Liwien (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Liwien se narodila před třinácti lety v hlavním městě Západního království ležícího na pobřeží moře. Její otec je pan Phelan, králův vrchní rádce a její matka je šlechtična ze severu jménem Alwia. Vyrůstala v přepychu a pohodlí takže se nemůžeme divit tomu, co z ní vyrostlo. Stala se z ní drzá, rozmazlená a tvrdohlavá, na svůj věk občas až moc přemoudřelá holčička s nevyčerpatelnou energií. Studium, ke kterému se ji snažili donutit ji nebavilo, a i když jí šlo od ruky, často se myšlenkami toulala úplně jinde. Navíc se jí podařilo přemluvit jednoho mladého štolbu, aby ji naučil jezdit na koni. Její chůvy a opatrovnice ji buď někde hledají, nebo se omlouvají dvořanům za její žertíky, zvědavost a poznámky které jsou moc přímočaré.
Označení andílek s ďáblem v těle si nejspíš lidé vymysleli přímo pro ní, protože onen ďáblík se pod jejími hnědými vlásky, šedomodrýma očima, pihatým nosíkem a andělským úsměvem opravdu skrývá. O tom že má nevlastní setru Lonu se dozvěděla, když tajně vyslechla Lonin rozhovor s jejich otcem. Ztropila kvůli tomu obrovskou scénu a vysloužila si tím nejedeno zlé slovo od Phelana. Uklidnila se, až když Lonu poslali na výchovu do Kronu a zarputile se snažila dobře učit, aby měla větší znalosti než Lona, až přijede zpět. Jenže Lona se nevracela takže ji k zármutku jejího učitele pozornost při výuce opustila. Problémy s jejím chováním dělaly problémy jak jejím opatrovatelům, tak jejímu otci a většině dvořanů. Tu dala jedné paničce do pití citrónovou šťávu, aby viděla jak se bude tvářit. Jindy zase ustřihla jedné šlechtické dcerušce cop, protože ji praštil do obličeje pokaždé, když pohnula hlavou. Párkrát vrazila do služebných, které roznášely výborné omáčky, které se následkem toho strčení ocitly na skvostných šatech dvořanů. Její hlasité poznámky o tom, že kněžna z Rety má velký nos a její manžel, že by měl zhubnout, či že ta paní v zelených šatech má odstávající uši, vyvolávaly u hostů slavnostních hostin hluboké rozhořčení... Řeči, které se šířili po hradě o chování rádcovy dcery mu na dobré pověsti moc nepřidávaly. Už tak se o něm říkalo, že mu král důvěřuje až moc a že za své bohatství vděčí i korupci a královské pokladně.
Jenže všechny pokusy o Liwienino zkrocení selhaly. Nejhorší bylo, když o rok mladšího prince Terika přivázala v jeho komnatě k židli a s úšklebkem se koukala na to, jak ho jeho zoufalé služebnictvo hledá. Do jeho pokoje se totiž dostat nemohli, protože dala za dveře židli a vylezla ven oknem po širokém parapetu, který se táhl podél všech oken. Její otec pak musel platit rozbité dveře, které někdo obětavě prorazil a rozhořčený král ho donutil souhlasit s tím, že Liwien pošle na výchovu do jiného města. V té době se vrátila do města Lona. Liwien zklamalo, že se s ní nechce bavit a dokonce před ní téměř v panice utíká pokaždé, když si s ní zkusila promluvit. Její žertíky si rázem našly novou oběť. Vylitý inkoust nebo oslazená polévka se staly častým jevem Lonina života, ona se však nedala vyvést z rovnováhy a to Liw doslova pilo krev. Liwi ji taky na každém kroku sledovala, protože ji hrozně zajímalo co dělá a proč pořád chodí do města. Samozřejmě by to nebyla Liwien, aby se o králově nápadu s výchovou v jiném městě brzy nedozvěděla, jak jinak než s uchem přilepeným na dveřích pro služebnictvo.
Když pak jednou zahlédla Lonu, jak si balí své věci, vypůjčila si jeden starší plášť od kuchařek, do malého váčku si dala svých pár měďáku a sledovala ji až daleko za město. Vztek z toho, že ji otec chce poslat pryč ji držel na cestě dost dlouho. A když už se chtěla vrátit zjistila, že absolutně neví kde je a kudy se má vrátit. Nezbylo jí nic jiného než jít dál. Štěstí jí museli přát všichni bohové, protože když se po třech dnech doplahočila do vesnice, zahlédla před hostincem děvečku s koněm který jakoby z oka vypadl Loninýmu Korinovi. Pak už jí stačilo nahlédnout oknem, aby zahlédla Lonu sedící u stolu a večeřící. Při pohledu na večeři se jí sice hlady stáhl žaludek, ale počkala do noci a pak se teprve odvážila vplížit dovnitř k Loninýmu pokoji. Podle všeho musela mít Lona velmi lehké spaní, protože když Liwien otevřela dveře a nahlédla dovnitř, probudila se. V tu chvíli se něco v Liwien hnulo. Nechtěla se vrátit domů za otcem a dvorským životem, který jí k smrti nudil a prosebně se koukla na Lonu a začala ji prosit, aby u ní mohla zůstat. Následovala dlouhá rozmluva, během níž se jí Lona pokoušela přesvědčit o tom, jaké výhody měl její dosavadní život malé šlechtičny a ani Liwieniny smutné a prosebné pohledy s ní nic nedělaly a to dokonce zkoušela i brečet. Liwien tedy prohlásila , že když ji její sestra nechce, tak se bude světem toulat sama, ale domů se nevrátí. K Liwienině údivu, až tohle prohlášení Lonu přesvědčilo o tom, že bude lepší si jí vzít k sobě, než ji nechat samotnou v tom velkém světě.