Mudrc (1. strana) | Články - Aragorn.cz



Články

Mudrc

Autor : Yakaman   20. listopadu 2010   Povídky
Příběhy z cest, povídka druhá

Bylo hrobové ticho, okno zataženo těžkým závěsem. Světla skomírajících svic se odrážela v očích zbrojnošů. Probodávali Bohdana upřeným pohledem. V pokoji smrdělo kadidlo. Poklekl a zahleděl se k zemi. Čas se zvolna vlekl.

„To je on?“ přerušil konečně ticho slabý hlas starce na loži.
„Ano, můj králi,“ odvětil zbrojnoš.
„Hm...“ zdálo se, že král Marek měl na jazyku ještě něco, ale nakonec větu nedořekl. „Tak vstaň,“ pravil po chvíli.
Bohdan se postavil a pohlédl na krále zabaleného v dekách. Jeho oči byly skelné. Umíral.
„Dal jsem tě přivést, protože si to vědma přála. Trvala na tom, abys mě viděl. Pokud její rada nebude dobrá a já se neuzdravím, bude za takovou urážku zazděna ve sklepení. A ty přijdeš o hlavu samo sebou. V opačném případě tě čeká odměna.“ Mluvení krále unavilo. Zabořil hlavu do polštářů a zavřel oči. Ze stínu za jeho zády se vynořila štíhlá postava. Plešoun si zamnul ruce složené nad zdobeným pásem, jenž mu obepínal pupek, a začal zvolna mluvit, hledíc Bohdanovi do očí:
„Jeho veličenstvo ráčilo vážně ochuravět, jak vidno. Byl povolán ten nejlepší ranhojič z celé země, ale masti a byliny přinesly jen krátkou úlevu. Jeho veličenstvo se neuzdravilo, a proto byl ranhojič uvržen do hladomorny, kde může léčit šváby a pavouky, čehož jediného je hoden. Na přání nejjasnějšího krále Marka vydal jsem se v doprovodu zbrojnošů do hlubin Černého lesa, abych promluvil s vědmou. Tak pravila: ‚Jeď cestou na sever, kde začne les. Zde v rozbřesku dorazíš ku zválenému lopuchu. Tam vyčkej, než z trní vynoří se muž. Dej mu najíst a napít. Pak jej požádej o pomoc. Nech jej pohlédnout na nemoc jeho milosti a přivez jej za mnou – povím víc.‘ Tedy – pohlédni, muži, na královu nemoc. Leč varuji tě, nehovoř s nikým o ní, sic tě o hlavu i více zkrátíme.“
Rádce odhrnul přikrývky a obřadně je složil, jako by to byla svátost. Bohdan pohlédl na královské nohy, které byly odspodu rudé jako v jednom ohni, jehož plameny šlehaly do výše až k pasu. Sálala z nich horkost.
„Ten oheň se šíří vzhůru každým dnem a spaluje našeho nejjasnějšího krále svým žárem víc a víc,“ pravil rádce strnulému Bohdanovi, jehož nohy byly vrostlé do podlahy, svaly zkamenělé a ústa vyschlá.
Dlouhé ticho.
„Nuže, co o tom soudíš?“ zeptal se rádce.
„Musím promluvit s vědmou,“ zablekotal Bohdan, který nenacházel jiného vysvětlení, než že se stal obětí omylu a nezbývá nic jiného než hrát tu hru co nejlépe, aby v příhodnou chvíli mohl zmizet v prachu cest a zachránit si tak život.
„Jistě. Vyrazíme hned.“ rádce opatrně zakryl královské údy.
Bohdan se hluboce uklonil, otočil se na podpatku a měl se k odchodu.
„Počkej ještě!“ zasyčel král. „Pokud dle rad té čarodějnice nalezneš lék a já se uzdravím, dám ti patrový dům ve městě, tisíc zlaťáků, pár koní a tenhle meč,“ královský prst mířil do kouta.
Bohdan chvíli stál, ale když se nikdo nepohnul, vydal se tím směrem. Bohatě zdobená pochva ukrývala široký meč.
„Slavný meč jeho veličenstva. Setnul mnoho hlav v nesčetných bitvách; obyčejný pancíř jej nezastaví,“ podal nezbytný výklad plešatý rádce.
„Teď běžte,“ mávl rukou král a jal se odpočívat.

 

***


Cesta byla uzoučká a klikatá, tu vedla po úbočích strmých srázů, jinde zas klesala do hlubokých strží a nutila zdolávat koryta divokých bystřin. Bohdan po celou dobu dumal nad situací, v níž se znenadání ocitl. Nikterak ho netěšilo, že nedostal na výběr, na druhou stranu – měl své důvody si s vědmou promluvit.

Chalupa stála na malém palouku porostlém vysokým mechem a trsy kapradin. Pod okny rostly růžové keře a z květináčů se usmívaly červené květy.
Dveře otevřela mladá dívka, jejíž kůže byla hladká jako samet a zelené oči hluboké a chladné jako lesní tůně. Zahleděla se jimi na královského rádce tak dlouze a upřeně, až sklopil zrak a couvl z prahu. Tu mohli na sebe popatřit s Bohdanem. Nebylo třeba slov, aby pochopil, že má vstoupit. Dveře se za ním zabouchly. Rádce se zašklebil a poodešel pár uctivých sáhů od chalupy. Tam se usadil do mechu a zbrojnoši ho následovali.

„Posaď se, Bohdane, a napij se vody,“ pokynula vědma ke stolu.
Bohdan si přihnul z poháru a svlažil vyschlé hrdlo. Dívčin hlas byl pevný až panovačný.
„Viděl jsi krále. Je vážně nemocen. Ptáci mi řekli, že nedaleko je muž, který se nelekne toho, co jiné vyděsí, unese břímě, které druhé zlomí, překoná překážky, jež člověka zastaví. Vítr zpíval o tvém srdci, které je na povrchu tvrdé, ale uvnitř měkké a laskavé. Nalezneš lék a zachráníš život krále. Budeš mít na dosah slávu, bohatství a uznání. Ale ty se toho vzdáš, neboť sláva je pomíjivá, bohatství těžké jako kámen a uznání se rozplývá s okamžikem, kterého se týká. Raději se vrátíš na svou trnitou cestu a dobře uděláš. Vím, že jsi přišel z jiného důvodu, máš svou otázku. Ale teď musí počkat. Pomoz králi a pak ti na ni odpovím.“
„Dobrá, udělám, oč všichni žádají, ačkoli jsem to ještě před chvílí neměl v úmyslu. Chci znát tu odpověď, i když tuším, že mi přinese jen další potíže. Nyní mi tedy pověz, kde najdu lék pro krále, ať mám ten nemilý úkol z krku.“
„Vysoko v horách, kde je mráz tak strašný, že sníh nikdy neroztává, tak vysoko, že i dech mrzne, tam nalezneš bránu celou z ledu. Projdi jí a promluv s mudrcem, kterého potkáš. On ti dá lék. Nezapomeň, že cesta zpět bude horší než cesta tam.“
„Udělám, co budu moci. Než odejdu, řekneš mi své jméno?“
„Evelyn,“ odvětila vědma a Bohdanovi se zdálo, že se její světlá kůže slabě uzarděla. Pustil to z hlavy dřív, než opustil příbytek.

***


Koně nechal na salaši, posledním lidském obydlí. Nad ním nerostly již žádné stromy, jen jakési křoviny pokroucené. Voňavé louky se skvěly tisíci barevnými květy a nad hlavou se tyčily ostré štíty skal. Dle rad pastevců vyšplhal soutěskou mezi nimi a otevřel se mu pohled na rozlehlou zvlněnou planinu, zcela pustou, pokrytou ostrůvky loňských sněhů, z nichž zvedaly se hroty obřích hor, černé jako noc, ostré a příkré, vysoké tak, že vrcholky jejich mizely v cárech mraků, jež valily se přes ně a padaly do údolí. Tam Bohdan zamířil a kolena se mu zatřásla, neboť věděl, že jeho cíl je ještě mnohem výše, tam, kam jeho zrak skrz oblaka nedohlédne.
Vydal se napříč planinou. Byla větší, než se zdálo. Mlha a déšť, jež přicházely prudce a znenadání, zpomalily nejednou jeho postup a přiměly jej proti vůli chodit v širokých kruzích, aby se zas vracel tam, odkud vyšel. Přišly bouře a blýskalo se všude kolem, tu lehl si do sněhu zabalený v medvědím kožichu, odevzdán nebi na milost.
V noci mrzlo, oheň zůstával sotva hřejivou představou a nad ránem se budil prokřehlý na kost, aby s prvním slunečním paprskem vyrazil na cestu, nebo se bezmocně klepal zimou, když se mlha nezvedala.

Tak přešel Bohdan mrtvé hory a stanul na úpatí mocných štítů, jejichž vrcholky, věčným ledem pokryté, vykoukly naň z oblaků jen za nejjasnějších dnů. Brodil se vodami chladných řek z ledů se valících, přecházel suťová pole.
Nakonec stanul před stěnou tak modrou, že nejblankytnější barva nebe, v níž vrchol její se ztrácel, nemohla se jí rovnat. Hladká byla a studená, třpytila se v poledním slunci jak z tisíce diamantů. Tak vypadal věčný led, o němž mluvila vědma.

***


Bylo chmurné odpoledne. Bohdan se zvolna prodíral hlubokým sněhem, jenž křupal pod každým jeho krokem. Přes mlhu a z nebe se valící sníh neviděl již ničeho; vysoké skály dávno zdolal a další, ještě vyšší, viděl by tyčit se kol něj, kdyby toho nečasu nebylo. Každý jeho krok vážil cent a musel se stále zastavovat, neboť dechu se mu nedostávalo, jako by snad tu ani vzduch nebyl; vždyť také měnil se s každým výdechem v led a hromadil se mu na vousech. Nevěděl kam jít, přes vánici neviděl nic; zima, zprvu strašná, polevila, chtělo se mu spát. Tu náhle zavrávoral, když zem pod ním svou pevnost ztratila. Sníh překryl trhliny v ledu a pod tíhou muže se propadl. Bohdan zmizel v hlubokém jícnu. Obklopila jej tma. Dopad byl zdrcující. Ztratil vědomí.

***


„Má puls. Uvážu ho.“ Slova doléhala k Bohdanovým uším z veliké dálky. Pomalu se probíral. Viděl nějaká světla. Slyšel tlumený přerušovaný zvuk. Jako když břitva přejíždí po kůži. Vzdaloval se. Světla pohasla. Nastalo zase ticho. Pak jej něco zvedlo. Otevřel oči. Visel na laně, do nějž byl složitě přivázán. Kolem byla tma. Táhlo ho to vzhůru, narážel do stěn okolo. Přibližoval se ke světlému místu vysoko nad hlavou.
„Počkejte, až ho uvidíte. Myslel jsem, že tam padl před stovkami let. Kdybych neviděl krev, ani nezkouším, jestli žije.“ Zvuk hovoru byl stále blíž. Už viděl otvor nad sebou. Lano bylo zařízlé v ledové hraně. Chytil se jí a začal se sápat vzhůru. Pár rukou mu hbitě pomohl. Hleděl na čtyři neznámé muže. Byli oděni v barevných oblecích z hladké lesklé látky, opásáni všemožnými provazy, na nohou červené boty s hřeby. Dívali se na něj vyjeveně. Byl jasný den, modré nebe bez mraku. Všude okolo led a sníh, z nějž tu a tam trčely černé štíty.

„Seš v pohodě? Bolí tě něco?“ zeptal se jeden z mužů.
„E...“ Bohdan nebyl schopen slova. „Já nevím,“ vypadlo z něj nakonec.
„Zkus si stoupnout. Pojď, opatrně, pomůžu ti,“ muž pomohl Bohdanovi na nohy.
„Nohy dobrý, ruce nebolí?“ zeptal se muž.
„Ne, je mi dobře,“ odvětil Bohdan. Točila se mu hlava a chtělo se mu zvracet. Na čele měl zaschlou krev.
„Co to je?“ zeptal se jeden z mužů a ukázal na meč. „To nevypadá jako cepín.“
„No to mě podrž. Člověče, v čems to sem přišel? To je sázka nebo sis chtěl něco dokázat? Nezbláznil ses? S touhle výbavou na ledovec a ještě sám?“ chytil se za hlavu jiný.
„Promiňte, já hledám mudrce,“ odpověděl Bohdan. Cítil se velmi nejistý. Ti chlapi jej měli za blázna, ale nevěděl proč.
Muži se na sebe podívali. „Navrhuju stáhnout ho dolů. Prohřejem ho v chatě a zavoláme vrtulník.“
„Podívejte se, mockrát vám děkuju, že jste mě vytáhli z té jámy, ale pokud mi nemůžete poradit, kde najdu ledovou bránu a mudrce, který za ní žije, budu se s vámi muset rozloučit a vydat se na cestu. V žádném případě se nehodlám vracet do údolí, putoval jsem nahoru příliš dlouho a cítím, že už jsem dost blízko, než abych to vzdal. Zahřeju se chůzí. Tady máte projev vděku, dejte si na mé zdraví číši vína,“ Bohdan zalovil v měšci a vložil do ruky jednomu z mužů hrst zlaťáků.
Muži kroutili hlavami v němém údivu.
„Co je to za mudrce, kterého hledáš?“ zeptal se ten, který prve kontroloval stav jeho končetin.
„Popravdě, nevím o něm mnoho. Potřebuji od něj lék.“
„Lék na co?“
Bohdan chvíli mlčel. Pokud lék nenalezne, nebude se moci na královském dvoře beztak ukázat. Pokud uspěje, koho bude zajímat, s kým se o nemoci bavil. „Král Marek vážně ochořel. Pro něj je ten lék.“
„No to je síla. Ten chlap má dost,“ rozesmál se jeden z mužů.
„Počkej, zajímá mě, kam to povede,“ okřikl ho jiný.
„Jsem lékař, popiš mi tu nemoc, třeba ti pomůžu.“
„Nevím, co je lékař, ale nabízenou pomoc neodmítnu,“ odvětil Bohdan a vymotal se z lana, na němž ho vytáhli, aby si mohl upravit medvědí kožich a pořádně se do něj zachumlat.
„No lékař, doktor, MUDr., medicinae universae doctor, ten, co léčí nemoci,“ projevil notnou dávku trpělivosti lékař.
„Mudr. Mudrc...“ usmál se Bohdan. „Našel jsem tě,“ v jeho očích se zaleskly slzy. „Jmenuji se Bohdan,“ napřáhl pravici.
Lékař s ní potřásl. „Já jsem Jan. Jsi ten nejpodivnější chlápek, jakého jsem kdy viděl, ale těší mě. Skláním se k zemi nad tvým odhodláním hrát svou roli až do konce za každých okolností, ať už k tomu máš důvod jakýkoli. Tak to nebudu kazit, nakonec i hoši se dobře baví,“ rozhlédl se po smějících se kamarádech okolo. „Tak mi popiš tu nemoc.“
„Začalo to na nohách, je to jako oheň, co krále stravuje, rudé plameny šíří se vzhůru a zachvacují jeho veličenstvo horkostí.“
Jan pokýval hlavou. „Myslím, že je to erysipel, lidově růže nebo taky oheň. Léčí se penicilinem, nejlépe injekčně. Král bude muset do nemocnice.“
Bohdanovi se na tváři objevil úsměv. „Rozumím ti málo, o čem mluvíš, mudrci Jane, ale vidím, že pravděpodobně víš, o jakou jde nemoc a znáš jméno léku. Pokud jej máš, koupím jej. Pokud ne, řekni mi, kde jej seženu a já hned vyrazím na cestu.“
„Podívej, Bohdane, pokud to myslíš vážně a nejde o legraci, pokud se tady bavíme opravdu o někom, kdo je nemocen, měl by ho nějaký doktor vidět. Vem krále k lékaři, ať se na to podívá.“
„Nevím, jestli je lékař to stejné, co ranhojič, ale pokud ano, tak u něj byl ten nejlepší z celé země. Hnije v hladomorně, jestli tě to zajímá. Já mám prý měkké srdce, říkala vědma, takže bych nerad, aby k němu přibyl další. Proto pokud máš lék, koupím jej od tebe a dám jej králi sám.“
„Do hladomorny se mi tedy nechce,“ zasmál se Jan. „Dobře, když chceš, tak na tvou zodpovědnost.“ Lékař otevřel tornu a počal se v ní přehrabovat, aby nakonec vyndal dvě krabičky. „Bude to jíst po čtyřech hodinách, to je šestkrát denně. Tak dlouho, dokud to všechno nesní.“ Vložil Bohdanovi do ruky drobné bílé krabičky z tvrdého pergamenu.
Bohdan se zatvářil zmateně. „Nechápu to...“ začal nervózně přetáčet krabičku a mačkat ji prsty. Prohýbala se. Byla popsána neznámými runami.
Jan vydechl a sebral mu ji. „Takhle se to otvírá. Uvnitř jsou plata, v každým je deset tablet. Tady to zmáčkneš a tableta ti padne do ruky. Nemocný ji spolkne a zapije vodou. Za čtyři hodiny znovu. Pořád dokola, až to sní všechno. Jasný?“
„Jsi čaroděj. Patří ti mé tisíceré díky,“ žasl Bohdan nad penicilinem. „Zde, vezmi si zlaťáky, já vyrážím na cestu, čas je drahý. Snad nepřijdu pozdě.“
Schoval krabičky do vaku a přiblížil se k okraji trhliny.
„No to snad ne!!! Co děláš?!“ zařval jeden z mužů a chňapl po něm. Pozdě. Bohdan zmizel v hlubinách ledovce. „To je kretén! On tam zase skočil!“
Muži zkontrolovali štand a jeden se znovu spustil do trhliny.
Jan stál tiše a prohlížel si zlaťáky ve své dlani. „Nevím proč, ale mám pocit, že už ho dole nenajdeme...“

***

Byla černá noc, z nebe se valily provazy vody. Hradní branou prolétl jezdec. Na čele měl šrám, byl pohublý a vyčerpaný, čert ví, jaká síla jej ještě hnala vpřed.

***

„Tvůj lék mi pomohl, Bohdane.“ Král seděl na svém trůnu a vypadal majestátně. „Oheň uhasl a já jsem zase plný sil. Dostaneš zasloužené odměny, jak jsem slíbil. Neschopný ranhojič v hladomorně jistě brzy pojde a tobě připadne všechen jeho majetek – dům, koně a finanční hotovost tisíc zlatých. Jako projev osobního vděku přijmi můj meč,“ král pokynul a panoš předstoupil před Bohdana, meč v otevřených dlaních.
Bohdan chvíli zaváhal, nakonec meč uchopil a poklonil se králi. „Děkuji ti, můj pane. Jsem nesmírně potěšen, že jsi se uzdravil. Dovolíš mi nyní vznést smělé přání?“
„Prones jej,“ pravil rozhodně král.
„Ranhojič neodvedl dobře svou práci. Je zostuzen nadosmrti a to je dostatečným trestem. Vzdám se všech odměn, které mi nabízíš, když mu ve své nekonečné blahosklonnosti udělíš milost a propustíš jej ze žaláře.“
Král se prudce postavil a zaťal ruce v pěst, jeho obličej zbrunátněl. „Tvá drzost je do nebe volající! Kdybych ti nevděčil za svůj život, nechal bych tě voly roztrhat! Ranhojič shnije v temnici, tak jsem rozhodl! A ty – opusť můj palác a nevracej se víc. Pohrdáš mými dary? Dobrá, já ustojím tu urážku, ale nechci tě již nikdy vidět, sic bych tě musel potrestat.“ Král usedl zpět na trůn a praštil vztekle pěstí do opěradla.
Bohdan vrátil meč panoši a opustil sál.

***

Nad chaloupkou v lesích se líně táhly červánky. Slunce se chýlilo k obzoru. Vědma stála na prahu a sledovala blížícího se muže.

„Přišel sis pro svou odpověď?“ Evelyn byla upravená, světlé vlasy pečlivě učesané. Dala si velmi záležet, aby dnes byla hezká.
„Ano. Jistě se divíš, proč se chci zeptat na takovou věc, ačkoli nic na ní nemohu změnit.“ Bohdan měl kruhy pod očima a tvář popelavou vyčerpáním, neměl ještě čas si odpočinout po dlouhé cestě. „Ale nemohu pustit to setkání z hlavy. Stále na ni myslím, ty její oči a hebké vlasy... Jistě to nebyl jen bezvýznamný sen – chtěla mi něco říct, ačkoli nevím co. Musím hledat mezi řádky. Měl jsem v horách dost času přemýšlet. Vydám se po jejích stopách a uvidím, kam mě zavedou. A natrefím-li na ty, kteří obrátili její život v popel,
Bohdan sevřel ruku na jílci meče, srazím je do prachu cest a ponechám krkavcům.

Jak myslíš. Doufala jsem, že dlouhá cesta a mráz hor v tobě ten plamen uhasí. Škoda. Žeň se tedy za svým přeludem, když jinak nedáš, ale najdeš jen slzy a zklamání.

Pak mi tedy pověz o těch slzách víc. namítl Bohdan.

Nevidím budoucnost tak ostře, jak by sis přál. Vím však, že tě čeká bolest a lítost nad špatným rozhodnutím. Zamiloval jsi se do přeludu, do květu, jenž dávno uvadl, v popel se obrátil a vítr jej rozfoukal. Proč se za ním hnát, když kolem rostou růže?

„Vím, že jsi moudrá vědma, ale tomuhle nemůžeš rozumět. Nyní, prosím, povídej. Potřebuji znát svou odpověď, abych mohl co nejdříve vyrazit.“
Vědma tedy povídala a Bohdan poslouchal.

Bylo k půlnoci, když opustil její chalupu a zmizel v lesích. Evelyn klesla na prahu a rozcuchala si upravené vlasy. „Věděla jsem přece, že se nezdržíš, tak proč se vůbec snažím...“ Její tichý stesk pohltily koruny stromů.

Další články v kategorii Povídky:

Kdo hodnotil článek Mudrc?
Symor (4.00*), Under (3.50*)

Komentáře ⇓

Pro přidání komentářů je třeba se nejprve přihlásit.

Vypisuje se 1 z celkem 1 příspěvků1

Nefrete - 21. listopadu 2010 14:48
Nefrete

V předešlém dílu (http://www.aragorn.cz/clanky/setkani/) jsme se seznámili s hlavním hrdinou Bohdanem, který zabloudil v lese a díky tomu se setkal s velice zvláštní dívkou. Druhého dne se vše, co se událo předešlé noci, zdálo být jen snem, který pominul. To si však Bohdan odmítal připustit, bylo to přece tak skutečné!

Zde se opět setkáváme s Bohdanem, tentokrát v prostředí zcela jiném – královském paláci. Hrdina zde dostává zdánlivě neřešitelný úkol, zároveň však se mu skýtá i možnost dozvědět se víc o osudném večeru a tajemné dívce.

Forma: čtivá a zábavná; projev bezchybný, napodobující archaický styl psaní; laděné spíše pohádkově (což osobně vítám); dialogy postav jsou živé a „opravdové“;
Obsah: překvapivý, promyšlený; dokáže udržet čtenářovu pozornost; děj svižně ubíhá, nikde se nezadrhává; nijak komplikovaný, přesto čtenářsky atraktivní.
Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Vypisuje se 1 z celkem 1 příspěvků1


↑ navigace

Záložková navigace

Galéria (fantasy)
Resize (tmavý)
Light (světlý)