránit.

S probdělou hodinou plnou hrůzných představ o neúspěchu, zabalen do lidských kůží, s hlavou na polštáři z vlasů blondýny a brunety, vzdal se a vstal. Nemá cenu jen tak bdít, vyrazí za nimi v nově ušitém obleku.

Na cestu se dá dostat velice snadno. Stačí se zamyslet. Blána reality, tenčí než myšlenka, protrhne se vzápětí a můžete vykročit, pro jiné nevidění. A není možné se otočit.

Stařec ve slaměném klobouku prošel zdí a vešel na dlážděnou cestu. Rychle našel jejich první tábor. Dle teploty výkalů poznal nedlouhý náskok. To je snadno dožene.

Vyrazil pružně s obvázaným kolenem, po té cestě bezcestné. Brzy bude po všem, to už On!, zabiják, zařídí. Přece se tolik nesnažil zbytečně!

*

Šestá hodina odbyla a lampa ještě svítila.

Řezník se mračil a funěl, jak se mu dívka pronesla. Ještě že stále spala, jinak by se mu cukala. Cesta nevypadala zdravě. Kolem divně pokřivené stromy, chladný mech, jakoby někdo v dálce zvonil a na větvích rostly chlupy. Cesta byla ochranou Brány, nepříjemné bludiště pro každého cestovatele. Jenom s čistým srdcem dalo se po ní kráčet bezpečně, anebo s Bludníkem, jehož srdce… bylo tak zblázněné, že se v něm vyznal intuitivně. Ale Bludník by je nedostal až k bráně, tam by pro něj cesta končila. Ona! je důležitá. Je jedinečná.

Bludníka místo neočarovalo. Ve své paranoidní mysli trpěl utkvělou představou, že je ptákem vznášejícím se nad řekou kysaného mléka. Po cestě šel zcela automaticky, namísto ticha něco neustále mumlal a hihňal se uzavřen ve své vlastní hlavě.

Poledník se svou alabastrovou pletí a revolverem kráčel v předvoji čekaje past. Na mysli Tulákova neúčast a dokumenty o smrti dívek, hlídal Onu! osobu jako oko v hlavě.

*

Sedmá hodina odbyla a lampa ještě svítila.

Zahlédl je na horizontu, malá skvadra špatně hlídaná. Vrhne se kupředu a cestu pošpiní nejdříve tím velkým a tlustým, s kůží z nebozezu. Chyběla mu sotva hodina, takový kousek, co musí ujít, brána je ještě daleko a on, Krvavé Koleno, tu věc vyřídí s chutí. Stiskl pevně dubovou hůlku a vyrazil kvapem do západu sluneční lampy.

*

Osmá hodina odbyla a lampa zhasla!

Přišla naň noc a s ní i blahodárná změna. Jeho bílé odění se vypařilo vzápětí, změnilo se v oblak páry a zmizelo zpátky dovnitř do nepoužívaných plic. Z Poledníka Půlnočník, jediným nádechem změnil se z krasavce ve zrůdu, odhalil zuby v bezretém úsměvu a ohlédl se, spatřiv v posledním paprsku běžící postavu Krvavého Kolene. Musí zrychlit!

Běžel si za nimi, rychlostí blesku.

Utíkali, pomalí, hledajíc stezku.

Pátraje za noci, třesouc se tušením.

Krvavé Koleno kráčí si s nadšením.

Bez Bludníka, bez změny a pokání.

Bez příprav, bez Ní! A bez pravdy hladce,

cesta mu vydává prvního strážce.

*

Noc pro něj nic neznamenala. Ale zastavilo ho nečekané zjištění, že mezi prchající skupinou a ním stojí najednou panák jak z malby vyříznutý. V nádherné rytířské zbroji, s mečem a bez přilby, stojí připraven. Copak je to jen zlý sen?

Ne, to je pouze výsledek špatného chování. Rytíř se vyloupl z naprosté temnoty. Avšak co je to za móresy? Vždyť on je tady ten čistý, on je tím, kdo si mohl chodit lehce. A teď mu prchá skupina v dálce a rytíř, neznámý a nežádoucí, hrdě vypjal mohutný hrudník.

„Jsem Strážce cesty. Hlídám ji již tisíc let před každou špinavostí. Kdo po ní kráčí?“

„Tvá smrt, neuhneš-li mi. Jsem čistý.“

„Jsem Strážce cesty, to já soudím, kdo zde může jít. Ty jsi plný zlých činů, zlých skutků. Jsi hanebník. Tak bojuj, jestli chceš žít.“

„To nebude problém.“ Krvavé Koleno pozvedlo vidlici, nošenou obvykle potají bokem. Vidlici kovovou se špičatým hrotem. Rytíř se mu postavil čelem, ozbrojen pouze svým velikým mečem. A stařec se klamavě rozmáchl dubovou hůlkou, uhnul výpadu a zabodl rytíři vidlici do kořene nosu, hluboko skrz naskrz hlavu, až na druhou stranu.

Rytíř v tom okamžení dopadl na zem, k smíchu, taková ztráta času. Krvavé Koleno, postrach všech nepřátel, skalpoval chudáka rytíře cesty. Všiml si helmice, hozené ve křoví, podivné, proč si ji, hlupák všech hlupáků, na hlavu nevsadil?

Dolehl k němu tichý vzlyk. Ale kolem nikdo není. Jenom ten mrtvý.

„Je tu ještě někdo?“ vykřikl mezi stromy. Nic.

Chvíli se procházel na místě, jakoby na Půlnočníka a skupinu úplně zapomněl. Prý Strážce cesty, taková ostuda. Kdyby byl co k čemu, ještě by bojoval. Prý tisíc let…

Blížily se kroky. Pomalé, nejisté, kroky špinavé. To je jen dobře. Musí si udělat nové kůže. Byly to kroky nějaké neznámé osoby, bloudící po místech s nadějí na spatření brány. Krvavé Koleno postavilo se doprostřed stezky a vstříc novému návštěvníkovi deklamovalo: „jsem Strážce cesty…“

*

‚Asi jsme mu uteklli,‘ znamenal pohled, který Půlnočník věnoval řeznické obludě. ‚Možná nebudeme bllázna potřebovat‘.

„Jsme skoro u brány,“ odpověděl Řezník.

„Heh, dvě kila rýže,“ přidal se Bludník.

Kráčeli pomaleji. V jistotě z vítězství. Utekli nepříteli, strážci brány, a ta se najednou nezdála být snem, ale skutečností, hodnou všech předchozích činů.

Činů smrti, ve jménu jejím, tam, v tom jistém kouři.

„Slyším bránu,“ mumlal Bludník.

Půlnočník neslyšel nic. Ona! se ještě neprobudila a přes kouř neviděli více než na několik metrů. Toto je místo, kde může plán selhat. Tady něco nemusí fungovat, kouř nebude poslouchat a zavede tuláky na scestí, pozná, že cestují pod falešnou vlajkou. Musí věřit svým instinktům, pravdě naučené z manuskriptů, že Ona! je tím vším provede.

Dostali se na závěr své cesty. Kouř je propustil skrze úsek ticha, k bráně. Obrovská kamenná masa z dvou velikých křídel, ve středu ozdobená monumentálním krvavým rubínem. Brána do nebe.

Ale co je to nebe?

To je přece místo, kde vyslyší vaše dobré přání, kde dělají dobro, kde splní i zdání. Postavili se před ni, skoro do ní, ale zastavili se.

„Jsme tady,“ zašeptal Půlnočník.

„Ano,“ přikývl řezník. „Konečně ji můžeme s jistotou zavřít.“

„Krvavému Kollenu nepomohllo, že nám je zabíjell.“

„Vždy se najdou další. A teď tomu učiníme přítrž!“

Zvedl jeden z porcovacích nožů a za stálého mumlání strašidelného rituálu, pomalu ji bodl nůž do krku. Velmi opatrně, aby ji nevzbudil, omráčenou v bezpečí snu, rozřízl krk zprava až doleva se všemi trubicemi i trubičkami. Prakticky otevřel okno do nekonečna. Brána se zatřásla. Půlnočník převzal použitý nůž a rozřízl si ukazovák podél.

„Potřebujeme kllíč,“ ospravedlňoval svůj čin a začal si stahovat kůži kolem naříznutého prstu. Šlo to těžce, rychlými pohyby čepele zbavoval prst šlach a nepotřebného masa. Vypadalo to jako naříznutý párek – čtveřice vojáků do sevřené pěsti a jeden natažený, dlouhý prst v podobě kostěného klíče.

Strčil prst do rozevřené rány. Teprve teď otevřela oči v bělosti. Zaklonili jí hlavu a krk se rozevřel jako další ústa a on otáčel klíčem v krvi zámku a brána, ta brána s přáním pro každého ubožáka, se nadobro zavřela.

„Teď už jenom my, příteli,“ zahodil řezník zbytek ženského těla. „Je třeba to uzavřít.“

„Tollik zbytečných obětí…“ kanula Půlnočníkovi po tváři slza.

„Nemáte cigaretu?“ ptal se Bludník netuše, že jsou to jeho slova závěrem.

A strašidlo detektiv střelilo ho do hlavy revolverem.

Další články v kategorii Povídky

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Zatím zde není žádný komentář.


↑ navigace

Záložková navigace