Nekromág - Amulet téměř vychlemtaného démona (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Amulet téměř vychlemtaného démona    „UÁÁÁ!!!“
    „Vymagičoval jsem kolem sebe ochranný pole, takže jakmile se mě dotkneš, tak se rozpadneš.“
    „To ti nesežeru ani kdybys mi to do krku cpal.“
    „Zkus to.“
    „E…a vzkřísíš mě pak?“
    „Ne. Tak jo, vzkřísím, ale sám dobře víš, jak je to tvoje VHUŠ nepříjemný.“
    „Taky za to zemřeš. Pomalou a bolestivou smrtí.“
    „Jo, jasně. Budeš mě chlemtat tak dlouho, dokud mě nevychlemtáš. Umíš číst runy?“
    „Koho?“
    „Runy. Upírský runy.“
    „Ahá, protos mě vzkřísil!“
    „No jasně, proč jinak?“
    „Myslel jsem, že mě chceš mučit. Víš co, nesmrtelnej upír a všechno tohle…“
    „Hm…mučit…to mě nenapadlo, počkej, hned si to zapíšu. Sakra, kde mám…no nic, pak mi to připomeň. Teď překládej.“
    „Ukaž. Hm…jasně…“
    „Držíš to obráceně.“
    „No jo…Takže…nějaký kecy o autorských právech…co že to vlastně hledáš?“
    „Ha! Kniha pána nemrtvých mi odhalí umístění amuletu pána nemrtvých, jenž mi zvýší moc a pomůže mi zničit svět! JÁCHACHACHACHACHA!!!“
    „Na tom ďábelským smíchu bys měl ještě zapracovat, teď to zní, jako kdybys…“
    „I mlč, šavlozubá kreaturo. Takže kde je?“
    „Kdo?“
    „Ten amulet, ksichte. Tos neposlouchal můj geniální plán?“
    „To jo, ale ten konec způsobil, že jsem ten začátek zapomněl.“
    „To jen dokazuje, jak jseš tupej. Takže?“
    „Derwind. Přesný místo tady není, jenom něco o nějakým démonovi, či co.“
    „Mohlo mě napadnout, že ho bude někdo střežit. Ale žádnej zplozenec pekla mi nezabrání…“
    „No tak já už půjdu…“
    „He? Kampak? WKEWSRRE!“
    VHUŠ!
    „ÁÁÁ! Co to! Já se rozpa…“
    „Ohnivej portál, tupče. Pomůžeš mi získat amulet.“
    „Cha! Donuť mě!“
    „Žádnej problém, jsem přece nekromág.“
    „Eh! Vlastně…to…e…“
    STRK!
    VHUŠ!
    „UÁÁ…
    „Hehe. Knihu si radši vemu s sebou, může se ještě hodit.“
    VHUŠ!
    VHUŠ!
    „…ÁÁÁ!!!“
    BUCH!
    VHUŠ!
    „ÁÁÁ! Co to! Já se rozpa…“
    „To jsem jenom já, tvůj přemožitel. Chytej, poneseš knihu. WKEWSRRE!“
    ŠUHV!
    „Tak jdem.“
    „E…je to daleko?“
    „Derwind? Jen pár minut. Proč, vadí ti snad východ slunce?“
    „Jen se směj, dokud můžeš, protože až přijde čas, tak ti rozervu hrdlo a budu tě chlemtat tak dlouho, dokud tě nevychlemtám.“
    „Jako bych to neříkal.“
    „Tu knihu fakt napsal pán nemrtvých?“
    „A co, jako?“
    „Je to můj bůh…To je divný, myslel jsem, že neumí psát…“
    „He?“
    „Stvořitel. Mělo by se mu říkat spíš pán upírů, než pán nemrtvých…Pán upírů... Auad  Yalha. I když to vlastně znamená pán krve…“
    „Máš to nějaký zamotaný.“
    „Zamotaný? Právě naopak! Vím o něm vše!“
    „Třeba to, že umí psát?“
    „Své nepřátele drtí na krvavou kaši a své uctívače odměňuje svou přízní. Jednou jsem měl tu čest být jím zmlácen do bezvědomí.“
    „Milosrdný bůh.“
    „To jo.“
    „Ironie, ksichte.“
    „A nebo spíš sarkasmus?“
    „Přece vím, co je ironie a co sarkasmus, ne? Byl jsem na Nekromantský střední, nějakej tupej upír mě nebude poučovat.“
    „Jak tupej? Než jsem se přeměnil, studoval jsem magii ohně, takže…“
    „Jo? Tak schválně. Co jste se učili naposled?“
    „E…jak se vyhnout upířímu kousnutí, ale to ne…“
    „Haha! Koukám, že ti to pomohlo. Co, ztratil jsi řeč?“
    „Tys mě třikrát zabil a znova vzkřísil!“
    „Ále, kdo by to počítal…“
    „Za to tě zabiju! Roztrhám tě! Vychlemtám tě! Umlátím tě! Rozdupu tě! Budeš mrtvej! Zabitej! Zavražděnej! Tuhej jako někdo druhej!“
    „Skončils, nebo mám udělat VHUŠ?“
    „E…už jsem ti řekl, že tě zabiju?“
    „Ani nevím. A teď už drž tlamu, už jsme skoro u brány. Hm, jenom jeden strážnej…“
    „Stát! Kdo jste!“
    „Jsem nekro…“
    „Ha! Upír! Ha! Jeho otrok! Ha! Kniha plná kouzel!“
    „Jo, přesně to jsme.“
    „Sklapni. E…já nejsem jeho otrok, to on je můj.“
    „Hej!“
    „Jsem nekromant a on…“
    „Nekromág.“
    „Cože?“
    „Nekromág, jseš nekromág, ne nekromant. Však víš, hned se podle toho pozná…“
    „Nemůžu mu říct, že jsem nekromág. Je to prostý člověk, mé geniální přízvisko by nepochopil, proto mu říkám, že jsem nekromant, a ne nekro…“
    „E…co je to nekromant?“
    „Sežer ho.“
    „UMŘEŠ!!!“
    SKOK!
    „UÁÁÁ!!!“
    CHRAMST! CHLEMT! CHLEMT! CHLEMT!
    „Aha. Takže plán v tichosti proklouznout do města nevyšel. Musíš u toho tolik řvát?“
    CHLEMT!
    „Cože? Jsem ho chtěl vyděsit, víš jak je pak ta krev dobrá?“
    CHLEMT! CHLEMT!
    „Výborná. Tak jdem.“
    „No počkej, snad ho tady nenecháš ležet?“
    „To ho mám opřít o zeď, nebo co?“
    „Sežer ho, ne?“
    „Cože?“
    „Musíme zamíst stopy, tak ho sežer.“
    „Já lidi nežeru, já je chlemtám!“
    „Jseš zrůda? Jseš. Tak ho sežer.“
    „Ne! Vždyť je to hnusný! Odporný!“
    „A to říká upír? Se překonej!“
    „Sežer si ho sám, když jseš do toho tak chtivej!“
    „Taky tě můžu přinutit. Uděláš to, ať chceš nebo ne.“
    „E…a co kdybych ho prostě jenom hodil do tohohle křoví?“
    „Počkej…Jo, to by taky šlo.“
    CHYT!
    HOD!
    BUCH!
    „A je to.“
    „Hej, vy dva!“
    „Co?“
    „Co?“
    „Neviděli jste tady někde mýho kámoše? Měli jsme tady hlídat bránu.“
    „Jo, támhle leží v křoví.“
    „COŽE!!! POPL…“
    „UMŘEŠ!!!“
    SKOK!
    CHRAMST! CHLEMT! CHLEMT! CHLEMT!
    „Co to jako mělo bejt?“
    „Zákusek, ne?“
    CHYT!
    HOD!
    BUCH!
    „Stejně se mi ho nechtělo podplácet, aby nás v noci pustil dovnitř. Teď jenom nějak zařídit, aby tě nepoznali.“
    PRÁSK!
    „Hej! Co děláš? Vyrazils mi zuby!“
    „Jo, ale ne špičáky.“
    PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
    „To je ono. Teď nikdo nebude mít ani páru, že jseš upír.“
    „Jo. A toho nápadně bílého ksichtu a žhnoucích očí si nikdo nevšimne, že jo?“
    „Hm, nějak jsem to nedomyslel. WEOWKRERVO YR!“
    VHUŠ!
    „UÁÁÁ!!!“
    „WKEPYSRV'!“
    ŠUHV!
    „Udělals to zas! Ty zatracenej magiči! Zases mě…Hele, já mám zuby!“
    „Jinak bys mi byl k ničemu. Na, vem si moji kápi.“
    „Tos mi ji nemoh dát hned?“
    „To by nebyla taková zábava, ne? Tak jdem.“
    BUCH! BUCH! BUCH!
    „Kdo to?“
    „E…Nekromág.“
    „Kdo že to?“
    „Nekromant.“
    „Jak že?“
    „Upír! Řekni upír!“
    „Sklapni. Tady nekromant. E…ten, co křísí mrtvý.“
    „Moment…“
    LIST! LIST!
    „On si to snad hledá ve slovníku, nebo co. Otevři, nebo ti rozervu hrdlo a z vnitřností ti udělám guláš!“
    SKŘÍP!
    „No vida. Nikdy bych nevěřil, že…“
    „Tlamu drž. Ty jsi mág?“
    „Je to elf v plášti a v ruce má hůl s plamenem na konci. Takže to asi magič nebude.“
    „Co chce… UÁÁÁ!!!“
    BUCH!
    „JÁCHACHACHACHACHA!!! Haha, viděls to? Rozběhl se přímo proti zdi! Haha!“
    „Hm…Od elfa bych sice čekal víc inteligence, ale to neva…Počkej, ty nepotřebuješ pozvání?“
    „Větší blbost jsem fakt neslyšel. A to prej jseš nekro…“
    BOD!
    „Co to!“
    VHUŠ!
    „UÁÁÁ!!!“
    „Aha, takže to se stříbrem pověra nebyla. WKEPYSRV‘!“
    ŠUHV!
    „To bylo popátý.“
    „Jen jsem si něco ověřoval. Opětovný zpopelnění a vzkříšení ještě žádného upíra nezabilo. Co děláš?“
    „Chci ho probudit. Musím to vidět znova.“
    „Co, jako?“
    „Haha! Jak to napálil do zdi, přece! Haha! Jen si na to vzpomenu a …Hahahaha!“
    „Radši ho dodělej.“
    „Jseš normální? Je to elf, ten má magii v krvi! Ještě od něj tu démonickou kletbu chytnu.“
    „To jsi jako z jeho krve vyčetl, že ho proklel démon?“
    „Ne, copak jsem nějakej upírskej věštec? Má to tady napsaný.“
    „Cože? Ukaž! ‚Proklel mě démon. Kdybych se choval iracionálně a někoho z vás urazil, snažte se donést mé zmlácené tělo zpátky do věže.‘ Víš, co to znamená?“
    „No, podle těch jeho podlitin bych řekl, že…“
    „…že našel cestu k amuletu, tupče. Zřejmě ale nestačil na toho démona. To se mě stát nemůže. Víš proč?“
    „Bavíme se pořád o tom, jak ho opakovaně mlátili?“
    „Ne.“
    „Hele, neznáš nějaký kouzlo, abys ho vzbudil?“
    „Cože?“
    „Nevadí, prostě ho proplesknu.“
    „Rovnou se ho můžu zeptat na ten amulet.“
    PLESK! PLESK!
    „Co to!“
    „Nazdar, kde je…“
    „Aaa…moje hlava…kdo…“
    „Jsem nekromág a…“
    „UÁÁÁ!!!“
    BUCH!
    „JÁCHACHACHACHACHA!!! Zase! Hahaha!“
    „Aha, tak tudy cesta nevede.“
    „Hahahaha!“
    „Třeba najdem něco v těch jeho krámech. Hledej, ksichte.“
    „No jo…haha…hele, asi jeho deník, či co.“
    „Dej to sem, stejně to nepřečteš.“
    „Cože! Než jsem se přeměnil, studoval jsem magii ohně, takže…“
    „Co že jste se to učili naposled?“
    „Nenávidím tě.“
    „Jo, to je klidně možný. ‚Do prváku přišel nějakej novej. Moc toho nenamluví a pořád si jenom něco čmárá do toho svýho sešitu. Nazval jsem to Deník pomatenýho mága. Kdyby mě neproklel dřív než já jeho, tak bych ho proklel.‘ Hm…moc vzadu. Tady to je: ‚Potom jsem našel i kobku. Temnou kobku. V tý temný kobce byl démon. Démon z temný kobky. Ten démon z temný kobky měl amulet. Amulet démona z temný kobky.‘“
    „Všiml sis? Asi má rád slovo kobka.“
    „Neříkej. ‚Probudil jsem se až ve věži. Příšerně mě bolela hlava. Ten démon z temný kobky s amuletem démona z temný kobky mě asi proklel. Radši to napíšu na kus papíru.‘“
    „Záhada papíru vyřešena.“
    „Pak tady má každou stranu popsanou slovem kobka. Kobka, kobka, kobka, kobka… ha, tady je démon…“
    „Ten elfák musí bejt vážně na hlavu.“
    „Jo, ale není tady nic, co by mě dovedlo…“
    „Co tohle?“
    „Kdes to vzal?“
    „To je ten jeho papír, akorát z druhý strany. ‚Kdyby mě někdo chtěl pomstít - ERE WGEKWGU WG ERRRGEVEPO O WGEKWGU.‘ Nic se neděje.“
    „To protože jseš tupej upír, ksichte. Jak že to bylo?“
    „ERE WGEKWGU WG ERRRGEVEPO O WGEKWGU.“
    „ERE WGEKWGU WG ERRRGEVEPO O WGEKWGU!“
    VHUŠ!
    „ÁÁÁ! Co to! Já se rozpa…Aha, portál.“
    „Správně. Ksichti první.“
    „Co to vlastně znamená?“
    „Do kobky k démonovi z kobky.“
    „Haha! To je ale…“
    STRK!
    VHUŠ!
    „UÁÁ…“
    „Haha, tupec.“
    VHUŠ!
    VHUŠ!
    „…ÁÁÁ!!!“
    BUCH!
    VHUŠ!
    „A jsme tady. A jen co porazím toho démona, zmocním se amuletu pána nemrtvých, jenž mi zvýší moc a pomůže mi zničit svět! JÁCHACHACHACHACHA!!! Tak jdem.“
    „Ten magič měl pravdu, vážně je to temná kobka…“
    „Támhle je světlo.“
    „Ty, nekromágu, když ten amulet zvyšuje moc, nebude ten démon nepřemožitelnej?“
    „Snad nemáš strach? Jsme na něj přece dva.“
    „To řekni jemu.“
    „AAARRRGH!!! GKRAE GYMETO? (Kdo jste?)“
    „Co říká?“
    „Co ty jseš za nekromága? Upírský runy nepřečteš a démonsky neumíš.“
    „Tak zaprvý - na runy jsem chyběl a zadruhý – démonština se bere až na vejšce. Tak co říká?“
    „Prej kdo jsme. Máš vůbec maturu?“
    „Ne asi, ksichte. Řekni mu, že jestli mi nedá ten amulet, co má na krku, tak zemře strašnou smrtí.“
    „Rkatrk wrh‘e etoyo nattrh'm. (Mám pro tebe návrh.)“
    „ETU‘? (Ty?) HAHAHAHAHAHAHA!!!“
    „Vysmívá se ti. Goymetie zayegoymz eteme rkagwefzo, yrrar eto‘a rfeteotaet. (Jestli zabiješ toho magiče, budu tě uctívat.)“
    „Cos mu řek?“
    „Ále, to co předtím.“
    „Znělo to jinak.“
    „To proto, že e…jsem použil jiný slova.“
    „HAHAHAHA!!! ZORKRH'ZOETO EYA! (Zemřete oba!)“
    „E?“
    „Souhlasí, máš si pro něj jít.“
    „Moc přátelsky se netváří.“
    „A kterej démon jo?“
    „Teď se proti mně rozběhl.“
    „AAARRRGH!!!“
    „To asi proto, že…e…“
    „Na něj, upíre!“
    „Cože?“
    „TAS A ZEMŘI!!!“
    „A nekromág zasadil první ránu. A druhou. A třetí. Ne, počkat, to byl démon. Nekromág se válí na zemi a snaží se vyslat kouzlo.“
    „AAARRRGH!!!“
    BUCH!
    „To budeš komentovat všechno, co udělám? EARRV‘!“
    VHUŠ!
    „UÁÁÁ!!!“
    „Co jinýho mám dělat?“
    „Mi pomoz, ne? WGEYS!“
    KŘUP!
    „AAARRRGH!!!“
    „CHA! Donuť mě!“
    „WEOWKRER…“
    „UMŘEŠ!!!“
    SKOK!
    CHRAMST! CHLEMT! CHLEMT! CHLEMT!
    „A teď zažiješ nesmírnou bolest, démone. UMLÁTÍM TĚ KAMENEM!“
    PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
    CHLEMT! CHLEMT! CHLEMT!
    PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
    „AAARRRGH!!!“
    ČVACHT! ČVACHT! ČVACHT!
    „Tak, a je po něm.“
    ČVACHT!
    CHLEMT! CHLEMT!
    „Ááá, to je slast! To je ještě lepší než krev elfů!“
    CHLEMT! CHLEMT! CHLEMT!
    CHYT! TRH!
    „A amulet pána nemrtvých je můj! JÁCHACHACHACHACHA!!! JSEM NEPŘEMOŽITELNEJ!!! Hej, upíre! Hm!“
    CHLEMT!
    „He?“
    „Co to! Hm!“
    „Co děláš?“
    „Co bys asi tak myslel, ksichte? Snažím se tě zabít. Hm! Hm! Hm!“
    „Haha! Zdá se, že místo, abys byl nepřemožitelnej, tak jseš bezmocnej.“
    „Hm! Hm!“
    „To ovšem mění situaci, že?“
    „Hm!“
    „UMŘEŠ!!!“
    SKOK!
    „WEOWKRERVO YR!“
    VHUŠ!
    „UÁÁÁ!!!“
    „A na tos jako přišel jak?“
    „WKEPYSRV‘!“
    ŠUHV!
    „To snad není možný.“
    „Taky to nechápu. Amulet mi měl zvýšit moc. Měl jsem umět magičovat pouhou myslí. Proč to nefunguje?“
    „Já si říkal, že jsme toho démona vyřídili nějak snadno.“
    „Možná se ten amulet musí ještě nějak aktivovat. Kde je ta kniha?“
    „Která?“
    „Kniha pána nemrtvých, která mi odhalila umístění amuletu pána nemrtvých, kterej mi  měl zvýšit moc a pomoct mi tak zničit svět, ksichte. O čem tady asi pořád mluvím?“
    „Co já vím…asi zůstala ve věži.“
    „WKEWSRRE!“
    VHUŠ!
    „Tak jdem. Co zas děláš?“
    „No co, beru ho s sebou. Víš, jak je ta krev dobrá?“
    „He?“
    „Tak já ti to řeknu. Je boží. To je ta nejskvělejší krev, jakou jsem kdy chlemtal. To bude asi tím, že mají démoni stejně jako elfové magii v krvi.“
    „Zapomeň.“
    „Ale…Tak fajn. Nemáš aspoň čutoru?“
    „Cože?“
    „Kdybys byl upír, tak bys hnedka pochopil, že…“
    „Nech si ty kecy. Chytej.“
    HOD!
    CHYT!
    ŠROUBY ŠROUB!
    CRRRR!
    ŠROUBY ŠROUB!
    „Prostě boží. Tak jdem.“
    VHUŠ!
    VHUŠ!
    VHUŠ!
    VHUŠ!
    „WKEWSRRE!“
    ŠUHV!
    „Elfák je pryč.“
    „Jo, a kniha taky. A hele, nechal nám vzkaz.“
    „Dej to sem. ‚Nazdar tlamy/i, jak jste si již mohli všimnout, zdrhnul jsem s knihou pána nemrtvých, která mi odhalí umístění svitku k aktivaci amuletu pána nemrtvých, jenž mi zvýší moc a pomůže mi zničit svět.‘ Proč mi každej musí krást hlášky? ‚Přesně tak, bez aktivačního kouzla je amulet k ničemu. A až ho budu mít, prostě si ten amulet přivolám spojovacím kouzlem. Za tu malou lest s prokletím si můžete sami. To proto, že jste tlamy/i. S ďábelským smíchem - Ten, co vás přechcal, tlamy/i. PS.: Nejsem si jistej, jaký i se píše ve slově tlamy/i, tak si vyberte, co se vám líbí víc.‘“
    „Co teď?“
    „Co asi? Najdu ho, zabiju ho, oživím ho, znova ho zabiju a pak znova ho oživím. Zaktivuju si amulet a pak ho zase zabiju. A pak si konečně zničím svět. Geniální, že?“
    „Jako vždycky. A na to se napiju.“
    ŠROUBY ŠROUB!
    CHLEMT! CHLEMT! CHLEMT!
    „Nechceš ochutnat?“
    „Vypadám snad jako nějakej krvechlemt? WKEWSRRE!“
    VHUŠ!
    „Kam si myslíš, že jako jdeš, ksichte?“
    „No s tebou, ne? Víš, když pominu to s tím VHUŠ a ŠUHV a to, že tě musím poslouchat, tak to zase není tak špatný. Můžu si zabít, koho chci a krve tím pádem mám taky pořád dost. A kromě toho, myslím, že jsem začal bejt na démonský krvi závislej. A protože jseš nekromág, tak…“
    „Víš, co? Sklapni, ksichte.“
    VHUŠ!
    CHLEMT! CHLEMT!
    „Jdu si pro vás, démoni.“
    VHUŠ!

    VHUŠ!