Když se vzpomínky vrací... (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Mladá žena se opírala o studenou kamennou zeď, její oči byly upřené na vrcholky vzdálených hor tvořících hranici její země. Lehce zašpičaťelé uší jí vykukovaly z pod vlnitých vlasů, které jí volně spadaly po zádech jako záplava černé tmy.
Smutně sledovala rudý západ slunce. Nikdy neplakala, ale teď se jí do jejích nádherných modrých očí draly slzy a pálily, jak urputně bojovala, aby ani jediná neopustila své místo. Pak svůj marný boj vzdala. Tiše stékaly po bledých tvářích a umíraly na rudých rtech.
Věděla, že v místnosti není sama, cítila jeho přítomnost a byla ráda, že tu je, ale říct mu to nedokázala, nedokázala mu ani poděkovat za vše, co pro ni udělal, nedokázala vůbec promluvit, protože hrdlo jí stahoval neuvěřitelný strach a urputně zadržované vzlyky. Konečně se elfka otočila, nesnažila se skrýt slzy ani stín děsu v jejím jindy tak nádherném a odhodlaném pohledu. Nadechla se a otevřela ústa, pak je opět zavřela, jako by nevěděla, co má říct. Ona to však věděla, ale netušila, jak má začít. Nebylo to lehké, nic v jejím životě nebylo lehké. A ona si na to už zvykla, ale tohle nebylo jen těžké, ale také to bolelo, moc to bolelo. Potom konečně začala vyprávět. Vyprávěla příběh o jedné dívce, svůj příběh.

Ozvalo se tiché vrznutí dveří. Ve dveřích stály siluety dvou statných mužů. V rohu krčící se postava k nim vzhlédla. V očích měla ustrašený výraz, který i v té neproniknutelné tmě, kterou právě prořízl matný paprsek měsíčního světla z venku, byl vidět. Oba muži se blížili pomalým, ale jistým krokem. V obrovských dlaních svírali lesknoucí se meče.
Postava se přitiskla ke stěně a přitáhla si obranně kus potrhaného pláště blíž k tělu. Do té doby si nevšimla vysoké dívky, které vstoupila za muži. Nyní ji zpozorovala a vystrašeně zalapala po dechu. Vypadala jako přízrak, jako víla – temná víla.
"Nechte ji..." ozval se její hlas připomínající letní vánek. Z víliny ruky vyšlehl plamen matného zlatavého světla a ozářil tak postavu krčící se v rohu. Byla to mladá dívenka. Nemohlo jí být víc jak patnáct let. Její otrhané kdysi béžové šaty na ní vysely jako cáry hadrů. Hleděla na její nezvanou společnost obrovskýma šedivýma očima. Popelavé vlásky měla umaštěné a zcuchané. Byla vyhublá, skoro kost a kůže.
"Musíme jí pomoci. Je bezbranná, neublíží nám," kývla víla a konečně si shodila kápi, která zakrývala její havraní kadeře stažené do ohonu a zašpičaťelé uši. Byla to elfka, dívenka rozšířila už tak dost velké oči údivem. Slyšela o elfech a jejich kráse, o jejich moudrosti, ale nikdy se s žádným neviděla.
"Ale jak jí chceš pomoc? Bude nás zdržovat..." odplivl si jeden z mužů vztekle. Elfka ho ignorovala a naklonila se k malé holčičce.
"Pojď, postaráme se o tebe..."
Dívenka jí věřila a s nadějí se chytla její bledé dlaně. Elfka se modrýma očima podívala na oba své společníky a kývla na ně.
Vyvedla ji na vzduch, na louku ozářenou stříbrným světlem měsíce. Holčička se rozhlédla, a než stačila vykřiknout, padla obličejem k zemi. Ze zad jí čouhala dlouhá čepel meče. Poslední, co dívenka v životě viděla, byl elfčin najednou chladný pohled.

Tady její vyprávění najednou skončilo. Nebylo to tím, že by si nic nepamatovala, ale nechtěla si pamatovat. Ty vzpomínky se jí vryly hluboko do srdce, ale ona je nedokázala vyslovit. Nedokázala znovu zažívat činy, které spáchala. Věděla, že jednou mu to všechno musí říct, ale netušila, jestli toho bude schopná. Dlužila mu tolik vysvětlení, tolik příběhů z minulosti.
Nenaléhal na ni, když skončila. Věděl, že pro ni jsou tyto vzpomínky jako mučidla. Cítil, jak jí její činy svírají srdce, jaký má strach z minulosti, které se už nikdy nezbaví. Ale věděl, že jí nemůže pomoci, dokud ona mu všechno neřekne. Sledoval její odvrácenou tvář, která směřovala k zapadajícímu slunci a siluetám hor na hranicích země.
Temné lesy pomalu pohlcovala tma a ona se stále neotočila. Čekal, jestli promluví, ale její hlas se neozval.
Pomalu se zvedl ze židle a věnoval jí poslední dlouhý pohled. Beze slova odešel. Slyšela jen tiché cvaknutí dveří.
Konečně se otočila a její oči padly na místo, kde celou dobu seděl a znovu se z nich začaly kutálet slzy...
Znovu se ponořila do vzpomínek, ale tentokrát tichých záblesků její mysli.


Slunko vycházelo ten den tak nepřirozeně rudé, jako předzvěst nebo svědek prolité krve. A také krev byla prolita.
Dívka v černých šatech stála uprostřed bitevního pole... ne, to nebylo bitevní pole, to byl masakr způsobený jen třemi vrahy. Zabijáky, kteří zabíjeli pro radost.
Všude se válela těla kupců, nevinných lidí, které si tato trojce tu noc vybrala za oběti...
Dívka procházela mezi mrtvými těly a živé raněné dorážela. Všichni k ní stejně vztahovali ruce a slabými hlasy žádali o milost. Nedala jim ji. Každému se jen chladně podívala do oči a snažila se zapamatovat jejich vyděšenou tvář, jejich výkřiky bolesti, když jim propichovala srdce nebo stínala hlavy. Její dva společníci ji sledovali. Vždy ji jen sledovali a obdivovali její chladnokrevnost.
Elfka vzhlédla k obloze, ale pak svůj pohled sklopila zpátky k malé holčičce s cůpky a pihovatou tváři. Čokoládově hnědé oči na ni vystrašeně koukaly. A ji bodl zžírající pocit svědomí.
"Prosím, nezabíjejte mě. Prosím..." zapištělo děvčátko zoufale a spínalo ruce, jako by se modlilo. Elfka chvíli dívenku sledovala a po tvářích se jí začaly tiše koulet dvě opuštěné slzy. Musela zavřít oči, aby si nemohla zapamatovat dívčin výraz, když jí utnula hlavu. Tu oběť si pamatovat nechtěla, a přece jí utkvěla ve vzpomínkách ze všeho nejlépe a nejjasněji.

Prudce otevřela oči. Stále stála u okna. Slunce už dávno zapadlo a lesy, louky a pole zalila černá tma. Měsíc se pomalu vyškrábal nahoru a zalil krajinu matným stříbrným světlem.
Pomalu se otočila zpátky do místnosti a vykročila k obrovské posteli s nebesy. Neměla chuť spát. Děsila se spánku. Bála se, že se znovu a znovu bude probouzet z nočních můr, ve kterých ji pronásledovaly všechny její oběti a hlavně obličej malé holčičky.
Byla si jistá, že je zrůda. Její druhé jméno muselo být zrůda. Nikdy jiný by takto nedokázal vraždit. Bez soucitu, krvežíznivě. Nenáviděla se za to. Věděla, jak se zbavit toho tíživého pocitu. Znala ten způsob.
Posadila se na postel a složila ruce do klína. Chvíli hleděla na dlaně, které vzaly tolik životů neprávem. Snad teď konečně vykonají trest smrti správně a odůvodněně. Ten trest nejvyšší a pro ni nejspravedlivější.
Chvíli ještě seděla, přemýšlela, vzpomínala a snažila si vybavit šťastnou chvilku svého života. Žádná jí na mysl však nepřišla.
Zvedla se a pomalu odkráčela ke stolu v rohu místnosti, kde na dřevěné desce ležel ten spásný předmět, který ukončí její tok pocitů viny a zla, kterého napáchala.
Dotkla se rukojeti dýky a zvedla ji. Chvíli si pohrávala s jejím ostřím, než se znovu vrátila k posteli.
Ruce se jí chvěli, ale byla odhodlaná to udělat. Sledovala špičku čepele, která směřovala přesně na její srdce. Naposledy se hluboce nadechla, než jí mrazivý kov projel kůží a zastavil se až v srdci. Její tělo se svalilo na postel a pomalu ho začal zaplavovat chlad. Vzpomínky zmizely a s nimi se vytratil i život...