Nesmrtelný II (1. strana) | Články - Aragorn.cz

KAPITOLA 4: ÚTĚK

...a vůbec nic se nestalo! On prostě umřel. Čekal jsem zběsilej útěk před padajícím stropem a rychle se zavírajícíma dveřma na druhym konci místnosti! A ono nic. Prostě se svalil na zem a ztuhl. Nevim jak a proč, ale poprvé a naposledy jsem viděl, jak pracuje naše vdova Smrtka. Docela působivý, abych tak řekl. Není jí vidět obličej a nasávala jeho, asi duši tak dlouho, dokud z něj nebyl jen takový škvarek v těle zabitého, nezabitelného monstra. Zní to trochu divně, když to tak řeknu, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Je načase jít domů.
Jenže i to se trochu zkoplikovalo. Dveře se sice nezavřely, ale naopak se otevřeli dokořán. Asi šest dveří po celé místnosti se otevřelo a vyběhlo z nich něco, co se velice vzdáleně podobalo vlkům zkřížených s koněm. Takový mišmaš masové a svalové hmoty a na mě se těch mišmašů hrnulo šest. No a teď co mám dělat? Asi se bránit. To jediné mě v tu chvíli napadlo. Vytáhl jsem meč z břicha našeho drahého zesnulého a začal jsem se bránit. První se mi vkradl za záda a skočil mi na hřbet. Ten prevít dokonce i vytáhl drápy a zaryl mi je do brnění. Slyšel jsem, jak se dva ty drápy s nepříjemným křupnutím ulomily. Koňokočkovlk seskočil ze zad a začal fňukat. Bylo mi ho líto, a tak jsem mu to urychlil. Uťal jsem mu hlavu a ta málem sejmula druhou potvoru, která běžela přímo na mě, do hlavy. Škoda, že jen málem. Ustupoval jsem dozadu a najednou zakopl. Sakra! Ale co to? Štít? Ani si nevzpomínám, že jsem ho s sebou bral. Ale to jedno. Sebral jsem ho a vtom ta zkomolenina zvířecích plemen skočila. Tlama se jí rozevřela, že jsem mohl vidět trávící ústrojí. Dost na to, aby pozřela můj novej štít, ale ne dost na to, aby ho spolkla. Tak tam seděla se štítem v hubě a snažila se ho vyndat a já jsem jí mezitím nenápadně zabil. Myslím, že to ani nepoznala. Zabil jsem jenom dva a ti ostatní už byli pryč. Asi mají instinkty. Když cítí nebezpečí, stáhnou se. Já se bál jak můra při tmě, ale už jako malej, milej klučina jsem si hrál s divokým kancem, takže jsem se nepohnul z místa. Nějak jsem si na to vzpomněl a to mi dodalo odvahy.
Dostal jsem se ven z hradu, ale tam mě čekala armáda nemrtvých vojáků! Asi příbuzní toho umrlce nahoře ve věži. Nebili to ty chlapi, co na mě čekali při příchodu. Tihle byli větší, vypadali silnější a dokonce měli i štíty. Teda, někteří z nich. Zase jsem si začl hrát. A zase jsem se bavil. Bylo jich asi třicet na jednoho. No, asi víte na koho. Jenže ti dva moulové úplně vepředu se začali hádat, kdo mě vlastně zabije. Tak se pustili do sebe, místo aby začli trhat maso toho neviňátka, kterej jim zrovna zabil strejdu. Ostatní se na ně s potěšením dívali. Asi to bylo na denním pořádku. Já jsem se taky chvilku koukal, až jeden z nich, z těch čumilů, konečně zjistil, proč jsou vlastně tady. Okamžitě jsem mu udělal díru ve střevech (doufám, že nějaký měl), on se okamžitě složil, ostatní se na mě okamžitě vrhli a já je okamžitě začal kosit na hromadu. Paráda. Zabil jsem je všechny, nebyli tak zruční, jak jsem se obával. Na jeden švih jsem dokonce usekl tři hlavy. Moc hmoty tomu nebránilo. Jenom ten obratel, ale ten taky moc nevydržel. Cítíl jsem, jak nad námi bdí drahá vdova Smrtka a čeká, až budou všichni konečně na zemi. A asi za čtvrt hoďky se dočkala. A já vyvázl celkem dobře, až na ránu na uchu (je mi to strašně trapný, ale udělal jsem si ji já sám) a trochu odřenin na svém štítu (ty potvory měli strašně dlouhý drápy). A tak jsem zmizel z hradu. Ještě je nutno říci, že jsem si málem zlomil obě nohy, když jsem slézal z toho kopce zase dolů.

KAPITOLA 5: OMYL (JAK BŘEH)

Když jsem se vrátil do města Uralis, abych řekl, že jsem zabil Nesmrtelného, velkého nemrtvého Arcimága od Vayó. Brali to jako fór, že jsem se vrátil ze strachu a zlil jsem se v putyce, abych zapomněl na svou zbabělost. Dobírali si mě a musím říct, že mě to začínalo docela štvát. A až teď jsem si vzpomněl na legendu o Nesmrtelném: ‚A kdo se postaví a usmrtí Nesmrtelného, nemrtvého Arcimága od Vayó, dostane jako darem jeho pradávný štít.‘ Ten štít jsem měl zavěšený na zádech a nyní už ležel před těma vtipálkama, jako důkazní materiál mého činu. Nepřesvědčilo je to, nýbrž se začali tlemit. Asi půl hodiny se tam řezali, až mě došla trpělivost a zeptal jsem se, co se to vlastně děje.
„Zdá se, že v tvé verzi ‚Legendy o Nesmrtelném‘ je menší chybička. Skutečně praví legenda toto: ‚A kdo se postaví a usmrtí Bratra Nesmrtelného, nemrtvého Arcimága od Vayó, dostane jako darem jeho pradávný štít.‘“
Tak takhle, já zabil jen jeho bratra a ne jeho samotného. To vysvětluje to nicnedění se po jeho smrti.
„Zdá se, že jsi šel na severovýchod, místo na severozápad,“ usmíval se starosta.
A zdá se, že smůla při této misi pokračuje: Dostal jsem druhou šanci. Mám ‚už konečně najít a zabít toho prevíta, kterej tam teď někde sedí a tlemí se nám!‘ Zdá se, že i starosta z toho byl trochu nervózní a naštvaný. No co se dá dělat. Na noc jsem přespal v jedné hospodě a trochu jsem to přehnal s pivem. Ráno jsem se vzbudil vedle jedný ženský. Nahatý a ještě k tomu ošklivý. Oblékl jsem se, vystrojil, vyzbrojil a šel jsem na severozápad.
A ještě si vzpomínám, že jsem minulou noc zmlátil hostinského. Už jsem myslel, že nepřijdu na to, odkud se vzal ten monokl na levém oku.

KAPITOLA 6: NESMRTELNÉHO STARŠÍ BRATR

Nenávidím lupiče. Jsou jako mor pro tuto zemi, která mi tak leze na nervy. V noci, když jsem spal, zaslech jsem, jak se mi dva hrabou v kapsách. Vstal jsem, vytáhl jsem pivo a začal s nima hodovat. No a zbytek je minulostí. Až někdy v učebnicích dějin narazíte na větu ‚a tak vydloubl jejich oči, dal si je do pusy a pak je na ně začal flusat,‘ budou všichni vědět, o koho jde. Bohužel, vlci byli opatrnější a ani se toho piva nenapili.
Když jsem pak zahlédl konec své cesty, velký hrad, bez žádného kopce, myslel jsem si, že je to fór. Ale hned, jak se na mě vyřítily ty Koňokočkovlci, bylo mi jasně, že jsem na místě. Ale tyhle byly větší, silnější a za chvíli mrtví. Šel jsem dál, bez žádného vyrušení, a došel do nejvyšší komnaty (jako minule), najednou se vynořily ze zdi řetězy a začaly mě poutat ke zdi. Pak jsem uslyšel hlas. Obratle mi začali praskat a měnit si místo v páteři, o bubíncích ani nemluvě. Takovej bas jsem ještě nikdy neslyšel. To jen dokazovalo, že jsem na místě.
„TAK TYS MI ZABIL BRATRA, CO? BUDEŠ LITOVAT SVÝCH ČINŮ, KTERÉ JSI SPÁCHAL PŘEDEVČÍREM! TOMU MŮŽEŠ VĚŘIT!“
Už jsem tomu věřil, litoval jsem, že jsem nešel rovnou sem a neusekl kebuli tomuhle šmudlovi s hlasem jak věcí, který ve druhém světě říkají Atomovka.
„Já vím, že jsem ho zabil. Ale byla to nehoda. Myslel jsem, že jste to vy, pane.“
„PANE? TAK TY SE MI PODŘIZUJEŠ, JO? TO SE PODÍVEJME, VRAH SE UČÍ POKOŘE!“
„Ne, nepodřizuji se vám, ani nikomu jinému,“ řekl jsem, zatímco pode mnou praskala kamenná zem, „já tě zkrátka jen přišel zabít.“
Ten neřád se začl normálně smát. To je to nejhorší, pro mě, co mohl udělat. Střeva mi opustili tělo a začaly mi prolejzat hlavou. Bylo to fakt nesnesitelný.
„ZABÍT MĚ? VÍŠ VŮBEC, KDO JÁ JSEM? JSEM NESMRETELNÝ, TEN, JEHOŽ NEMŮŽE NIKDO ZABÍT!“
„Ale zabil jsem tvého bratra a-„
„MŮJ BRATR BYL OBYČEJNÝ ČLOVĚK, JAKO TY! JEDINÉ, CO JSEM HO NAUČIL JE TEN HLAS, ABY VŠECHNY ZASTRAŠIL! „
„A on tě někdy zkusil zabít? Věděl jak?“
„ANO, VĚDĚL JAK, ALE NIKDY TO NEDOKÁZAL. NĚCO MU K TOMU CHYBĚLO. NĚJAKÝ ŠTÍT, NEBO TAK NĚCO!“
Štít! No jasně, ten štít! Musel jsem na něj nějak vyzrát, aby mě pustil a já ho mohl tím štítem aspoň praštit.
„Víš, taky bych se rád naučil něco z tvého umění. Vypadá, že funguje a mě už lidé taky celkem otravujou!“
„NO JASNĚ, ŽE TĚ TO NAUČÍM! NĚMĚL JSEM ŽÁKA ASI DVACET LET. TO BYL TENKTRÁT MŮJ BRATR, PRVNÍ ŽÁK PO ČTYŘSTECH LETECH! TAK, CO CHCEŠ VĚDĚT?“
„No, hlavně se chci dostat z těch řetězů. To bys mohl udělat klidně i ty.“
„JASNĚ!“ řekl a než mě sundal, sebral mi všechny zbraně, co jsem měl. Ježíš, to je tupec, on ani nevím, co chystám. Jen doufám, že to bude fungovat. Po chvilce mě fakt sundal. Využil jsem toho, až byl otočený zády, vytáhl jsem štít a praštil jsem ho po hlavě. Je to ubohý, já vím, ale zdá se, že to fungovalo. Začal se rozpadat za nádherných světelných efektů, až nakonec bylo po něm. Sláva!

EPILOG

Tohle píšu těsně potom, co se rozpadl vládce tohohle hradu. Chtěl jsem, aby to tu našel nějakej turista, co sem půjde s manželkou na průzkum a taky proto, že jsem nevěřil, že se dostanu ven. Takže naschle! A sakra! To je ten Koňokoč...