Oto pytlák a kostlivec (1. strana) | Články - Aragorn.cz

Stál na kraji rozsedliny a lukem na cíl mířil. V částečném pokleknutí a ukrytý tonul v zeleném keři. Skrýval se jaksepatří nehnutě. Druhá postava podobně nehnutě stála, jako socha... Byl to totiž kostlivec!

*

V čase pozdního poledne objevil pytlák Oto v hlubokém smrkovém lese v horách
mezi skalami díru. Táhla celý půlkilometr na severovýchod a v určité části dosáhla
šíře pěti metrů. Do rozsedliny zatékal horský potůček. Rostly v ní malé břízky,
smrčky a keře. Oto dříve nepoznal takový úkaz a kráčel podél okraje útesu. Jaksi
tušil, že zvíře, jež by tam spadlo, by mu nemělo jak uniknout a stalo by se snadným
úlovkem. Oto měl rád snadné úlovky.

Jeho pátrání však ukončil nález megalitických staveb postavených v nejširším místě
rozsedliny. Jeden monolity podepřený architráv a jeden menhir. Nikdy nic podobného
v životě nespatřil. Kameny stály úplně opoštěné a Oto věděl, že takhle se příroda neprojevuje. Byly to stavby vybudované člověkem. Pochopil, že to, s čím se setkal, má svůj původ v dobách nepředstavitelně dávných.

Blíže se zahleděl na menhir a s trochou představivosti spatřil obličej. V kameni byly
vyhloubeny tři díry. Dvě menší pro roztřeštěné prázdné oční ďůlky a jeden velký, pro
ústa roztažená do šíleného výkřiku. Nezdálo se mu to přirozené, ani příliš věrohodné,
ale přesto pocítil bázeň při pohledu na tu tvář. Potřeboval vědět, co ji tak děsí.

Celou hodinu hledal schody, nebo alespoň stupně kamennů, které by mu umožnily
sestoupit. Žel skála byla po celé délce dokonalé hladká. Ačkoliv nalezl stěnu
zjizvenou puklinami, po níž by dokázal slézt. Vrátil se ke Kamenům a i při tom letmém
pohledu ho zamrazilo na zádech. Strnul a shlížel.

Dole byla kostra. Dříve tam nebyla, tím si byl Oto naprosto jistný; svému zraku věřil
nejvíce ze všech smyslů. Strašlivější než její náhlé vyskytnutí bylo, že kostra stála na
vlastních nohách. Oto se pohotově ukryl do roští, jak se naučil, když v dohledu
spatřil lesního správce nebo jeho adjunktanta. A jmul pozorování.

Nezdála se být skutečně nebezpečná. Byla to jen kostra, jakoby loutka, úplně
neozbrojená. Nedokázal si představit, že by se kostra odněkud vyhrabala a prostě se
postavila takhle všem na oči. Pohnutky takového počínání byly nevysvětlitelné, přímo
šílené. Přesto si Oto neustále pokládal tu samou otázku: kde se tady vzala.

“Hovno, živá,” sykl tiše pro sebe, aby ztrestal své fantazírování. Nemá kůži, maso,
krev, nemůže být žívá. Vždyť se ani nehýbe. Už se chystal opustit pichlavé objetí
roští, když se kostra pohnula. Hned ho opustily všechny myšlenky na odchod a
náhle ležel jako přikovaný.

Kostra pohla svou lebkou mírně doleva. Určitě! Teď to viděl. Pozoroval a přemýšlel,
čeho taková kostra může být schopná. Všechny jeho závěry se mu zdály věru nepravděpodobné. Nemůže mít sílu, vždyť nemá svaly. Ale pohnula se.

Oto najednou pocítil, jak mu buší srdce. Nevěděl jestli to je pravda, ale asi se ocitl v nějakém příběhu. Neznámé báchorce, která se stala skutečnou. Pak
to uviděl – otvor ve skále, předtím si ho nevšiml, a teď ho celou dobu přehlížel kvůli
tomu kostlivci.

Slunce už začalo zapadat a najednou cítil, že panikaří. Musel by držet noční stráž.
Začal se na sebe hněvat, neboť pocítil svou vlastní zbabělost. Z lehu opatrně
povstal do pozice vhodnější pro střelbu. Připravil si luk a založil šíp.

Natáhl. Věděl, že dává moc síly do střely, ale prostě chtěl udeřit tou největší mocí.
Pustil.

Šíp zahvízl a brutální silou pronikl lebkou. Kostlivci kus hlavy odlétl a zbytek temena a levé tváře se roztříštil. Jako ve špatném snu, kostlivec pomalu neslyšně padl na zem.

“Prevít,” ulevil si Ota téměř nahlas.

V následujících chvílích pociťoval velký nával adrenalinu. Rychle spěchal - skoro běžel - k místu, kde mohl slézt do těsně. Když byl na dně rokle, pospíchal k místu, kde stály kameny.
Kostra tam zůstala ležet.

Všechen strach ho opustil. Teď, když věděl, že i kostlivce jde zabít, mohl by se s
dalším utkat v rovnějším boji. Aspoň si to dovolil nalhávat, přestože dosud vždy před nebezpečím utíkal. Dřepl si k tělu a zkoumal.
Uchopil hrudní koš a zvedl ho. Jak měl kostru před sebou, zpozoroval, že kostra je sešitá tenkými vlákny. Prohlížel si kořist a uvažoval, zda má nějakou cenu. O kus dál zahlédl kus zadní části lebky, cosi se v ní matně lesko, a tak ji chamtivě popadl.

Uvnitř byla složitá soustava klikyháků a čar, a zbytky nějaké tmavomodré, lesknoucí se sádry. Loveckým nožíkem hmotu odloupnul a potěžkal, velká byla jako březový list. Nijak se neprojevovala. Vůbec nešlo říct, že má nějakou cenu, ale Oto byl bystrý a věděl, že rozhodně není někdo, kdo by to dokázal posoudit.

Našel šíp a prohlédl si nepoškozený hrot. Spokojeně si ho zastrčil do toulce.

Kostra, která se umí pohybovat. Je spojená provázky a uvnitř lebky má čarodějnou
hatmatilku a divný blivajz. Oto se postavil a protáhl. Zvědavě si to zamířil k otvoru ve
skále. Byla to jen malá nora. Mezi listím, klacíky a hlínou našel další kostru. Nejdřív
zase dostal strach, že probudí, ale pak si všiml, že její dolní čelist odpadla a pravá
noha jaksi odputovala od zbytku těla; nebyla spojená provázky, takže se asi hýbat
nezačne. Kostra na sobě měla zbytky masa a vlasů. Dovtípil se, že tady nějaký nešťastník přišel o život a nějakou roli v tom určitě hrála ta kostra.

Blíže prozkoumal hlínu a nakonec vytáhl balík hadrů. Uvnitř byla prťavá knížečka s neznámými znaky. Oto neuměl číst, ale schoval si ji. Všiml si také, že stěny jsou
pokresleny barevnými pruhy, tečkami, čárami. Smysl mu to nedávalo.

Oto ztratil zájem o kostry a kameny. Přišla tma a on neměl žádný úlovek. Zaláteřil a
zamířil si to k místu, kde vylezl z rozsedliny. Za moment našel cestu domů. Tam knížku i čertovnou hmotu ukryl do matrace. Nevěděl, jestli budou mít někdy nějaký užitek - naopak o tom pochyboval -, avšak v koutku mysli cítil, že vyhodit to by byla ztráta, ať už pro něj, nebo snad pro někoho jiného, to nedokázal říct.

Oto se nikdy nenaučil číst, ale v jeho srubu deník Čápa Libchavy zůstal bezpečně uložen po mnoho let.