Neděle, večer (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Jennifer Chewarriová byla mladá a atraktivní žena, přesto v nadýchaných modrých šatech a s čepcem vypadala jako kterákoliv jiná vdaná žena, pokorná svému muži. Zrovna čekala, až se jí žehlička na kamnech dostatečně zahřeje, když se ozvalo zazvonění na vstupní dveře.
„To bude Steven,“ volal její muž z prvního patra.
„Otevřu,“ odpověděla Jenny a vydala se ke dveřím.
Ještě než proměnila toto slovo v čin, nasadila v tváři okouzlující úsměv.
„Dobrý večer, milostivá paní,“ lehce se uklonil a naznačil polibek ruky drobnější a poměrně tělnatý muž v mokrém kabátu.
„Prosím,“ ukázala mu Jenny na robustní dřevěný věšák.
Pomalým pohybem se osvobodil z kabátu, který byl na něj možná příliš velký, a pověsil jej na věšák. Jonathan Chewarri zatím došel na vrcholek schodiště, odkud na ně shlížel.
„Omlouvám se, Jonathane, že jsem včera nemohl přijít, ale měl jsem v ordinaci vizitu.“
„Samozřejmě.“
Když se potkali, podali si ruce a vydali se do prvního patra. Jenny šla pomalu za nimi, stále s příjemným úsměvem. Když dorazili do studovny, vydal se Jonathan ke skříni, odemkl ji a odsunul prostěradla. Za nimi byly dvě malé truhličky, jedna kovová, pozlacená a druhá vyřezávaná z dubového dřeva. Jonathan vzal tu dřevěnou a skříň důkladně zavřel. Steven Brown vytahoval zatím z brašny stetoskop, notes, tlakoměr a léky. Na Jenny, přinášející malovanou konvici s čajem, jen souhlasně kývl a sotva slyšitelně poděkoval. Jonathan položil truhličku na okraj stolu s mramorovou deskou, na níž bylo šestnáct smaragdově zelených a šestnáct žulově bílých polí. Otevřel truhličku a začal vytahovat šachové figury. Zatímco je stavěl jako obvykle, Steven ho prohlížel a vyptával se na zdravotní stav.
„Vypadá to, že se začínáš léčit, Jonathane,“ řekl potom, když schovával blok.
„Připijme si na to,“ usmál se Jonathan, sotva postavil každou figuru na své místo.
„No, vaším dobrým vínem nikdy nepohrdnu,“ usmál se Steven. „Jistě máte nějaké nové přírůstky ve sklepě?“
„No jistě, pojďme si nějaké vybrat,“ Jonathan poplácal Stevena po rameni a vydali se po schodech do sklepa.
Jenny na okamžik povolila úsměv, sedla si na pohovku a rozpustila vlasy. Vypadala teď úplně jinak – znuděně, spoutaně, nešťastně. Když přišli, opět se mile usmívala, mlčela a jako ochočené zvířátko jen poslušně seděla a poslouchala.
„Myslíte, že bych ty léky mohl zapít vínem?“ zeptal se Jonathan.
„Ale jistě, proč ne,“ mávl veselý doktor rukou a usedl na svou stranu hracího stolku.
Jonathan polkl pilulky a energicky to zapil. Hra se podle Jenny nesmírně táhla. Těkala pohledem k oknu, za nímž slabě mrholilo a v dálce poblikávala opuštěná neonová trubice.
„Jennifer, byla bys tak laskavá?“
Její muž ji podával prázdný hrnek.
„Jistě,“ usmála se a odešla pro čaj.
V kuchyni mechanicky otevřela vrchní zásuvku, pak se však zastavila. Dolehla na ní jakási tíseň. Opřela se rukama o kredenc a zhluboka dýchala. Čekají na ni. Měla by dát vodu vařit. Ale nemohla se hnout. Neobratně se pohnula a smetla rukou hrnek ze stolu. Zvuk tříštící se keramiky jako by jí vrátil sílu. Sehnula se a začala zbytky zametat.
„Je tam všechno v pořádku?“ volal Jonathan.
Najednou nevěděla, co má na tak jednoduchou otázku odpovědět. Zvedla se a pohlédla do přihrádky.
„Došel nám čaj,“ zavolala stísněným hlasem.
Muž už neodpovídal. Když se za nimi vrátila, dál hráli svou hru. Jakoby se nic nestalo, aniž by se na ni podíval, pronesl Jonathan: „Tady Steven mi právě říkal, že jeden mladík nedávno objevil novou planetu obíhající kolem slunce.“
Podíval se na Jenny, co na to odpoví. Vůbec nedokázala myslet, sledovala zase to okno a neon.
„Hm,“ řekla nezaujatě. „To je už desátá?“
Jonathan se mírně ušklíbl.
„Devátá,“ upřesnil ji.
Spolu se Stevenem se zasmáli.
„Ženy nikdy neporozumí exaktní vědě. Aspoň že ví, jak nám vařit,“ vyprávěl a sám se smál své vtipnosti.
Pak se podíval na šachovnici.
„Vypadá to,“ řekl mírně rozmrzele, „že můj král bude muset odhodit korunu.“
„Snad to přežiješ,“ řekl žertem Steven Brown vstávaje od stolu.
„Jenom aby,“ ušklíbl se Jonathan. „Nemusíš ještě chodit. Ani jsme nedopili láhev…“
„Já vím,“ řekl Steven, „ale znáš to, zítra musím být v sedm v ordinaci. Šťastní lidé, kteří mohou sedět doma, zatímco jim filozofické knihy vynášejí tolik peněz.“
Jonathan se napřímil, jakoby byl právě pochválen.
„Říkal jsi, že napíšeš knihu o vaskulárních onemocněních,“ prohodil Jonathan po cestě ze schodů.
„Ale,“ řekl lékař otráveně, „mám textu sotva na patnáct stran a už nevím, co bych ještě napsal.“
„Já někdy nevím, o čem bych psal, od první strany. A přece jich mám třeba tři sta.“
„Medicína není filozofie, pane Chewarri. Nashledanou,“ řekl a otevřel dveře.
Otočil se ještě na Jenny. Udělal krátké gesto na rozloučení a odešel. V domě opět nastalo ticho. Jonathan se otočil a dlouze podíval na Jenny. Jenny si pomyslela, že v těch očích je strach. Bojí se toho, jak jsem mladá a přitažlivá? Proto si mě přeci vzal. Jonathan se vydal mlčky po schodech do prvního patra.
„Dal bych si docela něco menšího k jídlu,“ řekl po cestě. „Budu v pracovně.“
„Jistě,“ řekla.
Našla ho nad knihou od Kanta. Hlouběji pod ní ležely na stole všelijaké papíry pokreslené zvláštními symboly. Položila mu jídlo na stůl.
„Jsem unavená. Půjdu už spát,“ řekla a v duchu si pomyslela: Aspoň se na mě podívej, než odejdu.
Aniž vzhlédl od četby, řekl: „Přijdu tam asi za půl hodiny.“

Bylo krátce před půlnocí a ona nemohla usnout. Všechno v měkké posteli ji tlačilo, nemohla najít tu správnou polohu. Přestože ležel vedle ní, připadala si tak sama. Také nespal. Ležel nehybně, civěl do stropu a jeho rty bezhlasně něco propočítávaly. Jako bys tu ani nebyl, Jonathane. Jemně mu přejela rukou po hrudi a zkusila se k němu přitulit. Odtáhl se a otočil na druhý bok.
„Dnes ne, Jennifer.“
Najednou měla oči plné slz. Matka jí říkala, že má být silná. Že se má nad to všechno povznést. Ale ona přesto čekala něco víc. Bláznivé naděje. Pak začal její muž kašlat. Chvíli to vypadalo, že přestane, ale pak kašel přešel do dávivého sípání. Spadl vedle postele, na všechny čtyři, a začal zvracet krev. Vyděšená Jenny okamžitě vstala z postele, klečela u něj, otírala mu tvář, volala na něj, ale on byl jako v šoku. Nevěděla jak mu pomoci, tak běžela k telefonu a vytočila známé číslo. Pak se opět vrátila k Jonathanovi. Ptala se, co ho bolí a co pro něj může udělat, ale on byl ve tváři celý zelený, ústa měl plná krve a své prsty křečovitě zarýval do Jenniných paží a ramenou. Přinesla mu vodu, ale rozbil sklenici. Pokusil se vstát, ale zase spadl k zemi. Zmítal se na podlaze v horečce. Obložila ho mokrými obklady, ale strhal je ze sebe. V zakalených očích měl šílený výraz. Pro Jenny to bylo jako celá věčnost, než zazvonil zvonek a dovnitř vstoupil rozespalý doktor Brown. Jonathana našli jak leží a koberci, je celý oteklý, už se skoro nehýbe, jen lehce sípe.
„Pomůžete mu?“ vzlykala Jenny.
Doktor ještě chvíli zkoušel pomoci, ale pak se jen posadil a otřel si kapesníkem zpocené čelo. Jonathan Chewarri se už nehýbal. Steven vstal a pevně objal plačící Jenny.
„Dám vám nějaká sedativa. To je už jediné, v čem můžu v tomto domě pomoci.“